Zlotřilci‚ zlobivci a přemyslníci

Obsah této sekce

Všeho bylo příliš	(březen 2014)
Vždy pořádek	(září 2013)
Podivní dospělí	(červenec 2013)
Kavalíři	(červenec 2013)
Není dobré poučovat nechápajícího	(červen 2013)
Korunní svědkyně	(červen 2013)
Soud se poradil	(březen 2013)
Filantropové	(březen 2013)
Křivda	(prosinec 2012)
Rozjezd	(listopad 2012)
Všeho jsou vinni chlapi	(listopad 2012)
Výročí	(listopad 2012)
Jitrnice	(srpen 2012)
Lavina	(srpen 2012)
Kdo je otcem?	(červenec 2012)
Dohoda	(květen 2012)
Obtíže a údiv svědka	(květen 2012)
Františkův údiv	(duben 2012)
Podíl	(duben 2012)
Vyřešené trampoty	(březen 2012)
Někdy je to jinak	(březen 2012)
Šikana	(únor 2012)
Rodina je rodina	(únor 2012)
Kdo vlastně?	(prosinec 2011)
Rabiáti	(listopad 2011)
Vysvobození	(říjen 2011)
Všichni to viděli	(září 2011)
Potvory	(srpen 2011)
Kazisvět	(srpen 2011)
Koho obvinit	(červenec 2011)
Rodinná tradice	(červenec 2011)
Pařezova střecha	(červenec 2011)
Nejšťastnější den	(červenec 2011)
Smolař	(červen 2011)
Kytara	( 2011)
Jako každý rok	( 2011)
Nápravníkův boj	( 2011)
Kozátkova pokušení	( 2010)
Beranův zkažený den	( 2010)
Sviňa švagr	( 2010)

Všeho bylo příliš

Cukrovar míval několik důležitých dní, vždy a všemi dodržovaných. Bylo to zapálení vápenky před kampaní. Pro neznalé, při čištění řepné, ale i třtinové šťávy je zapotřebí vápna a oxidu uhelnatého, aby se vysrážely všechny příměsi a nečistoty za jejich pomoci, a byly pak na filtrech zachyceny ve formě kalů. Dalším slavnostním dnem byl v některých cukrovarech den, kdy se postavily na jezu stavidla kvůli zvýšení hladiny vody. A jak je zvykem, každý slavnostní nebo důležitý den je potřeba zapít. Proto lidé, kteří měli tu čest zapalovat vápenku, dávali láhev kořalky. Obdobně pracovníci, kteří stavěli stavidla, dostávali láhev kořalky. Neb celý den byly po pás ve studené vodě, a potřebovali zahřát. Lze jistě je zahřát třeba horkým čajem. Ale kdo pil čaj s rumem a bez rumu, ví o rozdílu mezi nimi. Pracovníků bylo šest, a tak na každého připadl jeden a půl dcl alkoholu, co bylo jak pro vola malina.
Nejdůležitější nebyla ani ta kořalka, ale tradice, darování a pak posezení večer v hospodě, kde se vzpomenulo všech řepných kampaní, všech co tu už nebyli, všech příběhů ať s dobrým či špatným koncem, a aspoň pro ten den zmizely všechny rozdíly mezi pracovníky. Společná konzumace u jednoho stolu totiž maže veškeré třídní, stavovské a společenské rozdíly mezi lidmi. A o to hlavně šlo, ukázat si, že nyní mají všichni jeden cíl, aby řepná kampaň dobře proběhla a skončila. Protože se pilo hlavně z přinesených lahví, nemoudrý hospodský se díval na cukrovarníky nevraživě, a nadával, že nemá tržbu. Moudrý hospodský přiběhl s pivem, zeptal se, kdo chce guláš, kdo klobásu a kdo tlačenku. Pak se pleskl do čela, ukázal na přinesené láhve a poprosil hosty, aby je schovali pod stolem nebo někde, co kdyby přišla státní kontrola a inspekce. A aby tu kontrolu a inspekci ošálili, neboť nikdo je nemá rád, on jim na každý stůl postaví láhev vodky nebo slivovice, z které jako budou pít, a zaplatí mu jen, co vypijí. Vždy se našel někdo, kdo řekl, „ale zaplatíme ti hned celou, kdo by se s tím pak měřil.“
Hospodský odpověděl, „jak chlapi myslíte. U mě vždy poroučí host. Jednou bych chtěl u toho zapalování nebo stavění také být.“
Vždy byl na příští rok pozván, a někdy se mu dostalo i té cti, zapálit jeden ze čtyř otvorů vápenky. Potom, nejen po celou kampaň, ale po celý rok, se chodilo všechno slavit, ale i jen tak posedět k němu, protože jak všichni říkali, host byl pro něj vším.
Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech, a má různé podoby. Jednou z nich je také technik bezpečnosti práce na podniku, zvaný bezpečák. Přijížděl z dalekého podnikového ředitelství do některého z podřízených cukrovarů nehlášen, aby odhalil a napravil jednání v rozporu s předpisy na úseku bezpečnosti práce. Jsa zapřisáhlý abstinent, pátral vždy po tom, zda někdo v práci nepožívá alkohol. Vůbec nedomyslel rozdíl, kdy se pije, proč se pije a kdo pije. Tedy, co asi může udělat jeden a půl deci kořalky se stokilovým chlapem, když jej vypije za osm hodin, a přitom dělá ve studené vodě, a přesto se z něj leje pot. Tuto partu přistihl při posledním panáku, tedy už zapíjení hotového díla. Začal vřeštět a chrlit ze sebe předpisy, které porušili. Zejména na vedoucího, který se mu snažil vše vysvětlit. Potom ho nechal předvolat na ředitelství, kde u příslušného náměstka musel podepsat převzetí zápisu o věci a o zákazu pití alkoholických nápojů, a bylo mu doporučeno, aby v příštích letech dával pracovníkům místo láhve peněžní odměnu.
Vedoucí sdělil, jak dopadl svým podřízeným, a příští rok udělil každému odměnu za tuto práci, a to den předem, protože láhev se dávala také před provedením práce. Výsledkem bylo, že každý z chlapů koupil láhev, a místo jedné, jich tam bylo šest. Vypili je, a účinek bylo znát. Stavidla byla postavená sotva z poloviny, a chlapi se na konci směny nevnímali. Vnímali jen jediné. Zase přijel bezpečák, a zase na ně vřeštěl. Nikdo nevěděl ani jak, ale najednou sebou zoufale plácal ve vodě, a volal o pomoc. Dívali se na něj nechápavě, dokud jeden z nich nevzpomenul otužilce, ale druhý oponoval, že ti se koupou v plavkách, zatím co tento plave v šatech. Bezpečák se škrábal na břeh, který byl dílem pokryt jílem na utěsnění stavidel, dílem drny ke stejnému účelu. Stačilo malé postrčení, a koupal se zase, o pomoc už nevolaje, neboť i jemu bylo jasné, že volání nemá žádný smysl. Naštěstí pro něj přišel vedoucí, a nařídil ho vytáhnout. Zajistil pro něj převlečení a volal sanitu, která bezpečáka odvezla do nejbližší nemocnice.
Za několik dní byli chlapi i vedoucí voláni na SNB k vysvětlení. Ještě předtím, ale poseděli v hospodě s advokátem, z jehož řeči pochopili, že z toho taková sranda, jak si mysleli, nebude a učili se zpaměti, co a kdy mají vypovídat. Sice místní příslušníci SNB by to rádi odbyli jen nějakou pokutou, ale dozorový prokurátor byl také zapřisáhlý abstinent a následná nemoc bezpečáka z toho udělala trestný čin. O jeho spáchání či nespáchání rozhodoval za tři měsíce soud.
Tam prokurátor hřímal ještě víc, než byli u něj zvyklí. Patrně i Zeus hromovládný by byl jat údivem, co vše lze dostat z hrdla a úst. Chyběly pouze blesky, a to prokurátora velmi zlobilo, účinek řeči tak byl menší. Hřměl možná proto, že nejen došlo k porušení práva, ale přes všechno šetření nebylo stále zřejmé, kdo se jej skutečně dopustil, ale také kvůli roli alkoholu v tomto případě. A prokurátor byl zarytý abstinent. Při své řeči, po každé větě se podíval na některého ze šesti obžalovaných a svým pohledem mu posílal vzkaz, ty jsi to byl, a pokud ne, řekni který z vás. Narážel však stále jen na zeď nepochopení a údivu, kterým jemu i soudu každý z nich sděloval, vůbec nevím, proč jsem tu já a mí kamarádi.
Obžalování, jak jeden, vypovídali, že opravdu nevědí, proč jsou tady, u soudu, a proč předtím byli každý několikrát vyslýcháni na SNB. Oni jen plnili, co jim bylo přikázáno, i když připouštěli menší zádrhel, ke kterému došlo před splněním úkolu. V jejich podání, se objevil u nich bezpečák, který snad měl v úmyslu kontrolovat, zda nepijí při této práci, jak zjistil vloni, a zakázal jim to. Nezjistil žádné pití, a nedopatřením se dostal do potoka, ale kdy a jak, z nich nikdo neví. Jeho přítomnost si uvědomili, až když volal z vody o pomoc, kterou mu poskytli. O tom, co tu říkal pan prokurátor, nic nevědí, a neví, kde to sebral. Na této výpovědi setrvali, po předchozí poradě s advokátem, doslovně všichni. Ani výhrůžky na SNB o křivé výpovědi, ani připomínání prokurátora, že přiznání je významná polehčující okolnost, ba ani grimasy soudce, kterými dával najevo, že jim nevěří ani slovo, je nezviklalo.
S neskrývaným pohoršením pak reagovali na výpověď poškozeného bezpečáka. Ten uváděl, jak se jel sám přesvědčit, zda je příkaz dodržen. Na místě zjistil skutečnost, že pracovníci byli ještě snad opilejší než loni, a po hádce, ho dva z nich vzali a hodili do potoka. Když vylézal, hodili ho tam znovu. Kteří z nich to byli, už neví.
Jasno do věci měla přinést výpověď vedoucího. Ale hned na jejím počátku prohlásil, že na místě nebyl. Pouze se od něj dozvěděli, že Bárta, jeden z pracovníků přiběhl do kanceláře, že bezpečák spadl do potoka, nechal ho vytáhnout a odvézt do nemocnice. Opilost pracovníků a skutečnost, že by bezpečáka hodili do potoka, vylučuje. Nakonec ani SNB nic nezjistil.
Prokurátor do žaloby dělal poznámky k závěrečné řeči, vzdychaje při výpovědi obžalovaných a svědků, že zrušení útrpného práva bylo unáhlené rozhodnutí. Jak by se dnes hodilo. Přednes však byl nezvykle mdlý. Neměl už důvod se namáhat. Muži, jak pětinásobná ozvěna, po řeči advokáta, prohlásili, že jsou nevinni, a těšili se, jak vše oslaví, a na chodbě, čekaje na vyhlášení rozsudku, se domlouvali, koho na oslavu pozvat.

Vždy pořádek

Žena se pozorně rozhlížela po bytě, místnost po místnosti, a ukládala si do paměti, kde a co ještě je potřeba uklidit. Dnes určitě přijde hodně lidí, většina u nich bude poprvé, a co by si pomysleli, kdyby tu hned našli nepořádek. Sice příchozí budou asi většinou mužští, a chlap si všimne kaluže nebo nepořádku až tak po půlhodině, co v něm stojí, ale kdo ví. Někteří i mezi nimi jsou pedanti, a také se může dostavit nějaká ženská, a ti i ty hned všechno vidí. Obejde raději celý byt znovu. Uklízet začala už po půlnoci, jenže za slunečního světla je vidět všechno, i to, co se při elektrickém osvětlení ještě skryje. Hned tady ta skvrna na koberci, a to jej čistila dvakrát.
Povzdechla, a šla do koupelny pro čisticí prostředky. Ale při stěně stály už jen prázdné lahve, jak vždy, když byly určené k vyhození. Naskládala je do kýble, a odnesla všechny vyhodit do kontejneru. Při návratu zazvonila dole na Maříkovou, která jako důchodkyně by měla být doma, a prosila ji o půjčení něčeho. Ta pokývala, a za chvíli se přištrachala se všemi možnými prostředky, aby si z nich vybrala.
„V noci zase bylo u vás veselo. Byl asi pěkně nacamranej, já ho slyšela se vracet“, prohodila, aby tu nestála jen tak zbůhdarma, než si něco vybere.
„Už to bylo naposled“, zazněla odpověď, a Maříková měla co dělat, aby se nahlas nezasmála. Od kolika žen, kolikrát tuto odpověď slyšela, když jejich muž chlastal nebo chodil za jinými. A za nějaký čas znovu. Když se do chlapa ženská zamiluje, tak ho pak vidí takového, jakým si přeje, aby byl. I ta nejrealističtější ženská si minimálně myslí, že z toho gaunera udělá jednou slušného člověka. Neřekla ale nic, protože se do cizích věcí neplete, a jen se těšila, až si o tom bude s některou z kamarádek vyprávět.
Žena si konečně vybrala, a skoro běžela po schodech do svého bytu. Pustila se rychle do odstraňování zjištěných závad, aby někdy kolem desáté skončila, provedla další prohlídku, která nyní dopadla k její spokojenosti. Už spíš ze zvyku přeleštila sklo na knihovně, okenní tabule, a odnesla vše, co používala, na patřičné místo. Snad má hotovo, oddechla si. Zatím se jí daří, jak si pak v noci předsevzala, když se už všechno stalo. Děti dokázala provést bytem tak, aby si ničeho nevšimly, nasnídaly se a šly do školy. Muž ležel v ložnici, kam se nějak dostal, ani neví vlastně jak.
Ona si může chvíli odpočinout, a znovu všechno promyslet, když je s úklidem hotova. Vzala konvici, uvařila si kávu, a při ní si poskládala podrobně vše, co ještě musí udělat. Zavolat matce a sestře, zaplatit složenky, omluvit muže v práci a zavolat policii. Dopila, vyškrábala lógr do odpadů, umyla šálek a odešla k telefonu.
Měla radost, když matka se hned ohlásila. Řekla jí, co se v noci stalo, a pak ji požádala, aby děti vzala na nějaký čas k sobě. Nakonec jí vylíčila, jak uklidila, a slíbila všechno ještě pro jistotu zkontrolovat, aby je lidi nepomluvili, že jsou snad nějaké cuchty, ale věděli, že jsou pořádná rodina. Zavěsila a volala sestru, které jen řekla, co se přihodilo, a vyslechla si její rady, co by měla ještě udělat. Již chtěla vzít peníze a složenky, ale uvědomila si, kolik je hodin, a omluvila muže v práci. Na jejich opakovaný dotaz, proč nepřijde, vysvětlila, že leží. Potom odešla na poštu, aby vše, co bylo potřeba, zaplatila a po návratu domů, volala policii.
Ke svému úžasu zjistila, že policista bere její slova na lehkou váhu, a patrně jí vůbec nevěří. Ani jí nechtěl říci, které doklady má připravit, a telefon bez dalšího položil. Když volala opět, hned jak ji po hlase poznal, zavěsil. Vzala si telefonní seznam, a volala na všechny čísla, která tam měla policie uvedena. Teprve třetí volaný s ní byl ochoten celou věc projednat. Ti před ním reagovali stejně, jako policista na pohotovostním čísle.
Poslední se s ní dal ale přece jen do řeči, položil nakonec pár otázek, a slíbil přijet se aspoň podívat. Když se ale ptala, kolik jich přijede, a potom chtěla, aby si vzali něco na přezutí, že tolik pantoflů doma nemá, odsekl, že je to její zbytečná starost, a hlavně aby ničím nehýbala. To mu slíbila, protože už má uklizeno. V telefonu se ozvalo jeho zaúpění, „to snad není pravda“, a pak už jen zavěsil.
Ani ne za půl hodiny se ozvalo dvojí houkání policie a záchranné služby. Podívala se z okna, a před domem zastavilo několik automobilů, z kterých vystoupili policisté a lékař s osádkou, aby za chvíli zvonili u jejich dveří. Pustila je dovnitř, i když neuspěla se žádostí o přezutí, ale byla už tak unavená, že nedokázala trvat na svém. Lékaře a dva z policistů zavedla dál do ložnice. Lékař se sklonil k manželovi, rychle ho prohlédnul, a když se narovnal, oslovil ty dva policisty. „Je mrtvý, tak od půlnoci“.
Policisté na sebe udiveně pohlédli, ale za chvíli již neúčastnými hlasy ji požádali, aby si s ní mohli sednout někam, kde k ničemu nedošlo, a tak s nimi šla do obýváku. V kuchyni a vedle v ložnici, začala pracovat výjezdovka. Jeden z nich se u ní zastavil, a ptal se, jaké prostředky použila na čištění. Po jejich vyjmenování, jen tak odfrknul, a volal na ostatní, co se dozvěděl, aby klidně dál pokračovali.
„Mohla byste nám povědět, co se tu vlastně stalo“, ozval se starší z těch dvou, co byli s ní.
Rozpačitě se na něj dívala, nevěděla jak začít, už jen proto, že si položil věci na před chvílí vyleštěnou desku stolu. Ale najednou ze sebe rychle vyhrknula, „přišel domu, nacamranej jako jindy, a chtěl něco k jídlu. Ohřála jsem mu česnečku, a když se popálil a byla mu málo slaná, tak mě začal fackovat. Abych mu neutekla, přimáčknul mě na desku kredence, hned vedle stojanu na nože. Pořád nepřestával, ale to dělá vždycky. Důvod si najde. Nyní ale ho napadlo, že by mě mohl tou česnečkou polít. Kdyby to lil jen na mně, ale on polévku také lil na podlahu, a na kredenc. To pak zateče pod něj a za něj, a není možné se tam dostat. Řekla jsem mu, aby toho nechal, že budeme mít doma svinčík a bude to smrdět. On zařval, abych držela hubu, že jsem kráva, a pokračoval se vším dál. A tak, jsem viděla ten stojan, vytáhla jsem jeden nůž, a párkrát do něj bodla. On se tvářil strašně udiveně, a něco mi pořád chtěl říct. Ale pak se sesunul na zem. Mě se chtělo strašně zvracet. Z toho jak vypadal, a tak jsem běžela na záchod. Když jsem se vrátila, tak tu nebyl, a našla jsem ho v ložnici. Tam, kde je teď.“
Dokončila, plaše se rozhlížela, a nakonec zajíkavě doplnila svoji výpověď, „on mi to určitě udělal schválně. Tady je lino, a to stačí setřít. Ale v ložnici je koberec, a ten nasáknul krví. Co já se s ním namořila, abych jej dala aspoň trochu do pořádku.“
Nyní, když se na ni policisté udiveně dívali, se rozzlobila. Co dá udržet byt, děti aspoň jen v tom základním pořádku, chlap neví. Jeden z policistů ji přerušil dotazem, zda ji manžel mlátil často. Chvíli přemýšlela, aby pak váhavě ze sebe vypravila, že často ne, jen když přišel z hospody ožralý. Po delší době z ní dostali, jak často chodíval domu opilý, a dozvěděli se, že tak dvakrát týdně. Ale někdy se zamknula s dětmi v jejich pokoji, protože ho slyšela řvát už na schodech. To ji pak po chvíli nadávání nechal, a šel spát.
Jeden z policistů vstal, a pověděl technikům, co jim řekla, aby zkusili nalézt stopy, které by tomu svědčily. Po návratu jí řekl, co si má vzít sebou, protože pojede s nimi, a komu mají oznámit, co s ní bude. Také se ptal, kde jsou děti. Vyslechnul, jak má všechno zařízené, vzal její připravenou tašku s věcmi, a spolu s kolegou ji vedli do auta, které je mělo odvézt na služebnu.

Podivní dospělí

Stála před stolem ředitele školy, v ruce anonym, který jí před chvílí podal, ona přečetla, a nyní přemýšlela nad odpovědí. Když jí dopis podával, neopomněl dodat, že mu nevěří, protože má výpis z rejstříku trestů, který je bez zápisu. Účelem této schůzky je spíš jí naznačit, čeho se musí všeho vyvarovat, při výkonu zaměstnání ve školství, i když nikoli jako pedagog. „Lidi u nás sledují každého, to víte, mají tu děti“.
Svou poslední větou jí dal nepřímo, ale zřetelně najevo, že od ní chce nějaké vysvětlení. Jinak by psaní hodil do koše, a ani by jí o něm neřekl. Odpovědět mu musí, ale jak. Mozkové závity se protočily, a dospěly k závěru, že nejlepší bude mu říci pravdu, donést mu rozsudek, a možná mu nabídnout i lidi, od kterých by se mohl dozvědět další informace. Je to její první zaměstnání, a možná do něj dnes ani nenastoupí. Horší by však bylo o něj přijít později a k tomu ještě s cejchem lhářky. Zejména nyní, kdy manžel jde na školu, a ona mu chce oplatit, co pro ni dosud udělal. Jenom to dokázat vypovědět.
Jak se to vlastně stalo. Seděli tehdy na místě, které si několik týdnů předtím našli. Ona na pařízku, přikrytém taškou, aby si neumazala šaty. On vedle ní, na mezi, jemu tolik na kalhotách nezáleželo. Pohlíželi odtud na střechy vesnice pod nimi, jako vždy. Většina střech byla ještě z červených tašek, mezi již odkvetlými stromy. Ale i ta různě sytá zeleň působila uklidňujícím dojmem, stačilo ji jen vnímat. Ale také odtud měli přehled, kdo šel nahoru k lesu. A když se s ním nechtěli setkat, stačili včas zmizet. Pro ten výhled, a pro tu samotu si toto místo vybrali. Mohli zde vykládat, o čem chtěli, povídat si o sobě, těšit se z budoucnosti. Nebylo třeba šeptat, ani tlumit hlas, aby slova určená jen tomu druhému z nich, neslyšel někdo jiný. A tak si tady všechno řekli již ne po druhé či po třetí, ale po sté, po tisícáté, a stále bažili poslouchat slůvka a slova toho druhého znova.
Když jim slova došla, protože někdy nenajdeš vhodné slovo k vyjádření toho, na co myslíš, a už vůbec ne k popsání svých citů, dívali se na sebe, až si dotykem dlaní, jejich sevřením dali najevo, že tu jsou spolu a proto je dnešní den tak pěkný. Často, poslední dobou stále častěji, byl ten stisk pouze signálem, spouštěčem dalších dotyků a objetí, předzvěstí odevzdání se jednoho druhému. Ocitli se mimo tento svět, a po návratu do něj, překvapeně hleděli, jak okolí najednou zkrásnělo, aspoň pro ně dva. Neměli před sebou tajemství, ani myšlenek, ani těl. A přece jen při každém setkání objevovali nové a další věci, které dosud u toho druhého nepoznali.
Znali se již dlouho, ale to, že by mohli být dvojicí, jim přišlo na mysl tehdejšího jara. Možná první květiny, snad opět hřející slunce, nebo nějaké slůvko, či pohyb, nikdo z nich by to nedokázal přesně říci, znamenal počátek jejich vztahu.
Dohromady je dala akce bývalého učitele, a končícího režiséra místních ochotníků, který po odchodu do důchodu, se stěhoval ke své dceři. Na rozloučenou se rozhodnul dát dohromady pásmo o lásce z děl českých literátů. Sezval nejen všechny ochotníky, ale i své bývalé žáky, kteří dokázali recitovat nebo předčítat, zpívat, nebo hrát na nějaký hudební nástroj. A mezi nimi i naši dvojici. Vůbec se jim nechtělo. Netoužili veřejně vystupovat, oslavovat lásku před ostatními. Považovali ji za ryze osobní věc, kterou v sobě každý ukrývá pečlivě před jinými, a někdy i před tím, komu je určena. Ale na vesnici, nebo malém městě, se učiteli těžko něco odmítá, i když bývalému, a tak po druhé výzvě souhlasili, a chodili, kdy měli přijít.
Učitel je dal dohromady, protože mu pasovali pro přednes některých veršů. Ona, vysoká štíhlá plavovláska. On, ještě vyšší a urostlý brunet. Oba se zvučnými hlasy. A tak se snažili mu vyhovět, překonat svůj ostych, a předvést vše, co požadoval, aby slova nezněla falešně, a neudělali z přednesu víc parodii než vyznání. A najednou jim verše začaly znít jinak. Nejen znít zvenku, přes uši. Ony zněly v nich. A potřebovali si vše vyjasnit, a kvůli tomu se scházeli i mimo zkoušky. Při nich jim vybyl i čas na další věci, které zajímaly aspoň jednoho z nich, a bylo stále o čem mluvit. Až na jaře docházelo k zámlkám, a velikému objevu, že mají také těla. Když svůj objev naplnili úplně, stalo se, co se stává často. Už nebyli jen dva, ale asi tři. Svěřila se mu v obavách, zda nedojde ke změně jejich vztahu. Ale jak se radostně usmál a pak hlasitě přemýšlel, co všechno budou muset udělat, vyčetla si okamžik, kdy měla k němu nedůvěru, a rozmýšlela nahlas s ním. Dlouho tehdy seděli, protože bylo třeba zařídit a také udělat spoustu věcí.
Nejprve rodiče. Jako s každou novou, náhle se vynořivší věcí, šli za nimi s obavami. Na počátku se u nich setkali s nedůvěrou, skoro se zděšením, protože každý z nich se musel smířit, že dosavadní úvahy a plány o jejich budoucnosti vzaly za své. Ale jako vždy, po vyprchání prvotního dopalu, přemýšleli, co bude nejlepší.
Po nich přišel na řadu lékař. Jednak aby byla jistota, a také to byla i zákonná povinnost. Tady začalo první úskalí. Lékař ujistil dívku, že se nemýlila. Spokojeně vyslechnul, že otec se k dítěti hlásí, mají aspoň nejbližší budoucnost za pomoci rodičů zajištěnou, určil další den návštěvy, a rozloučil se.
Za několik dní byli voláni na polici, každý v jinou hodinu. Den předtím se k nim do bytu přiřítila uštvaná paní, která se představila jako referentka z odboru sociálních věcí, která má na starosti děti a mládež. Proběhla celým bytem, pohovořila s ní i rodiči, a potom celkem spokojeně odešla pryč.
Další den na policii byla odměřená, a podělila se s komisařkou o všechny otázky, které jí buď vháněly krev do tváře, nebo nevěděla na co se a proč, vůbec ptají. Dokázala se sebezapřením pojmenovat všechny části těla svého i jeho, kterými došli k úplnému spojení. Ale nechápala, kvůli čemu se jízlivě usmívali, když na dotaz, kdo se vším začal, a jaké měla ona přitom pocity, odpověděla, že vše přišlo samo, a ona měla jen pocit závratě a omámení. Následovaly další dotazy, stále rychleji za sebou, až propukla v pláč, protože ztratila pojem o čase, ale i o místě, kde vůbec je, a vděčně pohlédla na staršího pána, jenž jí sice byl na začátku představen, ale ona nyní už nevěděla, kdo a proč tu je, když řekl, „to by snad stačilo“, a všechno kupodivu ustalo, jen si musela přečíst a podepsat vše, co tu bylo řečeno a zapsáno. Chtěla odejít, ale nyní již mile jí řekla komisařka, aby si ještě na chvíli sedla. Někam pak telefonovala, dohodla se na termínu, a potom jí dala podepsat, že znova přijde, a předala papír v kolik a kam přijít má. Všichni jí s úsměvem podali ruku a rozloučili se.
Když si potom o všem vykládali s chlapcem, divili se, že on, i když byla většina otázek zcela stejných, neměl z toho tak nepříjemný pocit, jak ona. Proto již s větší odvahou šla na policii příště. Na začátku ji vzal stranou muž v obleku, o němž jí řekli, že je jejím obhájcem. Od něj se dozvěděla, že bude obviněna z trestného činu pohlavního zneužití, a to o něco později také v kanceláři byla. Nastal, po jejím souhlasu, že bude vypovídat, znovu výslech, jak minule se jí ptali prakticky na stejné věci, ale vše probíhalo klidně, beze spěchu, a dnes si odnášela papír, kde bylo tučně vytištěno obvinění, a normálními písmeny z čeho a proč. Odpověděla, aby už mohla odejít, že všemu rozumí, i když nevěděla dobře, o co se jedná.
Stejně tak chlapec nechápal, proč mu říkají poškozený z důvodu jeho prožitku, který pokládal za nejhezčí ve svém životě. Stejně tak nevěděl, zda mu byla způsobená nějaká škoda, a řekl pro jistotu, že ne. Za dva měsíce se setkali oba u soudu, kde opakovali své výpovědi. Mimo ně mluvil hned na počátku státní zástupce, na konci znovu, po něm obhájce, a po něm měla ona říci, že svého činu lituje. Aspoň jí to několikrát doporučil obhájce. Už se chystala naučenou větu vyslovit, ale když si vzpomněla na výpověď chlapce, nedokázala ho zradit, a řekla, že to byl nejkrásnější okamžik jejího života. Sklopila vzápětí hlavu, a proto si nevšimla gestikulace mezi všemi těmi lidmi okolo v talárech. Po krátké chvilce na chodbě šli znovu do jednací síně, kde jí byl přečten rozsudek a jeho odůvodnění. Následovala porada s obhájcem, rodiči a potom se všichni vzdali práva odvolání, stejně i státní zástupce. Než vyšli ze soudní budovy, tak jí obhájce vysvětlil, že jí byl uložen trest v délce šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Pokud v této době nic neprovede, tak za rok bude vše zahlazeno, a bude se na ni hledět, že nikdy nic neprovedla.
Vysoukala ze sebe celý ten příběh, a pak již dodala, že později požádali o možnost se vzít, a od té doby žijí u manželových rodičů. Ten po ukončení základní školy dělal u otce v dílně, ona chodila na střední školu. Nyní má zase jít on na průmyslovku, a ona bude vydělávat. Tak se hned na počátku domluvili mezi sebou i rodiči jich obou.
Ředitel pokýval hlavou, připomněl jí slib přinést rozsudek, a zařídit rozhovor s lékařem a obhájcem, a nakonec jí pověděl, že pro ni začíná pracovní doba v sedm, končí ve dvanáct, a šel ji představit ostatním.
Ráno mu byl donesen rozsudek a telefonní čísla na obhájce a lékaře, aby si s nimi dohodnul schůzku. Přečetl rozsudek, a nebyl schopen pochopit, co v něm je. Proto volal advokátovi, a ještě ten den se sešli. Nechápavě na něj hleděl, když mu vše v rozsudku vysvětlil.
„To mi tvrdíte, že když se dva mají rádi, tak jako ti dva, a naplní svůj vztah zcela, potom rozdíl dvou měsíců ve věku stačí, aby jeden z nich byl odsouzen“, vyrazil ze sebe.
„Nikoli rozdíl dvou měsíců, ale že jeden z nich dovršil patnáct let a druhý ne“, usmál se na něj advokát.
„A pokud by byl starší ten chlapec?“
„Byl by odsouzen on“.
„Neříkám, že nemohli ještě počkat, ale byli přece jen vrstevníci. To vás nikoho nenapadlo“.
„Ale to víte, že ano“, začal advokát, a poukázal na nepřiměřeně nízký trest, i když odsouzená svého činu vůbec nelitovala, naopak z něj měla radost. Tím vzala soudu možnost uložit jí trest ještě nižší, nebo řešit vše nějak jinak, i když ho nenapadá, vzhledem k rozmezí trestu daného zákonem jak. „Víte, u soudu se nehledá spravedlnost, ale zda jsi a jak jednal v rozporu se zákonem“, smutně dodal při rozloučení.
Lékař si rovněž vybavil celý případ okamžitě. Vzpomněl, jak oba přišli, měli vše připravené i s rodiči, a nemohli se víc radovat, než se tehdy radovali. A co ví, dostáli svému předsevzetí. Přiznal i své váhání ohledně splnění oznamovací povinnosti. Sestra, ale mu připomněla, kdy muselo dojít k početí a předložila i jejich karty. Tak vše uvedl do souladu se zákonem, a soud byl naštěstí rozumný.
Ředitele, najednou něco napadlo, a požádal, zda by karty nemohl vidět. „Jedině snad její. Ta mi dala svolení, že vám mohu poskytnout všechny informace, co budete žádat“, lékař vstal a kartu přinesl.
Ředitel jí dlouze prohlížel, a najednou se překvapivě zeptal lékaře, kolik má sestřička dětí.
„Ani jedno“, odpověděl lékař bez rozmýšlení, a najednou sebou trhnul, podíval se na svého návštěvníka, a smutně pokýval hlavou.

Kavalíři

Posadili se vedle sebe v první řadě, nechápaje, proč tady vlastně jsou. Vysoký blondýn, usměvavý, dobře oblečený, vedle něj rozježený brunet, s poněkud uválenými šaty, ale ani z jeho tváře nezmizel úsměv. Každým slovem, každým pohybem kterékoli části tváře, dávali najevo neotřesitelnou víru ve spravedlnost nalézanou soudem. Bez jakýchkoliv zábran z nich přímo čišelo, policie se snad může mýlit, občas pochybí i státní zástupce, ale zde u soudu se to stát nemůže. A hýřili ochotou soudu v hledání práva napomoci.
Chápali i poškozeného, kterého někdo připravil o peníze, šperky, elektroniku, několik obrazů. Byla to škoda za několik desítek tisíc, a je pochopitelné, že hledá, kdo by mu takovou škodu nahradil. Oni byli náhodou v těch místech, oni byli dokonce v jeho domě, ale za zcela jiným účelem. Ovšem o něčem takovém, o důvodech svého pobytu v domě, slušný muž nehovoří za žádnou cenu. Ale věřili, že u soudu budou v jejich prospěch vypovídat jiní, a tato, jistě pro každého nepříjemná záležitost, skončí a vše se vysvětlí.
Po obvyklých formalitách a přečtení obžaloby, vyzval soudce všechny, kteří měli vypovídat k odchodu z jednací síně, nechávaje tam pouze blondýna. Poučil ho a znovu se ptal, zda věci porozuměl, a je ochoten vypovídat. Ten pak bez okolků spustil.
Vylíčil, jak asi měsíc před vykradením domu pana Kunráta, se seznámil s jeho dcerou, slečnou Maruškou, na diskotéce. Několikrát se sešli, byli dvakrát nebo třikrát v kině, a potom ho pozvala k nim domů. Chtěje zabránit nějakým nevhodným řečem, nebo dokonce pomluvám, o ní a o sobě, vzal sebou na návštěvu přítele Radka, který byl i kamarádem Marušky. Všichni tři seděli spolu v obýváku, pouštěli si hudbu, vykládali o všem možném. Radek, když pochopil, že oni dva si mají co říci sami, se šel projít, a oni zůstali v domě sami dva, asi hodinu. Potom se rozloučili, smluvili si další schůzku za týden, a on odešel. Radek ho už čekal před domem, kde nasedli do jeho auta a jeli pryč. O tom, že tentýž den byl dům vykraden, se dozvěděl, při té smluvené schůzce, kdy mu to slečna Maruška řekla. Co všechno se přitom ztratilo, neví, ani nic, tehdy když v domě byl, neslyšel, ani neviděl. Dokonce ani slečna Maruška při té schůzce nevěděla, co všechno jim ukradli, když se jí ptal. Skončil a stál dále na místě pro vyslýchané, čekaje nějaké dotazy.
Nejprve soudce a po něm státní zástupce se ho ptali na řadu věcí. Odpovídal velmi vstřícně, na tváři stále úsměv. Pouze když padla otázka, jak je možné, že se v jejich garáži našel počítač pana Kunráta, se na zlomek vteřiny zarazil, aby vzápětí odpověděl, že na to se musí zeptat jeho otce, kterému garáž patří, nebo pana Nováka, který ji má v nájmu. On, bohužel, o tom nic neví. Na připomínku státního zástupce, že obou se policie ptala, a ti rovněž nic o tom nevěděli, a vyslovili názor, že bude asi jeho, jen rozpřáhnul ruce, pokrčil rameny, dodávaje, „na co by mě takový počítač byl. Já ho na nic nemohu potřebovat. Dělám dealera, ale ne počítačů, nýbrž prostředků na mytí a praní.“ K dotazu, kde byl po dobu po odchodu od nich, jeho kamarád Radek, zakroutil hlavou, že někde venku, ale přesně kde, neví, nemluvili o tom, a doporučil zeptat se na to, přímo jeho. Podobně i odpovídal na další dotazy, a první výslech v této věci byl ukončen.
Na řadu přišel Radek. Působil výrazem českého fouska, zatímco jeho předchůdce vyzařoval dojem ušlechtilého blazeovaného chrta, i se svým úsměvem, který jakoby říkal, ach ano, tak si tedy čas na vás udělám. To v Radkově výrazu se přímo nabízela otázka, jak je to možné, že nejsme spolu ještě kamarádi. Začal, jak seznámil na diskotéce Marušku s kamarádem. On měl a má oba rád, a když se dozvěděl u obou o rozchodu s bývalými blízkými přáteli, dal je spolu dohromady. Dělal jim určitou dobu křena, ale vždy v pravý čas odešel. Jel také tehdy na tu návštěvu, protože nechtěl, aby se Maruška dostala do řečí. Seděli spolu delší dobu, ale jak vycítil, že by byli rádi samotní, vstal a odešel se projít. Asi za hodinu, možná za hodinu a půl se vrátil, a před domem se zase všichni tři sešli, a po chvilce se s Maruškou rozloučili a jeli pryč. Široce se na všechny znovu usmál, a obracel se, aby mohl usednout, když ho soudce zarazil, že na něj mají ještě pár otázek.
První po něm požadovala vysvětlení, jak se jeho otisky mohly dostat do místnosti, která sloužila jako kancelář pana Kunráta. Radek se pečlivě vyptal, která místnost to je, a pak si vzpomněl, že asi před čtrnácti dny pomáhal při stěhování. K doplňující otázce, zda si myslí, že čtrnáct dní v této místnosti nebylo uklízeno a neutíral se prach, smutně dodal, že neví, ale na personál teď není vůbec spolehnutí. I další otázku, kde vzal najednou tolik peněz, když nemá žádné zaměstnání, odbyl přiznáním výhry v kartách, a také na automatech. Nevyvedly ho z míry ani dotazy na prodeje auto rádia a mikrovlnky v hospodě, které prokazatelně byly ve vlastnictví rodiny Kunrátů. Oboje také koupil, a po zjištění jejich nepoužitelnosti pro sebe je zase prodal dál. Stejné tvrdil i o zlatém řetízku. Když bylo vše zapsáno, mohl se posadit.
Po nich vypovídala Maruška, která v podstatě potvrdila, co řekli. Zmínila se, jací to jsou kavalíři, ať už při diskotéce, nebo u nich doma, ale také na společných výletech. Rozhodně odmítala podezření, že by je mohl vykrást Radek, který je nechal samotné, a všimla si ho, jak vychází ven. Soudce se nadechl k položení otázky, ale když přejel očima silnou postavu bez dívčích tvarů, a trudovitou tvář, prohlásil místo otázky výslech za ukončený.
Marušku vystřídal její otec, pan Kunrát. Jeho výpověď byla co chvíli prokládána slovy jako „ta naše pitomá nána, který se zapalují lýtky“ nebo „zlodějští gauneři“, a ještě dalšími, mnohem silnějšími výrazy, až byl soudcem napomenut. K objasnění případu však příliš nepomohl, pouze poznal některé ze soudem předložených věcí. Rozmrzele usedl automaticky vedle své dcery, ale hned naštvaně vstal, a šel si sednout do řady za ní.
Blondýn s Radkem se na sebe podívali, pokrčili rameny, a usmáli se. Mezitím se dostavil další svědek. Starší muž, hledající dlouho občanský průkaz, který po nalezení s ulehčením podal soudci, a pak šel do ohrádky, vyptávaje se úzkostlivě, zda stojí na správném místě. Oddechl si viditelně, když soudce přikývnul, a čekal, co bude následovat. Soudce se ho zeptal, zda by neřekl, co viděl u sousedů. Když soudce potvrdil datum, na které se ho pro jistotu ptal, dal se do řeči. Začal tím, jak ho kdysi Kunrát požádal, aby občas mrknul, zda se něco neděje u nich, protože Kunrátovi byli věčně pryč, a on zase díky důchodu věčně doma. Jejich domy jsou kus od vsi, a tak měli strach, aby se u nich něco nestalo. No, a toho dvacátého viděl, jak předpolednem přijeli autem tito dva mládenci s Maruškou. Chvíli se bavili u auta, a potom šli všichni dovnitř. Za nějakou dobu vyšel z domu, ukázal na Radka, a jmenoval ho, a pustil se kolem domu, jako k potoku. Ale za chvíli se vrátil se žebříkem, po kterém vylezl nahoru, do prvního patra. Nevěnoval tomu zpočátku pozornost, protože věděl, že přijel s Maruškou, a myslel si, že po něm chtěla nějakou práci. Ale byl dál na zahradě, protože neměl ještě vše hotovo. Viděl tak, jak Radek snáší po žebříku různé věci, a dává je do kufru auta. Žádné podezření, kvůli tomu společnému příjezdu neměl, jen mu bylo divné, že to nosí takto, a ne po schodech. Potom je viděl se ještě loučit, a pustil všechno z hlavy. Druhý den ráno k nim přiběhnul rozčílený pan Kunrát, zda u nich někoho neviděl, a tak mu o tom řekl.
Na otázku, zda oba poznává určitě, se jen usmál, a podotknul, že Radek je přece od nich z vesnice, a toho druhého pozná už jen kvůli jeho vlasům, které jsou až nezvykle plavé. Na otázku, jak ví přesné datum, odpověděl, že ten den je mu doručován důchod. Jiných otázek k němu nebylo.
Následovaly závěrečná řeč a návrh státního zástupce a závěrečná slova obžalovaných. Oba mluvili dlouze. Radek tvrdil, že si to musel pan soused poplést se dnem, kdy byl účasten stěhování, a vše mu splynulo v jedno. Blondýn poukazoval na výpověď Marušky, která je označila za kavalíry, a potvrdila, že byl celou dobu s ní. Rovněž pan soused ho viděl pouze v přítomnosti Marušky, samotného ne. Zpochybňoval i co bylo uvedeno o Radkovi, protože to by měli plné auto, a Maruška, by si toho určitě všimla. Ta horlivě přikyvovala, hlásila se jako ve škole, a dala se do pláče, když ji soudce nevyvolal, a požádal, aby všichni opustili jednací síň, než budou zavoláni na vyhlášení rozsudku.
Maruška se na chodbě nehnula od blondýna, který ji držel za ruku, ač její otec chodil kolem, jak hlídací pes. Konečně je zvali dovnitř, a po výzvě k povstání, slyšela a rozuměla jen tomu, co řekl soudce na začátku, „jménem republiky“. Pak to pro ni byla jen nepochopitelná změť. Něco se rušilo, něco dávalo dohromady. A ona si přitom pořád říkala, asi jsem se přeslechla, musím se pak na chodbě zeptat. Na to myslela, i když už seděli, a soudce odůvodňoval svůj rozsudek. Nyní jí bylo vše daleko srozumitelnější, a pochopila, že oba, blondýn i Radek, byli každý odsouzený ke dvěma létům vězení, a rozplakala se znovu.
Plakat přestala až na chodbě, když blondýn přistoupil k jejímu otci, a požádal ho o její ruku. Otec na něj ohromeně zíral, a když se od blondýna dozvěděl, že nechce, aby dítě, které se může narodit, bylo jako on bez otce, zabručel, že tedy jo. Maruška nevěděla koho obejmout. Nakonec objala otce, šeptajíc mu, „já ti říkala, že je to kavalír, a ne gauner“.
Podali si všichni ruku, domluvili na zítřejším setkání, a rozloučili se. Maruška s otcem a též sousedem odjeli, blondýn s Radkem zmizeli v nejbližší hospodě. Poručili si oběd a pivo, a domluvili, že Radek pro něj přijede, odveze ke Kunrátům a půjde mu za svědka.
„Tedy, řeknu ti, opravdu jsi kavalír. To jsem nečekal“, narážel Radek na jeho žádost o ruku.
Blondýn se na něj útrpně podíval. Upil piva, a pak sykl, „nebuď blbej. Kdo by mi asi tak do lochu posílal balíčky a prachy. Vždyť mimo lidi z pasťáku nikoho nemám“, a pak pivo rázem dopil.

Není dobré poučovat nechápajícího

Hanousek celou cestu proklínal svůj nápad, pomoci Liborovi s Pacltem. Přece už dávno bylo zřejmé, že ti dva nejsou žádná esa. Copak, esa, oni by se nedokázali uživit ani poctivě. Neboť by každý, jen trochu fikaný šéf, do měsíce poznal, že jim nemusí platit ani mzdu. Ale měl pro ně slabost. Když přišli, že se jim zase nevedlo, a jen tak, tak unikli ruce zákona, nechával je pár dnů přespat, udělat mu na domě nějakou práci, a také příležitost získat trochu slušným způsobem přiměřené množství love. Nějakou dobu dělali přesně, co jim nařídil, ale pak přišli vždy na něco, co se jim zdálo být lepší, a spadla klec.
Jako když nabízeli nástěnné hodiny, které vedle času měly i ukazovat tlak a předpovídat počasí. To bylo na hodiny až, až. Ale jim, když skoro žádné neprodali, se v hlavách zrodil nápad vylepšit je o další funkce. Okamžitě vzbudili u zákazníků podezření, tvrzením, že se ty hodiny dají i používat jako GPS. Pokud jim byly nabízeny jen s dalšími funkcemi o počasí, považovali vše lidé za možné. V tom případě má málokdo chuť věc kontrolovat. Zejména, když s věcí je dodán záruční list. Na tom byl celý podvod založen, že se okázale vyplňoval formulář o záruce. Vyplnění se muselo stihnout, dokud hodiny ještě šly, a pak zmizet. Jak přidali GPS, vzrostlo procento kupujících, kteří se o správné funkci chtěli přesvědčit, přes padesát procent. A jestli předtím prodali málo, nyní už neprodali nic, a byli rádi, když je lidé jen vyhodili, a nevolali policii, co je od zavedení mobilů velmi snadné.
Pak projeli akci s vysavači. Rejžkovi se podařilo zorganizovat odběr starých vyhozených vysavačů ze sběrných dvorů. Stačilo je vyčistit, a přelepit nálepkami, neboť obal prodává víc než vlastní zboží. Prováděla se zase komedie se zárukou, a obchod docela šel, dokud ti dva nevylepšili celou akci o likvidaci roztočů. Dostal se jim do rukou nějaký časopis o nich, když čekali ve sběrném dvoře na dodávku, a z nudy se přehrabávali v hromadách papírů, a tam ten časopis našli. Bohužel měli tehdy smůlu, protože jako prvnímu šli jimi vylepšený vysavač nabízet nějakému biologovi, který se roztoči zabýval, a po třech větách poznal, co jsou zač, a zavolal policii. Podařilo se jim zmizet, ale s vysavači byl konec.
Zcela nepochopitelné byly okamžiky, kdy se v nich probudilo jejich lepší já, a odmítali své účastenství na podvodu postihujícího někoho bezmocného, bezbranného, nebo připravit chudáka o poslední korunu. Kolikrát jim vštěpoval, že pokud se chtějí mít dobře, nemohou se starat o jiné, ale jen a jen o sebe. Horlivě jeho slovům přikyvovali, a za pár dnů bylo všechno jinak. Stačilo, aby se v cestě ocitla nějaká babka, nebo chudák s dětmi. Pak na něj hloupě civěli, když jim po zjištění jejich dobrého činu, opakoval několikrát svoji zásadu. „Chceš-li mít peníze, nesmíš být ten, který převede slepce přes ulici, ale ten, kdo mu před přechodem sebere peněženku. Ani ten, kdo rozdá dětem bonbony, ale kdo jim je vezme, a výhodně jinému prodá“.
Na jeho poučku mu Libor s Pacltem shodně odpověděli, že peníze nejsou všechno. Přisvědčil, ale hned dodal, že ovšem s penězi se ale žije daleko lépe, a aby člověk mohl mít všechno, tak je musí mít. Sice souhlasili, ale při večeři začali celou věc probírat znovu. Teprve hrozbou, že se jim o nic nepostará a od sebe je vyhodí, je umlčel.
Potom dostal bohužel ten nápad, který přivedl i jeho do svrabu. Dozvěděl se o firmě, která se chtěla zbavit kaliště, a byla ochotná za něj tomu, kdo jej na sebe převede i zaplatit. Ne sice mnoho, ale něco ano. S podmínkou, aby nabyvatel se zavázal k likvidaci toho kaliště, jak bylo firmě uloženo. Jel se na místo podívat, a okamžitě se mu rojily myšlenky, co lze vše na tom získat. Představa byla tak vábná, že si dokonce několik dnů pohrával s myšlenkou, uskutečnit celou akci sám. Byl však natolik realista, aby si uvědomil, jak by mu všechno brzy přerostlo přes hlavu. Peníze by možná sehnal, ale nebyl vybaven personálně a neměl by vůbec žádné zajištění. A bez toho se do žádné větší věci nedalo jít.
Nezbylo mu, než jít za mladým Rejžkem. Ten celou věc vyslechnul, pokynul pochvalně hlavou, určil tři chlapy, mezi kterými se uskuteční převody kaliště. Potom slíbil Hanouskovi procenta, a zeptal se, jestli má někoho, kdo by ty parcely prodával. Když uslyšel jména Libor a Paclt, nevybuchl, to neměl ve zvyku. Jen se na chvíli zachmuřil, prohodil pár slov o tom, jak na ně Hanousek drží, ale on jeho přání respektuje. Nakonec s celou věcí přišel on, tak mu dá možnost vedle procent za nápad i podíl na výdělku s těmi dvěma dohromady. Jeho představa, co by se z toho mohlo získat je stejná jak Hanouskova. A jak je obvyklé, oni tři mu za ten zisk budou ručit.
Hanousek se sice usmíval, neboť u mladého Rejžka nešlo se chovat jinak, ale v duchu počítal, o co všechno přijde, když ti dva dostanou nějaký ze svých nápadů. Vyšlo mu, že přijde o vše, co má. Mladý Rejžek nic nepromíjí, a schovat se před ním není také kam. Myslel si, jak ho taková velká věc zabezpečí na stáří, a zatím, aby si skoro vyhlížel most nebo jeskyni, kde bude přebývat, když to nedopadne.
Jel domů, a když se objevil v chalupě, měl tak zklamaný výraz, že si Libor s Pacltem, kteří příliš nechápali, o co jde, mysleli, že ho Rejžek s jeho nápadem vyhodil. A skoro hrdě, když ho před tím varovali, mu připomenuli své pochyby, které mu řekli, při odjezdu. Nebyl v tom žádný zlý úmysl. Jen spokojenost těch, kteří takřka nikdy neměli správný odhad, náhle nyní dokázali lépe zhodnotit situaci než starý Hanousek. Z toho se nadýmali oba pýchou, a mluvili o věci pořád dokola.
„Stalo se něco horšího. Rejžek věc přijal, a my tři mu ručíme za výtěžek“, usekl Hanousek jejich blábolení.
Chlapi se zarazili, asi něco opomenuli, a zírali na Hanouska s pokorou, jak vždy předtím. Nevěděli pořád sice, o co jde, ale zmínka, že Rejžkovi ručí za výtěžek, stačila. Věděli, že mu budou muset dát, co si řekne, i kdyby měli jít ukrást státní poklad. Slíbili, dokonce přísahali Hanouskovi, že budou dělat, jen co jim nařídí. Nebudou se zajímat žádným způsobem o nikoho z těch, s kterými budou jednat. Nenechají si ani korunu, a po celou dobu akce se spokojí pouze s kapesným, které od Hanouska každé ráno dostanou. S nikým se o věci nepustí do řeči. Nebudou nic zlepšovat. Nakonec, aniž věděli proč, přinesl Hanousek odněkud kříž, zapálil dvě svíce, oni položili dva prsty na kříž, a přísahali. Po přísaze se Paclt zeptal, zda je přísaha platná, když je nevěřící. Ale spokojil se, s ujištěním Hanouska, že platí dvakrát tolik. Po přísaze jim znovu vysvětlil celou akci, a jejich úkol.
Jejich zákazník koupil od někoho, který zase od jiného a ten od nějaké firmy kaliště, které je již řadu let vedené jako stavební pozemek. Ten zákazník musel odjet do ciziny, a pozemek nebude potřebovat. Oni tedy mají pro něj zařídit rozparcelování toho pozemku na parcely pro výstavbu rodinných domků, a pak je prodat zájemcům po čtyři sta korunách za m2. Peníze mu pošlou, a sami pro sebe si z nich nechají deset procent, o které se rovným dílem rozdělí. Na otázku kolik metrů je celkem, dal odpověď, že asi čtyřicet tisíc metrů. Libor vzal kalkulačku, a spočítal, že by tedy mohli získat, pokud se podaří prodat všechno, pro sebe dohromady víc než jeden a půl milionu, tedy půl mega pro každého. Oba začali jásat, a dospěli k závěru, že je potřeba vše zapít, a Paclt šel koupit láhev rumu.
Hanousek si oddechl, rozevřel aktovku, vytáhnul výpis z katastru, a několik fotografií místa. Na nich bylo kaliště zarostlé trávou a křovinami, a nikomu by nepřišlo na mysl, pátrat po tom, co je skutečně pod tou zelení. Libora hned napadlo, zda nezvýšit cenu parcel, ale Hanousek mu ostře vytknul, že oni jsou jen prostředníci, a majitel rozhodnul o této ceně, aby to měl, co nejdříve prodané. Jim nenáleží cenu měnit. Než se vrátil Paclt, odjel za geodetem, který měl celé kaliště rozparcelovat na jednotlivé stavební pozemky. Dohodli se nebývale rychle, a tak se mohl vrátit večer domů.
V láhvi už skoro nic nezbylo, chlapi se tvářili provinile, a Paclt šel ještě pro jednu. Když se vrátil, věštil jeho soustředěný výraz nesnáze. Hned po prvním panáku z nové láhve, začal Liborovi a Hanouskovi vysvětlovat, co je kaliště. Když přikývnutím projevili pochopení jeho řeči, usmál se, a pak s převahou informovaného člověka sdělil, že na takovém kališti se řadu let, a možná vůbec nikdy, nedá stavět. Hanousek si těžce povzdechl, a proklínal v duchu den, kdy se s ním seznámil, stejně jako den, kdy dostal nápad, který měli realizovat, ale jak vidno, možnost úspěchu akce se rychle vytrácí.
„A co je nám po tom“, dostalo se mu nečekané podpory od Libora. „My nic stavět nebudeme, jen rozprodáme pozemky. Co s nimi podniknou jejich kupci, je přece jejich věc. Ne naše.“
„To jo. Ale stavět tam moci nebudou“, trval na svém Paclt.
„Samozřejmě, že ne hned“, vzchopil se konečně Hanousek. „Také záleží, na co pozemek koupí“, snažil se zamluvit stavební práce.
„Přece stavební pozemek se kupuje na stavbu“, skočil mu do řeči Paclt s převahou.
„A co tam tedy stojí“, jízlivě se zeptal Hanousek, a pustil se do dlouhého vysvětlování o zápisech do katastru nemovitostí. Dokonce se k němu přidal i Libor, ale Paclt si stál pevně na svém, až Hanousek přemýšlel, jakým způsobem se ho zbaví.
„I když máte možná pravdu, že záleží na každém, co se svým pozemkem udělá“, ozval se po vypití další sklínky Paclt, a na jeho tváři se objevil přemýšlivý výraz, místo dosavadního zarputilého.
Hanousek si oddechl, a druhý den po dodání geodetického plánu vyrazili do města, přes 50 km vzdáleného od pozemků. Byla to ta správná vzdálenost. Dost blízko, aby byl zájem, ale také dost daleko, aby chtěl každý pozemky vidět, když mu předloží fotografie a všechny doklady o vlastnictví. Zájemci totiž skládali pouze nepatrnou zálohu, a celou cenu zaplatili až po zapsání jejich vlastnictví na katastru nemovitostí. Aby nehrozilo riziko, že někdo, když už bude mít pozemek ve svém vlastnictví, se rozmýšlel zaplatit, měli se na zavolání postarat Rejžkovi lidé. A jak říkal jejich parťák, „když někdo visí za nohy, uvázaný ke stropu, politý benzinem, a ty škrtáš zapalovačem u dveří, udělá všechno, aby zaplatil, kdyby měl vykrást chrám sv. Víta, aby tam nevisel znovu“.
Zájemci se jen hrnuli. S každým bylo srdečně pohovořeno. Každý dostal geodetický plán, kde si mohl vybrat některou z volných parcel. Každému byla předána kopie územního plánu, kde bylo jasně uvedeno, že město zde, jak začnou první stavby, vybuduje inženýrské sítě na svůj náklad, opatřené razítkem městského úřadu, a všichni si mohli vybrat fotografii podle umístění svého pozemku. Po zápisu vkladu dostal ještě každý příslušný list vlastnictví. Jen několik zájemců, možná tak desátý či dvacátý z nich, projevil zájem na místo se podívat. Ochota Hanouska neznala mezí. Hned nabídl odvoz, protože tam má náhodou zítra cestu, a domluvili se na hodině. Přivezl je k jediným třem parcelám, které byly mimo kaliště, vyšli ven, a než je dokázali přejít, zazvonil mobil, v kterém urgovali na dnes sjednanou schůzku. Smutně s tím seznámil zákazníky, ale všichni řekli, že jim to stačí, nechali se odvézt do města, kde po dobu jednání Hanouska, na něj čekali u oběda v restauraci, a on si zatím dával v další drštkovou polévku, kterou zbožňoval, a tady ji vařili náramně. Za hodinu se sebral, zajel pro zákazníky, odmítl pozvání na oběd, odvezl je domů, a rozloučili se všichni záříce spokojeností.
Plán vycházel dobře, a měli už takřka všechny parcely prodané a zaplacené. Peníze už byly po několika klikatých cestách na určených kontech. Libor s Pacltem plnili své úkoly a dodržovali přísahu. Až dnešní den vše změnil. Hanousek musel k zubaři. A zrovna přišli zákazníci, kteří parcelu chtěli vidět. Libor jim podle domluvy nabídl zítřek, ale oni tu byli autem, a chtěli jet dnes. Paclt byl samá ochota, řekl Liborovi, že to tady určitě zvládne ty dvě hodiny sám, a jel na místo s nimi. Vše by dopadlo dobře, kdyby s nimi nešel na oběd, a neměl touhu je poučit. Neboť tito mladí manželé byli vysokoškoláci, a jak Paclt pak říkal, byli tak blbí, že nevěděli, proč parcela na které stojí je zarostlá trávou, a parcela kde chtěli stavět je zarostlá lebedou a kopřivami. Vysvětlil jim, že tam bylo kaliště, pečlivě, aby to pochopili. Když to konečně pochopili, bylo zle. Sice Paclta dovezli, ale neskrývali, že jedou na policii. Hanousek hned oba sebral, stačili naložit i věci, a zlikvidovat v kanceláři po sobě stopy, a ujížděli pryč, i s Pacltem, který stále nechápal proč, když těm hlupákům všechno tak pěkně vysvětlil.

Korunní svědkyně

Před komisí pro projednávání přestupků stály dvě ženy, obě podezřelé ze spáchání přestupku narušení občanského soužití. Třiceti pětiletá Kudlová a dvakrát tak stará Vášová. Podle šetření policie si měly vzájemně nadávat, osočovat ze všeho možného, a dokonce jejich spor zcela zřetelně směřoval ke rvačce, které zabránil jen včasný příjezd policie, zavolané jedním ze sousedů. Ta přijela v okamžiku, kdy se ječící jednou rukou snažily té druhé vyrvat nějaké vlasy a druhou rozervat šaty na hrudi. Předseda komise v duchu žehral na aktivitu souseda a rychlý zásah policie. Kdyby jim telefonování a příjezd trval o několik minut déle, mohlo vše být kvalifikováno jako rvačka, a celou událost by potom řešil soud.
Ony dvě ženy tu již byly po kolikáté. A až na jeden případ, vždy spolu. Komisi čeká tyátr vzájemného obviňování. Navíc jejich slovní zásoba se skládá hlavně ze slov, která v médiích nahrazují pískotem i po dvacáté druhé hodině, a ke konci svého vystoupení už používají jen tato slova. Budou muset udělit pokuty, a co horšího, je z nich potom dostat. Přitom ještě dnes nedokázali vymoci pokuty z minulého případu. Jedna je důchodkyně, druhá samoživitelka. V bytech mají jen to nejnutnější, co nelze zabavit. Mlčky záviděl těm, kteří o těchto přestupcích rozhodovali za Rakouska nebo ještě dřív. Tehdy řešili věc výpraskem, a to až třiceti ranami prutem. Málem se zasnil, jak to kdysi bylo jednoduché.
Jeho zasnění přerušil vřískot Kudlové, kterým se dovolávala péče o své děti, které jsou doma samotné, protože není, mimo ni, nikoho kdo by se o ně staral. Líčila chvíli všechna možná nebezpečí, jež jim hrozí. Od lupičů, vrahů, přes pedofily až k možnému napadení bojůvkami rasistů a dalších. Nespokojila se pouze s vyjmenováním a označením tohoto nebezpečí, ale podrobně líčila, jak které proběhne, a jaké zanechá následky na jejích nebohých dětech. Ty jsou ve věku, kdy se o sebe nedokážou postarat, a ji tahají po úřadech, místo, aby přispěli na zabezpečení jejích dětí.
Vřískot pak dosáhnul síly zvuku sirén varujících před náletem, když jeden z členů komise, bydlící ve vedlejší ulici, se neudržel, aby nepřerušil její litánie, připomněl jí, že nejstarší její dcera má osmnáct let, druhá šestnáct, kluk patnáct, zbylé tři mají od šesti do desíti. Dále, že tato nezbytná péče jí nikdy nevadila v pobytu v hospodě, kde je prakticky každý večer, dokud ji hospodský nevyhodí, protože nemá na zaplacení, nebo neodejde s některým ze zákazníků, které tam sežene. Byla to obrovská chyba, které se dopustil. Kudlová, znalá dokonale všech předpisů, které mohla využít ve svůj prospěch, toho okamžitě využila, a žádala o uvedení v protokolu, vedená snahou zatáhnout komisi do řízení, jako jednu ze stran sporu. Ke své smůle se neudržela, a rozvedla vše více, než bylo zapotřebí. Dala tak komisi čas, aby se vzpamatovala z pochybení svého člena. Předseda dokonce nechal zaprotokolovat vše, jak požadovala Kudlová, ale ve znění, jak co bylo řečeno, nikoli ve významu, který slovům přikládala ona. Navíc doplnil, že se tak stalo před zahájením řízení, kdy člen reagoval na její stížnost. Po zápisu řízení o přestupku zahájil, a kupodivu žádná z žen, nevznesla obvyklé námitky.
Po poučení, seznámil předseda obviněné, z čeho jsou podezřelé. U obou to bylo narušení občanského soužití ublížením té druhé na cti urážkami a vyhrožováním újmou na zdraví. Pak četl, jak a čím jejich jednání naplňovalo skutkovou podstatu přestupku. Při jeho slovech, vždy jedna z nich horlivě přikyvovala, druhá obracela oči v sloup a kroutila záporně hlavou. Konečně dočetl, a udělil slovo Vášové, aby se ke všemu, co je jí kladeno za vinu vyjádřila. V ten okamžik vyskočila Kudlová, z jakého důvodu dostala Vášová přednost, jestli to není snad kvůli jejímu původu.
„Jen kvůli tomu, že je starší“, neprozřetelně odpověděl předseda.
„Tak to jo. Je už stará bréca, a prdlajs si pamatuje. S tím souhlasím“, vyjekla Kudlová a spokojeně si sedla.
„Kdo je u tebe stará bréca, ty čůzo“, zavřeštěla Vášová, a zdálo se, že co nedokončili před domem, bude pokračovat zde.
Přítomný strážník udělal pro jistotu dva kroky k nim, aby je mohl od sebe odtrhnout. Ale Kudlová s převahou prohodila, že to řekl pan předseda, a ne ona, zůstávaje v klidu sedět.
Vášová několikrát polkla, aby se pak s úsměvem obrátila ke komisi.
„Ctihodná komise, všude ve světě si starších lidí váží. Stejně tak i u nás, jak právě ukázal pan předseda. Až na takové zmetky, jako je tato vykřičená mrcha, a její cvikýři.“
„Kdo je u tebe cvikýř, a co to vůbec je?“, ječela Kudlová, zanechávaje předstíraného klidu.
„Ti tví fakani, jsou cvikýři. To bys měla vědět, parchant parchanta je cvikýř“, s nebývalou ochotou ji Vášová poučovala.
Kudlová lapala po dechu, a nebyla schopna reagovat na další invektivy Vášové, která se jí vyptávala na jména otců jednotlivých dětí. Svůj výslech vítězně zakončila prohlášením, že samozřejmě žádného nemůže vědět. To je stejné, jakoby se jí ptala, který zub ji řízl, kdyby strčila prst do cirkulárky. A jak se její sokyně vzteky rozbrečela, vítězně usedla, že nemá už žádné otázky.
„Ale já mám“, ne zcela úspěšně potlačoval vztek předseda, a žádal, aby Vášová vysvětlila, proč na děti paní Kudlové lila vodu, nadávala jim, stejně jako jejich matce, a nakonec se jí snažila ublížit na zdraví. Přísně dodal, aby v odpovědi se zabývala pouze tím, na co se jí ptá a vynechala jakékoli osočování své sokyně.
Vášová otráveně vstala, aby podala vysvětlení, které bylo po ní žádáno. Komise se dozvěděla, že zasadila před domem cibulky tulipánů a několik malých tújí. Dlouze popisovala, kde všude sháněla tyto rostlinky, a kolik za ně zaplatila. Potom s pláčem spustila o své snaze dosáhnout toho, aby jejich dům patřil k těm nejhezčím v obci. Pláč byl vzápětí vystřídán vzteklým přednesem, popisujícím, co vše udělali potomci Kudlové, aby její dílo zničili. Když je přitom přistihla, snažila se jim vysvětlit, proč to všechno je, ale marně. Místo toho se stala terčem jejich posměchu a urážek, a dramaticky zakončila celý příběh.
„Proto jsem počkala, až tady ta, vyleze z toho svýho pelechu ven, a požádala ji, aby ty svoje fakany umravnila. Ona se na mě ale vrhla jak fúrie, a já se jen bránila“.
Příležitost seznámit s její verzí, dostala Kudlová. Podle ní tu Vášová už dávno neměla být, přibližně tak sedmdesát let. Jen otravuje lidi, na státu požaduje starobní důchod, a stát pak nemá peníze pro potřebné. Od prvopočátku, co se do bytu, kde nyní bydlí, nastěhovali, ji a vůbec celou její rodinu pronásleduje. Vůbec nejvíce, pak její děti. Král Herodes byl proti ní dobrák. Ten den polévala její děti vodou, a to už si nemohla nechat líbit, a tak jí šla poučit, jak je zapotřebí se k dětem chovat. „Ale tady ta ježibaba vyletěla, a ječíc jak sanitka se na mě vrhnula, aby moje děti přišly o ochranu, protože mimo mě nikoho nemají“, ukončila své vysvětlení.
Po podezřelých přišli na řadu svědci. Jako obvykle většina z nich nic neviděla, byli v době sporu žen postiženi náhlou hluchotou, a někteří se přesvědčivě divili, že k něčemu takovému u jejich domu vůbec došlo. Vždy tomu bylo stejně, jen málokdo byl ochoten něco povědět, říci, jak vše skutečně proběhlo. Mlčeli, ale jen před komisí nebo soudem v jednací síni. Sotva za sebou zavřeli dveře, spustili a ujišťovali se vzájemně, jak by s pachateli zatočili oni, kdyby mohli, a netrpěli by jim páchání takových alotrií, co jim trpí dnešní policie a justice. Ale přece jen, k úžasu komise, se jedna svědkyně a jeden svědek odhodlali vypovídat.
Bohužel muž, ochotný svědčit, měl skoro osmdesát, a byl jednak silně nedoslýchavý a síla jeho skel v brýlích svědčila o špatném zraku. Také se od něj dozvěděli jen, že obě ženy zná, popsal, jak dlouho která z nich v domě bydlí, a nakonec zmínil děti. Od Vášové se již dávno odstěhovaly, jsou dospělé, a Kudlová má mladší, které žijí u ní. To bylo všechno, co se od něj dozvěděli, protože žádnou z doplňujících otázek neslyšel, a viditelně nevěděl, o co vůbec jde. Předseda rezignoval, poděkoval mu a svědek spokojeně usednul do poslední řady, aby hned usnul.
Svědkyní byla čtyřicetiletá žena, přísného vzezření. Když po poučení ostře prohlásila, že všemu rozuměla, a vypovídat bude, všimla si komise, jak Kudlová ztratila dosavadní jistotu.
A hned slyšeli proč. Svědkyně v podstatě potvrdila výpověď Vášové, která připravila záhon s tulipány, a zasadila několik tújí, co posloužilo k zábavě dětí paní Kudlové, spočívající v tom, že všechno zničily. Vášové ruply nervy, a když rvaly ze země poslední túji, vylila na ně z okna vodu, a pak se s Kudlovou pustily do sebe. Podle jejího názoru by tu měly být i ty děti, aspoň ty starší. Doplnila na položené otázky několik podrobností, a předseda vyzval obviněné, zda mají nějaké dotazy nebo připomínky. Vášová neměla nic. Kudlová vstala a spustila, že ani nevěděla, co její děti dělají, škoda, že jí to nikdo neřekl, určitě by je řádně napomenula, a omlouvá se za ně paní Vášové, a přinutí je dát vše do pořádku. Potom, sama se sebou spokojená usedla, aby vzápětí vstala a s ostatními opustila místnost, než se komise poradí.
„Proboha, kdo je ta svědkyně, a že Kudlová byla jak milius“, obrátil se předseda na člena komise, který bydlel ve vedlejší ulici. Ten pohlédl opatrně ke dveřím, a když se ujistil, že jsou zavřené, tiše spustil. „Má tu prodejnu. Prý byla s manželem nějakými krotiteli či ošetřovateli dravé zvěře, než se sem přistěhovali. Povídá se, když ty holky Kudlové jí vtrhly do krámu, a chtěly tam něco sebrat, zamknula krám a s oběma, udělala krátký proces. Kudlová si to s ní šla vyřídit, a na pomoc si vzala nějakého svého šamstra, kterého sebrala večer dole v hospodě. V baráku dělali virvál, a pak u nich kopali do dveří, a nadávali jí, jak jsou zvyklí. Přišel jim otevřít její manžel Ten šamstr Kudlové, když ho viděl, dostal blbý nápad, že si pomůže nožem. Skončilo to pro něj nadvakrát zlomenou rukou, ve které měl ten nůž, oba měli napuchlé obličeje, ještě týden. Ale přesto všude prohlašovali, že uklouznuli na chodníku, a nic jiného z nich nikdo nedostal.“
Předseda smutně pokýval hlavou, a sdělil členům, že očekává jejich návrhy.

Soud se poradil

Jednací síň byla plná hluku. Prvotní ostýchavost a vážnost při vstupu do neznámého jim prostředí pominula, a středoškoláci, kteří tu byli v rámci vyučování shlédnout proces, rychle nabyli potlačeného sebevědomí, a předháněli se ve vtipkování. Jeho cílem byl senát, ale i zapisovatelka, rovněž státní zástupce a obhájce na druhé straně. Záleželo, jak byl který z kluků zaměřen, a co na někom z nich našel směšného, aby se tím mohl blýsknout před děvčaty. Potom se otevřely dveře, všechny hlavy se k nim obrátily, a v síni bylo najednou ticho. I ten nejrozvíjenější kluk ztratil humor, když viděl, jak eskorta přivádí obžalovaného, spoutaného na rukou i nohou, kdy řetězy od pout byly upevněny na širokém koženém pásu, jenž v jiných případech slouží k záchraně těch, kteří by mohli spadnout z nějaké výšky, buď střechy, nebo stožáru.
Obžalovaný se drobnými kroky, určenými délkou řetězů, dostal ke svému místu. Na pokyn předsedy senátu mu eskorta uvolnila pouta, a potom mohl usednout. Jeden z eskorty si sedl vedle něj, druhý zůstal stát. Oba mlčeli, oba ozbrojení, oba s náhradními pouty, oba mimo obžalovaného nezajímalo nic na světě.
Předseda senátu si odkašláním zjednal pozornost, a pronesl několik formálních dotazů k účastníkům. Když neslyšel od nich žádné námitky, ke kterým je vyzval, požádal státního zástupce o přednesení obžaloby.
Ten se vymrštil, v ruce svíraje několik archů, a hřímavým hlasem seznámil všechny v síni s tím, jak hledí na věc státní zastupitelství. Podle něj spáchal obžalovaný trestný čin vraždy, protože neunesl skutečnost, že ho opustila jeho družka, a našla si jiného. Vnikl do jejich domu a poškozeného umlátil k smrti. Tyto dvě věty však rozvinul do řady souvětí a odstavců, které mapovaly snad každý okamžik od rozchodu obžalovaného s jeho družkou, až po zabití jejího nového druha. Odvolával se přitom na důkazy, a to jak zjištěné na místě činu, tak na výpovědi svědků, náhle skončil, a odkázal v podrobnostech na písemné vyhotovení obžaloby.
Síní to zašumělo, studenti na sebe pohlédli, přemýšleje jak snadné je rozhodnout se spáchat vraždu, a pak ji provést. A pozorně naslouchali obžalovanému, který tichým hlasem podával svou verzi tohoto dramatu. Podle něj se skutečně s družkou před třemi lety rozešli, protože si nějak přestali rozumět, a ona čas žila sama, a asi před dvěma roky si našla poškozeného. Když ji obžalovaný asi před měsícem potkal, zmínila se při řeči, že ji současný druh trestá politím kyselinou, když ona něco provede. Dodala na vysvětlenou, že býval chemikem. Jak to slyšel, rozhodl se jí pomoci a jejímu druhovi domluvit. Strhnula se mezi nimi hádka, která přerostla ve rvačku, a on mu dal nakládačku. Potom ho umyli, a položili na postel. On tam zůstal a s bývalkou si vykládali o všem možném, hlavně vzpomínali. Druhý den začal zbitý druh naříkat, že je mu blbě, a tak zavolali doktora. Ten asi za hodinu přijel, a řekl jim, že je už mrtvej. „Já ho nechtěl zabít. Jen mu dát na pamětnou. Aby věděl, že ženským se tohle přece nedělá. Ale chápu, že tu musím být, když je mrtvý“, ukončil svou výpověď.
Když po odpovědi na několik otázek usednul, a vyslechli znalce z oboru lékařství, nechal předvolat předseda senátu družku těch dvou, jako svědkyni. Hlavy všech dívek se otočily k vstupním dveřím. Hořely zvědavostí, jaká bude ta, kvůli které jeden zabíjel, a druhý zemřel. Některé si dokonce přály jednou něco podobného. Ne snad vraždu, ale stejnou sílu usilování o jejich přízeň. Konečně družka vešla, a zazněl vzdech zklamání. To je ona. Nejen, že není sebevědomá jak Julie, nebo něžná a čistá jak Markétka Lazarová, ani rozmarná jak Manon. Nebýt u jejího jména koncovka – ová, mnozí by vůbec nepoznali, že jde o ženu. Objevilo se ušmudlané individuum, v potrhaných špinavých šatech, nejistě se rozhlížející kolem, shrbeně se šourající do ohrádky pro svědky. Snažila se odpovídat přikývnutím nebo zavrtěním hlavy, a teprve po rázném napomenutí předsedou, se vyjadřovala v co nejkratších větách, čím ale vážnost procesu utrpěla.
První spor nastal, když předseda citoval z předpisu, že svědci, jako i jiné osoby jsou povinné se dostavit k soudu čistí a upravení.
„Jak bych mohla. Odstřihli nám vodu, že sme neplatili. Dyť jsme i srát museli ve sklepě“, bránila se rozhořčeně.
„Nemohla byste mluvit slušně, že jste tam vykonávali velkou potřebu“, napomenul ji.
„Víte, kdy já mám velkou potřebu“, zachechtala se významně a napřímila, že někteří v ní poznali přece jen ženskou a i zatím nedotčené panny mezi studentkami poznali, o čem se zmínila.
„Kdybyste vyzunkl tři litry čůča, taky byste nic nepoznal“, odvětila předsedovi, na jeho další otázku, jak mohli být den a noc v místnosti s mrtvým, a nevědět, že je mrtvý.
Dotazem, co je to čůčo ji zcela ohromil. Nechápala, jak někdo tak vzdělaný nezná takovou základní věc. Chvíli přemýšlela, asi jak otec, když má vysvětlit čtyřletému dítěti, jak vznikl svět, a potom pomalu a pečlivě řekla, že se v podstatě jedná o nejlevnější jablečné víno, které se vylepší rumem, jehož obsah závisí na okamžité finanční situaci.
Předseda ji pak zavolal ke stolu senátu, aby vysvětlila na fotografiích z místa činu, kde se co odehrálo. Po přistoupení se otřásla odporem, prohlašujíc, že se na takovou hnusotu nemůže dívat. Po chvilce přehadování ji předseda poslal zpět do ohrádky, a snažil se, aby popsala aspoň slovy, kde kdo stál, a co tam dělal. Když neuspěl, zeptal se jí, zda a jak byla zabitým týrána. Sotva prohlásila, že nikdy týrána nebyla, státní zástupce ožil, a začal si dělat tužkou poznámky.
„Popíráte tedy, že byste od něj byla někdy udeřena, nebo na vás kapal kyselinu“, pečlivě vyslovoval svůj dotaz soudce.
„Ale to jo. Vždycky, když jsem zlobila, tak mi nějakou vrazil. No, a dyž sem zlobila víc, tak na mě kapal nebo li kyselinu. Ale nemučil mě, nebo jak ste to říkal, to ne“, vyhrkla.
„Co si představujete pod mučením? Co mučení podle vás je?“
„No, to jak mají na zámku. Takové ty klády s provazama, jak člověka na tom táhnou. Nebo taková železná bota s hřebíkáma. Ale to ani neměl.“
Předseda dal prostor ke kladení otázek ostatním, ale dopadli podobně jak on. Po družce byli předvoláni další svědci, kteří shodně vypovídali, že obžalovaný jim řekl, že poškozenému je potřeba dát do držky, aby věděl, že na ženskou se kyselina nelije. Potom se přečetli posudky, vyjádření lékařů, výpis z rejstříku trestů, a po zjištění, že nikdo nenavrhuje další důkazy, došlo na závěrečné řeči a slovo.
Státní zástupce už připustil, že se nemuselo jednat o vraždu, ale těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, a obhájce nic jiného nepřipouštěl. Obžalovaný prohlásil totéž, co ve výpovědi, že ho nechtěl zabít, jen mu dát na pamětnou, protože se ženským toto nedělá. Předseda vyhlásil přestávku, protože se senát bude radit o vině a o trestu, a mimo senátu a zapisovatelky všichni z jednací síně odešli.
Za půl hodiny byli zavoláni zpět, aby vyslechli rozsudek, odůvodnění a vzdání se práva na odvolání obžalovaným, a po krátkém váhání i státního zástupce.

Filantropové

Libor se díval na Paclta, který seděl u stolu vedle. Cestovní kancelář, „Máme slunce a moře i pro vás“, kterou vedli, byla už přes hodinu zavřená, ale nějak se jim nechtělo odejít. V tuto hodinu bývali jindy už v hospodě na večeři, a většinou si sjednávali návštěvy zákazníků na další dny. Skoro každý chtěl využít služeb jejich kanceláře. Sice pobyty u moře zatím pouze zprostředkovávala, ale pouze přes renomované a dlouholeté cestovky. K tomu byli vstřícní, rychlí, žádné přání nebylo pro ně nesplnitelné. Dokázali zařídit neuvěřitelné kombinace, a nejpozději do tří týdnů měl od nich každý potvrzení své objednávky, pokyny pro cestu a pobyt, cestovní pojištění a další potřebné informace. Platilo se teprve v den předání těchto dokladů, a cena byla o pět až deset procent nižší než jinde. Lidé s posměchem vzpomínali na Duspivu, který tu kdysi prováděl obdobnou činnost. Byl dražší o těch deset procent, peníze chtěl předem, už při objednávce, žádné kombinace nezařídil. Buď museli vzít, co bylo v katalogu, nebo jít jinam.
„Aspoň dopijeme tu flašku“, vstal konečně Paclt, zapátral rukou za katalogy, a vytáhnul láhev vodky, z níž nalil každému posledního panáka.
„Tak jo, dohodnuto, končíme“, zvedl Libor sklínku, přiťukli si, a rázem vypili obsah.
Stáhnuli žaluzie, a rychle skládali všechno, co neměli pronajaté. Byly to vlastně jen počítače, katalogy, objednávky, potvrzení, dvě razítka a několik propisovaček. Když vše naložili do krabic, šel Libor pro auto, a Paclt zatím pečlivě otíral všechno, co bylo v místnosti, a co zde nechávali. Nezapomněl ani na dveře, jejich kliky i kliky oken, a když tady měl všechno hotové, odešel i na záchod s koupelnou, kde si počínal stejně. Jak mu říkal už jeho otec, „nikdy nezapomeň dát do pořádku všechno, kde jsi předtím dělal“.
Rozhlédnul se pátravě po místnosti, a spokojeně mlasknul po zjištění, že na nic nezapomněl. Navléknul si pracovní rukavice, a nanosil všechno k venkovním dveřím, aby až přijede Libor, mohli hned nakládat. Nestačil nyní v březnu ani prochladnout, a auto bylo tady. Za pár minut již z města odjížděli k Hanouskovi, co byla hodina cesty.
„Zbude nám něco“, zeptal se Paclt, když se konečně v autě rozehřál.
Libor dlouho zamyšleně počítal, a najednou se usmál. „Představ si, že jo. Počítám tak pro každého, sedm, možná i osm stovek“.
Oběma se ulevilo. Sedm set nebyla žádná suma, nestačily ani na pořádnou štrapaci, hlavně však, že jim nezůstal dluh. Hanouskovi vrátí auto, počítače, mobily a věci, co jim půjčil. Též mu zaplatí za ně nájem. Rejžkovi vrátili už, co jim do podniku půjčil, splatili poplatky a větší část úroků, zítra mu doplatí zbytek. Budou tedy vyrovnaní se všemi, s kterými být vyrovnaní museli. Tedy s Hanouskem a Rejžkem. Ve městě se v pondělí budou dohadovat, co se děje, když jejich kancelář zůstane zavřená. Ve středu napadne někoho jít za Duspivou, který jim kancelář pronajal, jestli něco neví. Ten zavrtí záporně hlavou, a pojme podezření, protože mu měli v pátek zaplatit nájem. Ale aspoň do pátku bude čekat. Mezitím za ním přijdou další, a v pátek, ale spíš až další pondělí půjdou na policii. Ti se je budou snažit uklidnit, a teprve tak ve středu začnou něco zjišťovat, a za čtrnáct dní bude teprve jasné, že si jejich zákazníci mohou o nějakém pobytu u moře a na slunci nechat zatím jen zdát.
Ovšem první vztek si vybijí na Duspivovi, kterému budou vyčítat, že o všem určitě věděl, a kolik mu zůstalo za nehty. Potom se budou snažit něco dostat z cestovek, které měli Libor s Pacltem zastupovat. Někteří tam dokonce pojedou, a předloží jim objednávky a potvrzení o zajištění dovolené. A tak uplyne zase nějaký čas. Nakonec začnou sestavovat na policii jejich portréty a popisy, aby se za nějakou dobu od policie dozvěděli, že věc odložila, protože jsou pachatelé neznámí. Paclt s Liborem si uvědomili, že i oni musí pro tento závěr něco udělat, zastavili v příštím městě, kudy projížděli, a poptali se po holičství. Tam se nechali ostříhat, umýt vlasy a zbavit je dosavadní barvy, aby si potom koupili v nejbližším supermarketu holící potřeby k odstranění vousů, které jinak nenosili.
Dostali hlad, ale přesvědčení, že u Hanouska něco dostanou, a nevalný výtěžek celé akce, je přimělo, aby pokračovali v cestě. Za několik minut už postávali před domem Hanouska, kde před pár měsíci čekali, zda pro ně nebude něco mít. Tehdy byli zcela bez peněz, protože těch pár korun, co jim zbylo, stačilo sotva na jídlo, ale na jiného nic. Neměli kde spát, dny se už krátily, a v noci byl chlad. Když dědek přišel, překotně ho zdravili, a Libor mu úslužně otevíral dveře. Doufal v jeho pozvání, a taky by je mohl nechat pár dnů u sebe přespat. Třeba i na půdě, ale hlavně pod střechou. Nastal rozhodný okamžik, a když už začali myslet, kam jít, dědek se rozhodnul je vzít dovnitř.
„Tak už jste dojeli“, narážel na jejich poslední akci zprostředkovatelů půjček, „Rozjezd“.
Uvnitř, když jim dal čaj, a ani na rumu nešetřil, mu vykládali, jak se potloukali. Tři měsíce se živili zakládáním účtů, pak rychle požádat o malý úvěr, a pryč. Naštěstí je nechala u sebe nějaký čas Marcelka, protože Pidla seděl. Všichni tři se živili dietologií, sdělovali skoro pyšně.
Překvapenému Hanouskovi, který se ptal, o co vlastně šlo, vysvětlili podstatu věci. Za poslední peníze si dali inzeráty o absolutně zaručeném způsobu zhubnutí, který vyzkoušelo několik zahraničních klinik, a měly s ním úspěchy po celém světě. Zájemci mají poslat na Marcelčinu adresu požadavek se sdělením některých údajů, jako váha, výška, věk, dále i choroby, které by úspěšné léčbě mohly vadit, a adresu, na kterou mají oni zaslat předpis, jak si počínat, aby ke zhubnutí zájemce došlo. Předpis posílali na dobírku v částce čtyři sta korun a k tomu poštovné a balné. Byly to dvě strany textu a jedna stránka obrázků, Obrázky měly z internetu, text sepsali sami, a šlo v něm v podstatě o to, aby zájemci přestali jíst. Docela se věc rychle rozjela, ale už asi za měsíc se začali dostavovat první nespokojení zájemci, kteří jim chtěli rozbít hubu, ale také požadovali vynaložené peníze vrátit. Tak Marcelku rychle opustili, nakonec se měl stejně vrátit Pidla z basy.
Hanousek jen kroutil nespokojeně hlavou nad jejich diletantstvím. Potom jim vysvětlil, jaké udělali chyby při provádění jejich, celkem dobrého nápadu. Největší chybou bylo uveřejnění adresy. Měli si pronajmout P.O. Box. Tak by je lidé nevypátrali. Potom, čtyři stovky bylo moc. S balným a poštovným skoro pět set. To už je částka, kterou chtějí lidé zpátky. Kdyby chtěli jen padesátku nebo stovku, každý by sice nadával, ale tím by skončil, a oni by měli pokoj. Chlapi přikyvovali, jednak už to věděli také, ale hlavně Hanouska potřebovali, tedy se s ním nemohli přehadovat. Promluvili ještě o několika nápadech, které skončily ještě hůře, a potom požádali o pomoc.
„Co mám s vámi dělat“, blahosklonně utrousil, a slíbil něco vymyslet.
Nechal je vyspat v komoře, a při snídani je překvapil prvním nápadem. Jednalo se o postavení garáže, jeho garáže. Libor byl vyučený zedník, a několik let se zedničinou i živil, než poznal, jak málo peněz získá za takovou dřinu. Teprve když garáž postavili, oznámil jim, čím se budou živit. V druhém největším městě sousedního okresu otevřou zprostředkovatelskou kancelář pro cestovky. Budou ji provozovat až do konce dubna, potom zmizí. Od lidí vždy vyberou zálohy, předají jim potvrzení a smlouvu s některou z renomovaných cestovních kanceláří. V bance si otevřou účet a další účet ve vedlejším městě, z kterého pak budou vybírat peníze v hotovosti. Nakonec jim dal počítače, tiskopisy, razítka, katalogy, mobily a vše co k provozu potřebovali. Též dostali osobní auto. Peníze nezbytné pro počátek, jako vždy, půjčil mladý Rejžek, a akce mohla začít. Dostali i informaci o Duspivovi, který zkrachoval, a bývalou kancelář pronajímal. A tak od podzimu, až do dnešního dne na začátku března, slavně podnikali. Nyní večer zase čekali, až se Hanousek vrátí, protože každý pátek večer chodil na dvě piva. Přemýšleli, co řeknou.
Vyrušilo je bouchnutí do střechy auta, a Hanouskův hlas, „copak se zvrtlo, že jste tady“.
Vystoupili, a rozpačitě koukali jeden na druhého.
„Moje věci, prachy pro mě a Rejžka máte“, pokračoval, a když horlivě kývali, usmál se, poručil zavézt auto do garáže, a pozval je dál.
Jedním pohledem se ujistil, že všechno, co měli půjčeno, je v autě. V kuchyni přepočítal peníze pro něj i pro Rejžka, kterému zavolal, aby si pro ně poslal. Potom položil na stůl tři talíře, a ze spíže donesl tři konzervy guláše s vekou chleba, sedl si ke stolu, a od chlapů chtěl, aby ohřáli guláš, nakrájeli chleba, a Paclta poslal se džbánem pro pivo, a dokonce mu na něj dal. Když pojedli, přijel od Rejžka chlap pro peníze, přepočetl je, vyřídil, že pan Rejžek je spokojený, a i s penězi odejel. Hanousek nalil každému sklenici piva, a tázavě se na ně podíval.
Libor věděl, že je řada na něm. Paclt ze sebe nevypraví teď ani slovo. Začal od počátku, jak vše zařizovali, připomínaje co chvíli využívání Hanouskových rad, a sotva viděl spokojeně ho upíjet pivo, vzpomenul výdělek za první měsíce, díky jemuž se dnes mohli vyrovnat řádně s Hanouskem, který jim poradil, a do problémů uvedl, i s mladým Rejžkem, co jim na vše půjčil peníze.
„Pak nechápu, proč jste toho nechali už teď. Nejméně dva měsíce by vám to ještě sypalo. A sypalo by pro vás, když jste dokázali teď všechno splatit“, divil se Hanousek, a marně obracel džbán, byl už prázdný. Podíval se na hodinky, pak na Paclta, džbán mu podal, nyní už bez peněz, a ten beze slova šel do hospody.
„Když nám se stala taková věc“, kroutil se Libor, hledaje usilovně vhodná slova, kterými by všechno vysvětlil.
„Snad ne, policajti“, zostražitěl Hanousek.
„Ne. To ne. Jim jsme prodali dovolené pro celou služebnu.“
„Cože?“
„No. Nabídli jsme jim množstevní slevu“, ušklíbnul se Libor.
Hanousek se začal chechtat, až hýkal, a nedokázal si ani nalít pivo, které zrovna Paclt donesl, jak se třásl smíchem. Několikrát opakoval nabídku slevy, ale přece jen se uklidnil, jak mu nalil Paclt, s chutí se napil, a nyní již zvesela se ptal, proč tedy přestali.
Teprve nyní se Libor odhodlal jít s pravdou ven. Vysvětlil, jak přišla mladá ženská, co má dvě děti, obě s astmatem. Vylíčila, že jim doktor doporučil moře, a tak s mužem si sehnali ještě další práci, a konečně ty peníze, po dvou letech, dali dohromady. A také kvůli slevám co oni poskytují. Dala zálohu, jak ostatní, a získala potvrzení na dva týdny v Chorvatsku. Když večer zavřeli, vzpomněl Paclt svého strýce, který zemřel na záduchu. Po chvíli mlčení dodal, že tak se říkalo dříve astmatu. Šli do hospody, s obtížemi odpověděli několika lidem, kdy mohou zítra přijít. Moc jim nechutnalo. Ani pivo. Teprve, když Libor pokrčil rameny, a zeptal se, co chce tedy Paclt dělat, ten jen povzdechl. Teprve cestou domu přišli na řešení. Libor zajede do Čedoku, na který znělo potvrzení, a všechno zařídí. Ještě do oběda se vrátil, a dal Pacltovi pravé potvrzení, který s ním běžel k té rodině, že včera udělali chybu, a tak nesou správné, a včerejší odnesl.
„Kolik vás to stálo“, zeptal se Hanousek, a když slyšel skoro deset tisíc, rozchechtal se, a dal hned otázku, zda měl aspoň něco s tou ženskou. Vida však jeho uražený výraz přestal, a čekal, co se dozví dál.
Pobaveně poslouchal, jak přišla včera parta důchodců, kteří se rozhodli jet do Itálie, kam celý život toužili se podívat. Chtěli rovněž množstevní slevu, jakou měli ti policisté, jinak by si ten zájezd nemohli dovolit. Tak jim řekli, aby přišli v pondělí, že všechno musí připravit, a vzali roha. To už by prodělali úplně všechno, kdyby to chtěli řešit jak s tou ženskou s dětmi.
„Vy jste úplní filantropové“, rozchechtal se.
„Nadávat nám nemusíš“, zahučel Paclt, který nevěděl, co to je.
„On nám nenadává“, uklidňoval ho Libor, dodávaje, že přece nebudou okrádat ženské s nemocnými dětmi, a staré lidi.
„To budete celý život bez peněz. Jinak to nejde dělat. S těmito zásadami byste v bance nebo na ministerstvu nemohli dělat ani vrátné“, a pak marně přemýšlel, jak jim pomoci.

Křivda

V hospodě hučelo jak v úle. V pátek večer tu byla vždycky vřava. Přišli, i ti, co celý týden nechodili, a probíralo se, co v týdnu nedokázali stihnout. Však budou dva dny volna, a řada věcí se dá napravit. Ale dnes bylo všechno jinak, a tím obvyklým randálem prolínalo cosi jiného. Jakási zlost z vlastní bezmoci. Naštvanost na ty, kteří mohou rozhodovat a také rozhodují bez ohledu na ty, kteří nehrají, ale jimiž je hráno. Hospodský naslouchal, sem tam se rozhlédnul, občas běžel ke stolu, kdy bylo hlučněji než jinde, a hodnotil, v co se nakonec situace vyvine. Zda se všechno odbude několika rundami navíc, a on utrží, nebo se chlapi poperou, rozbijí mu lokál, a on bude škodnej. Když přišel Řehák, dokonce v uniformě, tak se po dlouhé době usmál. Bude hádka, budou na sebe řvát, ale prát se nebudou. Ani s Řehákem, ani před ním ne. Ale spor s ním mít budou, určitě. Potom všechnu hořkost začnou splachovat, a Řehák s nimi. A hospodský vytáhnul čistou utěrku a rychle leštil sklínky, do kterých začne brzy nalévat panáky, jak je po něm budou požadovat. Nyní se už docela vlídně podíval na řidiče autobusu, Petra, který se všechno v okresním městě dozvěděl, a když přišel na páteční pivo do hospody, řekl to chlapům.
On totiž státní zástupce zastavil proti Jindrovi řízení. Prý se mu nestane vůbec nic, dokonce ho ani soudit nebudou. Tak jim Petr vše vykládal, co se dozvěděl od otce Jindry, který byl v městě za advokátem, kterého Jindrovi najali, když spáchal tu hroznou věc. Vracel se nyní s ním posledním autobusem, a všechno mu radostně sděloval. Ani Klímovi nemusí nic platit, jakoby se nic nestalo. Petr domluvil, a potom již upíjel pivo, které málem ztratilo čepec pěny, než vše přeříkal.
„To nám, jako tady chceš namluvit, že Jindra, i když mi málem zabil bráchu, si bude klidně chodit po světě, jakoby se nic nestalo?“, obořil se na něj zlostný kostnatý chlap.
„Já jen říkám, co jsem slyšel od táty Jindry. Jestli je to pravda nebo není, to nevím. Zeptej se jeho, jestli mě nevěříš“, řekl Petr smířlivě.
„Taky, že jo. Taky se zeptám toho státního zástupce, nebo jak jsi to říkal, že se jmenuje. Já se na to podívám. Jindra bude muset zaplatit za to, co udělal“, a Klíma bratr bouchnul pěstí do stolu, až sklenice nadskočily.
„Já mám takové neblahé tušení, že jediný, kdo bude platit, je tvůj brácha. Když Jindru, jak říkal jeho táta, osvobodili, tak na někom se stát zahojit musí. Brácha jim neuteče, leží skoro mrtvý v nemocnici. Peněz má také dost, tak je kde vzít“, poškleboval se tu přítomnému Klímovi Slavík.
Většina chlapů se usmála, znala bratry Klímovy i Slavíka, o němž se říkalo, že ještě v rakvi si neodpustí dělat si ze smrti šoufky a provokovat ji. Ale Klímovi se nyní zatemnilo před očima, vzal Slavíkova slova naprosto vážně, protože v nich šlo o peníze. Rozhlížel se, už vůbec ne naštvaně, ale skoro zoufale, kolem sebe. Vybavovaly se mu všechny příběhy, o nichž slyšel, kdy poškozený nakonec doplatil na nejasnost předpisů, a vedle způsobené škody byl ještě potrestaný. Jakoby odevšad slyšel starý úštěpek, za dobrý skutek se musí po zásluze také potrestat. Slavíkovi příliš nevěřil, znal ho, ale co když má pravdu. Nakonec nikdo z chlapů, co tady jsou, Petrovu zprávu nezpochybnil. To mu bylo divné, a další Slavíkova řeč ho přímo drtila.
„Já myslím, že táta Jindry, to má dobře spočítané. On sice dal advokátovi asi velké peníze, aby Jindru z toho vysekal. Ovšem, chce opravovat barák, taky je nejvyšší čas, a Klíma mu na to bude muset dát prachy“.
Chlapi se rozchechtali, jen starý Bílek se na Slavíka obrátil, aby toho už nechal.
„To určitě“, vyskočil Klíma, znovu vzteklý k nepříčetnosti. „Nic nebudeme nikomu dávat. Já, když to ten zástupce nespraví, tak pojedu na vládu, nebo i za prezidentem. Takoví zlosyni si přece nebudou dělat, co by se jim hodilo, Určitě ne.“
Najednou si všiml příchodu Jindrova otce, a hned se hnal k stolu, kam si sednul. Vykřikoval na něj, aby na opravu svého baráku za jejich peníze zapomněl. Ten se na něj udiveně díval, a potom na ostatní, protože nechápal, o co jde. Teprve, až když se ze zmateného Klímova řevu aspoň částečně seznal, o čem zde chlapi mluvili, využil chvilky, kdy se Klíma nadechoval, a hlasitě prohlásil, že po něm, ani po jeho bratrovi nic nechce, a vůbec nikdy nic nechtěl. Když Klíma si uvědomil, že slova jsou míněna vážně, oddechnul si, a aspoň trochu uklidněný si šel sednout na své místo.
Vřava ustala, a u stolů se vedla řeč jako jiné pátky. Co se přihodilo, co kdo potřebuje udělat. Také se domlouvali o provedení řemeslných prací, a hned si zajišťovali živnostníka, který je prováděl. Hospodský si oddechnul, kouknul na hodiny, a pomyslel, ještě každému tak dvě, tři piva, a potom půjdou domů. Vzápětí se ozval Slavík, a rozpoutala se další vřava. Slavík totiž volal přes celý lokál na otce Jindry, zda advokát, co Jindru obhajuje, je tentýž, co ho zachránil, když Jindra za „sociku“, zapálil fabriku, a táta přisvědčil. Potom Slavík hned vyprávěl, jak tento advokát, a kdy obrátil úplně celé vyšetřování, tak že z vinných byli nevinní, a z nevinných viníci, a co je to stálo. Po jeho slovech už nenadával jen Klíma, ale všichni, co tu seděli. Každý přišel s nějakým příběhem, co slyšel, nebo viděl v televizi. Až se začalo, jak je zvykem nadávat na politiky, žádného nevyjímaje. Marně se starý Bílek snažil hádky uklidnit. Chlapi si najednou uvědomili, koho kdo volí, co kdo říkal, a už padali první výhrůžky, které hrozily přejít rychle ve rvačku. Naštěstí přišel praporčík Řehák, co tu byl policistou čtyřicet let. Tu řadu let zde jen neúřadoval, ale i s nimi žil. Mnohým přistřihnul křidélka, jak se říká, jiným pomohl, ale nikdy nikoho nepodrazil, ani nikomu nedal nějakou protekční výhodu. Tak se všichni stáhli, až na Klímu.
„Řeháku, ty bys měl znát zákony. Pověz mi tedy, zda je možné, aby se stalo, když někdo něco provede, že za to nebude potrestaný?“
Řehák se na něj otráveně podíval, nerad řešil věci v hospodě. Ale když se Klíma ptal znovu, věděl, že něco říct musí, a tak odpověděl spíš vyhýbavě. Ale tím jen Klímu popudil ke křiku, co všechno se děje, a co on musí s nebohým bráchou snášet. Hospodský zrovna dával druhé pivo Řehákovi, a tak ho hned polohlasně informoval, co se tu odehrálo. V tu chvíli přešla Řeháka na obvyklé druhé pivo chuť. Ale předstíral pití, aby nemusel mluvit, jenže jeho mlčení považoval Klíma za známku neschopnosti odpovědět pořádně na jeho otázku, protože má, on Klíma, absolutní pravdu. Rozeřval se, co mohl, „Jak je možné, že ten blbej debil, Jindra, přizabije jeho bráchu, a nic se mu nestane. Místo aby ho pověsili, bude se válet někde v nemocnici“.
Hospoda ztichla. Chlapi se dívali rozpačitě jeden po druhém. Bylo tady už kolik generací zažitým zvykem, nikdy nepřipomínat u postižených lidí jejich vady. Jen Jindrův otec vstal, třásl se celý jak osika, a bylo znát, že se chce za svého syna prát, i když proti o hlavu většímu Klímovi neměl nejmenší šanci. A Klíma, všem připadalo, že snad i radostně čekal, až se starý na něj vyřítí, a on ho bude moci za bráchu seřezat.
Najednou se mezi nimi objevil Slavík, „tak neblbni, starej a sedni si, přece znáš Klímu. To on ne ze zlého úmyslu, jen ze závisti. Štve ho, že oni dva s bráchou jsou daleko blbější než váš Jindra, a nic za to neberou, kdežto Jindra má svůj důchod“.
„Slavíku“, ozvalo se výhrůžně.
„Copak“.
„Platí pro hubu na hubu. Pojď se mnou ven“, vykřikoval sice Klíma, ale samotnému se moc nechtělo. A docela si oddechl, když Slavík ho odbyl vtipem, že není jeho typ, a klidně si sedl zase na místo. Věděl, že přestřelil připomenutím Jindrova postižení, a tak se zase vrátil jen k obecným narážkám, na co všechno platí daně, a nakonec se jich stát ani nezastane.
Až se mu podařilo rozčílit Řeháka, který si vybavil jak Jindra, ve svých skoro čtyřiceti letech jel s kolečkem po vsi, a hrál si na řidiče, a dostal se do cesty druhému Klímovi. Lidi, když se to stalo, zastavili, s Jindrou se pozdravili, ten se omluvil, a šel stranou. Jenže Klíma vyletěl z osobáku a začal Jindrovi nadávat. Ale nejhorší bylo, když mu řekl, že žádný řidič není, a nemá na cestě co dělat. Jindra plačtivě tvrdil, že řidič je, a to toho největšího auta, a Klíma nevěděl nic lepšího, než se mu posmívat jak je blbej, že má kolečko a ne auto, a dal mu facku. Jindra se na něj vrhnul, a nikdo netušil co je v něm síly, když se zlobí. Od Klímy ho nemohli odtrhnout dva chlapi, ani přivolaný Řehák a táta Jindry, až přiběhnul Slavík, a volal na Jindru, aby ho svým autem vytáhnul z rigolu, kam sjel. Jindra se na něj nechápavě podíval, a to stačilo, aby ho konečně odtrhli, on pak vzal kolečko, a jel se Slavíkem. A tak vstal, a zcela neúředně a v rozporu se všemi předpisy řekl Klímovi, ať už drží hubu, a jeho brácha taky, nebo pozná co je to svině policajt. A v hospodě byl najednou ten halas, jak jiný pátek.

Rozjezd

Ve městě otevřel svou pobočku nový poradenský, a rovněž úvěry a půjčky zprostředkující, ústav „Rozjezd“. Již před měsícem o otevření pobočky inzeroval v místním tisku, a poslední týden se takřka na všech reklamních tabulích a ve všech poštovních schránkách objevily jeho letáky. Nabídka poradenství příliš nikoho ani nezajímala, jsme v Čechách, kde si každý ve všem troufá poradit sám. Ale poskytnutí úvěru nebo půjčky ano. A to prakticky jakékoliv výše a komukoliv, pokud dostojí podmínkám, které „Rozjezd“ vyžadoval. Nebyly nijak přísné nebo nesplnitelné. Naopak poplatek za poskytnutí úvěru byl stejný jak jinde, úrok dokonce o něco málo nižší, a při řádném splácení poskytoval tento ústav dokonce na úroky i bonus. Ani nepožadoval, aby byl účet veden u něj. Splátky mohly být jak v hotovosti, tak bezhotovostní. Nejpřitažlivější pak byla rychlost, s jakou bylo o úvěru rozhodnuto. Do dvou až čtyř týdnů věděl člověk na čem je. Zda mu bude úvěr poskytnutý nebo ne. V kladném případě pak měl do týdne dostat peníze na účet, který si určil.
Pobočka byla v ulici, hned vedle náměstí. Před ní tam byl obchod s oděvy, který zkrachoval. Zůstala po něm veliká výkladní skříň, skrz kterou bylo vidět na pány Libora a Paclta, kteří byli zaměstnanci pobočky, a jak říkali, výkladní skříň jim vyhovovala, protože jejich firma neměla důvod před nikým nic skrývat, Jen zákazník seděl u stolu za zástěnou, protože nikdo nestojí o to, aby jiní věděli, kde a jak si půjčuje peníze. I ve smlouvách byla povinnost mlčenlivosti stanovená pouze pro „Rozjezd“, pro zákazníka nikoli. Záleželo pouze na něm, zda se o firmě, o jejích podmínkách, a o tom, jak dopadl, někomu zmíní nebo ne. Vybavení a zařízení uvnitř bylo střízlivé, ryze účelové. Starší nábytek a dva počítače, pro každého z pánů, jeden. V rohu veliká skříň na dokumenty, a na stěně několik fotografií významných ekonomů. To bylo všechno, a úplně stačilo. Neboť, jak říkali oba pánové, jejich firma se snaží mít co nejnižší režii, kterou by stejně musel zaplatit nepřímo zákazník.
Brzy se po městě proslýchalo, že za firmou „Rozjezd“ stojí a financují ji krajané v zahraničí, kteří se nemohli už dívat, jak cizí banky odírají našince. To všechny uspokojilo a uklidnilo, protože každý v Čechách ví, jak si našinci venku pomohli, a nemyslí na nic jiného, než jak pomoci těm doma, kteří se ven nedostali. Kdyby ale jen to. Ani za měsíc se všichni, tedy takřka všichni, dozvěděli, jak „Rozjezd“ pomohl Lehkému. Lehkému, který byl na pokraji bankrotu, jak všichni věděli.
Lehký chodil po městě, a na potkání každému, kdo měl zájem, a kdo by v takovém případě zájem neměl, vykládal, co vše pobočka „Rozjezd“ pro něj udělala. Nešlo jen o poskytnutí půjčky, ale poradili mu i změnu sortimentu zboží. Nyní mu už žádné zboží nezůstávalo ve skladu. Sotva stačil objednávat. Úvěr snadno bude splácet, zejména když podle pokynů pobočky provedl i reorganizaci a ušetřil dva zaměstnance. Za poradu v této věci sice musel rovněž zaplatit, ale za dva, maximálně tři měsíce bude mít peníze zpět, a potom již budou zvyšovat zisk. Úvěr mu byl poslán během šesti týdnů. V tak krátkém termínu mu jej dosud žádná banka neposkytla. Dokonce mu slíbili, v případě řádného splácení, projednat s jeho všemi věřiteli všechny závazky, které vůči nim má, a převzít je. Konečně si může vydechnout, končil s úsměvem. Navíc prý dostal další bonus, že poplatek za poskytnutí úvěru, při řádném splácení mu bude po odečtení nákladů „Rozjezdu“ započítán na poslední splátky.
Do pobočky se začali hrnout všichni, kteří na tom sice nebyli tak zle jako Lehký, ale proč nevzít peníze, které se nabízí. Zaplatili poplatek za poskytnutí úvěru, zaplatili poradu, bylo jim řečeno, kdy asi mohou půjčku očekávat. Zároveň se i dozvěděli, že v případě, kdy jim firma úvěr nebude moci poskytnout, tak jim poplatek vrátí po odečtení nákladů, které s jeho přípravou a šetřením měla. Vedle podnikatelů sem chodili i lidé, kteří potřebovali půjčku na dárky o Vánocích, nebo si zaplatit předem dovolenou, protože nyní poskytovali cestovní kanceláře slevu, a bylo by škodou slevu nevyužít.
Pánové Libor a Paclt se činili, jak mohli, ale takový nával nedokázali zvládnout ani oni. Proto nejprve prodloužili pracovní dobu, a svítili dlouho do noci. Když ani toto nepomohlo, otevřeli pobočku i v sobotu, a nevyřízeným zákazníkům dávali lístek s pořadím na příští dny. Ale i tak nedokázali zvládnout zájem. Zejména, když se rozkřiklo, že odjíždí každý prosinec, konkrétně v jeho druhé polovině do zahraničí. Odpočinout si a nabrat nové síly. Lidé jim dovolenou přáli, vždyť si ji svou ochotou vyhovět každému zasloužili. Ale za podmínky, že vyhoví těm, kteří potřebují půjčku na Vánoce, a těch bylo mnoho. Pobočka už byla otevřená i v neděli dopoledne, každé ráno začínali o šesté, a mimo neděle tu byli do deseti hodin večer. Nakonec to dokázali. Všichni, kdo potřebovali půjčku nebo úvěr, měli v rukou předepsané tiskopisy, a bylo otázkou několika málo dní, kdy jim peníze dojdou. Patnáctého prosince zamknuli Libor a Paclt pobočku, potřásli si rukou s řadou spokojených klientů, nasedli do auta, a odjeli ke svým rodinám. Jak říkali, druhý den s rodinami odlétali na Madeiru, do hotelu Galosol. Tam budou až do půli ledna, a potom se vrátí zase na pobočku. Odpočatí a vyhřátí.
Po jejich odjezdu se cosi zaseklo. Lidem, kteří měli sjednanou půjčku na Vánoce, stále nic nepřicházelo. Volali na telefonní čísla uvedená na smlouvách. Ale po chvíli se jim ozvalo, že volané číslo neexistuje. Nadávali na telefonní služby, protože pečlivě vytáčeli číslo, které bylo v záhlaví smlouvy, a dostanou takovou odpověď. Po nich začali nadávat ti, co si půjčili na cesty do zahraničí, když jim v lednu také nic nepřišlo. Všichni čekali na patnáctý leden, až se pánové Libor a Paclt vrátí, a vysvětlí jim, co se děje. Když se neobjevili ani dvacátého, šli za panem profesorem, který znal několik cizích jazyků, aby zavolal do hotelu Galosol na Madeiru, zda se jim něco nestalo. Dozvěděli se, že tam pánové toho jména vůbec nebyli. Tak to zkoušeli ještě v dalších hotelech, ale se stejným výsledkem. To už začalo být podivné, ne-li dokonce podezřelé. Jeden z nich se vydal na adresu sídla firmy v krajském městě. Našel zde činžovní dům, kde o firmě ani pánech neměli ani ponětí. U advokáta se dozvěděli, že taková firma vůbec neexistuje, a poslal je na policii, kde se všemi sepsali protokol. Hned jim ale řekli, že s tím asi příliš nedokážou udělat. Protože, i když pány chytí, nebudou mít patrně žádný majetek, z kterého by jim mohla být uhrazená škoda, kterou utrpěli.
A tak jediný, kdo byl ve městě spokojený, byl Lehký. On úvěr dostal, a jak se dozvěděl o potížích ostatních, dospěl k názoru, že nemusí nic vracet, když firma „Rozjezd“ vlastně už neexistuje, a splátku na únor nezaplatil. Za sedm dní se u něj objevil udělaný chlap, který se ho ptal, proč neplatí. Lehký mu s úsměvem vysvětlil, k jakému názoru dospěl. Vzápětí o svůj úsměv přišel, když se chlap zamračil, a sdělil mu, že pohledávku proti němu koupil jeho šéf, a ten se rozhodně nenechá okrást od takového blba, jako je Lehký. Když začal Lehký namítat, že blbové jsou leda oni, dostal okamžitě přes hubu, a pak smířlivě podepsal i dodatek smlouvy o pokutě za pozdní splátky, kterou hned včetně splátky muži zaplatil. Po dosavadní zkušenosti si netroufnul požádat o potvrzení, ale muž mu je dal sám.
Pánové Libor a Paclt seděli v tu dobu u Hanouska, přepočítávali peníze, a rozdělovali na čtyři hromádky. Tři stejné, z nichž jednu dostane každý z nich, a jednu mnohem větší pro mladého Rejžka. Byli s tím, ne snad spokojení, ale smíření. Rejžek celou akci firmy „Rozjezd“ platil, a proto se mu muselo vrátit všechno, co pro tento účel poskytl. Vedle toho měl i nárok na podíl ze zisku, jak ostatní. Navíc mu patřily i procenta úroků, neboť to co poskytnul, byl vlastně úvěr, a pokud by snad o tom někdo pochyboval nebo by se mu výše úroků zdála nepřiměřená, měl Rejžek spolupracovníky, kteří dokázali každého přesvědčit. Libor a Paclt vše odpracovali a Hanousek vše vymyslel a jim dvěma tuto práci poskytnul. Mohl si najít klidně někoho jiného, ale dal to jim dvěma. A tak mlčeli a počítali, aby byli hotovi, než si přijde pro peníze některý z Rejžkových spolupracovníků. Když se objevil, sjel očima všechny hromádky, usmál se a sebral tu největší. Nepřepočítával ji, neměl proč. Věděl, že chlapi určitě počítali dobře a pro jistotu něco přihodili, jak bylo zvykem. Vyřídil jim od šéfa pochvalu a pozdravy, a šel i s penězi pryč.
Po jeho odchodu se chlapi teprve začali radovat. Až nyní jim jejich hromádky patřily, a mohli si s nim dělat, co chtěli. Hanousek postavil na stůl láhev, z které předtím všem nalil. Po tom, jak si přiťukli, začali vzpomínat. Jak tu, před osmi měsíci seděli. Libor sebou přivedl Paclta, s kterým byl na cele. Chtěli, aby jim dal nějaký typ, něco dohodil. Neměli kde spát, u sebe jen pár korun, za pár dní nebudou mít ani co jíst. Hanousek se vyptával hlavně Paclta, kterého neznal. Nakonec jim řekl otevřeně, že jim žádný typ, jaký si oni představují, nedá. Pár by jich sice měl, ale oni už na to nemají. Chlapi povzdechli, věděli sami, jak stárnou, ale z něčeho žít člověk musí. Přepadat staré babky, na co tak by ještě měli, nechtěli. Pořád v nich bylo zažité, že starým lidem, dětem a nemocným se má pomáhat. V životě jim nic nedali, zase tolik to v sobě zažité neměli. Ale nikdy je neobrali. A byla to jedna z mála věcí, na kterou byli hrdí. Ale nyní se situace rychle horšila, jak jejich, tak těch kolem.
„Tys býval defraudant, tak účtům rozumíš“, začal Hanousek s Pacltem.
Pak pomalu a pečlivě je seznamoval se svým plánem půjčovat lidem peníze, pokud si půjčku zaplatí. Tím chlapy rozesmál. Aby si někdo předplatil půjčku, je přece nesmysl. Hanousek jim vysvětlil, co vše se změnilo, když byli v lochu. Pochopili, že lidé jim dají poplatek za půjčku nebo úvěr, a až oni z nich dostanou dohodnutou částku, tak zmizí, a o výtěžek se šábnou. Oni tři a Rejžek, který je založí, a svolí ve svém regionu, aby tuto věc provedli.
„Tak to rozjedeme“, zaječel Libor, a Hanousek ho plácnul po rameni.
„To je ono. Nazveme to „Rozjezd“.

Všeho jsou vinni chlapi

Marta naplňovala, aniž o tom věděla, citát z evangelia, „Marto, Marto, pečlivá jsi, ale…“. Nedokázala ani chvilku postát, natož usednout, nebo se jen tak procházet. Neustále měla potřebu něco dělat, uklízet, kuchtit, nakupovat, dohadovat se o cenách a kvalitě zboží, prát, žehlit, a zase znovu dokola s dalšími povinnostmi. Brzy po svatbě zjistila, že manžel je ten mužský, který doma neustále překáží. Buď šlape po právě domyté podlaze. Nebo sedí na té židli, kterou ona zrovna potřebuje na odkládání prádla při žehlení. Dokonce si dokáže lehnout ve starém pyžamu do nově povlečených peřin, pokud mu to několikrát nepřipomene. Koupe se jen, po její rázné domluvě. Odmítá s ní chodit nakupovat po obchodech, a když ho nechá samotného doma, něco vyvede. Propálí cigaretou ubrus, či jej aspoň pobryndá kávou. Dvůr zamete velmi ledabyle. Věci složí úplně jinak, než je zapotřebí. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Nejhorší však byly jeho nápady, ještě dlouho po svatbě. Vždy, když měla zrovna nejvíce práce, začal ji popleskávat, osahávat, oči mu svítily jak reflektory, a táhnul ji do ložnice. A naopak, když ona se přichystala plnit svou manželskou povinnost, neboť i ta má mít svůj řád, odešel do hospody, na fotbal, či se zabýval nějakou jinou pochybnou neužitečnou činností. Nebo, a to snad bylo pro ni nejhorší, pokud už si koupila půvabnou noční košilku, tak místo obdivu toho nadýchaného nádherného oděvu, měl jedinou starost, jak ji z něho co nejrychleji vysvléknout. Ne, neměla to s mužem Borkem vůbec lehké, zejména když k němu přibyly děti. Ale svým úsilím, vytrvalostí a nesmlouvavostí přece vytvořila v domácnosti jakási pravidla, pořádek, aspoň ten nejnutnější pro zachování rodiny.
Bylo toho na ni moc, a jeden čas začala dokonce uvažovat o rozvodu. Kolegyně na dílně, s kterými probírala své i jejich problémy, jí poradily, aby se zajímala o stále svobodného mistra, který po ní údajně pokukuje, a stále se na ni vyptává. Těšily se, že tu budou mít zase po delší době nějakou senzaci. Marta si na jejich radu koupila nové prádlo a halenku, aby při dílenské oslavě, pořádané každý rok v září žádoucnější. Jenže než k oslavě došlo, zjistila jaký mistr je. Stejný jak její muž, a tisíce jiných. Když odjela jeho písařka na dovolenou, nechal uschnout všechny květiny v kanceláři, protože je zapomněl zalévat. Také stará Vrbová dlouho čekala na výdejku, neboť mistr dál po jejím příchodu rozmlouval s jedním z údržbářů, o tom jak včera probíhalo fotbalové utkání. A tak jí nakonec z celého odhodlání věci řešit, zbylo jen to prádlo a halenka. Za své zklamání se pomstila manželovi, a doma přitvrdila. Vydala zákaz kouření, musely se vyklepat koberce, přestavět nábytek, a řada dalších věcí. Doma konečně začal panovat přesný řád, a nastolený pořádek se nikdo již neodvážil porušit.
Dosažením věku, nazývajícím se střední léta, poněkud se zklidnila. Ne vnitřně, ale navenek se dokázala přenést přes některé věci. Syni a dcera končili školu a dokázala je přimět k pomoci při řadě prací. Manžel si navyknul v úterý chodit na dvě piva, v neděli na fotbal, ve čtvrtek večer si mohl slepovat modely, a jinak byl k její dispozici. Jeho dva večery a jedno odpoledne mu nevyčítala, ani nepřipomínala. Naopak je využila pro sebe. V úterý k ní přišla kamarádka, s kterou probraly všechno v obci a továrně. V neděli jich několik šlo na vycházku, pokud bylo špatné počasí, do cukrárny, kdy probraly zbytek světa.
Zdálo se, že vše klape, nic nemůže ten zavedený řád narušit. Jedině snad smrt někoho z nich. Nic jiného ale ne. Protože i nemoc se odbývala za pevně stanovených pravidel. Když ani druhý den odpočinku stav postiženého nezlepšil, musel se vypravit k lékaři. Zkontrolovala diagnosu a léky, vyslechla, co měl říci obvodní lékař nemocnému, a výpověď si ověřila telefonem nebo návštěvou v ordinaci. Pro ni se důvod vždy našel. Následovalo ležení, pocení, vycházky a léčebné úkony a závěrečná návštěva lékaře. A pak se to najednou stalo. Přišla obálka s pruhem, musela podepsat její doručení. Po přečtení dopise se nejdříve rozzlobila, když se z obsahu dozvěděla, že ji jako obžalovanou vyzývají, aby se dostavila k soudu, a pak přečetla přiloženou obžalobu. Potom se jí vše znovu vybavilo.
Před několika měsíci, prohodil manžel při lepení těch svých modelů, „koupíme auto“.
Nebrala ho vážně. Tolik peněz neměli, znala stav pokladny a účtu přesně. Pokračovala ve vaření, ale on se ozval znovu, a vyvolal v ní zvědavost. Když dozněl jásot dětí, zeptala se nevraživě jaké auto. Chtěla dodat, kde na to tak my můžeme vzít, ale včas se zarazila. Jalo ji podezření na nějaké své opomenutí, ale ať vzpomínala, jak mohla, nic se jí nevybavilo. Muž dál klidně lepil, a když letadlo měl ukončené, podal jej dětem na hraní. Nyní zkoprněla. Vždy dětem bránil se jeho modelů dotýkat, a nyní jim podává poslední model sám. Buď se pomátl, nebo, nechtěla ani domýšlet, co se mohlo stát. Mohl vyhrát, nebo peníze někde ukrást, ale stále a pořád se jí vkrádala myšlenka na to nejhorší. On před ní dokázal peníze nějak zatajit. Ale jak nevěděla. Perfektně věděla o každé koruně jeho platu, prémií i odměn. Dědit nebylo po kom. Nějaký dar, je nesmysl. Na kapesné mu peníze pečlivě odměřovala, z toho nemohl ušetřit nic, tím si byla jistá.
„Koupíme felicii. Na víc nemám“, odpověděl na její, před chvílí položenou otázku.
Začala pokládat na stůl talíře k večeři, a měla co dělat, aby se udržela jimi nepraštit, když se jí klidně zeptal, co bude k jídlu, a o autu už mlčel. Asi dělal, přece jen legraci, s ulehčením plnila talíře jídlem. Jenže po večeři si uvědomila, že nikdy podobně nežertoval, a nyní již rezolutně ho zpovídala. Nakonec se ke svému úžasu dozvěděla, že jeho chození na fotbal mu vynášelo peníze, protože tam chodil jako rozhodčí, a získané peníze dával stranou. Vedle toho si s kolegy vsadili rozpis a výhrou, která na něj připadla, doplnil našetřené peníze, aby bylo na to auto. Málem se znovu rozzlobila, jak ji mohl tak obelstít. Ale vědomí vlastnictví auta ji smířilo s jeho utajenými činy. Zejména, když rychle spočítala, že všechny takto získané peníze investoval do rodiny.
Po jeho výkladu o jaké auto se jedná, a k čemu všemu jej budou používat. Též, když ji žádal, aby vybrala barvu auta a potahů, byla již zcela uklidněná. Uvědomila si vzestup rodiny. Z lidí bez auta postoupí mezi lidi s autem. Garážovat jej budou ve staré stodole, která už dlouhá léta stejně k ničemu nebyla. Začala se na koupi těšit, a vážně se zabývala jeho nápadem, aby si též udělala řidičák. Konečně auto koupili, ona získala řidičský průkaz, a rozhodla, aby v neděli jeli za sestrou, kterou neměla vůbec ráda. Byla totiž úplně stejná jak ona. Celý pátek a sobotu přemýšlela, co všechno při této návštěvě bude dělat. Jak zastaví před domem, který sestře darovali rodiče, a na ostatní sourozence, včetně Marty, zbylo jen pár korun. Potom zatroubí, a až sestra ve své zvědavosti vyběhne z domu, tak ona ledabyle vystoupí z auta, a prohodí. A to byl kámen úrazu, protože pořád nedokázala vymyslet, co má prohodit. Aby ta slova naštvala sestru, jak ještě nikdy v životě. Přitom, protože budou na ulici, jí bude muset padat do náruče a divit se radostně, jak je to možné, že přijeli autem a řídila Marta.
Hledala tu větu pořád, i v sobotu večer, kdy auto myla a leštila. Ale ani v neděli ráno ji neznala, a přemýšlela dál. Rozpomínala se i cestou. Málem pak vjela s tím umytým, a také naleštěným jejich autem do obrovské kaluže, která zabírala skoro polovinu silnice. Jejich polovinu, tu, po které jeli. Naštěstí si kaluže přece jen všimla, stačila strhnout volantem auto do leva, a kaluž obejet. Oddechla si, a udiveně se podívala na muže, z nějž vyletělo, co ještě nikdy neřekl.
„Proboha, ty náno, vždyť jedeš v protisměru. Kdyby ten chlap to nestrhnul, tak jsme v sobě, a všichni mrtví.“
Podívala se do zpětného zrcátka, a skutečně tam viděla nějakého debila, který zastavil auto v poli, vedle silnice, a z neznámého důvodu za nimi hrozil. Pak si uvědomila svou jízdu po levé straně, a vrátila se na pravou.
„Už jsi spokojený“, zeptala se muže sarkasticky, a kategoricky odmítla mu předat řízení. Za chvíli budou u sestry, a ona by přišla o to nejlepší z celé cesty. Ta by se tím vlastně stala úplně zbytečnou.
Za chvíli odbočí na hlavní, asi po deseti kilometrech z ní zase sjedou, a po kilometru jízdy budou u sestry. Tu se rozzářila, když uviděla směrovku na zámek. Ano, řekne, že jsou na výletě, a vzpomněli si, že sestra tu nedaleko bydlí, a tak se zastavili. To bude ono. Cílem cesty je výlet, a ne sestra. Jen úplnou náhodou si vzpomněli, že tu také někde bydlí. Rozesmála se samou spokojeností dokonce nahlas. Tu najednou její smích přerušila strašná rána, a potom se před čelním sklem něco mihlo. Dupla instinktivně na brzdu. Když zastavila, vystoupila z auta, a málem dostala infarkt. Levý blatník byl zcela zdemolovaný, vedle něj ležela motorka, a jak se rozhlédla, pátraje, co se vlastně stalo, viděla za autem několik metrů ležícího chlapa. Sotva si dala všechno dohromady, popadl ji nepříčetný vztek. Ten chlap jel na motorce, a naboural do jejího auta, které celý večer myla, utírala a leštila. Na sestru nijak nezapůsobí. Neváhala, a rozběhla se k němu, i když u něj byl už manžel.
„Ty, gaunere“, zaječela vší silou, „přestaň se tu válet, a pojď se podívat, co jsi udělal“.
Motocyklista za pomoci manžela vstával, a udiveně se na ni díval. Zjevně nechápal, co se děje. S nepřítomným pohledem dělal krok za krokem, jak ho muž vedl, a nakonec ho posadil na své sedadlo v autě. Pak na ni zařval, aby držela hubu, a mobilem zavolal záchranku a také policii.
K jejímu údivu policisty skoro vůbec nezajímal jejich blatník, ale ona. Chtěli ukázat řidičák, občanku, musela podstoupit zkoušku na alkohol. Potom vše zaznamenali, domluvili se s jejím mužem, že dojede autem domů, a odjeli. Po cestě chtěla všechno probrat, ale sotva začala, jak je potřeba toho motocyklistu zmáčknout kvůli blatníku, zavrčel na ni manžel, tak, že ztratila náladu pokračovat.
Pak ji zavolali na policii. Časem přišlo sdělení Státního zástupce o podání obžaloby, na které figurovalo její jméno. Brala to jako omyl a věřila v nápravu, a zaplacení blatníku tím řidičem motorky. Ale pořád nedocházel ani on sám, ani dopis od něj. Muž potom přinesl papíry od pojišťovny, ukázal, kde je má podepsat, a jí svitla naděje na úhradu. Ale dnes, když si vše přečetla, pochopila konečně, proč se na ni muž utrhuje, a její naděje na úhradu blatníku už zanikla. Naopak všechno svedli na ni, chlapi se mezi sebou vždycky dokážou domluvit. Přišlo jí divně, a vše bylo najednou nesmírně daleko a mimo ni.

Výročí

Bláha se opíral dlaněmi o šenkovní pult, a visel očima na tváři hospodského. Čekal, a už dlouho, jak mu odpoví. Ten točil pivo, předstíraje nesmírné zaujetí tím, aby natočil nejen správnou míru, ale vykroužil i pěnu, jaká má být. Hlavou mu probíhalo všechno, co mu Bláha před chvílí řekl, a zvažoval, zda má kývnout nebo ne. Bylo těžké se rozhodnout. Stejný byl počet důvodů mu vyhovět, jako důvodů ho odmítnout. Kdyby byla aspoň žena doma, mohli by se poradit. Ale zrovna teď je u doktora, a vrátí se poledním autobusem. Tato skutečnost mu nakonec vnukla nápad, vše ještě oddálit. Zvedl oči od půllitru, aby vzápětí Bláhovi, který se již těšil na konečné rozhodnutí, zase veškerou radost vzal.
„Musím počkat na manželku. Beztak bude všechno viset hlavně na ní.“
„Vždyť se s ní radíš už nejméně čtrnáct dní“, vyhrknul Bláha zoufale.
„Znáš ženské. Mají tisíc pro a desetkrát sto proti“, řekl rozvážně a šel roznést natočená piva.
Od druhého stolu se otočil, aby zklamaného Bláhu pozval na večer, kdy dostane už přece jen konečnou odpověď. Pozvání vyznělo příznivěji, než zamýšlel. Bláha si popiskoval, a odešel pryč v dobré náladě. Ještě než se setmělo, byl v hospodě zpátky. Šel rovnou k šenku, odkud ho ale hospodský poslal do kuchyně, a tak ztrácel každým krokem náladu, se kterou vešel. Před kuchyní si dal pozor, aby do ní vstoupil pravou nohou, a hned ve dveřích hlaholil, jako by bylo všechno domluveno, a nyní se měli dohodnout jen na drobnostech.
„Co, jak uděláme“, nevrle odpověděla hospodská.
Nejen slovem a pohledem, ale každým pórem ve tváři, každou nitkou šatů, dávala najevo, jak je vzdálená toho, Bláhovi vyhovět. Je načechraná jak slepice, když jí seberou z posady vejce, pomyslil si, a přemýšlel, čím by si ji získal. Bohužel, v jejím případě ho nikdy nic nenapadlo. Měla jedinou slabou stránku, aby její synové a dcera vystudovali. V tom jí však pomoci on žádným způsobem nemohl. Uměl sotva číst a psát. Znal sice všechna písmena, ale nikdy si nelámal hlavu s tím, zda má napsat velké nebo malé, tiskací nebo psací. Byl rád, když si vzpomněl aspoň na jedno z nich, a to napsal. Přesto se zeptal na prospěch jejích dětí, protože od někoho slyšel, jak dobře studují. A to zase věděl, jak se máma ráda pochlubí úspěchy svých dětí.
„Tobě tak na tom záleží“, odsekla, ale přece jen zvlídněla a za chvíli se zeptala, co vlastně chce, a jak to chce.
Málem radostí vyskočil, a dával si pozor, aby nyní, když je našlápnuto k dobré cestě, neudělal nějakou chybu. Sice jí to a hospodskému říkal aspoň stokrát, ale když je potřeba, řekne to po sto prvé. Spustil o svém třicátém výročí, kvůli kterému by rád uspořádal pro pár známých tady v hospodě slavnostnější oběd, a nějakou hodinku posezení. Bude to tak čtyřicet lidí, ale možná jen třicet nebo dvacet, někteří třeba nebudou moci přijít, dodával rychle, když se kabonila nad takovým počtem. Pokračoval, že ví, kolik to dá všechno práce, a proto bude maximálně nápomocný, aby toho neměli zase moc. Několikrát se zmínil o jejím umění vařit, a jak řada hostů se už těší na hostinu, kterou udělá. Připadalo mu, jakoby ho vůbec nevnímala a povzdechl si, přemýšlejíc, čím ještě zapůsobit. Tu se obrátila, a ukázala mu, aby si sedl ke stolu, kam si i ona přistavila židli.
Začali sestavovat jídelníček, a které nápoje má připravit. Jako hlavní jídlo byla omáčka na smetaně, buď se srnčím, nebo hovězím. Tady vznikl první zádrhel, když chtěl oboje maso dodat, protože to tak přijde levněji. K jejím námitkám, co když přijde kontrola, sliboval hned i dodání faktur a ke zvěřině i osvědčení o prohlídce. Teprve až připustil prodávání toho, co zbude dalším hostům, jen v režii hospodské, souhlasila. Prakticky stejné to bylo u alkoholu. Oba dva pak mlčky v hlavě všechno přepočítali, považovali druhého za vypráskaného vyděrače, ale s výsledkem byli spokojeni.
„Tak si můžeme plácnout“, oddechnul si Bláha.
„Jak plácnout. Copak jsi už zaplatil?“, divila se.
„V hospodě se neplatí přece předem“, podivil se zase on.
„Většinou ne, ale ty, při téhle útratě, jo“, řekla nesmlouvavě, a stejně se tak na něj dívala.
„Copak jsem vám zůstal někdy dlužný“, pokoušel se vzdorovat.
„To nakonec ne, ale taky jsi dokázal zaplatit až za rok“.
Díval se na ni nešťastně. S tím nepočítal. Chvíli se ji ještě pokoušel přesvědčit, než seznal marnost svého počínání. Podařilo se mu získat pouze týdenní odklad, ale s pohrůžkou, jak peníze do týdne nedonese, žádná oslava výročí nebude, aspoň ne, u nich v hospodě. Měl vše naplánované, se zaplacením rozhodně počítal. Ale tak, že polovinu zaplatí hned a zbytek do měsíce, až mu přijdou peníze za dílo, které naposled udělal. Bude muset pro ně jít hned, a tak ztratí nejméně čtvrtinu toho, co měl dostat. Ale oslava mu za to stála, a jinde by ji nedokázal už zařídit. Povzdechl nad krutostí světa, kde se vstřícnosti, když jde o peníze, nedočkáš a se skoro neslyšitelným pozdravem odešel.
Šlo se mu ztěžka. Nejhorší je padnout těsně před cílem. Vše se zdálo být na dobré cestě, jen projednat a domluvit se o několika drobnostech, a nyní, do týdne buď peníze, nebo nic. Kde je vezme? U něj tato otázka znamenala, kdo mu půjčí? Rozjel se nakonec další den do okresního města, kde měl pár známých, co by ho mohli založit. Po dvou návštěvách byl na pokraji rezignace. První mu půjčil tři stovky, druhý jen jednu. To nemělo vůbec význam další obcházet, A tak vzal ty čtyři stovky, šel do hospody, doufaje ve šťastný, vše řešící nápad u piva nebo panáka, podle toho co si dá. Nakonec se rozhodnul pro oboje, a tuplované, když nyní peníze měl. Jak před něj stavěl číšník druhou dávku, objevil se u stolu udělaný chlap, dobře oblečený. Bláha uhýbal očima stranou, nevěděl, kdo to mohl být, neznal ho, a pořádně neznal ani hospodu, ve které seděl. Ale muž se k němu sklonil, a povídá, „pane Bláha, starý pán vás zve ke svému stolu“.
Nevěděl, o koho jde, kolem také nikoho neviděl, ale už věděl, že takto oblečeným pořízkům se neodporuje, a tak se zvedl, aby ho následoval do dveří v rohu, nad kterými byl nápis salon. Za nimi sem vklouzl i číšník, nesoucí jeho pivo a panáka. Bláha přemýšlel, o koho se může jednat. Co to je za naboba, když mu posluhuje takhle oblečený frajer. Ode dveří zvědavě hleděl ke stolu, kde seděl jeden muž, a obědval. Teprve zblízka poznal, kdo to je. To byl přece Rejžek. Je prý velký hlavoun, ale mluvilo se o tom jen tiše, a pod slibem mlčení. Kdysi spolu začínali, ale to už je tak dávno, že si to nikdo nepamatuje, a možná je lepší si nevzpomínat, ale Rejžek si vzpomenul. Co já mu můžu být platný. Nic. Ale když mě pozval, je lepší za ním jít, a dal si záležet na pozdravu. Rejžek dojedl sousto v puse, a zeptal se, zda si dá také. Aniž vyčkal odpovědi, nechal mu porci donést. Bláha si mlčky sedl, a dal se do jídla. Pokud ti někdo nabídne jídlo zadarmo, nikdy neodmítni, to by si urazil Pánaboha, říkával jeho otec, známý jako největší vyžírka široko daleko.
Jedli mlčky, na Rejžkovi bylo znát, jak si jídlo vychutnává. Konečně skončil, napil se, řekl Bláhovi, ať v klidu dojí, a tomu pořízkovi vykládal, jak spolu kdysi začínali, ale je to už tak dávno, že se na ty začátky skoro ani nepamatuje, ale na Bláhu ano. Bláhovi chutnalo, nejen z důvodu neplacení za jídlo, ale bylo skutečně dobré, a tak považoval za svou povinnost po zhltnutí posledního sousta jídlo pochválit. Rejžek tím byl viditelně potěšen, jakoby vařil sám, a hned prohlásil svíčkovou, kterou oba měli, za nejlepší, kterou snad jedl. Pokračoval dál o jídle, kde vaří to či ono, a kam na co chodí. Jak přiznal, bavil se tím nyní, co je v důchodu, když předal firmu synovi, a ptal se Bláhy, jestli je už v důchodu také. Přitom se podivil, proč mu vlastně vyká, když spolu začínali, a aby mu tykal jak kdysi.
Bláha si jeho výzvu nechal prolétnout hlavou, a rozhodnul se projevit snahu mu tykat, když mu o to přímo řekl, ale neustále sklouzával k vykání, aby naznačil své vědomí o tom, jak je Rejžek vysoko nad ním, a on proto k němu zachovává úctu. Brzy poznal správnost svého počínání, které Rejžka viditelně hřálo, i když na tykání ještě několikrát ho upozornil. Pak vzpomněl začátků, ale hlavně toho, jak se vypracoval, když nastala příležitost, aby se ti, kteří jsou pilní a mají nápady, uplatnili. Bláha mu v jeho chvále zdatně sekundoval prohlášením, jak od začátku věděl, kam to Rejžek dotáhne, a když poznal, jakou mu tím působí radost, rozvíjel vyzdvihování jeho vlastností, jak mohl. Polichocený Rejžek ho přerušil, a chtěl, aby mu řekl, co dělá on, jestli je také v důchodu, jak se má. Neměl do večeře co dělat, a tak si chtěl zavzpomínat na dobu, kdy byl mladý, kdy svět kolem mu říkal, aby si jej vzal. Také Bláhovi posezení tady vyhovovalo, času měl dost a dost, a proč by neposeděl v hospodě, když určitě nebude tím, kdo platí. Nakonec se svěřil i se svým problémem ohledně výročí, a když se Rejžek ptal, kolik mu chybí, řekl pro jistotu deset tisíc, aby se nad ním slitoval, a něco k těm čtyřem vypůjčeným stovkám přidal.
Potom se stal zázrak a dostavilo se štěstí, které se Bláhovi celý život prakticky neustále vyhýbalo. Rejžek vyndal kartu, a posílal pořízka, aby na ni vyzvedl deset tisíc a dal mu je. Ten se zakabonil, namítnul, že od mladého pána má nařízeno, nespustit ho s očí, a neví, kde je nejbližší bankomat. Ale jak Rejžek zbrunátněl, slíbil vše zařídit přes majitele hospody, pro kterého poslal číšníka. Vše potom proběhlo dílem okamžiku a Bláha strkal obálku s penězi do kapsy s děkováním a slibováním, kdy všechno vrátí. Rejžek, ale prohlásil částku za jeho dar k výročí a nechal se i pozvat na oslavu.
Bláha se s radostí, jakou už dlouho neměl, vracel a od autobusu šel rovnou za hospodskou, které gestem milionáře podal požadované čtyři tisíce, slíbil dodat potraviny a alkohol dva dny před oslavou, a už klidný, si poručil i tady pivo, které zazdil panákem.
Za čtrnáct dní ve svých nejlepších šatech vítal pozvané, a usazoval je ke stolu. Hospodská už chtěla nosit na stůl, také hosté mluvili o hladu, ale Bláha nechal zatím roznést jen pivo a dal zahrát harmonikářem ještě dvě písničky. Odhadnul čas dobře. Sotva dozněly poslední tóny, ve dveřích se objevil Rejžek, a Bláhovi hosté se po sobě nedůvěřivě podívali, zda i ostatní vidí a poznávají tohoto významného muže. Pak uznale pohlédli na Bláhu, když na jeho výročí se dostavil i takový hlavoun. Ten usedl do čela stolu, hned vedle Bláhy, a s chutí se pustil do přineseného jídla, které dokázal pochválit hospodské tak, že její tvář se po dlouhých letech zase srdečně usmála, a dokonce se pokusila i vrtět boky, když po obědě roznášela s mužem pivo a panáky. Ruce hostů se po pití již natahovali, ale pak všichni rychle je stáhli zpět, jak vstal Rejžek a zaklepal nožem o sklenici, protože chtěl pronést přípitek.
„Přátelé, milý a vážený Petře“, otočil se na Bláhu, který se sice jmenoval Pavel, ale to bylo v této chvíli jedno, a nehodilo se tak významného hosta opravovat, zejména když se ujal úkolu učinit jeho výročí svým projevem ještě slavnostnější.
„Sešli jsme se tu, abychom s tebou oslavili třicáté výročí. Tedy, budu-li přesný, odsouzení a nástup do vězení po třicáté. Kdo z nás tady již třicetkrát seděl? Nikdo! Ani já ne“, dodal s úsměvem, a po jeho slovech vypukl hurónský smích.
Každý, kdo tu seděl, věděl, že Rejžek patří mezi ty, kteří jsou již mimo dosah trestních orgánů. Pokud se někdy některý státní zástupce, policista zbláznili a pokoušeli se mu něco přišít, tak když nestačili jeho advokáti, vždy se nalezl někdo, kterého začaly trápit výčitky svědomí, ke všemu se doznal, a šel si trest odsedět. V několika případech i vysoudil od státu náhradu za poškození pověsti, neoprávněné zadržení či vazbu.
Když smích utichl, pokračoval, jak s Bláhou kdysi dávno začínali krádeží auta. Oba dva pak na pár měsíců zavřeli, a seděli spolu dokonce v jedné věznici, kde si měli možnost pomáhat. Bláhovi jen na okamžik bleskla hlavou myšlenka, že to byl vlastně pouze on, kdo pomáhal. Ale hned ji zapudil, protože se nehodilo něco takového připomínat. Naslouchal dál, jak se již tenkrát Rejžek rozhodnul, že víckrát už ho zavřít nesmí, a svého předsevzetí také dosáhl. Také řekl jak. Rozhodnul se, přestat auta krást, a místo toho je prodávat. Ale pak přestal mluvit o sobě, a vykládal jen a jen o Bláhovi, o jeho případech, trestech, až skončil výzvou, aby mu všichni přítomní připili, a popřáli, aby tento trest byl posledním, co všichni rádi učinili.
Bláha radostně potřásal každému rukou, potom považoval za vhodné veřejně poděkovat Rejžkovi za to, že přišel, a měl tak skvělou gratulaci. Nakonec spokojeně usednul, a těšil se z toho, jak se mu přes všechny potíže jeho výročí zdařilo. Kolik lidí přišlo, i cestou domů si přeříkával jména všech známých es, aby potom natočil budík na čtvrtou. Neboť musel jet prvním autobusem, když chtěl stihnout včasný nástup svého třicátého výročního trestu ve věznici, kam jel takřka přes půl republiky.

Jitrnice

Komise pro projednávání přestupků rozpačitě prohlížela zápis od policie. Dejmal, dosud starý mládenec, a Vostrá, tak zvaná stará panna, v něm byl obviněni z narušení občanského soužití. Toho se měl Dejmal dopustit pokusem o vniknutí do místní kavárny. Ve vstupu mu bránil zaměstnaný tam číšník, z důvodu zákazu nosit si do kavárny jídlo. Dokonce nabízel uschování doneseného jídla v lednici kavárny, a jeho vydání při odchodu. Dejmal však i tuto kompromisní nabídku odmítl, tvrdil, že žádné jídlo nenese, a jitrnici, kterou měl v ruce, vydával za poznávací znamení a nikoli za potravinu. Číšníka se pokoušel odstrčit ze dveří. Ten se ale držel veřejí a vzhledem k jeho váze přes sto kilogramů, se Dejmalovi, který měl sotva sedmdesát nepodařil jeho záměr. To ho rozzuřilo a udeřil číšníka několikrát do tváře onou jitrnicí. Jak jeho počínání spatřil kavárník, nemeškal a zavolal polici. Na místo se dostavil strážmistr z místního oddělení, a pokusil se celý případ řešit domluvou. I jemu však Dejmal tvrdil, že jitrnice je poznávací znamení, a dožadoval se vstupu dovnitř, prohlašujíc, že na tomto vstupu závisí další běh jeho života. Když po další, již důraznější domluvě, místo aby uposlechl, začal křičet, „jsem tu s jitrnicí“, a na výzvu jménem zákona nereagoval, použil přítomný strážmistr dovolených chvatů k jeho zneškodnění. Celou dobu, ale Dejmal dál křičel, že je tam s jitrnicí. Nakonec se do sporu vmísila slečna Vostrá, sedící do té doby v kavárně. Vyběhla ven, křičela, „já také“, a napadla strážmistra, který prováděl zákrok, bráníc mu v jeho dokončení. Naštěstí projížděla kolem hlídka městské policie, která napadenému strážmistrovi a číšníkovi přispěchala na pomoc, a společným úsilím se podařilo oba pachatele zadržet.
Policie začala původně celou věc šetřit jako výtržnictví a napadení úředního činitele. Státní zastupitelství však celou věc překvalifikovalo z těchto trestných činů na přestupek. Členové komise pohlédli tázavě na předsedu, ale ten jen krčil rameny. Nevěděl o nic víc než oni, a celá věc v něm vzbuzovala nesmírný údiv.
Všichni totiž oba znali. Jak se říkalo, byli lidmi z devatenáctého století. Postavením v zaměstnání, původem, spořádaností, způsobem života, dodržováním pravidel. Nikdo by od nich neočekával, co provedli. Od nich se nedalo ani čekat, že by přešli ulici jinde, než po přechodu, i kdyby si měli zajít kilometr. Vždy korektní, mluvící spisovně, tiše, ale pečlivě a zřetelně vyslovujíc každou hlásku. Vždy včas v práci, i kdyby doma zatím vypuknul požár. A v ní, pokud nezůstali déle, byli minimálně do konce pracovní doby. V jejich genech byla zakódována úcta, poslušnost a loajalita k vrchnosti, nezávisle na tom, kdo tou vrchností zrovna byl. Dejmal byl již čtvrtou generací rodiny, co byli úředníky na finančním úřadu. Vostrá byla vedoucí městské knihovny a její matka a babička byly učitelkami. Jemu bylo čtyřicet, jí třicet pět let. Tedy nemohlo se jednat ani o nějakou mladickou nerozvážnost. Bylo nakonec známo, že ani jako děti neprovedli něco, co by se příčilo nějakému předpisu.
„Není to nějaký omyl, nebo nejedná se o někoho jim podobného“, skoro zoufale se obrátil na ostatní jeden z členů komise.
Předseda zakroutil záporně hlavou, a nechal zavolat Dejmala s Vostrou, aby je seznámil s obviněním. Se sklopenýma hlavami mu naslouchali, neodvažujíce se podívat na nikoho. Pak Vostrá odešla na chodbu, a sotva se za ní zavřely dveře, Dejmal důstojně vstal, že učiní před komisí prohlášení. Vytáhnul si papírek s poznámkami, odkašlal, a květnatými slovy se ke všemu, co jemu a slečně Vostré kladli za vinu, doznal. Dodal, že si je vědom následků a je ochoten je nést, ale dovoluje si prosit komisi, aby to byl jen on, a slečna Vostrá byla všeho ušetřena. I za podmínky, že uhradí náklady řízení a případnou pokutu on za oba. Potom si, napřímený jak svíce sedl, očekávaje rozhodnutí. Když ho předseda vyzval, aby jednání, kterého se dopustil, vysvětlil, jen pokleslým hlasem odpověděl, že důvodem je jeho a jiné osoby absolutně soukromá věc, která však s přestupkem nemá absolutně nic společného, a on je povinen chránit soukromí té další osoby, a proto učinil prohlášení o přiznání se ke všemu, a ochotu nést plně následky. Zároveň se omlouvá číšníkovi, kavárníkovi i policistům, kteří nevěděli a ani nemohli vědět, o co se jedná, a proto postupovali tak, jak byli povinni. Bylo zřejmé, že víc toho nepoví, a proto ho poslali na chodbu, a zavolali Vostrou.
Ta měla obsahově zcela stejný projev jak Dejmal, jen s tím rozdílem, že brala vinu na sebe a její výpověď byla daleko méně květnatá. Na rozdíl od Dejmala, však projevila ochotu vše vysvětlit, a komise zpozorněla. Přece jen se jí podaří vše vyřešit, když už ne spravedlivě, tak aspoň v souladu se zákonem.
Vostrá spustila ze široka. Komise slyšela příběh ženy, která snad nikdy neměla mít možnost být dítětem, stát se dívkou, mít svá tajemství, boly a zase šťastné okamžiky, svěřovaná pod přísahami mlčení nejvěrnější kamarádce, přitom doufat, že kamarádka na svou přísahu hned zapomene, a pod další přísahou svěří vše další kamarádce, a ta zase obdobným způsobem další, až se tajemství dostane k tomu, pro koho je určeno. Byla vychovávána k sebezapírání, dodržování dobré pověsti své a rodiny, kde nejen kratší sukně, ale i smích byl považován za něco, s čím prostě správná dívka nemá nic společného. Bohužel byla i dost ošklivá, bála se promluvit, a také nemehlo, tak nikomu z jejích vrstevníků nechyběla. Zahrabala se raději do knih a časopisů, a četla a četla, co se jí dostalo do ruky. Četbu jí babička s matkou povolily, protože na rozdíl od jejich matek a babiček, byly přesvědčeny o nezbytnosti vzdělání i žen, protože se stává, že je muž, pokud vůbec nějaký přijde, nakonec opustí, a žena musí čelit světu sama.
Podle nově zavedené tradice v rodině, vystudovala pedagogickou fakultu. Učitelkou se ale nestala, kvůli buď ostychu, nebo neschopnosti s někým se domluvit, a tak pro ni sehnali místo v knihovně. Nic lepšího si nemohla přát. Nacházela tu knihy, v kterých bylo psáno i o jiných věcech, než v těch, co měly doma, a tak znala život aspoň z té teoretické stránky. Podle knih a svých kolegyň se dozvěděla, že k naplnění života jsou zapotřebí většinou dva, a to opačného pohlaví. Ovšem nebyla schopna se s někým o společné cestě začít domlouvat. Hned první větou se rozhovor stočil k potřebě knihy, kterou si ten který muž přišel vypůjčit. A i pokusy jejích kolegyň, později podřízených, dát jí s někým dohromady, se míjely účinkem. Neboť muži nechtějí ženy pouze vzdělané, ale i jiných předností. Také očekávají, že s nimi budou o něčem mluvit. Když ne o sportu, tak určitě ne, pouze a jen o její práci a zásadách. Zejména, když jiný důvod, proč s ní trávit čas není.
Ženy ji obklopující své pokusy tedy nakonec proti svému přesvědčení vzdaly. A to bylo, co říci. Protože žena provdaná, zejména čerstvě provdaná, považuje za svůj úkol, pomoci provdat ženu jinou, dosud svobodnou. Pokud se navíc jedná o její nehezkou nadřízenou, není už to jen úkol, ale přímo poslání. Důvodů je řada. Ať těch přízemních, že ubývá svůdců, kteří lákají muže jít na fotbal nebo do hospody, když je potřeba jít na rodinný výlet nebo provést některé domácí práce. Či třeba přesvědčují, že ani ty nejlépe připravené nudle s mákem se nemohou rovnat uleželému utopenci. Ale i potřeba zachování rodu, a vůbec lidstva, a mnoha dalších poslání, která mohou splnit pouze muž a žena společně.
Náhodně však slečně Vostré pomohlo zavedení internetu, stejně jak Dejmalovi. Oba si po dlouhém váhání spustili webovou stránku „seznamka“, časem se na ní nalezli a začali si psát. Vyhnuli se tak prvním rozpakům, byli ušetřeni hledání slov, jak začít mluvit s dosud zcela cizím člověkem, nemuseli přemítat o sobě a o druhém, zda jsou nebo nejsou hezcí. Postupně si víc a víc rozuměli, až se fyzické setkání, nemělo-li dojít k ukončení vztahu, nedalo již odkládat. A tu slečnu Vostrou, která v té době četla od Kiplinga „Stopka a spol.“, poprvé v životě napadlo udělat něco bláznivého. Zjistit, zda ona a její případný nový přítel, jsou ochotni pro toho druhého vybočit z konvencí, dosud je svazujících. Proto navrhnula, aby se sešli v kavárně v okresním městě, kdy každý z nich bude držet v levé ruce jitrnici jako poznávací znamení. Jeho o den zpožděnou souhlasnou odpověď pak považovala za příslib počínající lásky. Tu jim nyní ostatní, za pomocí státní výkonné moci, chtěli zarazit v samém počátku.
Když skončila, členové komise po sobě rozpačitě hleděli. Poslali slečnu Vostrou ven, aby se mohli poradit o svém rozhodnutí. Ale jak mají rozhodnout, když jsou vázáni zákonem, jež nepamatuje a neví, že lidé potřebují si někdy něco ověřit, poznat, zda jsou ještě skutečně lidmi s fantazií, schopností udělat něco pro druhého, dokázat mu, že jim za to stojí.

Lavina

Řehák seděl proti novému vyšetřovateli, a se zájmem sledoval, jak pročítá celý spis. Viděl ho poprvé, nastoupil nedávno, a tak ho poslali k nim do Záhor, vyšetřit poslední případ, co se tu stal. Četl dost dlouho, a nakonec nervózně ve spise listoval, a srovnával výpovědi, fotografie, nákresy, a vše co bylo ve spise, až se smutně na Řeháka podíval.
„Je to nějaké divné, ale trestní oznámení jsme dostali“, vyrazil ze sebe váhavě, a ještě pomaleji pokračoval, „a škoda byla uvedena přes dvacet tisíc. Tak to trestným činem je“, dodal, jako by přesvědčoval sám sebe.
Potom uváděl hlavní body případu. Pět výrostků slavilo osmnácté narozeniny jednoho z nich, v garáži jeho otce. Z radostného vědomí, jak jeden z nich už může konzumovat alkohol, se jej všichni napili víc, než snesli, a než jim chutnalo. Většinou se jim udělalo špatně, ztratili úplně náladu, a tak vymizelo dosavadní přesvědčení o osmnáctých narozeninách, jako o nejhezčím dnu života. Neboť ráno jsme ještě kluci, a večer již chlapi. Pomalu přemýšleli o odchodu domů, ze všeho se vyspat, a až se žaludek, mozek dostanou na svá obvyklá místa, srdce a plíce zklidní, tak se před mladšími chlubit, jak oni to při oslavě osmnáctin rozjeli. Znásobit množství, co vypili, a k otázkám o tom zda tam byly nějaké holky, se jen pochechtávat a vykládat těm, ještě kluků, že o tom chlap mlčí.
Jenže, ještě než se rozešli, dostal z nich jeden nápad, zkusit, kdo vyskočí nejvýše. Po chvíli dohadování jak to měřit, dostal další nápad, skákat na vrata vedlejší garáže, a dva z nich měli dělat značku, kde se skákající vrat dotkne. Brzy se z toho staly závody, a každý se snažil, aby vyskočil, co nejvýše. Rozběh a švih nohy se brzy projevoval na vratech, která poddajně pak ustupovala dalším kopům.
Po vyhlášení vítěze, návratu domu, vyspání se, přišli kluci uklízet. K svému překvapení tu viděli následek nočního přeboru. Konstatovali, že se jedná o průšvih, a radili, co s tím. Syn majitele garáže znal i majitele vedlejší garáže, byl jím starý Klaboch. Kluci zvážněli, nic horšího se jim nemohlo stát. Přesto dokázali ke Klabochovi jít, aby se omluvili a dohodli se s ním o opravě vrat. Doma byl jen mladý, který kluky mlčky vyslechnul, potom sepsal dohodu o náhradě škody, kterou kluci, aniž ji četli, podepsali tam, kde jim ukázal. Potom vše sdělili svým rodičům.
Ti vyrazili v jejich stopách. Prohlédli si vrata, posoudili škodu, a šli za Klabochem, aby se mu omluvili za počínání nezdárných potomků. Když se jim snažil podstrčit k podpisu dohodu o náhradě škody, přečetli si ji na rozdíl od svých synů, a poslali ho i s ní do háje. Přesto mu hned nabídli udělat opravu těch vrat, protože dva byli zámečníci a jeden lakýrník. Nyní je poslal do háje Klaboch, požadující odbornou opravu, a tak se vydali za Slavíkem, který vrata do všech garáží dělal ve své dílně. Ten je upozornil na neděli, která dnes zrovna je, a slíbil vše udělat v pondělí. Jenže v pondělí už Klaboch nechtěl ani jeho. Požadoval znalecký posudek, a firmu, která se zabývá pouze a jen výrobou garážových vrat. Tu ho otcové divokých mladíků poslali ještě dál, než do háje.
Klaboch se rozčílil, a vyrazil na policii, kde se střetl s Řehákem, který mu doporučoval, ať neblbne, a spokojí se s tím, co mu chlapi nabídli, aby opravu udělal Slavík, a oni mu za práci i materiál zaplatí. Klaboch vytáhnul dohodu, kterou kluci podepsali jeho synovi, operujíc, že kluci se zavázali uhradit škodu ve výši minimálně třicet tisíc. Otcové pak chtějí jen zaplatit náklady té opravy. Střetnutí se změnilo v hádku, kdy si nakonec oba vynadali, až všechno ukončil Řehák prohlášením, že on, starý policajt, nebude asistovat při podvodech páchaných rodinou Klabochů. Klaboch prohlásil, že se nediví jeho postoji, když dva z těch kluků jsou jeho synovci, a předtím než se stal policistou, byl příslušníkem SNB, vstal, prasknul dveřmi, a doma napsal stížnost a poslal na státní zastupitelství. Tam vše přečetli a uložili policii vše přešetřit pro podezření ze spáchání trestného činu, a to poškozování cizí věci. Vedle toho doporučili zavést kárné řízení s Řehákem, protože jako policista nemůže rozhodovat o tom, co trestný čin je, a co není, ale je povinen pouze zjistit všechny podstatné skutečnosti.
Lavina byla spuštěna. Řehák povolal jednotlivě všech pět kluků a sepsal s nimi úřední záznam a další dny učinil totéž s jejich rodiči. Po té si předvolal mladého a po něm starého Klabocha. Jako předposledního zavolal Slavíka a poslední Vrbovou, která sousedila s Klabochem, a tak slyšela, jak se kluci s mladým domlouvají ještě na zahradě, než zašli do domu, kde sepsal mladý tu dohodu. Poté vyfotografoval dosud neopravená vrata, a udělal nákres místa. Když měl vše hotovo, dovezl jedno vyhotovení složky na kriminálku. Tam složku přidělili novému vyšetřovateli, který si po Řehákovi ještě vyžádal odborné vyjádření k výši škody. Zašel tedy za Slavíkem, a ten mu dal starou fakturu na tyto vrata, kde fakturoval sedmnáct tisíc. Vedle toho navštívil i Klabocha, který uváděl třicet tisíc, a na této výši škody trval.
Výsledkem bylo sepsání pěti usnesení o vznesení obvinění proti každému klukovi, a jeho poslání všem z nich, a jejich rodičům, jako zákonným zástupcům, stejně i Klabochovi, který byl poškozený. Rovněž jeden výtisk se připravil i pro každého z pěti obhájců, protože všichni kluci byli mladiství, a jednalo se tedy o nutnou obhajobu. Pouze ten, který slavil narozeniny, již nyní mladistvý nebyl, ale skutek patrně spáchal ještě jako mladistvý. On totiž nikdo nevěděl, v kolik hodin se narodil. Obhájcům poslal i výtisk o jejich ustanovení soudem, který o toto ustanovení předtím požádal. Nakonec všem zmíněným rozeslal předvolání k výslechu a sepsání protokolu. S polovinou z nich měl výslech proběhnout dnes, a s druhou polovinou pozítří.
Vyšetřovatel pohlédnul na hodinky, a protože se blížila devátá, kdy měl přijít první z kluků, skončil. Otevřeným oknem bylo slyšet příjezd aut pěti advokátů, kteří se vzápětí hrnuli do kanceláře, představujíc se navzájem s novým vyšetřovatelem a vítaje se s Řehákem. Ten si jen povzdechnul, když od nejstaršího z nich, uslyšel.
„Řeháku, koukám, že jsi na stará kolena zblbnul, nebo máte na policii nějakou soutěž, kdo bude mít nejvíc zákroků? Copak se tady jedná o nějaký trestný čin.“
Než stačil odpovědět, přišel první z kluků, a tak jen mávnul rukou, a zeptal se, kdo chce kávu, aby ji pak odešel udělat. Kluk vypověděl skoro doslova stejně, co již bylo napsáno při jeho prvním výslechu, a po podepsání všech stran protokolu, odešel. Po něm se vystřídali ostatní kluci se zcela stejným průběhem. Vyšetřovatel rozdal advokátům kopie protokolů, potom jim připomněl pokračování pozítří, a odpoledne se rozjeli, když ještě vyslechli otce kluků, kteří jednali s Klabochem a Slavíkem, a znovu dostali jimi podepsané protokoly. Nikdo se na nic neptal, nebylo na co.
Výslechy otce a syna Klabochů, a Slavíka již probíhaly složitěji. Zejména s Knoblochem mladším bylo jednání nekonečné. Marně se z něj snažili dostat odpověď, proč v dohodě o náhradě škody uvedl částku třicet tisíc, a ne sedmnáct kolik vrata skutečně stály. Hleděl na ně udiveně, co po něm vlastně chtějí, a sveřepě opakoval, že stály tolik, kolik napsal. Nakonec to vzdali, do protokolu zapsali jeho vyjádření, ale též i advokátů, a zavolali starého. Ten jim na stejnou otázku vysvětlil, že se jednalo o nejlepší garážová vrata nejen v Záhorách, ale i na celém okrese, a rozdíl podle něj vznikl úpravami a opravami, které na nich provedli. Pokud má konkrétně uvést jaké, tak to byl několikerý nátěr a výměna zámku. Nakonec připustil, že je v tom zahrnuta i pokuta. Když se ho jeden z advokátů zeptal, jaké má oprávnění, aby mohl pokutu uložit a vymáhat, rozhořčil se, a odmítl dál vypovídat. Stejně urputně odmítal opravu si nechat provést Slavíkem, který mu dveře dodal, a uvedl firmu z kraje, která mu nová vrata dodá právě za těch třicet tisíc, a rovněž svou ochotu poškozená vrata někomu prodat za těch sedmnáct tisíc.
Poslední vypovídal Slavík. Na otázku, kolik vrata stály, odkázal na fakturu, kde uvedl a také dostal sedmnáct tisíc korun. Na další, zda by je dokázal podat odborné vyjádření o jejich ceně, kterou mohly mít před poškozením, přikývnul, a sdělil cenu přibližně šestnáct tisíc, vzhledem k opotřebení, a cenu opravy odhadoval kolem čtyř tisíc. Potom jeden z advokátů se nešťastně zeptal, zda by se dokázal vyjádřit k požadavku pana Knoblocha na třicet tisíc. Slavík ve tváři nasadil masku právě jmenovaného okresního hejtmana, a vyslovil názor o zhodnocení věcí z důvodu přechodu jejich vlastnictví do majetku rodiny Knoblochů. Vzpomněl několika případů, kdy něco koupili, aby to potom dráž prodali. Co se týká oněch vrat, tak mají pravdu v tom, že firma z kraje je dělá za cenu kolem třiceti tisíc. Tedy skoro dvakrát dráž než tady on. Tedy Knoblochové mají pravdu, že i jejich vrata mají takovou cenu. Pokud by je dovezli do kraje, měli by šanci ji tam dostat. Co se týče uvedeného zhodnocení, mají rovněž takřka pravdu. Zámek vyměnili skutečně za dražší, z dovozu. Funkčně je stejný jak původní, ale nablýskaný je víc, a také měl pěknější krabičku.
Nátěr také provedli, a zde Slavík spatřoval největší nárůst ceny. Výraz okresního hejtmana byl ve tváři nahrazen rozjásaným úsměvem snílka. Nadšeně popisoval, jak Knobloch vrata přetřel novou barvou, a překvapivě své nadšení smutně dokončil.
„Lidi obyčejně před novým nátěrem odstraní starý, a plochu očistí. Je to nakonec napsáno v každém návodu. Ovšem Knobloch postupoval jinak. Rovnou natíral na starý a zašpiněný nátěr. Nějaký přízemní mistr, kdyby to udělal jeho učedník, tak by ho pohlavkoval ještě dnes. A tím by zamezil vytvoření avantgardního díla. Aspoň to jsem se dozvěděl na výstavě umění, kterou jsem navštívil v městě. Tam byl vystavený obraz, s úplně stejnými skvrnami, jako má Knobloch na vratech. Ten malíř za to chtěl dvacet tisíc. Když pak sečteme cenu obrazu a cenu vrat, tak jsme přes třicet tisíc. On je zkrátka mladý Knobloch dobrák.“
Vyšetřovatel se ptal, zda má vše uvést do protokolu. Slavík na tom trval, advokáti krčili rameny, a tak byl protokol obohacen. Po jeho podpisu a rozdělení výtisků, došlo k poslední otázce, zda někdo navrhuje další důkazy. Když tak nikdo neučinil, padla obligátní otázka. „Má někdo nějaké jiné návrhy“.
A unisono zazněla odpověď všech pěti advokátů, „zastavit“.
Ani ne za měsíc rozesílal vyšetřovatel, po poradě se státním zástupcem, několik desítek dopisů o podmíněném zastavení trestního stíhání, doufaje, že si nikdo nepodá stížnost, a lavinu pošty se podaří zarazit.

Kdo je otcem?

Samosoudce ukončil formality zahájení, a po zjištění že žalobce na své žalobě trvá a žalovaný ji nejen neuznává, ale nechce uzavřít v tomto směru žádný smír, vyzval advokáta žalobce, aby přednesl žalobu. Neměl z případu vůbec radost, nechápal zatvrzelost žalovaného, navíc nebyl ani rád, že žalobce zastupuje Mánek, který byl proslulý svým květnatým slohem, ochotou bít se za svého klienta jakýmkoliv způsobem a podáváním odvolání i kvůli maličkosti. I když, v tomto případě, je asi tím nejvhodnějším. Pohlédl na žalobce, který se dostavil o berlích, v šatech starých nejméně dvacet let, vrásčitý a unavený padesátník. Na druhé straně seděl žalovaný, jeho syn, na první pohled člověk plný energie a síly. Seděl tam sám, bez advokáta, i když ho v jiných případech většinou míval. Díval se na svého otce se směsí pohrdání, ale také i nevraživosti. Snažil se vše zapisovat, ať už co řekl advokát nebo sám žalobce. Patrně Daněk, který ho vždy zastupuje, v této věci nechtěl, pomyslil si samosoudce, a ani se mu nedivil. Ono palmáre není také asi všechno.
Mánek mezitím povstal. Po krátkém, předstíraném zamyšlení, začal přednášet žalobu. Začínal ale mnohem obšírněji než obvykle. Uplynula řada minut, mimo něj už všichni v jednací síni zcela neskrývaně pohlíželi na hodinky, někteří zívali, jiní vrhali zoufalé pohledy, ale Mánek stále mluvil o povinnosti dětí ctít své rodiče. Připomněl desatero, zmínil dokonce první u nás známý zákoník knížete Břetislava, neopomněl výminků užívaných dříve na venkově, potom uvedl i několik pohádek, v kterých se děti zachovaly špatně k rodičům, a jak na to doplatili nejen ony, ale celá společnost. Teprve po třetím ostrém zakašlání soudce, se dostal k vlastní konkrétní věci. Naslouchající trochu pookřáli, a žalovaný syn, si stejně jak předtím, snažil zapsat každé slovo.
Osud otce, i když snad ne až tolik, jak líčil Mánek, nebyl opravdu záviděníhodný. Před řadou let utrpěl úraz, a potácel se mezi plným a částečným invalidním důchodem. Občas nalezl někde firmu, která ho byla ochotna zaměstnat i s jeho postižením. Bohužel plat odpovídal jeho možnostem, a tak i spolu s důchodem byl hluboko pod průměrným příjmem. Když už to nebylo možné vydržet, vzhledem k stoupajícím životním nákladům, vzpomněl si žalobce na svého syna, a skoro ze zoufalství ho požádal o výpomoc. Tu mu však syn kategoricky odmítl, s dovětkem, aby se staral o sebe sám, jako každý jiný. Otec tedy rezignoval, a snažil se už dál o přežití sám. Nakonec i prodal zděděný domek po rodičích, a odešel bydlet do domu pečovatelské služby. Suma, kterou získal za dům, však brzy vzala za své. Žalobce šel žádat o sociální výpomoc, kde mu sdělili, že má syna, tak ať mu pomůže ten. A nezbylo mu tedy, než napsat další prosbu.
Dramatické pauzy využil soudce k pohledu na hodinky, a s hrůzou si uvědomil, že před čtvrthodinou mělo začít další stání. Vyhlásil přestávku, dohodl tam s čekajícími náhradní termín. Přitom si všiml, jak žalobce se snažil něco říci synovi, ale ten kolem něj nevšímavě prošel, a stoupnul si na druhou stranu chodby.
Po návratu do jednací síně, dokončil Mánek svou řeč, a navrhnul jako důkazy slyšení několika svědků. Jako první mluvila úřednice orgánu sociálního zabezpečení, která potvrdila tvrzení v žalobě o nemožnosti další sociální podpory v případě možnosti uhrazení potřeb rodičů jejich dětmi. Sdělila, že žalovaný syn má rodinný domek, prosperující živnost, a nemělo by mu činit potíže přispívat otci částkou kolem čtyř tisíc korun měsíčně. Ta by plně dostačovala pokrýt potřeby otce, a jeho přikývnutí naznačovalo žalobcův souhlas s jejím přednesem.
Další svědkyní byla paní Vokurková, sousedka žalovaného. Zpočátku byla velmi opatrná, asi se nechtěla se sousedem dostat do sporu. Ale postupně se rozohnila, a končila poukázáním, jak žalovaný vystrojil oslavu starým Burdovým při příležitosti jejich výročí svatby. Neodpustila si, aby nedodala, že to bylo kvůli tomu, protože ho Burdovi od mala tahali do hospody, a on se jim za to nyní vděčí.
Pak přečetl soudce zprávu finančního úřadu, z které vyplývalo, že žalovaný má průměrný příjem kolem padesáti tisíc korun čistého měsíčně po zdanění, a na jeho dotaz žalovaný potvrdil, že tomu tak skutečně může být.
Na dotaz soudce, Mánek už žádné další důkazy nenavrhoval s výhradou důkazu srovnáním DNA, pokud by snad žalovaný své synovství popíral. Jinak se zmínil o ustanovení § 87 zákona o rodině, který ukládá dětem povinnost zajistit rodičům slušnou výživu, podle jejich schopností a možností, a nepochybně bylo prokázáno, že tyto možnosti žalovaný má, a je bez jakékoliv újmy své nebo své současné rodiny schopen tuto povinnost plnit.
Soudce se znovu obrátil na žalovaného, zrekapituloval vše, co strana žalobce prokázala, aby se ho zeptal, zda chce plnit dobrovolně svému otci, co je mu povinen. Uvedl i výhody smíru, předpokládaje stejně vstřícný přístup syna. Když uslyšel nejen zápornou odpověď, ale také i prohlášení, že žalobce za otce nepokládá, zachmuřil se a uložil provést důkaz porovnáním DNA obou. Žalovaný ho opět překvapil, když sdělil, že je tento důkaz zbytečný, protože žalobce jeho biologickým otcem skutečně je, a on tuto skutečnost v žádném případě nemíní popírat. On pouze tvrdí, že ho za otce neuznává.
„To by se hodilo každému, neuznávat člena rodiny, pokud mu má pomoci“, porušil Mánek, k údivu všech, jednací řád.
Soudce mu tuto unáhlenost vytknul, ale ze způsobu, jakým výtku pronesl, bylo zcela zřetelné, jak ji myslel, a obrátil se opět na žalovaného, aby svůj postoj a svá vyjádření vysvětlil.
Obžalovaný vstal, nadechl se, a potom potvrdil, že před třiceti lety ho otec skutečně zplodil. Chvíli mlčel, hledaje slova, než prohlásil, že to byla první věc, co pro něj udělal. Druhou věcí byl jeho souhlas k osvojení syna Burdou, který se oženil s jeho matkou. Obžalovaný ho viděl poprvé před čtyřmi léty, když za ním přišel do hospody, patřící Burdovi, ale vedené několik let již jím, a chtěl po něm pomoc, protože je jeho otec, a zároveň mu sdělil, jak vše bylo.
Nyní se syn obrátil k Mánkovi s otázkou, „Do tohoto dne jsem byl přesvědčen, že mým otcem je Burda. Staral se o mě, učil mě, jak si počínat v hospodě, protože ji mám po něm jednou zdědit. Proto mě do ní tahal, jak tu řekla paní svědkyně. Sám děti nemůže zplodit a přijal mě za vlastního, i když mě kdysi zplodil tady pan žalobce, který si dnes myslí, že to je všechno, co dělá otce otcem.“ Potom usedl, a soudce vykázal všechny z jednací síně po dobu přípravy rozsudku.

Dohoda

Státní zástupce povstal, upravil polohu brýlí, a tichým hlasem četl obžalobu. Týkala se ženy, která seděla na prostřední židli v první řadě. Zdálo se, jakoby náhlým pohledem, kterým občas sekla po soudci nebo nyní hlavně po státním zástupci, se ptala, proboha kde to jsem, a proč. Ramena ohnutá dopředu a dolů, hlava, mimo těch okamžiků, kdy vysílala kolem pohledy, sklopená k prsům, ruce, zapletené prsty do sebe, položené v klíně.
Nikdo nevěděl, zda vůbec poslouchá státního zástupce. A pokud snad ano, zda ho slyší, a jestli ho slyší, tak zda vnímá význam jeho slov, a chápe dosah jejich obsahu. Žaloval ji pro napadení jejího tchána, invalidního důchodce, kterému měla svým útokem způsobit ublížení na zdraví, kdy jeho léčení trvalo třicet pět dnů, a tak byla vinna ve smyslu stanovení § 221 odst. 1. trestního zákona. Ublížení na zdraví spočívalo ve vyražení dvou zubů, delší době, kdy ho škrtila, a několika úderech otevřenou dlaní do obličeje a ramen, a rovněž vytržení několika vlasů. Při napadení mu i nepřetržitě nadávala výrazy, jako např. ty starej chlíváku, lemple blbej apod. Horším následkům zabránil její manžel se svým bratrem, švagrem obžalované, kteří ji chytili, od jejího tchána, svého otce odtáhli a zavřeli do komory, v které ji donutili setrvat až do příchodu policie, kterou zavolali. Policejní hlídka ji odvezla na služebnu, kde ji chtěla vyslechnout. Obžalovaná však využila svého zákonného práva odmítnout výpověď, a k věci neuvedla vůbec nic. Hlídka potom odvezla obžalovanou k jejím rodičům, aby zabránila případnému dalšímu sporu.
Hlídka pak celou věc oznámila na služebně kriminální policie a vyšetřování, a rovněž pro poškozeného zavolala záchrannou službu. Vrchní inspektor, kterému byla věc přidělena, u obžalované též neuspěl, i jemu odmítla cokoliv sdělit. Ovšem výslechem poškozeného a dalších svědků zjistil průběh celé události. Rovněž i ze záznamu záchranné služby, zprávy lékařů, jak ošetřujícího, tak specialisty došel k závěru, že tu byl spáchán trestný čin. Státní zástupce si odkašlal, a skončil, že v podrobnostech odkazuje na písemný návrh obžaloby, a které důkazy navrhuje provést při hlavním líčení. Na několik vteřin se odmlčel, a pak doplnil, že souhlasí i s provedením důkazů navržených a požadovaných obhajobou.
Soudce přikývl, sledoval, jak si státní zástupce sedá, a pak vyzval obžalovanou k předstoupení a po poučení se zeptal, zda rozumí, co se jí klade za vinu. Přikývla, a na jeho další dotaz, zda bude vypovídat nebo ne, zavrtěla hlavou. Stála v ohrádce, nyní již nebyla schoulena, a bylo poznat jaká je to mladá, snad trochu robustní, vysoká, ale hezká žena.
Po ní přišel na řadu poškozený, který se omlouval, že je na vozíku, protože by nevydržel stát.
Zajíkavě vypověděl, jak se vše seběhlo. Snacha ten den vařila, a přesolila polévku. Bohužel, on kvůli uložené dietě, smí solit jen nepatrně. Protože se to již stalo několikrát, neudržel se, a vytknul jí to. Když, jak mu uložil lékař, ulehl po obědě do postele, napadlo ho, zda by nebylo lepší, kdyby před koncem vaření polévku pro něj odlila zvlášť, a pak pro ostatní dochutila. Když jí svůj návrh řekl, najednou se na něj vrhnula, nadávala mu a bila ho, jak už tu říkal pan státní zástupce, dokud ji syni neodtrhnuli. Potom byl nemocen pět nebo šest týdnů. Je ovšem invalidní, a tak ta nemoc nemusela být jen následkem toho napadení, končil smířlivě. Potom odpověděl na několik otázek, většinou se však již na nic nepamatoval, a jeho manželka ho odvezla zase zpět za řady židlí.
Manžel obžalované využil práva nevypovídat, a tak proběhl výslech manželky poškozeného, a jeho druhého syna. Ti vypovídali takřka shodně, jak poškozený. Státní zástupce žádné dotazy neměl, obžalovaná také ne, a soudce se už těšil na uzavření celé věci, když ho zaskočila otázka obhájce na švagra obžalované. Zcela pro něj nepochopitelná.
„Pane svědku, mohl byste podrobně vylíčit, co se stalo v době mezi ulehnutím vašeho otce, kdy řekl svůj návrh na dováření polévky pro něj zvlášť a jeho napadením obžalovanou.“
Svědek se na advokáta udiveně podíval. „Co by se stalo. Nic se nestalo. Táta to řekl, a Mařka po něm skočila“, vypravil ze sebe nejistě.
„Ale, co řekl, než po něm, jak vy říkáte, Mařka skočila“, trval na svém advokát.
„Možná nějaký vtip o jejím vaření, nebo tak něco“.
Obhájce se obrátil k soudci, a žádal ho o nové poučení svědka, i sankcích, které mu hrozí, pokud povinnosti svědka poruší. Soudce, i když viditelně s nechutí, poučení provedl. Nyní v celé jeho šíři včetně poučení o právu odmítnutí výpovědi, a k jeho překvapení, svědek využil práva odmítnout výpověď, protože by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Ožil i státní zástupce, který si již málem skládal věci, považujíc kausu za takřka skončenou. A stejně, takřka doslova, dopadlo vše při výslechu manželky poškozeného. Ten najednou začal vzadu bolestně sténat, a vyžadovat lékaře. Došlo k přerušení jednání, a všichni vyšli na chodbu.
„Tak, pane doktore“, co víte, o čem já ani policie nemá páru“, zastavil hned za dveřmi státní zástupce obhájce.
„Pojď kousek stranou“, přešel obhájce do mezi nimi obvyklého tykání, očima naznačujíc, že rodinná skrumáž poškozeného nemusí nic slyšet. Skončili na druhé strany chodby, šeptaje mezi sebou, jakoby si báli, že je zaslechne někdo další. Státní zástupce pokračoval ve své otázce, položené hned, když vyšli z jednací síně, vyptávaje se, co vlastně obhajoba očekává od jí navržených svědků. Nebylo to sice úplně v souladu s procesními pravidly, ale oba již byli dostatečně staří, znali se dlouhá léta, od doby svých studií, a žádný z nich již dávno netoužil být slavným, a ocitnout se na prvních stránkách některého deníku. Měli v sobě od mládí zakotveno, proces má být co nejrychlejší, a co nejotevřenější. Jedině tak dospěje, k čemu jej určili již staří Římané, k nalezení práva, a pokud je to aspoň trochu možné, tak částečně i spravedlnosti.
„Nebylo ti divné, že tak divoký útok, a pak se ta ženská vůbec nebrání. Snaží se všechno mít pouze za sebou“, odpověděl advokát otázkou.
„Kolikrát se už stalo, že někdo vymlátil hospodu, a druhý den se divil, co v ní a proč opravují“, namítnul státní zástupce, dodávaje, jak z poškozené policisté a vyšetřovatel se snažili aspoň něco dostat, ale marně.
Uslyšel obvyklou řeč o tom, jak od doby, kdy policisté začali jezdit, a přestali chodit, tak nic neví, protože se nedostanou mezi lidi, a dozvědí se o věci, až když se stane. Pak se většinou spokojí jen s výpověďmi zúčastněných. Neoponoval, protože by to nemělo smysl, a také se chtěl co nejdříve dozvědět, co advokát zjistl mimo ně, a připomenul mu svou první otázku.
Dostalo se mu rozsáhlejší odpovědi, než očekával. Advokáta najal otec obžalované, neboť jí bylo všechno jedno, ale rodiče a i její sourozenci se obávali ostudy, když ji zavřou. Marně mu vykládal, že dostane maximálně podmínku. Pro ně hrozba vězení, a k tomu pro ženskou, bylo něco tak strašného, že i proti její vůli vzali advokáta, slibujíc mu podporu celé rodiny a peněz, co si řekne. Obžalovaná měla totiž ještě tři sestry, a ty se třásly hrůzou, co s nimi bude, pokud ji odsoudí. Na vesnici se nikdy neodsuzuje jen jeden, ale celá rodina, zejména když odsoudí ženskou. Potom se už další jen velmi těžko vdají. Proto mu všichni, vyjma jí, slíbili seznámit se vším, co věděli. A on, když uslyšel jména, vzpomněl si na jeden prodej, ke kterému dělal před léty kupní smlouvu, a nestačil se tenkrát divit, jak je takováto smlouva možná.
„Totiž, ten barák, co patří nyní poškozenému, a kde celá rodina bydlí, patřil ještě asi před deseti léty nějaké Volfové, a oni tam byli v nájmu. Tehdy za mnou přišla, abych jí sepsal kupní smlouvu, že vše prodává tomu nájemníkovi. Když mi řekla za kolik, a že zcela všechny náklady hradí ona jako prodávající, řekl jsem jí, ať si nedělá srandu. Ta kupní cena sotva kryla ty náklady, a jí zůstalo jen asi pět tisíc. Pak se rozpovídala, když jsem do ní pořád hučel, aby nebláznila, protože daň z převodu bude platit stejně podle znaleckého posudku, a ne podle ceny, že fingovaná cena je v tomto případě nesmysl. Myslel jsem si totiž, že u nich přetrvává zvyk, co byl před převratem, ve smlouvě zaplatit málo, protože znalecké posudky byly tehdy podhodnocené, a tak aby se ušetřilo na dani, dala se nepatrná cena a zbytek se zaplatil mimo smlouvu. K mému překvapení se ale tady jednalo o skutečnou cenu“, advokát si odkašlal, zakroutil ještě nyní hlavou údivem, a pokračoval potom tišeji o tom, co mu Volfová dále pověděla.
„Ten invalida je totiž strašný parchant. Vládne nejen tvrdě své rodině, ale i okolí, a je děsně chtivý majetku. Tak na Volfovou posílal každý den nějakému úřadu stížnost, že mu neplní věci, kterými je povinná ze zákona a z nájemní smlouvy. Jeho kluci ho museli každý den vynést i s postelí na dvorek, a on jí od rána do večera nadával a vyčítal všechno možné. Jak vyšla ven, nebo se objevila u okna, už to jelo. Zároveň ji pomlouval u každého, kdo šel kolem, a tak, když jí nabídnul ten barák koupit, sehnala si byt, a rychle ho prodávala, jen aby už byla pryč. Navrhoval jsem jí ho zažalovat, ale rezolutně odmítla, že už chce mít jen klid, protože je sama, a majetek pro ni nemá žádný význam“.
Pak pokračoval, jak se přitom dozvěděl, že starý, i když je invalida, poroučí celé rodině, jak despota. Když ho někdo na slovo neposlechne, musí ho ostatní seřezat. Proto také kluci se nemohli dlouho oženit. Sotva holka, s kterou chodili, poznala, jak to u nich chodí, tak rychle se s nimi rozešla. Akorát nachytali tady tu obžalovanou. Ukecali ji, že jsou to všechno jen pomluvy, a kluk si ji pojistil těhotenstvím. Bohužel potratila, ale už v domě zůstala. Musela jim dát všechny peníze, co měla našetřené, a co dostala od rodičů, a poslouchat na slovo, jinak byla bita jak žito. Snášela to, protože se bála rozvést. A až nyní, kdy měla dostat na holou, před celou rodinou, tak se vzepřela. Dodal suše, že se to dozvěděl od její mladší sestry, neboť té se svěřila, ale rodičům se styděla o tom povědět.
„A sakra, co s tím. Proto jsi navrhoval ty svědky. To bude nekonečné“, postesknul si státní zástupce.
„No, určité řešení bych měl“, nadhodil advokát. Vytáhnul z aktovky svazek listin, podával jednu po druhé státnímu zástupci, dodávaje rychle vysvětlení. Nakonec oba konstatovali, že to tak bude asi nejlepší, a vydali se společně k rodině poškozeného. Ten je vítal úsměvem, který se potom co advokát spustil, neustále víc a víc křivil, ale nakonec na aktovce advokáta, on i další členové rodiny jednu listinu po druhé podepisovali, a skoro svorně se po výzvě všichni vrátili do jednací síně. Po zahájení přerušeného řízení, požádal o slovo státní zástupce, který navrhnul zastavení řízení, protože poškozený i jeho rodina vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním obžalované ve smyslu ustanovení § 163 občanského soudního řádu, a předložil soudu jimi podepsané listiny o odepření souhlasu. Soudce řízení zastavil, zamyšleně očima sledujíc poškozeného, jeho rodinu, obžalovanou a pak jeho oči utkvěly na advokátovi, zrovna vycházejícího z jednací síně. Ten za dveřmi zavolal obžalovanou a jejího otce, aby vysvětlil, k čemu vlastně došlo, a pak jim předal popořadě listiny, a řekl, co s nimi. Byl to návrh na rozvod manželství, s podpisem a výslovným souhlasem manžela, závazek poškozeného, že do čtrnácti dnů vrátí Mařence všechny peníze, které do manželství přinesla a rovněž dopis, kterým se omlouvá celá rodina za příkoří, která ji učinila.
„Tak, vaše sestry mohou být klidné, a vdávat se, jak najdou ty pravé“, zasmál se advokát a ze zvyku potřásl všem rukou.

Obtíže a údiv svědka

Hrubeš přecházel po chodbě kolem jednacích síní. Občas pokukoval po dvou skupinách lidí, kteří na sebe nenávistně hleděli. Co chvíli, někdo z nich naznačoval nezaměnitelným gestem, či pohybem druhé skupině bití, podříznutí nebo oběšení. Jen přítomnost dvou obrů Justiční stráže zabránila střetu těchto skupin, nebo aspoň některých jednotlivců z nich. U každé této skupiny stálo několik advokátů, chvíli je povzbuzující a hned zase uklidňující. Pokud se oči Hrubeše střetly s očima někoho z jedné nebo druhé skupiny, vždy si vyměnili rozpačitý úsměv, který se snažili vyloudit i na tváři.
Přelíčení bylo o hodinu posunuto, protože shodou okolností se čekalo na přivezení jednoho obžalovaného z vazby, který trval na své přítomnosti při jednání. Tak měl Hrubeš čas, aby vzpomínal, proč je tu vlastně on. Takřka hned první myšlenka byla, co ho to vlastně tenkrát, před třemi měsíci napadlo, aby šel do hospody, skoro na druhé straně městečka. Před tím tam byl v životě mnohokrát, protože chodil nedaleko do práce. Ale od té doby, co je v důchodu, navštěvoval pouze hostinec u nich v ulici. Ten, tehdy vybavovali novým zařízením, ale jemu nějak ušlo, že ještě mají zavřeno, a vypravil se večer na pivo, jako vždy v pátek. U zavřené hospody se sešli s Vrbou, který byl na tom s pamětí jak on, a Hrubeše napadlo zajít právě do restaurace, vedle níž kdysi dělal. Snad doufal v setkání s někým z bývalých kolegů, nebo se chtěl podívat, zda továrna, kde pracoval, je ještě v provozu. Možná se mu jen nechtělo jít domů, kde byl sám. Důvod, proč tam šel, nevěděl ani tehdy, a dnes už vůbec ne.
V restauraci ho ale poznal číšník, a Hrubeše tím málem dojal. Neodolal, aby se před Vrbou nenaparoval, jak tu byl známý, až ten otrávený, protože jeho nikdo nikdy nepoznal, vypil jedno pivo, zaplatil, a šel domů, vymlouvaje se na ženu a televizi. On si dal další dvě, a na chvíli si k němu přisednul nějaký kluk s holkou. Když jim ale odpovídal jednoslabičně, na jejich vtíravé dotazy, zvedli se a šli pryč. Proč jen neposlechnul číšníka, který, když ti mladí odešli, se ptal, zda nechce raději zavolat taxi. Po odmítnutí mu pak radil, aby šel mnohem delší cestou po hlavní, a nechodil rozhodně kolem parku. Jenže se mu nechtělo obcházet tolik bloků domů, když celá léta chodíval skrz park běžně, šetříc tak čas. Jak chybné udělal rozhodnutí, poznal, sotva se dostal na úroveň prvních keřů. Proti němu vyšel ten mladý pár z hospody, doprovázený ještě dvěma kluky. Zastoupili mu cestu, na jeho rozpačitý pozdrav neodpověděli, a nenechali ho jít dál. Nejistě se jich zeptal, co chtějí, i když to bylo očividně jasné, jak jeden z těch kluků vytáhnul nůž. Pak mu řekli o peníze, protože měl být údajně drzý na jejich sestru a kamaráda v hospodě. I když šlo o záminku, a on to věděl, přece jen se snažil s nimi vyjednávat. Vysvětloval, že si jich vůbec nevšímal. Vzápětí se ho ptali, zda pro něj nejsou dost dobří. Bylo znát, jak si ještě chtějí užít nějakou zábavu, než ho okradou, a chvíli se s ním přeli, donutili ho k prohlášení, že proti nim nic nemá, sestra se mu líbí, a potom se jí měl omluvit za urážku, kterou jí způsobil. To už se vzepřel, a kluk s nožem mu rozříznul bundu. Druhý se mu snažil vytáhnout peněženku, sestra a kamarád si stoupnuli za něj, aby nemohl ustupovat.
Jejich zaujetí touto zábavou, přepočítávání obsahu peněženky a jeho dělení, způsobilo ztrátu jejich pozornosti. A tak se tvářili ještě víc překvapeně než před chvílí Hrubeš, když slyšeli dotaz, zda starého pána přepadli, a zjistili, že jsou obklopeni pěti udělanými mladíky. Jeden z nich hned poroučel, aby Hrubešovi vrátili všechno, co mu vzali, a přidali ještě něco na poškozenou bundu. Tři uposlechli, a podávali Hrubešovi své podíly. Kluka s nožem ale napadlo, zkusit je zastrašit, a začal se jím kolem sebe ohánět. Vzápětí strašlivě zařval, když ho jeden z těch mladíků vší silou udeřil holí přes ruku. Jakoby to byl povel. Hrubeš zděšeně na ně koukal, jak ty kluky i tu holku povalili na zem, začali je mlátit a kopat, nadávaje jim do zatracených šmejdů. Pocit úlevy a zadostiučinění rychle pominul, a svým zachráncům řekl, ať toho sakra nechají, než jim něco provedou.
Udiveně na něj hleděli, ale přestali. Možná ani ne tak kvůli jeho napomenutí, jako kvůli zvuku policejní sirény z auta, které sem zahýbalo z hlavní ulice. Patrně někdo z nájemníků okolních domů viděl, co se tu děje, a zavolal policii. Než k nim stačili dojet, tak parta zachránců i parta, co ho přepadla, se daly na útěk, a Hrubeš tu zbyl sám. Jeden policista zůstal s ním, vyptávaje se, k čemu zde došlo. Zbylí dva se vydali za uprchlíky, aby se za chvíli bez úspěchu vrátili, a potom ho odvezli na policii, a po sepsání protokolu, i domů.
Asi za měsíc se u něj objevil mladík, podobně oblečený jak ti, co mu pomohli. Bez okolků mu sdělil, že jeho kamarádi, za svou pomoc, mají nyní nepříjemnosti s policií, o níž se bez cirátů vyjadřoval s despektem, a označil ji za ochránce vší verbeže, která se k nám do republiky během let dostala. Hrubeš, jednak z vděku, ale už i z opatrnosti projevil svoji účast nad jejich osudem, ale zároveň i nevědomost, jak by jim mohl pomoci on.
„Stačí, když je nepoznáte“, řekl návštěvník, a zároveň mu vysvětlil, jak asi bude vše probíhat, a co má v tom případě odpovídat nebo dělat. Slíbil mu požadované, možná i kvůli tomu, že by je nejspíš opravdu nepoznal. Mladík mu poděkoval, a nabídnul mu návštěvu jejich klubu, kde pořádají schůze a školení, jejichž seznam, s krátkým obsahem jednotlivých témat mu dal.
Za dva dny ho navštívila naříkající žena, podle podoby blízká příbuzná těch, kteří ho přepadli. Nejprve si stěžovala, jak dlouho ho hledala. Pak mu tajemně sdělila, že její rodina je zcela zdráva, a ona se jde omluvit, za ty nevychovance, co si s ním tak zažertovali. Přesvědčovala ho přes hodinu, že nešlo vůbec o přepadení, ale nevhodný žert těch sedmnáctiletých výrostků, kteří se chtěli vytáhnout před holkou. Patrně by mu vše a znovu vysvětlovala dál, ale když, ve snaze se jí zbavit, kývnul, že to tedy celé bylo žertem, přestala. Jen rychle dodala, jak mu rádi vydali peníze, a dokonce i zaplatili škodu. Přitom by stačilo, kdyby za ní došel, a ona by mu bundu zašila.
Zeptal se jí, zda chce nazpět peníze na opravu bundy, nebo proč vlastně přišla. Peníze ihned odmítla, ale chtěla, aby na policii i u soudu prohlásil, že šlo o nevinný žert, a všechno je mezi nimi srovnané. Podíval se na ni smutně, a pak řekl, že takto rozhodně vypovídat nebude, ale je ochotný je nepoznat. Na počátku jeho odpovědi se zdálo, že se žena na něj vrhne a vyškrábe mu oči. Potom se ale rozzářila, prohlásila ho za nejmoudřejšího a skoro svatého muže, a zmizela, jak se objevila. Na policii svůj slib dodržel, i když ho zapřísahali, aby si vzpomněl. Dokonce mu i komisař vytknul, jak může policie někoho obvinit a předat k obžalobě, když i poškození odmítají svědčit. Přiznal si oprávněnost takové výtky, ale jen v duchu. Zároveň si vzpomněl i na obě návštěvy, a rozhodl se nikoho nepoznat i tady u soudu. Konečně přivezli obžalovaného z vazby, a zavolali všechny do jednací síně. Po zjištění jeho totožnosti, musel opět na chodbu, kde utrápeně seděl, než ho předvolali k výpovědi. Přiznal, že byl přepaden, potom mu bylo pomoženo, ale nedokázal si vzpomenout, ani jak ti co ho přepadli, ani jeho zachránci vypadali. Marně předseda senátu je nechal prohlížet jednoho po druhém, zbytečně ho vyzýval, aby si vzpomněl, jen krčil rameny a kroutil hlavou. Ulehčeně si pak sednul mezi veřejnost, a zvědavě pozoroval, co se bude dít dál.
Po něm vypovídal číšník z hospody, který uvedl, že si na něj pamatuje, protože tam chodil řadu let, ale kdo s ním seděl, to už neví. Pamatuje si pouze štamgasty. Nájemník co zavolal policii, viděl pouze tu skrumáž, ale jednotlivce nerozeznal ani tehdy. Nakonec došlo na závěrečné řeči a poslední slova obžalovaných. Rozsudek byl vynesen po krátké přestávce a skončil zproštěním všech obžalovaných obžaloby.
Hrubeš vyšel podrážděně na chodbu, údivem vrtíc hlavou. Sakra, co si ti soudci dovolují. Všichni víme, jak to bylo, a oni je pustí. Pak nemá docházet k přepadání, a zařekl se, že víckrát ho k soudu nikdo nedostane.

Františkův údiv

Pan František zakládal prodejny Franta po celé zemi. Měl zásadu, vždy navštívit město, kde chtěl otevřít. Pobyl tam minimálně týden, pohovořil v hospodách, přečetl zde všechen vycházející tisk, a podle získaných informací vybavil novou prodejnu sortimentem zboží. Tato taktika mu vycházela, a takřka všechny prodejny, hned od počátku dosahovaly předpokládaného obratu. Až také přijel do Týna. Líbilo se mu tu. Bývalé okresní město se zdálo uspořádané, několik menších továren prosperovalo, hotely a penziony naznačovaly turistický ruch, bylo dobré vlakové i autobusové spojení. Našel i místo, kde by mohla prodejna stát.
Spokojeně se vydal do městské knihovny, a půjčil si všechny noviny a časopisy, které v městě vycházely, nebo o něm aspoň nějak pojednávaly. Prohlížel hlavně inzeráty, reklamy, nabídky práce, nemovitostí a i poptávky po nich. Z poznámek si pak sestavil sortiment, kterým začne, a už jen tak listoval, aby nějak vyplnil zbylý čas. Tu ho zaujal, hlavně velikostí písmen titul článku v okresním deníku. Obhájkyně bratrů Růžičků neuspěla ani s dovoláním. Zvědavý, přečetl článek, ale nebyl z něj příliš moudrý. Vzpomněl, jak mu knihovnice nabízela hned při jeho požadavku na časopisy digitální záznam, a vyžádal si ho. Za její pomoci, pak podle dat sestavil všechny články o případu, a začal je číst.
První se mu objevil článek ve Volání vlasti. Z něj se dozvěděl, jak tři proslulí zločinci včera přepadli starou poctivou vdovu. Srazili ji na zem, ohrožovali všemi možnými zbraněmi, aby jim vydala svůj zasloužený důchod. Když nechtěla, tak jí vyrvali kabelku i s penězi. Nebýt odhodlaných občanů, kteří musí bránit sebe, své sousedy, svůj národ, protože policie svoje poslání absolutně neplní, zločinci by jistě s lupem uprchli. Peníze pak propili nebo prohráli v hernách. Článek končil výzvou, aby stateční občané posílili řady vlastenecké družiny, a ostatní aspoň přispěli na její existenci. Ta jediná může, při nečinnosti policie a dalších státních orgánů, ochránit klid a bezpečnost občanů. Další článek pojednával o zadržení lupičů policií, uvedl jejich jídelníček v cele, a ceny všeho co stát, tedy občané, musí na jejich pobyt v cele vynaložit. Třetí článek se podivoval rozhodnutí soudu, který dva z lupičů potrestal tresty v délce čtyř let, a jednoho jen tří let, a znovu uváděl náklady, které budou muset na ně po dobu pobytu ve věznici vynaložit. Na konci byla otázka, jak dlouho budeme takové existence ještě živit.
Následoval Sadař, ve kterém byl jen jeden článek. V něm celá redakce vyslovovala uznání panu Burdovi, dlouholetému předplatiteli našeho časopisu a známému zahrádkáři za jeho statečný počin, kdy přispěchal na pomoc přepadené vdově, a spolu s dalším občanem, jež zatím není předplatitelem našeho časopisu, ji ubránili a útočníky zahnali, a vdově zachránili její důchod.
Podobně psal časopis Cesty, Ten zmiňoval zaměstnance železnice pana Vránu, který pomohl ještě s jedním mužem paní Maškové, vdově po strojvůdci, když ji přepadli tři nezaměstnaní lupiči. Svou statečností, obvyklou u všech zaměstnanců, zabránil tak jejímu oloupení. Článek končil otázkou, jak může být někdo nezaměstnaný a pobírat od státu dávky, když v oboru dopravy je řada pracovních míst neobsazených. Potom tam byl ještě článek o uložení trestů, vyslovení podivu nad odvoláním potrestaných, a fotografie starosty a pana Vrány, když mu bylo na radnici předáváno čestné uznání města.
Zcela jinak se vyjadřoval Buditel. Pan František si dlouho myslel, že tento článek vybral počítač omylem. Začínal nebezpečím atomových elektráren, na které navazovalo globální oteplování přecházející bez jakékoli spojitosti na ujařmení lidstva nesmyslnými předpisy. Už chtěl skončit, ale zachytil maně další větu, která jako projev absolutního potlačení svobodné vůle uváděla příklad nakládání s třemi příslušníky lidstva, kteří se vzepřeli útlaku, a chtěli řešit své postavení rozbitím společností vnucených zákonů původně svobodným jedincům. Následovalo konstatování, co se seběhlo kolem paní Maškové, končící imperativem o právu každého, dělat si co uzná za vhodné.
Články v časopisu Zítřek byly naproti tomu přesné a kategorické. Podle nich líná vdova, jež by mohla i ve svých osmdesáti letech stále pracovat, se raději přiživuje na společnosti, která jí musí živit vyplácením důchodu. To se jí samozřejmě a zákonitě vymstilo, a jiní tři lenoši se jí rozhodli peníze z důchodu sebrat, ač i oni žijí na účet společnosti. Do věci se zamíchali zcela zbytečně další, místo aby nechali jednat orgány k tomu státem zřízené. Když ty to konečně převzaly, vyřešily celou věc během tří let k spokojenosti všech řádných občanů státu. Jedině, co se jim dá snad vytknout, bylo neudělení trestu té vdově, tyjící z prostředků společnosti.
Občasník Práce vlastní případ zmínil velmi krátce. Rozebral však do detailu solidaritu mezi sousedy, a vyzval je k jejímu prohlubování. Zmínil se i o potížích tří nešťastníků, kteří již několik let nemohou sehnat zaměstnání, a proto sešli na nesprávnou cestu.
Naděje zmínila pro nás, ne vždy pochopené úradky boží. Vyzvedla, že ani jeden z aktérů této příhody nebyl křesťan, a proto vše dopadlo, jak dopadlo. Násilí na obou stranách, vůbec žádné pokání po činu, a ani odpuštění. Nelze se však tomu v tak ateistické zemi divit.
Měsíčník „I my jsme tady“, napsal o dalším případu zneužívání státní moci majoritou a projevech rasismu. Vyzpovídal všechny účastníky, a jejich odpovědi uvedl.
František Růžička, starší z bratrů, uvedl jak se s bratrem a kamarádem, rozhodli přebudovat nevyužívaný plácek na dětské hřiště. Chtěli jim i koupit míče a jiné sportovní nářadí. Protože jsou nezaměstnaní, nemají peníze, museli tento nákup řešit veřejnou sbírkou. Obcházeli tedy lidi, zda by nepřispěli. Mezi jinými oslovili i tu paní, která před chvílí vypovídala. Když jí vše vysvětlovali, spadla najednou na zem. Chtěli jí pomoci vstát a zavolat záchranku. Najednou se na ně vrhli dva neznámí muži, začali jim nadávat, bratrovi způsobil jeden z nich motykou na ruce zranění. Byli vůči nim tak nepřátelští a agresivní, až se raději dali na útěk. Na konci té ulice zrovna projížděla hlídka policie, která si patrně všechno špatně vysvětlila, chytila je, nasadila jim pouta a odvezla na služebnu policie.
Mladší bratr vypovídal prakticky totéž, až na menší rozdíly, podle kterých stavěli hřiště pro sebe, protože chtěli založit fotbalový klub, a neměli peníze na branky. K noži, který měl údajně v ruce, uvedl, že měl z něj takovou radost, protože šlo o dárek, a tak si s ním musel pořád hrát.
Kamarád obou bratrů vypovídal totéž, zmínil vše, jak hřiště pro děti, tak fotbalový klub a branky pro něj.
Vrána řekl, jak náhodně z okna zahlédl přepadení paní Maškové, řekl ženě, aby volala na policii, seběhnul dolů, kde soused Burda zrovna okopával zeleninu, a oba běželi paní na pomoc. Burda, který vypovídal shodně jak Vrána.
Mašková řekla, že ti mládenci ji přepadli, a chtěli všechny peníze. Nebýt Vrány a Burdy, tak by ji o důchod připravili, možná i o život. Když nechtěla kabelku dát, tak s ní starší praštil o zem, a ten druhý vyhrožoval hned od počátku podřezáním.
Článek končil podivem, proč byli tři mladíci odsouzeni a Vrána s Burdou osvobozeni, a jak je možné, že někoho výpověď se pokládá za pravdivou a jiného ne.
Pan František dočetl, a oddechl si. Je to tu stejné jak všude jinde, a své rozhodnutí otevřít zde prodejnu nezměnil.

Podíl

Roubal se probudil, pohlédl na stěnu, ke které byl obrácený, a přemýšlel, kolik může být hodin. Na nočním stolku byl budík, ale to by se musel celý obrátit. To se mu, zatím vůbec nechtělo. Zatajil raději dech, a zaposlouchal se, jestli něco uslyší. Ozýval se jen tikot budíku, a tak vyvodil, protože už bylo světlo, ale neslyšel žádné jiné zvuky, že bude tak mezi pátou a šestou hodinou. Klid v domě naznačoval nepřítomnost manželky a dcer. Jinak by slyšel buď jejich povídání, nebo oddechování z postelí vedle. Donutil se přece jen otočit v posteli, a skutečně, na budíku bylo čtvrt na šest. Ještě si chvíli poležím, rozhodl se. Mezitím přijdou ženské, a některá z nich mi udělá snídani. Měl ji nachystanou ve spíži, stačilo ji jen ohřát, ale to už byla činnost, a té se, ať byla jakákoliv, vyhýbal.
Již jako malý kluk, se stranil ostatních kluků, tedy spíš se vyhýbali oni jemu. Nebavili ho žádné hry, při kterých bylo třeba se rychleji pohybovat, míč pro něj byl věcí plnou nebezpečí, četl jen pohádky. I z těch měl nejraději o Honzovi, který ležel na peci, a nechal si od mámy dělat buchty. Postupně ji dál už ani nečetl, na stránce, kdy máma přinesla buchty, zavíral knihu. Netoužil ani zabít draka, ani si vzít za tento čin princeznu a dostat půl království. Pro něj i v dospělosti byly stále rozhodující ty buchty, a ta pec. Jeho rodiče z toho byli zoufalí, hlavně z myšlenky, co s ním bude, až oni zemřou. Ale nakonec se jim ho podařilo oženit, když sehnali pro něj děvče, o které nikdo příliš nestál, a ona se spokojila se získáním jména, a možnosti bydlet v chalupě s malým hospodářstvím. Byla pracovitá, Roubal po ní nic nechtěl, než aby mu navařila a postarala se o domácnost, a tak žili celkem spokojeně, a narodily se jim i dvě dcery. Když vyrostly, spočítal si, že ho tři ženské snadno musí uživit, a přestal chodit do práce. Doma většinou ležel nebo seděl před chalupou na lavičce, dávaje se do řeči s každým, kdo se byl ochoten u něj zastavit.
Někdy vzal kolo a zajel do hospody. Také, když jeho ženské, jak říkal, chtěl někdo ošidit, vzal kolo, a někdy ještě hůl, aby zjednal nápravu. Protože měl skoro dva metry, a vážil hodně přes metrák, ženské v něm měly zastání. Za tuto jistotu byly pro něj ochotny vydělávat a také mu posluhovat. A proto sháněly jakoukoliv možnost výdělku.
Dělaly mu radost. Byly poměrně hezké, měly se k světu, obě dcery se vyučily, a se vším si dokázaly poradit. Hlavně pak, mimo zastání, po něm nic nechtěly. Někdy, v hospodě, když se víc vypilo, si ho chlapi dobírali, že vzhledem k svému vzhledu a činorodosti, nemohou být ty holky snad ani jeho. S klidem vždy odpovídal, „po tom nebádejte, já po tom také nebádám“. A tak žili všichni čtyři náramně spokojeně.
Opatrně se protáhnul, a protože měl hlad jak vlk, znovu mrkl na budík. Oddychl si, bylo už skoro šest, a to se dá vydržet. Každou chvíli tu ženské musí být, nemají to daleko. Zasnil se, a přemýšlel, co může mít k snídani. Rozjímání, co bude, vyvolalo kručení v břiše. Napadlo ho vstát, umýt se a obléknout. Stejně to bude muset udělat. Uběhne mu aspoň čas čekání. Při jeho tempu skončil, když se zvenku ozvaly bystré kroky. Rozesmáté dcery se rychle převlékly a pak vklouzly do postelí, okamžitě usínajíc.
Manželka se zastavila u stolu, kde seděl. „Snídal jsi? Co se vlastně ptám, určitě ne.“
Otevřela spíž, vytáhla k jeho spokojenosti několik párků, chleba, a za chvíli měl snídani na stole. Zároveň s čajem pro něj, si udělala i sobě, a usedla také ke stolu. Dali se do řeči, jak se vyspal, a potom se zeptal i on, jak se měli, a jak si vedla nejmladší. Manželka ji pochválila, ale o sobě pověděla, jak ji všechno zmáhá. Nakonec dodala něco o blázinci, který dnes v noci všechno provázel, a požádala ho, aby zajel pro peníze, a pár věcí, které zapomněli. Přikývnul, a když dojedl, sedl na kolo, a vydal se k Bursíkovi.
„Teď jsem se vrátil z banky“, vítal ho Bursík. „Tady máš pro ženské peníze, a tady jsou věci. Ale všechno to není, Dolanský něco odnesl. Zajeď si k němu, teď bude ještě doma“.
Pozval ho i na skleničku, a vychvaloval jeho nejmladší dceru. Jak si při první šichtě skvěle vedla. Také zmínil manželku, na které je už vidět únava, a on ji tu nechává kvůli jejím zkušenostem. Když poznal, Roubalovo naštvání, kvůli té připomínce, hned dodával, že ty zkušenosti jsou někdy k nezaplacení. Také sdělil, že přemýšlí o jejím přeřazení. Roubal od něj odjížděl uklidněn. Má peníze, má věci, a ženě zajistil zaměstnání ještě na další dobu.
Pomalu šlapal do pedálu, rozčilujíc se nad cestou, s kterou nepočítal. Dolanský začíná na stáří blbnout, pomyslel si, snad se z něj nestal fetišista. Ale buď všechno vrátí, nebo zaplatí. Pokud
nebude chtít, duši z něj vytřesu, rozhodnul se. Nebyl od jejich domu ani padesát metrů, když uslyšel od nich řev. Daleko víc bylo slyšet ji, než jeho, a v první chvíli se chtěl obrátit. Ale uvědomil si, že by ten kopec musel šlapat znovu, a jel raději dál. Doufal ve smírné řešení, až se tam objeví on, který s jejich hádkou nemá nic společného. Po přiblížení, jak rozeznával jednotlivá slova, se jeho naděje rychle vytrácela.
„Doma jsi úplně k ničemu, ale jinam lezeš. Jak jsi starej, tak jsi blbej. Já abych šetřila, a ty to rozhazuješ. A ještě jak“, bylo slyšet Dolanskou, on už byl zticha.
Roubal znovu uvažoval, jestli má otočit, a chytit Dolanského raději v hospodě nebo v lese, ale vjel už na dvorek. Opřel kolo o zeď, pečlivě čistil boty o rohožku. S ženskými se nepřel rád. Vždy ho uštěkaly, a fackovat je, jako chlapy, nedokázal. S povzdechem vešel do stavení.
„To jsou k nám hosti“, spustila Dolanská, sotva ho uviděla. „Kde si nechal ty svoje kurvy, abych to vzala z jedné vody načisto“.
„No, dovol, co říkáš. Víš, že bych tě mohl žalovat“, snažil se zachovat Roubal důstojnost.
„Mohl bys mi říct, kvůli čemu? Prevíte línej. Chlap, kterej se živí prodáváním nejen ženy, ale i dcer“. Dolanská k němu plivnula, ale nedoplivla, a to ji tak rozzlobilo, že se sebrala a utekla ven.
Dolanský si oddechl, vytáhnul ze saka kalhotky a podprsenku nejmladší. Vzal z peněženky dvě stovky, pak přidal ještě jednu, napomínaje Roubala, aby to dceři dal, a vyřídil, jak se na ni těší, zahrnujíc ji chválou. Roubal slíbil vše předat, nadýmaje se pýchou nad pochvalou dítěte, a cestou se rozhodnul, dát jí jen stovku, a dvě si nechat za tu cestu.

Vyřešené trampoty

Blecha seděl u paní Mádlové, která se prohýbala smíchy, a nutno dodat, pozoroval, jak jí to i pár let po čtyřicítce sluší. Když se zadíval do jejích uhrančivých očí, na řadu stále bílých zubů a její kypré a pružné tělo, bleskla mu v hlavě myšlenka, co se tak na důvod, proč sem přišel, vykašlat. Zejména, když už mu dvakrát řekla, že se manžel vrátí až zítra ráno. Ale potom jen povzdechnul, z aktovky vytáhnul formuláře, a naučeným strojeným hlasem připomněl, proč přišel. Kvůli průzkumu veřejného mínění, jak se prokázal i služební legitimací.
Mádlová se ztišila, a naslouchala, proč si ministerstvo tento průzkum objednalo. U kolika lidí a v kterých obcích se provádí. Co obecně se všechno zjišťuje, a jak se nakonec jednotlivá šetření budou zpracovávat. Nejvíce ji zaujala poznámka úplně na konci, že každý respondent dostane odměnu za svou ochotu a ztrátu času, která mu bude vyplacena okamžitě a bez srážky daně.
Byl jí sympatický tento, jistě vzdělaný a pohledný muž. Dával jí najevo, že je tomu stejně i u něj. Získal si ji svým šarmem a tím, jak i z takové suchopárné věci, jako je průzkum mínění, dokázal vytvořit zábavnou půlhodinku, ještě než dospěli k vlastnímu šetření. A i při kladení otázek, a zapisování odpovědí, doplňoval vše vtípky a různými historkami. Připadala si stále, jako by tu byl na návštěvě, kvůli ní, nikoli pro splnění únavné úřední povinnosti. Každou otázku doplnil nějakou průpovídkou nebo vtipem, a tak jí vše ubíhalo daleko rychleji, než předpokládala, a vůbec se nejednalo o otravné vyzvídání, z kterého měla původně strach. Při tomto pohovoru jí svěřil mimoděk i řadu věcí o sobě, a tak se necítila vůbec, jak u nějakého výslechu.
Potěšilo ji, když klidně prozradil mimoděk i heslo svého vkladu, které náhodou bylo stejné jak název obce, kde studovala. Ještě větší radost jí udělal, ale dodatkem, že je v tom případě musí něco spojovat, protože taková náhoda není možná jen tak. A zeptal se, zda nemá také vklad na heslo. K jeho i jejímu údivu bylo totožné s názvem obce, kde se narodil. Okamžitě dodal, že ji ještě musí navštívit, a vše proberou, protože něco mimo ně, něco co je nad všemi, jim dává signál, a možná by je mohlo jednou mrzet, kdyby tento náznak, toto znamení nechali být bez povšimnutí. Napsala mu hned telefonní číslo do zaměstnání, kam jí může kdykoliv zavolat.
Ztratila přemýšlením o tom, co řekl, pozornost, a několikrát musel svou otázku opakovat. Ale vždy tak učinil s pochopením, klidně počkal, až si uvědomila, na co se ptal, a sám ji nabádal, aby si pořádně rozmyslela odpověď. K jejímu smutku dospěli k poslední otázce, a on začal skládat všechny tiskopisy a jím vyplněné papíry do desek. Ráda by ho zdržela, a horečnatě přemýšlela o způsobu, kterým by mohla docílit ještě chvíle jeho setrvání, aby si nezadala. Bezděky jí napověděl, když se zmínil o literatuře pojednávající o meditaci, východních učeních, a vůbec o nadpřirozených jevech mimo člověka. Hned mu řekla o knihách, které má ona, a když se svěřil, kterou nečetl, hned vstala, aby mu ji donesla a půjčila k přečtení. Než odešla, zarazil ji, aby jí vyplatil odměnu respondenta. Pohlédl na hodiny, velkoryse čas u ní strávený zaokrouhlil na celé tři hodiny, a oznámil jí, že má nárok na sedm set padesát korun, podávaje jí zároveň tisícovku s prosbou, aby mu vrátila.
Šla k zásuvce, kde měli peníze, přinesla mu z ní dvě stě padesát korun, a podepsala převzetí vyplacené částky. Potom odešla pro knihu, a když se s ní vrátila, měl k její lítosti všechno již sbaleno, strčil knihu do aktovky. Potom ji uchopil kolem pasu, vyptávajíc se, kdy knihu může přinést zpátky, a zda nemá raději předem zavolat. Zašeptala, aby raději napřed zavolal, a pak čekala jeho pokus o polibek. Už se zdálo, že k tomu dojde, ale najednou podotknul, že musí stihnout ještě nějakého Novotného, a jak zoufalec vyběhl ven. Nalila si z láhve nedopité víno, usedla, a pomyslila si, určitě na mně bude od teď vzpomínat, jak já na něho. I když má asi na kvalt.
Nevěděla, jak je blízko pravdě, i když poněkud jinak, než si představovala. Blecha na ni, ale i na jiné myslel už od rána. Tehdy prošel ulicí, a zapamatoval si několik jmen, které na dveřích rodinných domků, oznamovaly, kdo v nich bydlí. Potom zašel do obchodů v okolí, vyptávaje se, kde bydlí nositelé těchto jmen. Vždy přitom něco prohodil, přidal žert, pochválil, co viděl, a dal se s prodavačkou do řeči. Nakonec ho zaujala Mádlová, když v zelinářství se tázaná obrátila na kolegyni s dotazem, „Mařko, Mádlovi, ti bydlí někde uprostřed Lesní, že?“. A po odpovědi, „myslíš tu důru, zazobanou, jak si myslí, že je jí pořád třicet“, se rozhodnul pro ni. Pro jistotu ještě strávil v obchodě několik minut, kdy se dozvěděl, jak jsou Mádlovi prachatí, ona je na chlapy, protože ten její je pořád ve světě, aby vydělával. Děti nemají, a ona blázní v nějakém meditačním spolku. Spokojeně uvedl, že to budou tedy určitě ti, které hledá. On je stavitelem, a má jim stavět novou vilu, kde si vymínili právě postavení nějakého prostoru, v kterém mají právě probíhat ty meditace. Obě ženy, rozhořčené, kde na to ti Mádlovi berou, mu potom sdělily řadu dalších podrobností o ní i o něm.
Pak už stačilo zazvonit. Při otevření dveří ukázat legitimaci ústavu pro výzkum veřejného mínění, a zároveň se začít omlouvat za vyrušení, a za svůj omyl. Neboť k průzkumu je určena žena mezi čtyřiceti až padesáti lety, a paní je něco přes třicet. Sehrát překvapeného, jak mu prozradila svůj skutečný věk, a potom mluvit a mluvit.
Při vyplácení odměny za účast na průzkumu končilo vše zjištěním, kde jsou peníze, popřípadě i další doklady, a pak nastrčit k podepsání příkaz k úhradě, a ten pak vyplnit zjištěným číslem účtu, a částkou k převodu. V případě vkladní knížky zjistit heslo, vzít ji, a ještě dnes, vybrat část vkladu. Přitom hodit příkaz k úhradě do schránky v bance, a žehnat tomu, kdo vymyslil tato úsporná opatření, aby lidé nemuseli chodit s občankami a dávat příkazy personálu, a banka se tak mohla zbavit minimálně jednoho úředníka u přepážky. Peníze z převodu, hned zítra Hanousek převede na další účet, a potom znovu, a účty přes které se převádělo, se zruší. I když stejně byly zřízeny na nahodilé jméno a neexistující adresu.
Blecha velebil Hanouska, hned jak nasedl do vlaku, když vše tady zařídil. Vyplatilo se mu jít za ním, když ho propustili z vězení. Kvůli úrazu už nebyl schopen se živit bytařinou, a tak po poradě s Hanouskem vymysleli výzkum veřejného mínění, aby se dostal do bytů snáze.

Někdy je to jinak

Praporčík Řehák vyšel, spíše s těžkým funěním a rozbolavělými nohami se po mnoha přestávkách dostal na vrchol Klepatýho. Jako každý rok, usedl na pařez, a podíval se na zbytky továrny, která se zvolna rozpadala, či byla vlastně rozebírána. Byla asi tři sta metrů pod vrcholem. Postavili ji tu před čtyřiceti lety, a před deseti ji nejprve zprivatizovali, pak odvezli stroje, a potom ponechali osudu. Když ji tu tenkrát stavěla armáda, jakoby se tu vůbec nic nedělo. Materiál se přivážel v noci, nad celým stanovištěm byly napnuté maskovací sítě, které již z menší dálky splývaly s okolním porostem. Vyráběly se tu nějaké součástky, nikdo nevěděl pořádně k čemu, a tak lidská fantazie se rozjela naplno. Protože tu brzy dělalo tři sta lidí z celého okolí, dohady zachvátily takřka polovinu okresu. A stejně nikdo nic nevěděl, ani teď ne, když už bylo po továrně. Lidi se, pokud mohli, vrátili zase na práci do lesa, nebo na pole, kamenolomu, či dojížděli do města. A tady plundrovali poslední zbytky.
Kvůli tomu, ale Řehák nepřišel. Chodil si sem připomínat počátek své kariéry u policie, tedy vlastně tehdy u SNB. Sloužil necelý rok, když továrnu málem zničil požár. Naštěstí, i když se jednalo o malou továrnu, měla svůj vlastní požární sbor, a tomu se oheň podařilo uhasit hned v jeho počátku, když vypuknul ve skladě barviv a olejů. Až na pár plechovek, nebyla škoda veliká, ale hrůza byla kvůli významu a utajení výroby. Co se sem tenkrát sjelo lidu, zívnul, vzpomínaje, na to jak hned od prvního dne se objevovaly takové šarže, až mu málem upadla ruka od neustálého salutování. Naštěstí další dny už všichni byli v civilu, a těm se salutovat nemuselo. Hned druhý den se zjistilo, že požár nevzniknul žádným nedopatřením, ale někdo musel zapálit. A to začal teprve rumrajch. Snad každého ze zaměstnanců vyslýchali, ale i ve vsi se vyptávali, zda někdo někoho někdy neviděl, a pořád dokola.
Řehák si sundal čepici, natáhl ruce nad sebe, zavrtěl se v ramenech, a když se mu ulevilo, vzpomínal dál. Třetí den se vše změnilo, a dostalo řád. Přijel chlap, že bys mu na ulici sotva odpověděl na pozdrav, ale podle auta a toho, jak se okresní náčelník vypnul při salutování, se jednalo o nějakou neobvykle vysokou šarži. Během hodiny se většina dosavadních zmatených pátračů, ať od vojáků, SNB a hasičů, pakovala pryč, když předali závěry, co vyšetřili. Zůstala jen málo početná skupina, a k jeho údivu i on. Chtěl se zdekovat, neviděl ve svém určení nic, pro sebe samotného, zajímavého. Ale ten chlap, o kterém se nikdy nedozvěděl, kdo to byl, mu řekl, aby zůstal ve skupině, protože by měl znát terén a lidi.
Odpoledne si ho zavolal k sobě, a zeptal na jeho názor. Řehák pokrčil rameny, popravdě řekl, že nic neví. Potom sebral všechnu odvahu, co měl, a opatrně ze sebe vysoukal, ač všichni dosud nemluvili o ničem jiném, že předpokládá nešťastnou náhodu nebo nějakou hloupost.
„A to proč“, projevila šarže zájem.
„Protože se prakticky nic nestalo. Pár sudů barev a rozpouštědel. Kdyby chtěl někdo opravdu udělat sabotáž, tak by toho muselo shořet víc. Taky nikdo nikoho cizího neviděl, a tady lidi na horním konci vědí o každém turistovi dřív, než tam z dolního konce dojde.“
„No, pokračuj. Co místní“, vyptávala se šarže.
„Taky ne. Mají bezvadnou práci, za pěkné peníze. Předtím dřeli tak za polovinu toho, co mají ve fabrice bez dřiny“, rozvažoval Řehák.
„Někdo ale zapálit musel. Vyšetřovatelé od hasičů práci neodflákli, a nemýlí se. Tak musíme zjistit kdo a proč“, ukončila šarže rozhovor.
Večer je pak svolala šarže všechny, seznámila s harmonogramem, verzemi případu, úkoly pro jednotlivé členy skupiny, a souhrnem dosavadního šetření, kde pečlivě rozlišovala, co bylo dokázané, a co jen názor nebo nápad. Řeháka potěšilo, že jeho odpověď byla zařazena mezi názory, opírající se o zatím provedené důkazy. Nejvíc ho potěšilo, že měl jen tak chodit po továrně a po vsi, a vyptávat se, vyptávat se, a zase znova se vyptávat, zdůraznila šarže. Tak vlastně začal největší, a také jediný velký Řehákův případ. Proto sem každý rok na výročí chodil a vzpomínal. Zejména nyní, kdy měl už jít do důchodu, a se službou se po tolika letech, vlastně po celém svém produktivním životě rozloučit.
Nikdy si nedokázal odpovědět na otázku, zda bylo dobré být celý život vesnickým policajtem nebo se měl snažit o postup, a přijmout nabídky, které kdy dostal. Každý, přiznával si, kdo jde k policii, nejde s cílem dělat celý život policajta v zapadlé vesnici, někde v horách. Myslí si, že je nejdůležitější řešit vraždy, násilí, loupeže, zpronevěry, tedy ty nejtěžší trestné činy. Až teprve časem přijde na to, že stejně důležité, jak pro banku vyloupení trezoru, je pro malého kluka, když mu někdo ukradne míč, nebo staré bábě slepice. Policajti mají zajistit lidem klid a pořádek, a nemůže se to nikdy zúžit jen na odhalování velkých zločinů. Tenkrát, při té své první zkušenosti se vlastně rozhodnul, čím bude. Spíš podvědomě, ale rozhodnul.
Vytáhnul z kapsy svačinu, ukusoval, a mezi jednotlivými sousty vzpomínal dál. Měl rozkaz, vyptávat se, a tak s každým zaváděl řeč. Spíš se ptal, co si ten nebo onen o tom myslí, nebo zda něco neviděl. Promluvil si už se všemi lidmi, kteří v továrně pracovali, až na jednoho. Dosud nemluvil s Jindříškem. Byl to třetí syn Kárného, a jak se tenkrát říkalo, byl vesnický blbec. Rodina mu našla zaměstnání v družstvu, ale jak otevřeli továrnu, a všichni Kární přešli do ní, vzali sebou i jeho. Dělal ve skladu, jak se říká, přines, odnes, podrž. Pracoval s otcem, který na něj dával pozor, a dodělal všechno, na co on nestačil.
Tehdy rotný Řehák už chtěl nad rozmluvou s ním mávnout rukou. Nakonec došel k závěru, co když zrovna něco ví nebo viděl. Před ním si lidé nedávají moc pozor s tím, co říkají, ani co dělají. Považuji ho za neschopného něco pochopit. Nemusel vědět proč se něco děje, ale mohl si zapamatovat, co se dělo, a kdo u toho byl. Navíc dělal ve skladu. Vydal se ho hledat, a žasl, když ho ani po hodině nemohl najít. Ode všech dostával stereotypní odpověď, teď nebo před momentem tu byl. Třikrát ho viděl odněkud vykukovat, ale než tam došel, byl pryč. Jakoby se před ním schovával, a Řehákovi se najednou vybavilo podezření, kterého se sám zaleknul. Zavolal starého Kárného, aby Jindříška přivedl do kanceláře skladu, a začal si dávat všechno dohromady, a podezření sílilo, až se stalo skoro jistotou. Když táta se synem přišli, a ten se za postavou otce pořád schovával, houkl na Jindříška.
„Tak mi pověz, proč jsi to udělal. Jak jsi, a hlavně proč, zapálil ty sudy“.
Jindříšek těkal pohledem z jednoho na druhého, až začal nesouvisle blekotat, a z toho si pak dali celou věc dohromady. Vedoucí skladu nařídil všem od středy dělat přesčasy. Ve čtvrtek měl ale Jindra svátek, a máma mu slíbila, až přijde z práce dát dort. Jenže když bude dělat přesčas, dostal by dort až večer. Tak ráno zapálil ve skladu, protože si myslil, jak bude hořet, tak se dělat nebude, a dostane dort už v poledne.
Hleděli na něj zoufale, nikdo nevěděl, co dělat. Řehákovi běželo hlavou, že pokud to dostane nějaký šílenej pes, tak Jindříškovi přišijou záškodnictví, a za to je pět až dvanáct let. A on si chtěl jen co nejdřív pochutnat na dortu.
Jindříšek se usmíval, mlčel. Když konečně všechno řekl, a nic se nedělo, uklidnil se a přestal mít strach. Nyní byl nešťastný jeho táta, a nakonec ze sebe přiškrceně dostal.
„Proboha, Řeháku, nech si to pro sebe. Vždyť on by vězení nepřežil, přece ho znáš. Když o tom budeš mlčet, tak ti budu dávat pět let, každý měsíc tisíc korun“.
„Kárný, ty si snad blbej, jak ten tvůj kluk. Kdyby tě někdo teď slyšel, tak zavřou i tebe. Hele zítra zajedeš za nějakým doktorem Mourkem. To je prý nejlepší advokát, a tam nešetři. Já zatím promluvím s tím pohlavárem. Snad nebude tak zle. Zdá se docela rozumný, a nejsou už padesátá léta, a doktoři určitě dají Jindrovi potvrzení, že je blbec“.
Kupodivu vše dopadlo příznivě. Velící pohlavár, když viděl Jindříška, a slyšel jeho přiznání, byl rád, že tu nemá nějakou skupinu, a případ je vyřešený hned první den, co přijel. Skoro měl chuť nade vším mávnout rukou, zejména když starý Kárný do večera všechnu škodu uhradil. Ale byrokracie a předpisy ho donutily vše sepsat a předat prokurátorovi s poznámkou, že neví jak trestný čin kvalifikovat, protože pachatel rozhodně nejednal s úmyslem uškodit republice, a záleží na znalcích, jak posoudí jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Pak nabídnul Řehákovi, aby od Sboru přestoupil k nim. A když mu Řehák odvětil, že pokud si může vybrat, tak raději zůstane tady, jen si povzdechnul, že on si kdysi vybrat nemohl, a odjel.
Slávu z této věci sklidil Řehák, protože ukázal těm měšťákům, co dovedou lidi na vsi, a nakonec ani Jindříška díky jemu, a druhému oslavovanému, advokátu Mourkovi nezavřeli, a on tak ještě řadu let mohl jíst svůj dort.
Řehák si povzdechl. Jako vždy dostal na konci chuť na něco sladkého, a vydal se dolů, s nadějí, že bude v cukrárně ještě otevřeno.

Šikana

Márová přecházela po chodbě soudu před jednací síní, a přemýšlela, proč tady vlastně je. Na předvolání sice vedle data, času a čísla dveří, bylo uvedeno i o co se jedná, ale kroutila nad tím hlavou. Nemohla pochopit, proč k tomu, tedy té žalobě vlastně došlo. Všechno si s tím jejich zástupcem vyříkali, a najednou je tady. Buď jí nerozuměl, nebo je to takový nějaký žalobníček, má radost z otravování lidí. Měla ještě půl hodiny času, ale aby stihla stanovenou hodinu, musela jít dřív, a teď tu čeká. Jako by neměla práce dost. V obchodě s prodavači a prodavačkami, ale i se zákazníky, kterých ubývá, a proto si stále víc dovolují. Na stavbě domu jejich i pro obě holky, kterým také staví. Brzy se budou vdávat, tak ať jdou rovnou do vlastní domácnosti. Jak si ji zařídí, takovou budou mít. Bydlení dvou rodin dohromady, starých a mladých, nedělá dobrotu. Sama si toho v mládí užila až, až. A tak, jak s mužem poznali, že už mají holky vážnou známost, rozhodli se jim postavit. Co to dalo, a ještě dá námahy a úsilí, a do toho snažení, kdy neví kam dřív skočit, přijde tohle. Nějaký prevít po ní chce skoro dva milióny. Za co? Kde by je vzala? Vždyť žijí o polévkách a bramborech.
Ke všemu ji ještě rozzlobil manžel. Co dostali ten dopis od soudu, každý den do ní hučel, aby si vzala advokáta. Nechala se umluvit, a zašla za jedním. Naštěstí se ho zeptala, ještě než začali jednat, kolik bude stát. Když vyslovil tu cifru, málem omdlela. Podíval se na žalobu, a pak si řekl o zálohu přes třicet tisíc. To určitě. Ona mu bude dávat jen na záloze takové peníze a potom ještě kdo ví, kolik pak bude doplácet. Taky mu hned řekla, co si o něm myslí. Za ty peníze má fůru cihel, a ona je dá advokátovi. A muž jí pak ještě řekne, že mu měla zálohu raději dát. Nemuseli by mu pak doplácet, povídal, ale aspoň by tu nebyla sama. Ušklíbla se, kdyby dala na něho, dávno by nic neměli.
Otočila se přede dveřmi jednací síně, a vracela se ke schodišti. Muž, který zrovna odtud šel, se jí zdál povědomý. Přimhouřila krátkozraké oči, a už ho poznala. To je ten chlápek, co byl u ní před měsícem. Co ten tu dělá? Vzpomněla, jak k ní tenkrát přijel. Nic netušíc, ho pozvala do kanceláře za obchodem. Myslela, nějaký lepší zákazník podle obleku. Pěkný zákazník, hanebný vydřiduch to je. Jenže to poznala, až když spustil. Nic jiného neuměl, než jen pořád dokola, kdy zaplatíte. Všechno se mu snažila vysvětlit, ale jako by hrách na stěnu házel. On si vedl stále svou. Asi by u ní seděl ještě dneska, kdyby na něj nezavolala prodavače. Ale ten pak mazal, skoro se rozesmála nahlas vzpomínkou, jak ho chlapi chytili za ruce, a vyhodili ven. Za ním pak jeho tašku. Snad si tu také nepřišel stěžovat?
Muž, když k ní došel, pozdravil, a zdálo se, že ji chce oslovit. Rychle se otočila, a přešla na druhou stranu ode dveří jednací síně. On pokrčil rameny, zakroutil hlavou, a pak usedl na křesílka u stěny. Z aktovky vytáhnul nějaké papíry, a listoval v nich. Po očku ho sledovala, viděla, jak si v nich cosi tužkou podtrhává. Pak koukal do nějaké knížky, aby nakonec vše zase strčil do aktovky, a několikrát se podíval na hodinky.
Konečně je zavolali do jednací síně. Uvnitř už byla starší soudkyně, a vedle ní si sedla slečna, která je zavolala. Když Márová viděla, jak muž směřuje ke stolku napravo od soudkyně, šla si sednout na druhou stranu. Přece nebude sedět s takovým protivou. Po úvodu, kterému příliš nerozuměla, se soudkyně zeptala toho mužského, zda jeho klient na žalobě trvá, a ten, když vstal, potvrdil, že ano. Nyní se soudkyně obrátila k ní, a zeptala se, co má k žalobě ona. Už začala sdělovat své mínění, když ji soudkyně zastavila, a upozornila, aby k soudu mluvila ve stoje. Márová si o ní něco pomyslela, ale nakonec vstala, a pevným hlasem sdělila, že nic dlužná v současné době není. Vůbec nechápe, proč na ni společnost podala žalobu, a celou věc považuje za šikanu, a pokus zničit ji a její rodinu.
Všichni v soudní síni na ni hleděli s údivem, muž naproti dokonce s otevřenými ústy, ženy, jak soudkyně, tak zapisovatelka pouze se zdviženým obočím. Pak se soudkyně obrátila na muže se žádostí o upřesnění celé věci. Ten vstal, a monotónně, stejně jak když byl tenkrát u Márové, sděloval, kdy společnost jí dodala zboží a za kolik, kdy měla zaplatit a nezaplatila, a jak ji několikrát vyzývali pokusy o smír k řešení této věci. Ale naprosto bez odezvy. A tak, jak se dlužná částka přiblížila ke dvěma miliónům, nezbylo než podat žalobu. Po ukončení svého vyčerpávajícího sdělení, si unaveně sedl.
Soudkyně, která kontrolovala si všechna fakta při mužově řeči ve složce, kterou měla na stole, se nyní obrátila k Márové, aby se vyjádřila.
Márová povstala, a jak před chvílí, opakovala, že v současnosti nic dlužná není, a nic platit nebude. Po svém rozhodném prohlášení usedla, a z jejího výrazu bylo znát, že ji pobyt tady už unavuje.
Z tváře soudkyně bylo znát, jak jsou pro ni projevy obou stran záhadou, ale i odhodlání celou tuto věc rozplést. Byla stále přesvědčena, že je soud od toho, aby zjistil skutečnou pravdu, a na jejím základě, v co nejkratší době vynesl rozsudek odpovídající zákonu, a pokud je to aspoň trochu možné, tak i spravedlnosti. Obrátila se proto znovu na Márovou s dotazem.
„Dodala vám společnost to zboží, uvedené v žalobě, a jak tady dnes pan doktor uváděl?“
„Asi ano, já už si to přesně nepamatuji“.
Soudkyně ji vyzvala, aby před ní předstoupila, a kontrolovali dodací listy jeden po druhém, zda je podepsala skutečně Márová. Ta všechny své podpisy uznala za pravé. Po nich obě zkontrolovaly všechny faktury, zda odpovídají dodacím listům, a platebním podmínkám uvedeným ve smlouvě. Byly v pořádku, spokojeně konstatovala soudkyně. Zeptala se, zda některou z nich zaplatila. Márová na ni pohlédla, jak na malé dítě, vyptávající se donekonečna na jednu a tutéž věc, i když už slyšelo stokrát stejnou odpověď. Pak znovu prohlásila, že teď není nic dlužná a nic platit nebude. Dodala, že už toho šikanování má dost, a dále jej snášet nehodlá, a podá na společnost trestní oznámení.
Soudkyně zalapala po dechu, pohlédla tázavě na advokáta zastupujícího společnost, potom zpět na Márovou, očekávaje od nich vysvětlení tohoto problému. Když oba mlčeli, usilovně přemýšlela, a nakonec se její tvář rozjasnila. Bylo znát, že se domnívá, že záhadě konečně přišla na kloub. A již se jí z úst hrnulo, zda strany pohledávky započetly nebo odložily platby, či snad uzavřely narovnání, které soudu nebylo předloženo. Znovu se zachmuřila a poklesla, když strany svorně popřely její domněnku. Nervózně listovala složkou, jakoby v ní hledala, zda něco nepřehlédla nebo neopomněla. Pohlédla i do poznámek, ale nikde nebylo nic, co by ji přivedlo k pochopení tvrzení žalované Márové.
„Mohla byste vysvětlit podrobněji soudu, proč se domníváte, vlastně tvrdíte, že společnosti, která vás žaluje, nejste nic dlužna“, položila otázku Márové, a ještě rychle dodala, „když jste potvrdila skutečnost dodání všeho zboží, které v žalobě uvádí. Rovněž jste nedoložila jeho zaplacení. Pokud možno, co nejpodrobněji“, končila skoro prosebně.
Márová vstala, a hlasitě si povzdechla. Už ji to tady pěkně otravovalo, a neměla sem raději vůbec chodit. Bohužel, už tu je, a tak spustila.
„Když mi napsali, abych zaplatila, tak jsem k nim volala. Mluvila jsem s nějakou paní, ta se mi představila jako účetní. Řekla jsem jí jasně, že zaplatím až za dva roky. Ona se divila, ale potom povídala, že ona mi to nemůže povolit, ale řekne o všem, o čem jsme mluvili, svému šéfovi, a dají mi vědět. Nevím, jestli s někým mluvila nebo ne, ale nic vědět mi nedali.“
Po výzvě soudkyně, odpověděl advokát společnosti, že o žádném návrhu na uzavření dohody o odložení plateb neví. Ovšem sama žalovaná uvádí, že oslovená úřednice na dohodu nebyla ochotná přistoupit. Pouze slíbila informovat vedení společnosti o tomto návrhu, a žalované muselo být zřejmé z dalších výzev, že společnost na takovou dohodu, tedy změnu smlouvy, není ochotná přistoupit.
Jeho výpověď Márovou rozčílila. „Tak oni nejsou ochotni, a já musím být ochotná. To je mi pěkná spravedlnost“.
„Přece jste podepsala smlouvu, a společnost po vás nechtěla nic jiného, než k čemu jste se ve smlouvě zavázala. Oni vám dodali zboží, a vy jste za ně měla platit. Pokud se vám nelíbila, tak jste neměla smlouvu uzavírat“, vložila se soudkyně opět do věci.
„A co bych tak v obchodě prodávala, kdyby mi nedodávali zboží. A to mi nechtěli dodávat bez uzavření smlouvy. Co mi pak zbylo, než ji podepsat“.
„Ale vy také rozhodně prodáváte zboží za peníze, tak proč se divíte společnosti?“
To už, takové nepochopení, Márovou rozhořčilo, a spustila ječivým hlasem. „Samozřejmě, že prodávám za peníze. Ale jim, naposledy tady tomu, před měsícem“, ukázala na advokáta“, jsem řekla, že jim zaplatím, až postavím baráky pro nás a pro naše holky. Dřív peníze na to zboží mít nebudu“. Domluvila, a prudce dosedla, jakoby tímto způsobem dávala za vyřčené, vykřičník.
„Já, jí samozřejmě odpověděl, že společnost není ochotna poskytovat jí úvěry na stavby jejích rodinných domků. Že ten si musí obstarat u banky“.
„Vy jste se snad zbláznil. Víte, kolik taková hypotéka stojí“, vyletěla Márová.
Soudkyně projednávání uzavřela, a poslala strany na chvíli na chodbu. Každý šel na jinou stranu, a teprve po zavolání k vynesení rozsudku se zase sešli u dveří.
Potom, když Márová slyšela, že musí zaplatit celý obnos, úroky z prodlení a i náklady řízení, které samy o sobě byly hodně přes sto tisíc, málem omdlela. Ale dokázala se vzchopit, a vykřiknout, že na takovou šikanu by se podívala, okamžitě se odvolala s dovětkem, že půjde třeba až k Mezinárodnímu soudu, protože každý blbec musí pochopit, že ona nejdříve potřebuje dostavit ty baráky, a pak bude teprve uvažovat o placení.

Rodina je rodina

Ládík, nebo také Lacik, jak mu někteří říkali, seděl mlčky v policejním autě. Kolem byla vřava rozněcovaná hlavně ženami, ječícími, lomícími rukama, a proklínajícími Ládíka. Mezi nimi vřískaly děti, kleli a vyhrožovali muži. Za nimi již místo starého domku bylo spáleniště, a hasiči smotávali hadice. Jejich velitel určoval, kdo bude mít dozor nad ostatními domky, které se podařilo sice uchránit, ale u ohně nikdo neví. Kolem auta stálo několik policistů, kteří přijeli vyšetřovat příčiny požáru. Protože Ládík na ně vlastně čekal, a ke všemu se doznal, tak jak si ověřili, že mluví pravdu, posadili ho do auta, aby zabránili jeho lynčování, jak se tato zpráva roznesla mezi obyvateli. Raději by už odjeli, museli však čekat ještě na provedení nezbytných úkonů, které s vyšetřováním požáru souvisí.
Ládík sebou trhnul, když se otevřely dveře auta, zjevil se v nich vyšetřovatel, a usednul vedle něj. Zároveň dopředu usedli dva policisté, a auto se rozjelo pryč, nejprve skoro krokem, aby nepřejeli někoho z davu. Konečně šlápli na plyn, a ujížděli na služebnu.
Vyšetřovatel na Ládíka několikrát rozpačitě pohlédnul, než se odhodlal k řeči. „Proboha, proč jsi to udělal? Vlastní rodině zapálit barák“, udiveně kroutil hlavou.
Na prchavý okamžik po něm střelil očima, aby je zase upřel kupředu, dívaje se do neznáma, a skoro nevnímajíc další policistova slova. „První den doma z vězení, a tohle“.
Ládík si odkašlal, chvíli se zdálo, že promluví, ale jen zkřivil rty, a mlčel dál. Nevěděl, co by měl odpovědět, jen si sám pro sebe dával všechno dohromady. Proč to vlastně udělal, a proč zrovna dnes? Vždyť celý život, dvacet let po rodině toužil. Rodinu ničím nenahradíš, jak se na ni těšil. Kdysi se nemohl dočkat, až se vrátí k matce a bratrům. K dědovi. Otce neznal a asi ho neznala ani matka, která těch otců vystřídala řadu. Většinou přišli, nějaký čas pobyli, a jak přišel další, tak zase odešli. A oni kluci jim, někteří říkali táto, ostatní strejdo, anebo pletli všechna oslovení dohromady. Někteří tátové si s nimi hráli, jiní je jen řezali, někteří nosili mámě peníze, a další je chtěli po ní. Z mužských byl s nimi trvale pouze děda. Ani nevěděl, zda je to otec mámy, nebo některého z tátů, anebo někoho úplně jiného. Ale říkali mu děda, a on na to slyšel.
S ním, s dědou všechno vlastně začalo. Když Ládík začal chodit do školy, tedy, když ho do ní skoro násilím zatáhla pracovnice obecního úřadu, řekl mu děda, že už je skoro chlap, a chlap se musí podílet na obživě rodiny. Vysvětlil mu, co jak, a jednou odpoledne vyrazili spolu, oba dva chlapi do města. Obešli pár obchodů, a nakonec vešli do hodinářství. Chlap děda mluvil s hodinářem, chlap Ládík využíval jeho nepozornosti, a bral hodinky z vitrín, kam hodinář neviděl. Potom šli, jak se na chlapy sluší, do hospody, kde děda hodinky prodal. Oběma pak poručil přinést večeři, a Ládíkovi za odměnu koupil limonádu a zmrzlinu. Doma dal děda mámě také nějaké peníze, chvíli se s ní hádal, kde je zbytek těch peněz, ale potom máma objala Ládíka, jak ještě nikdy, povídajíc mu, jaký je to už velký mužský. Starší bratři na něj hleděli uznale, mladší závistivě. Druhý den máma nakoupila jídla, sobě krásné květované šaty, a uvařila tehdy vepřový jazyk s nějakou omáčkou. Ládík, nic tak dobrého dosud nejedl, a od té doby, když něco oslavoval, poroučel si vždy ten vepřový jazyk.
Navštívili potom s dědou ještě řadu obchodů, a vždy byla potom menší oslava, která se však už nikdy nevyrovnala té první. Potom došlo na to zlatnictví. Ládík při vzpomínce hlasitě povzdechl, že se na něj v autě všichni podívali. Když ale nic neřekl, a hleděl neustále do předního okna, nechali ho vzpomínat dál.
V zlatnictví tenkrát udělali chybu. Neprohlédli si jej pořádně, nemohli se už dočkat, až budou odcházet s plnými kapsami. A tak si nevšimli zrcadel na stropě, a mezi vitrínami, v kterých zlatník viděl Ládíka vybírat vystavené zboží. Bavil se dál klidně s dědou, a přitom stiskl knoflík signalizačního zařízení. Netrvalo dlouho, a objevili se nejen dva zaměstnanci, ale i policie.
Ládíkovi nepomohl naučený pláč, přecházející v řev, že už to nikdy neudělá. Ani dědovo rozhořčení nad zkažeností tohoto chlapce, končící návrhem, všechno mu sebrat, vrazit pár facek, a poslat domů. Všechno mu sice z kapes, a z úkrytu pod bundou vzali, ale sepsali každý kousek, a ptali se, kde bydlí. Když jenom stále vřískal, ptali se dědy. Ten projevil údiv nad tím, jak mohli policisté jeho spojovat s tímto malým zlodějíčkem. Ochotně se legitimoval a policisté zjistili bydliště v městě vzdáleném přes dvě stě kilometrů. Když pak Ládík zajíkavě přiznal bydliště na druhé straně města, a doznal, že tady toho pána vůbec nezná, váhavě se dívali jeden na druhého. Nakonec se zeptali prodavače, zda ti dva přišli spolu. Ten, zmatený řevem Ládíka, jen pokrčil rameny. A tak dědu pustili.
Ládíka naložili do auta, sehnali sociální pracovnici, soudce a dovezli všechny k jeho výslechu na služebnu. Když vše sepsali, dovezli ho domů. Máma naříkala, lamentovala, co to jen ten její chlapec udělal. Zapřísahala se jeho nevinou, vše bylo marné. Několik dnů k nim chodily, jak Ládík vzpomínal, různé úřednice, a nakonec ho soud poslal do ústavu. Odvolali se sice, ale tím jen oddálili nástup, a pak ho odvezli skoro na druhý konec republiky.
Na ústav vzpomínal se smíšenými pocity. Byl tam skoro dvanáct let, a ještě nyní nevěděl, zda mu tam bylo dobře nebo zle. Hned první den mu bylo dáno na srozuměnou největším klukem, že musí poslouchat starší kluky, a menší musí zase poslouchat jeho. Nikdy nesmí říci, co kdo provedl. Jinak následovalo potrestání. Někdy hned, jindy až za pár dnů, ale došlo k němu vždy. Potom musel poslouchat, i když ne tak přesně a pečlivě, vychovatele, učitele a personál ústavu. Poslouchání starších kluků mu zajišťovalo klid a život bez bití. Poslouchání dospělých mu zajišťovalo oblečení, jídlo, vycházky, hry a kapesné. Aspoň on tak zavedený režim vnímal a vysvětloval si jej. Každým rokem postoupil na žebříčku výš, a nakonec musel poslouchat jen zaměstnance ústavu, což docela šlo.
Na rozdíl od domova tu nebyl nikdy bez jídla, nikdy netrpěl zimou. Když byl nemocen, staral se o něj lékař. Když měl volno, hrál různé hry. Poznal tu bezprostředně různé druhy míčů a stolních her. Byly tu i nepříjemné věci. Povinnost udržovat šaty, a vůbec všechno, v čistotě a pořádku, učit se, pravidelně se mýt a koupat. Ale i na to si během roku zvyknul.
Mohl si dopisovat s rodinou, a také toho zpočátku využíval. Odpovědi však chodily stále později, byly plné nářku, jak se mají zle, ale nacházel v nich i radost, když četl, jak na něj vzpomínají, a těší se na jeho návrat domů. Na návrat se těšil i on. Jako všichni kluci tady, když měli tesklivou náladu, vzpomínali, jak jim bylo doma dobře. Mohli si dělat, co chtěli, protože rodina je rodina, a vždy se o ně dokázala postarat.
Po skončení základní školy se vyučil zahradníkem, a zůstal tak po dobu výuky, ještě další léta v ústavě. To už si psal s rodinou častěji. Možná to bylo tím, že už uměli psát všichni, možná zvědavost, jak se ti druzí mají, možná dárky, které teď, když si něco už vydělával, mohl také posílat.
Zasmál se nahlas, vzpomínaje na první dárek, který chtěl poslat. Ředitel ústavu se ho jednou v zimě zeptal, zda připravuje nějaké dárky rodině na Vánoce. Když poznal, že Ládík neví vůbec, o co jde, všechno mu dlouze vysvětlil. Ládík ve svém nadšení pak koupil model lodi, který se mu líbil, mámě. Tehdy mu to paní ředitelová rozmluvila, loď od něj koupila pro svého syna, a pro mámu mu pomohla vybrat dárek jiný.
„To je náramná sranda, zapálit barák. Navíc vlastní rodině“, prohodil jeden z policistů.
Ale Ládík se už nesmál, a vzpomínal na své zklamání, když mu máma poslala poděkování, ale s dodatkem, aby příště posílal raději peníze. Tak občas něco poslal, ale většinu jeho výdělků mu dával ředitel na účet, a najednou mu bylo devatenáct let. Byl vyučený, měl našetřeno skoro šedesát tisíc, a měl se konečně vrátit domů. Když to všechno napsal domů, dostal odpověď, jak se na něj těší, a potom pro něj přijel nejstarší bratr autem. I když Ládík jezdíval jednou za rok domů, málem se nepoznali, a přišlo jim to náramně k smíchu. Jeli nejprve do banky vyzvednout našetřené peníze, a bratr je vzal k sobě, protože měl tašku a Ládík by je mohl ztratit. U benzinky se zeptal, zda za ně může koupit benzin, a v hospodě se už neptal a zaplatil z nich útratu. Doma ho všichni objímali, divili se, co přivezl peněz a pak všichni vyrazili do hospody.
Tenkrát poprvé pocítil Ládík první závan hořkosti. Myslil, že mu máma na uvítanou uvaří jazyk, který měl tak rád. Vařila mu ho i kuchařka v ústavu k narozeninám, když jí o tom kdysi řekl. Ale máma mu vysvětlila jak je nemocná, a v hospodě si bude moci vybrat, cokoli. Druhý den, stejně i další šli zase do hospody. Za týden mu řekli, že je potřeba, aby dal rodině nějaké peníze, protože oni už nemají. Když připomněl, co přivezl, dali se do smíchu, že už jsou fuč, aby mu pak zlostně vynadali, co jim vyčítá pár korun, když tady spí, bydlí a jí zadarmo. A hned ten večer rozhodnul nejstarší, aby šel s nimi, podívat se po autech. Měl smůlu, chytli ho a odsoudili. Dnes ráno konečně pustili domů, k rodině.
Jel z věznice vlakem. Na nádraží si vyhlédnul dědka s dvěma objemnými taškami, doufaje v možnost, cestou mu něco sebrat. Usedl k němu do kupé, a děda se s ním okamžitě dal, do řeči. Vykládal, kde byl, co koupil, co veze synům, a co vnukům, co dělají, a jak se vzájemně podporují. Když slyšel, že on se také vrací k rodině po delší době, několikrát prohodil, tak je to správné. Rodina, je rodina. Pak spustil dlouhou řeč, co všechno členové rodiny musí, aby rodina byla a zůstala rodinou. Ládík poslouchal, trochu zařezaně, sem tam něco prohodil, ale většinou mlčel. Dědkovi to vyhovovalo, protože mohl mluvit nerušeně o zamilovaném tématu a také toho využil, aby tohoto spolucestujícího řádně poučil. Ládík jen přikyvoval, a dědek se mu stále víc zamlouval. Když vystupoval, rychle se za ním hnal ke dveřím, s krabicí, kterou zapomněl, protože už mával na vnuky a jejich mámy, které mu přišly naproti.
Další stanici vystupoval on, a pustil se zkratkou domů. Byl už večer, a doma byli všichni. Jak vešel, plácali ho po ramenou, a vítali domů. Pak se ho máma zeptala, kolik si přivezl sebou, když tam dělal.
„To jsou moje peníze“, odsekl.
Všichni vyskočili, a začal křik výčitek, naříkání a hrozeb, až se rozzlobil, a obálkou s penězi mrštil o stůl. Nejrychlejší byla máma. Přepočítala vše, a pak je pozvala do hospody, na nějaké jídlo. Zeptal se, zda doma nic není, a když mu řekla, kdo by se s tím dělal, když ses měl dnes vrátit s penězi, jen pokrčil rameny, a vzpomněl si na dědka z vlaku. Ten mu několikrát opakoval, rodina je založená na tom, aby každý něco dělal pro druhé.
Oblékl se, přikývnul, jak nejstarší mu řekl, že rovnou z hospody se po něčem půjdou podívat, protože ho tu nemohou nechávat zadarmo. Na dvorku si ještě odskočil ke kůlně, kam už jako malí chodívali. Při zapínání kalhot si vzpomněl na dědu, který v kůlně schovával kradený benzin, a vešel do ní. Po paměti odházel dřevo, které pak benzinem polil, a jedna sirka stačila, aby vše rázem vzplálo. Rychle vyběhnul z kůlny, a vydal se za ostatními k hospodě.
„Tak vystupujeme“, přerušil jeho vzpomínání vyšetřovatel, a vedl ho do kanceláře.

Kdo vlastně?

Soudkyně měla dnes rozvodový den. Tři už měla za sebou, a čtvrtý, poslední, ji čekal. Nikdy rozvody ráda nedělala. Rozhodovat, kdo vlastně byl jeho příčinou. Proto je nařizovala na jeden den, aby zbytek týdne měla od nich pokoj. Zapisovatelka již zavolala strany, a tak pohlédla ke dveřím, kdo přijde nyní. První vešla žena, asi padesátiletá, s uplakanýma očima, a zkřivenou tváří. Ztěžka dosedla za stolek, kam jí ukázali, a za ní vešel muž, jenž rozvod navrhl. Okamžik tápal, ale po pokynu soudkyně, se usadil ke stolku po její pravé straně. Po formalitách na začátku, položila soudkyně otázku, zda na svém návrhu trvá, a jak ze sebe vypravil stísněné ano, obrátila se k ženě, zda ona s rozvodem souhlasí.
Ta na ni udiveně hleděla, a teprve, když se zeptala po druhé, žalostně vyhrkla, „ne, a nikdy souhlasit nebudu“, dávaje se do hlasitého štkaní.
Soudkyně na ni s účastí hleděla. Dnes už tu měla druhou nešťastnou ženu, která se rozvádí před padesátkou. Vybavilo se jí mimoděk předchozí řízení. Tam sice podala návrh na rozvod manželka, ale měla pro něj více než pádné důvody. Za celé manželství jí muž nedal ze své výplaty ani korunu, jen přídavky na děti, a byl opravdově udivený až rozhořčený, když mu soudkyně vytknula, proč se ani finančně ani jinak nepodílel na výdajích a pracích domácnosti, na péči o děti, pokud ještě byly doma. Jeho odpověď byla pevná, že co by pak dělala jeho žena, a peníze potřeboval kvůli své nemoci, potížím s klouby, a pak i cirrhose jater. Tady to bude asi něco podobného, přemítala. Přísně se otočila na muže, a vyzvala ho, aby uvedl důvody podání návrhu. Ten nekonečně pomalu vstával, opíraje se velkýma upracovanýma rukama o stolek.
„No, tak jak jsem to napsal“, ukazoval na papír, ležící před soudkyní.
Ta se zamyslela, a pak se rozhovořila o poslání manželství. O tom, jak tento svazek nelze jen tak lehkomyslně rozvázat. Aby si vzpomněl na společně prožitých dvacet pět let, na výchovu dětí, které sice už žijí samostatně, ale jistě se chtějí dál stýkat s oběma rodiči. Připomínala vše, co za dobu manželství vybudovali, a skončila, že v návrhu na rozvod nenašla jediný vážný důvod, pro který by manželství měla rozvést. Oba, muž i žena jí naslouchali, sem tam některý z nich přikývnul, ale na opakovanou otázku, zda si opravdu rozvod přejí, slyšela zas stejnou odpověď. Žena již trochu zlostně ze sebe vyrazila, „ne!“. Muž po krátce pomlce, že na rozvodu trvá.
„Ale proč“, přísně se tázala soudkyně.
„Našel si jinou. Takovou fiflenu, však jste ji tu před námi měla“, odpověděla žena, když muž nebyl schopen řádně odpovědět. „Odjel si do lázní, a tam ho obalamutila. Najednou mu doma nic nevonělo. Najednou jsem pro něj nebyla už dost dobrá. Ke všemu měl plno řečí, a chtěl, abych hned dělala tohle a pak zase ono. Takové to je, paní doktorko. Příště ho ještě někam pustím. Nechala jsem se umluvit na středisku. Od doktora, že můj ty lázně potřebuje, jinak z něj bude mrzák. Pěknej mrzák, když si tam dokázal najít jinou.“
Muž byl ticho, svíral hranu stolu, z kterého nespouštěl oči, a jak žena pokračovala, stále více se hrbil. Jakoby na něj dopadala její slova, a připomínala mu jeho vinu. Neodvážil se podívat ani na manželku, ani na soudkyni, ani nevnímal její další dotaz. Teprve až když skoro křiknula, vyskočil a překvapeně se na ni díval, přemítajíc, na co se vlastně ptala. Opakovala znovu dotaz, proč byl v lázních.
„Něco se zády“, tiše odpověděl.
„Bodejť by neměl. Kdyby poslechnul, nemusel mít nic“, spustila zase žena, ale byla okamžitě napomenuta, že jí nebylo uděleno slovo. Žena udiveně zmlkla, ale spokojeně pak naslouchala, jak soudkyně domlouvá jejímu manželovi.
Ta spustila, zda si myslí, že jiná žena se o něj v nemoci bude starat tak, jako jeho vlastní. Ta, s kterou prožili dosud celý život, měli spolu děti, postavili dům, a uváděla vše na co, jako na důvod, který by je mohl spojovat, vzpomněla. Brzy začala vše odříkávat mechanicky, i když přemítala, a snažila se ještě naposledy v muži vzbudit jeho svědomí, navést ho na správnou cestu pro zachování manželství. Považovala to za svou povinnost, když seznala, jak jeho žena je mu ochotna všechno odpustit a žít s ním dál, jakoby se nic nestalo. Asi nejlepší bude opět připomenout jejich společné úsilí, postavili dům, měli velkou zahradu, tři děti. To vše dalo hodně práce, a vyvolalo u nich, když pominula zamilovanost, nezbytnost stejných zájmů a vzájemné pomoci. A jestli ani toto nebude ochoten pochopit, tak jednání odročí, aby trochu změkl, a pak se do něj pustí znova.
Vrátila se k těm zádům, aby mohla mluvit o konkrétních problémech, a tak se je pokusit znovu sbližovat, a zeptala se ženy, jak to tenkrát bylo.
Ta s rozzářenou tváří povstala. „Jak jsem říkala. Večer mu povídám, aby hned ráno doryl zbytek zahrady, že na zítra večer hlásí bouřky. Ale on ne. Potom se zpotil, a celý promoknul. Od té doby měl pak ty potíže“.
Muž, když se na něj soudkyně vyčítavě podívala, přihlásil se jak prvňáček ve škole, a na její pokyn si stoupnul. „Ráno bych to nestihnul.“
Když se žena jízlivě zasmála, a zvedla oči s výrazem podivu nad jeho výmluvou ke stropu, skoro tím hypnotizovala soudkyni, aby se ho zeptala, proč by rytí neměl stihnout, zda se snad jednalo o velký kus.
„To ne, už zbýval malý kousek, tak na hodinu, ale nestačil bych to“, soukal ze sebe těžce, po výzvě k výpovědi. Po dalších otázkách se od něj konečně soudkyně dozvěděla, že musel děti vypravit do školy, udělat pro všechny snídani, a pak měl tak akorát čas běžet na autobus. Po návratu z práce bylo potřeba nejprve zakrýt střechu, jež nebyla dosud pokrytá, a teprve potom mohl jít dorýt ten zbytek. Jak spěchal, tak se propotil, a studený déšť ho zastihl ještě před tím, než měl všechno zryto. Dorýt bylo potřeba, protože měli přijít řemeslníci na tu střechu, a práce jim měla trvat týden. Potom jejich rodina jela na tři týdny dovolené, a po návratu z ní, už by bylo na rytí pozdě. Muž si hlasitě oddechl, když z něj vše bylo venku a posadil se.
Soudkyně trochu nejistě diktovala jeho výpověď do protokolu, a ještě se ho několikrát na některé podrobnosti přeptala. Dostala se i k té dovolené, a k dokončení stavby jejich domku. Udělala několik poznámek na papír, a znovu se vyptávala, než začala diktovat zapisovatelce.
Po chvíli přestala, a obrátila se znovu na muže, který okamžitě povstal.
„Jak uvádíte v návrhu, a řekla to zde i vaše paní, tak jste si našel novou přítelkyni. Hodláte se s ní oženit? Je snad hezčí, než vaše paní?“
Na muži bylo poznat, jak ho otázka zaskočila. Nejen že takový dotaz neočekával, ale bylo zřejmé, že o těchto věcech vůbec nepřemýšlel. A nyní se snaží najít odpověď. Hledala se mu o to hůře, že jako všichni, kdo byli u soudu poprvé, bral s plnou vážností poučení o nutnosti vypovídat pravdu, a nic nezamlčet. O možnosti sňatku s novou známostí vůbec nikdy spolu nemluvili. A jestli je hezčí než jeho žena? Vůbec neví, a teď si její podobu nedokáže vůbec vybavit. Ani o jednom nepřemýšlel, a ona asi taky ne. V padesáti už člověk na tyto věci hned ani nepomýšlí. Jak vše ale vysvětlit tady soudkyni? Jen spolu trávili volný čas a vyprávěli si. O všem možném, jak stavěl dům, co a jak se vaří, a řadu dalších věcí, které přináší život. Tak nakonec pokrčil rameny, a po pravdě odpověděl, že ani neví.
Soudkyně zpřísněla, a vytkla mu lehkomyslný přístup k manželství, k nové známosti, nakonec pak k životu vůbec, a rozhodla se dovést vše ještě dnes do konce. Probere s nimi krátce ještě jejich soužití, a potom návrh na rozvod zamítne, byla již takřka na pevno rozhodnutá. Začala otázkou, proč začali stavět před pěti léty domek, když bydlení měli v činžáku, a nyní jim odešly i děti.
Muž, který zůstal stát, ji svou odpovědí překvapil. Jednalo se o slib, který dal tchánovi, když žádal o ruku své manželky. Kdyby ta nebyla těhotná, vůbec by jako ženich nepřicházel v úvahu. Našetřili jí 150.000,- Kč jako věno. Proto chtěli, aby si vzala někoho s postavením. Tehdy to byly velké peníze, a i ona byla vedena k tomu, že si ji vezme „někdo“. Náhoda však sehrála své, a tak se vzali pod podmínkou výstavby toho domku. On pak bral přesčasy, měl i vedlejší pracovní poměr, aby našetřil tolik, kolik měla věno, a ten domek mohli postavit. Ale mezitím peníze stále klesaly na hodnotě, a tak se jim podařilo postavit domek až před těmi pěti lety, a to ještě co mohl a uměl, musel na stavbě dělat sám.
Soudkyně se obrátila na ženu, zda tomu bylo skutečně tak. Ta mužovu výpověď potvrdila, dodávajíc, že kdyby nepřišel tehdy s holým zadkem, mohl domek dávno stát. Ona měla těch 150.000,-, a kdyby je, když se brali, měl také on, mohli začít stavět hned po svatbě. Proto museli bydlet zpočátku i u jejích rodičů, a až asi za pět let se přestěhovali do bytu. Ten dostal od podniku, ale nemohl odejít za lepší prací, protože se musel za byt uvázat na deset let..
Soudkyně si nechala potvrdit od muže pravdivost ženiny výpovědi, a trochu podrážděně mu vytknula přestěhování do nového bytu, což jim muselo nutně zvýšit náklady domácnosti. On vystrašeně přikyvoval, ale najednou spustil a soudkyně se ke svému úžasu dozvěděla, že za nájem bytu a služby platili polovinu toho, co předtím u ženiných rodičů, a za jídlo tak asi tři čtvrtiny. Na zaražený dotaz soudkyně, zda je to opravdu tak, žena přikývla, dodávajíc, že ale její matka, když u nich bydleli, dělala všechny domácí práce.
„No, ale u nás, jsem dělal pak všechno já sám“, vmísil se muž bez výzvy i bez svolení.
„Jak všechno, co všechno“, nyní se nechápavě ptala soudkyně, cítíc, že původní předsevzetí bude muset změnit.
„No všechno. Vaření, nakupování, praní, žehlení, uklízení, na zahradě, a potom i s domem, děti do školy“, na prstech vypočítával muž.
Soudkyně pohlédla beze slova na ženu, která vyskočila jak čertík. Připomněla věno 150.000,- a to, že on přišel jen taškou, kde měl kartáček na zuby a pyžamo. Vzpomenula svých migrén, kterými neustále trpěla, a protože musela chodit do zaměstnání, nebyla již schopna dělat něco jiného. Také vyčetla muži, jak jezdila na dovolené s dětmi sama. On se pořád jen točil kolem stavby, i o dovolené, a pak si uraženě sedla.
Soudkyně po diktátu zapisovatelce, chvíli váhala. Nakonec, spíš pro sebe než pro strany jen zavrtěla hlavou, a zeptala se jich, zda mají ještě nějaké návrhy na důkazy. Když neměli, tak po nich žádala závěrečný návrh, a slyšela to co na počátku. Od muže rozvést, od ženy návrh na rozvod zamítnout. Udělala přestávku, napsala si několik poznámek, a nechala je zavolat zpět. Když vyslovila rozsudek, že manželství se rozvádí, její další slova se ztrácela v štkaní, stále hlasitějším ženy, zakončeném výhrůžkou, že to požene třeba až k mezinárodnímu soudu, a pak se uvidí.

Rabiáti

Soudní síň jako obvykle zela prázdnotou. Na místech určených veřejnosti seděli rodiče obžalovaných, bratrů Petra a Vojtěcha Dvořákových, o dvě řady za nimi seděl jednatel společnosti, jejíž zaměstnanec byl poškozeným, vedle firemního právníka, za kterým se krčil poškozený dealer. V poslední řadě byly dvě babky, které se sem uchýlily před mrazem, jenž dnes venku panoval, a tiše si šeptaly. Obžalovaní seděli u svých advokátů, a naslouchali zahájení hlavního líčení přednášeného předsedou senátu. Petr se tvářil urputně, Vojtěch s neskrývaným zájmem si prohlížel přítomné členy senátu a zapisovatelku, ke které bez jakéhokoliv úspěchu vysílal přátelské úsměvy, stejně jak na všechny ostatní. Měl touhu, přímo nesnesitelnou, zeptat se někoho, co ti páni, sedící za divným stolem, výše než ostatní, a pán, který usedl přímo proti nim, mají na sobě, a proč. Ale táta mu doma řekl, že tu bude jen mlčet, pokud se ho na něco nezeptá pan doktor, a tak byl zticha, a snažil se svou zvědavost zahnat pokukováním po zapisovatelce.
Z přemýšlení a pokukování ho vytrhl pán sedící proti němu, který vstal na výzvu předsedy senátu, a zvučným hlasem četl obžalobu, o níž Vojtěch nevěděl, co to je, stejně jak o těch divných oblecích.
Státní zástupce líčil, jak před několika měsíci navštívil dealer společnosti „D plus D s.r.o.“ domek, v němž bydlí obžalovaní s rodiči, a uzavřel s obžalovaným Vojtěchem Dvořákem smlouvu o přednostním dodání zboží v celkové hodnotě jedno sto padesát tisíc korun a jeho dodávce do domu. Po uzavření smlouvy, a jejím podepsání, přišel starší bratr, rovněž obžalovaný Petr Dvořák, a když se dozvěděl o smlouvě, tak ji dealerovi vzal, zničil spálením v kamnech, a jak se tomu snažil dealer zabránit, zbil ho, a k bití dealera se přidal i obžalovaný Vojtěch, který původně smlouvu uzavřel. Nakonec dealera vyhodili z domu, a vpustili ho dovnitř, až když přivolal pomoc na místním oddělení policie ČR. Policistovi však uzavření smlouvy popřeli, a tvrdili, že dealer neoprávněně vniknul do domu, když byl uvnitř sám jen Vojtěch, a Petr Dvořák, který se později vrátil, po bezúspěšné výzvě, aby dům opustil, ho potom vyhodil. Tímto rabiátským chováním tak dovršili své protispolečenské chování. Obžaloba pak končila návrhem důkazů, jejichž seznam byl v písemném vyhotovení, na které státní zástupce odkázal a usedl.
Jeho vystřídal poškozený dealer, drobný mužík, který s viditelnými obavami šel do ohrádky, v blízkosti obžalovaných, a po celou dobu po nich nervózně pokukoval. Petr na to reagoval posupným úsměškem, a Vojtěch zářivým úsměvem, kterým zahrnoval od počátku do konce líčení všechny v soudní síni. Po výzvě začal zajíkavě, ale brzy spustil stavidla výmluvnosti naplno, a seznámil soud i ostatní s příběhem, kterým vše začalo.
V listopadu jel nabízet zboží jejich firmy do Záhor, kde nebyl žádný obchod s průmyslovým zbožím, a jejich společnost dováží objednané věci zákazníkovi do domu. Uzavřel již v obci dvě smlouvy, a pak navštívil Dvořákovi, kde byl doma pouze pan Vojtěch Dvořák. Když mu vysvětlil, o co se jedná a předložil katalog, vybral si zboží v celkové ceně 150.000,- Kč, pak sepsali smlouvu, podle občanského průkazu Dvořáka doplnil všechny potřebné údaje, a ten potom smlouvu podepsal. Zrovna, když se chystal k odchodu, přišel pan Petr Dvořák, a ptal se, co tam chce. Seznámil ho s uzavřením smlouvy, a nabídl mu, aby si i on vybral nějaké nabízené produkty z katalogu. Ten však jeho nabídku odmítl, a požadoval po něm, aby již uzavřenou smlouvu s jeho bratrem zrušil. Když to odmítl, udeřil ho, vzal mu aktovku, kde měl smlouvu, a protože se dealer tomu snažil zabránit, udeřil ho ještě několikrát, a poručil svému bratru, aby ho držel, a on mohl vytáhnout tu smlouvu, kterou potom asi zničil. Mezitím udeřil několikrát dealera i bratr, když se chtěl vytrhnout a zabránit zničení smlouvy. Nakonec ho zbili oba dva, a vyhodili z domu ven. Šel na oddělení policie, a starší policista se s ním vrátil do domu, kde však Petr Dvořák uzavření smlouvy popřel, a tvrdil, že se dealer pokoušel do domu vniknout bez jejich svolení, a proto ho vyhodili. Policista odmítl udělat domovní prohlídku, aby smlouvu našel, a potom odešli. Večer pro bolest od ran, které od bratrů utrpěl, šel na pohotovost, a byl hospitalizován. Celkem byl v pracovní neschopnosti 45 dnů, a tím utrpěl škodu jednak na výdělku, ale požaduje rovněž bolestné a s jeho poškozením souvisící náhrady, které předává v písemném vyhotovení soudu.
Vzápětí se přihlásili advokáti obžalovaných, aby jim bylo dovoleno se seznámit s listinami, poškozeným předloženými, protože je dosud neměli možnost vidět. Při prohlídce si každý udělal několik poznámek, a usedli na svá místa.
Předseda senátu po zápisu do protokolu se chystal vyzvat již obžalované k výslechu, ale pak si všimnul hlásících se jednatele a právníka společnosti D plus D s.r.o.. Udiveně se zeptal, co chtějí, a když prohlásili, že se firma rovněž připojuje jako poškozená k trestnímu řízení, dal jim prostor, aby mohli seznámit senát se svým požadavkem, který se skládal ze ztráty zisku způsobené zmařením již uzavřené smlouvy a dále neuzavřených smluv z důvodu nemoci dealera společnosti, a nakonec od nich převzal písemné vyčíslení a odůvodnění požadované náhrady škody.
Potom již nic nebránilo výslechu obžalovaných. Jako prvního předvolali pana Petra Dvořáka, který využil svého práva nevypovídat. Pak zavolali Vojtěcha Dvořáka, jenž ale zůstal dál sedět, a jen se s úsměvem díval na svého otce, trochu se divíc, proč táta nevstává, když ho ten pán volá. Teprve po druhém zavolání, a postrčení svým obhájcem si stoupnul, a plný pýchy šel do ohrádky, jako ti páni a bratr před ním. Tam zůstal stát, a naslouchal předsedovi, který mu cosi vykládal, kývajíc hlavou a zahrnujíc ho úsměvem, a to, i když předseda již zmlknul.
Po druhém marném dotazu předsedy, zda bude nebo nebude vypovídat, vstal jeho advokát, a po delším vysvětlování navrhnul, aby vzhledem k duševním dispozicím obžalovaného, jej soud oslovoval jen Vojtíšku, jak je zvyklý od rodiny a sousedů.
Předseda, po něm i jeden člen senátu se z něj marně pokoušeli dostat výpověď o tom, co se stalo. Bylo zřejmé, že se opravdu na nic nepamatuje, přes veškerou ochotu něco říci, když už stál v ohrádce, jak ti před ním Státní zástupce jen odevzdaně zakroutil hlavou, že žádné dotazy nemá, a pak byl vyzván k dotazům jeho obhájce.
„Vojtíšku, co je dnes za den“, začal trochu neobvykle.
„Neděle“.
„A co bylo včera?“
„Neděle“.
Po tomto úvodu, pokračoval s otázkami, kolik co stojí, aby na všechno dostával odpověď, že dvacet korun. Následně předložil katalog firmy D plus D s.r.o., a žádal pojmenovat zboží, které v něm bylo na obrázku. U televize, mikrovlnky, sporáku a pračky se zorným sklem, byla jednotná odpověď, že televize, u zboží bez zorného okénka, že lednička, a u ostatního zboží jen zklamané zavrtění hlavou. K dotazu, zda umí číst a psát, hrdě uvedl, že se umí podepsat, a po upřesňujících dotazech uvedl, že ho to naučili, když měl dostat občanku. Také hrdě uvedl, jak chodí nakupovat s papírkem, a paní prodavačka si vezme z peněženky peníze a jiné mu tam zase dá.
Pak byla předvolána jako svědkyně sousedka, která však jen viděla, jak dealera vyhodil Petr, ale popřela, že by ho přitom bil. Chvíli přemýšlela, aby pak dodala, že viděla další týden dealera u sestry, a měl na tváři modřinu. Všimla si toho, po otázce sestry, co se mu stalo.
Předseda se zeptal, zda poškození nebo obžaloba mají nějaký další důkaz ke zničené smlouvě mimo výpověď dealera, a když dostal zápornou odpověď, vyzval, k závěrečným řečem. Státní zástupce, trochu otráveně, přeříkal svůj návrh na uložení trestu za těžké ublížení na zdraví jen u Petra, u Vojtěcha vše kroutil, stejně jak paragraf, až se dostal k návrhu trestu jen za ublížení na zdraví, a s ulehčením si sedl, nezmiňujíc se vůbec o náhradě škody, ani o dalších činech, které původní obžaloba obsahovala. Předseda na něj chvíli hleděl, ale potom jen pokrčil rameny a dal slovo obhájcům.
Advokát Petra Dvořáka vyskočili jak čertík z krabičky, aby pak asi tři vteřiny po oslovení senátu teatrálně mlčel. Potom ve dvou větách zopakoval žalobu a výpověď svědkyně. Zase se odmlčel, aby o to důrazněji přečetl poznámky, které si udělal při nahlížení do písemného požadavku poškozeného dealera k náhradě škody. Uvedl, že na všech třech potvrzeních, byla uvedena vždy jiná diagnóza, i když na sebe datově navazovaly, a patrně z toho důvodu u orgánů činných v trestním řízení, tedy policie a státního zastupitelství vyvolaly mylný dojem, že se jedná stále o stejnou nemoc. Tento omyl umocnilo i vyjádření lékaře, v kterém uvedl, že poškozený byl nemocen celkem 45 dnů, a jen toto vyjádření bylo ve spise, neschopenky byly odevzdány teprve až dnes soudu. A teprve dnes se s nimi mohla obhajoba seznámit. Z toho plyne, že ke skutku, těžkému ublížení na zdraví vůbec nedošlo, ale nedošlo ani k ublížení na zdraví, protože pracovní neschopnost z důvodu bití trvala dva dny. Co se týče zničení smlouvy, jediným, a vzhledem k ostatním skutečnostem, velmi nevěrohodným důkazem, je výpověď, tak zvaného poškozeného. Následovala zase odmlka, aby pak obhájce navrhnul zprostit jeho mandanta obžaloby v celém jejím rozsahu.
Prakticky se stejnou řečí, doprovázenou jen ironickými pohledy na poškozené a státního zástupce, vystoupil i druhý obhájce, který na úplný závěr suše dodal. „Obhajoba má za to, že by státní zastupitelství mělo prošetřit, zda tu ze strany poškozeného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění“.
Obžalovaní se svého závěrečného slova vzdali, a spolu s ostatními vyšli na chodbu, aby se senát mohl poradit. Jediný Vojtíšek se z přítomných stále usmíval.

Vysvobození

Marcelka byla postižená. Kdysi, když musela utíkat z bytu ve třetím patře, protože se jeho majitelé vrátili předčasně domů, slézala po svodu hromosvodu. Ten se však vytrhl ze zdi, a tak spadla skoro z druhého patra na chodník, což odnesly obě nohy. Sice ji v nemocnici pospravovali, ale musela chodit jen s berlemi. Naštěstí ji Pidla neopustil, a po návratu z vězení, se o ni postaral. Přemýšleli tenkrát o podání žaloby na majitele domu, aby jí zaplatil náhradu škody na zdraví, ale nechali se umluvit nakonec jeho advokátem, aby od tohoto požadavku upustili. Nevzdala se však, usilovně trénovala, a nakonec k obdivu svých známých, dokázala vylézt po hromosvodu, nebo konstrukci pro psí víno či břečťan jen pomocí rukou. Ale po římse už ne. Pobírala i částečný invalidní důchod, a tak s ním dohromady a výdělky Pidly, se celkem slušně uživili a společně pokračovali.
Bohužel s přibývajícími léty se ztrácela rychle síla v pažích i ohebnost těla, a když jednou, až takřka do ranního rozbřesku, musela odpočívat na lešení, třesouc se hrůzou, co bude dělat, až začnou chodit lidi do práce, pochopila, že je s tímto živobytím konec. Dostala se za pomoci Pidly, který byl s ní, sice ještě dolů včas, ale oba museli uvažovat, jak a co dál. Protože byl podzim, tak je napadlo, co se věnovat chatám. Lidi sem dojíždí již občas, ale nechávají si tu aspoň nějaké jídlo a pití jako železnou zásobu. Dá se tu přespat a pár dnů pobývat při nepříznivém počasí. Hlavně je tu plno věcí, které se dají prodat nebo zastavit.
Přežili by tak do jara, nebýt Pidlovy zlomyslnosti. V jedné z chat, které v zimě navštívili, ke které se plahočili do strmého kopce, a museli se do ní dobývat přes dvě hodiny krumpáčem, jak byla zabezpečena, nic nenašli. To ho rozčílilo, a rozhodl se majitelům pomstít vykonáním velké potřeby všude, kde ho napadlo. Varovala ho, nelíbilo se jí to, ale byl tak vzteklý, až šla raději ven na terasu, aby se nepohádali. Na ní ji viděl hajný, náhodně procházející kolem. Než však zavolal policii, a než ta dojela, byli už v jiné chatové oblasti. Proč také zůstávat v chatě, kde nic nebylo. Teď už se i ona smála jeho pomstě, při představě, co budou chataři dělat, když najdou chatu, samé lejno. Podcenili, jak brzy poznali, kriminálku, která z těch lejn dokázala zjistit, kdo je udělal. Když navíc hajný bezpečně určil při rekognici ji, jako ženu tehdy sedící na terase, tak se znovu dali dohromady až za dva roky.
Sešli se na nádraží, kde se vždy po výkonu trestu scházeli. Zamířili, plni štěstí, že jsou zase spolu do hospody, aby zjistili po zaplacení oběda a několika piv, že jsou úplně bez prostředků, a ani neví, kde budou spát. Nakonec šli za starým Hanouskem, který byl dobrák, a každého pár dnů u sebe v chalupě nechal za drobné úsluhy přespat. Pidla mu naštípal dřevo, pospravoval, co se dalo, ona mu uklidila, vyprala, a všechny ty dny vařila. Ale za čtrnáct dní nebylo již co dělat, a Hanousek nezakrytě mluvil buď o nájmu, nebo o odchodu. Uprosili ho ještě na pár dnů, ale jednalo se jen o odklad, a tak se sesedli i s Hanouskem, zda nemá on nějakou radu, jak přijít k penězům.
„To máte těžké. Na chaty teď není čas. Je plno sněhu, a hned druhý den na vás někdo přijde“, začal Hanousek ze široka, potěšený, jejich zájmem o jeho radu. Postupně vyloučili i bytařinu, do přepadání se nechtělo jim samotným, a když Hanousek přišel s nápadem, aby Marcelka dělala, než sleze sníh, štětku, Pidla to okamžitě zavrhnul, a nakonec šli s beznadějí spát.
Druhý den, když se probudili, byl Hanousek pryč, ale na stole měli vzkaz, aby na něj do oběda počkali. Vrátil se, s dvěma chlapy, kteří po chvíli prohlásili, že by to mohlo jít, a svěřili se, o co jde. Akce se jmenovala porouchané auto. Vše bylo velmi prosté. Dojedou před dům, který najde typař, kde bydlí nějaká stará dobrosrdečná ženská. Pidla zastaví, bude se pokoušet nastartovat, může i klít, ale bezúspěšně. Hlavní roli však má Marcelka, protože svými berlemi a tváří, v které se zračilo utrpení, vzbuzuje soucit a důvěru. Bude nad Pidlou naříkat.
Jak vyjde žena z domu ven, spustí nářek o pospíchání na lékařskou prohlídku. Jak se jí začne žena vyptávat, o co se jedna, a jestli by nemohla pomoci, dřív ne, zdůraznil, tak ji požádá o půjčku na taxi. Zároveň sehraje scénu s vybitým mobilem, a požádá o možnost jeho dobití v domě, kam půjdou oba, protože Pidla si bude muset umýt zamazané ruce. Marcelka zatím s paní pohovoří, postěžuje si jí na své utrpení a zjistí, odkud bere peníze. Poprosí o možnost použití záchodu, a řekne Pidlovi, kde peníze jsou. Potom vzpomene úpravy na zahrádce, nebo čehokoliv, aby ženu dostala ven, a Pidla zatím vybere peníze. Do doby, než pro ně přijede taxi, musí se ženou udržovat hovor, zapisovat si adresu kam půjčku vrátit, potom sednout do taxi, a rychle pryč. Auto ve vhodné chvíli odveze typař. Výtěžek se dělí na pět částí, kdy po jedné dostane každý z účastníků a pátý díl dostane Hanousek jako provizi, a splátky na nájem.
„Záleží na vás“, pohrdlivě řekl typař, když Marcelka projevila obavy, zda se taková věc může podařit. Potom je uklidnil tvrzením, jak jsou lidi blbí, a přidal ještě několik doporučení, co v případě, když v domě ještě někdo bude, nebo náhodně přijde při akci.
Celí roztřesení jeli poprvé do vzdálenější vesnice, kde si byli jistí, že je nikdo nezná, a zpátky už uháněli, smějíce se i s řidičem, jak vše snadně proběhlo. Objeli řadu vesnic na okrese, blahořečíc Hanouskovi, a litujíc, že na to nepřišli dávno sami. Jak říkali, lidi jim peníze pomalu nabízeli sami. Většinou měli schované vše na jednom místě, včetně šperků a jiných cenností. A tak brali, na co přišli, a svět se jim proměnil v ráj. Nemuseli již šplhat po hromosvodech a balancovat na římsách. To tam bylo plahočení lesy nebo sněhem a hledání příhodných chat. Nyní autem na místo, autem z místa, pořád v suchu a teple.
Pokračovali by až do smrti, ale Hanousek je zarazil, aby s tím přestali, už se o nich mluví i v televizi. Sami pak slyšeli ve zprávách jejich popis, a najednou nevěděli, co dál. Peníze, když přestal jejich přísun, začaly rychle ubývat, ať se snažili šetřit, co mohli. Začali se hádat mezi sebou, také s Hanouskem, když mu přestávali platit, a nemohli se odstěhovat. Jejich popis byl tak dokonalý, že by je sebral první policista, kterého by na ulici potkali. A nakonec jak vysvobození jim připadlo, když po jednom zazvonění uslyšeli od domovních dveří hlasy známých inspektorů, a věděli, že pár let budou bez starosti, co bude příští den.

Všichni to viděli

Místnost pro projednávání přestupků byla nabitá lidmi k prasknutí. Všechny ventilace oken zely široce rozevřené ven, ale přesto nedokázaly zajistit výměnu vzduchu uvnitř. Některým ženám hrozily mdloby, ale za nic na světě by neodešly. Důvodem nebyl tučně vytištěný text na předvolání, kde bylo uvedeno, jaké tresty hrozí, pokud se nedostaví nebo odmítnou vypovídat. Ale touha vypovídat, říci k případu své stanovisko, vyjádřit se před úředním orgánem, poslechnout si, co k tomu řeknou ostatní. Proto nastal značný šum a notné rozladění, když předseda komise po kontrole jejich přítomnosti, vykázal svědky z místnosti na chodbu, kde měli čekat, až budou pozváni k výslechu.
Uvnitř zůstali jen poškozený, desetiletý Jirka, se svými rodiči, a řidič, podezřelý ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, protože jinému z nedbalosti ublížil na zdraví. Řidič, stíhaný zlými pohledy rodičů, se tvářil nešťastně, těkal očima po všech, kteří v místnosti zbyli, nebo hleděl pod sebe na podlahu. Jirka se zjevně nudil, zíval, koukal zvědavě na komisi, či z okna, snažíc se zahlédnout, zda se venku neděje něco zajímavého. Vždy byl ale přidržen matkou, která mu ostrým sykotem něco sdělila, a on se pak aspoň chvíli snažil sedět klidně.
Předseda komise přečetl podezřelému obvinění. Stálo v něm, jak řidič jel autem kolem hřiště, kde zrovna končily závody na kolečkových bruslích, a před stadionem srazil Jirku, který zrovna vyjížděl. Ten při pádu utrpěl četné odřeniny a zhmožděniny, a rovněž poškození kalhot a trička. Podle zjištění policie, která byla přivolaná na místo k prošetření věci, řidič nepožil alkoholické nápoje, ani nebyl pod vlivem psychotropních nebo omamných látek. Rychlost vozidla před nehodou byla podle brzdné stopy stanovena na 42 km v hodině. Jeho zavinění spočívá však v tom, že nepřizpůsobil rychlost vozidla současné situaci, kdy ze stadionu vycházeli lidé, a mohl předpokládat náhodnou kolizi.
Po vyzvání řidič povstal, popřel své zavinění. Vysvětlil, jak chtěl projet auto po opravě, a před stadionem se najednou objevil kluk na kolečkových bruslích, a do jeho auta najel. Od pravého blatníku se odrazil, a padl na silnici. On vystoupil, aby mu pomohl vstát, a pak ho i s matkou, která mezitím přišla, odvezl do místní nemocnice. Tam zjistili, že mimo oděrků a modřin se mu nic nestalo. Tak oba zavezl domů, a vrátil se na místo střetu, kde celou událost došetřovala policie. Pokutu odmítl zaplatit, protože se necítil vinen, a tak je tady.
Po zápisu jeho výpovědi, mluvil Jirka. Uvedl, jak závodil, a protože pospíchal na televizi, jel na kolečkových bruslích domů. Auto uviděl, až když do něj narazil, protože dával pozor, aby nevrazil do někoho z lidí, vycházejících ze stadionu.
K dotazu o poškození trička a kalhot, a po jejich ukázání, chvíli váhal, a potom vyhrknul, „ale tohle sem na sobě neměl. To už máma vzala dávno na hadry“.
Předseda komise požádal matku o vysvětlení. Po chvíli dohadování mezi ní a synem, kterému se marně snažili zabránit, připustil Jirka, že už se nepamatuje, co tenkrát na sobě měl. Po předložení startovní fotografie, kde byl v jiném oblečení, tvrdila, že se po závodě převléknul, a potom naštvaně, ale přece jen s vítězným úsměvem, jak vše vysvětlila, usedla. Otec na otázku, co měl syn na sobě, jen pokrčil rameny, dodávaje, že už ani neví, co měl on sám.
Po zaprotokolování byli voláni svědci. Jako první vypovídal lékař, který neviděl nic, doběhnul na místo, až když slyšel lidi volat, že nějaké auto srazilo kluka. Po zevní prohlídce nezjistil žádné zranění, ale pro jistotu poslal tady toho mládence do nemocnice na vyšetření. Po otázce na jeho oblečení chvíli váhal, ale pak si vzpomněl na krátké kalhoty, nákoleníky a přilbu, které jsou při závodě nezbytné a předepsané.
„Ty vrahu“, uvedla se při vstupu do místnosti babička Jirky, nenávistně hledící na řidiče, která vypovídala jako další. V jejím podání vše spočívalo v řidičově neomalené jízdě, kdy se přiřítil na místo rychlostí, přesahující sto kilometrů. Málem srazil i několik chodců, kdyby na poslední chvíli neuskočili, a potom kličkoval za Jirkou, který se mu snažil ujet, až ho dohnal, a vláčel několik metrů po silnici. Zadýchaná skončila, a jen s největším sebezapřením si šla sednout, protože očekávala okamžité vynesení rozhodnutí komise a exemplární trest řidiče, hned v tomto čase, a tady na místě.
Po babičce přišla vystrašená žena, která nechápala, proč ji vůbec volali. Až po několika otázkách, a vysvětlení, proč zde vlastně je, zajíkavě ze sebe soukala, co vlastně viděla. Mluvila zrovna s babičkou Jirky, když se vše seběhlo. Z hovoru je vyrušil skřípot brzdění, křik lidí, a potom lékař, který proběhl těsně kolem. Na to se otočily k místu nehody, a viděly, jak lékař prohlíží Jirku a posílá ho i s řidičem do nemocnice. Na doplňující otázku odpověděla, že mohly stát tak dvacet metrů daleko, babička zády, ona čelem k silnici, ale přesto si ničeho před tím nevšimla. S úlevou, že to má za sebou odcházela.
„Ale já budu vypovídat“, odmítla rázně žena s nákupní taškou poučení, že jako sestra řidiče nemusí vypovídat. „Akorát jsem vycházela z krámu naproti, když tady ten spratek“, ukázala na Jirku, aby nebylo pochyby, koho myslí, „ se jak blázen vřítil do ulice. Je to takový uličník, pořád má něco. Hned někam vletí, hned něco pomaluje nebo zničí. Pořád vyvádí, je na starší lidi drzý, nenechá si ani poradit, ani poručit. Snad mu toto bude výstrahou. Kdyby brácha nejel tak jak jel, tak by ho mohl přejet, a být celý život nešťastný. Klukovi byste měli napráskat, a netahat kvůli němu lidi po soudech“, kategoricky zakončila.
Před přestávkou vypovídali ještě dva, stařičký učitel, přes dvacet let v penzi, a řidič, který jel za řidičem, jenž byl obviněným. Učitel si odkašlal, potom pečlivě očistil brýle, aby nakonec pečlivou výslovností položil otázku, zda jsou vůbec kolečkové brusle mládeži zapotřebí. Byl by se tímto problémem obíral ještě dlouho, pokud by nebyl přerušen, a tázán znovu, co může konkrétně říci k projednávané věci. Překvapeně se podíval na komisi, odpovídaje, že tam vůbec nebyl, ale přišel místo syna, který byl předvolán, ale kvůli služební cestě nemohl sem přijít. Ten mu pověděl, aby řekl, že stejně nic neviděl. Zdvořile se s ním rozloučili, a na jeho místo zavolali dalšího řidiče.
Nervózně si stoupl před komisi, a sdělil jí, o kolik přijde peněz, protože není ve svém podniku, ale tady. Z jeho pohledu se jedná o prkotinu, klukovi by měli dát pár na pamětnou, aby si dával příště pozor, a po ulici nejezdil, když to neumí. On, kvůli němu už přišel o kšeft v den, kdy se to seběhlo, protože jel za tady tím, ukázal na obviněného, který jel jak s hnojem. Potom kvůli tomu klukovi zabrzdil tak neočekávaně, že do něj málem vletěl, a navíc musel čekat, až policie všechno vyšetří. Víc k tomu nemá co říci. Potom se odporoučel a zmizel.
Po přestávce vypovídali zbylí svědci. Záleželo zjevně na tom, v jakém poměru byli k některé ze stran. Buď jel řidič jak šílenec, a porušoval všechny možné předpisy. Nebo kluk se vůbec neohlížel na ostatní, do několika vrazil, a přes ně se doslova vrhl na silnici, kde chudák řidič už nemohl absolutně nic dělat. A tak se komise odebrala k poradě, plná pochybností. Jedině tři věci byly pro ni jasné, klukovi se naštěstí nic moc nestalo, žádnou škodu na oblečení neměl, a lekli se oba dva, řidič i kluk.

Potvory

Burdová stála ráno u okna, vyhlížejíc Vránovou, která se měla vracet z noční směny. Kdy už přijde, přemýšlela netrpělivě, pohlížejíc hned z okna na ulici, a vzápětí na hodiny, nekonečně pomalu ukrajující čas. Ta se bude ale divit, těšila se, až jí poví, co se dnes, vlastně včera v noci, v domě stalo. Rozvažovala, zda jí má říci všechno naráz, nebo trochu napínat, aby si ještě trochu aspoň užila toho, že ví něco první. Nakonec se rozhodla sdělit jí úplně celý příběh naráz. Je to přece jen její nejlepší kamarádka. Trochu se zarazila, kamarádka? Bydlí tady v domě obě nejdéle, a považují se za jeho dobré duše. Skoro vždy si dokázaly pomoci proti ostatním, jak říkaly, přivandrovalcům, kteří se nastěhovali později. Věděly, každá o druhé, takřka všechno, ale jinak se příliš nepřátelily. Však na nějaké přítelíčkování, nemá ani jedna z nich čas. Vařit, uklízet, prát, starat se o děti, shánět, kde co je, zabere tolik času. Na nic dalšího už nezbývá. To uznávaly obě, a proto bylo vše tak, jak bylo. Pozdravení, někdy kratší, jindy delší popovídání, tu zase postěžování, občas si půjčit sůl, koření, mouku, cukr, co právě došlo, když bylo nejvíce potřeba, později vše vrátit. Zkrátka byly spíš dobré sousedky, než kamarádky, přiznala si Burdová, a přitom ji tak nějak napadlo, jestli vůbec někdy nějakou kamarádku měla. Ale její rozjímání přerušil návrat Vránové, která unaveně, v železničářské uniformě, se vracela od nočního vlaku. Vzala nachystaný kýbl s odpadky, a běžela ke dveřím, a jak napočítala do třiceti, otevřela je. Vyšlo jí vše přesně, Vránová akorát míjela dveře, a tak se pozdravily.
„Představ si, co se stalo“, začala, když Vránová šla dál, a přiměla ji tak, zastavit se na prvním schodě, a spíš otráveně, díky únavě a touze po spánku, se zeptat „co?“
„To bys nikdy neřekla. Něco takového v našem domě. No jo, už je to tak, když se sem teď nastěhovali takoví, ani nevím, jak bych to řekla. Znáš mě, nikoho nepomlouvám, ale co je moc, to je moc“, pokračovala Burdová zeširoka.
Vždyť ta zpráva, za to stojí. Nelze ji sdělit hned, rovnou, co a jak proběhlo. Musí si trochu vychutnat pocit, který byl v tomto případě přímo závratný a opojný, vědět něco jako první. Ale Vránová, byla opravdu unavená a ušlá z nevyspání a neustálého přecházení po vagonech, kde měla v noci službu. A tak ji vše už unavovalo, a bylo jí jedno, co se mohlo stát. Pokročila na další schod, ale jak Burdová konečně vyslovila svou zprávu, tak se na druhém schodě otočila, a všechna únava, touha po spánku, bolavé nohy, všechno rázem zmizelo.
„Co říkáš? To snad není pravda.“
„Taky se divíš, co. Já tomu také nemohla uvěřit. Ale vlastní oči neoklameš. Já ho viděla, ještě stál, a najednou se skácel. Držel se zábradlí, a vedle něj padnul na zem. Když už byl skoro na zemi, tak se toho zábradlí pustil. Pomalu, jako by se mu nechtělo. Komu by se také chtělo, že. Ležel na dlaždičkách, a občas se pohnul. Jen trochu. Jednou nohou, a asi třikrát rukama. Také mi připadalo, že se chce obrátit. Já z hrůzy úplně zkameněla. Ale potom jsem vzbudila mého, ať volá záchranku a policii. Za chvíli byli tady. Jenže záchranka už zbytečně. Místo ní pak přijeli černí havrani.“
Vránová sešla z těch dvou schodů, a na sucho polknula. Potom ji pozvala Burdová na kávu, a chvíli probíraly noční službu. Jak je těžká, nevděčná, co všechno si při ní užije, a stejně si ani při ní moc nevydělá. Postěžovaly si na osud, na sousedy, a než dopily, vrátily se zase k dnešní noci, která byla tak překvapivá pro jejich dům.
„Tak říkáš, že ho zabila ona“, zakroutila Vránová nedůvěřivě hlavou, a dopila poslední lok, ještě stále vřelé kávy, vzala si nabízenou sušenku, a přikývla, když se Burdová ptala, jestli jí má udělat ještě jednu kávu.
„To musí rozhodnout soud“, zazněla odpověď Burdové, poučené z televizních seriálů, od rychlovarné konvice.
„Já jen říkám, co jsem viděla. Odvedli ji v poutech, viděla jsem jí je na rukou, i když ten jeden z policajtů, jí přes ně přehodil kabát. Ale rukávy měla od krve, to jsem si všimla. A taky, jak jeden policajt, potom, když u nich skončili prohlídku, nesl, v takovém igelitovém pytlíku, ten velký kuchyňský nůž úplně černý od krve“.
Obě se otřásly, a Burdová se nakonec rozhodla udělat kávu i sobě, i když původně nechtěla. Ale věc takového významu si dvě kávy zaslouží. Jejich dům teď bude hodně dlouhou dobu středem pozornosti celého okolí. Na chvíli se zasnila. Teď i ty největší frajle, co ji zdravily tak na půl huby, budou za ní spěchat, a vyptávat se, jak se všechno seběhlo. Komu se to poštěstí, vidět jako první zavražděného, volat policajty, záchranku, vidět odvádět ženskou, co ho zabila. Určitě ji zavolají i na policii, a asi i k soudu. Přece by si jinak ten policajt nezapsal tak pečlivě její jméno, adresu i telefon. Bude nejdůležitější svědek, jak se říká, korunní. Přímo se opájela tím pocitem, a pro sebe si přeříkávala, co na jejich otázky odpoví. Z tohoto zasnění ji vyrušila Vránová dotazem, jestli nemá něco k napití, aby se vzpružila. Hned šla pro láhev rumu, kterou měl manžel schovanou mezi nářadím, předpokládaje naivně, že ona o ní neví, a rum je tak v bezpečí. Nalila oběma, a jak vypily prvního panáka, a otřásly se ze slušnosti, okamžitě nalila znovu.
„Já, bych takové potvory okamžitě věšela. Hned na místě, co vraždily“, spustila Vránová, rozpálená alkoholem.
Burdová chvíli rozvažovala odpověď. Dnes, kdy se hřála na výsluní být, po zavražděném a vražedkyni, třetí nejdůležitější osobou, nebylo jednoduché odpovědět. Vůbec už nešlo říci, první co ji napadne. Také, kdyby nebyl soud, poklesl by její význam korunní svědkyně. Ale než stačila odpovědět o nezbytnosti soudu, včas si vzpomněla na pořad, kde nějací „mudrci“ vysvětlovali a přesvědčovali širokou veřejnost o důležitosti toho, aby osud člověka mohl určovat jedině on sám a potom pouze soud. A také, že se do rozsudku musí na člověka, hledět jako na nevinného. Jak se tomu tenkrát nasmály. Nejen se sousedkou, ale i s manželem. Takový nesmysl. Starej to řekl tehdy moc dobře, jak uvidím někoho, že mi něco bere, tak mu přerazím hnáty, a nebudu na nic už čekat. Tak raději vzpomínku na soud zavrhnula, a projevila s názorem sousedky souhlas. Všimla si prázdných sklínek, a vzala láhev, aby je doplnila.
„Máš pravdu. Vždyť to je taková čůza. Vpředu nic, vzadu nic. A ten její byl takový štramák. Ona věčně zašklíbená, stejně jak ti její haranti. Může se někdo divit, že jí sem tam nějakou vrazil, a těm fakanům taky. Možná ani nebyli jeho.“
Vránová souhlasně pokyvovala, a hned doplnila. „Myslím si to samý, nemlich to samý.“
Jak si vzájemně potvrdily svůj názor, začaly podrobně probírat život těch dvou, stále víc nacházejíc nedostatky na té potvoře vražednické, a odsuzujíce ji za všechno na co si nyní dokázaly vzpomenout. Nejen pro její zjev, stále uštvaný a bojácný výraz. Trhnutí sebou, když na ni někdo hlasitěji promluvil. Také i pro její naříkání v noci, jak se on vrátil domů a randál, co tropili, když jí dával najevo, kdo je doma pánem. Rovněž se s nikým v domě nezastavila na kus řeči, jen pořád spěchala. Do práce, z práce, s dětmi do školky a školy, nebo na nákup, nebo uklízet na středisko, kde si přibrala ještě práci na večer. Nikomu se nelíbila, ani ona, ani její děti, stejně ustrašené, uzavřené a spěchající jak ona. Zevrubně vše probraly, spokojené jak si navzájem rozumějí. Ony své muže vraždit nepotřebují, protože jsou řádné ženské a jejich manželé si toho jsou vědomi.
Znovu si nalily, a Vránová povzdechla. „On byl opravdu kavalír. Vždycky něco prohodil, zažertoval, ať byl střízlivý nebo opilý.“
„Bylo to tak. A nebyl žádná držgrešle. Hned nabídl bonbon nebo cigaretu. Jednou mi dokonce poručil i likér. Šla jsem pro pivo, on seděl v hospodě, a musela jsem si přisednout a vypít s ním dvě štamprle. A ty řeči, které přitom vedl“, zahihňala se Burdová, opájejíc se vzpomínkou.
Obě zrudly, ztišily hlas, a naklonily se přes stůl k sobě. S lesknoucíma se očima, jedna druhé se svěřovaly, co jim kdy řekl, za co je chytil, kde je poplácal nebo štípl. Teď už mohly, byl mrtvý, a tak jakoby nikdy k ničemu nedošlo. Nebylo již kvůli tomu mezi nimi rivality, ani žárlivosti. Přála to jedna druhé. Co si ženská po čtyřicítce už užije, než nějaké ty řeči a náhodný stisk nebo poplácání. Teprve to jí dodá ještě vědomí, že zase není tak stará a je pořád ženskou. A on jim toho dopřával měrou vrchovatou. Ostatní chlapi v domě jen pozdravili, a když se s nimi chtěly dát do řeči, tak něco odfrkli a spěchali domů. On se ale vždycky zastavil a nelitoval času k povídání, nebo k nějakému tomu žertu.
„Já udělám ještě kafe“, a od konvice pokračovala. „Představ si, že na Vánoce jí dal myčku, pračku a dětem počítač. A když jsem jí povídala, jakou musí mít z takových dárků radost, tak si jen zdechla, a povídá, jo, to všechno mi dal, ale já teď budu dva roky splácet dluh, který na to udělal.“
„Zkrátka potvory. Ona i ti fakani. Jiní by měli radost, jak na ně myslí, ale ona si musela najít důvod, na něj nasazovat“, přidala se Vránová, a znovu celou věc probraly.
Než dopily druhou kávu, řekly si o těch dvou už snad všechno, a Vránová vstala, aby se šla domů dnes konečně už vyspat. Ve dveřích se zarazila, a otočila zpět. „Vidíš, pro takovou potvoru, jsem se tě zapomněla zeptat, jak dopadla vaše Jituška. Měla včera ten soud, že?
„Ani se neptej, to víš, všechny tyhle potvory jsou spřažený“, rozkřikla se Burdová, a někam zahrozila. „Vnučku jí odebrali a dali jejímu bývalému. Prý na základě výpovědi učitelky, lékařky a takové herdek baby ze sociálního. Prý se o ni řádně nestará, a bije ji. Prý měla modřiny a je podvyživená. To je tak, pořádně nežere, a je to špatně, a když jí nějakou vrazíš, aby žrala, zase je to špatně. Prý chodí špinavá a v potrhaných šatech. Když je to takový cumloch, to je po něm. Ale na to se nekoukají. To víš, asi jim něco strčil, potvorám neřádskejm.“ A Burdová naznačila odplivnutí, rozzlobená na celý svět, kde potvory mohou všechno, a ženské jak ona se spravedlnosti nedovolají.

Kazisvět

Přišel, a hekáním naplnil celou místnost. Postavil hůl ke zdi, hned vedle vykázané židle a pomalu, ztěžka usednul. Rozhlédl se, a z výrazu jeho tváře, neustále se schylující postavy, čišela nepochopení toho, proč jsou zde tito lidé okolo, a absolutní nevědomost, proč je tu on sám. Ale dostal předvolání, na kterém bylo kulaté razítko, nečitelný podpis, a tučně uprostřed vytištěno, aby se sem dnes v patnáct hodin dostavil, a tak byl tady. Jak se ho předseda komise ptal na jméno, a občanský průkaz, snažil se vyhovět a vstát, aby mu průkaz předal. Než se však zvedl, poslal k němu předseda zapisovatelku, která si jej vzala, a řekl, aby klidně seděl dál. Občanku obrátil, a pak ze sebe udiveně vyrazil, „vám bude devadesát“.
Jak to uslyšel, přikývnul, a upřesnil, že na podzim, v listopadu, a poprvé se usmál. Konečně něčemu rozuměl. Ptali se ho na věk, tedy věc mu známou, stejně jak později na bydliště. Co však následovalo dál, ho zase vrátilo do předešlého stavu. Slyšel, že je podezřelý ze spáchání přestupku nedovoleným ořezáváním dřevin, a tím porušil nějaký paragraf nějakého zákona. Následovalo poučení o podmínkách, za kterých může vypovídat, ale také nemusí, a poučení skončilo dotazem, zda chce vypovídat. Nevěděl, proč se ho na to ptají, ani neměl důvod, aby mlčel, aspoň tomu tak rozuměl. Nakonec byl rád, když si s někým popovídat mohl. Žil na chalupě sám, syn a dcera se již dávno odstěhovali, a přijížděli se na svátky, narozeniny a na dušičky, a ve vsi všichni čím dál víc spěchali. A tak po další otázce, zda chce vypovídat, pokýval hlavou. Až když se ho ptali, zda rozumí tomu, co se mu klade za vinu, pokrčil jen rameny. Ale vzápětí se ulekl, aby si to nevykládali nějak zle, a protože chtěl žít s každým za dobře, i s úřady, tak přikývnul rychle také.
Předseda po jeho souhlasu, chvíli přemýšlel, potom si tiše šeptal s členy komise, a nakonec předvolal svědka. Vešel mladý muž v obleku, a po zjištění totožnosti, začal vypovídat. Jeho jméno podezřelému nic neříkalo. Teprve, když uslyšel jeho vřeštivý hlas, a o čem mluví, začal si dávat dohromady, kdo to je. A jak na to přišel, málem se usmál. To je přece ten kluk, co jel na jaře v autě kolem jeho chalupy. Kluk už zrovna nebyl, měl tak třicet, ale byl zvyklý považovat všechny, co měli pod padesát, za kluky. Zrovna tehdy prořezával strom. Tedy strom. Hrušku. Snad dvěstě let starou, která stála u jeho chalupy, a před ním chalupy táty, dědka, praděda a řady dalších, z nichž některý ji zasadil.
Bylo mu líto ji nechat porazit. Sice už dávno rodila jen samá padavčata, které shnily, než dopadly na zem, říkával. Ale když už tam tak dlouho byla, tak ať ještě chvíli zůstane. Ono se ze světa nikomu nechce. Ani člověku, ani zvířeti, ani stromu. A taky mu připadalo, že ho nějak spojuje s těmi, co byli na chalupě před ním. Stejně jako on uklízeli popadané listí, zkoušeli, jestli nějaká z hrušek je k jídlu, ořezávali suché větve, poslouchali bzučení včel, když rozkvetla, a zpěv ptáků, kteří v její koruně měli hnízda.
Když měl třicet, a žil ještě táta, tak jim zaváděli elektrický proud. Tenkrát po nich chtěli, aby hrušeň porazili, protože dráty vedly těsně vedle koruny. Ale táta řekl ne, a domluvil se s chlapy, co dráty napínali, aby trochu posunuli nosný sloup a ji nechali stát. On musel tátovi slíbit, že ji neporazí ani po jeho smrti. A pokud by padla, tak zasadí novou.
Vzpomínka mu prolétla jen tak mimoděk hlavou, a už zase poslouchal svědka. Ten bydlel až v krajském městě, a jezdil do vedlejší vesnice, kde koupil chalupu. Aby on, i jeho rodina měli aspoň o víkendu blíž k přírodě. Mohli ji poznávat, a též chránit. Z těchto důvodů byl i jedním
ze zakladatelů společnosti „Slunce svítí všem“, kde je členem výboru. Jeho hlas nyní nabyl na pronikavosti, když popisoval, jaké nejen nedostatky, ale přímo hrůzy, zjistili při své činnosti, a kde všude museli zasahovat. Po několika minutách se vrátil zpět k tématu dnešního řízení, a květnatě uvedl, jak při jízdě na chalupu, uviděl zde přítomného kazisvěta, jak ořezává větve stromu. Zastavil tehdy, a snažil se ho zastavit, vysvětlit mu nepřípustnost jeho konání, ale on pokračoval dál. Proto ho oznámil i jeho nekalé jednání, a doufá v jeho potrestání a nápravu, aby se tímto výstražným případem zabránilo další devastaci přírody. Pak si, celý znavený dlouhou řečí, chtěl sednout, ale předseda komise ho zastavil otázkou.
„Pane svědku, víte, co to bylo za dřevinu, jak jste nám tady napsal?“
„Nějaký strom, snad lípa nebo dub“.
„Řekl vám podezřelý, proč to dělá“.
„Mluvil o nějakých drátech, nebo co“, rozpačitě odpověděl svědek.
„Kdy jste založili ten váš spolek?“
„Před deseti lety“.
„A mohl byste mi říci, kolik stromů jste za tu dobu zasadili?“
„Zatím ani jeden. Ale připravujeme obrovskou akci po školách. Každý školák, aspoň jeden strom“, zaznělo hrdě, ale než stačil rozvést důležitost a prospěšnost akce, předseda komise mu poděkoval, a vyzval podezřelého, aby se ke všemu vyjádřil.
Ten se postavil, a koukal z jednoho na druhého, přemítaje, co po něm vlastně chtějí. Vždyť už povídal o všem ten svědek. Sice tak nějak divně, ale člověk se nemůže divit, když to u nás nezná. Je až z města.
„Řezal jste tu dřevinu nebo ne“, napověděl mu předseda, co po něm vlastně chtějí.
„Myslíte, jako tu hrušku?“, zeptal se pro jistotu, protože slovo dřevina, mu nic neříkalo. Dřevo, ano, ale dřevina ne.
„Já nevím, jestli to byla hruška, ale pokud ano, tak myslím ji“.
„Asi jo, tu jsem prořezával, jak přijel tady ten pán“, ukázal na svědka, a když předseda kývnul, pokračoval dál, jak jim kdysi zaváděli elektřinu, co táta, a co on, až rozpačitě skončil, „a víte, tehdy nikoho z nás nenapadlo, že ta hruška bude růst dál. I když se jí vyhnuli, tak ani ne za dvacet let, už její větve dosahovaly až na ty dráty. Tak jsem šel za Ječmínkem, to je tady elektrikář, aby ty dráty přeložili. On mi povídá, že jsem se zbláznil. Stálo by všechno moc peněz. Tak jsem říkal, že bych je zaplatil. Šel se podívat, a zjistil, že není kudy dráty vést. Nakonec mi řekl, abych větve vždy trochu přiříznul. Jinak by mohlo dojít ke zkratu a taky asi k ohni. A od té doby je přiřezávám. Teď už pátý rok mám pilku na hůlce. Vím, řežu to špatně, ale na žebřík už nevylezu, a ani bych jej nedonesl“, končil omluvou.
„A kdy větve řežete. V době vegetativního klidu?“
Zase cizí slovo. Jsou nějací divní, všechno pojmenovávají jinak. Hrušce říkají dřevina, a teď, ani si nedokázal vyřčené slovo vybavit. Ale ptali se, kdy je řežu. „No přece brzy na jaře, nebo pozdě na podzim. Když není míza, to dá rozum“, skončil, a následující otázka ho překvapila tolik, že se rozesmál. „Kolik stromů a keřů jsem zasadil. To přece nemůžu vědět. Mám les, taky zahradu, a taky ve vsi jsme dělali brigády, aby vypadala líp, a taky na meze a cesty u polí a já už se nepamatuji, kde ještě.“
A bavil se, a s ním celý autobus, ještě při návratu domů, když vyprávěl o průběhu řízení před komisí, a o tom, na co se ho všechno ptali. Stejně tak i chlapi v hospodě, kam večer zašel.
„Jak si dopadl?“, přerušil nakonec všeobecné veselí praporčík Řehák.
Děda se zamyslil, a přiznal svou nevědomost. Teprve, když se ho Řehák vyptával, co mu řekli, a jestli po něm chtěli nějaké peníze, zavrtěl hlavou, že ne, a vzpomenul si, jak mluvili o zastavení řízení, a jemu pak vysvětlovali, aby se tím už vůbec nezabýval, pro něj všechno skončilo, a řezat může klidně dál.

Koho obvinit

Praporčík Řehák se po dvou dnech volna, kdy byl na svatbě neteře, zase vracel do služby. Sotva přišel na služebnu, viděl, jak strážmistr Volák, málem poskakuje nedočkavostí, až se ho zeptá, co je nového. Byl na něj však naštvaný ode dne svého odjezdu, kdy mu strážmistr jako odpověď na nabídku, kolegiální výpomoci a možnosti mu zavolat kdyby potřeboval, arogantně odsekl, „co by mě mohlo tady v té díře tak překvapit“. Potom měl i příznaky následující po obžerství a opilství, kterého se na svatbě dopustil, a následkem byla pachuť, únava, bolení hlavy a nedůtklivost. A tak si nejprve dělal kávu, i když jindy s ní čekal, až po obědě. Pomalu ji pil, a odmítal o čemkoliv se bavit, a to zejména ne o služebních věcech. Zmínil se nejprve o průběhu svatby, a potom se teprve zeptal, zda se něco stalo, o čem by měl vědět.
„Došlo tu ke znásilnění“, podával mu strážmistr složku.
„A sakra, to jsme tu ještě neměli. Tedy, aspoň jsme se o něm nedozvěděli“, upřesňoval rychle praporčík, a už se nedivil Volákovu napětí, při jeho příchodu. Vždy, když dojde k těžšímu trestnému činu, probudí se v policajtovi honící pes. Aspoň ve většině z nich, kteří si stále uchovávají takovou tu myšlenku o policii z dětství, o jejím poslání slušné lidi chránit a darebáky zavírat.
„Někdo odjinud“, prohodil, protože nikdy, po celou dobu jeho služby, jej neopustila víra v poměrnou bezúhonnost lidí ve vesnici. Sem tam něco ukrást, nebo pašovat přes hranici zboží, kterého byl tady, či na druhé straně nedostatek, popřípadě bylo rozdílné ceny. Také navzájem se pomlátit, to jo. Ale opravdové trestné činy tu nebývaly. A teď tohle. Párkrát se stalo, že chlap přehnul cizí ženskou. Většinou při poutí, posvícení nebo nějaké zábavě, jak alkohol a hormony udělaly svoje. Začalo to ale obapolným souhlasem, a končilo fackami od podvedených protějšků, pokud se o tom dozvěděli. Znásilnění, ale tady nebylo nikdy. Vražda ano, ale nakonec šlo o těžké ublížení na těle s následkem smrti, protože chlapi přehnali dosud běžnou rvačku. A teď, před důchodem, se dožil i tohohle.
„Nikdo odjinud, všichni místní. Pachatel i poškozená“, slyšel strážmistra.
„A kdo?“
„Rataj a Kadeřábková. Všechno je ve spise“.
Praporčík udiveně kroutil hlavou. Šlo o sousedy, a co pamatoval, nikdy mezi nimi nic nebylo. Dokonce se i přátelili. A pak. Starý Rataj to určitě nebyl, mladému není ještě třicet, a kolik je Kadeřábkové, tak k padesáti. Nebo, vlastně má dceru, té je tak dvacet, té, co zůstala ještě doma. A mladý Rataj je rozvedený, vrátil se domů z města. Tam asi pochytil ty manýry, udělat násilí ženské.
„Kdo tady byl z kriminálky?“
„Nikdo. Všechno se stalo večer, a během tří hodin, jsem měl výslechy i spis hotový. Rataj je v cele předběžného zadržení. A až se na to kouknete, odvezu ho na kriminálku a oznámím jim celý případ“, hrdě ze sebe vypravil strážmistr, a praporčíkovi poklesla brada.
„To snad není pravda. Ty jsi nevolal na kriminálku? Myslíš si, že jsi detektiv, jak v nějakém přiblblém filmu, nebo co?“, vztekal se, když se mu podařilo zase vrátit bradu do správné polohy. „Prosím tě, mlč. Kdy se to stalo?“, přerušil strážmistra, který chtěl něco říct. „Aspoň, že tak“, oddechl si, když se od něj dozvěděl, že včera pozdě večer.
Vzal rychle spis, a přelétal očima řádek po řádku, stránku za stránkou. Když celý pročetl, prásknul s ním o stůl. „Jak jsi přišel na to znásilnění? Teď mi pověz, jak všechno proběhlo. Od začátku, jak ses o tom dozvěděl, a úplně všechno“.
Strážmistr se zakabonil. Místo očekávané pochvaly, dostal vynadáno. Bohužel praporčík měl ale pravdu o jeho povinnosti zavolat v tomto případě služebnu kriminálního a policejního vyšetřování. Měl pravdu i o jeho touze být detektivem, a tady viděl příležitost. Představoval si, jak mu sice vytknou nezavolání, ale potom z jím sestaveného spisu poznají jeho úroveň, a přeřadí jej ke kriminálce. A on dostal zatím jen vynadáno. Ale zatím jen od toho starého mrzouta, který jen díky svému věku, je jeho nadřízený. Proto mu musí také všechno vypovědět, a teprve až mu průběh vysvětlí tak, aby jej pochopil i on, bude se dál odvíjet vše, jak zamýšlel a přál si.
Posadil se a začal, jak asi v deset hodin volal starý Kadeřábek o znásilnění své vnučky. Po otázce praporčíka, jak to vlastně řekl, připustil jeho dlouhé koktání a povídání kolem, a teprve, když on strážmistr vycítil, o co jde, a napověděl mu, tak dědek přisvědčil tomu znásilnění.
„Proboha, to snad ne. Tys mu to napověděl? Od kdy smí policista napovídat svědkovi?“, praštil znovu praporčík do spisů, ač by raději praštil strážmistra. Přešel po kanceláři, a jak trochu vychladnul, přemýšlel. Ještě štěstí, že starý dědek Kadeřábků je skoro senilní, a snad si už ani nepamatuje na svůj večerní rozhovor se strážmistrem. Rozhodně si nebude pamatovat, co kdo říkal. Strážmistr je tu nový, a lidi tady nezná, snažil se ho pro sebe omluvit. Jinak by věděl jak je Kadeřábek starý, přes devadesát. A všechno se mu už plete. Navíc je věřící, a přesvědčený o tom, že jak to bylo v jeho mládí, tak je to pořád. Tedy o panenství své vnučky, protože není dosud vdaná. Něco zaslechnul, a začal jednat, protože je jediným mužským v rodině, od té doby, co Kadeřábková ovdověla. Cítí se být všech ochráncem, asi jako tady ten kriminalistou. A houknul, aby pokračoval.
Dozvěděl se, jak strážmistr přemýšlel, co dělat. Dokonce i na tu kriminálku volal, ale nikdo to hned nebral, a tak si pomyslil, jestli nemají výjezd, a rozhodnul se jednat sám. Chtěl ještě volat na oddělení péče o mládež, ale když si uvědomil, kolik je hodin, nechal toho. Aspoň, že tak, pomyslil si Řehák, ty ženské by to roznesly všude. A poslouchal, jak Volek dojel do bytu Kadeřábkových, kde našel starého, mámu, slečnu, Rataje a jeho mámu, jak vykládají u stolu, a pijí kávu.
„Ty se neměl jmenovat Volek, ale, mnohem kratčeji“, zarazil se na poslední chvíli Řehák a nevypustil nabízející se slovo. „Co vás na té akademii učili? Tobě nebylo nápadné, když po znásilnění sedí holka se svou mámou a s pachatelem, a jeho mámou u stolu, pijou kafe a tráví čas družnou besedou?“
Strážmistr připustil neobvyklost tohoto chování, ale hned poukázal na několik příkladů, které byly podobné, a kdy se dokonce znásilněná za pachatele provdala. Jeho pochyby, které byly jen velmi minimální, vzaly za své, když přítomné vyzval, aby s ním jeli na služebnu sepsat vysvětlení. Což oni okamžitě učinili, a tím ho přesvědčili, že se něco stalo. Potom popsal pořadí, v jakém je vyslýchal, a nakonec jak je odvezl domů. Nakonec šeptem a s mnoha okolky přiznal i sepsání obvinění proti Ratajovi, ale ještě mu ho nepředal.
„Tak ho hned roztrhej, ať to nikdo nevidí. Pak zavoláme komisaře Piskáče, a domluvíme, jak vše sprovodit ze světa, když už jsi to zaznamenal“, přemýšlel nahlas Řehák, a volal okamžitě na kriminálku. Měli štěstí, Piskáč, aniž by se příliš vyptával, slíbil se odpoledne zastavit. Než přijel, nařídil Řehák propustit Rataje. Ten trval na rozhovoru s ním, za přítomnosti mladého, jak pohrdlivě nazýval strážmistra. V kanceláři se hned rozkřikl, trval na omluvě a vyplacení zadostiučinění. Bez vyzvání se posadil ke stolu, a každé slovo doprovázel plesknutím o jeho desku. Vypočítával, o kolik přijde dnešní nepřítomností v práci, jak utrpí jeho pověst, a za chvíli dospěl k částce přes deset tisíc. Občas pohlédl na strážmistra, který se krčil v rohu místnosti, i když mluvil hlavně k Řehákovi. Ten, ho asi po pěti minutách, když uznal lekci strážmistrovi už za dostatečnou, zarazil.
„Hele, Rataji, nechtěl bys už toho nechat. Nebo si budu myslit, že ses taky zbláznil“.
„Proč? Jednou jsem nevinný, a byl jsem nespravedlivě stíhaný. Znám svoje práva. Ale abyste neřekli, že jsem mrcha, ať dá tuhle mladej pět tisíc, a na všechno jsem ochoten zapomenout.“
Řehák se natáhnul pro spis, a pomalu v něm zalistoval. Pak si pro sebe z něj četl, spis položil zpět na stůl, a usmál se. „Tak, aby bylo jasno, strážmistr se ti omluví za to zadržení, to neměl. A tím to všechno skončí“.
„To mi nestačí. Maximálně jsem ochotný, mu měsíc, možná dva počkat“.
„Vy jste se tu fakt snad všichni pomátli, a to jsem byl pryč jen dva dny. Kolik je, Rataji, té mladé Kadeřábkové?“
„To na mě nezkoušejte, pane Řehák, patnáct je jí dávno pryč. Minulý měsíc měla osmnáct.“
„No vidíš, jak jsi blbej, patnáct měla pryč, a tím je všechno v pořádku, viď. Tak si něco přečti“, hodil mu přes stůl rozevřený trestní zákoník.
„Však je to tady, patnáct let, paragraf 242, jen se podívejte“, natahoval se i se zákoníkem přes stůl Rataj.
„Klidně seď, a přečti si i ten paragraf, co po něm následuje“, zaklonil se Řehák.
Rataj usedl zpět, a pečlivě si několikrát ustanovení § 243 přečetl. Pak se nejistě zeptal, „co to má se mnou společného?“
„To bych rád věděl. Oba jste uvedli, ty i Kadeřábková, že to nebylo poprvé. A ona ti hlídala vždy malou, když jsi ji měl tady, u sebe. Dával jsi za to Kadeřábkové vůbec něco, nebo dítě hlídala zadarmo?“
Rataj se rozhlížel, hledaje správnou odpověď. Nevěděl, jestli je pro něj lepší říci, že dával nebo nedával. Nakonec usoudil, že je lepší peníze přiznat, ale dodával, že to bylo kvůli tomu, že je dosud v učení, a žádné peníze neměla, a doma také nic nedostane, když jsou závislé jen na matčině příjmu a dědovu důchodu. A holky jsou tři, takže jim on i jeho matka občas nějak pomůžou. Řehák pokyvoval hlavou, a nechal ho mluvit dál a dál. Když konečně skončil, tak mu řekl, aby si pro jistotu ještě přečetl ten paragraf, na který ho upozornil, a nechal si vše pořádně projít hlavou. A taky se zamyslel, co by si třeba mohl myslet o tom všem státní zástupce, když by zjistil, jak podporují Kadeřábkovou, a sousedy z druhé strany, kteří mají také vysoko do žlabu, vůbec ne.
„Pane Řehák, vždyť nás znáte. Přece si nemyslíte“, vyjekl Rataj, a žalostně se rozhlížel po kanceláři, ani nevnímaje omluvu strážmistra.
„Já, copak já, já jsem malý pán“, pokrčil Řehák rameny, a poslouchal Ratajovo koktání, že on nic po nikom nechce, jen mít od všeho pokoj.
„Tak, a máme vyřízeného toho druhého blba v tomto případu. Ten první jsi ty, abys náhodou zase po někom nepátral“, obrátil se na strážmistra.
Odpoledne přijel komisař Piskáč, a když se dozvěděl od Řeháka, o co jde, pohlédl útrpně na strážmistra. Přečetl spis, a nechal si donést záznam o telefonickém vyrozumění. „Tak, co s tím uděláme. Asi odložíme, pro zjištění, že se skutek nestal. Ale pak musíme obvinit toho starého dědu pro křivé obvinění.“
„A to odložíme pro malou společenskou nebezpečnost, a jeho senilitu a nemožnost prokázání úmyslu“, přidal se Řehák.
„Taky bychom mohli obvinit tu slečnu, pro křivé obvinění ze znásilnění“, vmísil se do rozhovoru Volek, kterému po odchodu Rataje otrnulo, a nyní měl pocit, že je nezaslouženě od případu odstrkován.
„A na základě čeho, vždyť ve spisu sice říkala, že se jí moc nechtělo, ale souložila s ním zcela dobrovolně, protože jí ho bylo nějak líto“, ucedil Piskáč, aby pak najednou tvrdě pokračoval. „Hele mladej, včera, to se dá považovat za hloupost, a přehnanou horlivost. Ale to, na co jsi přišel teď, to je svinstvo. Snaha ze sebe svalit vinu, a někoho obvinit za každou cenu. S tím přestaň, nebo jdi dělat něco jiného.“
Komisař skončil, rozloučil se s Řehákem, a ve dveřích se obrátil na strážmistra. „Ten dnešek a včerejšek si pamatuj, a vždy si jej připomeň, když příště budeš začínat.

Rodinná tradice

Praporčík Řehák, spokojený s obědem, rozvážně odemykal dveře oddělení, a těšil se na černou kávu, kterou si vždy v tuto dobu dělává. Jak vzal za kliku, vyrušil ho pozdrav nějakého kluka. Otočil se, aby odpověděl, a viděl mladého Prouzu, který se cpal za ním do dveří. Jen povzdechnul, a pustil ho dovnitř. Ukázal mu na židli, aby se posadil, a chvíli rozvažoval, zda udělat kávu hned, nebo až odejde.
„Co chceš“, houkl na něj, a když viděl, jak se ošívá, a neví co odpovědět, rozhodnul se kávu udělat hned. Jinak by se jí patrně nedočkal. Prouzovi nalil minerálku, a když kávu zavařil, usednul ke stolu. Usrknul, přidal kostku cukru, nalil trochu mléka, a teprve nyní se z chutí napil. Potom přičichnul k šálku, a když měl plný nos aroma, trochu upil, nechávaje vše na jazyku, rozplývat ve slinách, a ovíjet chuťové buňky. Těchto pět minut si dopřával každý den, pokud byl tady v kanceláři nebo doma. Teprve nyní se zeptal Prouzovic kluka.
„Tak, co jsi mi přinesl“.
„Víte, já jsem se něco dozvěděl, co byste měl rozhodně vědět i vy. Nejdu udávat, ani žalovat, jdu vás jenom upozornit, co se včera dělo na drahách“.
Řehákovi přestala káva chutnat, a vysrknul její zbytek, jen aby měl prázdný šálek. Bez zájmu, spíš otráveně se podíval na kluka, co mu přišel povědět. Co považuje za tak důležité, aby o tom věděla policie, jejímž je tady v obci Řehák, donedávna jediným. Nyní co sem přišel na zácvik strážmistr, tak tvořil polovinu místního sboru. Sice, díky hodnosti, tu horní polovinu, ale díky létům služby tady, také tu vytíženější. Lidé, jak byli mnoho let zvyklí, se stále jen obraceli na něj, protože zatím nevěděli, co si o mladém mají myslet. A tak i tady ten kluk počkal, až tu bude sám, a přišel. Určitě s nějakou blbostí, s čím jiným by mohl takový kluk, a k tomu z Prouzovic rodiny, přijít, přemýšlel. Trhl však sebou, když kluk pokračoval.
„Jdu vás upozornit na trestný čin pohlavního zneužití a trestný čin krádeže“.
Poobědová ospalost vzala rázem za své. Znovu si kluka prohlédnul. Hubený, odstávající uši, nepříjemný pohled, ošklivý jak jeho máma, ale kdo ví, co jakého úchyla může lákat a co mu způsobuje vzrušení. Usmál se útrpně, a mimoděk ztišil hlas.
„A kdo, a co jako ti udělal?“
Kluk na něj překvapeně upíral oči. Potom uhnul pohledem, a bylo znát, jak usilovně o něčem přemýšlí. Asi hledá slova, pomyslil si praporčík, a sám nevěděl, co by mu mohl napovědět a jeho výpověď tak usnadnit. Tyto případy, by měli, od počátku řešit specialisti, a ne normální venkovský policajt. V rozpacích nalil klukovi zase minerálku, až mu sklenice málem přetekla. Vstal, a začal přecházet po služebně, čímž se svojí nervozity nezbavil, a klukovu viditelně zvýšil, když se snažil otáčením hlavy koukat stále na praporčíka, který konečně našel otázku k pokračování.
„Byl to někdo zdejší“.
Po chlapcově přikývnutí, horečnatě probíral v mysli ze Záhoří jednoho po druhém, dumaje, jestli se a kdy o někom něco neříkalo. Ale nemohl si vzpomenout na nikoho, i když si vybavil snad všechny, které tu za skoro čtyřicet let služby poznal. A tak se zaobíral těmi, kteří se sem přistěhovali v posledních letech, včetně chalupářů. Ale ani z nich, nevzbuzoval nikdo sebemenší podezření. Nezbylo mu, než se znovu zeptat.
„Kdo to tedy byl?“
„Kovařík?“
S pochybami se na sedícího chlapce podíval. Kovaříkovi tu žili již po několik generací, a o jejich rodině se nikdy řeči nevedly. Byli to pytláci, někteří pašeráci, a všichni byli holkaři. Také ten Kovařík, který žil teď, byl v mládí tím, kterému se říká okresní býk. Žádná sukně před ním neobstála. Za všemi se točil, a všechny mu připadaly hezké a žádoucí. Ale vždy a jen ženské, nikdy kluci. Po svatbě přestal vyvádět. Mařka, kterou si vzal, ho držela na krátké oprati. Praporčík se poškrábal na tváři. Možná, když ho drží tak zkrátka, tak se v něm nějak vše změnilo, a líbí se mu kluci, rozvažoval. Taky už blbnu, vzápětí ten nápad zavrhnul. Spíš si tady ten kluk něco špatně vyložil.
„Pan Kovařík, rybář?“, zeptal se pro jistotu jménem i přezdívkou.
Kluk se rozchechtal. „Pan Kovařík, ne. Jeho syn, Ruda“.
„A co ti ten udělal?“
„Mě, mě dal akorát na hubu“, přestal se Prouza smát, a zlostně blýskl očima.
„No dobře. To se ale mezi kluky stává. To přece není pohlavní zneužití“, snažil se vyřešit smírně celou věc Řehák.
„Však nejde o mě, ale o Anču Novou“, rezolutně odpověděl kluk.
Praporčík nyní už nechápal zhola nic. Všechny tři znal, a věděl, že je jim tak čtrnáct, patnáct let. Snad chodí ještě do deváté třídy, ale tím si už nebyl tak jistý. U dětí začal v poslední době ztrácet přehled, který měl kdysi, a v současnosti jej měl jen o dospělých. Pamatoval si je spíš jak malé caparty, a byl najednou překvapený, když se začaly měnit na adolescenty, kteří mu pak začali splývat. Hergot, co se vlastně stalo, začal se zlobit, a když mladý Prouza řekl, že by bylo lepší, kdyby začal psát protokol, a přestal s vyptáváním, málem vybuchl. Vypil, jemu nalitou minerálku jedním rázem, a potom s vynaložením všeho úsilí, se mu podařilo klidně říci.
„Dobrá. Sepíšeme protokol o vysvětlení“, a sedl si s nevolí k počítači. Ze složky vytáhnul poučení svědka, a přečetl jej. Zeptal se, zda všemu porozuměl, a po jeho přikývnutí, začal sepisovat, a to velmi pečlivě protokol. Když se dozvěděl datum narození, přerušil psaní, a posadil Prouzu ke stolu, dávaje mu časopis ke čtení, než sežene osoby, které vzhledem k jeho věku, budou muset být výslechu přítomny. Prouzovi se účast dalších osob vůbec nelíbila, a dával to rozhořčeně najevo, než poznal, že v tomto je Řehák naprosto neoblomný. A tak si četl, než se sešla skupinka těch, kteří museli být u jeho podání vysvětlení. Jezdil potom očima z jednoho na druhého, cítíc, že ani u jednoho z nich nenachází oporu. A vše začalo znovu, od počátku, než se dostali k vlastní věci.
„Tak, a teď nám pověz, co jsi všechno viděl, pěkně po pořádku. Ale jen co jsi skutečně viděl, ty sám“, zdůraznil Řehák.
„No jo, ale to nejde. Něco jsem viděl, a něco slyšel. Ale i to, co jsem slyšel, je pravda, já si to pak ověřil“, vyhrknul, a nešťastně se rozhlédnul. Takové potíže nečekal, a to se o všem ještě, než sem šel, radil s matkou.
„Tak, víš co, vždycky nám řekneš, co jsi viděl, a co jsi slyšel, a od koho“, snažila se mu pomoci pracovnice z péče o mládež.
Přikývnul, a spustil. „minulý týden za mnou přišel Straka. Povídal mi, jestli nechci vidět, co dělají Kovařík s Novou. V pondělí jsme je stopovali, když šli spolu na draha. Než tam došli, tak kradli v sadě třešně. Asi hodinu. A na drahách Kovařík Nové vyhrnul triko a sahal jí na“, Prouza se zarazil a usilovně hledal výraz, snažíc se mluvit slušně.
„Myslíš na prsa“, napověděl mu jeden z účastníků výslechu, a Prouza přisvědčil.
„A co bylo dál“, ptal se Řehák.
„Už nic. To přece stačí“, udiveně odpověděl Prouza.
„Počkej, když jsi přišel, tak jsi mi říkal o pohlavním zneužívání, krádeži, a že tě Kovařík zbil. A teď nám povídáš jen takové kraviny. Tak pokračuj, a pořádně, co se všechno stalo. Znáš mě, nakonec se stejně všechno dozvím“.
„Jak jí vyhrnul to triko, tak jsme se Strakou volali jú, Nová má holé kozy. Kovařík ji pustil a běžel k nám. Chtěli jsme utíkat, ale já zakopnul. Vlítl na mě, a začal mi dávat válečky, a říkal, jestli o tom někde ceknu, tak mi je dá znova.“
Na nechápavý pohled pracovnice péče, Řehák vysvětlil, že se jedná o jeden klukovský trest, kdy trestající dá kolena trestanému na ramena, a přejíždí bolestivě po nich. Potom se dál ptal, jestli ještě něco bylo, a když Prouza zavrtěl hlavou, řekl mu, ať se spakuje a vypadne, a příště za ním s takovými pitomostmi nechodí. Pronesl to hlasitěji než chtěl, protože pracovnice péče začala s výkladem o morálce, o špatném příkladu mezi dětmi, a dále jak by měli tohoto chlapce, který sebral odvahu k zamezení takových nechutností podpořit.
Panečku, to je ale krůta, pomyslil si Řehák, a upřel na ni oči, až zachytil její pohled, ona znejistěla, domnívala se, že v jeho očích čte, jestli nebudeš zticha, tak povím, co jsme dělali s tebou, když nám bylo tolik, co tady těm. Párkrát se zakoktala, a končila, aby se Kovaříkovi a Nové domluvilo, a tím se všechno vyřeší. Řehák přikývnul, a slíbil si oba zavolat. Všichni začali vstávat, jen Prouza seděl, a skoro vykřiknul.
„Tak to teda ne. Pohlavní zneužívání tam bylo. V zákoně je přece, kdo osoby mladší patnácti let jinak pohlavně zneužije, a to omakávání jejích koz, to je ono, bude potrestán. A nové bude patnáct až za tři měsíce, a Kovaříkovi bylo patnáct před týdnem. Oba ještě kradli třešně. Jsme na všechno dva svědci“, dodával skoro vítězně.
„Jakpak tohle všechno víš?“
„Máma, když jsem jí to řekl, tak se dívala do zákona o trestání, a pověděla mi to. Pak řekla, abych to šel oznámit sem, aby si Kovařík na mě nevyskakoval, když bude zavřenej.“ Potom pokračoval, jak s mámou všechno probrali, a pokud s tím Řehák nebude chtít nic dělat, máma vše oznámí na státní zastupitelství a inspekci ministerstva vnitra. Kluk byl tak omámený svou důležitostí, že vůbec si nevšiml ztráty jakékoliv sympatie nebo soucitu k sobě, a to i u pracovnice péče.
Řehák jen stiskl zuby, aby zabránil jakémukoliv komentáři na Prouzovu adresu, a jak se uklidnil, dokonce ho politoval. Povzdechl, a vzpomněl jeho mámy, ale i jejího otce, kteří tu byli aspoň jednou měsíčně, aby na něco upozornili. Častokrát přemýšlel, proč nasazují na všechny ve vsi, nikoho nevyjímaje. Kolikrát jim lidi nařezali, nikdo s nimi nemluvil. Již od mala se od nich ostatní odtahovali, ale jim to bylo jedno, a pokračovali v udávání pořád dál. Udávali před válkou, jak mu řekl jeho předchůdce, za války, po válce, za komunistů, a i teď po převratu. Jedinou klikou byla jejich blbost, takže šlo většinou jen o přestupky, nebo trestné činy s nižší sazbou. A tenhle kluk už v rodině přebírá, co dělali všichni před ním, a pokud tady zůstane, bude to mít sakra těžké. Nezbývalo ale než všechno sepsat, nechat protokol podepsat, a předat na kriminálku, a trhání třešní na obec jako přestupek. Kvůli tomu hajzlíkovi, bude lítat řada lidí, a stát bude klopit peníze. Skončí to jako vždy, kluk dostane přes hubu, bude to opakovat, dostane znova, zatvrdí se, a bude pokračovat v rodinné tradici nenávisti.
„Tak, já to nyní pošlu dál, a tam rozhodnou, co s tím. Pokud Kovaříka obviní, tak tě znovu vyslechnou v jeho přítomnosti, a za účasti obhájce. Pak rozhodne státní zástupce, zda to dá k soudu. Když ano, tak si tě k soudu také zavolají“.
Prouza se nadýmal, stejně i jeho máma, a chodili pyšně po vesnici. Zase se jim povedlo někoho zdeptat. A to až do doby, kdy přijeli komisař s obhájcem, a předvolali Prouzu k výslechu. Ten se štěstím přímo tetelil, zejména když viděl schlíplého Kovaříka a nešťastnou Novou. Nesmlouvavě přeříkal vše, s čím již seznámil Řeháka, a chystal se svou výpověď podepsat podpisem, který si pro tento účel nacvičil. Pak se svrchu podívá na oba dva, a půjde domů oznámit vše mámě, aby si užili trochu radosti.
„Ještě chvilku, mladý pane“, zarazil ho advokát. Prouzovo štěstí dospělo k vrcholu. To máma bude koukat, až jí řekne, jak ho oslovovali. Příjemný pocit se však rychle vytrácel, když slyšel otázku.
„Jste si opravdu jistý, že jste viděl, co jste nám tady říkal. Byla už tma, a vy jste od nich byl přece jen dost daleko“.
„Však je viděl také Straka“, vyhrknul ze sebe Prouza, ale trochu nejistě.
„No, víte, Straka nám povídal, že jste byli na třešních, a on pak šel domů. Vy tři jste tam zůstali sami“.
„To není pravda. Já to mohu dokázat. Máma viděla ty modřiny, co mi tady Kovařík udělal.“
„Ty válečky, jak tomu říkáte, Kovařík doznal. Prý je vám dal kvůli slečně Nové, kterou jste obtěžoval“.
„Já, já, to bylo jindy“, kroutil se Prouza.
„Co bylo jindy?“
„No, že jsem jí sáhnul tady“, ukázal na svou hruď a rychle dodával, „ale ona mi dala facku“.
„Takže přiznáváte, že jste ji obtěžoval. Sice jiný den, ale obtěžoval“
Prouza zdrceně přikývnul, a nešťastně se díval na komisaře, který vše zapisoval. Advokát na něj pohlédl, pak mávnul rukou, a obrátil se ke komisaři.
„Vzhledem ke všem okolnostem, naprosté nevěrohodnosti svědectví, navrhuji zastavení řízení. Mohlo by se sice vést řízení pro křivé obvinění, ale vzhledem k věku, by bylo stejně odloženo. Ale možná“, obrátil se k pracovnici péče o mládež, „by bylo vhodné uvažovat o výchovném opatření tady Prouzy, aby byl vymaněn z nepříznivého vlivu rodiny“.
Komisař i pracovnice péče projevili k Prouzovu údivu souhlas.

Pařezova střecha

   Seděl u širokého stolu, který tady v chalupě stál možná sto, možná dvě stě let, poznamenaný rýhami od nože, spálenými místy od hrnců, ale který by, stejně jako jeho předci za nic na světě nevyměnil. To, že kolem stolu se schází rodina, v něm tkvělo od mládí, kdy mu o tom táta poprvé řekl. Skutečnost, že on je bez rodiny, neměl nikdy manželku, ani děti, na tom nemohla nic změnit. Stůl je přece jen stůl. Bereš si z něj jídlo, pití, opravuješ na něm, co je potřeba, kdysi na něj stavěli lampu kvůli světlu, nebo kladl knížku, když si už chtěl někdy něco přečíst. Také se na něm dělili o zboží, které propašovali přes hranici, a pro první chvíli na něj kladli věci, než rozhodli, jak s nimi naloží.
   Dnes seděl v jeho čele, tak jak už řadu let, ode dne, kdy zemřel otec. Malé okénko na levé straně, dveře proti sobě. Tak viděl každého, kdo šel kolem, i toho, kdo vstoupil dovnitř. Bylo jich stále méně, lidí u nich ve vsi ubývalo, a sem na samotu, až na pošťačku, už skoro nikdo nechodil. Dnes bylo vše ale jinak, a Pařez, jak mu říkali, nevěděl, jestli je tak dobře nebo špatně. Z ničeho nic se u něj objevil mladý Burda s nějakým Vrbou, kterého viděl poprvé v životě.
   Neznal ani moc Burdu. Pamatoval si ho jako výrostka, který zmizel ze vsi mezi prvními. Špatně se mu asi nevede, pomyslil si, když koukal na jeho koženou bundu, kalhoty a vysoké boty. Také auto, s kterým přijeli, viděl dosud jen v televizi, kterou mu koupil synovec. Prý, aby se nenudil a nebylo mu smutno. Jakoby se samotný chlap v chalupě mohl nudit. Pořád bylo co dělat. Ale po hudrování zpočátku, jaký nesmysl synovec provedl, začal si občas televizi pouštět, a nyní, co byl v důchodu, ji pouštěl skoro denně.
   Přemýšlel, co mladý Burda může chtít. Bylo vidět, že je frajer. Podobně jako jeho táta. Ale jen podobně, ne stejně. Jeho táta byl těžkej frajer, ale tenhle je jen libovej, řekl si Pařez sám pro sebe, když viděl, jak Burda uctivě zapaluje cigaretu tomu druhému, co s ním přijel. To jeho tátovi se snažilo zapálit půl hospody, když někde zapomněl sirky, a on zapálil každému, ať to byl kdokoliv. Rozhodně se tím nechtěl vděčit. Copak ti dva syčáci tady chtějí, pořád mu vrtalo hlavou? Trochu ho obešel nepříjemný pocit, jestli od něj nechtějí koupit chalupu. Vedle ve vesnici samoty nějaká parta kupovala jednu za druhou. Za moc peněz to nebylo, ale kdo se zdráhal prodat tak vyhořel, nebo se najednou nemohl z chalupy dostat, protože všechny pole a louky kolem někomu patřily, a ten si je oplotil. Je sice pravda, že pak té partě také všechno shořelo a nakonec se vším zkrachovala a musela zmizet, ale vesnice už tam nebyla a nikdy nebude, jaká byla. Tady zatím měli pokoj, ale nikdo neví na jak dlouho.
     Burda z tašky, kterou měl u nohy, najednou vytáhnul láhev a postavil ji na stůl. Pařez přejel očima etiketu, kde bylo pár čísel, a pod tím COGNAC Charles X. Nic mu to neříkalo, jen, že to bude asi k pití. Pomalu vstal, přinesl tři sklínky, šrůtek slaniny, tři nože, talíře a chleba. Ne sice rád, ale slušnost je slušnost. Když přinesli pití, musí jim dát něco k jídlu. Přistrčil před každého talíř s nožem, a pak na něj položil kus slaniny a krajíce, co ukrojil. Burda zatím nalil do sklínek, sobě jen symbolicky na dno, vymlouvaje se na řízení auta. Přiťukli si a upili.
   „To je jiné pití, co, než ta lavorovice, co tu pijete“, poprvé promluvil Burdův společník Vrba.
   Je to syčák, a ještě k tomu blbej, konstatoval pro sebe Pařez. Tady by nikoho ani nenapadlo, natož aby to řekl nahlas, chválit co přinesl a hanit co mají u toho, u koho byl na návštěvě. Upil znovu, a pomalu řekl, „špatný to není, ale spíš pro ženské, takový nějak slabý“.
   Vrba se rozchechtal, a Burda se k němu okamžitě přidal. „To, že je slabý. Vždyť má ten koňak přes 40 %“, zalykal se Vrba smíchem.
   „Jak říkám, pro ženské“, pokýval hlavou Pařez a dopil, nechávaje si nalít další.
   „Strejček je zvyklý na kyselinu“, prohodil Burda, nalévaje mu vrchovatou sklínku.
   Jakýpak, já jsem tobě strejček, vzdychl si Pařez. Tak se tady říkávalo, když jsi byl ještě prcek, a od té doby se už na to dávno zapomnělo. Zkrátka jsi pitomej, jak jsi byl za mlada, pořád. Ještě, že ti tátu zabil strom, ten by se teď propadl hanbou, co zplodil za vola. Pařez si uříznul sousto slaniny, dal ji na kousek chleba, a vložil do úst, rozmyslně žvýkajíc.
   „Tedy, takovou slaninu jsem ještě nejedl“, snažil se vlichotit Vrba, který vycítil, jak jsou tomu dědkovi nepříjemní, a vyptával se, jak se taková slanina dělá. Pařez věděl, že je to pouze pokus o smír, ale byl to host, a tak vykládal, který bůček a jak se naloží, kdy se přidává a jaké koření, a kterým dřevem se pak udí. A nakonec ho Vrba, docela potěšil, když si všechno zapsal do notýsku. Aspoň, že má zájem o jídlo, a nehraje to na mně pořád. Ale pak přišel dotaz, kdy rázem zostražitěl, a aby své napětí před nimi skryl, napil se.
   „Vy prý znáte dobře hranici“, zeptal se Vrba, když zastrkoval notýsek do kapsy.
   „Jak by neznal. Však jemu i jeho tátovi říkali král hranice“, vyhrknul Burda, dávaje trochu najevo svému šéfovi, že je to jeho známý, a bez něj by tu neseděl.
   Pařez lhostejně přejel očima oba. Co mají na mysli za všivárnu, když se tak o hranici teď zajímají. Král hranice, kde na tu blbost Burda přišel. Tady mu vždycky říkali jen Pařez, tátovi pak Císař pán. Ale to ne kvůli hranici, ale kvůli tomu, že byl křtěný František Josef, a narodil se, ještě když byl starý císař v paměti. Král hranice? To viděl v nějakém filmu. Tady zná hranici každý, když tu žije celý život. Ale proč se na to ptají, teď když každý si přes hranici chodí, jak a kdy chce. A taky zboží si přenese, jaké chce. A trochu posmutněl. Celý život si myslel, jak si k důchodu přivydělá nějakým tím pašem, buď na jednu, nebo na druhou stranu. Ale otevřením hranice se všechno změnilo. Pašovat nemá význam, aspoň pro malé lidi ne. Ještě, že jsou houby, borůvky a brusinky. Tak si může na nějakou korunu přijít. Jenže mimo hub, ostatní ho sbírat nebaví. Je to spíš otrava a dřina.
   „Však tu bydlím celý život“, přece jen po chvíli odpověděl, zívaje přitom, aby zakryl napětí, které v něm vyvolala jejich otázka.
   „Právě. My bychom od vás potřebovali občas převést pár lidí. Dobře zaplatíme, tisíc korun za kus, pět set napřed a pět set po převedení“, naklonil se Vrba dychtivě k němu. Chtěl sice dát původně dva tisíce, ale když viděl, v čem Pařez žije, rozhodnul se, že i tisícovka je pro něj až příliš. A jak od něj uslyšel, proč je má převádět, přece si teď každý může přes hranici chodit, kdy chce, dodal, „tady ti jaksi nemohou“.
   Tedy přece jen levota, a hodně veliká, byl si už jistý Pařez. Mohly by to být drogy, přemítal. Ale to by nenabízel tisícovku za kus, tedy jeho výraz pro člověka. Špioni to také nejsou. Těm teď stačí zatelefonovat na příslušný úřad. Pařez bezděky zavrtěl hlavou, protože nemohl stále přijít na to, koho a proč má převádět.
   Vrba jeho zakroucení hlavou považoval za nesouhlas s výší částky. Dědek se asi přece jen vyzná, pomyslil si a poprvé k němu pocítil, ne úctu, té nebyl schopen, ale uznání. Horečnatě přemýšlel kolik nabídnout, aby se dohodli. Nakonec se pokusil vyzrát nad Pařezem, tak jak byl zvyklý, vzbuzením naděje a řečmi okolo. „Ta tisícovka je samozřejmě jen základ. Vedle toho dáváme i jakési prémie. Za počet převedených, počasí, případné obtíže a tak různě“, vysvětloval, když na něj Pařez upřel oči.
   Chvíli mlčeli, popíjeli a jedli. Pařez přestal dumat, koho má převádět. Stejně na nic nepřijde, uvědomil si. Vložil do úst kus slaniny, a při jejím žvýkání, se zdánlivě lhostejně zeptal, „ a koho mám převádět?“
   Vrba, který už zcela převzal jednání, se usmál. „Utečence, přece.“
   A pak spustil dlouhou tirádu, jak lidé v Asii a Africe si žijí stále špatně, jsou utiskováni, mají hlad, jsou pronásledováni pro své názory, a uváděl dál a dál příčiny, pro které nemohou ve své rodné zemi žít. Z těchto důvodů utíkají do Evropy, a také k nám, aby byl jejich život lepší a zajistili sobě a svým dětem šťastnou budoucnost. V tom jim pomáhá řada organizací, mezi nimi i ta, jejímž šéfem má Vrba čest být. Bohužel zatím evropské státy nechápou potřebu těmto lidem pomáhat, a proto se brání jejich příjezdu a vstupu na své území. A tak jeho organizace tento problém řeší převáděním lidí do země přes hranici. Jiné organizace zase převádějí tyto lidi jinde, další organizace je shromáždí v jejich vlasti a dopraví sem k hranici.
   „A tak se těmto nešťastníkům pomáhá“, končil pateticky Vrba.
   Pařez si oddechnul, když proslov skončil. Proč, tady ti lotři, se vždy snaží namluvit ostatním, že to dělají pro ně. To je jak v reklamě. Stejná protřelost a spoléhání na lidskou hloupost. Já, když jsem pašoval ještě, tak jsem nikomu netvrdil, že to dělám z útlocitu. Dělal jsem to pro peníze, lidi to věděli, a pokud byla cena rozumná, tak mi přáli. Ale tady ti? Asi se stydí sami za sebe. Patrně žádný člověk není takový darebák, aby nerozeznal věci správné a věci špatné. A tak si tím pomáhají před vlastním svědomím. Když dospěl až sem, odfrkl si.
   „Kolik let mi hrozí, když mě při té ušlechtilé činnosti chytí?“,
   Vrba se na něj nejistě podíval, a váhavě ze sebe vypravil, „no, až osm let. Ale vás přece nechytí“.
   „To nikdy dopředu nevíš. Náhoda je vůl. Osm let je pro mě doživotí“.
   „My vám obstaráme advokáta, a dostal byste sotva polovinu“, přesvědčoval ho Vrba, který usoudil, že je to otázka peněz a tak hned zvýšil nabídku z tisíce korun na patnáct set. Tisíc předem, pět set potom.
   „Považte, tisíc pět set korun za jednoho. Ať je to muž, žena, či dítě. Bývá jich vždy tak třicet a tak budete mít čtyřicet pět tisíc vyděláno za den. Za jeden den“, zdůrazňoval.
   „To si ani neřekl, to o dětech, A budou tam taky mimina. Ty se rozeřvou v nejmíň vhodném okamžiku. Co pak?“
   „Tak tomu spratkovi ucpete hubu“.
   V ten okamžik ztratil Pařez, skoro rozvernou náladu, kterou dostal, jak z nich začal tahat rozumy. Co když ty grázly napadne, že mu toho řekli až moc. Když dokážou mluvit o lidech, jak o kusech, a řešit problémy zabitím i nemluvněte, nebudou se párat ani s ním. Změřil si je. Na kteréhokoliv by stačil. Ale jsou dva, a možná mají u sebe i nějakou zbraň. Přejel očima stůl, a málem si vynadal. Vždyť jim sám dal nože na slaninu, a teď si budou pokrajovat ze mě, zasmál se sám pro sebe hořce. Na druhé straně čtyřicet pět tisíc za jeden převod, byla lákavá, velmi lákavá nabídka. Začíná zatékat do střechy. Pět šest převodů, a má postaráno. A potom jim dá vale, i když to bude asi těžké se s nimi rozejít. Ale nač se starat o pozítří, pomyslil si zvesela, jako vždy.
   „No, párkrát bych to zkusil. Tak ať to vyjde“, rozlil zbytek z láhve a zdvihl skleničku. Oba si viditelně oddechli a rychle si s ním přiťukli.
   Potom vytáhnul Vrba balíček s penězi, a z něj odpočítal třicet tisíc. „Tady máte zálohu, zítra v osm večer, dojděte do starého mlýna na druhou stranu. Převedete je tak, aby byli v deset tady v bývalé textilce. Tam už bude čekat odvoz a řidič vám doplatí patnáct tisíc“.
   „To nepůjde. Do deseti to nestačíme. Za ty dvě hodiny bych to ušel sotva sám. S těmi lidmi, to bude trvat nejmíň tři a půl hodiny“.
   „Tak tedy o půlnoci?“, přizpůsobil se Vrba, a když pařez přikývnul, vytáhnul okamžitě mobil a někoho chvíli přesvědčoval o změně času. Potom vstal a bez rozloučení i s Burdou odjeli.
   Pařez sklidil ze stolu, a šel spát.
   Druhý den nebyl schopen nic dělat. Ať začal s čímkoliv, hned přemýšlel o večeru. Nakonec všeho nechal, a šel do hospody, akorát když hostinský otevřel. Nahrnulo se tam s ním i pár chlapů z vesnice, a sedli všichni, jak byli zvyklí, ke stolu u výčepu.
   „Tak jsi měl včera návštěvu, mladého Burdu, a jemu podobného gaunera“, obrátil se na něj starý Písařík, a když přikývl, tak pokračoval. „Nevím, jestli děláš dobře, nevím. Byli už tady za třemi, a na druhé straně taky. Kývnul jsi jim jen ty“.
   Písařík domluvil, a zapil svou řeč lokem piva. Ostatní chlapi neříkali nic, ale pařez věděl, jak všichni čekají na jeho odpověď.
   „Potřebuji spravit střechu. A nabídli hodně, tak bych to mohl letos ještě stihnout“.
   „Střecha je vážná věc. Ale jen aby ses jí dožil“, odpověděl mu po chvíli mlčení Písařík.
   Pivo mu přestávalo chutnat, ale dal si přece jen ještě jedno. Nikdo se o jeho věci už nezmínil. Teprve, když odcházel, pronesl Písařík, „až toho budeš chtít nechat, tak se stav“.
   Došel domů před pátou, navečeřel se, vzal jídlo a pití na cestu, a vypravil se přes hranici na druhou stranu. Před osmou došel ke starému mlýnu, kde ještě nikdo nebyl. Vrátil se na stráň, kde věděl o posedu, z kterého měl přehled, a on sám byl dokonale skrytý větvemi. Několik minut před osmou přijel k jeho údivu náklaďák, z něj vyskočili dva chlapi, a rychle po obou stranách auta, demontovali pod bočnicemi, přišroubované desky. Potom, z prostoru pod ložnou plochou, začali vytahovat lidi. Ti jak opilí se potáceli do mlýna, někteří z nich, ale zůstali sedět nebo ležet vedle auta, viditelně se nemohli pohnout. Až po řevu těch dvou chlapů, a za pomoci ostatních, zmizeli také ve mlýně. A náklaďák okamžitě odjel. Pařez slezl, a šel za těmi, kteří byli přivezeni.
   Vešel do mlýnice, a rázem se na něj obrátilo třicet párů očí mužů, žen a dětí. Byli různého věku, ale všichni unavení, pomačkaní, vyděšení a jakoby omámení. Černovlasí a snědí, ve většině drobných útlých postav, mlčící, čekající poslušně na jeho povely. Některé děti naříkaly, přes utěšování svých matek. V rozpacích vytáhnul z batohu, jídlo a pití, co si vzal na zpáteční cestu, a podal je ženám u dětí, ukazujíc jim, aby vše mezi ně rozdělili.
   „Já vám nerozumím“, odpověděl, když na něj jeden z mužů spustil, jak odhadnul, asi anglicky.
   „My jsme v Československu?“, ozval se druhý zadrhující češtinou.
   „Zatím ne, ale převedu vás tam“, oddechl si pařez, ze zjištění, že se aspoň s někým domluví.
   „Odkud jste? Jak dlouho cestujete?“, vylétlo z něj, i když mu Vrba několikrát zdůraznil, že se nemá převáděných na nic ptát, a vůbec s nimi nemluvit.
   „Z Iráku. Asi týden. Ale přesně to nevím.“, odpověděl muž. Potom se od něj pařez dozvěděl, že tu kdysi studoval, a proto umí česky. Na cestu dostali nějaké drogy, aby ji vydrželi, neboť prakticky celou cestu jeli v prostoru pod podlahou náklaďáku, a jen při přechodech hranic, dostali trochu napít. A také, že za každého museli zaplatit osm tisíc dolarů.
   „Za ty peníze, jste sem mohli klidně letět“.
   „Nemohli. Naši by nás nepustili a vaši by nám nedali víza“, vysvětloval muž. A potom se obrátil k ženám, které se urputně něčeho dožadovaly. S mnoha omluvami muž požádal ještě o trochu jídla a pití, aspoň pro děti, a také zda by se mohli někde umýt. Pařez mrkl na hodinky, a přikývnul. Vzal muže ještě s jedním, a dovedl je k náhonu, který byl krytý ze všech stran. Ukázal jim, jak se dostat k vodě, kde mají postavit hlídky, a nakonec řekl, aby mu půjčili batoh, že dojde pro nějaké jídlo a pití. Muž mu s batohem, jehož obsah prostě vysypal na zem, nabízel i nějaké peníze, ale Pařez jen mávnul rukou, a vrátil mu je zpět.
   Vydal se ostrým krokem na cestu. Za čtvrt hodiny může být v hospodě u starého Josefa, a půl hodiny mu bude trvat zpět. S převáděnými se pak pustí doubravou, teď tam nikdo nebude, a do dvanácti všechno krásně stihnou, plánoval.
   V hospodě sedělo asi deset lidí, ale žádný mu neodpověděl na pozdrav, i když s více než polovinou se znali spoustu let. Také Josef jen zavrčel, když se ho ptal, co má k jídlu a pití, jestli má peníze. A tvrdě dodal, naše peníze, ne vaše.
   „Copak snad vypukla válka, vždycky platil každý svýma“, snažil se překonat všechno žertem Pařez.
   „Válka naštěstí nevypukla, ale všivákům prodávám jen za naše peníze, pokud vůbec budu něco chtít prodat“, odpověděl mu Josef, svou řečí, jen „všivákům“ řekl česky, vyvolávaje tím souhlasný smích sedících v hospodě.
   Pařez zrudl, a vše se v něm napjalo, aby udeřil. Ale pak jen procedil mezi zuby, „nevím, co jsem ti udělal, ale to můžeme rozebrat jindy. Teď ale potřebuji rychle jídlo a pití pro třicet lidí. Z toho je víc než polovina ženských a dětí. Přes týden nepili, ani nejedli.“
   „Nekecáš“, už zase česky se váhavě ptal Josef.
   „Tak, pojď se mnou. Jsou ve starém mlýně“.
   „Já s ním půjdu, stejně by to neunesl“, ozval se z hospody Josefův syn.
   A když se domluvili, co vzít, naložil vše do dvou přepravek, které strčil do auta a odvezl je i s Pařezem ke starému mlýnu. Po cestě mu vyprávěl, jak se dnes dozvěděli, na co se Pařez dal, jak se všichni divili, a nechtěli tomu věřit, ale pak ho někdo viděl u mlýna, a potvrdil jim, že je to pravda. Dodal, jak i u nich hledali, kdo by převáděl, a všichni jim odmítli. Pařez jen ztěžka povzdechnul, a než dovyprávěl, co se za poslední dva dny událo, proč se tak najednou rozhodnul, a jak se rozhodnul dnes, když ty lidi viděl, byly u mlýna. Pařez zavolal na svého tlumočníka, aby jim poslal dva chlapy na pomoc, a donesli všechno dovnitř, kde nejstarší muž mezi ostatní všechno rozdělil.
   „Když bys potřeboval, tak se u nás můžeš nějaký ten týden schovat“, rozloučil se s Pařezem mladý hospodský, a odjel.
   Lidé se zatím umyli, a nyní najedli a napili. Z očí se jim vytratil strach, a hleděli s nadějí, jak Pařez rozmotává dlouhý provaz, kterého se všichni mají držet, aby se potmě neztratili, a za vtipkování těch mladších se vydali na cestu. Po jedenácté byli na místě, a za chvíli přijel autobus, který je měl vézt dál, k další hranici. Když jej uviděli, všichni si tiskli s pařezem ruce, někteří ho objali, jako poslední tlumočník. Řidič předal Pařezovi peníze, a udiveně se na něj díval, když ho požádal o vyřízení zprávy, že končí. Potom ale jen pokrčil rameny, a beze slova nastoupil do autobusu, a odjel.
   Ráno zašel Pařez za Písaříkem, aby mu řekl, jak se rozhodnul, a přitom i sdělil, co mu nabídl mladý hospodský na druhé straně.
   „Jdi přes čáru hned tady ode mě. Domů se nevracej, až to vyřídíme, tak ti dáme vědět“.
   A Pařez se vydal přes hranici, poprvé v životě jen tak, bez kšeftu. A bylo mu veselo, že by i zpíval, kdyby uměl. Střecha sice nebude, ale když vydržela tak dlouho, ještě nějaký rok vydrží.

Nejšťastnější den

   Ruda seděl na lavičce proti nádraží, obklopen svými taškami, a spokojeně nastavoval tvář, opět pořádně hřejícímu slunci. Před chvílí ho z nádraží vyhnali, ale v květnu už to nebyla žádná hrůza. Když nepršelo, a nebyl vítr, bylo i tady v parčíku příjemně. Navíc dnes už dokázal se domoci snídaně v nádražním bistru, kde mu žena s dítětem nechaly více než polovinu svého jídla. A k tomu stačilo, aby jen přisedl ke stolku, kam si žena donesla párek a pro dítě kakao s koláčem. Po první otázce, asi tak šestiletého kluka, „mami, proč je ten pán tak špinavý, a proč tak smrdí“, žena zrudla, vzala synka za ruku, a rychle s ním šla pryč, nechávaje jídlo na stole. Stačil jej sníst a vypít, než obsluha zavolala policisty, kteří ho pak vyvedli ven. Když potom ještě vysomroval od náhodného chodce dvě cigarety, z nichž si jednu po jídle labužnicky zapálil, bylo mu náramně.
   Potěšení, z tak dobře začínajícího dne, mu trochu kazili dva chlápci, kteří si ho začali, asi před půlhodinou prohlížet. Vzpomněl si na případy, kdy některého z jeho druhů zmlátili, nebo jim jinak ublížili, jim podobní týpci, ale pak své obavy rychle zaplašil. Kdo by teď, v osm hodin ráno, před nádražím a policejní stanicí, se na něj vrhal. Ale když se pustili najednou k němu, vše se v něm sevřelo, a raději se koukal jinam, a to i když k němu jeden z nich usednul na lavičku.
   „Nechceš si vydělat nějakou korunu?“
   Ruda se otočil k tazateli. Moc se mu nelíbil, ale on nebyl v situaci, aby si mohl příliš vybírat. „Peníze jsou dobré vždycky, ale záleží na tom, za co“, odpověděl opatrně.
   „No, moc se přitom nenadřeš. Neboj se. Je to jen na pár dnů, a když to provedeš dobře, tak od nás dostaneš deset tisíc“.
   Vyslovená částka Rudu nejen ohromila, ale zároveň v něm znovu vzbudila obavy. Deset tisíc už neviděl pohromadě dlouho, skoro by řekl, neviděl je nikdy, po celý svůj život. Určitě se jedná o nějakou kulišárnu. Ale zase by měl o celé jaro a léto postaráno. „A, co jako budu za to dělat“, vykoktal, a rychle dodával. „Ale do nějaké levoty nejdu. Mám čistý rejstřík“.
   Muži se zasmáli, a nyní promluvil konečně i ten, co stál proti němu, a který se Rudovi vůbec nelíbil, a z jehož pohledu měl nepříjemný pocit. „My čistý rejstřík máme taky. To zase není teď až takový problém. A neboj se, u nás se nepředřeš. Jediné co po tobě chceme, je abys někam zajel, něco podepsal, a hlavně držel hubu. Ale to ti už řekne, tady Karel“. A muž se otočil a bez pozdravu odešel.
   Karel ho bodře poplácal po rameni, a vyzval ho, aby s ním šel naproti do ubytovny. Tam mu pronajal na týden jeden z pokojů, přikázal se mu vykoupat, a odešel. Ruda ležel ještě ve vaně, užívajíc si blaha teplé lázně, kterou víc než rok neměl, když se Karel znovu vrátil. Pomalu, nerad z vany vylezl, zabalil se do ručníku, a šel do pokoje.
   „Tady máš šaty a prádlo. Oblékni si to, a to svoje vyhoď někde do popelnice“, ukazoval mu Karel nový oblek, kravatu, košili, spodky a ponožky, vše ještě s visačkami. Vedle toho tam ležely i triko a kalhoty na doma, jak dodal.
   Ruda zkoprněl, nevěda, co si má myslit. Toto nečekal, ani nechápal, proč se má tak nastrojit a za jakým účelem. Ale to už mu Karel vysvětloval, jak se má nechat ostříhat u holiče, ke kterému ho posílal, potom vyfotografovat na průkaz, a fotky mu donést za dvě hodiny do hospody za rohem. Jak viděl Rudovo ošívání, vytáhl peněženku a s velkomyslným gestem mu podal pětistovku na útratu. Ruda zašel k holiči, k fotografovi, a potom se vydal do hospody, maje ještě přes dvěstě korun. Celou cestu přemýšlel, jestli oblečení, holič a fotky mu z těch slíbených deseti tisíc strhnou, nebo je to navíc. A také to byla jeho první otázka, kterou již v hospodě, čekajícímu Karlovi položil.
   „Řekli jsme deset tisíc, tak dostaneš deset tisíc. To ostatní je v režii“, upokojil ho Karel, hned mu objednal pivo, a řekl, ať tu na něj počká do oběda. Ruda si za chvíli poručil ještě jedno, třeba ho Karel také zaplatí v režii. Konečně, nyní na něj měl, a dlouho ještě mít bude. Svoje hadry samozřejmě nevyhodí. Přepere si je na ubytovně, dlouho mu ještě poslouží. Tenhle oblek i s tepláky prodá, a bude mít další koruny navíc. Dnes je, po dlouhé době jeho šťastný den, jaký už kolik let nepřišel. Slastně začichal, když kolem něj začali roznášet jídlo. Odmítl nabídku, protože chtěl ze slušnosti počkat na Karla. Ten se objevil za chvíli a na stůl před něj položil novotou zářící občanský průkaz, na kterém byla Rudova fotografie, kterou před chvílí Karlovi dal. Udiveně na něj zíral, pak na Karla a zase na občanku.
   „To jste na něm popletli jméno“, ztěžka ze sebe vypravil.
   „Ale kdepak. Ty dnes odpoledne budeš pan Ing. Josef Kadeřábek, jednatel a ředitel firmy Victoria s.r.o.“, usmál se Karel, a tvrdším hlasem dodal. „Koukej si to zapamatovat. Tady máš i výpis z obchodního rejstříku. A tady pár údajů. To všechno budeš do tří hodin znát zpaměti. Teprve až to zvládneš, může být řeč o těch deseti tisících. Ale napřed se najíme“, zasmál se zase, a objednal jídlo, respektujíc Rudovo přání.
   Tak přece jen podvod, pomyslil Ruda, když četl, že firma, které je on nyní jednatelem prodává starší soustruhy, vrtačky, a vůbec jakékoliv obráběcí stroje. Měl podepsat v nedalekém městě smlouvu, kterou se jeho firma zavazuje vybrané stroje dodat tam sídlícímu podniku, kterým jim při podpisu vyplatí zálohu dva miliony korun v hotovosti. Nedělal si z toho příliš těžkou hlavu. Sice ho můžou zavřít, ale těch pár měsíců, v base vydrží. Hlavně, aby to bylo na zimu, a ne přes léto, kdy je venku teplo a nádherně. Dojedl, a poctivě se učil všechno, co mu napsali na papír.
   „Tak už to umíš“, štěkl Karel, sebral mu papíry, a začal ho zkoušet. Spokojeně zamručel, jak zjistil Rudovy vědomosti, který bezchybně odpovídal, jak se jmenuje on, firma, kterou řídí, a zboží nabízené k prodeji. Na odměnu objednal ještě jedno pivo pro každého, dodávajíc, že mají ještě hodinu čas. Než je dopili, přišel pro ně takový pořízek, a pisklavým hlasem je vyzval k nastoupení do auta před hospodou. U něj stál muž, který přišel dopoledne za Rudou s Karlem, skládající do kufru dva batohy. Ruda se divil, proč jsou pod nimi asi metrové kolejnice, ale moudře se na nic neptal, když se ho to netýkalo.
   Karel kladně odpověděl na dotaz, jestli Ruda všechno umí, a chlap z dopoledne, ho potěšeně plácnul po rameni, „jsi ředitel, jak ze žurnálu“, a sednul si k řízení. Vedle usedl Karel a dozadu k Rudovi ten pořízek.
   Dlouho mlčeli, a až za městem se řidič zeptal na pár věcí, které se Ruda učil. Po správných odpovědích, pokývnul hlavou a spokojeně mlasknul.
   „Kdy dostanu těch deset tisíc“, považoval Ruda, za nyní nejvhodnější se zeptat.
   „On ti to Karel neřekl“, ptal se řidič.
   „Ne, mám se prý zeptat, až budu všechno umět. A to už umím“, trochu si přizpůsobil Karlovu odpověď z hospody.
   „Dej mu pět tisíc“, houknul řidič na pořízka, a když mu ten peníze vyplatil, dodal. „Teď pět a po práci dalších pět“.
   „A ještě koupání, jako bonus“ zachichotal se pořízek jak ženská.
   „Jaké koupání? Teď v květnu?“, nejistě se vyptával Ruda.
   „On myslí v podniku, se slečnami“, obrátil se k nim dozadu Karel.
   „Jo, hlavně s rusalkami“, chechtal se dál pořízek.
   „Budeš už držet hubu. Nemůžeš se dočkat, ty vylízanej idiote“, zařval řidič, a pořízek ihned zmlknul, dívaje se uraženě z okna.
   Do toho se ozvalo zvonění mobilu, který potom Karel vytáhnul z kapsy. Někomu řekl, že už jsou na cestě, a za chvíli se ptal, kde to je. Potom už řekl jen několikrát dobře, rozloučil se, a zastrčil mobil zpět. „Volal Jiránek“, obrátil se k řidiči. „Jednání se uskuteční v salonku v hotelu, hned vedle podniku. Zve nás i na večeři, a můžeme tam přespat“.
   Řidič chvíli přemýšlel, a pak jen ucedil, „dobrá, ale spát tam nebudeme. Nestihli bychom další, a ráno frčíme pryč“.
   „Letenky máš“, zapištěl pořízek na Karla.
   „Tady je tvoje“, podával mu Karel složku, kterou pořízek hned rozevřel.
   Ruda mrkl nenápadně vedle, a zahlédnul, že z Prahy poletí do Bruselu, v osm hodin ráno. Tak hledí, co nejdřív zmizet, pomyslel si. Já bych měl raději taky. Mohli by mě vzít do Prahy, je to přece jen velkoměsto, a takových, co já jsou tam tisíce. A hledej jehlu v kupce sena, pro sebe se usmál. Nějak jim naznačím mezi řečí, aby mě svezli. Jen jestli budou chtít. Nakonec mi dají zbytek peněz, a nechají klidně tady ve městě, strachoval se.
   Když Karel řekl, že za půl hodiny budou v městečku, které je cílem cesty, řidič se znovu začal vyptávat Rudy na nabyté vědomosti. Jak správně odpověděl, pokračoval Ruda svým dotazem, zda ho po obchodě, dovezou nazpátek.
   „Kus cesty tě vezmeme, ale pak jedeme jinudy“, slíbil řidič.
   „Kam asi“.
   „K nejbližší vodě“, začal se chechtat pořízek, až se zalykal, a Ruda znejistěl. Co má pořád s tím koupáním a vodou. Nebo, projela jím hrůzná myšlenka, a v duchu se mu vybavili jeho všichni kamarádi, kteří zmizeli. Ale dali mi oblek, pět tisíc, to bude určitě v pořádku. Zítra odlétají, tak mi nic nehrozí. Ale co je pět tisíc a oblek proti dvěma milionům, hlodaly v něm pochyby, a vzpomenul si i na kolejnice v kufru. Lepší bude zmizet, rozhodl se. Těch zbylých pět tisíc nestojí za tu hrůzu, plánoval.
   „Můžeš zastavit na benzince, potřebuji si odskočit“, požádal řidiče.
   Ten zkoumavě na něj pohlédl přes zpětné zrcátko, a Ruda se snažil vypadat co nejklidněji, jak se jejich pohledy setkaly. Dokázal dokonce zívnout. „Jo“, odbočil řidič k benzince a lhostejně pokračoval, „aby tě náhodou nenapadly nějaké vylomeniny, půjdou kluci s tebou. Kdyby chtěl blbnout, tak mu zlom třeba malíček na levé ruce“, otočil se k pořízkovi, když zastavil.
   „To můžu udělat hned“, ozval se pořízek radostně, a než stačil Ruda ucuknout, pocítil bolest, hned jak mu v malíčku prasklo.
   Neřekl nic, a šel poslušně s oběma na záchod, neodvažujíc se pohlédnout ani na obsluhu, ani na osádky aut, které tam zrovna byly, aby v tom pořízek nenašel důvod pro pokračování v jeho umravňování, jak dodal, když mu prst zlomil. Bylo mu jasné, že dnešek, ač začínal tak pěkně, dobře neskončí. Má šanci ještě v tom hotelu, ale pramalou. Ten psychopat, vedle něj, se nemůže dočkat, až někoho zmrzačí nebo zabije, a je mu úplně jedno kde. A tak si pustil proud studené vody na zranění, tišíc aspoň trochu bolest, a potom poslušně nastoupil zpět do auta, a jel s nimi k cíli.
   V hotelu, kde bylo několik hostů, šel bez vůle k salonku, kde je čekal Jiránek ještě s jedním mužem, a ženou. Potřásl jim rukou, když ho Karel představil, a beze slova podepsal listiny již připravené na stole. Vstal, jak bez ducha, když Karel a řidič se omlouvali z večeře pro jejich zaneprázdnění, a směřoval před nimi ke dveřím. Teď bych mohl vystartovat, když pořízek zůstal venku, prásknout za sebou dveřmi salonku, a zmizet někde v hotelu, rychle rozvažoval. Ale stejně i Karel, který ho předešel, aby byl mezi ním a řidičem. Dokonce se mu uklonil a posměšně otevřel před ním dveře. Teď nebo nikdy, chtěl Ruda vystartovat.
   Ve dveřích však stála široká postava. Pořízek, rezignoval Ruda. V čem to ale je, prolétlo mu hlavou, když ji zvedl a viděl kuklu na obličeji a tmavou halenu. Než si stačil vše rozvážit, ozvalo se za ním od stolu, kde zůstal Jiránek se svými kolegy, jak je představil, nesmlouvavý, ostrý hlas.
   „Policie, všichni lehnout na zem“.
   Ještě nikdy si Ruda tak radostně nelehnul, jak dnes. Ani necítil bolest při svazování rukou za zády, potom při nepříliš šetrném postavení na nohy, a vystrkování ven, kde ho naložili do policejního auta. A když viděl pořízka, cloumajícího sebou na ulici, ale jeho ruce uchycené v poutech, a zachytil jeho přiblblý, naprosto nic nechápající výraz, pomyslil si – přece jen to byl můj nejšťastnější den.

Smolař

   Praporčík Řehák obcházeli se strážmistrem po půlnoci městečko, když se ten zastavil. „Slyšíte“, rozhlížel se kolem. Řehák neslyšel nic, také byl skoro o třicet let starší, a o to byly jeho smysly horší. Ale zastavil se, a naslouchal.
   „Jakoby někdo volal o pomoc“, pokračoval strážmistr a ukazoval směrem k malému parčíku.
   Šli tedy k němu, a když od něj byli sotva deset metrů, zaslechl volání i Řehák. Rozsvítili baterky a parčík prohledali, ale nenašli nic. Volání se však ozývalo stále. Tlumené, sotva slyšitelné, v pravidelných, tak deseti vteřinových intervalech. Odkud to může být, oba se rozhlíželi, a přemýšleli. Všude kolem bylo zhasnuto, obytné domy byly daleko, poblíž byla jen hospoda a na druhé straně dětský dům.
   Asi v hospodě hrají karty, a někoho bijí, protože nezaplatil, napadlo Řeháka, ale když k hospodě došli, bylo volání sotva slyšitelné. Mohli mu také ucpat hubu, ale to by udělali hned, tady to asi nebude, vyhodnocoval situaci. Přesto zazvonil a zaklepal na dveře. Když vše opakoval po třetí, ozval se nevrlý hlas, oznamující zavření hospody už před dvěma hodinami.
   „Neřečni, a otevři, Franto“, zavolal Řehák, a překvapeně hleděl na hospodského v pyžamu, když se objevil v otevřených dveřích.
   „Já jsem dneska skutečně zavřel v deset, jedu brzy ráno pryč. Co se děje“, ptal se.
   „Slyšíš, někdo volá o pomoc. Myslili jsme, že od tebe“.
   Hostinský se zaposlouchal, a pak ukázal na dětský dům. „To je z něj. Nezavřeli tam večer nějaké dítě“.
   Prošli znovu všichni tři parčíkem, a skutečně, volání bylo slyšitelnější. V žádném z oken se však nesvítilo, a hlas, aspoň jim tak připadalo, zněl ze shora. Posvítili na střechu. Ale tam nikdo nebyl.
   „Kde jsi“, zařval Řehák, co mohl.
   „Tady“, ozvala se úpěnlivá odpověď.
   „Kde to je, tady?“
   „Tady, v komíně“.
   Teprve nyní si všimli žebříku, opřeného o okraj střechy, na kterou po něm vylezli, aby se dostali ke komínu. Ve světle zahlédli jakousi postavu, která sebou cukala v komíně, ale beznadějně. Uvízla v úzkém místě, a nemohla ani nahoru, ani dolu. „Zavoláme hasiče“, houkl na ni Řehák a poslal pro ně strážmistra.
   Místní dobrovolný hasičský sbor přijel asi za dvacet minut, a dalších dvacet minut mu trvalo vyproštění. Všichni užasle hleděli na drobnou, zcela černou postavičku od sazí.
   „Proboha, Jóžo, cos tam dělal“, vyhrkl praporčík, když poznal, o koho jde.
   „Co by tam dělal, vlezl tam krást“, ozval se rezolutně hospodský.
   „Já, krást, jak to můžete povědět“, rozhořčeně se Jóžo bránil.
   Praporčíka napadlo totéž, co hospodského, ale nechápal, co by v dětském domě stálo Jóžovi za ukradení. Až když strážmistr připomněl včerejší dovoz konzerv, rýže, mouky a plateb na letní tábor, který dětský dům organizoval, bylo mu vše jasné. „Tak půjdeme k nám“, vzal Jóža za rameno, a vydali se na oddělení.
   Naprosto nedbal jeho protestů, že se musí jít nejprve umýt, a očistit, aby z té špíny nechytil nějaký bacil nebo nemoc. Ani nepolevil, když Jóžo projevil obavy, aby jim, takto špinavý, neznečistil jejich oddělení. Ale přece jen pak ode dveří naskládal staré noviny na podlahu i na židli, na které měl Jóžo při výslechu sedět.
   „Co jste tam dělal“, začal komisně, když sepsal nacionále, přeříkal poučení, a počal sepisovat s Jóžem vysvětlení.
   Jóžo se poplašeně rozhlédl, jak mu praporčík začal vykat, bylo zle. Podíval se na něj úkosem, a rychle vyhodnocoval situaci. Svoje nalezení v komíně popírat nemůže, bylo tam moc lidí. Musí nějak vysvětlit, proč do něj vlezl. Pokrčil rameny, a pak dlouho kašlal, vymlouvaje se na saze, kterých se nadýchal. Nakonec se jeho tvář rozzářila nad skvělou myšlenkou, která ho napadla.
   „Šel jsem přihlásit děti na letní tábor“.
   „Cože, cos říkal“, zařval praporčík, nakláněje se dopředu, myslíc si, že se přeslechnul.
   „No, jak říkám, šel jsem děti přihlásit na letní tábor. Všechny děti jedou. Tak moje můžou jet taky. Přece je rovnoprávnost.“
   „Proboha a proč komínem, a proč v noci?“
   „Přece odjíždějí brzy ráno. Tak aby je tu nenechali“.
   „Jóžo, nedělej z nás blbce. Tomu přece nemůžeš věřit sám. Vymysli si konečně jednou něco pořádného, a ne takovou pitomost“, praporčík se na něj obořil, předstíraje nejvyšší možné rozčílení.
   Jóžo se ale bezelstně usmíval. Všechno se k dobrému obrací. Řehák mu už zase tyká, sice řve, ale za chvíli ho vyhodí, a bude mu slibovat zastřelení, pokud ještě někdy něco udělá. Tím ale všechno skončí. Papír s vysvětlením tisknout nebude, asi všechno vymaže, jako jindy.
   „Tak, a teď mi řekneš, a tady panu strážmistrovi, jak to opravdu bylo. Zlákaly tě konzervy, jídlo a peníze, co tam jsou. Přiznej se, a za chvíli jdeš domů.“, zkoušel na něj působit ještě praporčík, i když už začínal pochybovat o úspěchu svého jednání.
   „Jaké konzervy, jaké jídlo, jaké peníze?! Já přece nevím, co mají v domě schované. Já opravdu šel přihlásit ty děti na letní tábor. Vy už máte děti velké. Ty se starají sami o sebe, ale já se o ně starat musím pořád“, vysvětloval pečlivě, a lítostivě se na praporčíka Řeháka díval, proč jeho otcovskou starost nechce pochopit.
   „Kdyby ses o ně chtěl starat opravdu, tak bys chodil do práce“, řekl Řehák přísně.
   „Copak mě do práce někdo vezme. Nikdo, a kolik už podniků jsem obešel“.
   „A všude se něco ztratilo“, skočil mu strážmistr do řeči.
   Jóžo na něj ublíženě pohlédl. Neznal ho, byl tu nový, a ještě mladý. Také mu vadilo vměšování se do jeho rozhovoru s praporčíkem. S tím se znal už přes třicet let, co byl na světě, tak znal Řeháka jedině jak policistu. Byli známi, kdyby se toho odvážil, řekl by možná skoro kamarádi. Ale to si nechával pro sebe, jak by on mohl kamarádit s policistou, tedy vlastně policista s ním. Ale měl Řeháka svým způsobem rád. Sice ho dokázal několikrát dostat do kriminálu, ale jen, když Jóžo udělal chybu. A nikdy mu nepřišil něco, co udělal někdo jiný. A teď ten mladý. Prý bude místo Řeháka, který jde příští rok do důchodu. Tak si to s ním nesmí rozházet hned na začátku. „Jestli se tam něco ztratilo, to nevím. Ale možné to je, lidi dneska kradou strašně. Já to však nebyl“.
   „Jóžo, aspoň nekecej, vždyť jsme tě chytli s počítačem.“
   „Pane Řehák, to není od vás hezké, mi tohle připomínat. Vy přece víte, jak to bylo. Já nemůžu za zapomnětlivost té slečny. “, setřel slzu ze suchého oka.
   Praporčík se rozchechtal. Vzpomenul si na případ před dvěma roky, kdy Jóžo ukradl počítač, ale chytili ho hned za bránou. Tvrdil tenkrát vrátným, že ho má půjčený, aby ho mohl ukázat dětem, zda je to ten, který po něm chtějí koupit, tak přesvědčivě, až ho pustili. Bohužel pro Jóžu, se náhodně za chvíli dozvěděli, že to není pravda, a volali Řehákovi na policii, který si na něj počkal před zastavárnou, a odvezl ho i s počítačem zpět do podniku. Vyslechnul jeho historku, a pak s ním chodil po všech úřednicích, aby ukázal tu, která mu počítač půjčila. A ten měl ten den opravdu pech, když označil jednu zákaznici, kterou potkali náhodně na chodbě, a přišla do podniku prokazatelně, když už byl i s počítačem pryč. To Jóžovi však nevadilo, aby dál netrval na své výpovědi, a dokonce si před tou ženou kleknul, prosíc ji, aby si vzpomněla, a neničila jeho rodinu. A tu měl štěstí, šéfa podniku pobavil, a ten se za něj přimluvil, aby ho nechali, když mají počítač zpátky. „Tenkrát jsi mi také lhal, ale ne tolik blbě, jak dneska“, končil praporčík vzpomínku.
   „Pane poručík, já vám někdy lhal“, povýšil ho Jóžo, spokojený, že Řehák se už jeho činem baví, a vše spěje k dobrému konci. Seděl tiše, jak pěna, a konečně zaznělo. „Hele, Jóžo, my tě dneska pustíme. Jsi už vytrestaný dost. V tom komíně to nebyla žádná slast. Ale dej si pozor, příště se s tebou bavit vůbec nebudu, a hned tě zastřelím“.
   „Děkuju pěkně, děkuju. I Margita a děti vám přijdou poděkovat. A neměli byste tady něco k jídlu, my“, nedořekl, vstal a tvářil se plačtivě. Praporčík povzdechl, a pak mu oba dva i se strážmistrem dali své svačiny, co měli na noc, a všechny mince, co u sebe našli. Jóžo ještě předvedl ukázku díků, a odešel.
   „Je to s ním, volem jedním, těžký“, povzdechnul praporčík.
   „Měli jsme ho asi přece jen zadržet“, rozvažoval strážmistr, který tu sloužil druhý měsíc, a zatím nikoho neznal, ani nevěděl, jak to chodí tady v horách.
   „Podle zákona určitě. Je rozhodně důvodné podezření, že tam lezl pro to jídlo a peníze“, přisvědčil praporčík. „Ale můžeš mi vysvětlit, proč tam lezl komínem. Proč prostě si nerozbil okno nebo dveře?“
   Strážmistr jen pokrčil rameny, a začal o tom všem přemýšlet až nyní. Dětský dům znal, byl tak sešlý, že by Jóžovi stačilo jen trhnout klikou, a cestu dveřmi by měl otevřenou. Rozhodně o tom věděl, žil tu od narození.
   „Jeho táta byl řidič autobusu. To před třiceti léty byl tady někdo. Lidi po něm posílali do města do spořitelny peníze, vozil jim nákupy, léky, zařizoval pro ně spoustu věcí. Jo, byl to cikán“, odpověděl na nevyřčenou otázku strážmistra. „Když umřel, tak mu tady všichni šli na pohřeb. Až na Jóža, byly všechny děti jak on. Jsou ve světě, a vedou si dobře. Zůstal jen Jóžo, a na starého lidi pomalu zapomínají“, povzdechl praporčík.
   „Staří říkali, že je po dědkovi z matčiny strany. Ten byl také takový blázen a smolař“, Řehák vzpomínal dál. „Poprvé jsem s ním měl dočinění, když ukradnul staré Vrbové nákupní tašku. Šla z obchodu s dvěma, položila je na zem, aby si oddechla. Když se najednou objevil Jóžo, jednu kabelu vzal, a rychle pryč. Tenkrát jsem ještě běhal, a jak jsem slyšel její vřeštění, tak jsem ho chytil, a víš, co mi povídal?“ Praporčík vstal a přešel po služebně, napil se vody a dopověděl, „ve škole jim říkali, aby pomáhali starým lidem, tak vzal tu tašku, a chtěl ji donést paní Vrbové domů. Utíkal, protože se potom chtěl vrátit i pro tu druhou. A opačným směrem, než bydlela Vrbová, utíkal, protože znervózněl z jejího křiku, A to tvrdil pořád. Ani táta z něj nic nedostal, i když ho seřezal jak koně.“
   Praporčík pokračoval pomalu dál, do rána bylo ještě dlouho. Strážmistr naslouchal. Měl k tomu několik důvodů. Nudil se, když se při noční službě nic nedělo, a do rána bylo ještě daleko. Vyprávěl nadřízený, který měl očividně chuť vykládat. Byl ale i opravdově zvědavý, co je Jóžo zač. A tak upíjel z hrnku studenou vodu, aby zahnal hlad, když už přišel o svačinu a chvílemi si zapálil, aby se ubránil spánku.
   „Podruhé jsem ho chytil v domě doktora, když s manželkou odjeli do divadla. Zapřísahal se všemi svatými, že tam hlídal, protože zapomněli zavřít okno, a někdo by tam mohl vlézt a něco ukrást. Když se doktorovi vrátili, tak připustili možnost nezavření toho okna. My ho zase museli pustit. Nic u sebe neměl, ani tam nebylo nic v nepořádku. Málem, že jsme mu ještě nemuseli poděkovat.“
   Praporčík vstal od stolu, a chodil po místnosti. „Zavřít se ho podařilo, jen jednou. Vykradl trafiku, a nestačil cigarety schovat. Sice i u soudu tvrdil, že vzal cigarety kvůli jejich zničení, protože je trafikant prodával dětem, a tomu on chtěl zabránit. Tenkrát nebyl nějak ve formě“, pousmál se praporčík. „Jindy se u něj nikdy nic nenašlo. I když měl jen dva metry náskok.“
   „Přece důsledná a důkladná prohlídka by vše musela odhalit“, důležitě prohlásil strážmistr, jenž byl ještě nabitý vědomostmi z akademie.
   Praporčík se na něj smutně podíval. „Dělal si někdy domovní prohlídku, a u těchto lidí“, a jak strážmistr zakroutil hlavou, že ne, pokračoval. „Dokážou všechno schovat během okamžiku. Ty si musíš zajistit souhlas. To je minimálně hodina, ne-li dvě. Za tu dobu jsou schopni ukrýt celou republiku, natož pár krabic zboží. Při prohlídce všechny ženské ječí a nadávají. Tahají nás za ruce, za nohy. Mezi námi se pletou ty nejmenší děti, řvoucí jak mohou. A tak jsi rád, když můžeš všechno skončit a rychle pryč. Pak by ses rád uklidnil, ale to už přijedou ze všech spolků, kde si stěžovali, a ty jim musíš všechno vysvětlovat.“
   „Já bych se s nikým nepáral“, prohlásil strážmistr s rezolutností, odpovídající jeho věku.
   „To už tady kdysi dávno bylo, a nikam moc to nevedlo. Ale tenhle bordel nevede taky nikam“, povzdechl praporčík, a znovu se vrátil k Jóžovi. „Víš, kde bydlí. V chalupě. A tu mu odkázala v závěti ta stará babka, co ji okradl jako první. On jí totiž až do její smrti dělal topení na zimu, uklízel místo ní sníh na chodníku, se vším pomáhal. A ona nějak dospěla k závěru, jak mu ublížila, když ho tenkrát považovala za zloděje, a chtěla svůj hřích nějak odčinit. A tak má Jóža s rodinou, kde bydlet“.
   Strážmistr se rozchechtal. „To snad není pravda, on ji okrade, a ona má výčitky“.
   „To bývá skoro v třetině případů“, poznamenal praporčík rozmyslně. „Vezmi si Jóžu. Tady snad není nikdo, komu by něco neukradl. Ale všichni vědí, kdo vykope hrob, když ne Jóža. Kdo uklidí hospodu, a pospravuje všechno, co chlapi poničí, když ne Jóža s Margitou. A tak to máš pořád dokola.“ Praporčík mávnul rukou, a vyhlédnul z okna, jestli už svítá, a pak zařval z plna hrdla na Jóžu, který zkoušel dveře u prodejny hraček, protože si vzpomněl na narozeniny svého nejmladšího.
   Strážmistr za ním povzdechl, přemýšlejíc, zda si vybral své zaměstnání dobře, a co bude dělat, až příští rok odejde praporčík do důchodu.

Kytara

   Předseda komise dočetl obvinění, která rodině Růžičkových kladla za vinu, jak uvedl jejich soused Novák, bydlící pod nimi, každý večer, až do půlnoci, a někdy i déle, tropení hluku hrou na kytaru, zpěvem a tancem.
   Růžičkovi, kteří se dostavili v počtu všech svých čtrnácti členů, se udiveně na sebe podívali, potom na komisi, a pak znovu na sebe. Dávali najevo naprostou nevědomost o tom, co jim předseda před chvílí četl. Někteří kroutili hlavou, jiní dokonce celým tělem, zbylí lomili rukama. Ze všech se linulo přesvědčení o nějakém velikém omylu, ke kterému zde muselo dojít. Snad záměna jmen, nebo domu, případně Novák všechno nějak popletl, krčili rameny, a někteří začali rozhořčeně mezi sebou šeptat a vrhat výhrůžné pohledy na Nováka. Ten se jen přikrčil, a nenápadně posunul na židli blíž komisi, dál od Růžičkových.
   Když jeden z Růžičků, patnáctiletý Tono, vykřiknul, „Nováku, ty lháři, to tě bude“. Nedořekl. Včas vyskočila matka Růžičková, a osopila se na svou rodinu, zejména její mladší, prudší část. „Ticho bude! Nevíte, kde jste“. A rázem všichni oněměli.
   Matka se obrátila ke komisi, rozevřela náruč, jakoby chtěla všechny její členy obejmout, Na to se uklonila, a se širokým úsměvem začala své vystoupení. „Vážená a slavná poroto. Vůbec nevíme, o co se jedná. Pana Nováka známe, bydlí pod námi v baráku. Máme ho rádi, i když je takový“, odmlčela se a přemýšlela, jaké slovo použít. Konečně jej našla, a dodala, „takový nervóza“. Pokývala hlavou, soucitně se na něj podívala, a pokračovala. „Za to, ale on přece nemůže. Každý nějaký jsme. A tak já říkám dětem, pozdravte, usmějte se, je to přece jen také člověk, i když nás nemá rád. Vy ho rádi mějte. Že vám dá některému pohlavek, no bože, těch ještě v životě dostanete. Je holt nervózní, s tím se nedá nic dělat“.
   Novák prudce vyskočil, „Růžičková, co melete. Víte přece, že Déžo ode mě dostal facku, že mi močil na dveře, a ne, že jsem nervózní“.
   „No, vidíte, jak hned vybuchne“, znovu se usmála Růžičková. „Teď jste to sami viděli. Pan předseda ho nevyvolal, a on si klidně mele a mele. Bez dovolení. Takový on prostě je.“
   Nabírala dechu, a rodina jak jeden, souhlasně přikyvovala. Na její mávnutí přestala a její projev pokračoval. „Víme, že je nervóza. A tak říkám dětem. Nesmíte dupat, nesmíte běhat, nesmí vám nic spadnout na podlahu. A tak chodíme po špičkách“. A začala předvádět, jak rodina doma chodí. Snad ani baletka by nedokázala přejít po místnosti, jak nyní ukazovala komisi Růžičková. Rukama mávala, jakoby se chystala vznést. Nohy pokrčila nejprve v koleně, a potom pouze špičkou se dotkla podlahy, aby již krčila druhou nohu a spíš přelétla, než přešla dál. Několikrát takto přešla po místnosti, než nabyla přesvědčení, že komise ví už dobře, jak se doma pohybují.
   Předseda komise pomyslil na starou římskou zásadu, jeden svědek, žádný svědek, a začal litovat Nováka, který proti jednolité frontě rodiny Růžičků, nemá šanci. Pomyslel, zda někdo další z domu nebude ochoten svědčit o skutečnostech, které se tam dějí. Ve většině případů, se nikdo angažovat nechtěl. Už jen kvůli budoucím nepříjemnostem. Pohlédl unaveně na Růžičkovou, která sebevědomě, s jízlivým úsměvem hleděla na Nováka.
   „Jak to bylo s tou hudební produkcí“, zeptal se, když nadiktoval první výpověď zapisovatelce do protokolu.
   Růžičková nasadila zase uctivý výraz, a pro jistotu se zeptala, „to myslíte jako hraní na kytaru, pán předseda“. A když přikývl, spustila naříkavým hlasem. „Kde my bychom vzali kytaru. Víte, kolik taková kytara stojí. My máme sotva na chleba. Já nemám kytaru, můj muž nemá kytaru“, a otočila se k němu, dokud nezakroutil hlavou, dokumentujíc tak, že kytaru opravdu nemá. „Babička nemá kytaru“, a opět stejné potvrzení jejích slov. „Dědeček nemá kytaru“, a znova zavrtění hlavou. Pak rychle následovalo za sebou „Marika nemá kytaru, Laco nemá kytaru“, a tak šlo jedno jméno za druhým, následované zavrtěním hlavy jmenovaného, až se dostala k šestiletému Déžovi, který též zavrtěl hlavou tak rezolutně, až byl strach, že mu upadne.
   A potom, díky jejímu rozhorlení a vášnivému zápolení o svou rodinu, z Růžičkové vyjelo nakonec. „Tak vidíte, slavná poroto, nikdo z nás nemá kytaru, a když už na ni hrajeme, tak říkám, prosím je, jen tiše, tichoučko, nebo bude Novák zase nadávat“.
   Předseda komise lhostejným hlasem nadiktoval její výpověď, zívnul a zeptal se na tanec v pozdních hodinách.
   Vedle ujišťování o brzkém uléhání celé rodiny, protože jim elektrárna z neznámých důvodů odstřihla elektřinu, a tak nemají světlo, se jim dostalo i odborného výkladu o všech možných nemocích nohou, které jednotliví členové rodiny mají, a proto na tanec nemají ani pomyšlení, a když už, o velkých svátcích si přece jen zatancují, tak jedině bosky, a na koberci, podle ukazování, vysokém asi deset centimetrů. Ten si koupili právě kvůli tomu, aby nebylo nic slyšet.
   Protokol šla matka Růžičková podepsat. Přečetla, chvíli protestovala kvůli uvedení výroku Tóna a močení Déža na dveře, a na základě poučení nechala dopsat do protokolu dopsat, že Tóno, vedený rodinou vždy k pravdomluvnosti, nedokázal vydržet Novákovo osočování, a chtěl mu říci, jak ho bude trápit svědomí, až si své lži uvědomí. O Déžovi dopsali, že se léčí na urologii s prostatou, kterou se nakazil od dědečka. A pak rozmáchlým písmem se matka podepsala. Nikdo další z rodiny už nechtěl nic dodat, protože ona vysvětlila všechno, a celá rodina za její výpovědí stojí.
   „Navrhujete ještě nějaký důkaz, nebo svědka“, obrátil se předseda komise k Novákovi.
   Novák, celý schlíplý, vstal a dlouho přemýšlel. Ani on, stejně jak předseda komise, nevěřil v ochotu někoho ze sousedů vypovídat. Nadávají všichni, ale jen pokud jsou Růžičkovi bezpečně daleko. Sem nikoho nedostane, jedině snad Mourovou, napadlo ho, a vyslovil její jméno nahlas.
   „Mouračka, bouračka, a taky klouzačka“, zašklebil se Tóno, dostávajíc vzápětí od matky Růžičkové, za svou říkanku, na niž byl od dětských let patřičně hrdý, pohlavek. Jediná z rodiny, hned pochopila nebezpečí. Mourová by přijít mohla. Nebojí se nikoho a ničeho. Byla z rodu žen, které ani pro slovo, ani pro ránu nešly nikdy daleko. Ale nemá ráda úřad, žádný úřad, svitla naděje pro rodinu. Nemá ráda ani Nováka, protože ho nepovažuje za chlapa. A matka Růžičková hned spřádala korekci svého původního plánu, rozšířit jej, o zpracování Mourové, aby sem nešla. Příliš ale v úspěch nevěřila, ji nesnáší stejně jak Nováka. Ale mohla by, najednou si oddechla, za nápad, který ji kmitl hlavou, a přinášel řešení. Nechá předvolat Boudu ze sociálního. Ten nemá rád Nováka, protože chce po něm, aby jejich spory řešil, a nemá rád ani Mourovou, která mu párkrát vynadala, a jednou dokonce nafackovala, když ji obvinil z rasismu. A také ho hned navrhla, když se předseda ptal jí. Ten přikývl a odročil jednání na příští měsíc.
   První vypovídal Bouda, odpovědný ve městě za přizpůsobování nepřizpůsobitelných občanů. Zjevně nechápal, kde je, a co se po něm chce. Byl naučený jediný projev, který v nepatrných obměnách používal při každé příležitosti. Jeho obsah by se dal v kostce vyjádřit jediným souvětím, „přes následky minulosti, nepřízeň a nepochopení občanů, nepatrné finance, a některé kulturní odlišnosti našich klientů, můj úřad dělá zázraky“.
   Po půlhodině to bylo moc i na komisi, a předseda se zeptal, „mohl byste se vyjádřit k položené otázce, jak je to s kytarou Růžičkových“.
   „Právě jsem o tom chtěl začít“, nenechal se vyvést z nastoupené linie. „Ano, můj úřad, jak zjistil u dětí Růžičkových hudební nadání, tak jim koupil ne jednu, ale dvě kytary, aby mohly cvičit a docházet do základní umělecké školy“. A potom se vrátil zase tam, kde začal, až byl nemilosrdně přerušen, aby mluvil k věci nebo vůbec ne.
   Mourová byla daleko striktnější. Prohlásila rodinu, vyjma dědečka a babičky, za bandu lenochů a gaunerů, kterou by, nebýt těch dvou starých, dávno vypráskala ven, pokud by dřív nechcípli hladem nebo je nesežrali vši. Potom Nováka nazvala slabochem, který by mohl mít už dávno klid, kdyby těm hajzlíkům dal pár facek. Nezapomněla ani na Boudu, vůči němuž a jeho úřadu se dopustila několika urážek, dávajíc jim za vinu stav, který v domě, ale i jinde je.
   Předseda komise ji napomenul, aby se mírnila ve svých výrazech. V duchu se ale divil, proč ani jeden z těch, a ona nezapomněla na nikoho z přítomných, se nebrání, a všichni jsou náhle hluší, úplně a zcela. Mourová se na něj podívala, ale potom jen mávnula rukou a skončila svoji výpověď.
   Došla na závěrečná slova. Novák opakoval, co od počátku tvrdil, a připomínal, co řekla Mourová a Bouda. Matka Růžičková vstala, dlouho se zasněným výrazem uvažovala, a nakonec ze sebe vychrlila. „Slavná a ctěná poroto. Jak už jsem řekla, žádnou kytaru nemáme, a jak řekl pan Bouda, když už na ni hrajeme, tak je to z nařízení úřadu, a úřad musí i Novák poslouchat.“ A tak komise vyhlásila přestávku na poradu, doufajíc, že je něco napadne.

Jako každý rok

   Komise pro projednávání přestupků nevěřícně, již po několikáté, pročítala spis. Párkrát na sebe udiveně pohlédli, a potom každý řekl, co se kde dozvěděl. A tak dali pomalu dohromady příběh, který měli nyní projednávat jako přestupek proti občanskému soužití, ač i naprosto neznalému muselo být jasné, že se zde jedná o několik trestných činů spáchaných najednou a skupinou osob.
   Vše proběhlo, na hodech v Záhoří, obci táhnoucí se od sedmi set do devíti set metrů nad mořem, při posvícenské, nebo jak tam říkali, hodové zábavě. Vesnice měla dolní a horní konec. Dole se živili trochu na poli, trochu v kamenolomu a na pile. Nahoře chodili takřka všichni do lesa. Zezdola nahoru stoupal kouř a ze shora dolů stékala voda. Celý rok to obě části vesnice považovali za normální, s čím se nedá nic dělat. Prostě takové to je. Ale jak se na hodové zábavě opili, stačilo, když se horňák zmínil o kouři nebo dolňák o vodě, a potom se strhla mela. Kdo měl ruce, ten se pral. Kdo neměl, aspoň popuzoval svou stranu a nadával té druhé. Tak to bylo od pradávna každý rok stejně.
   Proti jiným létům měli letos smůlu v tom, že se vesnicí vracel ředitel okresní policie, a po dlouhé cestě dostal žízeň. Napadlo ho zastavit zrovna v hospodě, kde se hody slavily. Nesmyslnost svého nápadu si uvědomil, kdy letěl i se svým řidičem z hospody ven, oba řádně pošramoceni a zfackováni. Nejen, že vlezl do hospody, akorát v okamžik, kdy rvačka obou konců vesnice vrcholila, ale ještě k tomu měl pocit nutnosti tomuto mlácení občanů zamezit. Vykřikl, „jménem zákona“, a než dokončil, jak chtěl „rozejděte se“, už ji měl. Řidič chtěl a považoval za nutné se svého představeného zastat, a vrhl se na útočníka. To se ukázalo, jako daleko horší nápad, než měl jeho nadřízený, když po vstupu do hospody chtěl rvačku ukončit. To místní brali jako nevhodný zásah do jejich zábavy, a fackou vše považovali za vyřešené. Ale jednání řidiče byl přímo útok na jejich práva představitelem nenáviděné státní moci. Dosavadní protivníci se spojili, a všichni se snažili aspoň jednou si bouchnout, aby státu dali zřetelně najevo, kde se svoboda jednání dokáže ještě uhájit.
   A tak zbití a potrhaní se zastavili na místním oddělení, kde konal službu praporčík Řehák, nadávající na skutečnost, že službu v tento významný den musel vykonávat on sám. Trochu si ji vylepšoval pivem, když uviděl ty dva. Nejprve je považoval za někoho z posvícenských rváčů z dolního konce, protože on byl z horního, kteří si chtěli vyřídit účty i s ním. Vzápětí však poznal, o koho jde, a rychle vstal, když předtím ještě rychleji ukryl nedopitou láhev. Jeho nejvyšší pán na okrese se zeptal, jestli ví, co se děje v hospodě, a když praporčík udělal chybu přiznáním znalosti o dění v hospodě výrokem, „určitě se tam řežou, když jsou hody“, byl představeným nejen pokárán, ale i vyzván k zásahu a ukončení té rvačky. Praporčík se na ně podíval, a jak vyhodnotil situaci, že dopadne jako oni, poukazoval na absolutní neúčinnost takového zásahu.
   „Tak zavolejte zásahovku“, rozkazoval nadřízený.
   Praporčík chvíli zvažoval, kdo bude mít navrch. Jestli zásahovka, kterou tvoří na kraji pár chlapů, sice cvičených, ale proti desítkám chlapů dělajících v lese, na pile a na poli, budou naprosto bez šance, a udělal toho večera druhou kariérní chybu, když své zhodnocení situace vyslovil nahlas.
   Ředitel to vzal jako urážku. Ne sebe, neposlechnutím jeho rozkazu, ale policie jako celku, když její člen pochybuje o způsobilosti její elitní části udělat pořádek, a zavolal zásahovku sám. Dopadlo to, jak předpokládal praporčík. Zásahovka přijela, pokusila se volat k pořádku místní rváče, a než si její velitel uvědomil skutečnost, a vydal rozkaz k ústupu, byli biti jak žito. A nejen to, místní propadli jakési euforii z tak nevídaného zpestření jejich zábavy, a začali jednotlivým členům tohoto elitního sboru brát jejich vybavení, aby měli suvenýry, a jednou se mohli svým známým a potomkům nejen pochlubit svými činy, ale dokázat je i trofejemi vítězů.
   To už bylo moc i na praporčíka Řeháka. Vylezl ze své kanceláře, obešel houf, kde vesele pronásledovali jeho kolegy, a zašel do hospody, kde zůstaly jen ženské. „Sakra báby, vy chcete zůstat slaměné vdovy“, křičel už ve dveřích, aby upoutal pozornost. Ženské, které ho znaly od dětství jako klidného a rozvážlivého člověka, ho obklopily, ptajíc se co se děje.
   „Ti vaši ožralci mlátí u rynku policajty. Tak utíkejte zakročit, než je pozavírají všechny“. Ženským unikla nelogičnost spojení, jak by mohli mlácení a pronásledovaní policisté někoho zavřít, a z hrůzy před kriminálem, běžely uklidnit své muže. Jako první vysoká kostnatá Burdová, která manžela i bratra uklidnila několika fackami, a ostatní ječením, že mají roupy jen z toho, že se furt flákaj a chlastaj, místo aby pořádně dělali. Mezitím doběhli i další, rozlícené stejně jak ona, a během pár minut byl klid. Chlapi z vesnice se shromáždili na jedné straně a policisté na druhé straně malého rynku.
   „Koukejte jim všechno vrátit“, velela ječivým hlasem Burdová, která byla z prastaré pytlácké a pašerácké rodiny a zkušenost jí varovala, že se u nikoho nesmí nic najít, a tak nelze nikomu nic dokázat. Kdo by si v této tmě, a v takovém rumrajchu byl schopen někoho pamatovat. Chlapi neradi sice, ale poslechli, a všechny trofeje vrátili. Tím se i uvolnilo napětí, protože policisté nebudou muset vysvětlovat ztrátu materiálu. Zároveň si přiznali, že honba na vrahy, lupiče, narkomany a jiné zločince je proti dnešku selanka, a pojali k chlapům jakousi úctu. Ti zase k nim, protože se nezaštiťovali svým postavením, ale poctivě se s nimi prali. A tak jak bylo zvykem, ozval se jeden z dolňáků, „tak co, nespláchneme to pár panáky“. Ozvalo se souhlasné mručení a i zásahovka se pohnula vstříc k smírnému ukončení. Jenže ženské rozhodly, že zábavy bylo už dneska dost, a jde se domů. Chlapi ještě pozvali aspoň zásahovku na hody příští rok, očekávaje od toho vylepšení zábavy, a jejich pozvání bylo z téhož důvodu srdečně přijato.
   Všechno mohlo skončit smírně, kdyby si ředitel neumanul, že utrpěla vážnost jeho postavení a nedal podnět k trestnímu stíhání. Jenže narazil. Velitel zásahovky tvrdil, že účelu zásahu bylo dosaženo zklidněním celé situace, moudře mlčíc o roli Burdové. Praporčík Řehák tvrdil, že hody proběhly stejně jako každý rok, v čem měl i neměl pravdu, a že kvůli tmě nepoznal ani jediného z těch kteří se rvali, v čem pravdu vůbec neměl. Ale copak lze žádat venkovského policistu, aby označil někoho, kdo jinému dá pár facek, a zároveň jich pár dostane. A tak si šetření celé události předávali jeden druhému, až státní zástupce, odcházející do důchodu a pocházející z vesnice vedle Záhoří všechno zastavil, a převedl vše do přestupkového řízení, doufaje v uplynutí jednoleté promlčecí doby. Jenže písařka komise byla nová a nesmírně aktivní, a stačila všechny pozvat na projednání ještě včas a všechny najednou.
   A tak nyní komise přemýšlela, co bude dělat, až se sem vhrne třicet nebo čtyřicet chlapů. Na okamžik je napadlo zavolat předtím městské strážníky. Naštěstí jim včas došla absurdnost tohoto nápadu. Co by zmohli tři muži, jezdící celý den v autě, proti čtyřicítce chlapů, kteří od rána do večera tvrdě makají v práci a pak pokračují doma. Někdo z nich navrhnul, aby vyčkali maximálně pět minut, a potom jednání komise odročili na příští měsíc, a tím se dosáhne přece jen promlčení, které pokazila písařka svou absolutně nevhodnou aktivitou. Jenže chlapi ze Záhoří přijeli včas. Komise uslyšela ryk na chodbě, jako jeden všichni zbledli, a dívali se na hrnoucí se dovnitř podezřelé z přestupku.
   Předseda komise vstal, a díky nezměrnému úsilí se mu podařilo přečíst všechna jména, a co je jim kladeno za vinu. Pak všechny poučil o jejich právech, a chystal se začít s výslechy, v duchu proklínaje den, kdy starostovi kývnul na výkon předsedy komise.
   „Můžu něco říct“, přerušil ho šeptem chlap, hlásící se jak ve škole. Když předseda ulehčeně přikývl, s úklonou vstal. Jevil se jak valník, plně naložený dřevem. Široký, vysoký, ruce jak lopaty. Nesmělým hlasem začal, „pane předsedo, páni komisaři. Všichni víme vo co de. Tak proč se máme zdržovat. Řekněte nám, kolik máme zaplatit, my to tady slečně zapisovatelce dáme, a pudeme. Za rok nás tu máte zas. Hody budou jako každý rok. Že jo, chlapi“, otočil se ke svým spoluobviněným za zády, kteří souhlasně zamručeli.
   Asi je to proti předpisům, pomyslil si předseda, ale už držel v ruce seznam, a četl, „Ambrož Jan, pokuta 500,- Kč, náklady řízení 200,- Kč, dohromady zaplatí sedm set korun“. A tak četl jednoho po druhém, všichni přistupovali k zapisovatelce a vypláceli jí sedm set. Jen Možný začal, když na něj přišla řada protestovat, ale byl okamžitě ostatními okřiknut a zaplatil pak beze slova. Chlapi si mezi sebou peníze měnili, půjčovali, platili jeden za druhého, a tak během dvaceti minut bylo všechno vyřízeno. Nakonec řekli, aby komise doplnila i náhradu škody, kterou už hostinskému zaplatili, což on potvrdil.
   „Tak tedy za rok, nashledanou“, podával jejich řečník ruku předsedovi.
   „Rozhodně“, usmál se ten, a jak mu byla ruka stisknutá, dával si na ni ještě dva dny obklady.

Nápravníkův boj

   Nápravník přišel o zaměstnání kvůli snížené příčetnosti. Podivil se proč, ale nakonec ani neprotestoval, jak byl dosud zvyklý. Protestovat proti každému a proti všemu. Neboť chtěl dělat čest svému příjmení a napravit svět. Zatím se mu to příliš nedařilo. Místo, aby u lidí získával úctu a vážnost, většinou mu nadávali, nebo se mu vysmívali. To druhé jej trápilo, nadávání ani ne. Vzpomněl si vždy na všechny, co svět napravovali před ním, a se žádným z nich se vládci společnosti nemazlili. V řadě případů, ani jejich normální vrstevníci. Některé z nich setnuli, řadu jich upálili, výjimkou nebylo ani oběšení a jiné způsoby poprav, další vyhnali ze země. On byl vyhnán jen ze zaměstnání. Při posledním pohovoru, seděli proti němu vedoucí personalista a závodní lékař, sdělujíce mu, proč u nich musí skončit. Nejprve se rozzlobil, protože i v bývalém podniku bylo hodně věcí k nápravě. Ale nakonec uznal argumenty lékaře, že takto bude mít pro svou činnost daleko více času a ještě bude pobírat i invalidní důchod, takže bude zabezpečen.
   Ráno vstal jako jindy, a až při snídani si uvědomil, že už do práce nemusí. Zašel tedy pro noviny, a po jejich přečtení, napsal dopisy upozorňující na nesprávnosti, které se z nich dozvěděl. Psal vždy tomu, u kterého předpokládal odpovědnost a možnost nápravy. Když ho nedokázal určit, psal prezidentovi nebo předsedovi vlády, které pokládal za odpovědné ve všech ostatních případech. Jak dopsal, byl akorát čas k obědu. Obléknul se a šel do blízké hospody, stavujíc se cestou s dopisy na poště. Kupodivu, dnes tu bylo vše v pořádku, a on neměl možnost zasáhnout.
   V hospodě se hned ve dveřích zachmuřil. Viděl dva učedníky, mající u talířů postavená piva. Ani vteřinu se nerozpakoval, a zasáhnul. Poučil je, i hostinského, o porušení zákona. Všichni tři na něj hleděli připitoměle, nemohli pochopit, co po nich vlastně chce. Když jeho ječení přibíralo na intenzitě, vrátili kluci pivo hospodskému, který je vylil. Nápravník spokojeně usedl k jednomu ze stolů, nechal si přinést pivo a jídelní lístek. Nejprve zkontroloval míru, a když zjistil její dodržení, postavil po upití pivo zpět na stůl. Dlouho prohlížel nabídku jídel, až se rozhodnul pro hovězí polévku.
   „Co k tomu“, ptal se hospodský.
   „Nic už. Mně to stačí.“
   Hospodský šel tedy pro polévku, a celou cestu rozmýšlel, jestli mu do ní nemá plivnout. Ale nakonec to neudělal, čehož vzápětí litoval, když po něm Nápravník chtěl při placení, aby mu vrátil dvacetník. „Ten ale neexistuje, už aspoň tři roky“, bránil se zoufale.
   Nápravník na něj vyčítavě pohlédl, a přitom mu sdělil, že smí účtovat ceny pouze tak, jak je má uvedeny v ceníku nebo na jídelním lístku. Tam je polévka za 19,90 a rovněž pivo je za stejnou cenu. Tedy dohromady je to 39,80, a protože mu dal Nápravník dvě dvacetikoruny, je mu povinen 20 haléřů vrátit.
   „Ale dvacetník už není.“
   „Tak mi dejte dva desetníky.“
   „Ty už také nejsou. Haléře už prostě nejsou. Nejmenší jsou koruny.“
   „Pokud nejsou, jak je možné, že uvádíte v haléřích ceny“, zeptal se Nápravník přísně.
   „To se tak píše, a pak se to zaokrouhluje“, naříkal hospodský.
   Nápravníkovi kmitlo hlavou nějaké nařízení nebo právní předpis o zrušení haléřových mincí, a jak si mají přitom prodávající a kupující počínat. Nemohl si ale nyní vzpomenout, jak to bylo přesně stanoveno. Byl muž spravedlivý, a tak vstal a rozloučil se slovy, „posoudím doma, a přijdu vám říci jak si počínat“.
   Když odešel, přemýšlel hospodský, kde by mohl sehnat jed na krysy, proklínajíc tohoto hosta.
   Ten zatím šel domů, když spatřil přeplněný odpadkový koš. Zastavil se, stál před ním další úkol. Zjistil název ulice, a vydal se za starostou. Na chodbě úřadu byla fronta žadatelů o sociální dávky, kterým Nápravník okamžitě vyčetl, že zneužívají dobrodiní státu, místo aby čistili ulice. Dostalo se mu několika nadávek, ale kupodivu i vysvětlování, proč jsou tady, a ne tam, kde by podle něj měli být. Sice ho všichni znali, ale nikdo nevěděl na základě čeho, se na ně osopuje, a to kdykoliv je potká. Jeho zanícenost, nesmlouvavá přísnost, to že jim klidně říkal, co se jiní neodvážili, v nich vzbuzovalo podezření, že je nějakým úředníkem, který je těch dávek může zbavit.
   Jak je dostatečně napomenul, pokračoval ke kanceláři starosty. Sekretářka, jak ho spatřila ve dveřích, ztratila dobrou náladu, kterou dosud měla, a automaticky šla oznámit jeho přítomnost starostovi, který vyšel s ní, aby nemusel Nápravníka zvát k sobě. Vyslechl stížnost, a pokrčil rameny, vysvětlujíc vše nedostatečnou kapacitou Technických služeb. Nápravník se nasupil pro tak lacinou výmluvu, a poukázal na lidi stojící na chodbě, z nichž více než polovina překypovala zdravím a energií, kterou by mohli využít při úklidu města, jak řekl hlasem, nepřipouštějícím odpor.
   „Já jim to ale nemůžu nařídit, to by museli chtít sami“, bránil se starosta.
   Jeho odpověď považoval Nápravník za další ubohou výmluvu, a zeptal se přísně, „a mluvil jste s nimi o tom“. Ironicky se usmíval, když starosta přiznal, že ne. Přiměl ho jít s ním na chodbu, kde oznámil všem žadatelům, že dávky dostanou jen ti, kteří půjdou uklidit město. Fronta se rozvlnila, žadatelé pohlédli nejprve ustrašeně na sebe, pak ustrašeně na Nápravníka a starostu, jehož přítomnost v nich zviklala přesvědčení, že dávky musí dostat, ať jdou uklízet nebo ne.
   A tak víc než polovina následovala Nápravníka, který se ujal organizace úklidu. Předtím než vyšli z úřadu, přiměl starostu, aby jim zajistil odvoz odpadu. Ten s myšlenkou, to bude ale průser, až se to dozví na kraji a tisk, zavolal na Technické služby, kam mají promptně zajet s náklaďákem.
   Nápravníkova čistící četa rychle řídla, ale přesto se jedna ulice uklidila, a auto odjíždělo plné. Poslední lidé utekli, když je chtěl přimět, aby s ním jeli třídit odpad na skládku. Dokonce od jednoho z nich dostal pár facek, protože ho chytil, aby ho dovlékl do kabiny auta. Jel tedy sám, nerad nechával něco nedokončeného. Cestou, když se mu řidič kvůli těm fackám, smál, v něm uzrálo rozhodnutí sehnat si kasr, aby se v takových případech mohl bránit. Třídil odpad na skládce sám, než ho vyhodili, protože jim končila pracovní doba, a skládku byli povinni uzamknout. Odnášel si ale dva časopisy, v kterých, při nahlédnutí objevil zajímavé články. V nich našel návod k dalšímu rozšíření svého boje za lepší současnost. V jednom vyzývali k dárcovství krve a kostní dřeně. V druhém psali o mladíkovi, který přeřezal zabezpečovací pásy osádce převráceného auta, lidi pak vytáhnul, a tak jim zachránil život, protože auto brzy chytlo a shořelo. Byla tam i zachráncova fotografie. Což vyvolalo v Nápravníkovi hořkost. Kolik toho už zachránil on, a jeho fotografie nebyla zatím nikde.
   Druhý den ráno ani nedosnídal, jak spěchal naplnit svá rozhodnutí z včerejšího dne. Nejprve koupil kasr, nechal se poučit, jak se s ním zachází. Pak koupil nůž na přeřezávání pásů, a šel se postavit k silnici. Zklamaně a vyčítavě pohlížel na auta, která kolem něj projížděla, a z nichž se žádné nepřevrátilo, aby mohl zasáhnout, a jeho fotografie by byla v novinách. Vydržel tu hlídat až do oběda, kdy dostal hlad. Chtěl zajít do hospody, ale vzpomněl si na svůj slib o posouzení a sdělení započítávání haléřových částek. Tam jít nemohl, protože na to zapomněl, a nesplnil by tak, co slíbil. Musí prostudovat vše dnes, a zajít do hospody až zítra. Dnes si koupí nějakou uzeninu a pečivo. V obchodě nenašel nic, co by mohl personálu vytknout, a odcházel rozezlen. Prozatím se mu nějak nedaří.
   Vracel se domů, aby pojedl a trochu si odpočinul, než bude pokračovat v uskutečňování spravedlnosti a konání dobra. Nedaleko bydliště potkal sousedku, která zvesela pozdravila. Jemu její pozdrav připadal jako výsměch, ale svému zneuznávání přivykl. Horší bylo, že kráčela přímo proti němu. Tedy šla po nesprávné, levé straně.
   Vytknul jí to, a poučil, proč je třeba, aby každý chodil po pravé straně. Místo vděku se sousedka nasupila, zejména po jeho poznámce, „pokud nerozeznáte pravou a levou stranu, nechte si někým, kdo to ví, uvázat na pravou ruku mašli. Pak stačí se jen podívat, kde tu mašli máte, a na té straně jít“.
   „Já jsem tedy podle vás blbá“, začala a pak mu v několika větách pověděla, co si kdo o něm myslí, končíc, „větší vůl než ty, není na celém okrese, a možná ani státě“.
   „To sedí, taková slepice, která neví, kde má pravou ruku, bude někomu nadávat“.
   Sousedka byla žena rázná a alergická na nadávku slepice. Rozmáchla se, a volnou rukou Nápravníkovi jednu vrazila. Jeho dosavadní zklamání se změnilo v hněv, vytrhl z kapsy kasr a přesně podle návodu jej užil. Po vteřině ohromení si nešťastná žena mnula tvář, a naříkala příšerným jekotem, který přivolal řadu lidí i policejní hlídku.
   Marně Nápravník vysvětloval, odvezli ho na oddělení a sepsali s ním protokol jako by byl útočník, nazývali ho pachatelem. Sice zapsali vše, co řekl, ale trvali na svém. Odešel rozezlen, a ani mu nechutnalo. Přesto se zklidnil, a vydal se do nemocnice, darovat kostní dřeň. Vrátný nemohl stále pochopit, co chce. Nakonec udělal, co dělají v tomto případě všichni, a poslal ho k řediteli nemocnice.
   Nápravník seděl dlouho v kanceláři sekretářky, která rovněž nechápala, o co jde, ale jistota, s kterou vystupoval, ji přiměla ho ohlásit. Ředitel se přece jen konečně objevil, a s úsměvem všech funkcionářů zval Nápravníka k sobě. Po každém jeho slovu však úsměvu ubývalo, až zmizel úplně, a se špatně skrývanými rozpaky poslouchal jeho poslední větu, „A tak jsem se rozhodl darovat kostní dřeň, a jsem tady“.
   Ředitel horečnatě přemýšlel, co mu odpovědět. O dárcovství kostní dřeně něco zaslechl, ale vůbec nevěděl, zda se v jejich nemocnici provádí nebo ne. Staral se pouze, aby nemocnice finančně vyšla, ale co provádí za léčebné úkony, nevěděl, a ani ho to nezajímalo. Se svými zkušenostmi, dělal ředitele řady různých podniků, si byl ovšem vědom, toto nesmí muži před ním žádným způsobem ani naznačit, natož prozradit. Opět nasadil úsměv, a pohlédl na seznam telefonních čísel primářů. Marně přemýšlel, který z nich by mohl mít odběr kostní dřeně ve své kompetenci, Maně pohlížel na číslo primáře ortopedie, měl nejasné tušení, že tam něco s kostmi dělají, ale instinkt ho varoval. A nakonec zavolal svému odbornému zástupci. Neměli se rádi, každý druhým pohrdal. Ředitel kvůli neschopnosti zástupce vydělat peníze. Zástupce ředitelem jednak pro jeho neschopnost, ale i schopnost všeho. Přesto však na zavolání přišel, ředitel je nadřízený, a subordinace je nutná, uznával.
   „Tady pan Nápravník přišel se zajímavou myšlenkou, dárcovstvím kostní dřeně“, začal ředitel ze široka, aby nebylo poznat jeho absolutní neznalost o tom, o čem se bude vést řeč.
   Zástupce se udiveně podíval na oba, a přemýšlel, jaký kšeft ředitele napadl. „To je sice pěkné, ale my to neděláme, a ani dělat nemůžeme“.
   „Ředitel pohlédl na Nápravníka, a pokrčil omluvně rameny. Ten však žádnou omluvu nebyl ochoten připustit, a přeříkal, vše co si pamatoval o tom z článku v časopise. Zástupce na něj hleděl otráveně, jako každý profesionál na úplného laika. Když však slyšel, že on sám chce dřeň darovat kvůli její potřebě a významu, smutně se usmál, a pak se několika větami snažil Nápravníkovi, proč tady dřeň neodebírají, a na jeho dotaz mu i řekl, kde všude ji odebírají. Bohužel si však, v okamžiku, kdy už Nápravník se rozhodoval celkem v klidu, do které nemocnice pojede, neodpustil připomenout, že kvůli věku je naprosto vyloučené, aby se odběr od Nápravníka uskutečnil. Tím ho popudil, a jen společným úsilím ředitele, zástupce, několika přivolaných úředníků, a nakonec i ochranky, se podařilo Nápravníka vyhodit z nemocnice ven, bez větší škody.
   Nápravník stál rozčilený před nemocnicí, a uvažoval, co teď. Nechat to tak nemůže, ale do nemocnice se také vrátit nedokáže. Dva muži z ochranky, stojící před vrátnicí, tento úmysl svými postavami naprosto vylučovali, to pochopil i on. Naštěstí si vzpomněl na článek v novinách, pojednávající o někom, kdo se spravedlnosti domáhal u soudu. Málem výskl radostí. Proč by tak nemohl učinit i on? Sice v článku žadatel skončil neslavně a domohl se jen povinnosti uhradit soudní náklady. To ho však nemohlo odradit, on přece bojuje za správnou věc. A když už tam bude, podá žalobu nejen na nemocnici, která mu odmítla odebrat kostní dřeň, ale i na sousedku, chodící po nesprávné straně, a rovněž policii, která, podle něj zneužila svého postavení.
   V budově soudu byl zastaven členem justiční stráže, a tázán celkem přívětivě, co u soudu chce. Když odpověděl, že jde podat žalobu, sdělil mu strážce promptně číslo a patro kanceláře, kde od něj žalobu vezmou. Potom ho požádal, aby všechny kovové předměty, popřípadě zbraň, vložil do košíku a potom prošel ochranným rámem. Nápravník tak učinil, aniž postřehnul podezíravý pohled, když do košíku položil kasr, a potom prošel rámem, který začal zvonit. Po zazvonění se objevil další strážce.
   „Musíte mít u sebe ještě něco kovového“, přísně řekl strážce.
   Nápravník se zamyslel, projel rukama po šatech, a pak s ulehčením vyřkl, „tady ten nožík“, a vytáhnul dopoledne zakoupený nůž, s deseti centimetrovou, dlouhou čepelí.
   „Odevzdejte ho“, natáhnul strážce ruku, a druhý se postavil z boku, těsně k Nápravníkovi. Poslechnul, ale rozhodnul se podat žalobu i na ně. Pustil se potom po schodech nahoru, sledovaný pohledy strážců, rozmýšlejících, zda by ho raději neměli zadržet.
   V patře, kde hledal kancelář, potkal muže, nesoucího přes ruku několik talárů. Oddechl si, po událostech u prohlídky, zapomněl nejen číslo kanceláře, ale i patra. Proto začal pátrat hned v prvním, doufajíc v intuici, která mu napoví správné dveře. Ta jej však, jako skoro pokaždé, zklamala, a vracet dolů, znovu se zeptat, nechtěl. Objevení se muže s taláry, mu poskytlo naději. Věděl, z několika svých jednání u soudu, talár přísluší soudci. A tak na muže zavolal.
   „Pane soudce“.
   Muž se zastavil. Nebyl sice soudcem, byl správcem soudu, starajícího se o vybavení, materiál a vše možné. Proto nyní snášel taláry k sobě, aby je poslal do čistírny. Ale byl rád, když si ho někdo se soudci spletl, a takto jej oslovil, neboť kdysi soudcem skutečně byl.
   „Co si přejete“, zeptal se vlídně.
   Nápravník z tohoto zájmu vyhovět, ztratil na chvíli řeč. Slýchával od soudců většinou úsečné věty, jako, “mluvte k věci; to s případem nesouvisí; toto soudu nepřísluší; kroťte se ve svých výrazech;“. Ale někdy i daleko horší, nejvíce zamítnutí jeho žalob a také ukládající mu buď náhradu soudních nákladů, nebo pokutu, a dokonce i ambulantní či ústavní léčení na psychiatrii. A nyní, „co si přejete“. Konečně získal, tím nezvyklým oslovením, ztracenou jistotu, a slušně požádal, s mnoha omluvami kvůli zdržování, o rozmluvu.
   Správce ho vyzval k následování, a zavedl do své kanceláře. Nápravník byl udiven, když na policích, kde očekával sbírky zákonů a právnické knihy, byly čisticí prostředky, balíky papírů a změť dalších věcí, u kterých si souvislost s povoláním soudce nedovedl představit. Právní knihy tam naštěstí byly také, nevěděl, že jde o vyřazené, připravené k odvozu do sběru, a tak si uklidněn sedl do křesla, jak mu správce ukázal. Pak vyložil své potíže, které v posledních dnech prožil. Pouze otálel chvíli se stížností na justiční stráž, z obav, aby si tím nepokazil vyřešení ostatních případů. Ale vrozená touha po nápravě, jej přiměla k rozhodnutí domoci se spravedlnosti, i zde, u instituce, jež, jak se domníval, má za úkol spravedlnost chránit.
   „Taky, mi tady na strážnici, sebrali kasr a nůž“, skoro vykřiknul a poté vysvětlil, proč si obě tyto věci koupil.
   Správce chápavě pokyvoval hlavou, dokud Nápravník neskončil. „Tady, ale vás nikdo nepřepadne. To je právě starost stráže. A až půjdete pryč, všechno vám vrátí“.
   „I nůž“
   „I ten nůž. Na co, že ho potřebujete“, ptal se správce, který úplně nepochopil, co mu před chvílí Nápravník vysvětloval.
   „Jak jsem říkal. Na přeřezání pásů v autě, abych mohl vytáhnout zevnitř osádku“, a znovu pečlivě vyložil od přečtení článku o mladém zachránci, jenž ho dovedl k rozhodnutí činit totéž a zabránit tak zmaření lidských životů.
   „Tady, v budově, ale auta nejezdí“.
   Nápravník se pátravě podíval na správce, jestli se nejedná o nějaký úskok. Ale viděl pořád laskavou tvář, a chápající oči. Takto si nějak soudce představoval. Nevěděl, a ani nemohl vědět, že pochopením věcí a příběhu se soudce předem diskvalifikuje. Soudce je od toho, aby porovnával skutečnost se zákonem, nikoli se spravedlností. Pokud tak učiní, potom dopadne jak správce před ním, který kdysi při vyslovování rozsudku se dostal jen k vyřčení „Jménem republiky“. Než dořekl tuto formuli, promítnul si všechno, co přimělo člověka stojícího před ním spáchat, co spáchal, a nedokončil již, co měl říci dál. Že je vinen a odsuzuje se, atd. Měl štěstí, že předseda soudu s ním nezavedl kárné řízení, ale poslal ho na vyšetření, a pak s ním vážně promluvil o jeho absolutní neschopnosti soudce dělat, a nabídl mu místo správce. Rád přijal, pročítal si spisy před skartací, a někdy narazil na někoho, jako byl Nápravník a snažil se předejít vlídností a laskavostí trestnímu řízení.
   Nápravník se z opatrnosti zeptal, „opravdu ne?“
   „Jsem tu přes třicet let, a auto jsem tu ještě neviděl.“
   Nápravník pokýval hlavou, uvědomil si, že on sám také ne, i když venku jich viděl takové množství. A přešel k odběru kostní dřeně. Rozebírali celou věc dlouho, až nakonec uznal za nejlepší řešení odjet do Prahy, a tam se domluvit sám. Odeberou dobře, neodeberou, nedá se nic dělat. Každá profese má nějaké předpisy, a Nápravník předpisy ctil, protože vdechují světu řád. U sousedky pochopil, že kasr jí rozhodně nezpůsobil nic příjemného, a proto tak reagovala. Potěšeně naslouchal uznání vyslovené jeho řešení odpadů, zejména poznámku, co věcí by se vyřešilo, kdyby všichni se zachovali tak jako on. A nakonec byl seznámen i s tím předpisem, na který si nemohl vzpomenout v hospodě, ohledně zaokrouhlování haléřů.
   Nakonec se rozloučili. Oba spokojení svým setkáním. I když jeden se snažil za každou cenu svět napravit, a druhý pochopit.

Kozátkova pokušení

   Kozátko dopíjel v klidu své dnešní pivo, ale když si ke stolu přisednul Klaboch, okamžitě zpozorněl. Co ten po mně může chtít, marně přemýšlel. V životě si ke mně nepřisedl, a jak by taky jo. Já jsem z chalupy, která drží pohromadě už jen silou vůle, a záleží na osudu, jestli padne dřív ona nebo já. Nějak dlouho jsem vydržel, už mi je osmdesát. A já čekal, že jako všichni v rodině tu budu tak do sedmdesáti, a podle toho se o chalupu staral. A teď jen doufám v zázrak, aby přežila i ona. On je synek z druhého největšího gruntu. Po převratu mu chvíli sice říkali kulak, ale potom dělal vedoucího zásobování, na chvíli ho zavřeli. A potom zase dělal vedoucího. Já jen obecního poskoka.
   Na pozdrav však odpověděl, a rychle se napil, aby skryl nervozitu. Než postavil půllitr zpět, už jej napití mrzelo. Ubral si tak deset minut z času, který chtěl ještě v hospodě vydržet. Tady bylo teplo, venku a u něj v chalupě zima. A když nebude pít, tak hospodský jej brzy odtud vystrnadí. Dřív mu nevadil, ale nyní, když je hospoda jeho, nechce, aby některý z hostů seděl naprázdno.
   „Tak co zdraví, slouží, a pivo chutná“, začal Klaboch bodře.
   Určitě něco chce, když začíná tak pitomě, si byl už Kozátko jist. Rozhodnul se předstírat hluchotu, a trochu blba, za kterého jej stejně všichni považovali. „Co říkáš“, naklonil se trochu kupředu.
   „Jestli chutná pivo“, křiknul Klaboch.
   „Jo, pivo chutná. Ale nemám na něj“, a na důkaz zvednul sklenici, kde bylo skoro už na dně.
   „Dej si na mně. Dvě piva“, otočil se Klaboch k výčepu, a hospodský je za chvíli udiveně přinesl, přemýšlejíc, co ti dva mohou spolu mít. Kozátko málem ztratil dech. Sakra, nepamatoval, aby někdy Klaboch v hospodě něco pro ostatní poručil. Tak to je vážné, poposedl.
   „V Praze byla revoluce, to víš“, dostával se jeho spolustolovník k věci.
   „Něco jsem slyšel. Ale to víš, já nemám ani televizi, ani rádio, tak než se ke mně všechno donese, to chvíli trvá“.
   Klaboch spustil, co se stalo studentům na Národní třídě. Jak potom lidi vyšli do ulic, co na Letenské pláni, o stávce, o hercích, o studentech, o výměně poslanců a ministrů, a tak mu postupně všechno vysvětloval, co se nyní ve státě všechno děje. Jaké změny přijdou a co pro jejich příchod musí lidé udělat. Ke konci už jen sliboval, jak bude všem náramně, ale za podmínky, že pro to všichni něco udělají. Ve svém rozohnění poručil ještě jednou dvě piva, a Kozátko mu za ně byl ochoten naslouchat až do půlnoci, zejména pokud zůstanou tady v teple, v hospodě.
   Když Knobloch svou tirádu ukončil, řekl mu smířlivě. „Asi jo, všichni něco udělat musí, ale já, co můžu“. A vyslovil své heslo, svůj životní postoj. „To víš, kapitalisti mě v mládí dělat nenaučili, Hitler nedonutil, v socialismu si na dělání zvykat mi už nestálo za to“. Málem dořekl, a nyní se poctivě dělat už nikomu nevyplatí. Ale včas si uvědomil, že předstíral dosud naprostou nevědomost o tom, co se v republice děje, a místo toho se jen smutně zmínil o svém věku. Jeho nepředvídaný společník pokyvoval hlavou, aby ho nakonec pozval k němu domů, hned zítra, protože všechno spěchá. A tady nechtěl svůj záměr probírat, protože by je někdo mohl slyšet. A tak Kozátko slíbil splnit jeho pozvání a zítra k němu večer přijít, aby při lahvi a něčeho k jídlu všechno probrali. Potom se rozloučili, a každý šel domů. Kozátkovi vše přestalo vrtat hlavou, jak spatřil doma postel. Nyní myslel už jen na spaní. Sundal čepici, svlékl kabát, sako, zul boty, stáhnul kalhoty a šupnul pod peřinu. Brzy mu začalo být teplo, a nevěděl o světě. Jak se ráno probudil, pohlédl na hodiny, které visely na stěně a už několik let nešly. Je asi devět, odhadnul, když viděl kolem okna projet autobus. Za chvíli vstal, mimo kabátu a čepice na sebe rychle navlékl, co večer sundal, a zatopil. Jak se oheň rozpraskal, přihodil dvě silnější polena, na sporák postavil hrnec s vodou. Svléknul sako a sundal si košili. S odporem přistoupil k umyvadlu, a ve studené vodě se omyl. Rychle na sebe zase vzal košili a sako, aby si pak sedl ke sporáku, a přihazoval polena, dokud se voda nezačala v hrnci vařit. Nasypal do půllitrového hrnku trochu kávy a zalil vodou, dolévaje potom hrnek až k okraji mlékem. Z kredence vytáhnul buchty, co mu dala minulý týden Burdová, a spokojeně posnídal.
   Když umyl hrnek, nanosil na dnešek a zítřek ráno dřevo, zapálil si doma dělanou cigaretu, a sednul ke stolu. Chvíli přemýšlel, zda si nemá nalít panáka. Nakonec si jej nalil jen půl. Jde večer ke Knoblochovi, tam svoji denní dávku dostane, tak teď musí šetřit na horší časy. Po obědě má přijít k bábě Vrbové, složit jí uhlí, které jí včera přivezli. Váhal, zda by neměl jít už před obědem, a najíst se u ní. Vzpomněl si na výši jejího důchodu, a myšlenku zavrhnul. Dala by mu svoje jídlo, a sama by nejedla. A on má ještě tři konzervy, tak si jednu vezme. Chleba ještě také má, a stejně se večer dojí, tak v poledne moc jíst nemusí.
   Jak si tak pěkně den naplánoval, přisedl ke sporáku blíž, a chvíli přemýšlel, co Knobloch po něm může chtít. Přicházel mu na mysl jeden nápad za druhým, ale všechny je rychle zavrhoval. Nakonec nad tím mávnul rukou, snědl vepřovou konzervu, větší cibuli a několik krajíců chleba. Uslyšel autobus v jedenáct, a to by důvod, na chvíli se ještě natáhnout a odpočinout před skládáním uhlí. Za hodinu vstal, natáhl kabát a čepici a vydal se k Vrbové. „Nechala jsem si dovézt pět metráků“, vítala ho u malé kupy uhlí, a vysvětlila, že na víc neměla peníze.
   „Proč netopíš dřevem, je skoro zadarmo“, začal uhlí házet do kolny, kde pro něj měla určené místo.
   „Kdo mi ho nařeže, a naštípe“.
   „Už jsem ti snad stokrát říkal, že já“.
   „To jo, ale co když budeš zase v arestu“.
   Pochopil její obavy, i když ve vězení už aspoň deset let nebyl. Ale kdyby ano, tak tu není nikdo, kdo by těmto bábám posloužil. On si na tom založil způsob života. Nikdy se mu do práce chodit nechtělo. Nesnášel vyměřený čas, pravidelnost, přizpůsobovat se někomu. Ráno vstávat, utíkat na autobus, pak dělat někde v hale od šesti do dvou, i když bylo venku krásně, a zase se vracet domů, den po dni, týden po týdnu, rok po roce, celý život. Rozpočítávat mzdu a snažit se s ní vyjít celý měsíc. A tak se rozhodl nikam do práce nechodit. Bydlel v chalupě po rodičích, a živil se příležitostnou prací u lidí. Tam složil uhlí, tam dřevo včetně nařezání a naštípání, jinde prořezal stromy. Někomu spravil plot, někomu střechu, pomáhal na stavbě rodinných domků, a zase dalšímu vykopal jámu na vápno, na septik nebo na přípojku. Spravil, kdo co měl poškozeného, obstarával pochůzky, a tak dokola. Zabíjel a stahoval králíky, a když nesehnali řezníka, troufnul si zabít i prase. Někde mu dali peníze, jinde jídlo, popřípadě za něj zaplatili sekyru, co zatnul v hospodě nebo dluh v samoobsluze. A tak si v klidu žil, jak chtěl, když bylo krásné počasí, vylezl na kopec, a těšil se z pohledu na vesnici a její okolí.
   Tuto pohodu mu narušili dvakrát. Když musel na vojnu, a potom za války, když ho totálně nasadili do fabriky. Dařilo se mu skoro tři roky unikat, ale v roce čtyřicet tři už brali každého a tedy taky jeho. Sice byl ve fabrice úplně zbytečně, ale chodit tam musel.
   To, co byl ve vězení, nepočítal. Nemusel doma topit, nemusel shánět jídlo, a dělal tam, co venku. Něco spravil, něco přidržel, něco obstaral, a tak to šlo. Byl životem spokojen, dovedl si ho užívat.
   Když uhlí složil, uklidil dvůr, a šel to oznámit Vrbové. Dala mu třicet korun, a v kastrolu si odnášel omáčku s knedlíkem, slibujíc jeho vrácení zítra odpoledne. Strčil vše do spíže, a šel ke Knoblochovi. Už ve dveřích, vida, co je připravené na stole, se rozzářil a celkem srdečně pozdravil. Stará i mladá kysele odpověděli, protože se nezul. Knobloch ale vyskočil a vítal ho, jako dlouho očekávaného bratra. U stolu seděl ještě jeho syn, otráveným výrazem dávaje najevo, co si o všem myslí.
   „Nejdřív něco na zahřátí“, vzal Knobloch láhev koňaku a nalil do tří sklínek. „A ber si, když to sníme, ženské donesou další“, přistrčil před něj talíř, plný uzeného a sýra.
   Nedal se pobízet dvakrát, vzal chleba, naložil si na něj z talíře, a s chutí se do něj zakousnul. Pomalu, spokojeně přežvykoval a poslouchal, jak Knobloch začíná opakovat všechno, co mu říkal v hospodě včera. Ze slušnosti občas přikývl, a pak si naložil druhý krajíc, usmívaje se klidně na starou, která vztekle postavila na stůl láhve piva a sklenice. To bude určitě něco velikého, pomyslil si. Když donutil tuhle starou důru lakotnou, aby tolik nachystala. Co ale jen to může být? Má to něco společného s převratem, jinak by o něm pořád dokola nekecal. A chová se ke mně, jako bych měl psát závěť a jeho v ní stanovit za univerzálního dědice. Ale o můj barák, a ta zahrada a louka za ním, ho přece nemůže zajímat. Co by s tím dělal?
   Jeho myšlenky přerušilo, bouchnutí pěstí do stolu a patetický závěr dlouhé Knoblochovy řeči. „Musíme změnit naši vlast opět v kvetoucí zahradu. A přitom máme nezastupitelnou roli, i my, političtí vězni, kteří jsme úpěli v komunistických žalářích“.
   Polekal se, a místo aby si naložil třetí krajíc, tak si nalil sklenici piva, a řádně se napil. On se snad chce dát na politiku. Jinak by tak blbě nežvanil. To je zajímavé, jak všichni ti politici používají stejná slova. Je úplně jedno, kterou stranu prezentují. Normálně však promluvit nedovedou. Kvetoucí zahrada, úpění, všichni něco pro vlast, boj za lepší, vrátil se zase ke svým myšlenkám.
   „Půjdeš se mnou do toho“, byl z nich opět vyrušen.
   „Do čeho“, zeptal se, a přece jen si ten třetí krajíc rychle naložil. Měl obavy z konce tohoto představení, a dosud se pořádně nenasytil. „Vždyť to říkám. Do komise politických vězňů. Budeme prověřovat, kdo může zůstat u nové, naší policie, a kdo ne.“
   „Já bych ji raději úplně zrušil“, pokusil se o vtip, kterého vzápětí litoval. Odpovědí mu byl, další projev, proč policie musí být, a jaká musí být. A na konci znovu otázka, jak se zapojí on.
   „Já, ale politický vězeň nikdy nebyl. Třikrát jsem seděl za příživnictví, třikrát za krádež a dvakrát za výtržnictví“, namítal, a pro sebe si pomyslil. A ty konečně taky ne, seděl jsi za zpronevěru, vlastně rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jak se tehdy říkalo, ale mlčel.
   Knobloch mávnul jen rukou, a vysvětloval. „To byla ta jejich lstivost. Nechtěli prozradit pravý důvod, proč tě zavírají. Tys toužil po svobodě, dělat si chceš, a to jim vadilo. Proto si vymysleli ty paragrafy, jak si říkal. Mě také nezavřeli za boj proti nim, ale za rozkrádání. Ti byli moc mazaní na to, aby uvedli pravý důvod. A teď jim to spočítáme, my“, bouchnul do stolu znovu. Jak nadskočily přitom skleničky, jeho syn do nich se zíváním nalil, vypil a pak řekl, „já jdu spát“. Vstal, vzal kolem pasu svou ženu, která rázem pookřála, a zmizeli na schodech, stoupajících do jejich části domu. Když i stará projevila úmysl jít spát, řekl Knobloch, aby jim ještě něco přinesla, což Kozátko radostně uvítal, a popřáli jí oba dobrou noc.
   „Tak, jak se rozhodneš, copak tebe v kriminále nikdy netýrali“, naléhal Knobloch, sotva se za starou zavřely dveře.
   Kozátko zavzpomínal, napil se, mlasknul, a potom rozvláčně začal. „Jo, jednou to zkusili. Takoví dva vejrostci. Seděli za přepádání a okrádání starejch bab. A jen tak z plezíru, nic, vůbec nic, jsem jim neudělal, se domluvili, abych za ně dělal rajóny. A když jsem nechtěl, zkusili mě seřezat. Myslili si, na dědka máme, bylo mi už padesát. Ale byli tak blbí, že po mně šli, když jsem zrovna rozebíral bedny, a měl v ruce páčidlo. Jednomu jsem přerazil ruku, a druhému vyrazil dech, a pár zubů. Kápo je pak poučil, že oba nešťastně spadli ze schodů, a byl od nich pokoj.“
   „Já myslel bachaře nebo policajty“, nevrle ho přerušil Knobloch.
   „Ti ne“, odsekl Kozátko, vzpomínaje jak mu jednou dal místní policajt, tehdy příslušník sboru národní bezpečnosti, facku. Bylo to, když se chystal jít na zimu do vězení, a pro ten účel rozmlátil pár flašek v samoobsluze a manželka toho policajta všechno musela s ostatními prodavačkami uklízet, a vynadali policajtům, že jsou k ničemu. A proto tu facku dostal, ale taky mu ji hned vrátil. Pak šli na panáka, a domluvili se, že příště žádný bordel dělat nebude, že jen něco ukradne. Ale to přece nebudu tady vykládat, to bylo mezi námi chlapi“. A tak ještě na potvrzení své hlasitě vyřčené odpovědi zavrtěl hlavou.
   „To je jedno. Tobě třeba ne, ale jiným ano. A proto musí ta komise být“, pokračoval Knobloch.
   „Ať je, ale já. Vždyť se budou lidi té komisi smát, když v ní budu sedět“.
   „Jen ať to někdo zkusí, zatočíme s ním, že se nebude stačit divit“, rozkřikl se Knobloch.
   Ale, ale, pomyslil Kozátko. Tak už láska a pravda přestává vítězit nad lží a nenávistí.
   „Hele, úplně zadarmo to nebude. Taky se seznámíš s lidmi, kteří ti můžou zajistit pěkný výdělek, a moc se přitom nenadřeš“, pokoušel se Knobloch jej zviklat, pro něj důvody největšího kalibru.
   Kozátko se smutně podíval na jídlo a pití na stole. Věděl, že svou odpovědí si k nim cestu zcela uzavře, ale už se rozhodl vše ukončit, aby nakonec přece jen nepodlehl. „Tak, já ti něco řeknu. Kdysi, byl jsem ještě mladej a blbej, mě napadlo, abych si obstaral snadný výdělek. Tehdy mi lesáci nakukali, podobně jak se snažíš dneska ty, že kdybych měl koně, mohl bych s ním stahovat dřevo, a byl bych celý den v lese. Podlehnul jsem tomu pokušení. Sehnal jsem peníze, a na inzerát koupil koně od cikánů, kteří se jich zbavovali. Po návratu, jsem ho uvázal před hospodou, a uvnitř potom oslavoval, jak si budu žít. Kůň na mě bude vydělávat, a on zatím před hospodou padnul a pošel. Když ho veterinář prohlížel, smál se, že ten kůň byl tak starý, že možná pamatoval ještě císaře. Potom mi pověděl, jak se to dělá, aby herka vypadala, jako slušný kůň. Musel jsem pak ještě koně zakopat a sehnat k tomu spoustu povolení. Na ty koňské handlíře, jsem se ani nezlobil, dělali, co uměli. Ty taky děláš, co umíš. A já ti děkuji, že sis na mne vzpomněl. Ale já nemám potřebu zbohatnout. Také proč. Já nemusel nikdy v životě kecat nebo lhát. A na těch pár let, co mi zbývá, budu taky dělat, jen co umím.
   „Jak chceš, nutit tě nebudu. Najde se jiných dost“, odpověděl Knobloch kupodivu smířlivě, nalil posledního panáka, a potom ze stolu vše sklidil.

Beranův zkažený den

   „Vstávej, máš nejvyšší čas“. Hlas matky byl stále naléhavější a protivnější. Beran jen se vším úsilím otevřel jedno oko. Viděl ji nad sebou, ustaraností o něho dopálenou a třesoucí jím nyní již celou silou. Ta mě nenechá, pomyslil zklamaně, pohlížeje jí do tváře oběma očima. Ne, vůbec se mu nechtělo vstávat a jít na směnu do cihelny, kam minulý týden nastoupil. Ale to měl odpolední, a to ještě šlo. Tento týden na něj připadla ranní směna a vstávat každý den před pátou se mu vůbec nechtělo. Výdělek 70,- Kč na hodinu nebyl ještě tak zlý, ale chodit sem každý den a osm hodin dělat pořád totéž. Vozíkem k peci a naložit. Vozíkem do haly a vyložit. Hned první den se mu to přestalo líbit.
   Těžce vzdychl, chystaje se namluvit matce, že je nemocný. Vzápětí tento první nápad zavrhl. Matka mu nemoc neuvěří. Pomalu vstal, škrábaje se na hlavě, usilovně přemýšlejíc, co by mu matka mohla uvěřit. Nálada se mu zlepšila, když od stolu zavoněla vajíčka na špeku a káva. Zakrojil chleba, a jak vyjedl pánev, zapálil si cigaretu ke kávě, smiřujíc se s odchodem do práce.
   „Dělej, Kozel už jde“, kývla máma hlavou k oknu.
   „Já ti to neřek‘?“, šťastně se narovnal, jak mu hlavou bleskl nápad. „Prohodil jsem si s Kozlem směnu, někam potřebuje jet“, dodával neurčitě.
   „Tos mi neřek‘“, nedůvěřivě na něj pohlédla a cosi ji nutkalo, aby vyběhla za Kozlem na ulici a zeptala se ho. Ale pak pochyby zahnala, přece hned druhý den práce nenechá. Vydržel vždy aspoň čtrnáct dní. A tak uklidněná, mu pověděla, kde má oběd, a jak si všechno ohřeje, a co si má vzít sebou na svačinu. Ještě jednou se rozhlédla po kuchyni, smutně se usmála na syna, a pak utíkala do krámu otevřít.
   Naplánovala si to před šesti léty, když manžel zemřel, dobře. Pronajala si od obce prodejnu, kterou nikdo, tady v horách nechtěl. Nájemné bylo jen symbolické, a tak mohla, i když toho příliš neprodala, ukládat něco stranou. A jednou, těšila se, prodejnu koupí, syn se ožení a budou mít živobytí. Jen kdyby už začal něco pořádného dělat. Jeho táta taky žádnou práci nevymyslel, ale aspoň do ní chodil, a nějakou korunu přinesl. A pak umře, když bylo nejvíc potřeba, aby na kluka dohlédl, pomyslila hořce. A ten zvlčil. Ani ne, opravovala sama sebe v duchu. Nezvlčil, jen zludračil. Ale už byla u krámu, a začaly jí jiné starosti.
   Beran doma zatím rozmýšlel, zda se vrátit do postele, nebo ne. Nakonec se raději oblékl, a přemýšlel, co by ještě snědl. Měl pořád hlad. Rozhodl se, ohřát si oběd, však v poledne něco vymyslí. Když dojedl, uviděl oknem mámu, jak běží domů. Něco zapomněla, bylo první, co jej napadlo. Jak si všimnul jejího rozkládání rukama, a pohybu rtů, poznal, že se nevrací pro něco, co zapomněla, ale dozvěděla se nějakou náhodou, jak si ráno vymýšlel.
   Byla to bohužel pravda. K jeho smůle přišla nakupovat Kozlová, která chtěla potěšit mámu, jak Kozel chválil jejího syna, s kterým včera začal dělat. Máma na ni udiveně hleděla. Pak se přeptala, zavřela krám a už uháněla domů, si s ním všechno vyřídit. Dál už nečekal, vzal boty, a když máma otevírala domovní dveře, utíkal zrovna zahradními vrátky k lesu. Vyběhla ještě za dům, ale to už byl za smrkem. Viděl, jak mávla zlostně rukou, celá skleslá se pomalu otočila, aby šla zase do krámu.
   Usedl pod strom, a přemýšlel, co bude dělat. Bylo mu dobře, najezený, celý den před sebou, nemusel do práce, sluníčko svítilo, a tak nemusel hledat ani přístřešek. Náladu mu poněkud pokazila myšlenka na večer. Do hospody bez peněz jít nemůže. Šenkýř už mu na dluh nedá, má tam sekeru zaťatou hodně hluboko. Doma ho čeká nadávání mámy. Čím přijde později, tím bude nadávat méně. Mohl by k někomu zajít, ale ke komu. Marně přemýšlel. Všude se ho brzy snažili zbavit. U svobodných kamarádů, to byli rodiče, u ženatých, manželky. A tak může jedině do té hospody, ale kde sehnat nějakou korunu. Vzdychl nad takřka neřešitelným problémem.
   Vstal, a vydal se dál do lesa. Asi za půl hodiny narazil na krmelec a oči se mu rozzářily. Na krmelci svítila nová plechová střecha. Odhadoval, že by mu za ní ve sběrně šrotu mohli dát tak dvě, možná i tři stovky. Hospoda nabývala konkrétních obrysů. Prohlédl si ji, a seznal potřebu nářadí. Na oddělání, a potom i na její rozbití na menší kusy. Celou od něj šroťák nevezme. Bojí se policajtů. A tak se vydal domů pro kárku a nářadí. Na kraji vsi mu dnes přálo štěstí po druhé. Před Vrbovými stála stará konev na mléko, a asi starý Vrba v ní měl rozpuštěné vápno. Tak brzy už chce bílit, pomyslil si Beran a konev vylil a prázdnou si vzal sebou. Také z ní nadělá šrot, bude o nějakou korunu víc, pomyslil.
   Napřed se ještě podíval z horní ulice k máminu krámku, a když před ním viděl skupinu žen, oddychl si. Báby ještě kecaj, a čekaj na chleba, poznal podle doby. Tak má minimálně dvě hodiny času. Než chleba přivezou, a máma čekající skupinu žen vyřídí. Teprve pak by mohla přijít domů, a to on už bude dávno pryč. Vytáhnul z kůlny kárku, a pak s konví zašel do sklepa. Uchytil ji do svěráku a snažil se ji rozbít. Marně. Pot z něj řinul, ruce měl otlučené a poškrábané, ale konev vzdorovala. Co s ní, potvorou. Přece ji nenechá tady, nebo nepůjde vrátit Vrbovi. Bezděčně se rozhlížel po sklepě, a najednou se rozzářil. V koutě stála, o zeď opřená palice. Vyndal konev ze svěráku, a upevnil ji u zdi. Vzal palici, rozmáchnul se a vší silou udeřil do konve. Palice odskočila, ale na konvi viděl malý důlek s prasklinkou. A tak mlátil znovu a znovu, až se mu ji podařilo znetvořit tak, že konev připomínala už jen velmi vzdáleně.
   Vzal ji a dal i s nářadím do kárky, a zaběhnul ještě do kuchyně. Vzal ze spíže chleba, chtěl si vzít všechen. Ale vzpomněl si, že máma by k buřtovému guláši nic neměla. Ukrojil si tedy jen tři krajíce, a zbytek vrátil, a sebral konzervu vepřového. Kouknul na hodiny, dvanáct, akorát čas, aby vypadnul. Tašku s jídlem přihodil do kárky, a uháněl ke krmelci. Chvíli přemýšlel, zda se napřed najíst nebo servat plech ze střechy. Začal s plechem. Skoro hodinu trvalo, než ho sundal, a další než rozdělal na kusy. Konečně hotovo, vydechl. Zdola slyšel vlak, co jede v půl třetí. Rychle pojíst, a pak uhánět do sběrny.
   Šroťák, proti jeho očekávání mu za všechno nabídnul dvě stovky. „To je málo“, přešlapoval, jakoby chtěl odejít. „Můžeš s tím zajet do města, možná ti dají víc“, poškleboval se mu šroťák. Do města bylo dvacet kilometrů. „Tak jo“, přikývnul, a hodil rozbitý plech a konev na hromadu. Vzal dvě stovky, vyloudil ještě tři cigarety, a hurá do hospody.
   „Co tu chceš“, nevrle ho přivítal hospodský.
   „Jdu ti dát něco na dluh, a dám si pivo“, řekl rozvážně, a ke své lítosti, položil na pult stovku. Zapomněl si u šroťáka říci o drobnější, a ten mu dal dvě stokoruny.
   Hospodský pohlédnul na stovku, pak na něho, ale pivo roztočil, a Beran si sednul ke stolu. Ať mi půllitr donese, když platím, pomyslil si, a zapálil si první cigaretu.
   „Sakra, ty si dneska nějak dopřáváš“, položil před něj hospodský pivo. „To ti v cihelně už dali zálohu“.
   Než stačil odpovědět, ozval se z kouta Kozel, a Beran se zakabonil, jako ho jen mohl nevidět. „Hovno mu daj, a ne zálohu. Byl tam akorát včera. Dneska už nepřišel. Sedmdesát kaček za hodinu je pro něj málo, pro lorda“, odfrknul. A pak nadával, jak musel tahat vozíky sám.
   „Jak to, že nic nedostanu. Včera jsem tahal celej den, tak to je pět set šedesát korun. Hned zítra si pro ně půjdu“, rozzlobil se Beran, že mu nechtějí nic dát, i když tam celý den dělal.
   „To jo, včera jo. Ale dneska máš áčko, a tak ti všechno strhnou“, smál se mu Kozel.
   Beran se zachmuřil, a poklesla mu ramena, Všichni ho šidí. Včera cihelna o pět set šedesát korun. Dneska šroťák o takový dvě stovky. Tak pěkně ten den začínal, a takhle končí, celý sklesl a poručil si ještě jedno pivo.
   „Napřed ukaž peníze. Abys mi nepropil tu stovku, co jsi vrátil na dluh“, křikl hospodský.
   „Tady, vidíš“, hodil Beran na stůl druhou stovku.
   „Tak ti započítám na dluh sto padesát korun. Jedno pivo ti ještě natočím, a za těch dvanáct korun si vyber cigarety nebo malý pivo“, sebral hospodský stovku.
   „Ty mě pěkně štveš, si až moc klidnej“, zařval Beran, ale to bylo všechno. Víc si, věděl sám, nemohl dovolit. Chlapi by určitě pomohli hospodskému, a tak se rozhodnul pro cigarety a natočené pivo si šetřil. Byl naštvaný na celý svět, a navíc si ho chlapi začali dobírat. Smůla ho provází. A to si ještě před dvěma hodinami myslil, jak mu dnes všechno nádherně vyjde. A to nejhorší teprve mělo přijít.
   „Tady jsi, ty lumpe“, ozval se hned ve dveřích starý Vrba, a třemi kroky se ocitl před stolem Berana.
   „Co je, jste nějak divokej“, pokoušel se aspoň slovně o odpor.
   „To teprve budu. Jestli mi do dvou dnů nepřineseš konev s vápenným mlíkem“.
   „Co blbnete, jaká konev, jaký vápno“, pokoušel se Beran o smích.
   „To mlíko, co jsi dnes dopoledne vylil, a konev co jsi ukrad. A drž hubu, někdo tě viděl, a já jsem se zašel podívat do sběrny“, vysvětlil mu Vrba rezolutně.
   „A co jako uděláte, udáte mě policajtům“, snažil se ještě Beran vzdorovat.
   „To mě ani nenapadne. To by se ti líbilo. Zavolají tě pak na radnici, dají pokutu, kterou zaplatí máma, a ty se budeš jen chechtat. Tak to ne. Jestli neuděláš, co jsem ti teď řek, tak tě moji kluci pozítří nabijou hubu. A potom zase, aby ti do tý tvý palice vpravili aspoň kousek rozumu“, odpověděl Vrba už ve dveřích, kterými za sebou prásknul.
   Chlapi se v koutě začali chechtat, a Berana si dobírat. Ten rázem dopil pivo, sebral cigarety, a skoro zdrceně z hospody odešel. Věděl, že Vrba nemluví nadarmo. Bude muset sehnat konev a vápno. Jsem holt smolař. Takový krásný den to mohl být, a takhle prašivě skončil.

Sviňa švagr

   „Kam jedeš Mudračko, vždyť ty jsi nastrojená jak nějaká dáma“, ptala se Novotná na autobusové zastávce.
   „No, vzala jsem si klobouk“, zavrtěla se Mudračka šťastně, když si Novotná klobouku všimla, a za nic na světě by nepřiznala, jak si jej včera u Vietnamce koupila, jen pro tento dnešní den. Usmlouvala ho za třicet korun, a byli spokojeni oba. Ona měla klobouk, prodavač se ho konečně zbavil.
   „Jedu k advokátovi“, odpověděla na otázku. Radost zmizela, tvář se jí zachmuřila. „Sviňa švagr nás chce připravit o 300.000,- korun“.
   „Co, cože, tři sta tisíc. Proboha to je peněz“, Novotná zůstala chvíli s otevřenými ústy a přemítala, kolik je tři sta tisíc vlastně peněz. Marně. Nedokázala si vůbec představit, co by se za ty peníze dalo koupit. A její původní posměch z Mudračky s příšerným plátěným mužským kloboukem se rychle měnil v úctu ke člověkovi, kterému může někdo vzít takovou sumu. „A to jako který švagr, Alois nebo Honza“, dychtivě vyzvídala.
   „Honza, pěkně se vybarvil, grázl jeden“, přistoupila k ní o krok Mudračka blíž a horečnatě šeptala. „A můj starej, neřekne nic. Na něm můžou všichni dřevo štípat. Dokonce povídal, abych nikam nejezdila. To tak, okrást se necháme“, odfrkla výhrůžně a záštiplným pohledem se otočila ve směru, kde bydleli.
   „Vidíš, a já myslila, že Honza má peněz dost, když je ten šéf. Že mu to truhlářství nese. Dělá přece pro celé okolí“, ponoukala Novotná, aby se dozvěděla víc, a kroutila jako nechápavě hlavou, sledujíc pozorně Mudračku, zda musí ještě něco předhodit, nebo už to stačí, aby se dozvěděla všechno. Ale stačilo to. Mudračka byla rozpálená již několik dnů, a dnes úplně vzplála, když ji manžel nechtěl nikam pustit, aby nedělala ostudu rodině. Jeho rodině, zcela se zatvrdila a vztekle na něj začala křičet, až mávnul rukou, a přestal jí bránit. A teď jí Novotná vlastně vše potvrdila. Švagr Honza má peněz dost, a jim nechce zaplatit tři sta tisíc.
   „No, vidíš. Sama říkáš, že má peněz jak šlupek, a nám nechce zaplatit tři sta tisíc“, rozkládala rukou, až jí z ní málem vylítla taška. Mluvila by dál, ale přijel autobus a seděly každá na jiné straně, takže jí už nemohla dopovědět, o co se vlastně jedná. Snažila se sdělit svůj problém dědovi, co už tam seděl. Ale ten každých pět minut ze sebe vyrazil, „jo, jo, jsou to ale věci“, a nakonec i Mudračka pochopila, že je to jeho odpověď na všechno, co se ve světě, děje. Ve městě vystoupila na první zastávce, kde měl advokát kancelář. A tak se nesvěřila se vším nikomu, a Novotné nezbylo, než si namáhat mysl, o co asi může jít, a doufat v setkání s někým, kdo bude vědět víc.
   Mudračka prošla ulicí, a pak si pečlivě přečetla tabulku, kde bylo napsáno JUDr. Vomělka, advokátní kancelář, adresa a čísla telefonů a faxu. Uklidnila se přečtením telefonního čísla, na které volala, a pak se vydala po schodech do prvního patra. V předsíni se jí zeptala sekretářka, ke komu jde, a kdo je. Málem řekla Mudračka, ale včas se vzpamatovala a důstojně pověděla, „Já jsem paní Mudračíková ze Vsiska a jdu k advokátovi. Já mu volala telefonem“, dodala, aby ukázala, že není jen tak někdo. Dívka přikývla, otevřela dveře za sebou, a do nich zavolala, „pane doktore, je tu paní Mudračíková, prý vám volala“.
   Ze dveří vyšel usměvavý muž, přivítal Mudračku, zeptal se jí, zda nechce něco k pití, a po její odpovědi, nechal udělat dvě kávy, a nabídl jí usednout do křesla. Chtěla si sundat klobouk a položit tašku na zem vedle křesla, jako obvykle, ale vzpomněla si, jak v neděli ve filmu, zůstala dáma, tak asi v jejích letech, sedět v klobouku, s kabelkou na klíně, a tak zůstala sedět rovněž tak. Bylo jí příjemně, dostala se k advokátovi, nechal jí uvařit kávu, a ona se podobala té dámě.
   „Co vás, paní přivedlo, jaký máte problém“, přerušil její rozjímání advokát.
   „Švagr nám nechce dát tři sta tisíc“, vyhrkla.
   „To je dost peněz. Za co je vám je jimi povinen“, ožil advokát.
   Nechápavě na něj hleděla, nevěděla, na co se jí ptá. Usmál se a vysvětloval, „vy jste mu ty peníze půjčili, nebo od vás něco koupil. Proč vám má ty peníze dát?“
   Upřeně na něj pohlédla, přemítajíc, jak by mu to nejlépe vysvětlila. On si zatím vzal arch papíru, a tužkou se hotovil dělat poznámky. Pak, když stále mlčela, napil se kávy, a vybídl k napití i ji, aby jim káva nevystydla. Vzpomněl počasí, zeptal se jí na cestu k němu a potom znovu opakoval otázku, za co je jim švagr ty peníze dlužen. Konečně našla začátek niti, jak říkávala, ulehčeně si oddechla a začala s výpovědí.
   „Můj manžel, má dva bratry, Honzu a Aloise. Oba jsou mladší. Alois dělá tady ve fabrice, a koupil si před třemi léty byt“.
   „A vy jste mu na něj půjčili, a on vám tu půjčku nechce splácet“, přerušil ji advokát, viditelně spokojený, že se dopátral meritu věci.
   „Proč bychom mu půjčovali. Copak jsme banka. Máme sotva pro sebe“, sebrala mu zase jeho klid z vyřešené věci Mudračka. „To všechno začalo daleko dřív. Asi před deseti lety. Ne, ne, kdepak, ještě dřív, asi v devadesátém druhém. Jo, ten rok to bylo, nejmladší holka šla akorát do školy. My máme dvě holky a kluka“, rychle přidávala.
   „Paní, na tom nezáleží, kolik máte dětí. Mluvte jen o těch penězích“, připomenul jí vlídně advokát, sršíc uvnitř vzteky a rozhodnutím, že bábě naúčtuje každou minutu.
   „Však už budu. Tenkrát přišel tchán, a že prej udělá vypořádání. On najednou začal myslit na smrt. A pak byl živej až do loňska. No jo, my máme pořád smůlu“, povzdechla a dopila kávu. Podíval se do prázdného šálku, pak na advokáta, a když se k ničemu neměl, otráveně položila šálek zpět na stůl.
   „Tak přišel tchán, a s ním i oba švagrové. Jako udělat poslední pořízení. Ještě, že to bylo u nás, a já byla u toho. Jinak by se ten můj trouba nechal, jako vždycky, napálit. A tchán říká, já už tu dlouho nebudu, a pak tu byl ještě jedenáct let. Pfe“, vyrazila ze sebe nakonec nasupeně a znovu zvedla šálek. Jen ale do něj pohlédla, a z novu obrátila oči k advokátovi. „Je ale dneska horko, jsem uschlá jak troud. Spolykala bych sliny i s jazykem“.
   Advokát znechuceně zavolal sekretářce, aby přinesla sklenici minerálky, a Mudračka se spokojeně zavrtěla. Upila jen trošku, a vrátila se k tématu.
   „On tchán měl jen ty tři kluky. Mýho muže, a jeho bratry Honzu a Aloise. Tedy kluky. Teď už jsou staří chlapi. Dva mazaní a práskaní jak lišky, a pak ten můj blbec. Ten jim vždycky na všechno skočí. Mám s ním jen trápení“, a chvíli vykládala, o co všechno přišla, tím, že si vzala svého muže.
   „Proč jste si ho tedy brala“, nedokázal se advokát neozvat.
   „Protože mě naboural. Zrovna von, a přitom já mohla mít“, mávnula doširoka rukou.
   Advokát si ji znovu prohlédl, zda jej předtím neoklamal zrak. Ale poznal, oči má a měl zcela v pořádku. Seděla tam, nyní stará, sešlá, ale byl přesvědčen, že nikdy nemohla být hezká. Ale to nakonec nebyla jeho starost. I když ho maně napadlo, co na ní mohl její manžel, kdy vidět. Nebo pro co si ji vlastně vzal. Vrátil ji opatrně zase k případu.
   „Jo. Tak tchán povídal. Mám chalupu se stodolou a čtyři sta tisíc ve spořitelně. Honza chce podnikat, tak ať si vezme tu chalupu, ale já v ní dožiju. Ve stodole si může udělat dílnu. A ty, povídal mýmu, a Alois, dostanete každý dvě stě tisíc korun. Nač bysme čekali, až umřu. Tak takhle to řeknul.“. Významně se odmlčela a vyčkávavě hleděla na advokáta.
   „Neznám cenu té nemovitosti, myslím chalupy se stodolou a pozemku. Myslím si však, že vzhledem k tomu, že jeden ze synů chtěl začít podnikat, tak si váš tchán počínal rozumně. Chtěl řešit všechno hned, a pomoci tak vám všem.“, dodal, a vzápětí si vyčítal, že raději nemlčel.
   „Co, rozumný, že to bylo. Jak pro koho. Pro Honzu určitě, ale pro nás. Víte, kolik teď stojí barák. Vedle ho stavěli, a dali do něj skoro tři miliony“, málem se rozkřikla Mudračka. „Jo, to by se tak Honzíkovi hodilo, jemu jo, ale co my. A ten můj blbec na to kývnul. Ještě, že jsem u toho byla, a řekla, tak takhle ne. My musíme dostat víc. A ten starej páprda mi povídá, jestli se na tom nedomluvíte, tak se mezi sebou hádejte, až budu mrtvej. Sebral se a šel pryč. A tak všechno skončilo. Vlastně ne. Když začal Alois shánět ten byt, tak jemu starej těch dvě stě tisíc, a možná i víc dal. Nám ale ne. Prý je tak nutně nepotřebujeme.“ Mudračka dopověděla a rázem vypila zbytek minerálky ve sklenici. Několik doušků ji přece jen uklidnilo, a mohla pokračovat dál.
   „Určitě Aloisovi dal. Když se projednávalo dědictví, tak Alois povídal, že on nic nechce, že už dostal, a ať, co zbylo, se rozdělí mezi Honzu a mýho. Ale kolik dostal, to neřek. A když se notář ptal, jak má dědictví rozdělit, tak jsem řekla rovným dílem. To je přece spravedlivý, že“, a když advokát mimovolně přikývl“, nasupeně pokračovala, „a víte, co mi on na to povídal. “Že já do toho nemám co mluvit, o moje dědictví, že nejde, ale o dědictví mého muže.“ Zase si povzdechla, a na delší dobu odmlčela. Stejně mlčel i advokát, varovaný její reakcí na jeho předchozí vstupy do příběhu. A nakonec, aby vyplnil dlouhou dobu ticha, nechal jí přinést další sklenici minerálky, a tentokrát i sobě.
   Poděkovala, a konečně se dostala k tomu, proč přišla. „A tak jsme dostali od všeho půlku. Peněz sto tisíc korun, půlku chalupy, půlku zahrady, půlku stodoly. A Honza tu druhou půlku ode všeho. Alois nedostal nic. Tedy, nic. Co to povídám, ten svoje dostal už dávno předtím. A asi před čtrnácti dny přišel Honza, a povídá. Do chalupy teče, dáme novou střechu. Musíme se na ni složit. Ptal jsem se pokrývačů a tesařů, a nová by stála tak čtyři sta tisíc korun. Já dám dvě stě a vy dáte dvě stě, a bude na kolik let pokoj. Povídám mu. Kde bysme vzali dvě stě tisíc, když nám starej nechal jen sto. A dostala jsem nápad, aby od nás tu naši půlku koupil, že to stejně kdysi chtěl. A taky bude lepší, když všechno bude jen v jedněch rukách. Kývnul, že jo, a ptá se, kolik za tu půlku chceme. Povídám, že tři sta tisíc korun. On se na mně tak divně kouknul, zakroutil hlavou, a pak mi povídá, že jsem se asi zbláznila. To, že nedá, a šel pryč. A tak jsem tady, abyste mi poradil co s ním“. Přece jen se dokázala dostat k tomu, proč vlastně přišla.
   Advokát se s úlevou napil. Pak opatrně, vážíc několikrát každé slovo, než jej řekl, odpovídal na její dotaz. „Máte pravdu. Je opravdu nejlepší, když celou nemovitost má jen jeden vlastník. Jak jsem pochopil, tak na tom jste se shodli. Nevyřešenou zůstala otázka kupní ceny. Vy jste navrhli tři sta tisíc korun za polovinu. Váš švagr tuto cenu odmítnul. Kolik navrhoval on, to jste mi neřekla.“
   Přes opatrnost advokáta, pochopila Mudračka jeho řeč jako souhlas se vším, co ona udělala. A bylo jí, jakoby plula v oblacích. V duchu už rozmýšlela, co všechno za ty peníze koupí. A tak klidně odpověděla. „Představte si, že on chtěl dát jen sedmdesát pět, maximálně devadesát tisíc. To tak. Tůhle“, málem udělala dlouhý nos k oknu, jakoby za ním stál švagr.
   „To je ovšem dost velký rozdíl, abyste dospěli k nějaké rozumné dohodě. Snad nejlepší by byl znalecký posudek“, navrhoval advokát.
   „Ten se udělal, ale on pořád mele svou, že víc než devadesát tisíc nedá, lump jeden“, vedla svou Mudračka.
   „Pak by mohl rozhodnout soud. Ale to není levná záležitost. Co kdybyste tu půlku od něho koupili vy. Máte tři děti, a jednou budou muset někde bydlet. Zaplatíte mu tři sta tisíc a všechno bude vaše“, vypravil ze sebe advokát, spokojený nalezením řešení.
   „Cože?! My tři sta tisíc, za půlku. Jednak je nemáme, a jednak celá ta barabizna má cenu sotva sto padesát tisíc. Proč bysme dávali tři sta.“, Mudračka se znovu rozzlobila, a málem udeřila do stolku před sebou.
   „Vždyť ale vy chcete za stejnou polovinu těch tři sta tisíc. Jak jste na tu cenu tedy přišla“?
   „Vykládám vám to tady hodinu. Starej nám chtěl dát dvě stě tisíc. Ty jsme nedostali. Jen polovinu, sto tisíc z našeho dostal Honza. Takže dvě stě tisíc a sto tisíc je tři sta tisíc“, spočítala vítězně Mudračka.
   Advokát poznal, jak klesnul v jejích očích, když nedokázal spočítat tak jednoduchý příklad. Přesto se pokusil ještě zoufale jí vysvětlit průběh dědictví, a to, že dědili rovným dílem a nyní se jedná pouze a jen o prodej poloviny nemovitostí. Ostatní záměry s tím nemají absolutně nic společného, a sama dobře ví, že ta polovina nemá cenu tři sta tisíc, ale jen sedmdesát pět tisíc. A končil otázkou. Mudračka přikyvovala, ale když se jí nakonec zeptal, „Jak můžete chtít za půl baráku, o kterém sama tvrdíte, že celý nemá cenu ani sto padesát tisíc, tak jen za tu jednu polovinu, chtít tři sta tisíc“.
   Mudračka na něj pohlédla jak na idiota, a řekla s odzbrojující převahou, „Přece, my ty peníze potřebujeme, a on je má.“Advokát jen zachrčel a ukazoval ke dveřím, zoufale mačkaje knoflík k sekretářce, která přišla, a od Mudračky ho vysvobodila.
   Ta rozhořčeně odešla k autobusu, kterým se vracela i Novotná a držela jí místo. Ještě než usedla, tak se jí ptala, jak dopadla. Mudračka vztekle strhla klobouk z hlavy a vyštěkla, „ Je to jedna pakáž. Všichni jsou na nás domluvení. Ale já to tak nenechám. Tu sviňu švagra poženu až k prezidentovi“.

Vzpomínky a autorské texty Ivana Jordáka