Jak život běží

Obsah této sekce

Trhlina	(září 2013)
Rybář potkal štěstí	(září 2013)
Pro svůj sen	(červenec 2013)
Velké manévry pod psa	(květen 2013)
Měkota	(květen 2013)
Nebát se osudu	(květen 2013)
Věčný zápas	(březen 2013)
Procitnutí	(prosinec 2012)
Předsevzetí	(listopad 2012)
Podezření	(listopad 2012)
Loučení	(srpen 2012)
Rodina	(červenec 2012)
Širon a šmaťcha	(červen 2012)
Něco pro lidi	(květen 2012)
Příběhy pana řídícího	(duben 2012)
Kdy to začalo	(duben 2012)
Boty	(březen 2012)
Podvodník	(únor 2012)
Odbojář	(únor 2012)
Pro klid v rodině	(prosinec 2011)
Rekord	(listopad 2011)
Každému tu jeho	(listopad 2011)
Života rváči	(říjen 2011)
Agnes	(září 2011)
Svatba přece jen byla	(září 2011)
Shánčlivý Pepa	(září 2011)
Hloupý Honza	(srpen 2011)
Zatvrzelci	(srpen 2011)
Raději si zlomit nohu	(srpen 2011)
První den	(srpen 2011)
Mistrova trubka	(srpen 2011)
Dražil a frajlinka	(červenec 2011)
Konec šmíry	(červenec 2011)
Honzova svatba	(červen 2011)
Venda s pilou	(2010)

Trhlina

Byla ženou s velkým Ž. Již jako malá, denně slýchala od matky, co vše žena musí, a co od ní závisí. Neboť žena, pokud je jí skutečně, je gruntem rodiny. Jejím základem, a bez ní žádná rodina nemůže existovat. A protože rodina je základ státu, tak nemůže bez ženy existovat ani pořádný stát. Zde se matka vždy odmlčela, jakoby jí dávala čas vstřebat posvátnost jejího příštího poslání. Ještě jako malá v tomto okamžiku pronesla nějaké otázky, v touze pochopit naznačené souvislosti. Ty jí ale nebyly nikdy zodpovězeny. Pouze jednou jí bylo řečeno, že není třeba chápat, je třeba věřit. A od té doby se neptala, neboť věděla, že kdo odmítá věřit matce a poslouchat ji, přijde do pekla, a to za žádnou cenu nechtěla. Viděla sice čerta jen jednou v životě, ale stačilo jí to. Bylo to při Mikulášské besídce, a čerta dělal převlečený domovník, který byl opilý tak, že se zmohl pouze na vykřikování, „bla, bla a hudry, hudry“. Snažil se také děti vyplatit metlou, leč kvůli opilosti se mu to povedlo jen u jednoho, a tím byla ona. Chápala a reagovala trochu pomaleji než ostatní, které ihned utekly, a věřila tomu, že čert mlátí jen neposlušné děti, ona poslouchala, a předpokládala tedy, že se jí útok čerta netýká.
Pocítila konání čerta jako nespravedlnost, a postěžovala si, ne matce, která by okamžitě začala zpytovat, jak pochybila, ale otci. Jen povzdechl, „to víš, i čert se někdy splete“, a nezvykle smutně se podíval ke kuchyni. Byl jí záhadný ten pohled, stejně jak později u jejího manžela. Její víra dostala první, sice nepatrnou, ale přece jen trhlinku.
Ovšem matka jí dál konkrétně uváděla, co bude jejím posláním. Nebyla to jen péče o děti, jídlo, prádlo, pořádek v domě a spokojenost manžela, aby se mohl v klidu věnovat své práci. Nezbytné byly i starosti o hospodaření, zdraví všech, ale také jejich morálku, slušnost a přiměřené vystupování. Vyvarování se všech neřestí a činů, které se nazývaly tehdy hříchy, později porušením práva. Matčiny rady a doporučení nabyly zvláštní moci, když u blízkých sousedů došlo k tragédii, a takřka celá jejich rodina během několika málo minut přišla o život při dopravní nehodě. Zachránila se pouze nejmenší dcera, kterou si k sobě vzala její babička. Ovšem matka ženě vysvětlila, že se nic vlastně nevyřešilo, protože když babička nedokázala připravit pro život svoji dceru, jak by mohla uspět s vnučkou. Sice se žena později dozvěděla, že nehodu zavinil opilý řidič náklaďáku, který do té rodiny, jež jela v osobním autě navštívit prarodiče, najel, ale neměla žádný důvod svůj názor vštěpovaný jí stále matkou měnit. Kdyby nejeli za tou nepořádnou babičkou, k ničemu nemohlo dojít, protože by zůstali doma, a nebyli by tak vydáni na milost a nemilost opilci. Ovšem, když si jednou spojila jednání opilého čerta a opilého řidiče, ta malá trhlinka se nepatrně rozšířila.
Sotva se naučila číst a psát, rozšiřovala si své obzory čtením novin a časopisů, které nějakým způsobem se pokoušely řešit rodinné problémy, ale rovněž usilovnému studiu o léčení, ale i prevenci všech možných chorob. Nevynechala žádnou možnost poznání, které vedlo jak nyní, tak kdysi k odstranění nějakého neduhu nebo následků úrazu. Matka její snahu po vědění ráda viděla, ale když chtěla jít na školu pro zdravotní sestry, zakázala jí to, a zvolila pro ni místo této odborné školy gymnázium. Neboť jak pravila nesmlouvavě, jako zdravotní sestra by občas vídala nahé muže, a to, ale nikdy nedopověděla, co. Za to gymnázium otevírá cestu na vysokou školu, a to i pro ženy. Byl to její sen mít dceru lékařkou. Ta sice vídá občas také nahé muže, ale je to něco jiného. Zase nedopověděla v čem.
Žena gymnázium dokončila, ovšem na medicínu se nedostala. V koutku duše byla ráda, neboť poslední roky gymnázia už byly nad její síly, ale díky popohánění matky, své houževnatosti, a shovívavosti učitelů, jej přece dokončila. Nevěděla, jakou oporu měla ve svém třídním, matka ji totiž před ním varovala, kvůli jeho třem rozvodům a čtyřem svatbám, a který se přimlouval za ni u všech kolegů větou, „podívejte se na ni, mimo slepého nemá šanci získat nějakého muže, tak ať má aspoň školu“. Třídní se mýlil, sňatky se neuzavírají jen podle vzhledu, lásky, nebo majetku, či společného zájmu. Sňatky se uzavírají také z únavy a rezignace jednoho z manželů. A takového matka pro ženu našla. Byl chemikem, a opájel se krásou organických vzorců, jejich důmyslnými vazbami a můstky spojujícími skupiny prvků. Ostatní mu bylo lhostejné, ale matka ho dokázala přesvědčit, že k tomu, aby mohl dělat chemii, potřebuje ženu, a lepší žena než její dcera není. Při prvním pohledu mu její obličej připomněl, ani nevěděl proč, možná kvůli trvalé, která se nosila, strukturu molekuly benzenu, a ihned byl rozhodnut, a vše proběhlo jak má. Dokonce jeli na svatební cestu. Z Neratovic do Kralup, a z nich pak do Ústí nad Labem, a pak kolem dalších chemiček. Později se i s rodinou do jednoho z měst, kde chemičky byly, i nastěhovali.
Moc se jí to nelíbilo, ale věřila, že musí následovat muže., a následovala ho. Pro oba bylo manželství podivným svazkem, jehož smysl nechápali. Začínalo svatbou, kde byli středem pozornosti, a museli provádět určité věci, které on považoval, jako vůbec celý ten den za ztrátu času, a ona, i když ji těšilo být na výsluní, co se jí zatím nikdy nestalo, pouze za své se podřízení povinnosti ženy. Po ulehnutí, řádně a podrobně poučena matkou, splnila další svou povinnost. Jemu celou dobu vrtalo hlavou, jak by se tento akt, tato syntéza, dala vyjádřit ve vzorci chemické reakce, a mrzelo ho, že na něj okamžitě nepřišel. Ani jeden z nich nenašel důvod, proč se o tom mezi lidmi tolik mluví, a mají z toho většinou potěšení. Mezi nimi tento akt naplnění vzájemné lásky, připomínal spíš pořadové cvičení. Ale z důvodu tradice, vždy v sobotu večer prováděli totéž.
Přesto oba v manželství našli zalíbení a vyhovovalo jim. On zjistil, že díky tomuto svazku mu odpadla spousta starostí, a tím získal čas, který mohl věnovat chemii. Nemusel totiž vařit ani nakupovat, uklízet, stlát, chodit na různé akce, kam byl vyháněn matkou, přející si, aby tam našel pro sebe nějakou známost. To všechno nemusel, a bylo o něj postaráno, za splnění tří podmínek, v sobotu opakovací dvouhodinové cvičení, každou lichou neděli výlet, každou sudou návštěva rodičů nebo večeře v restauraci, a odevzdání výplaty i její zálohy ženě. Bylo mu jasné, že učinil svatbou dobře. I když po příchodu dětí přibyla další povinnost, věnovat se jim hodinu denně. Žena zjistila, že získala na ceně postavením vdané paní. Už jí netykali, jako dřív, ale vykali. Něco málo jí přidali, protože očekávali její mateřství, a mateřskou bude platit stát. Rozhodovala doma o penězích, které jí muž přinášel, a to v množství, o kterém její matka mohla pouze snít. A hlavně, z poučované se stala poučující. Nejprve si myslela, ž ji manžel vůbec nevnímá, a žije si dál ve svém světě. Ale když se najednou začal přezouvat, utírat si do modrého ručníku ruce s obličejem, a do šedého, nohy, poznala, že ji vnímá, a potěšilo ji to, jak nic jiného. Ovšem nejvíce ji povznesla událost, která se přihodila na návštěvě u jejích rodičů.
Doma, aby nemlčeli, mluvili většinou o počasí. Bylo zrovna několik dnů vedra, a otec se překvapivě zmínil o problémech s kvasinkami, u nich v mlékárně, kde dělal účetního. Její muž se okamžitě probral, a začal se vyptávat, o co jde. Otec marně pátral v paměti, nevěděl o tom zhola nic. Nakonec si vzpomněl na učebnici technologie, kterou po skončení školení nevyhodili, stejně jako nevyhazovali žádnou z věcí, a přinesl ji. Muž ji prohlédnul, usmál se, jak je to všechno zajímavé, a požádal o tužku a papír. Tužku měli, ale místo papíru mu dali staré noviny. Popisoval si něco po jejich okrajích, až se ocitl mimo tento svět, a protože okraje nestačili, psal na ubrus z umělé hmoty. Matce tím vyrazil dech, ale pamětlivá naučení, že k návštěvě je třeba se za všech okolností chovat vlídně, zatínala zuby, dokud neskončil, a otci neřekl, že se to musí dělat takto, a pak mu vše na novinách a ubruse vysvětlil. Žena matčino rozpoložení poznala, a při loučení jí vtiskla několik stokorun na nový ubrus, omlouvaje svého muž, který občas zapomene, kde je. Nešlo ji vůbec o náhradu ubrusu, ale možnost ukázat, že oni na to mají, a nemusí být stále úzkostliví, zda se něco nestane. A z té malé trhlinky, se už stala běžná trhlinka, a začala působit tak, že žena některé zásady vštípené matkou, pomalu a opatrně začala revokovat.
Jak ona byl potěšen tenkrát i otec. Co se dozvěděl od jejího muže, uplatnil v podniku, a dostal za to odměnu, kterou si nechal, ale i přidáno, co doma přiznal. Hlavně však od té doby on sám stoupnul ve vážnosti vedení, kde říkali, „copak náš pan účetní, nezdá se, ale když je potřeba, dovede přijít s nápadem“. Vžilo se to tak, že se na něj vzpomínalo ještě, když už byl řadu let ve starobním důchodu, i když mimo ten první, už se žádným nápadem nepřišel.
Žena se o tom náhodně dozvěděla od jedné bývalé spolužačky, a bezděčně v ní vytanulo, když může otec, proč ne já. Mimo této zprávy se dozvěděla i o tom, že jejich oktáva pořádá sraz po dvaceti letech od maturity. Spolužačka se přitom přeřekla, že byl sraz i po deseti letech. Žena zbystřila, protože ji nikdo tehdy nepozval, a také tuto skutečnost připomenula.
„Tak ona ti pozvánka nedošla“, podivovala se spolužačka, a hned pokračovala, „proto jsi tedy nepřijela. My mysleli, akorát ses tenkrát vdávala, že máš jiné starosti.“
Potom bez uzardění sdělila, že sama pozvánky dávala na poštu, co bylo pravda. Ovšem též byla pravda, že pro ni tam pozvánka nebyla. V přípravném výboru někdo řekl, aby ženu na sraz nezvali, že stejně nikomu chybět nebude, a celý večer se na ni dívat a poslouchat její nesmysly, by večírek pokazilo. Ostatní hned souhlasili. Nevěděli totiž, za koho se vdává. O jejím nastávajícím věděli jen, že je podivín. Až později se dozvěděli o jejím manželství s jedním z nejvýznamnějších chemiků, co jim bylo v podstatě jedno. Ovšem, když se také dozvěděli o jeho příjmech, to už jim jedno nebylo. Dosavadní lhostejnost k jejímu osudu vystřídala lačnost po zjištění, jak ji mohlo potkat takové štěstí. Proto tolik stáli o to, aby příští rok na sraz přijela, a tato spolužačka, která ženu urychleně prohlásila za svou kamarádku, to slíbila zařídit.
Nyní na tom pracovala v kavárně, kde seděli, a žena jí musela několikrát slíbit, že se určitě dostaví, a poví jim, kde všude byla, a jaký je život s takovým vědcem. Dokonce ji přesvědčila, že byly kamarádky, co nebylo zase tak obtížné, protože žena nevěděla o kamarádství vůbec nic, a se spolužačkou se znaly, a byly i několikrát na výletě, a to považovala za dostačující pro přátelský vztah. Nakonec se objaly a rozloučily, a před ženou vyvstal problém, o kterém sama nevěděla vůbec nic.
Její rodiče nikam než do práce, k prarodičům na návštěvu, na pohřby příbuzným a jednou za čas do kina, nechodili. Ona převzala tento způsob života, jen částečně rozšířený o školní výlety, a několik cest s manželem do ciziny. Tam on se bavil s jemu podobnými, a ona se procházela po městě s údivem, co zde všechno mají, a v čem je jiné než to, kde bydleli. Po sedmé hodině večerní už zůstávali na pokoji, kam jim přinesli i večeři, protože oba byli unavení. Zúčastnila se i akcí, kde muž obdržel buď cenu, nebo vyznamenání. Tam mělo ale všechno svůj předem připravený řád, a tomu se ráda podřídila. Opatrně se tedy zeptala svých kolegyň, co se při takových srazech dělá. Obdržela tolik informací, že si z nich nepamatovala vůbec nic, vyjma toho, že musí mít co nejlepší šaty, a být upravená, aby i přes svůj věk byla stále hezká.
V jejím případě se jednalo o nesmysl, ale přece se jen dala přesvědčit, aby si na sebe něco pěkného koupila, a šla do salónu krásy. V obou případech jí byly kolegyně nápomocny. Šaty celkem zvládly, ale v salónu příliš neuspěly, i když jeho šéf slíbil mimořádnou odměnu, neb věděl koho je to manželka, vizážistce, pokud s ní dokáže něco udělat. Přes veškeré její umění a snahu, nedokázala její vzhled viditelně vylepšit. Ale žena byla přece jen trochu jiná, a to jí, aniž sama věděla proč, dodalo sebevědomí. Možná myšlenka, co péče jí věnovali jiní, v ní podvědomě nastolila domněnku, že přece jen na ní někomu záleží. A vědomí o tom, že jiný člověk tě potřebuje, vzbuzuje sebedůvěru.
Maturitní sraz ji nakonec zklamal. Věnovala mu tolik příprav a péče, a výsledek byl žalostný. Sotva byla ukojena zvědavost, jak se vlastně dokázala stát manželkou tak významného muže, zájem o ni rychle opadal. Z hvězdy se stávala nezadržitelně šedou myší, za kterou ji vždy její spolužáci považovali. Vycítila tuto změnu, a její sebevědomí se rychle vytrácelo. Pokoušela se vmísit do hovoru, ale nechápavé pohledy a jednoslabičné odpovědi dokázaly, aby i ona pochopila, že se tu stala nadbytečnou. Dostala vztek, ale někomu něco vytýkat se neodvážila. Řešila touhu po pomstě okamžitým nápadem, aspoň těm nevděčníkům ukázat, co si může dovolit. Objednala si nejdražší jídlo, které měla poprvé a také naposledy v životě, vrchnímu dala zpropitné, až se málem přepůlil, a ochotně jí zavolal taxi k cestě domů. Když si druhý den všechny výdaje sečetla, vzpomněla na kyselé obličeje spolužáků při loučení, došla k závěru, že matka měla vždy pravdu, a trhlina se opět zacelila.

Rybář potkal štěstí

Jeho oči, na první pohled spíš dvě tmavé čárky pod obočím, nebyly takřka vidět, ale jim neušlo nic. Tam, kde jiní potřebovali dalekohled nebo naopak lupu, tak než si tyto pomůcky připravili, on už odcházel s obrazem věci ve svém vědomí. Ale ono se nespokojilo jen se zachycením tvaru, podoby, či barvy. Okamžitě tento podnět vyvolal horečnatou činnost celé nervové soustavy, zda spatřená věc byla k něčemu, jakým způsobem by se dala využít, a pokud se žádný způsob nenašel, vystřelil mozek ihned signál, na vše zapomenout a vymazat, aby bylo místo na další vjemy. V případě nalezení možnosti využití, se jeden za druhým po nervové soustavě šířily kódy uvádějící celé tělo do stavu pohotovosti, aby mohl být splněn nápad vedoucí k získání věci a jejímu využití.
Obdobné přednosti se týkaly rybářova sluchu. Jak říkali jeho kolegové, byl posunovačem, když my se ještě domlouváme, zda je už slyšet opravdu příjezd vlaku, on už poslouchá, co si mezi sebou vykládají lidé v kupé. I další jeho smysly nezůstávaly pozadu, ať se jednalo o hmat, čich a chuť. Ovšem sluch a zrak byly nejlepší, a také je nejvíce potřeboval. Nikdo, ba ani on sám, nevěděl, zda mu kvalita smyslů byla dána výchovou, nebo ji měl již v genech předků, a v jeho těle se rozvinula naplno.
On sám nad tím nepřemýšlel, neměl na zbytečné filosofování, jak říkal všemu, z čeho nebyl okamžitý užitek, čas. Byl jak pravěký lovec, jednal okamžitě, ve většině případů, absolutně účelně, s využitím všech smyslů, svalů a rozumu, který měl. Někteří říkali, že vše nabyl přísnou, takřka spartánskou výchovou své matky. Svým dětem na jejich věčnou otázku, co budou mít k jídlu, vždy odpověděla, co si donesete. Potom ji sice zavřeli, a děti odebrali, ale zásady, které jim vštípila, v nich už byly pevně zakotveny, a ani ony neměly důvod je měnit. Pomohly jim projít různými ústavy, a začít život v dospělosti.
Rybář se dostal k dráze, kde byl posunovačem. Nebylo třeba školy, kam nikdy rád nechodil, stačilo krátké zaškolení. Mzda nebyla příliš rozdílná od jiných, jemu stačila, zejména po zjištění, že bere často víc, než ti, kteří nějaké školy nebo vyučení měli. Nakonec nepovažoval mzdu za jediný svůj příjem. Byl pamětlivý na další úsloví své matky, člověk se musí umět postarat, a tak měl i jiné zdroje peněz. Podle jednoho z nich dostal i svou přezdívku rybář, která nebyla jeho jménem, ani povoláním. Ale v letech, kdy se začínal rozhlížet po světě, zjistil, že prodávat kapry před vánočními svátky, slušně vynáší. Proto ho bylo vidět po několik let pravidelně vždy v prosinci u kádí, později pak u váhy, než si našel jiná místa, přinášející výdělek, kde nemusel tak mrznout. Ale přezdívka mu už zůstala.
Také se na něj konečně usmálo štěstí. Zemřel jeho otec, možná. Skonal muž, kterého matka za jeho otce označila, a krevní zkouška otcovství nevyvrátila. Po otci zůstala chalupa, a on jako jediný potomek, ji zdědil ze zákona. Chalupa za moc nestála, ale bydlet se v ní dalo, a také na nádraží nebylo daleko. Když měl zaměstnání, a kde bydlet, napadlo ho, si obstarat také ženu. Mají ji takřka všichni v jeho letech, tak proč by ji neměl mít i on. Nějaký čas přemýšlel jakou. Nikoli, jak by měla vypadat, ale co by měla mít a přinést do společné domácnosti. Poptával se, hodnotil, a nemohl se stále rozhodnout. Vdavek chtivých žen bylo dost, také těch, které byly ochotny žít jen tak, na hromádce, nebylo málo, ale na každé něco našel. Radil se s chlapy v práci, ale ti se na něj jen udiveně dívali, když přednášel, co vlastně požaduje.
Až starý Vrba, průvodčí, mu povídal, „ty, jak tě poslouchám, nehledáš manželku, ale spíš společníka do firmy“.
Nechápal ho, vždyť chce ženskou, vyjádřil se přece jasně, ale když Vrba za několik dní mu doporučil Mařku s vedlejší stanice, a řekl, co o ní všechno ví, vzbudil v něm zájem. Dokonce si poprvé v životě sehnal jiné šaty než pracovní oděv, v kterém chodil pořád. Byl sice trochu naštvaný, že musel koupit bundu, kalhoty a botasky, ale u Vietnamce pořídil vše za necelou tisícovku, a tak se v novém rozjel za potenciální nevěstou, kterou mu měl Vrba představit. Ten ho čekal u vlaku, a vedl hned do nádražní haly, k ženě, která tu zrovna před pokladnou stírala podlahu. Když na ni Vrba zavolal, dotřela vymezený kus, a pak se narovnala. Usmála se možná na Rybáře, možná ne, to nikdo nepoznal, ale potřásla mu rukou, a potom je oba poslala ven, sednout si ke kantýně, kde mají na ni počkat, až v hale dotře podlahu.
„To je ženská, co“, chválil ji Vrba, Rybář jen pokrčil rameny. Nikdy nechválil předem, co chtěl. Teprve, až po poznání. Ale spíš se mu líbila. Už proto, že nedělala žádné štráchy, a řekla, co chce, rovnou.
Neseděli dlouho, když se Mařka objevila, odemkla kantýnu a pozvala je dovnitř s otázkou, zda si něco dají, a hned vyjmenovala, co jim může nabídnout. Oba si dali guláš a pivo, a za chvíli jim všechno přinesla, sobě jen malé pivo, a sedla si k nim. Než dojedli, dozvěděl se, že má kantýnu v nájmu, ke své práci uklízečky nádraží. Je vyučená v oboru servírka - kuchařka a ještě před pěti lety dělala v hotelu. Tehdy zjistila, že tady končí bývalá kantýnská a vzala to i s úklidem, aby měla stálou mzdu a vlak zadarmo. Bydlí u matky, která je vdovou, tři stanice dál, a ta jí také hlídá desetiletého syna. Odmlčela se, počkala, až muži dojí, spláchnou prvním douškem piva mastnotu, a vyslechla Rybáře, co on. S uznáním se na sebe podívali, že oba se dokážou postarat.
Rybář přikyvoval na zpáteční cestě Vrbovi, který neustále drmolil, jak dobře vybral pro oba. Byl spokojený, a rozmýšlel, co dál. Mařka se mu líbila. Úplně si ho získala poslední větou, když jí pochválil ten guláš. Až při odchodu si vzpomněl na slušnost, pochválit jídlo, které jsi dostal. Řekla mu, že jej sama vaří, protože si spočítala, že ji to přijde o šest korun na porci levněji, než kdyby jí jej vozili z vývařovny, jak její předchůdkyni. A hned dumal, kolik porcí může za den prodat. Vrba ztratil řeč, když přerušil jeho chvalozpěv otázkou, kolik jím nalezená vyvolená může denně prodat asi porcí guláše. Váhavě odpověděl, že tak patnáct, možná dvacet, a nechápavě se tvářil, když od Rybáře slyšel, „tak to je denně něco kolem stovky“, a už mlčky dojeli do stanice.
Doma čekalo Rybáře nemilé překvapení. U chalupy stáli policisti, plot byl pryč, kus rohu byl pryč, a na dvorku ležel převrácený náklaďák. Řidič, kterého právě ovazovali, nedokázal projet zatáčkou, a málem ho připravil o jediný majetek, který měl. Jeden z policistů vysvětlil Rybáři, co se stalo, a zeptal se, zda bude uplatňovat náhradu škody. Po kladné odpovědi mu řekl kam a na koho se má obrátit, a kvůli jistotě mu vše ještě napsal. Rybář si vzal další dovolenou, a vyrazil zařizovat opravu domu a plotu. Večer se vrátil unavený, ale měl přísliby od dopravní firmy a její pojišťovny. Zítra měl přijít likvidátor. Vzal baterku, a šel vše obhlédnout, aby věděl, kam ho zavést, a kam ne. Náklaďák už byl pryč, stejně i náklad. Jen v rohu dvorku, u smetiště, ležela krabice, pomačkaná, špinavá. Posvítil si dovnitř, a málem poskočil radostí, Byla plná souprav prádla. Nemeškal, nanosil všechno dovnitř, a jednu ze souprav vyzkoušel. Stačí maličko upravit, a má pro sebe prádlo až do smrti. Přece jen to byl včera šťastný den, dobrá ženská a navíc hodící se věci.
Likvidátor přišel až skoro v poledne, a tak Rybář stačil leccos ještě dotvořit. Nakonec dostal slíbenou sumu, se kterou byl spokojen. Opraví nejen roh, ale barák i omítne, místo starého plotu postaví nový s podezdívkou, a něco zbyde. Přece si nebude brát firmu, když všechno dokáže udělat sám, za pomoci chlapů z práce.

Pro svůj sen

Tomšová už kolik let uklízela na rekreační chatě. Byla spokojená s prací, a šéf byl spokojený s ní. Dokázala obstojně uklidit nejen všechny pokoje, ale pomoci i v recepci, také kuchyni, posloužit hostům skoro ve všech případech. Pamatoval na ni s odměnami, které na rozdíl od ostatních zaměstnanců dostávala, a dával ji za příklad pro její aktivitu a čipernost, ač se blížila věkem padesátce. Nejvíce však zdůrazňoval její skromnost, a neminul den, aby ji neprohlásil za duši podniku. Ostatní ji nesnášeli, vyhýbali se jí, a když měli jistotu, že nablízku není ani šéf, ani ona, s chutí oba pomlouvali. Samozřejmě více ji, z šéfa měli přece jen strach, i když se utěšovali, koho by sem, do hor, místo nich sehnal. Navíc je dráždila tím, že i když měla nejnižší mzdu, její majetek očividně narůstal. A tak si vždy ulevovali, baba lakotná, pro korunu by si dala koleno vrtat, a vlastní lejno po sobě určitě žere, když pro něj nemá uplatnění na zahrádce.
Jediná ze zaměstnanců, kdo se jí zastával, byla účetní. Poukazovala vždy na její těžkosti, když má muže invalidu, a musí se starat nejen o něj, ale i o dům, zahrádku kolem něj, a syny sama. Zdůrazňovala, jak přitom ještě stihne sbírat lesní plody a bylinky, aby rodině aspoň poněkud přilepšila, když vlastně žijí jen z její mzdy a sociálních dávek. A přes všechno, s čím se musí sama potýkat, je vždy ochotná pomoci komukoliv. Připomínala, když sem ona nastoupila před deseti lety, tak ji nechala u sebe v nájmu skoro dva roky, než se vdala, a nastěhovala se do domku manžela. Nájem přitom byl jen o málo vyšší než polovina toho, co platila předtím ve městě. Vlastně po ty dva roky přicházela o výdělek z lufťáků. A i potom jí byla nápomocna radou. Docílila pouze toho, že Tomšovou nepomlouvali ani před ní, pro kterou byla z gruntu hodnou ženskou.
Tomšová o pomluvách nevěděla nebo nechtěla vědět, to už nikdo neví. A také, když má chata nového majitele, po tom nikdo ani nepátrá. Ona je pořád stejná. V dlouhé zástěrové sukni, jak uklízí. Doplněnou smetákem, stěračem, kýblem, mopem nebo vysavačem, podle prováděného úklidu. V kostýmku, s brýlemi, tužkou a zápisníkem, když je v recepci. V bílých šatech, obuvi a s čelenkou, pokud vypomáhá v kuchyni. Není líná se několikrát za den převléknout, podle toho, co příchozí funkce potřebuje. Někteří hosté, zejména ti, co jsou tady poprvé, ji pokaždé považují za někoho jiného. Dokonce ji zahrnují vzkazy pro ni samu, ale v jiné funkci. Mlčky je vyslechne, zopakuje vzkaz a slíbí jej vyřídit. Zaměstnanci ji už nepomlouvají, protože u nového majitele je v daleko větší vážnosti než u bývalého. Paní účetní se jí tedy už nemusí zastávat, a kdo ví, zda by vůbec ještě chtěla. Ono, vyznat se v ženských, je sakra složitá věc. Jejich názory se často mění, stačí malý popud, a najednou je všechno jinak. U paní účetní tím popudem byla změna majitele horské chaty.
Ne snad, že by pro ni změna majitele byla překvapením. Na to byla příliš dobrou účetní. Již přes rok předpokládala nastalou změnu. Na chatě vázlo stále více dluhů. Pohledávky měli proti nim skoro všichni dodavatelé. Byli dlužní za potraviny, za plyn, také za vodu, elektriku, ale i v prádelně, finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, i na odvodech na sociální zabezpečení. Posledního půl roku meškalo i vyplácení mezd. Zaměstnanci křičeli, vyhrožovali odchodem, ale nebylo kam. A až na jednoho, který byl původem z města, kde měl i rodiče, a tak se tam uchytil, ostatní všichni zůstávali, aspoň se tu najedli a vyspali. Práce byla ale odváděna každým dnem horší, že občas se rozzlobil některý z hostů. A kdyby přestali ti jezdit, bylo by jen otázkou dnů, kdy všechno zkrachuje. Tehdy se stal zázrak, aspoň si to myslel majitel a účetní. Od jednoho advokáta, který tu shodou okolností asi dvakrát pobýval na dovolené, přišla nabídka jednoho zájemce o koupi.
Šéf si dopis několikrát přečetl, a pak s ním šel za účetní, aby si jej přečetla také ona. Předtím se chtěl o něm poradit s manželkou, ale ta neměla, nakonec jako nikdy, čas, a jen prohodila, aby se nenechal napálit, a pokud nenabízí aspoň deset milionů, tak je má okamžitě odmítnout.
Zdaleka takovou částku nenabízeli, ale šéf byl natolik realista, že věděl o nesmyslnosti požadavku manželky. To pouze jeho žena, s kterou kdysi chatu zprivatizovali, si myslela, že je to zlatý důl na věky. Bývala kelnerka, stejně jako on, se hned přestěhovala do města, nechala se titulovat paní hoteliérová, a utrácela více, než chata vynášela. Kdykoliv něco namítal, začala podle své okamžité nálady buď ječet, nebo plakat, že má snad nárok na polovinu. Vždy před dětmi, a on hned rezignoval, než došlo k tomu, že je tady ve městě na všechno sama, on je vydřiduch a není schopen se postarat ani o děti, ani o ni.
Účetní si dopis dvakrát přečetla. Jeho styl, a vůbec celá nabídka v ní vyvolávaly vzpomínky, ale nedokázala si uvědomit na co. Potom přepočítala všechna čísla v nabídce, srovnala je s účetními výsledky chaty, a šéfovi prodej doporučila, když nakonec řekla, že nedávají ani o korunu víc, ale ani míň. Šéf přikývnul, že jeho odhad byl také takový, a bude musit přesvědčit manželku, která je spolumajitelkou, k prodeji, než cena ještě klesne. Jemu se nejvíce líbilo, že nový majitel přejímá všechny dluhy, pokud budou věřitelé souhlasit, a ještě zaplatí něco jemu, protože se rozhodnul manželce nic nedat. Samozřejmě, že nedostane zdaleka deset milionů podle představ jeho ženy, ale přes milion to bude.
Rozprava s ní, byla daleko horší, než čekal. Nechtěla, ale ani skutečně nemohla pochopit, co se stalo. Proč se má najednou vše změnit. Celé mládí, a nejlepší léta manželství, měla, aspoň podle svého názoru, těžký život. Pár let předtím, než žena přestává být ženou, a mění se den za dnem ve starou bábu, se na ni usmálo štěstí. Zprivatizovali rekreační chatu. Nebyl to žádný hotel, žádné Alpy, ale byla postavená na pěkném místě pro léto i pro zimu, a měla řadu pokojů a nové vybavení. Za dva měsíce jasně viděla, že udělali dobře. Za další tři měsíce si spočítala, že na dozor tady stačí manžel, a na práci mají personál. Uvědomila si, že se stala paní, a má šanci prodloužit si ženský věk. Prosadila, aby za reservu, kterou měli a další půjčku, kterou si vzali vedle té, za kterou získali chatu, koupili ve městě byt, kde bude žít ona s dětmi. Tam se rychle seznámila s partou žen, jimž, stejně jako jí, ujížděl vlak, a chtěli si ta poslední léta ještě užít. Brzy požadovala polovinu zisku na své drobné výdaje, jak říkala, a ze zbytku, a také provozu chtěla hradit další věci. Skoro dva roky to celkem vycházelo. Potom se ale začaly krátit doby škol v přírodě, školních lyžařských kurzů, z kterých sice nikdy příliš nebylo, ale stačily na uhrazení provozních nákladů mimo sezonu. Přišla i krize, a ubývali zákazníci. Někteří zkrachovali, ti movitější jezdili do ciziny. Marně vysvětloval, že jim aspoň zůstane byt, a snad si najdou zaměstnání. Na všechno měla odpověď, „co by tomu řekly její přítelkyně“. Když nakonec začal křičet, přece jen projevila nějaký zájem, a ptala se, kdo to kupuje. Nevěděl, advokát mu to neřekl, až při podpisu smlouvy. Za dva dny, díky neustálému křiku, odmítnutí předání jakýchkoliv peněz, protože je neměl, a také krachu firmy manžela jedné z těch, s kterými byla ve spolku, souhlasila.
Okamžitě jeli k advokátovi, kde smlouvu podepsali, a počkali chvíli na příchod kupce, který se stane místo nich novým majitelem. Překvapením oněměli, když se ve dveřích objevil jeden ze synů Tomšové, a to ten starší. Podepsal, dohodli se na dni a způsobu předání, aby potom oba do noci přemýšleli, kde na to mohl vzít peníze. Až na podezření z krádeže, nepřišli však na nic.
Přibližně v tu dobu, seděl mladý Tomša doma, a vykládal, jak všechno proběhlo. Jeho matka, která ještě před dvěma hodinami přecházela netrpělivě po místnosti, plná strachu, aby se na poslední chvíli neobjevil nějaký zádrhel, který by celou věc zhatil, si oddechla. To bylo vše. Když si ještě před hodinou myslela, jaký nával radosti bude mít, jak bude jásat, necítila nic. Jen pro sebe konstatovala, že se jí dlouholetý sen splnil, a dosáhla, co chtěla. Nedlouho po vydechnutí, že nic nepřekazilo její záměr, dostala strach, aby o chatu zase nepřišla, a hned přemýšlela, jak tomu zabránit. Pohlédla na syna, zda ten jako oficiální majitel obstojí. Už si tím nebyla jistá, jak ještě včera. Jeho slova o problémech se šéfovou, jí naháněla strach. Byla kdysi také šikovné pracovité děvče, a najednou chtěla být paní. A o tom to je.
Syn skončil, postavil na stůl tašku, z které vytáhnul láhev vína a nějaké jídlo, protože měl v úmyslu vše oslavit. Zarazila ho matčina otázka, „odkud to máš?“
„Koupil jsem všechno ve městě“, nechápaje otázku, vysvětloval kde.
Tomšová brala jednu věc po druhé, prohlížela etikety a cenovky, a potom vše dávala zpět. Konečně jí tvář zazářila spokojeností. Koupil totéž, co kupovali v minulosti, když byla oslava něčeho velikého. Tak snad podnik udrží, ona na to dohlédne, bude pokračovat jak dosud. Dále vykonávat všechny tři funkce uklízečky, recepční a kuchařky. Po přípitku to oznámila synovi, který jen pokrčil rameny, pak řekla, co vše budou muset udělat, aby chatu udrželi. Když byla na měkko, zasnila se a vzpomínala, jak všechno začalo.
Už ve svých šesti, si začala přát, aby v dospělosti byla paní z chaty. Vzpomněla majitelku, které chata kdysi patřila, ale i vedoucích, které se po ní střídaly. Na rozdíl od většiny žen tady, byly vždy hezky oblečené, poroučely i mužským, jezdily autem, všichni je zdravili napřed. Teprve po privatizaci přišel chlap, jako první majitel. Byl sice od fochu, ale ne v horách. Též mu odešla žena utrácet, místo aby vydělávala. Byl to počátek jejich konce, a Tomšová cítila příležitost. Začala šetřit, přibrala si zaměstnání, posílala syny na výdělek sbíráním lesních plodů, donutila muže, který byl invalidou, aby vyřezávání, kterým si dosud krátil dlouhou chvíli, změnil na výdělečnou činnost. Šacovala kapsy hostů na chatě, dokázala se udržet, aby množství odebraných peněz nepřekročilo mez, kterou mohl host považovat za ztrátu nebo že zapomněl nějaký výdaj. Ale po roce zjistila, že přínos z toho všeho je proti ceně chaty tak nepatrný, že nenašetří snad ani za sto let. Týden, dva byla zdrcená, a uvažovala, zda všeho nenechat. Ale pak se jí vybavilo dědovo rčení, které jí snad každý týden opakoval. Že jsi poražená, nikdy nepřiznávej, když ležíš na zemi. Ale až týden po tom, co tě do ní zakopou, do té doby vždy můžeš na něco ještě přijít.
Ani ne za měsíc se vdala recepční do kraje, a šéf k ní přišel, zda by nebyla ochotná tady zaskočit, než sežene někoho jiného. Rychle jí prolétlo hlavou, co se na recepci dělá, a co dělá ona, a když o něco přidal, souhlasila. Brzy poznala, že udělala dobře. Nyní měla dokonalý přehled o všem, a také pochopila, jakou mají cenu informace. Rychle se je naučila získávat, ale i rozlišovat, kdy je lepší se ptát jako recepční, a kdy jako uklízečka. Málem skončila s pomocí v kuchyni tehdy, když šéf přišel, jestli tu recepční nechce dělat nadále. Naštěstí si včas uvědomila cenu jídla, které získává touto pomocí a vytrvala. Konto narůstalo, ale druhý rok zjistila, že veškerý přínos byl v tom, že lhůta sto let k získání chaty se zkrátila pouze o deset let na devadesát. Ale přece jen to byl pokrok, utěšovala se, a starší syn mohl jít na střední školu.
Tehdy za ní přišel sousedův vnuk, dědic jeho chalupy a políčka, zda by to od něj nekoupili. Bezděky z ní vyjelo, co by s tím dělala, ale potom si vzpomněla na rozpravy některých hostů, kteří sedávali do noci v recepci, protože to bylo jediné místo, kde mohli v tuto dobu dostat ještě pití, a řekla, ať se staví příští den, že se poradí s mužem. Promítla si, co vše slyšela, a opatrně se přeptala jednoho developera, který sem začal jezdit, zda má jejich obec vůbec nějakou budoucnost. Ten jí nadšeně vylíčil vše tak zářivé a jasné, že si okamžitě vymyslela záminku k návštěvě starosty. On sice byl daleko pragmatičtější, ale v podstatě vše potvrdil.
Večer pak s mužem sehráli na vnuka sousedů divadlo. Z něj přímo čišelo, jak chce a potřebuje prodat, oni s kupováním váhali. Zda pro mladšího syna koupit nebo postavit.
Před vnukem rozebírali všechny důvody pro a proti, a stále jim vycházelo více proti. Věděli, že nabízel vše dalším, ale byl odmítnut. Věděli, že kupuje byt a schází mu na něj víc než polovina. Naproti tomu on nevěděl nic. Jen měl naději, že Tomšovi možná koupí, a té se držel. Konečně kývli na usedlost, a louku u ní. Konečně je přesvědčil, aby se aspoň začali bavit o zbylém. Tři hektary pole a kusu lesa. Chtěl po nich cenu, stanovenou v usnesení o dědictví, když se zasmáli, slevil. Podruhé slevil, když mu řekli, aby pozemky zkusil prodat družstvu, protože věděli, že ho tam okamžitě odmítli. Pak přišli syni, a začali se přimlouvat, aby koupili, a oni tak budou mít vše již nyní vyřešeno. Nechali se přemluvit. Vnuk si oddechnul, a slíbil do týdne přijet se smlouvou, i když zatím nevěděl, kdo mu ji sepíše. Tu se ozval Tomša, zda na chatě není nějaký advokát. Byl, a Tomšová si vzala od vnuka všechny doklady, aby mohla zkusit, zda jim advokát na chatě smlouvu udělá. Hned za ním šla, a za hodinu se vrátila, že advokáta přesvědčila, a zítra večer smlouvu budou mít. Potom se dohodli o tom, že oni zaplatí advokáta, vnuk to ostatní, a peníze mu pošlou do týdne po zápisu do katastru.
Ani ne za dva roky, všechno, a to i včetně svých pozemků, prodávali po několika měsících jednání společnosti, která tu měla stavět byty a snad někdy v budoucnu i hotel a prodejnu. Za metr dostali víc než stokrát tolik, co zaplatili. A sen o paní na chatě mohl být naplněn.“

Velké manévry pod psa

V hospodě, teď brzy dopoledne, seděli jen tři chlapi. Mládek, ten tu seděl, co se stal starobním důchodcem, každý den. Byl sám, pivo měl rád, doma mu byla dlouhá chvíle. Zůstala mu jen chalupa s dvorkem. Poslední kus zahrady prodal vloni, a nechal si od učitele spočítat, kolik piv denně, panáků týdně může vypít, aby mu peníze za zahradu spolu s důchodem na pití stačili do smrti. Nechal do toho započítat i co utratil tady za oběd, a v samoobsluze za nákup jídla na večeři a snídani. Vyžadoval úzkostlivě přesnost, a několikrát připomínal učiteli, že nechce zůstat poslední roky před smrtí na suchu. Datum smrti si určil v sedmdesáti, protože se nikdo z jeho předků více nedožil. Chalupu s dvorkem odkázal synovci, aby na něj vzpomínal v dobrém, a staral se o jeho hrob. A vždy byl nešťastný, když přišel Slavík, který jak ho uviděl, se hned ptal chlapů, zda slyšeli o zdražování piva a kořalky. Kdyby k tomu došlo, muselo by se všechno znovu přepočítat, a denní dávka by byla nižší. Vždy ustaraně přemýšlel, jak nastalý problém řešit, zda ubrat některé z pěti piv, jež mohl vypít denně, nebo jednoho panáka, a potom kterého? Toho, co pije v sobotu, nebo toho v neděli. Dnes byl klidný, protože včera Slavík se ptal chlapů, zda slyšeli, že starší šedesáti pěti let, pokud za život vypili už víc než deset tisíc piv, budou mít pivo za poloviční cenu.
Když mužští začali nadávat, co všechno se pro důchodce dělá, a pro ně nic, Mládek uvěřil a rozzářil se. Hned se ptal, jestli bude zapotřebí nějaké potvrzení. Od Slavíka se mu dostalo vysvětlení, že ano, jedno od národního výboru a další od všech hospodských, co tu na hospodě byli.
„To přece není možné“, vykřikl zoufale Mládek a pokračoval, že pantáta a otec hospodského jsou už mrtví. Na to ho Slavík uklidňoval, že možná bude stačit nějaké čestné prohlášení, a ať si zajede na okres, zeptat se, jaké.
Mládek přemýšlel, kdy na okres pojede, a za kým tam půjde. Při rozjímání ho ale rušili Zima s kamarádem Zmrazilem, co tu dnes byli také. Vzpomněl, že Zima, před odchodem do důchodu, na okrese dělal, a zeptal se ho, kde by mohl dostat informace o čestném prohlášení. Oba staříci na něj nechápavě hleděli, a teprve po opakování otázky řekl Zmrazil, že asi nejspíš na odboru vnitřních věcí. Mládek poděkoval, ale v tom ho napadlo, zkusit se zeptat těch dvou. Třeba budou vědět, a on si cestu na okres ušetří. Skutečně chlapi věděli jak má čestné prohlášení napsat, jenže on si jej nebyl schopen zapamatovat, a tak se zvedl, aby vyprosil od hospodského, tužku a papír, a mohl si všechno poznamenat.
Sotva stoupnul, udiveně hleděl z okna na prostranství před hospodou, kam zajížděli, jedna po druhé zelené a modré náklaďáky Praga V3S. Z nich seskakovali vojáci a esenbáci, a rozvážně slézali milicionáři. Všichni se pak řadili do dvojstupů, aby po chvíli obdrželi povel rozchod, kouřit dovoleno, a po krátkém dohadování, svolení po skupinkách navštívit hospodu, dát si jedno pivo nebo limonádu, a vrátit se, aby mohli jít dovnitř další.
Nevystřídala se ani třetina, když dorazil GAZ, z kterého vylezli velitelé a předseda národního výboru. Ten v hospodě, když velitelé rozestřeli na stole podrobnou mapu okolí, zavolal na Mládka a Zimu, aby jim šli pomoc s orientací na mapě. Přidal se i Zmrazil, a kolem velitelského stolu usedli všichni.
„Co se děje? Mobilizace? Nebo si jen tak hrajete na vojáky?“, začal, ne příliš přívětivě, řeč Mládek.
„Žádné cvičení. Ztratil se jeden dědek z domova důchodců. Už včera večer, ale po večeři, a tak na to přišli až ráno, když chyběl u snídaně. Tak ho jedeme hledat“, odpověděl milicionář, protože důstojníci se cítili uraženi otázkou o hraní na vojáky.
Pokračoval dál s trojicí v hospodě v řeči, a tak se dozvěděli, že zmizel nějaký Budil. Dostali i odpověď na otázku, proč ho hledají tady, když domov důchodců je dva kilometry daleko. Prý ho jedna z žen viděla nastupovat do autobusu, který jede tímto směrem. A tak jejich skupina má propátrat lesy tady v okolí obce. Jiné skupiny pátrají po trase autobusu, ale i kolem domu důchodců.
„To byla asi Klouzavá“, ozval se Zmrazil, a popsal ji tak, že milicionář jeho slova potvrdil. Za to se dočkal zklamání, když Zmrazil její slova, a vůbec i ji, znevážil, že si většinou všechno vymýšlí, jen aby byla zajímavá. Zároveň vyslovil i pochybnosti nad zmizením Budila, a došlo tak k rozčílené reakci toho milicionáře, že snad ví, co říká. Oba se proto raději věnovali mapě, a vysvětlování, kde je jaký porost, kde je voda, a jak by bylo nejlepší dědu hledat. Stařecká trojice se shodla, kudy by mohl Budil sejít za tmy z cesty, a určila přibližně prostory, pokud se od domova vydal sem pěšky, nebo dojel autobusem, a pak šel v noci nazpět.
„Sakra, tady je bahnisko“, ukazoval vystrašeně důstojník na mapu. „Jestli se dědek dostal až k němu“.
„Nic se neděje“, uklidňoval ho Zima. „Je už dva roky meliorizované, odvodněné. Nejhůře si tu mohl umazat boty a kalhoty“.
Velitelé si viditelně oddechli, a dohodli se, kdo kudy svoji četu povede, o signálech, a že v 20.00 se sejdou všichni v hospodě, pokud dědu nenajdou dříve. Jinak tu po celou dobu bude štáb. Při seřizování velitelského času přišel jeden z psovodů, a jeho vlčák se okamžitě postavil před sedící stařeckou trojku, štěkaje na ně.
„Určitě ho lákají ty syrečky“, obrátil se Zima ke kamarádovi, ten přikývnul, vytáhnul jejich balíček z kapsy, a ptal se psovoda, zda je může jeho psu dát. Když vlčák zaměnil štěkot za prosebné kňučení, psovod si syrečky vzal, a jeden z nich svému svěřenci hodil. Ten se po něm olíznul, ještě jednou štěknul, jako na poděkování, a šel se svým pánem ven.
Pátrací čety odjely jedna po druhé. Po nich odešli Zima s kamarádem, a v hospodě zůstali jen Mládek se štábem, který tvořili voják s vysílačkou, jeden příslušník SNB a dva milicionáři, kteří si okamžitě sundali opasky, svlékli bundy, a povolili šněrování kanad. Pak si nechali přinést pivo, které zaplatili i radistovi, a dobírali se esenbáka, který měl limonádu. Zeptali se hospodského, zda mohou dostat oběd, a když jim sdělil, že může nabídnout pouze polévku, a něco studeného, poručili si tu polévku, a každý dvacet deka tlačenky. Voják a esenbák ze svých chlebníků vytáhli balíčky konzerv a chleba, a všichni se dali do jídla. Jen voják ve stanovený čas volal přes radiostanici, zda je něco nového, a pak oznamoval, že u nich zatím nic, na štáb celé pátrací akce, který byl v domově důchodců.
Odpoledne se hospoda začala plnit, jak se muži vraceli z práce, a mezi prvními sem přišli znovu Zima se Zmrazilem. Hned ve dveřích se ptali, co je nového, Když uslyšeli, že dědu zatím nenašli, pokývali oba hlavami, jako by jinou odpověď nemohli dostat. Otázka a odpověď se opakovaly při příchodu každého štamgasta. Jen někdy se ještě rozebíralo, kde všude může děda být.
Večer byla hospoda plná, a hospodský nestačil točit pivo. Už se jen rozebíralo, co se mohlo stát, kde se má hledat, a kde ne. Nejvíce řečí měli Mládek se Zimou. Byli informováni jako první, a nyní se tvářili, že takřka celou akci vedou. Zejména, když každému opakovali, jak museli radit důstojníkovi s mapou. Jejich nadřazenost skončila teprve až po příchodu Slavíka.
Mládkovi v ten okamžik byla celá akce lhostejná, a ptal se Slavíka, kam ta potvrzení a čestné prohlášení kvůli té slevě na pivo má poslat. Slavík ho chvíli trápil, že mu všechno řekl včera, a ani farář dvakrát nekáže. Nakonec se nechal umluvit a zopakoval, že do pivovaru. Když se Mládek ptal, do kterého, slyšel, no přece do toho, odkud budeš pivo dostávat. Mládkovi se rozzářily oči, a vyhrknul, „to můžu poslat třeba i do Plzně?“.
„Rozhodně, kam chceš“, zněla odpověď.
Teprve pak se Slavík zeptal, co se děje, a sotva se dozvěděl o zmizelém dědovi, a všechny podrobnosti kolem, sedl si u stolu, který sousedil s tím, kde seděl štáb. Chlapi se utišili, co se bude dít, ale on se jen zeptal, kdo tomu všemu velí. Ve štábu se jeden díval na druhého, nikdo nechtěl odpovědět sám, protože si nebyli jisti, zda se nejedná o vojenské nebo služební či jiné tajemství. Až ten starší milicionář odpověděl otázkou, „na co to potřebuješ vědět, vždyť je to snad jedno“.
„Já jen, co to je za maršála, že pořádá takové manévry. Jako kdyby vypukla válka. Začíná květen, tak co by asi ten dědek hledal v lese. Ještě nic neroste. Nebylo by lepší obvolat všechny hospody v okolí, a obejít starší vdovy“.
Voják považoval za nutné cosi čistit na radiostanici, esenbáka zaujal obraz visící u okna, mladší milicionář vyprsknul, pak se omluvně rozhlédl a začal pomalu upíjet pivo. Jen ten starší se chystal hájit velení, a povídal, že toto vše snad udělal ředitel domova, než vyvolal takový poplach.
„Šenkýři, volal ti někdo kvůli zmizelému dědkovi“, nenechal se Slavík odbýt, a když ten jakékoli volání ať večer nebo ráno vyloučil, obrátil se k milicionáři, „tak vidíš, že ne. Toho troubu to vůbec nenapadlo.“, a šel si sednout k chlapům.
Nad řečmi o skleróze starých lidí, a že je leccos napadne, jen mávnul rukou. Netrvalo dlouho, a začali se vracet pátrací čety. Mezi prvními tu byli psovodi, a vlčák, co dostal syreček, se zase hnal ke Zmrazilovi. Ten se mu vymlouval, že všechny syrečky dal jeho pánovi, a už žádný nemá. Ale když pes nepřestával, zeptal se hospodského, zda náhodou nějaké nemá. Dostalo se mu odpovědi, že ano, ale jsou už starší. Psovod, ale hned spustil, že takové mají psi nejraději.
„Jak dlouho máš tady toho psa“, najednou mezi nimi stál Slavík.
Z psovoda vylezlo, že teprve týden, co se vrátil z kurzu, a divil se, proč se na to ptá.
„Protože ten pes neprosí o žrádlo, ale vyštěkává, že něco nebo někoho našel“, a na otázku, jak to ona může vědět, odsekl, že dělal dva roky psovoda na čáře, a tak o psech něco ví.
Do nastalého ticha se ozval kamarád Zimy, „já jsem sice z domova, ale jsem Zmrazil, a oni hledají Budila“, co mu potvrdili i velitelé čet, kteří přijeli.
Slavík se na všechny útrpně podíval, a šel k radistovi, aby chtěl k radiostanici na velitelském štábu ředitele, a na co se ho má ptát. Ticho se prodlužovalo, radista se chvíli dohadoval, a pak, nedívaje se na své nadřízené pečlivě vyslovoval odpověď, „ztratil se pan Zmrazil, pana Budila odvezli v noci s infarktem do nemocnice.“
Všichni se po sobě podívali, mlčeli, jen Slavík se obrátil na Zmrazila, „sakra, dědku, to jste nemohl někomu říci, kde budete“.
Zmrazil pokrčil rameny, a trochu provinile ze sebe vypravil, že to řekl Budilovi, protože ten je pořád v domově, nikam nechodí kvůli nemoci“.

Měkota

Krejza přišel dnes domů sice o něco dříve, ale převléknout se už nestačil. Za půl hodiny má přivést žena děti ze školky, a tak je nejvyšší čas připravit dárky pro ně. Vašek s Věrou byli dvojčata, a dnes mají páté narozeniny. On si přál kolo, ona kočárek s panenkou. Manželka se postarala o panenku, on na poslední chvíli o kolo a kočárek. Zanesl vše do jejich pokojíku, kde už byl na stole dort. Kolo postavil na levou stranu, do kočárku vložil připravenou panu s peřinkou a polštářkem, a dal jej napravo od stolu. Vytáhnul zápalky, čekal, dokud neslyšel odemykat dveře, a potom rychle zapálil pět modrých a pět červených svíček na dortu, vyšel z dětského pokojíku, a uvítal děti v obýváku.
Předstíral překvapení po jejich volání, že mají narozeniny, a teprve, když se v jejich tvářích objevil smutek, že snad rodiče na tak významný den zapomněli, poslal je do jejich pokojíku, kam šli s manželkou za nimi, sotva se ozval jásot.
„Říkala jsem ti modré, ne zelené. A ten kočárek už je také starší model“, šeptala žena, aby ji děti neslyšely. Ale těm byla lhostejná, jak barva kola, tak typ kočárku, hlavně, že jim splnili rodiče jejich přání. Po sfouknutí svíček, hned své dárky zkoušely, a teprve až třetí napomenutí je přimělo usednout ke stolu, kde byla pro každého připravena čtvrtka dortu, poděkovat za vše, a pak si vyprosit zkušební jízdy venku. Krejza s nimi šel, těšil se z jejich nadšení, dokud je manželka nezavolala k večeři.
Po večeři vyslechnul přání dětí k jejich dalšímu svátku, také k blížícím se Vánocům, kdy se k nim přidala i manželka. Ta pak pokračovala, po uložení dětí k spánku, s plánováním dovolené na příští rok. Vyslovila se neurčitě pro pobyt u moře. Když ale zmínila Bláhovy, věděl, že bude rád, když se mu podaří ji přesvědčit pro některý z ostrovů Španělska. Oni totiž Bláhovi byli v Karibiku, a protože se Bláhová s jeho ženou neměly rády, je nezbytné je příští rok překonat. Přes to všechno vzpomněl letošní dovolenou, kterou si užili na chatě, zdarma půjčené Holanem. Nechala ho chvíli mluvit o lese, rybníku, radosti dětí, až skoro zlostně vyjekla, „a co tak o tom můžu vykládat mezi ženskými“.
Následovala výčitka, že se ještě nepřevléknul do domácího, a zítra bude v práci v uváleném. Raději vstal, a převlékal se v předsíni, kam ho následovala, protože mu měla ještě hodně, co říci. Jak dával sako na ramínko, oněměla. Rukáv bílé košile hyzdila obrovská červenohnědá skvrna. Zalapala po dechu. Zase aby prala. V takové košili nemůže jít do práce. Když ji pozorně prohlížela, tak nevěřícně zakroutila hlavou. Skvrna byla od rzi. Hned se vyptávala, kde k ní přišel. Neurčitá odpověď, že asi někde v dílně, spustila řadu jejích otázek a jeho odpovědí. Postupně se od něj dozvěděla o inventuře, kterou dělal, a při které asi k znečištění košile došlo.
Její rozhořčení se stupňovalo. Díky svým známostem, mu sehnala místo vedoucího účtárny. Jinak by seděl pořád na obecním úřadě, jak jeden z referentů. Místo toho, aby na inventuru poslal někoho z podřízených, jde sám. A protože je takové nemehlo, ještě se umaže. Na ni ohled nebere. Bude muset všechno vyprat, vyžehlit. Má práce, že neví, kde jí hlava stojí. Ráno ohřát dětem snídani, vypravit je a odvést do školky, nakoupit, udělat si něco k jídlu, vyprat, vyžehlit, zašít, jít pro děti do školky, připravit večeři, utrmácená si jít lehnout, a přemýšlet místo spaní, jak vyjít s tou almužnou, co on přinese místo platu.
Vyjmenováním všech svých povinností přešla opět k dovolené, kterou on nedokáže zařídit v takové kvalitě, jakou by si ona zasluhovala. Následovalo, jak se musí stydět před jinými ženskými, majícími schopné muže, kteří nečekají, až jim žena něco obstará, ale dokážou si nalézt přiměřené zaměstnání s dobrým příjmem sami. Nemají doma takovou měkotu jako ona, zakončila vyvřísknutím a propukla v hořký pláč.
Nadechl se. Původně chtěl ze sebe vychrlit, že na obecním úřadě měl dobré zaměstnání se slušným a hlavně stálým příjmem. Díky jejím výstupům se starostou a tajemníkem mu bylo naznačeno, aby hledal své štěstí jinde. Bohužel udělal tu chybu, že jí o tom řekl. Vzápětí mu našla místo u rozvíjející se firmy, a na radnici vyvolala další výstup, po kterém musel odejít. Nová firma se nerozvíjela tak, jak si představovala. Ale slyšíc její vzlyky, že snad po ní nemůže chtít, aby si hledala práci i ona, když jí má doma tolik, přiškrceným hlasem slíbil, že se pokusí získat nějaké prémie. Hned dodal, že budou i za tu inventuru, aby jí ulehčil praní špinavého rukávu.
Dokázala se skrze slzy usmát, přichystala mu jinou košili a kravatu na ráno, prohodila, že není takovou měkotou, jak řekla, laškovně dodávajíc, že ona dlouho neusne, a zda tedy nemůže zůstat s ním. Spala totiž s dětmi již dva roky, když se na ni obořil po jejích výstupech s jeho představenými. Radostně souhlasil, a přes budík přehodil utěrku, aby ráno nevzbudil náhodou svým řinčením i ji.
Poštěstilo se mu probudit se sám. Udělal snídani pro sebe, a když pojedl, udělal i pro ostatní, a nachystal ji do mikrovlnky a nápoje nalil do termosky. Obléknul si připravené šaty, a doběhl akorát k přijíždějícímu autobusu. Na konci města vystoupil, a šel k Holanovi, který byl podle rozsvíceného okna, již také vzhůru. Už dva roky dělají spolu, ani ne šest měsíců po tom, co odešel z radnice. Poznali se úplně náhodně, když nastoupil k nové firmě. Krejza Holanovi nevědomě pomohl, a ten na to nezapomněl. Když za měsíc, po jeho nástupu, ve firmě seznali, že představy o její budoucnosti berou rychle za své, a přiměřeně k tomu i upravili platovou politiku, Krejza se vzepřel. Chtěl dokázat, že není žádná měkota. Zapomněl na jedno, že je ve zkušební době, a během tří dnů byl bez práce. Nyní mu pomohl Holan, který ho vzal do své party.
Od toho dne, o čem doma mlčel, chodil každé ráno k Holanovi. Tam se vysvléknul z šatů, ve kterých měl vykonávat své povolání sehnané a určené mu manželkou, a obléknul se do, od Holana půjčených montérek, v zimě ještě vatovaného kabátu, ve kterých chodil s partou sbírat šrot. Holan věděl o každé dílně, továrně, hale nebo domu, které se měly likvidovat, nejméně dva měsíce předem. Vždy se domohl toho, aby likvidaci železných konstrukcí, litinových stojek, rozvodů elektřiny, tepla, plynu, vody a odpadů prováděla jeho parta. Nepožadoval příliš, ale vždy bylo podmínkou, že šrot odklidí na své náklady, za výtěžek z něho. Firmám, provádějícím likvidaci to vyhovovalo, protože jim prakticky zůstala takřka cela platba za provedení likvidace, při jejímž stanovení se vůbec neuvažovalo o možném zisku ze šrotu. Zadavatelé se na likvidované objekty nebyli ani podívat. Pro ně bylo hlavní, aby zmizely a místo nich měli prázdnou rovnou plochu. Obdobně i likvidující firmy měly zájem zbourat co nejdříve, a mít co nejmenší množství odpadu, protože na skládce platily za každý jeho kubík. Holan se svou partou jim nejen odstranil konstrukce, které bourání zdržovaly, ale ještě snížil počet kubíků, a to za jen část toho, co by je to jinak stálo. Kolik získal za šrot, je nezajímalo, to zajímalo pouze jeho partu.
Postupem času Holan zjistil, že v opuštěných stavbách se nachází řada zapomenutých nebo schválně nechaných věcí. Řada z nich se dala repasovat, a znovu prodat. Byl ovládán názorem svého dědečka, proč se neshýbnout pro korunu, která leží na ulici, je jako každá jiná. A tak ze stodoly vedle své chalupy udělal dílnu, kde prováděli všechny opravy. Tak přišel i Krejza ke kolu a kočárku pro své děti. Oboje našli ve sklepě jednoho z likvidovaných domů, a platil za ně jen práci vynaloženou na jejich uvedení do pořádku. Bohužel barvu našli jinde jen zelenou, a tak bylo kolo zelené. Koupit modrou barvu se Krejza neodvážil, protože by tak porušil další názor Holanových předků, proč něco kupovat, když to lze sehnat zadarmo. A porušení zásad svých předků Holan nepromíjel. A nyní, když rozšířil tak svou činnost, a Krejza, kterému se chtěl sice hlavně odvděčit, se mu i hodil, jako účetní, protože on mu vůbec nerozuměl, se už rozhodl u něj zůstat. Dělal tři týdny v měsíci na šrotu a zbylé dny v měsíci účetnictví, doma předstíraje, že pracuje stále ve firmě, kde mu sehnala místo manželka. O změně jí nic neřekl, protože se bál, aby opět nezasáhla, když jemu se u Holana líbilo. Byl zkrátka měkota.

Nebát se osudu

Ve dveřích hospody se rozhlížel dlouhán, kde jsou volná místa. Bylo ještě dopoledne, a tak měl možnost si v této venkovské hospodě vybrat. Muži tu chodí na pivo většinou až večer. Ženské jen pokud pro to mají nějaký, jimi uznávaný důvod. Všechny stoly byly volné, až na jeden v rohu, kde seděl drobný, ustaraně vypadající chlapík. Dlouhán k němu zamířil, zeptal se, zda je tu volno, a než chlapík dokázal odpovědět, postavil poloprázdný batoh na jednu ze židlí, a usedl proti němu.
„Dneska je ale vedro“, utřel si čelo předloktím, a požádal hospodského o pivo.
Chlapík přikývl, a jako souhlas to vzali i dlouhán, i hospodský, který viděl dopitou sklenici a ptal se, zda má donést další. Než natočil a přinesl piva, dlouhán se vydýchával, jeho brunátná tvář zesvětlela, a dokázala vyloudit úsměv. Když se napil, tvářil se už docela spokojeně a na své židli se rozvalil, jak mu umožnila. Napil se ještě, nyní už spíš na chuť, a prohodil, že jde z vesnice, která byla asi šest kilometrů daleko. Před sebou má ještě stejný kus cesty. Ovšem, daleko horší, protože přes poledne nebude jen větší vedro, ale má při pochodu i práci, musí zjišťovat stav značek, které tu jsou. Očekával od chlapíka otázku, o jaké značky se jedná, ale když se jí nedočkal, prozradil, že jde o turistické.
Další přikývnutí napovědělo, že chlapík jeho řeč sleduje, a tak pokračoval dál. Byl předsedou turistického oddílu, který měl tady v okolí značení na starosti. Většina lidí se jen prochází, ale aby věděli, a už vůbec dokázali ocenit, co práce obnova těch značek, podle kterých pohodlně chodí, dá, jim vůbec nepřijde na mysl. Jen nadávají, když značkám nerozumí, a někde vlastní vinou zabloudí. Stejně tak i členové jeho oddílu, zejména Fejfar. Mají plno připomínek, jak by se mělo všechno zařídit, a pracovat se jim nechce. Fejfar ho chtěl dokonce připravit, jeho, který by dal pro turistiku život, o funkci předsedy. Nasupil se, dopil pivo a objednal další.
„Fejfar, takový mamlas. Předsedou, to by si dali“, nahlas se zachechtal.
„Dám si taky“, udivil ho chlapík, když konečně promluvil na otázku hospodského, jestli může donést pivo i pro něj.
Tak není němý, korigoval svou představu o něm, protože až dosud nepromluvil, a omezoval svá veškerá vyjádření na grimasy obličeje, kývání hlavou a krčení ramen. Jen nemluva, asi, ale to nemůže vadit, spokojil se zjištěním, že má o to větší prostor sám. A pokračoval, jak vypekl Fejfara při volbách. Zajíkal se smíchem, skoro za každou větou, když podrobně líčil snahu Fejfara přesvědčit členy oddílu o nezbytnosti změny předsedy. To se mu povedlo sice, neboť lidi jsou holota nevděčná, a mají řadu připomínek, jen aby dokázali svou existenci. On ovšem vymyslel geniální tah. Dlouhán se pochlubil, jak se nějakým přesvědčováním vůbec nezabýval. To nemá smysl, věděl dobře. Místo toho obešel příbuzné a známé, aby všechny přijal do oddílu. Dva měsíce před konferencí. Fejfar a ostatní se nestačili divit, když krátce po zahájení si spočítali, že jsou v menšině.
„Jo, osudu se musí jít naproti. Nebát se jej usměrnit, a hlavně, vědět jak“, natáhl se dlouhán ještě, co to šlo, zanechávaje dosavadního rozvalování.
Byl najednou soustředěný, číhající, asi jak při té konferenci, napadlo chlapíka, a konečně se přidal k rozhovoru, který byl dosud monologem. „A tak, asi zvolili zase vás“.
„To se rozumí“, dlouhán se zase uvolnil.
Byl rád, když si mohl popovídat s někým, a kým se neznali. Nemusel dávat tolik pozor, mohl se i pochlubit, nebo si postěžovat. To byla výhoda styku s cizími lidmi. Druhý den už nevěděl, o čem a s kým mluvil. Napadlo ho, že by bylo slušné, dát také možnost druhému, vyzpovídat se z něčeho. Poznal však, že v tomto případě musí tomu nemluvovi pomoci, a tak se zeptal, zda je místní. Chlapík hned odpověděl, že ne, jen se tu na chvíli zastavil. Má namířeno až do Koutů. Veze tam jedné paní věci, co u nich včera na návštěvě zapomněla. Dlouhán se podivil, bylo to ještě asi dvacet kilometrů, ale chlapík se svěřil, že jede na kole. Tady s ním spadl, čeká, až mu jej spraví. Hned ale dodal, že se takřka nic nestalo, jen drobnosti.
„Tak to máte štěstí“, převzal opět řeč dlouhán. A vykládal, co se stalo minulý týden jemu. Jeho žena také zapomněla, kam co patří. Zlomenou poličku strčila do pytle s odpady na papír. On jej chtěl doplnit, a když tam strkal staré noviny, narazil na ni, a vrazil si třísku pod nehet. Ještě dnes se mu dělá špatně, jaká to byla bolest. Otřásl se, a podrobně líčil, jak musel zajít k lékaři. Jeho žena je úděsně nešikovná, a nedokázala tu třísku dostat bez bolesti ven. Potom se i jednalo o možnost otravy, popřípadě tetanu. Šel k obvodnímu, kde byla plná čekárna lidí, kteří ho nechtěli pustit přednostně. Dokonce, když o to požádal sestru, a sdělil jí, jaký úraz utrpěl, pošklebovala se mu, jestli nemá raději zavolat záchranku. Dokonce někdo v čekárně provokoval, aby rovnou volala černé havrany. Až lékař byl trochu uznalý, jak zavolal, kde je ten zraněný. Ovšem jen trochu. Proti bolesti mu odmítl cokoli dát, a hned přistoupil k té operaci, a vytáhnul mu třísku pinzetou. Nakonec, když poznal, že on bez řádného ošetření neodejde, teprve pak provedl potřebné úkony a přece jen nechal prst ovázat, ukazoval vítězně dlouhán zavázaný ukazováček.
Neodpustil si dodat, že ale ošetření svůj účel nesplnilo, protože někdy cítí, jak mu v prstu škubne. Naštěstí je chlap, a dovede bolest snášet, a se vším se vyrovnat. Odmítl další pivo, že bude platit. Stačil ještě vyložit spolusedícímu chlapíkovi, co vše musí zjistit, zapsat, a potom rozdělit dvojicím k provedení oprav. To všechno s tímto, zvedl ruku s ovázaným prstem. Ale on už se s tím dokáže vyrovnat, připomenul své vyjádření o osudu a zápasu se životem. Když hospodský chtěl za dvě piva skoro čtyřicet korun, užasl, že pivo tady na vesnici stojí skoro stejně jak ve městě, sebral vrácené mince, a vstal. Než si nasadil tornu, zmínil trochu se závistí, jak se chlapíkovi pojede, když to bude mít skoro pořád s kopce. Ale uznal, že zpět bude muset jet zase do kopce, co ho viditelně potěšilo, a pozdravili se.
Za pár minut po jeho odchodu přišel místní zámečník s kolem, a když se chlapík ptal, co mu je dlužen, mávnul rukou, a nakonec se dohodli, aby mu zaplatil pivo. Hospodský jej přičetl k jeho, a po zaplacení se ptal, zda mu mají pomoci na kolo nasednout. S úsměvem odmítl, že je zvyklý, a nesmí si odvykat. Pak vytáhnul berlu, opřel se o ni, a jen zlehka se dotýkaje země protézou ukončenou opěrkou do pedálu, kterou měl na pahýlu levé nohy, vyskákal po zdravé a celé noze před hospodu, aby nasedl na kolo a vydal se na cestu.

Věčný zápas

Kárová pozorně sledovala počínání prodejce vysavačů. Líbil se jí ten mládenec. Svou ochotou vše ukázat, slušností, když se jí dovolil, svléknout si sako, Zkušenostmi, které i přes své mládí měl, jak poznala, když jí líčil řadu historek ze svého prodeje. Hlavně pak snahou vyhovět. Jen naznačila nějaké přání, a on s úsměvem začal s nabízeným vysavačem řešit problém. V životě by nevěřila, co všechno takový vysavač zmůže. Ať to byla velká plocha, úzká škvíra, nějaké nepravidelné těleso. Řada nástavců, přídavných zařízení, doplňků byla tak široká, že se pro nezbytný účel, vždy našla potřebná součástka, která po velmi snadném nasazení nečistotu, kdekoliv ležící nebo skrytou odstranila. Nejvíce si však cenila jedné věci, jako hospodyňka. Vůbec nebylo potřeba odstavovat nebo přenášet kusy nábytku. Vysavač se dostal všude, ať už pomocí přídavného zařízení nebo silou svého sání.
Prodejce začal s předvedením úklidu v poslední místnosti. Nejprve se snažil ukázat výhody jím nabízeného výrobku pouze na části koberce. Ale netušený zájem Kárové, několik jejích poznámek, jak budou ženské koukat, ho nakonec přiměly k postupnému vyčištění celého bytu, aby ukázal všechny přednosti jím nabízeného výrobku. Konečně zadýchaný složil vysavač zase do pěkné kabely, a sednul si ke stolu, protože mu byla nabídnuta káva, a opravdu ji potřeboval.
„Nic se neděje“, řekl zvesela, když slyšel, že káva došla, a souhlasil s její náhradou čajem, bylinným, jak mu bylo zdůrazněno.
Z tašky vytáhnul desky s objednávkami, propiskou se chystal vyplnit formulář. Napil se podaného čaje, a přemýšlel, co to může být za byliny, když se mu tak zkřivila ústa. Ptát se na ně, považoval za nezdvořilé. Zvesela oznámil Kárové cenu, která vzápětí spráskla ruce, a hned oznámila, že o tak vysoké ceně se musí domluvit s manželem. Nabídl jim splátkový prodej, ale opět slyšel o nezbytnosti domluvy s manželem. Na otázku, kdy má tedy přijít jindy, mu Kárová dala číslo mobilu, aby zavolal příští týden. Odcházel sice s úsměvem, ale červ pochybnosti, zda neuklízel zbytečně, v něm přece jen hlodal. Zejména, jak odmítla jeho návštěvu další den, protože prý nebude doma.
Kárová večer s mužem promluvila, ale ten nechal velkoryse rozhodnutí na ní. Jednak si byl vědom jejího konečného rozhodování ve všech záležitostech, týkajících se domácnosti. Dál vůbec nechápal, proč by měli kupovat vysavač, když až dodnes žili dobře bez něj. A potom, když uslyšel jeho cenu, málem dostal šok, a tak jen ze sebe vypravil, „udělej, jak myslíš, mámo“.
Tato slova chtěla slyšet, aby mohla klidně jít spát. Ráno skutečně odjížděla na celý den, prodejci vysavačů říkala pravdu. Jen chvilku po rozednění nastupovala s ostatními do autobusu, který je měl odvézt skoro padesát kilometrů daleko. Tam měli navštívit zámek, a po něm restauraci na náměstí, kde měla proběhnout i plánovaná akce. Samozřejmě až po obědě. Kárová se posadila v autobusu, hned za průvodce. Nechtěla přijít o žádnou informaci, kterou jim budou dávat. Také se jí dělalo na dalších sedadlech špatně, ale hlavně chtěla sedět vedle Dybové. Nebyly sice nějaké velké kamarádky, ale znaly se od malička, tak měly o čem povídat, když průvodci mlčeli. Hlavně však Dybová byla posedlá strachem, že z nějakého blíže neurčeného důvodu, zůstane o hladu, a kvůli tomu onemocní. Proto, když někam jela, brala si vždy zásoby jídla, a odpovídající množství pití. Nakonec, nemusela ani někam jet, stačilo jít do obchodu, hned vedle jejího domu. I tam si brala pro jistotu aspoň krajíc chleba s něčím. Ještě než se rozjeli, zkontrolovala obsah kabely, a uklidněně ji položila vedle nohou. To už mluvil jeden z průvodců o programu dnešního výletu. Pak na jeho zdar zatleskal, čekaje od účastníků, že se přidají.
Zklamaně ustával, když místo kmitajících rukou viděl pohledy, marně přemítající, čemu mají tleskat. Kuráže k závěru projevu mu dodala až Kárová, která vstala, roztleskala se, a vyzvala lidi k projevu slušnosti a vděku, když jim tato obchodní společnost umožnila takový výlet s jídlem za pouhých sto korun. Lidé pak přece jen zatleskali, a průvodce mohl dokončit závěr, kde uvedl, že pro každého mají připravený malý dárek. Nyní už byl potlesk hlasitější, mohl si tedy spokojeně sednout, a poděkovat Kárové. Ta se hned zeptala, kdy se bude roznášet jídlo, a zažila první zklamání, že z jídla dostanou pouze oběd.
„To je ale nemilé překvapení“, povzdechla hlasitě k Dybové, která jí hned nabídla část svých zásob, neboť pro hladové měla pochopení.
Sotva dojedli, vstal druhý průvodce, aby vybral od každého těch sto korun. Od Kárové slyšel, že má kartu, a jakmile bude nějaký bankomat, obdrží žádané. Snažil se někoho přemluvit, aby jí půjčil, ale za chvíli poznal marnost svého počínání, a spokojil se s jejím návrhem, že dluh může třeba připočítat k ceně zakoupeného výrobku.
Zámkem proběhli za pár minut, a usedli v pronajatém salonu restaurace. Průvodci stáhnuli pokrývku z velké kupy nádobí a robotů na stole v rohu místnosti. Představili jim svou firmu, seznámili se vším, co nabízí a přečetli několik děkovných dopisů od zákazníků. Pak poskytli přestávku na oběd, nervózně sledujíc pomalé žvýkání starších lidí. Jeden z nich již nevydržel čekat, a požádal personál restaurace, aby sklidil talíře včetně nedojedeného jídla. Dokázali se tak najíst, vyjma Kárové a Dybové, pouze ještě tři. Ostatní smutně hleděli za odnášeným nádobím.
Ze zklamání je vytrhnul ječivý hlas průvodce, který bral z kupy na stole jednotlivé předměty a vysvětloval, k čemu slouží. Neopomenul zdůraznit jejich přední místo mezi obdobnými věcmi jiných firem, nízkou cenu, ke které zrovna dnes poskytují navíc slevu. Prakticky doživotní záruku. Dokázal ukázat a popsat všechny, co byly na stole, a předal slovo kolegovi.
Ten přinesl několik misek s masem, zeleninou, ovocem, a Kárová zbystřila. Seděla sice až u druhého stolu, ale přesto viděla dobře, aby mohla posoudit kvalitu a množství přinesených potravin. Nebylo toho mnoho, ale měla naštěstí dobré místo. Zejména, když se jí podařilo průvodce dostat svými otázkami, až k jejich stolu, kde ho dokázala udržovat po celou dobu jeho vystoupení. Získala si ho tím, jak po pozření první ochutnávací dávky, vstala a na celý salón prohlásila, „lidi, to je dobrota“. Potom pokračovala v popisu sousta, zamyšleně si berouc další, aby vysvětlovala všechny možné přednosti, kterých se dosáhlo na tomto vynikajícím přístroji. Průvodce si nakonec i několik jejích pochval potajmu zapsal, aby je použil příště. S rozdrcenou zeleninou ho pak poslala dál, aby si také ostatní pochutnali. Tak vyzkoušeli všechny přístroje a nádobí, a všichni měli možnost poznat, co umí.
Přišla doba rozdělování darů. Přelétla je pohledem, a jak zjistila, že jediné, co má jakousi hodnotu, je sada tří nožů, vyskočila, nabízeje svou pomoc při roznášení. Průvodcům zbylo než jí poděkovat, a nechat vše roznést. Sobě a Dybové dala nože, ostatním rozdělila spravedlivě, co zbylo. Pak průvodci spustili o tom, jaké mají účastníci štěstí, protože jejich firma na dnes koupené zboží poskytne až padesátiprocentní slevy, a obcházeli všechny, aby s nimi uzavřeli smlouvu na některý z výrobků.
Kárová se dokázala vetřít jako první, žádaje soupravu nádobí, která v obchodě stála kolem pěti tisíc, a tady po slevě osm. Neopomenula připomenout, aby jí k záloze připsali i stovku, kterou zůstala dlužná v autobuse, a zaběhla si k bankomatu pro jedenáct set korun, které dala průvodci, jak podepsala smlouvu o dodávce nádobí a poskytnutí úvěru. Smlouvy pečlivě uložila do kabelky, v autobusu se uvelebila na sedadle, a prospala takřka celou cestu. Asi půl hodiny před dojezdem se vzbudila, pomohla Dybové s likvidací zbytku zásob, a spokojeně šla domů.
Kára už byl doma, a cpal se tlačenkou. Jak manželka vstoupila do dveří, zaklel, Hlavně sám na sebe, protože si jí nevšiml jít kolem okna, Učinil bezvýsledný pokus, sebrat a zhltnout zbytek špekbuřtu, jak říkal, ale neměl šanci.
„To určitě. Máš toho nejméně na dva dny. Kdybych nepřišla, sežral bys to najednou“, jeho žena se rozkřikla, a urvala mu ten zbytek od huby.
Pomstil se jí, že se nezeptal, jak dopadla. Ráda vše probírala, aby se utvrdila ve správnosti svého jednání. Ale on vstal, zabručel něco, co mohlo být pozdravem, ale také vysvětlením, proč nyní jde pryč. Pokrčila rameny, odstrojila se, a ulehla. Před usnutím si ještě probrala, co má zítra všechno na práci.
Napsat odstoupení od obou smluv, poslat je firmě, nakoupit a po obědě vyprat. Prala ráda, pračku získala díky štěstí, bez vlastní zásluhy. Ale kdyby mu nešla naproti, nebyla by. Tehdy si uvědomila potřebu se shýbnout, když něco leží na ulici. Často věc zase zahodíš, ale pokud se neshýbneš, nikdy nic nezvedneš. Podíl na pračce měla malá privatizace a touha po pomstě. Pračku získala jako ověřovací nový model a do měsíce ji měla vrátit nebo zaplatit. Bylo to den před dražbou prodejny, ve které starý vedoucí neuspěl, a byl plný vzteku, když ho potkala. Jiný by ho politoval, ona s ním probrala s účastí všechny možnosti jeho pomsty. Jako nejlepší se jim jevilo zničení všech papírů. Oba se mohli uchechtat, jak nový majitel si nebude vědět rady. Jeho sice smích brzy přešel, když papíry po něm chtěli, ale nic mu neprokázali. Na dobu požáru měl nezvratitelné alibi, a když naštěstí vyhořela jen část kanceláře, nechali vše být. Někteří lidé sice do prodejny zašli, aby uzavřeli smlouvy a dohody náhradní, ale to nebyl její případ. A udělala dobře. Pračku má už pět let, a nikdo po ní nic nechce.
Ráno zašla na obecní úřad, kde jí jako vždy napsala Burdová oboje odstoupení, a po chvíli dohadování půjčila i známky, aby na poště Kárová doplatila jen minimum za doporučené dopisy. Pečlivě schovala jejich kopie a podací lístky. Dozvěděla se, že v marketu mají akci na nějaké zboží. Vyrazila tam, ale nehodilo se jí. Pomyslela, že každý den není posvícení, a šla domů, rekapitulujíc počátek tohoto týdne. Začal poměrně dobře. V pondělí jí vyluxovali zdarma celý byt. Včera se jí zdařilo dostat poplatek za výlet do zálohy na zboží, a tak až jí zálohu vrátí, bude mít výlet i oběd také zadarmo. Večer se jí podařilo uchránit zbytek tlačenky před mužem. Dnešek se zatím nevyvedl, cena známek není nic moc a pračku nemůže už počítat, ale vždyť je teprve polovina týdne, a v tom věčném zápase o místo na slunci zatím, sice maličko, ale vyhrává.

Procitnutí

Bočan, ráno z postele, skoro vyskočil. Otevřel skříňku v toaletním stolku, schovanou za zásuvkou, vysypal její obsah. Vše přepočítal, bylo tam stejně, co večer do ní vložil, a to z dneška dělá veliký den. Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec skříňku i s jejím obsahem vzal a nesl do kuchyně. Chtěl ji nejprve na stůl položit obřadně, ale protože manželka byla otočená ke kuchyňské lince, klepnul skříňkou schválně o stůl. Obrátila se, udivená ranou, od sporáku, a při spatření skříňky se celá rozzářila. Neřekla nic, dávala na stůl rychle snídani, teprve, až když k ní usedla, spokojeně se ozvala.
„Tak to máme“.
„Do posledního halíře“, potvrdil manžel, a pustil se do jídla, které bylo dnes o něco lepší, než jindy. Dlouho mlčeli, až všechno snědli, teprve při kávě se zeptal, zda nechce jet s ním. Jak by mohla, pomyslila, když má navařit. V poledne přijde několik lidí na oběd, a po něm zase pár štamgastů na pivo. Stejně, jako každý jiný den. Jen zavrtěla hlavou, zadržujíc slzy, které se draly ven. Bylo to divné. Místo jásání, radosti, najednou přijde pláč. Mlčky podala muži lístek se seznamem, co má ve městě koupit. Zastrčil si jej do peněženky, rychle se oblékl, vzal tašky, a za pár minut se ozvalo auto, kterým odjížděl.
Ve městě zastavil před bankou, vzal balíček, ve kterém byl obsah skříňky, vstoupil dovnitř, a šel hned k přepážce, kde seděl Týnec. Ten se usmál, převzal balíček, přepočítal v něm zabalené peníze, a pozval Bočana, aby s ním šel k vedoucímu pobočky, který je uvítal v jediné kanceláři, zde umístěné. Převzal od Týnce doklady, a jak se posadili všichni kolem stolu, nabídnul Bočanovi kontokorent, zdůrazňujíc zdviženým prstem jeho exkluzivitu a to, že je pouze pro nejlepší partnery banky, mezi které ode dneška Týnec patří. Když spolu probrali podmínky, a vše podepsali, doprovodil ho až k výstupním dveřím, kde si potřásli rukou, a pak šel Bočan ke svému autu.
Chtělo se mu na všechny volat, pískat, halekat, vše skončilo a vše začíná. Vracel se domů, nyní už doopravdy domů, a zastavil, jak tehdy před patnácti lety, když sem s manželkou jeli, zjistit, zda skutečnost odpovídá inzerátu. Dívali se na protější svah, kde stál penzion, který byl ke koupi. Odtud jim jeho cena připadala rozumná. Jednopatrová budova, kolem ní dvě menší, a vpředu velká dřevěná bouda. Hned rozmýšleli, co s ní udělají, až se nakonec shodli na jejím zbourání, protože kazila celkový vzhled. Kolem rozeseté domky a chaty slibovaly přiměřený počet zákazníků, a tak než sjeli z kopce dolů a pak vyjeli k penzionu, rozebírali, jak začnou, co budou nabízet, jak využijí všech těch budov, kde jsou asi pokoje, během roku. Po příjezdu náramně rychle vystřízlivěli.
Ještě nyní cítil tehdejší zklamání, když objekty prohlédli. První myšlenka byla, nasednout do auta a rychle pryč. V jednopatrové budově byly pouze dvě místnosti, které mohli využívat. Ostatní byly bez podlah, omítek, topení a zařízení. Dvě budovy byla hospodářská stavení. Jediné, co šlo využívat okamžitě, byla ta dřevěná bouda. Tam byl také výčep, několik stolů, každý odjinud a pár židlí. Jinak nic, až na špinavé nádobí, a různé zbytky neurčitelného původu. Vlastně, ještě tam byl majitel. Zarostlý, špinavý, podnapilý. Jejich rozhodnutí, sebrat se a odjet, změnil tehdy místní starosta, který přišel, protože věděl o jejich příjezdu. Chtěl ve vsi udržet hospodu, a proto se vmísil do jejich jednání. Přesvědčil majitele, aby podstatně cenu snížil, a je ke koupi a uzavření úvěru na přestavbu usedlosti na opravdový penzion. Též jim slíbil pomoci, jak při přestavbě, tak při začátcích, a slib dodržel. Bočan bezděky stočil pohled k hřbitovu, kde starosta už třetí rok ležel. Slušelo by se mu poděkovat, ale jak to bývá, za jeho života vyslovit díky nestihli, a nyní je již pozdě, povzdechl. Vlastně z jeho pomoci čerpají dodnes. Stále k nim chodí na obědy zaměstnanci obce, vozí jídlo do místních živností, také důchodcům a nemocným. Pořádají se u nich všechny akce, přes léto stravují chataře a chalupáře vedle svých hostů, které jim pomohl také sehnat.
Bočan přestal se vzpomínkami, sedl do auta, a rozjel se domů. Byly kruté, ta léta. Všech patnáct. Každý den od rána do noci otevřeno. Nemohli si dovolit přijít o jediného hosta. Vařit pro ně, prát ložní prádlo, uklízet. Shánět potraviny, nápoje. Vedle toho přestavovat úplně všechno, a tak, aby tím hosté nebyli obtěžováni. Shánět materiál, vybavení, zařízení a hlavně peníze na všechno. Z toho důvodu měli otevřeno všech tři sta šedesát pět dnů v roce. Každý den od osmi ráno, do odchodu posledního hosta. Celých patnáct let. Za tu dobu nikde sami nebyli. Pouze žena v porodnici. Ale dosáhnuli svého, usmál se. Teď jim všechno tady říká, pane, rozhlédnul se hrdě, když zastavil na parkovišti před penzionem. Děti už budou mít všechno snadnější, základ mají postavený a připravený. Nebudou se muset rvát se životem a hrdlit o všechno tak, jako oni.
Vzal tašky s nákupem, prošel restaurací, kde seděli čtyři neznámí muži, za ženou do kuchyně. „Máme to“, neodpustil si zahlaholit na celou kuchyni. Zatoužil ženu obejmout, aspoň chvíli s ní prožít pocit štěstí z toho, čeho dosáhli. Ale kladla porce na talíře, a tak se zeptal, kdo co si v restauraci objednal, a roznášel podle přání. Pak se postavil k výčepu, a podle toho, jak se trousili první hosté, točil pivo, vařil kávu, naléval nápoje, a roznášel. Ani ne za dvě hodiny největší kalup dne skončil. V lokále zůstali ti čtyři, Pomahač a Dudek, kteří po obědě vždy při čtvrtce vína hráli šachy. Starý Bílek, kterému se v takovém horku nechtělo přes celou vesnici domů, a tak cumlal pivo, aby mu co nejdéle vydrželo, a nemusel si dávat další. Potom přišli od autobusu nějací turisti, a to byli všichni. Začal přemýšlet, jak využít relativního volna, jež při takovém počtu zákazníků bude mít, když se ozval jeden z těch čtyř, zda by pro ně měl dva pokoje. Než se rozhodl, které jim dát, doplnil mluvčí té neznámé čtyřky, že je budou chtít asi tak na měsíc. Zarazil se, rychle přemýšlel, přece si nenechá takový kšeft ujít, a pak se zeptal, zda by se mohli za čtrnáct dní přestěhovat zase do jiných dvou. Když souhlasili, oznámil jim čísla, a dal klíče. Potěšilo ho, když chtěli hned zaplatit na první dva týdny, a šel jim pokoje ukázat, marně přemýšleje, kdo jsou.
Zbytek dne rychle uběhnul, roznesli ještě večeře ubytovaným, prodali pár piv, a konečně si s manželkou sedli ve svém pokoji. Dívali se dlouho spokojeně na sebe, přece jen dokázali, co chtěli, a o čem měli skoro až dodnes pochyby. Hlavně strach, jakoby je někdo pronásledoval, a pocit, že na něco zapomněli. Teprve dnes z nich začalo všechno napětí, obavy, nejistota, zda se rozhodli správně, opadávat. Měli by vše oslavit. Ale tomu už odvykli před mnoha léty. Na oslavy neměli čas, ani peníze, a také ani chuť. Ale aspoň oběma nalil koňak, přiťukli si beze slov, protože si všechno už mnohokrát řekli, a vyslovili. Vypili oba do dna, i žena, která neměla koňak vůbec ráda, ale pro dnešní den nic jiného neměli.
Alkoholem se oba trochu uvolnili, a Bočan začal, který den budou mít zavřeno. Mohou si už přece jen také aspoň někdy odpočinout. „V sobotu a v neděli ale ne. To tu máme nejvíc lidí“, hned dodával.
„V týdnu také nemůžeme. Vaříme pro tolik lidí. Kam by chodili“, přidala se Bočanová.
Potom rozebírali starou myšlenku, někoho si najmout. Ale o nikom nevěděli. A tak, jako i jindy několikrát všechno probrali, aby šli spát, když ráno musí kvůli snídaním vstávat brzy. Málem zapomněli na snídané pro ty nové čtyři hosty. Ale naštěstí přišel jen jeden, a ti zbylí až hodinu po něm. Po snídani naložili do auta pár balíků a odjeli. Vrátili se po poledni, a tak jim rychle přihřívali oběd. Donesl jim piva, a dovolil, aby si mohli srazit čtyři stoly dohromady, sám zvědavý proč. Roztáhli na nich mapy a nějaké plány. Vybavilo se mu, jak večer o nich mluvil Dudek, jako o hledačích pokladů. Ze zvědavosti jim nahlédnul do auta, které oni vyložili až odpoledne, a viděl v něm nějaké přístroje, o nichž nevěděl, na co jsou. Navečer pak v televizi dávali pořad o hledačích archivů z druhé světové války. Dudek si okamžitě spojil oboje dohromady, a mluvil o tom, jako o hotové věci.
Bočanovi nedalo, aby se při večeři jich nezeptal, zda tu něco hledají. Udiveně na něj po otázce zírali, a když jim připomněl mapy, nejstarší se usmál. „Ne, my tu vyměřujeme přehradu“.
Nevěděl, co si má o tom myslet. Přehradu by tady vůbec neočekával. Byli už dost vysoko, a voda jak na koupání, tak na vodní sporty, by tu byla i v červenci chladná. Ale než došel k výčepu, pustil věc z hlavy. On s tím nemá a nemůže ani mít nic společného. Nyní musí sebrat špinavé talíře s příbory, a dát do myčky, aby si žena už mohla připravovat jídlo na zítřek. Potom být k dispozici hostům a návštěvníkům. Odhadoval to dnes tak do deseti. Zítra bude veliký nákup, večer přijdou chlapi na karty, tak se oba nezastaví.
Druhý den ve městě, když měl zboží naskládané v autě, a chystal se odjet, někdo na něj volal. Otočil se, a viděl muže, kterého by měl znát, ale nemohl si vzpomenout odkud. Až když ho oslovil, restauratére, vzpomněl si. Tak mu říkal jediný člověk, bývalý obecní tajemník, který před deseti lety odešel na kraj. A když se zeptal, zda ještě dělá paní tak dobré amolety, bylo jasné, že je to on. Dali se do řeči, zda žije ten nebo ta, co dělá jiný, přišly otázky na zdraví, na děti, jak se mají, a když pomluvili počasí a vládu, překvapil ho tajemník otázkou.
„Copak u vás lidi říkají na přehradu?“
Bočan na něj udiveně hleděl, nevěda o čem mluví. Pak projevil svoji nevědomost i slovy, a slyšel o stavbě přehrady, buď v jejich, nebo vedlejším údolí. Oběma protékaly takřka stejně vydatné potoky, od obou je přibližně stejně daleko do krajského města. Právě ti čtyři chlapi, co jsou u něj ubytovaní, mají vše vyměřit, a prošetřit, kde bude stavba výhodnější. Ještě pak prohodili pár slov závěrem, nechali pozdravovat známé, a rozloučili se. Jel domů, nemohouc se rozhodnout, zda přehrada bude pro ně přínosem. Bylo tolik ano a tolik ne, až další dumání o tom vzdal, a rozhodl se přeptat těch čtyř.
Divil se, proč o tom nikdo neví. Zašel na úřad, ale jejich pochybovačné kroucení hlavou, a řada otázek, které měli, svědčilo jejich nevědomosti. Tak raději neřekl ani nic manželce, která se poslední dobou nějak každé novoty bála. Ztratil i odhodlání se zeptat některého z těch čtyř, byli neustále ve spěchu. Uplynul měsíc, a ti čtyři muži se viditelně chystali končit. Balili, děkovali mu za ubytování i jídlo, zaplatili, protože druhý den ráno plánovali odjezd. A pak jeden z nich řekl něco, z čeho Bočana zamrazilo.
„Škoda, toho penzionu, bylo tu dobře.“
Bočan se zeptal, co tím myslí, ale vedoucí těch čtyř odpověděl místo tázaného, že nyní budou zase místo v přírodě ve městě, a ten přechod je vždy hrozný.
„A jak to bude s přehradou“.
„Vy o ní víte?“
„I my na venkově se občas něco dozvíme“, pronesl skoro výhrůžně.
„Vypadá to na vaše údolí. Jsou tu přece jen lepší podmínky. Od většiny z vás se pozemky a domy vykoupí.“
„Co ti ostatní?“
Vedoucí jen pokrčil rameny, a Bočanovi najednou vše došlo. Ale protože nechtěl věřit sám sobě. Nechtěl uznat skutečnost a náhodu, která dokáže udělat během krátké doby, jednoho měsíce, z nejšťastnějších lidí na světě, lidi zarmoucené a zoufalé, kladl tvrdé otázky, jenže odpovědi byly daleko tvrdší.
Do pěti let by se tu mělo začít se stavbou přehrady, ale přehrady na pitnou vodu, zásobárnu velké části kraje, hlavně krajského města. Bude tu zákaz koupání, rybolovu, jakékoliv činnosti nebezpečné pro kvalitu vody. Bude několik ochranných pásem, a on se svým penzionem stojí mimo ta pásma. Tedy nikdo od něj nic nevykoupí, ale zmizí takřka celá vesnice, a přestanou k němu jezdit hosté, protože tu nebudou mít kam jít. A tak procitl ze svého snu, že jeho děti mají už vybudovaný základ, a nebudou muset začínat znovu, jako oni. Vždyť možná i oni budou začínat brzo po druhé.

Předsevzetí

Hospodský jako obvykle nesl k jejich stolu čtyři piva a čtyři panáky rumu, tedy nyní už tuzemáku, na zazdění. Každé pondělí sem ti čtyři chodili, a vždy to tak bylo. Čtyřikrát čtyři piva a panáky rumu. Velké panáky, protože malý panák nestačí, Ani nestojí za zdvižení ruky, abys jej nalil do úst. On se totiž vůbec nedostane do hrdla. Tak malé množství se rozplyne mezi slinami, a než pocítíš jeho chuť, je natolik zředěný, že už polykáš jen poněkud divnou slinu. Přendal donesené z tácu na stůl, a zapsal na lístek.
„Mě už další panáky nenos, jen pivo“, překvapil hospodského svým požadavkem Blecha, který donesenou rundu poručil, a na tváři hospodského se objevil údiv. A protože měl tuto partu rád, a také chtěl něco vydělat, nabídnul místo rumu asi šest dalších lihovin, a čekal, zda si z toho něco vybere. Odpovědí bylo záporné zavrtění hlavou, a hospodský pojal podezření na nějakou pitku v neděli, která měla za následek dnešní kocovinu a nechuť k alkoholu. Také ho mrzelo, když už k tomu došlo, mohli se opít, vlastně mohl se Blecha opít u něj. Ostatní tři na jeho otázku, zda nemá nosit i jim, reagovali, jen aby nosil, jak jsou všichni zvyklí, ale jen třikrát, co se týče panáků. Pak ho nepadlo, jestli není Blecha bez peněz, a oklikami naznačil, že i když zásadně na sekyru nedává, u stálých hostů je ochoten udělat výjimku.
Blecha pocítil nutnost sdělit hospodskému důvod svého postoje, když ten se tak snažil mu vyhovět. Vysvětlil mu, že zítra mají před započetím stavby její vyměřování. A když seznal, že hospodský stále nechápe souvislosti, přiznal, jak kdysi dávno se den před tím opil, a málem došlo ke katastrofickým následkům.
Hospodský se zašklebil, a šel obsloužit další hosty. Sem potom už přinesl jen čtyři a tři, jak si přáli. Ale když nesl třetí rundu, navrhnul Blechovi, že by bylo dobré po skončení vyměřování sem zajít odvedenou práci zapít, aby se určitě povedla. Chlapi si hned z Blechy utahovali, že to kdysi popletl, když se opil před, místo po vyměřování. Nakonec se domluvili o přeložení zavedeného termínu vždy, když Blecha bude mít tuto práci. Přes své šediny málem juchali, a nakonec donutili Blechu, aby jim vyprávěl příběh svého průšvihu, který se stal před třiceti léty, a od kterého aspoň týden před prováděním měření nepije.
Blecha se usmál, upil piva, a začal vzpomínat. Jejich podnik dostal zakázku, jak se tehdy říkalo sledovanou stranou a vládou. Zrovna, když předchozí den, měl on a ještě jeden mistr třicet let. Tehdy hned po obědě začali slavit, a skončili až někdy po půlnoci. Ráno zaměřovali, dopadlo to strašlivě. Naštěstí hned další den na to přišli, ale přišla také kontrola, podívat se, jak dílo začali. I když v ní nebyli stavbaři, bylo jim divné, proč vytrhávají značky, rozbíjí započaté dílo, a začali se, čím dál, tím nepříjemněji na všechno vyptávat. Nakonec se jim podařilo zjistit pravdu, a bylo zle. Málem dostal všechno k náhradě. Tehdy si předsevzal, už nikdy před zaměřováním žádný alkohol. Jak se tenkrát zařekl, tak to plní dodnes, a daří se mu být bez průšvihu.
Chlapi ho vyslechli, měli pár poznámek, a pomalu končili. Věděli jak je nyní každé místo v zaměstnání vzácné, a Blechu chápali. Nikomu se nechce přijít o práci. Zejména, když má takovou jako on. Smířili se i j jeho předčasným odchodem domů, protože se musí pořádně vyspat, a možná si i něco připravit.
Ráno vstal o něco dříve, aby v klidu posnídal. Vzal si čistou košili. Vždy si ji bral při této příležitosti, a časem se stal z toho rituál, který pečlivě dodržoval. Počkal, až pro něj přijede auto, a jak se objevilo před domem, vyšel ven. Za chvíli byli na stavbě. Vítalo je jako vždy rozbahněné ponuré staveniště, v jehož oplocené části u silnice byl složený materiál. Zde též nechali auto, a vešli do malé maringotky.
Na stole rozestřeli plán, aby si naposled zkontrolovali, co budou vyměřovat, a kam zarazí floky. Plán byl v místech překládání takřka nečitelný, ale co se z něj potřebovali dozvědět, se dozvěděli. Jeden z nich vzal teodolit, druhý naložil na kolečko lať, floky a palici. Potom vyrazili na místo. Práce rychle ubíhala, země byla měkká, a brzy bylo vidět řadu floků, pěkně v zákrytu za sebou, které tvořily hranu stavby. Zbývalo měření ještě dokončit, a nakonec spojit, tam, kde to bylo třeba, floky provazem. Časový náskok jim umožnil si udělat v maringotce kávu, a chvíli posedět. Práce už bylo jen tak sotva na hodinku, a do oběda, kdy měli skončit, zbývali ještě dvě hodiny. Jenže řeč se pořád stáčela k práci, a tak ji raději šli dodělat, aby měli pokoj. Konečně zaměřili a zarazili poslední flok, napnuli provaz, dílo přehlédli, a šli uklidit teodolit, palici, zbylé dva floky a provaz. Nyní si konečně mohli sednout už v klidu.
„Jak dlouho jste vlastně u firmy“, ptal se řidič auta Blechy.
„To myslíš i dobu, kdy byla ještě státní“, upřesňoval Blecha dotaz, a když řidič přikývnul, po chvíli přemýšlení odpověděl, že čtyřicet pět let, a usmál se, jak řidič udiveně hvízdnul.
Chvíli oba mlčeli. Blecha vzpomínal, co všechno v podniku, nyní firmě, zažil. Kolik lidí skrz ni prošlo, a vyměnilo se tu. On je vlastně služebně nejstarší, pomyslel si hrdě. Věrnost, přesnost a poctivost byla jeho hesla, co zde byl. Až na jeden případ, se jim nikdy žádným způsobem nezpronevěřil. Také, když bývalý náměstek firmu zprivatizoval, byl Blecha první, koho se ptal, zda tu zůstane. No ještě rok, a pak půjdu do důchodu. Už je také na čase, ráno i večer bolí všechny klouby, a tak je čas si odpočinout.
Řidiče ten počet let na jednom místě ohromil. On sám tu zůstane ještě tak pět šest let a pak se bude snažit se udělat sám pro sebe. Taková doba. Už se nedivil, když při jeho nástupu, před rokem, je šéf dal s Blechou dohromady. Brzy poznal, že se od něj může dozvědět řadu věcí, které je na škole neučili. A tak pro něj jezdil, a vyptával se na vše, na co si vzpomněl, když tu nějakou chvíli seděli, tak jako dnes. Někdy ho Blecha svou přesností a poctivostí rozčiloval, zvlášť když spěchal. Ale časem si zvyknul a přizpůsobil se, protože pochopil, že Blechu nezmění. Nyní ho napadla přímo kacířská otázka. Trochu váhal, ale nakonec se zeptal, jestli měl Blecha také někdy průšvih nebo něco zkazil.
Ten se usmál, a začal vyprávět příběh, co včera chlapům v hospodě. Jak tehdy měli stavět chodník od Krajského národního výboru k budově stranického výboru. Jenže byli ožralí, a začali jej směrovat ke kostelu, který tam také stál. Naštěstí, na to jeden z dlaždičů přišel, sotva položili první řady. Všechno tedy rychle trhali a měnili, ale než vše stihli napravit, ke vší smůle přišla kontrola, a chtěla z toho udělat provokaci. Naštěstí byl předseda KNV rozumný, a tak to skončilo jen odebráním prémií. Tenkrát si dal předsevzetí, že minimálně týden před vyměřováním nevezme žádný alkohol do úst. Zatím se mu jeho předsevzetí podařilo dostát, končil s úsměvem.
Řidič se zasmál hlasitě, zvednu se, a rozdělal teodolit, dávaje dalekohled do skříňky a trojnožku do plátěného pouzdra.
Blecha sešel po schodech maringotky, a začal promazávat kolečko, které pískalo, a on s ním bude celé odpoledne vozit dlaždičům, kteří budou pokládat chodník vedle silnice, dlažební kostky a písek, a z toho pronikavého zvuku by asi brzy zešílel. A díky otázce inženýra, který ho při měření, ale i někdy jindy, dovážel autem na stavbu, vzpomínal. Jak kdysi do podniku po skončení základní školy, nastoupil jako přidavač. A zůstal tu celý život. Přemýšlel, kolik chodníků za tu dobu položili. Na které on navozil všechen materiál. Musí někomu povědět, aby mu zkusil spočítat, kolik toho tak mohlo být. On sám to nedokáže. Na počty byl vždycky slabý, a soustavně z nich propadal. Proto také ani nešel do učení. Ale kolik toho navozil a najezdil kolečkem, by ho zajímalo. Možná řekne inženýrovi, pro něj to bude hračka.

Podezření

Paní Burdová byla věčně v pohybu. Vše ji zajímalo, všechno se snažila naučit nebo aspoň pochopit. Cokoliv dokázala zařídit, vždy nalezla toho, kdo byl ochoten pomoci. Byla tou, kdo v jejich rodině nosil kalhoty, jak se tehdy říkávalo. Burda se s tím smířil, jakmile pochopil, že pokud domů přinese a odevzdá dvě třetiny výplaty, může si s tou třetí třetinou dělat, co chce. Pokud splní několik podmínek. Do deseti hodin večer bude doma. V neděli zařídí a půjde nebo pojede na rodinný výlet. Dovolenou obětuje celou zájmům rodiny. Opije se pouze dvakrát do roka, ale tak, aby o tom jeho vedoucí a také sousedé nevěděli. Dvě hodiny dvou nocí v týdnu se bude láskyplně věnovat své manželce. Nezapomene na svátky a narozeniny členů rodiny a výročí jejich svatby. Nebylo toho málo, ale ani mnoho, aby si vše nedokázal poznamenat a zorganizovat. Docílil tím rodinného klidu a pohody mezi všemi. Mohl se pak věnovat rybaření, s kterým začal jako malý, a směl každou sobotu na fotbal. Rovněž mohl hrát dál šachy, ke kterým ho kdysi, když ještě chodil do zaměstnání, přivedl jeden z jeho šéfů. Dokonce, když získal třetí výkonnostní třídu, potěšil tím nesmírně svou ženu. Věděla totiž, že on je jediný, kdo nejen v domě, ale celé ulici něco takového má. A to jí stačilo, i když vůbec nevěděla, co třetí výkonnostní třída šachistů znamená. Přesto považovala za nezbytné o tom uvědomit všechny lidi v domě ústně, a v ulici aspoň písemným oznámením na vývěsce, sloužící jako oznamovací deska správy společenství vlastníků bytových jednotek. Potěšilo ji, když několik lidí považovalo za nutné přijít jejímu manželovi blahopřát. Jeho sláva totiž padala i na ni, vždyť sám Burda gratulantům neopomněl zdůraznit, že bez ní by těžko takového uznání dosáhl.
Nebyl zvlášť protřelý, ale věděl o jejím zvyku, poslouchat za dveřmi, co s kým mluví. Díky své poznámce pak mohl pozvat členy výboru společenství, a naše dva doktory, jak říkala Burdová v domě bydlícím lékaři a advokátovi, aby s ním jeho úspěch zapili. Byli to lidé, které mohli potřebovat, protože jeden nikdy neví, říkávala. On si dal občas rád něco pro zahřátí, rád si též hrál na hlavu rodiny. Ona pak ráda vykládala méně významným sousedům, kdo u nich zase byl, a co řekl. Mohla si též chvíli hrát na starostlivou hostitelku, a vyslechnout několik lichotek směřujících na její zjev nebo kuchařské umění, podle věku a zaměření hostů. Tak byli nakonec spokojeni oba.
Navíc, protože pan Burda byl již třetím rokem podnikatel, mohla se získat při rozhovoru s těmito lidmi nějaká zakázka. A tady byla Burdová nezastupitelná, protože Burda byl sice velmi dobrý řemeslník, ale nebyl podnikatel. Firma byla sice psaná na něj, instalatérem byl on, ale vše vedla ona. Ona se rozhodla, že začnou podnikat, ona oběhala všechny úřady, pak pronajala dílnu, rozeslala inzeráty, vedla účetnictví, sháněla materiál, zakázky, vymáhala pohledávky, a řadu dalších věcí, které jsou k podnikání nezbytné. Tak i dnes získala od výboru zakázku na výměnu stoupaček v domě, od lékaře příslib oprav instalace v Domě lékařů, jak se jmenovala bývalá poliklinika, a od advokáta aspoň příslib pozeptání se mezi jeho klienty, kdo by potřeboval nějaké instalatérské práce. Když to po jejich odchodu hned spočítala, návštěva se rentovala. Všichni donesli láhev, dohromady vypili sotva polovinu jedné z nich, a navíc dohodli zakázky na celý příští měsíc a část dalšího.
Kupodivu, asi za týden přišel advokát s informací, která opravdu stála za to. Zastupoval nějakou stavební firmu v celkem bezvýznamném sporu na substituci. Přitom se dozvěděl úplnou náhodou, že má provádět výstavbu bytového komplexu v obci vzdálené kolem tak padesáti kilometrů. Ani ho stavba příliš nezajímala, ale při návratu ze soudu, potkal na schodech Burdovou, která mu neopomněla připomenout jeho slib, že se pozeptá ohledně nějaké zakázky. Dosud se nikdy příliš nesnažil, ale chtěl s Burdovými vyjít, protože je nezbytné být za dobré s každým řemeslníkem, zejména pokud je člověk nešika, a to on byl.
Hned při otázce si vzpomněl, co dnes slyšel, když jen tak mluvili v autě při cestě na soud a od soudu.
„Právě jsem se u vás chtěl stavit“, hrnul se k jejich dveřím a pak na vyzvání šel dovnitř, kde oznámil, co se dozvěděl. Burda poděkoval, ale mávnul rukou. Tyto velké firmy mají buď své instalatéry, nebo spolupracují roky s nějakou firmou. Považoval takovou zprávu prakticky za nepoužitelnou. Ne tak Burdová, která vzala kalkulačku, a během půl hodiny, než manžel a advokát vypili pivo, které jim poskytla, došla k závratným číslům. Práce na rok, a zisk, ne, nevěřila vlastním očím, a přepočítala vše ještě jednou. Takové peníze si nemůže nechat ujít. Hned rozdělovala úkoly, kdo má co zajistit, a to včetně advokáta, který si v duchu nadával, proč o tom mluvil. Navíc si vzpomněla na vesnici, vedle té obce, kde žil její prastrýc. Měl tam usedlost, v které byla kdysi dvakrát na prázdninách.
„Tam zřídíme pobočku“, rozhodla hlasitě a Burda musel slíbit, pozítří ji tam odvézt. Vůbec se mu nechtělo, byl to den, kdy chodil na ryby, ale nepomohlo mu ani zpochybňování, zda strýc vůbec ještě žije. Když ho Burdová potřebovala, tak žít musel. Celou noc vzpomínala, co měl rád, a na co slyšel. K ránu už měla ve všem jasno. Napekla přes den preclíky, koupila dva kartony lahví Plzeňského piva, a další den vyrazili na cestu. Znovu se osvědčila zásada, jak náhoda přeje připraveným. Strýc měl v neděli narozeniny, dožil se devadesáti, a byl na to pyšný, protože jiný důvod, na co by měl být hrdý nebo až pyšný neměl. A když je viděl, myslel si, že mu přijeli přát, a naštěstí pro ně, jim to hned, jak si vzpomenul, kdo vlastně jsou, řekl.
„Jak bychom mohli zapomenout“, rozzářila se Burdová a pustila se do výkladu o rodině, která má za každých okolností držet spolu, Manžel i strýc přikyvovali, protože jeden musel a druhý byl rád, že vůbec si na něj někdo vzpomněl. Strýc si hned otevřel pivo, udiveně se díval na preclíky, co s nimi má dělat, když byl takřka bez zubů. Ale z radosti nad jejich příjezdem, je nechtěl odmítnout, a tak si je máčel v pivě, a docela mu chutnaly. K večeru se dostali k věci, kvůli které přijeli, a šli si prohlédnout usedlost. Burda zjistil, že stodola a bývalé chlévy by se daly použít, jen s malými úpravami. Jeho žena zatím sondovala, kolik by strýc požadoval nájmu. Jakmile zjistila, že má v hlavě pořád zafixovány staré ceny, tak toho využila a nakonec se s ním dohodla na tisícovce za všechno měsíčně. Strýc byl spokojený, protože pro něj stále tisícovka představovala takřka polovinu měsíční mzdy. A když mu řekla, že s nimi bude i jíst, jeho spokojenost neznala mezí. Byl skoro dvacet let vdovcem a musel se starat o jídlo sám. A tak byl ochotný i podepsat smlouvu, kterou mu přivezli hned příští týden, advokát spolu s Burdovou. Strýc měl náramnou radost, když smlouvu nemusel vůbec číst, jen, kde mu ukázali, podepsat, a potom si uschovat jeden z jejích výtisků. Méně spokojený byl advokát, když po ověření podpisů smlouvy, očekával za vše palmáre. Místo toho uslyšel, aby zpracoval další smlouvy se stavební firmou, a pak mu Burda zaplatí všechno najednou.
Moc se mu do nich nechtělo, protože nevěřil v dohodu mezi stavební firmou a Burdou. Za pár dní se už divil, a přiznával si, jak hrubě Burdovou podcenil. Ona tu zakázku vydobyla, a k jeho údivu za poměrně slušné peníze, dokonce platby byly po etapách vždy předem. Začal mít k Burdové úctu, zejména když mu skutečně zaplatila za všechno, jak slíbila. Navíc mu slíbila jejich výhradní zastupování. Začal si libovat, že jim o té zakázce přece jen řekl, když i on měl z toho užitek.
Stavba se rozjela, a s ní i spolupráce. Peníze se sice nehrnuly, ale plynuly pravidelně, a firma, spokojená s Burdou, přišla s další nabídkou, takřka ve stejném místě. A tehdy přiběhnul za advokátem rozčilený Burda. Ztěžka dosedl, dlouho přemýšlel, a najednou vyhrknul, „Ta moje se snad zbláznila“.
Advokát nadzvedl obočí, překvapený, ne ani tak výrazem, ale nepředvídatelným vzepřením Burdy nesporné autoritě manželky. Vstal a udělal oběma kávu, aby po prvním napití, učinil dotaz, co se vlastně děje. Burda ze sebe chrlil bez ladu a skladu řadu informací, z kterých se později podařilo sestavit, za pomoci otázek a nápověd, co se vlastně stalo. Burdová získáním další zakázky od stavební firmy, ale i několika jiných, cítila potřebu vybudovat ústřední dílnu a sklad, i když jim dosud stačila tady ve městě garáž a na tak zvané pobočce stodola a chlévy, co patřily strýci. Měli sice vše v nájmu, ale strýc začal stonat. Když si Burdová dala stáří a nemoc dohromady, měla obavy o strýcův život. Ovšem daleko horší byla skutečnost, že strýc, vlastně prastrýc, měl dvě sestry a bratra. Jedna z těch sester byla Burdové babička, která měla dvě děti, a ty dvě sestry zase dohromady pět dětí. Těch sedm dětí má dohromady patnáct dětí. Jedině bratr se zachoval, podle Burdové správně, zůstal až do své smrti starým mládencem. Když si vše ujasnila, vyrazila za notářkou, co z toho vyplývá. Dozvěděla se přímo hrozné věci. Na dědictví mají nárok všichni, každý rovný díl. Tedy ona dostane pouze jednu patnáctinu z toho, co strýc má. Tedy jen o něco málo víc než nic. Proplakala celý večer a celou noc nad nespravedlností zákona. Při jeho devadesátce si na něj vzpomněli jen oni, oni jediní mu přispívají na živobytí, a teď se mají dělit s ostatními. Její pláč se změnil v štkaní, když podotknul, že ve skutečnosti za ním jeli kvůli pronájmu, o narozeninách nic nevěděli, a jejich příspěvek je ošizené nájemné. Uslyšel řadu výčitek, než se mu podařilo usnout. K tomu ještě pro sedm dělníků, kteří tam pracují, museli zajistit a zaplatit noclehy. Druhý den hned ráno začala obíhat všechny, kteří jí mohli nějak poradit, a večer již byla klidná, a sdělila mu, co udělají.
Celou usedlost od strýce koupí, a protože na ni nemají potřebné peníze, umístí ho do domu pečovatelské služby, kde mu budou přispívat na nájem, asi dva tisíce měsíčně, a tak mu ve splátkách za usedlost zaplatí kupní cenu. Světnice, které obýval, upraví na noclehárnu, a tak vyřeší i nocleh dělníků. Řekl jí, že při dnešních cenách nemovitostí, by tu strýc musel žít minimálně do tří set let, aby mu všechno zaplatili. Dále připomenul jeho vazby na vesnici a sousedy, s kterými žije. Ona vybuchla. Nazvala ho idiotem, který bez ní by nic neměl, a oznámila rezolutně, že je to její strýc, ona s ním dohodne rozumnou cenu, která měla být za všechno sto tisíc, a on ať se do ničeho neplete. Z toho důvodu je tady, protože si myslí, že si nechá udělat smlouvu od advokáta. On s tím prostě nesouhlasí. Nikdy nikoho neošidil, a nebude to zavádět ani teď v rodině.
Advokát jen povzdechnul, a namítnul, že jak zná jeho ženu, tak pokud jí nevyhoví, sebere se a půjde prostě za jiným. Burda souhlasil s jeho závěrem, ale chtěl po něm radu, jak by se tomu dalo zamezit, protože strýc už je částečně zpracovaný. Nakonec se domluvili, že Burda strýci poradí, aby trval na věcném břemeni dožití a zajištění přiměřeného stravování.
Za čtrnáct dní přiběhla rozezlená Burdová domů, a přeskakujícím hlasem sdělovala, jak se ten její strýc vybarvil, a na co mu musela přistoupit, ale usedlost je přece jen jejich. Aspoň ti příbuzní přece jen utřou nos, vyštěkla, a dlouhým pohledem si podezíravě měřila manžela, který jen krčil rameny, a tiše zamručel, „jsou to tvoji příbuzní“.

Loučení

Obvodní lékař povzdychl, narovnal se nad mrtvým, přemýšlejíc, jak se rozloučit. Nevěděl. V tu chvíli záviděl všem křesťanům, ale i jiným věřícím. Ti to mají jednoduché. Stačí se pomodlit, a prohodit několik slov o cestě duše zesnulého k bohu, a o pokračování jeho života v jiné formě, protože život je pro ně věčný. Člověku, ač je ateista, se v tuto chvíli nechce jen říci prosté slovo „zemřel“, a odejít. Zejména, když byl kolegou, usmál se sám pro sebe, a stál nad ním dál, neslyšíc vdovu, která ho zvala ke stolu.
Vzpomněl, jak před dvaceti léty tady nastoupil, a jeho předchůdce, když mu v ordinaci vše předal, mu s úsměvem řekl, „a teď zajdeme za kolegou“. Překvapeně na něj zůstal hledět. Nevěděl o dalším obvodním, který by tu sloužil. Ale neříkal nic, vyšel za ním ze střediska a pustili se oba přes ulici k domku naproti. V kuchyni je přivítal stařík, který okamžitě vzal z ledničky láhev slivovice, a všem třem nalil.
„Tak vás tu vítám, pane kolego, ať se nám ta spolupráce daří. Vy dodáváte, já dokončuji, co vám nevyšlo. Neúčtujeme si navzájem nic“. Pozdvihl sklínku a naráz ji vypil, stejně jak oni dva.
Nerozuměl, o co jde. Když se mu dostalo vysvětlení, byl, ne snad přímo uražený, ale trochu podrážděný, to ano. Staříkovi říkali všichni ve vesnici, hřbitovní rada. Ne, nebyl hrobník, byl hřbitovní rada. Neměl ani pohřební ústav, nebyl též jeho zaměstnancem. O pohřby se však staral. Sám, ze své vůle. Prý od doby, co zemřel ve vesnici osamělý, místní blázen. Ten žil na stáří sám, a nikdo se o jeho pohřbení nechtěl postarat, až vše zařídil, nyní před ním ležící mrtvý. Byl tehdy jediným zaměstnancem národního výboru, tak zvanou holkou pro všechno, a tedy musel zařídit i tento pohřeb.
A od té doby se mu přezdívalo hřbitovní rada. Lidé na venkově usilovně hledají, aby každého pojmenovali tak, aby každý při vyslovení přízviska, hned věděl, o koho se jedná. Příjmení, která nám, respektive našim předkům, udělila kdysi vrchnost na příkaz tehdejšího panovnického dvora, tuto orientaci nesplňují. Vždyť kolik máme i v té nejmenší obci třeba Nových, Novotných, Dvořáků, vůbec už nemluvě o Novácích.
Nejprve trochu z legrace, mu vždy v hospodě říkali, kdo zemřel, aby se postaral. Netrvalo ale dlouho, a všichni, tady v Záhorách si zvykli, jak někdo v domě zemřel, objevil se za hodinu či dvě hřbitovní rada. Postál tiše u mrtvého, málokdo totiž umíral v nemocnici, jak se blížila smrt, převezli dědka nebo babku, ale i mladší, domů, nechávaje je zemřít v jejich posteli. Pak se uklonil a sedl si ke stolu v kuchyni, kde už na něj čekala rodina. Nalili panáka, a dali něco z toho, co měli zrovna sami. Ať to byla snídaně, oběd nebo večeře. Nebyl vybíravý. Vypil, pojedl, nalili mu druhého panáka, kterého nechal stát, a spustil, co je potřeba.
S kterými doklady zajít na pohřební ústav a na matriku, kterým příbuzným a jiným lidem poslat parte, do čeho obléknout nebožtíka. Na který úřad, a co oznámit. Kdy čekat pozvání od notáře, a co si k němu připravit. Zda chtějí udělat kar, pro kolik lidí, a co je bude stát, případně i došel do některé z hospod kar zařídit. Též řekl rodině, na co má nárok, a za jakých podmínek, a co je třeba pro získání toho kterého nároku udělat. Ať už to bylo pohřebné, vdovské, vdovecké nebo sirotčí důchody, či jiné příspěvky. Co si mají obléknout, jak dlouho se od nich očekává nošení smutku. Potom vyčkal, zda někdo nemá ještě nějaký dotaz, a po jeho zodpovězení, vypil druhého panáka a odešel.
O vlastním pohřbu přišel jako první. Vypil nalitého panáka, snědl nachystané jídlo. Potom dohodl s rodinou, kdo a jak ponese rakev. Co s ní mají všechno udělat. Co udělat cestou a na hřbitově, podle toho, zda byli věřící nebo nevěřící. Vyšel ven a přicházejícím účastníkům pohřbu řekl, kde který půjde, a kam si má stoupnout na hřbitově. Také jim sdělil, zda je kar, a kam na něj mají jít, co platí pozůstalí, a co si má zaplatit každý sám. Dohlédnul potom na seřazení průvodu, dal pokyn k odchodu, a po obřadu na hřbitově, jeho činnost skončila, pokud ho rodina nepožádala, aby dohlédnul i v hospodě na kar, protože rodina bude s příbuznými jinde.
Když umřela nějaká „obrsvině“, jak říkával, které nechtěl jít na pohřeb nikdo, obešel pár ožralků ve vsi, aby za příslib flašky šli, a měl i projev na rozloučení. Říkával, že nikdo není tak špatný, aby byl zahrabaný jak pes, i když řada lidí je mnohem horší než ten pes.
Ty panáky, a ta dvě jídla, popřípadě účast na karu bylo všechno, co vzal. Lidi se snažili mu dát nějaké peníze, ale vždy je odmítnul. Po převratu se pokoušelo několik pohřebních ústavů ho získat pro sebe, nebo mu nabízelo provizi, když je doporučí. Ale odmítl je, stejně jak Knoblocha, který přišel na nápad, aby si založili spolu pohřební ústav. Měl pro všechny stejnou odpověď, za poslední službu nelze platit. Co také můžete chtít na mrtvém, dodával už vesele a převáděl řeč jinam.
Lékař vzpomínal, jak, když se vracel z místa, kde konstatoval smrt, stavil se ještě vždy dříve u hřbitovního rady, od nějž uslyšel pokaždé, „tak vám byla ta vaše věda zase jednou hovno platná, pane kolego. Jo, kmotřička smrt je jediná spravedlivá“, a přitom se oblékal, aby šel, kam bylo třeba. Kdo teď přijde sem. To bude snad první pohřeb tady s ostudou. Nikdo nebude vědět co dělat, strachoval se, a konečně se otočil k vdově, která ho už pokolikáté volala.
„Pane doktore, posaďte se. A napijte se na památku táty“, stavěla před něj nalitou sklínku slivovice.
Usedl, a beze slova, jen s povzdechem naráz vypil, když předtím sklínku vysoko pozvedl a dlouho ji tak držel.
Vdova nalila druhou sklínku, a pak mu podala zalepenou obálku, že mu táta posílá nějaký dopis. Nešikovně obálku roztrhnul, a četl velikými písmeny napsané psaní,
„Pane doktore, kolego ctěný, mám na vás poslední prosbu. Po mé smrti zavolejte mladému Kadlecovi“, a následovalo číslo mobilu. Po něm psaní pokračovalo dál.
„Bude místo mne hřbitovním radou. Připravoval jsem ho na to. Původně jsem si řekl, ať to po mé smrti dopadne, jak to dopadne. Aspoň si lidi na pohřbu užijí jednou nějakou srandu, při těch zmatcích, které tam budou. A srandy je tak málo. Ale uvědomil jsem si, že umírat budou i další, a to by už taková sranda nebyla. Navíc se mi doneslo, jak se Knobloch připravuje mou funkci převzít. A nerad bych nad svým hrobem slyšel, jak mi slibuje, že ponese štafetu, jež vypadla z mých rukou, dál. Proto vás prosím ještě o jednu věc, abyste mi nad hrobem mluvil, vy. Co řeknete, je vaší věcí, ale protože bude patrně podzim, ne-li dokonce zima, ať je projev co nejkratší. Poslední prosbou je, stavte se někdy za mámou. Ona si děsně považovala, že se u nás zastavujete, a pořád mi nadávala, že vám říkám, pane kolego.“
„Můžu si ten dopis nechat“, zeptal se lékař vdovy.
„Však je váš“, odpověděla s údivem, proč se ptá.
„A nalijte mi, prosím, ještě jednu“, požádal, a myslel na to, že ani ty tři nejsou na památku dost, vzal mobil a volal Kadlecovi.

Rodina

Tak, jako vždy, sešla se, vlastně sjela rodina, každou sudou neděli v měsíci. Otec šel otráveně otevírat bránu, po krátké při s matkou, aby si ji otevřeli sami, když není zamčeno. Vždy ale podlehnul její připomínce, „jen ať ty čúzy naproti vidí, jak se v rodině máme rádi“. Sousedky, jež sledovaly příjezdy mladých za záclonami, v příjezdu a vítání neviděly radost ze shledání, nýbrž ukazování se, jak dcery uspěly. To si však řekly jen mezi sebou, ale s matkou zavedly pokaždé řeč, co mají její mladí zase nového, aby po jejím odchodu je mohly pomlouvat a přehadovat se, zda je zavřou ještě letos nebo příští rok.
Tuto neděli se příjezd skutečně vydařil. Mařena s Milanem, přijeli v novém tmavomodrém bavoráku, „jakoby přijel ministr“, trefně poznamenal otec. A hned volal, že na dvoře není místo, aby auto nechali venku. Milan se divil, průjezdem viděl prázdný dvůr, ale jak mu otec špitl, „aby ty bestie naproti konečně pukly závistí“, zasmál se, a nechal auto u chodníku. Ani ne za půl hodiny se objevili Hanka s Honzou, které tu vysadil taxík. Honza měl dodávku, a když matka usoudila, že pro nedělní návštěvu se nehodí, tak s ní zajeli jen do vedlejší vesnice, kde si najali dovoz na místo. Honza nadával, protože to nebylo zadarmo, a tak staří jim tento náklad hradili.
Podivili se, co tu stojí za bourák, popřemýšleli, kdo by u rodičů mohl být, ale na nikoho si nemohli vzpomenout, a tak šli pomalu dovnitř, ostentativně nesouc prázdnou krabici. To už je ve vratech vítal otec a Milan, který vyběhl s ním. Nechtěl si nechat ujít jejich překvapení, ale i zlost, až se dozvědí, jaké fáro má. Zklamali ho, protože mu skoro srdečně blahopřáli, uznale pokývali hlavami, vyjadřujíc nadšení, jak si v obchodě vede. Hned na chodníku jim sděloval, způsobem určeným nedoslýchavým, jak k autu přišel. Byl vyhodnocen jako nejlepší zástupce firmy v regionu, a tak dostal nejen tučnou odměnu, ale i výraznou slevu při koupi auta, které si hned koupil. Zároveň provize z uskutečněných obchodů, dodával, a konečně byl spokojen, když zpozoroval nakyslý úsměv Hanky. To mu stačilo, aby o svých úspěších přestal, a zval je hlasitě dovnitř, protože mamina se už chystá porcovat husu. Jeho spokojenost dostoupila vrcholu, protože bylo slyšet dvojí bouchnutí zavíraných oken od sousedů.
Dokud nedojedli a nevypili kávu, mluvilo se jen o tom, co souviselo s jídlem. Pak si mužští šli na dvůr zapálit, aby nenačichly záclony, matka zpovídala dcery, a otec jejich manžele. Oba dva byli spokojeni náramně. Jejich holky se uměly vdát. Jako většina rodičů se domnívali, že to bylo kvůli půvabu a šarmu jejich dcer. Sousedky v tom viděly prohnanost těch holek. Ale ženiši byli, a z počáteční nedůvěry se vyklubalo rychle vzájemné souznění. Stavěli na zásadě, rodina je rodina, a každý její člen je povinen ji bránit proti okolnímu světu. V tom si rozuměli zejména s Milanem, o kterém měli zpočátku pochyby, a o němž otec říkával matce, když si byli absolutně jisti, že je nikdo nemůže slyšet, ještě rok po svatbě, „ten mimo toho kecání, už vůbec nic jiného neumí“. Jenže, jak se ukázalo, byla to jeho nesmírná přednost, když si našel odpovídající zaměstnání. Pochyby rychle mizely, a oni mohli před známými, skoro při každém setkání prohodit, co nového si jejich Mařena s Milanem koupili, nebo kde ve světě zase byli. S Hankou a Honzou to bylo složitější, měl jen dílnu, kde dělali s Hankou sami, jen občas si někoho najímali na výpomoc. V očích, a hlavně ústech matky, se ovšem jednalo o menší továrničku.
Jediné, co matku mrzelo, byla neexistence vnoučat. Také dnes začala, kdy už budou něco mít, a popuzeně reagovala na lhostejnost dcer v této věci, která přešla po jejích připomínkách, jak jsou vnoučata pro rodinu důležitá, v nezakrývaný výsměch, jak může být tak zpozdilá. A tak, ve snaze zakrýt své zklamání, zeptala se, co mají nového. Obě ihned ožily, a Hanka, dosud zaražená z nového auta, které měli švagr se sestrou, ze sebe rychle vychrlila takřka vše o novém vysavači, co koupila. Byl to výkon hodný jeho prodejce. Chrlila ze sebe, jaké funkce má, co všechno dokáže, záruční podmínky, zmínila, jak krásně vypadá. A nakonec ledabyle řekla, co stál.
„Proboha, tolik. Tolik stál za mého mládí domek“, vyrazila ze sebe matka, a usedla ke stolu, ohromená cifrou, kterou dcera vyslovila.
Najednou ji napadlo, zda je vůbec správné, když si mladí lidé kupují tak drahé věci, a děti nemají, protože jak tvrdí, jednak nemají čas a za druhé by je neuživili. Ale ta myšlenka jen kmitla, a rázem byla pryč, jak si představila tvář sousedky, až jí bude o tom vysavači vše vykládat, a dávala proto pozor, aby nezapomněla nic z toho, co Hanka o něm vykládá a na co vše jde použít. A Hanka by snad mluvila věčně o tom, jak s ním luxuje, jak s ním čistí koberce, jak dokáže vysávat prach ze všech míst, kdyby Mařeně nepřišlo na mysl, že sestra, ač je mladší, už vykládá příliš dlouho. Číhala na příležitost, dostat se ke slovu, což nebylo vůbec snadné. Hančin vodopád slov byl dnes i poháněn vědomím, že sestra se švagrem si budou jezdit v novém autě, a toto jí dodávalo další a další slova o přednostech vysavače, který se jí podařilo koupit jako prvá. Ale udělala bezděky chybu, když se zmínila o záruční době, kterou ji na vysavač dali, a Mařena se chopila příležitosti.
„Jen tolik, to my máme dvojnásobnou“, pronesla s nadhledem.
„Ty máš také tento vysavač“, vyhrkla Hanka udiveně.
„Vysavač? Ne! Já vám to neřekla? Koupila jsem si robot.“ Mařena se dostala k řeči, a než Hanka stačila reagovat, spustila stavidla ona. Robot byl prostě zázrak. Míchal, hnětl, drtil, řezal, škrábal, lisoval, loupal, zbavoval pecek, šlehal, a byl připraven dělat dalších tisíce věcí, které po něm chtěli. Obsluha přitom snadná, za pár minut se s ním naučí dělat každý. Nemusí se ani mýt, stačí otřít speciální utěrkou. A Mařena, která doma neuvařila ani čaj, pěla ódy, jak jej využívá, a co už díky tomuto zařízení vše udělala. Neopomněla přitom zdůraznit, i pro koho vše dělala, a tak uslyšely zbývající ženy seznam všech VIP regionu.
Matka jen přikyvovala, aby nakonec spustila, aby si vážily toho, jak se mají, a vyprávěla jim, jak všechny tyto věci museli s tátou řešit oni, když jim bylo tolik, co je nyní dcerám. Znělo to všem jak rajská hudba, a dcery i matka se blaženě usmívaly.
Na dvorku si zatím muži zapálili další cigaretu, poslouchaje již po druhé Milana, jak levně k autu přišel, a v jakém je, mimo to, balíku. „To bys mi mohl půjčit. Potřebuji novou frézu“, nadhodil Honza, a Milan se na chvíli odmlčel. Zlobil se sám na sebe, že řekl, kolik má, ale okamžitě přemýšlel, jak své chyby využít.
„Mohl, proč ne. Záleží, jaký úrok budeš platit, a kolik vlastně chceš?“
„Chci tak milion, a úrok pět procent“.
Milan se konečně rozmyslil, protože vzpomněl letáku, který procházel nedávno všemi prodejnami. Firma v něm nabízela obráběcí stroje, které vyřazuje, a Milan část informací z letáku řekl Honzovi. Ten přemýšlivě pokýval hlavou, a domluvili se, že mu Milan seznam pošle, zařídí i prohlídku a zprostředkuje nákup, pokud si něco vybere.
Otec se rozzářil. Tak to má být. Rodina si musí pomáhat, a jeden druhému vycházet vstříc. Jak potom zeťové mluvili ještě o možné zakázce od firmy Milana pro Honzu, otcovo blaho dosáhlo vrcholu. Jejich dcery si dokázaly vybrat, tleskl mimovolně rukama o sebe, a zval kluky, jak jim stále říkal, ještě na dort, a pak mohou jet domů.
Sotva odjeli, líčil otec vše matce, a ona zase jemu. Potom probírali, kdo všechno viděl nové auto, a komu v týdnu, otec v hospodě, a matka při nákupu, povědí, jak se jejich holky mají, a na co všechno se zmohly. Ani nemohli dospat.
Mladí předvedli ve městě ukázkové loučení, řada objetí, polibků na tvář. To vše u nového bavoráku, kterým sem dojeli, než Honza s Hankou nasedli do jejich dodávky, a s ní pak jeli domů.
Sotva odešli, Mařena spustila, co Hanka vykládala o vysavači. „To víš, mají málem holé zadky, a tak se potřebuje pochlubit každým nesmyslem. Málem tvrdila, že s ním luxuje, místo praní, i prádlo. Přitom má doma bordel, jak v ratejně“, chichotala se.
„Celí oni. Ode mě chtěl Honza půjčit milion“, přidal se vesele Milan.
Když Mařena zbledla, projevujíc obavy, zda jim je ty peníze schopen někdy vrátit, Milan se jen zasmál, a podrobně jí vysvětloval, jak vše provede. Přiměje ho koupit stroje od firmy, kde je zaměstnán, která je nabízí se slevou. Honzovi řekne, že sleva je jen pro zaměstnance, proto musí koupit stroje on sám, a Honzovi je pronajme tak, aby je do tří let zaplatil. Potom mu je teprve prodá. Tak bude mít peníze zajištěné. O provizi, kterou dostane za zprostředkování jejich prodeje, mu samozřejmě nic neřekne. Tak vydělá dvakrát. Na provizi, a ještě úroky a kupní cenu, i když tu dá nízkou, aby Honzu neodradil. Peníze tak bude mít pořád pod kontrolou, z ruky je nedá. A aby byl povolnější, tak mu třetí rok přihraje nějakou zakázku, a Honza nebude moci odmítnout zaplatit, protože jinak by přišel o stroje i zakázku.
„Vždyť říkám, jsou úplně blbí“, chichotala se, až halekala, dál Mařena.
Honza s Hankou zrovna vyjížděli z města, když se Hanka ohlédla, jakoby se ujišťovala, zda jsou opravdu sami, a nemůže je nikdo slyšet.
„Představ si, co si ta naše kráčmera koupila. Robota do kuchyně, ona“, pohrdavě se smějíc, nebo spíš hýkajíc.
„Na co robota? Na ty vajíčka a čaj, co jedině pod dohledem matky, dokáže uvařit, robota nepotřebuje“, přidal se k jejímu hýkání Honza.
Smáli se oba tak, že málem sjeli se silnice, a vzpomínali, kdy a co Mařena při vaření pokazila, která jídla připekla, která spálila, která nedovařila, a cesta náramně ubíhala. Když se dosyta nasmáli, ptala se Hanka, zda mu Milan půjčí, a za kolik. Honza se místo odpovědi znovu rozesmál, a pak jí vysvětloval, jak švagra obalamutí. Přitom vzpomněl šťastné náhody, která ho svedla se starým Kořánem, kterého Milan dvakrát už pěkně napálil, a ten touží mu vše oplatit za jakoukoliv cenu, protože za dva roky jde do důchodu.
„Milan má pod palcem stroje se slevou, a dostává ještě provizi za jejich prodej. Stroje pak kupuje sám, a pronajímá je, a nakonec ještě prodává a navíc chce úroky. Tak to provedl Kořánovi a ještě dalším.“
Honza pokračoval, jak se všichni domluvili, najali si právníka, který do smlouvy vstrčí dvě větičky, podle kterých bude muset Milan koupit stroje zpátky za dvě třetiny ceny zaplaceného nájmu. Potřebné stroje pak prodá za polovinu Honzovi Kořán, a od Milana je koupí, ale také jen za polovinu další. Hanka se strachovala, zda všechno vyjde, a co tomu řeknou rodiče, ale uklidnilo ji, když manžel podotkl, jestli si myslí, že se tím Milan bude chlubit.
A tak dojeli domů také zvesela, zrovna ve chvíli, kdy si staří pochvalovali, jak rodina drží pevně pospolu.

Širon a šmaťcha

Už si nikdo nepamatoval, jak dlouho jezdili spolu, ani oni dva ne. Možná patnáct, snad šestnáct let. Kdo by se s tím počítal. Karas byl místní, od malička tak nějak shrbený, už jako kluk kulhal na jednu nohu. Říkali mu šmaťcha, nejen kvůli té noze. Ale i kvůli ježdění, vždy opatrnému, pomalému. A také nikdy ho neviděl nikdo v něčem jiném, než v modrákách, jen v zimě přes ně nosil vatovaný kabát. Než něco řekl, dávno už zapomněli, na co se ho vlastně ptali. Vondra sem přišel z kraje, a v lese ho přidělili ke šmaťchovi, protože ostatní řidiči, než se on rozhodnul, dokázali toho nového odmítnout. Vondra byl vždy v koženém obleku, na nohou kanady, vždy upravený, pohyblivý, rychlý, nejbystřejší v řeči. Přezdívku neměl, tak nějak na žádnou nikdo z ostatních nepřipadl.
Až, když byly velké polomy, a k jejich likvidaci přišli na pomoc vojáci, ti mu začali říkat Širon, a ujala se. Svým oblekem, rozhodností, řečmi večer u piva, kde všude jezdil, a co prožil, připomínal těm mládencům, kteří si teprve zvykali na svět, Indianopolis, Monaco a další okruhy, když ze staré vejtřasky ždímal na silnici, co se z ní dalo ještě dostat. Divili se jen, proč v lese jezdí šmaťcha a po silnici širon, ale pak si na vše zvykli, a těšili se, až jim bude večer vykládat o věcech, o kterých oni jen slyšeli, ale on je snad i prožil. Jednou se i zeptali šmaťchy, zda on někdy někde jezdil, a dostali odpověď, jakou očekávali. Jen tady v lese. I do okresního města musí jezdit širon, protože by to šmaťcha patrně do večera nestihnul. Kluci se mohli uřehtat, co to je za řidiče, když mu silnice dělá potíže. Ale kvůli vyprávění širona, a také tomu, že šmachťa byl zdejší, a znal lesní cesty jak nikdo, vzali ho na milost a snášeli u stolu, i když někdy, za celý večer nepronesl ani jediné slovo. Jen nelibě nesli, že hostinský dával pivo jemu, jako prvnímu, ale nakonec to pochopili jako úlitbu domorodce domorodci, protože oba ti burani, jak jim říkali, když byli sami na své ubytovně, jsou zdejší a drží jeden na druhého, a s tím se nedá nic dělat. Aspoň se mu za to mstili vyptáváním, jestli už jel někdy rychleji než třicítkou, ale jemu jejich otázky viditelně nevadily. Pouze jednou odpověděl, že důležitější než rychlost, je dojet, a považoval vše za vyřešené.
Uplynul skoro měsíc, poškozených stromů ubývalo, vojáci se začali považovat už za staré lesáky, které nemůže tady nic překvapit. Původní opatrnost, pramenící z nejistoty a také z nevědomosti, jak se po lesních cestách může jezdit, se změnila najednou v ledabylost a nadhled ze získaného poznání. Už přestali čekat, až cestu vykoná protijedoucí vozidlo, ale pokud to bylo jen trochu možné, vtěsnali se na ni oba. Jednou, po dešti je potom překvapil utržený a sesutý břeh. Když ho řidič uviděl, bylo pozdě. Než se rozmyslil, zda dupnout na brzdy a zastavit, nebo na plyn a pokusit se ten kousek projet, náklaďák se sunul bokem z cesty dolů, podobně jak břeh před několika hodinami. Naštěstí po několika metrech se zastavil díky několika vzrostlým doubkům, které jej dokázali udržet.
Posádka vylezla z auta, chvíli nadávala, potom všechno obešli, vylezli na cestu, kde zůstalo stát protijedoucí auto, a všichni začali nadávat. Neproklínali nic určitého, neobviňovali se ani navzájem, jen se potřebovali zbavit té hrůzy, kterou prožívali před chvilkou. Jak vychladli, přemýšleli, co dělat. Po chvíli přehadování, dospěli k názoru, že nemohou oni sami dělat nic, a musí zavolat pomoc. Do toho se jim příliš nechtělo. Na vojně je každé zavolání pomoci považováno za mimořádnou událost. I když se nikomu nic nestalo, ani autu ne, přece jen na toho, kdo je účasten na mimořádné události, hledí nadřízení nepříznivě, a nerozpakují se mu svou nepřízeň projevit. Mají s tím hromadu práce. Musí vyplnit řadu listin, navíc i přílohy zmíněných listin. Je třeba odhadnout škodu, a zdůvodnit její výši. Pokud žádná škoda ale nevznikne, je to ještě horší. Zkuste si sami zdůvodnit, že něco není. To je nekonečné. Na počátku se pak vyslýchá řada lidí. Po odeslání zprávy se ve vyjádření k výzvě na odstranění nedostatků zprávy, kterou poslali nadřízení nadřízených, píše, proč se vyslechli tito a proč se nevyslechli tamti. Tak pořád dokola, dokud nenastane jiná mimořádná událost. Z těchto důvodů se snaží všichni o aktivní řešení, aby mimořádná událost nebyla. Proto i tito vojáci se vydali asi tak tři sta metrů k silnici, kde by mohli pomoc získat.
Sotva za půl hodiny bylo slyšet motor vejtřasky, která se šplhala do kopce před odbočkou na lesní cestu, a pak u nich zastavila, když zběsile začali mávat. Z kabiny vyskočil širon, a po jejich zmatených vysvětleních se ráznými kroky vydal na místo nehody. Asi sto metrů za nimi se loudal šmaťcha, který napřed zajel s vejtřaskou ze silnice na rozšířenou část lesní cesty. Na místě se širon zastavil, prohlížel si stržený břeh a sjetou tatru pod ním. Pokýval několikrát hlavou, potom jí nevěřícně zavrtěl, prohodil, „a sakra, to je průser“, aby se nakonec zeptal, zda jim mohou nějak pomoci. Vojáci pokrčili rameny, až do této chvíle doufali, že uslyší jak pomoci od něj.
„Kterej vůl s tím jel“, ozval se šmaťcha, jak došel. Bledý svobodník málem zasalutoval a podal hlášení, ale ještě včas si uvědomil, s kým mluví a vysvětlil, jak se všechno seběhlo, končíc nesměle, co budou dělat.
„Budeme tě muset vytáhnout. Lano máš“, zeptal se šmaťcha, dívaje se na tatru dole, tatru na cestě a stromy kolem.
„Jasně. Navážeme lana, aby dosáhnuli až sem, a spolu s druhou tatrou a naší vejtřaskou tě vytáhneme z toho místa“, přerušil ho širon a už klukům přikazoval, kde mají přivázat lano k autu dole, kde k autu nahoře, a jak mávne, tak obě auta nahoře zaberou, a raz a dva bude všechno hotovo.
Vojáci se chystali vyrazit, když je zastavil šmaťcha, kterého poprvé slyšeli zařvat. „Nechte toho, nebo bude všechno v hajzlu“
Zaraženým kolem stojícím ukazoval a vysvětloval, že jak zatáhnou tatru kus zpět, zbaví ji opory těch doubků, a ona se převrátí, a pak s ní už nedokážou vůbec nic udělat. Potom se rozešli, z navijáků vyjeli lana, přivázali ke stromům, dalšími lany propojili auta, a když bylo vše provázáno, rozjela se akce, aniž širon musel mávat. Tatra se kousek po kousku dostávala na cestu, až se naposledy zhoupnula, a všemi koly byla ve vyjetých kolejích.
Večer v hospodě zaplatil svobodník pivo, a spolu s ostatními se marně snažili šmaťchu přesvědčit, aby jim něco vyprávěl, co se kdy v lese stalo. „Ale to nestojí za řeč, vždy to bylo, když někdo udělal nějakou blbost. Raději nevzpomínat“, bylo všechno, co z něj dostali.

Poradce

JUDr. Hrouda hleděl zaraženě na vizitku mezi prsty, kde stálo, Karel Michal, právní a finanční poradce, přemýšleje o otázce, která mu byla tímto poradcem položena. Za svých, více než třicet let advokátní praxe, takovou otázku ještě nedostal. Nevěděl, co odpovědět, a snažil se získat čas. Proto nechal pro oba udělat kávu, a nenápadně si mladého, sotva dvacetiletého muže před sebou prohlížel. Pečlivě oblečený, dostatečně sebevědomý, na stolek před sebe si položil několik archů papíru, chystaje se do nich zapisovat, co mu on odpoví. Ne, blázen není, to by nedokázal být tak soustředěný. Ale tou otázkou ho zaskočil.
Myšlenky přerušil příchod sekretářky, která přinesla kávu, a další čas se získal otázkami na cukr a mléko, a oznámením, že volali ze servisu, aby zítra přistavil auto. Nyní se Hrouda už rozpomněl, proč mu jméno připadalo povědomé. S nějakým Michalem chodil na základní školu. Mohl to být tak otec nebo strýc tady toho poradce, co sedí proti němu. A tak získávaje další čas, porušil zásadu, vtloukanou mu od nástupu do advokátní kanceláře. Nikdy nedat najevo, že znáš někoho z rodiny klienta. Ten si vzápětí začne myslet, že si přišel popovídat, vyměnit si zkušenosti, a nechápe, proč by za to měl ještě platit. Ovšem dnes byla naprosto unikátní situace, a po jeho otázce, poradce potvrdil, že se jedná o jeho otce, nyní majitele autoservisu, kde kdysi dělal. Advokát, využívaje své schopnosti, mluvit a přemýšlet o něčem jiném zároveň, se dal do vzpomínání a vyptávání, jak otec poradce, kdysi jeho spolužák žije a jak se mu vede.
Jak je obvyklé v Čechách, dozvěděl se, že nepříliš, ale pokud by nebyly daně, platby na pojistné, mzdy, a uskutečňovaly by se platby, jak jsou účtovány, docela by to šlo. Také, že autoservis převezme starší bratr, který je vyučený, a přiměřeně šikovný. On, Karel Michal nemá pro technickou práci buňky, a tak je docela rád, když s opravnou nebude mít nic společného. Proto se chce věnovat finančnímu a právnímu poradenství. Nyní, kdy lidé začínají podnikat, budou rady, aspoň základní, potřebovat. Ještě dodal, kde má kancelář, a od kdy začíná.
Advokát si oddechl. Co slyšel, znělo rozumně. Blázen to tedy není. Asi starší je technik, a ten před ním, ekonom. Vlastně má pravdu. Všichni začínají, a každá rada bude drahá. Zejména v té změti předpisů a zmatků, kterou se podařilo novým vládcům země vytvořit. Patrně ta nešťastná formulace dotazu plyne z nezkušenosti. Možná by bylo dobré, navázat s ním užší spolupráci. Mladík má rozlet, a on by pro jeho kancelář mohl řešit pracné a podrobné věci. Smlouvy, zápisy do rejstříku, obstarání povolení a další, co vyžaduje čas a přesná znění žádostí.
Vzpomenul zase otce, dětská léta, co všechno dělali, v čem a jak si pomáhali. Měl dnes volnější den, a tak si mohl dovolit, věnovat jej vzpomínkám, a zatím nezávaznému rozhovoru, od kterého však očekával získání dalších klientů. Také se zeptal, zda studoval ekonomiku nebo finance, či snad něco jiného, a kde.
Odpověď ho překvapila, a opět v něm rostly pochyby. Zejména, když slyšel nejen o ekonomii a finančnictví, ale i o studiu práva. Nejistě se zeptal, kde studoval, a když uslyšel, že tady ve městě, jeho údiv neznal mezí. Opatrně přiznal absolutní nevědomost o existenci nějaké školy, ať střední, a už vůbec ne vysoké, s tímto zaměřením, v jejich městě.
Návštěvník se s převahou usmál, a vše mu vysvětlil. Žádné školy, dosud poznamenané minulým režimem nenavštěvoval. Sehnal si několik knih, v městské knihovně se seznámil i s řadou časopisů pojednávajících o těchto oborech. Nezameškal jediný pořad v televizi nebo rádiu, které se práva či financí týkaly. Nabyl tak dostatek vědomostí v tomto směru, co mu přiznali i jeho kamarádi, a dokonce jednou i otec, když mu poradil, jak lze snížit odvody na sociální a zdravotní pojištění za jeho zaměstnance. Otec sice návrh probral s daňovým poradcem, ale i ten musel dát Michalovi za pravdu, i když varoval před určitým rizikem, které se tu skrývá.
Získal tak sebevědomí, a vše podřídil co nejrychlejšímu nástupu jím zamýšlené firmy. Ještě před uzavřením nájmu na kancelář, si vyhlédl nábytek, koupil si po dlouhém rozmýšlení několik obleků a kravat, aktovku, počítač, tiskárnu. Jakmile byla nájemní smlouva uzavřena, tak nechal udělat několik set vizitek, a vedle vchodu do domu, ale i v něm u dveří kanceláře tabulky se jménem, a nápisem finanční a právní poradenství. Nechal i připojit pevnou linku telefonu, do polic naskládal literaturu, kterou pro ten účel koupil, a několik časopisů. Pak dal do všech novin, které se prodávaly u nich ve městě den, kdy hodlal začít. Ovšem, je si vědom určité neznalosti, uvedl s předstíranou skromností, kterou má ve formálních otázkách práva. Z toho důvodu přišel se žádostí, aby ho pan doktor s nimi seznámil. Pochopitelně mu za to zaplatí. Ví, že v současné době je cena kolem dvou set korun za hodinu, ale on je ochoten dát i tři sta, možná čtyři, pokud bude spokojen. Předpokládá dobu této konzultace na dvě až tři hodiny.
Hrouda povzdechl, „tak myslíte dvě nebo tři hodiny. A co jako chcete slyšet“.
„To nechám na vás“.
„A po jejich absolvování, už chcete radit, a nechat si za to platit“.
„Jistě, jinak bych tu nebyl“.
On snad není úplně blbej, jen je dezinformován, a věří těm pitomostem v médiích o tom, jakou má každý příležitost. Jen se jí chopit, a nepustit. Nakonec, vždyť i jeden z ministrů řekl veřejně, že se doktoráty udělovaly za složení zkoušky z marxismu. Proč by tedy, tady ten kluk neměl tomu věřit, když je to pro něj tak výhodné. Přece jen se mu ho ale zželelo. Patrně vletí do nějakého průšvihu, a je to kluk mého spolužáka, a začal mírně.
„Slyšel jste už někdy, že právník nebo ekonom musí dlouho studovat. Vysokou školu, a to pět let. Pak když chce dělat advokáta, musí po určité praxi zase složit zkoušky, a to až po třech letech praxe?“
Michal na něj udiveně hleděl, proč mu tyto věci vykládá, když se na ně neptal. Pak se usmál pro sebe, myslíc si, jak advokáta nyní nachytá, když ten se ho zeptal, zda má aspoň střední školu, a jakého směru. Už se těšil, jak večer kamarády v baru ohromí svým vyprávěním, jak se mu podařilo uzemnit advokáta. „Vy se starý pane, nějak pletete, nebo mě chcete zmást. Před chvílí jste mluvil o vysoké, a teď o střední škole.“
S účinkem svých slov byl nadmíru spokojen. Hrouda proti němu seděl mlčky, viditelně lapajíc po dechu. Konečně ze sebe vypravil, „proboha vy ani nevíte, že existují střední a vysoké školy. Co potom chcete těm svým zákazníkům radit?“
Michal vstal, a s převahou odpověděl, „to je to, co vám neřeknu. To je moje know how“, končil, pečlivě vyslovujíc každou hlásku, a odešel.

Něco pro lidi

Daniš, zástupce firmy provádějící vybavení dílen, kanceláří, ale i bytů a rodinných domů, seděl proti Vrbovi, předsedovi správní rady jednoho z největších podniků v kraji. Vedle toho měl řadu dalších funkcí a aktivit jak v jiných podnicích, tak i orgánech veřejné správy a samosprávy. Přemýšlel, jak to ten chlap může vůbec stihnout, a přitom být neustále veselý a vstřícný vůči každému. Ale hlavně dával pozor na každé jeho slovo. Pokud získá zakázku, o kterou se jedná, mají na pár měsíců vystaráno. A hlavně určitě si udělají odrazový můstek pro zařizování dalších firem, kde má Vrba, nějaké aktivity, jak s oblibou sám říkával. To by bylo terno na kolik let. Pořád se divil, proč si ale vybral je, nikoliv nějakou známější a zavedenější firmu. Oni vlastně jsou ještě na začátku, nikdo je moc nezná.
Než dopil kávu, dozvěděl se i to. Nebyla za tím cena, o mnoho levnější než ostatní nebyli. Ale právě jejich novost, a vykročení, jak mu řekl Vrba. Přiznal mu i poslání lidí do firem, které oni vybavovali, a kde na ně získali velmi dobré reference. Také předpokládal, jejich ochotu být daleko vstřícnější k speciálním požadavkům, a netrvání na zařízeních jen jimi zaváděných a vyzkoušených. Už v kanceláři měl několik návrhů na změny, které si Daniš poznamenával, nakonec všechny zrekapituloval, a přišel s potřebou předělání základního schématu. Dodal rychle, jak postřehl Vrbův zkoumavý pohled, „samozřejmě jej provedeme v rámci ceny za projekt, ale chceme, aby obě strany měly jistotu o konečné podobě zakázky“.
Tím si Vrbu získal definitivně. Vůbec ne převzetím nových nákladů jejich firmou. Těch pár desítek tisíc nebylo pro Vrbovy podniky žádnými penězi. I když, jak říkal, každá zbytečně vydaná koruna je minimálně dvojnásobnou ztrátou. Jednak platím za něco, za co platit vůbec nemusím, a jednak si o to snižuji zisk. Ale líbilo se mu, když někdo jednal rychle a pružně, a přitom dopředu měl zakalkulované i případné náklady. O to byl pak zisk větší, pokud k nim nedošlo. Proto i pomyslel, zda by do této nové firmy neměl vstoupit. Z toho důvodu pozval i Daniše na oběd, aby se dozvěděl víc.
Hned první věta v restauraci Daniše potěšila, jak slyšel o předsedově konečném rozhodnutí, že jejich nabídku přijmou, i když mu připomínal nezbytnost schválení ještě většinou správní rady. Oba věděli, jak se taková většina dělá a kdo v představenstvech rozhoduje skutečně. Pak se už jen věnovali výběru jídla. Vrba si nemohl dlouho vybrat. Nechal se číšníkem podrobně informovat, co v kterém jídle je, s kterým byli hosté spokojeni, co by mu doporučil on sám, a nakonec se zeptal, kdo dnes vaří. Když uslyšel jméno, vyčetl, proč mu to hned neřekli. To by si dal okamžitě svíčkovou, kterou též doporučil Danišovi. Byla skutečně dobrá, a po ní jim číšník bez objednání donesl pivo. Vrba sice prohodil něco o autu, kterým tu je, ale býval tu příliš často, aby číšníka aspoň na okamžik znepokojil, co s tím pivem bude dělat. Věděl, že nyní bude následovat věta, jedno pivo nemůže uškodit, a postavil piva pro oba na stůl.
Vrba se s chutí napil, zavrtěl se na židli, hledaje nejlepší posazení, trochu se zaklonil, a pustil se do vyprávění. Daniš nevěděl, proč mu vše vypráví, jak začínal, o svých obtížích, a také výhrách i prohrách. Ale věděl, jak je důležité vyhovět zákazníkovi, a tak dokázal předstírat absolutní pozornost. Občas se něčemu podivil, na něco zeptal, a čas rychle plynul. Nakonec Vrba požádal číšníka, aby mu zařídil odvoz jeho auta, a na večer zajistil pro něj taxi, a pro Daniše pokoj, velkoryse dodávaje, aby všechno vyúčtoval jeho podniku.
Pokračoval ve svých vzpomínkách, a Daniše mimoděk napadlo, co by asi byl ochoten obětovat novinář nějakého plátku, aby tu mohl sedět místo něho. Nemluvilo se už jen o podnicích, ale i o politicích na různé úrovni, a slyšel otevřeně, co dosud jen tušil, nebo mu bylo svěřováno pod pečetí největšího tajemství. Potom byl vyzván, aby on něco také řekl o jejich firmě, a teprve při třetím pivu Danišovi došlo, proč ten oběd, a proč předešlá zpověď. Ale bylo mu to jedno. Nedělal, jak se říká v praxi, sice příliš dlouho, ale tolik už věděl. Když se rozhodne člověk, jako Vrba, získat jejich firmu, je to jen otázka času. Stejně tak i získá o jejich firmě informace, pokud bude chtít, a tak proč by mu je neměl poskytnout zrovna on. Možná si tím zakládá na novou kariéru.
Prozradil mu i tedy, kolik dostane, když se tato zakázka uskuteční. Vrba se pousmál, a prohodil, že u něj by dostal skoro dvakrát tolik. A zase převzal slovo, nyní o lidech, zaměstnancích podniků, které ovládal. Jejich spokojenost považoval za základ úspěchů, a proto se stále věnoval tomu, aby pro lidi něco udělal. Nic nepovažoval za maličkost, nic mu nebylo lhostejné.„Všeho si všímat je potřeba“, dostával se k závěru svého vyprávění filantropa. „Například, jednou jsem odjížděl z jednoho mého závodu, a vidím, jak lidi čekají v lijáku na autobus. Jiný by řekl, proč si nevzali deštníky. Já jim hned druhý den nechal postavit přístřešek. Nebo když starý Duda uklouznul při převlékání ve sprchách. Někteří tvrdili, nemehlo. Já jim tam nechal dát dvě lavice, a je pokoj“. Uvedl ještě několik příkladů, a pak se vrátil k projednávané věci. „Tak to máme anatomická křesla, koupelny“, a usmál se, když Daniš dodal protiskluzovou podlahu, a zároveň zrekapituloval místa, kde k těmto změnám má dojít. Byla to zasedací síň správní a dozorčí rady, Vrbova kancelář, kanceláře jeho ředitelů a sekretariátu. Když Daniš domluvil, Vrba uspokojeně přikývl, dodávaje, že teď už snad budou zaměstnanci zcela spokojeni.

Příběhy pana řídícího

Hrdina

Panu řídícímu Švecovi bylo přes devadesát, a vyjma nejstarších usedlíků v Záhorách si ho už nikdo nepamatoval jinak, než s fajfkou, vydávající úděsný zápach. V cajkových kalhotách hnědé barvy, plandajících na širokých šlích. V létě, které pro něj bylo od prvního máje do dvacátého osmého října, k nim nosil kostkovanou košili a krátkou kravatu cibulové barvy, na nohách pak sandály, a při velmi nepříznivém počasí ještě svetr. V zimě, což byl pro něj zbytek roku, na nohách komisní vysoké boty, na těle sako, dlouhý kabát a beranici. Tak už chodil přes dvacet let, od doby smrti své manželky. Za jejího života bylo jeho odívání rozmanitější. Po jejím skonu však byla rozhodující účelnost. Jeho názor nedokázala změnit ani jeho dcera, o které mluvil jako o paní doktorce, protože k jeho pýše vystudovala také již před mnoha léty právnickou fakultu Karlovy univerzity, a byla v krajském městě advokátkou, a tam i stále neprovdaná bydlela.
Všichni mu říkali pane řídící, i když nejmladší dvě generace nevěděli, o co jde. Ale říkali mu tak jejich báby a dědové, stejně tak i jejich rodiče, a tak si od mala navykli mu tak říkat i oni.
Chlapi, když jednou za měsíc přišel do hospody, tak mu udělali místo u výčepu, ale hned po něm chtěli, aby je rozsoudil, zda mají pravdu ti, kteří tvrdí, že se sem vrátil z exilu, po smrti Komenského, nebo zda přišel až s nařízením Marie Terezie o triviálních školách. Napil se nejprve piva, a potom odpověděl, že ho tady nechal Metoděj, protože onemocněl, když ho doprovázel na cestě do Říma. Zasmáli se, mužští ho chvíli přesvědčovali, aby si dal druhé pivo, ale jako každý měsíc, neúspěšně. Pak se rozloučil s každým, podáním ruky a odešel domů, do chalupy, kterou jeho žena kdysi zdědila po svých rodičích. Tam se na chvíli, jen co vše prohlédnul, zastavil, a pak pokračoval do, ve vsi, jediného činžáku, kde se nastěhovali se ženou pět let před její smrtí, a on tu zůstal bydlet i když ji pohřbil.
Ve skutečnosti sem přišel několik let před válkou, rok po absolvování učitelského ústavu. Ten rok, byl učitelem na obecní škole v městečku, ke kterému Záhory patřily jako spádová obec. Jenže tehdy začal probouzet Henlein své soukmenovce, a řídící v Záhorách, který slyšel trávu růst, požádal o přeložení do vnitrozemí, maje strach o rodinu. A tak Švec putoval do Záhor, protože rodinu ještě neměl. K údivu svých kolegů se nebránil, naopak to považoval za své povýšení a vlasteneckou povinnost, protože tak mu přeložení vysvětlili nadřízení. Byl totiž ze svého studia naučen, že nadřízení mají vždy pravdu, učitelé jsou vlastenci a dbají o pokrok a vzdělanost obyvatelstva všemi možnými způsoby, všichni občané mají rádi republiku, s lidmi to myslí nejlépe vláda, někdy sice i proti jejich vůli, a správný učitel čte jedině správný, tedy vládní tisk. Jak mu byly tyto zásady vštěpeny na učitelském ústavu, tak je dodržoval po celý život.
Hned po nástupu na školu v Záhorách, si získal zcela náhodně, díky uvedeným zásadám, skoro všechny jejich obyvatele, bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti a dalších věcí, kterými se lidé snaží od sebe odlišit. Asi třetí den potkal starostu, který vyslovil přání, vzhledem k jeho funkci, vlastně příkaz, aby učitel Švec pomohl několika gymnasistům s literaturou, neboť mají mít zkoušky. Samozřejmě přikývnul, a druhý den večer je očekával ve škole.
Nevěděl o rozhodnutí několika výrostků, kteří se rozhodli na důkaz svého němectví, mu dát na pamětnou.
Byli zrovna ve věku, kdy cítili absolutní odpor k autoritám, ale zároveň z nich měli stále strach. Rozhodovali se, zda pomalovat nápisy četnickou stanici nebo školu, protože obě tyto budovy byly pro ně symboly českého útlaku. Vybrali nakonec školu. S četníky nebyla žádná legrace, učitel byl jen jeden, a donedávna ve škole, vzhledem k svému nadání, trpěli, což ovšem považovali za národnostní útlak. A tak, jak se setmělo se bez vědomí rodičů, kteří ještě nebyli tak zapálení pro nové myšlenky Henleina, se vydali uskutečnit svůj záměr. Před školou se domlouvali, zda jít dovnitř nebo vše provést jen zvenku. A část jejich přehadování učitel zaslechnul.
Ztotožnil si je s mladíky, kteří měli přijít na doučování, vyšel před školu a klasickou němčinou je zval dál. Pocházel totiž od Duchcova, a mluvil německy jak česky, protože se při studiu i v tomto jazyce zdokonaloval. Trochu ho mrzelo opomnění starosty, že mu neřekl, o koho jde, ale omluvil ho množstvím problémů, které jako starosta musí řešit. Nyní si rychle v hlavě urovnával německou literaturu, protože odpoledne si připravoval jen českou. Kluci překvapením oněměli, a poskytovali mu tak dokonalý vzorek studentů před zkouškou. Nic jiného nepředpokládal, protože odpoledne prolistoval vládní deník, kde byl článek, jaký je všude klid, a i němečtí spoluobčané napínají všechny své síly ve prospěch republiky. A tak i on sám toužil přispět tomuto porozumění.
Výrostci nevěděli, co dělat. V jejich představách se měl zbaběle krčit někde v koutě, nebo prchat do tmy. S tímto nepočítali. Protože ještě nedávno do školy chodili, a byli zvyklí poslouchat, převážila v nich část vědomí, které dosud uznávalo autoritu, a učitel autoritou byl, kolik let z něj měli strach. Usedli na jeho výzvu do lavic, vzali od něj papíry, napsali na ně datum, a pak se rozproudila, stále více jednostranná debata. Kluci sice velmi vzdáleně něco věděli o existenci Goetha, Schillera, ale jména jako Mann, Fallada, Remarque, jim už neříkala vůbec nic, a tak jen poslouchali, a psali, jak jim učitel řekl. Když skončil, a propustil je, vzali popsané papíry, aby jimi doma mohli rodičům vysvětlit přijatelně pozdní příchod.
Ani pan řídící, ani kluci neměli potřebu o této události mluvit. Kluci nechtěli pochopitelně přiznat, když si vše promysleli, svou prohru. Pan řídící se jen podivil, když druhý den k němu přišli čeští kluci, jejichž znalost literatury byla přece jen o něco větší, ale splněním starostova přání je doučit, považoval celou věc za ukončenou. Nemlčeli však tito kluci, kteří k němu šli, jak bylo domluveno, předchozí den. Když však slyšeli jeho domlouvání s německými kluky, tak zase odešli, myslíc si, že dobu nějak popletli, a starostův syn, který byl mezi nimi, vše doma oznámil. Nemlčeli ani rodiče těch prvních kluků, které při nahlédnutí do papírů, jimiž jejich synové odůvodňovali pozdní příchod, pojali mylnou domněnku všech rodičů, že jejich děti dostávají konečně rozum, a místo provádění skopičin, se začínají věnovat svému rozvoji a sebevzdělávání. Vůbec už pak nemlčel starosta, a protože na rozdíl od řídícího nečerpal z vládního tisku, ale ze skutečnosti, která byla kolem, dal si všechno dohromady, a při pivě to dal k dobrému ostatním sousedům. A protože probíhaly dny, kdy se rozhodovalo, kdo s koho, cenil se každý, i sebemenší náznak něčeho, co se mohlo vydávat za vítězství nad druhým národem. A tak se stal pan řídící, takřka okamžitě po svém příchodu do Záhor, jejich hrdinou.

Poslání

Pan řídící již od svého studia skutečně věřil tomu, že být učitelem je poslání. Tak jim to říkali celé čtyři roky na učitelském ústavu, a jeho ředitel jim to po maturitách znovu zdůraznil ve slavnostním projevu na rozloučenou. O poslání a vlastenectví se psalo i v novinách, a rovněž v odmítavých odpovědích na žádosti o zvýšení platu. Byl o něm přesvědčen natolik, že u něj vzbuzovali údiv lidé, kteří o tomto poslání nevěděli. Mezi nimi i starosta v Záhorách. A to byl starosta, tedy autorita, a jeden z těch, kteří vzhledem ke své funkci by měli mít pravdu a vážnost. V době, kdy řídící do Záhor nastoupil, měl starosta neustále připomínky k vládě, jež se nestarala o své občany v pohraničí tak, jak si představoval. Tedy tady pro řídícího vyvstala neřešitelná věc, ke které autoritě se má on přiklonit. Potom se rozhodnul obejít toto dilema tím, že se jím nebude vůbec zabývat a věnoval se pouze výuce a vzdělávání dětí, včetně jejich výchovy ke vlastenectví.
Přišel Mnichov, kdy z neznámého důvodu Záhory, ač ležely na hranici, zůstaly v republice, s kterou je spojovala silnice, procházející v délce asi dvě stě metrů odstoupeným územím, tedy po novu říší. Hned třetí den tam byly závory a hlídky. Záleželo na jejich složení a náladě, zda se ze Záhor dostanou do republiky, nebo ne. Během měsíce však vypozorovali, která z hlídek je nechá projet bez problémů. Řídící se nyní dozvěděl od inspektora, který ho sem poslal, jak mu řekl, aby zde vztyčil nekompromisně prapor češství, že teď musí být ke všem dětem vstřícný, bez ohledu na jejich národnost, a promíjet jim výstřelky dané jejich mládím. Dále, aby se do ničeho nepletl, a nezdůrazňoval nikdy, že škola je česká, protož nyní na nějaké laciné fangličkování není příhodná doba. Švec přikývnul, u dětí nikdy nepřemýšlel, koho jsou a ke komu patří, prapor, který měl původně vztyčit, nenašel, a tak byl rád, když mu tato starost odpadla. Plést se do ničeho nemohl, protože za hrdinu, jak zpočátku, už ho dávno nepovažovali, a tak po něm nic nechtěli.
V říjnu se pak díky pomoci starosty, a úsilí paní Marty, jeho budoucí ženy, oženil, a hned se nastěhoval do chalupy, kterou jeho žena o dva roky starší, zdědila po rodičích. Pochopil, a nakonec byl tomu i rád, že ve škole je řídící on, a doma jeho žena. Věřil, že stejně jak jemu, se líbí všem, a všichni si jí váží, protože o ní neslyšel křivé slovo, a doporučil mu ji sám pan starosta. Nevěděl, a i kdyby věděl, tak by nepochopil, proč ji ostatní nepomlouvají. Byla tak škaredá, že každá jiná ženská si v její přítomnosti připadala jak královna krásy. Také byla nemluvná, věnovala se jen svému dědictví, s kterým si vůbec nevěděla rady, a tak byla závislá na všech okolo, což u ostatních budilo vedle soucitu s ní, také radost, že je někdo na tom hůře a oni mu dokážou pomoci jen radou. Starosta pak viděl osamělost a bezradnost obou, a doufal, že když se spojí, budou životem postupovat lépe. Řídící nedělil ženy na hezké a ošklivé, mladé a staré, ale na ty, které umí pravopis a malou násobilku, a které neumí. Marta uměla dokonce velkou násobilku, a ve své samotě složila i několik básní. Tím bylo rozhodnuto. On byla pro ni zase muž s postavením a pod penzí, jakého jí před smrtí doporučovali oba rodiče. Tak se vzali, a byli by náramně spokojeni, kdyby měli ještě i rodinu včetně dítěte.
Naplnění však bránila jejich předchozí výchova, která se informacím o početí dítěte a jeho narození vyhýbala velikým obloukem. Paní Marta měla o tom jakési matné tušení, neboť chovala králíky a slepice. Ale připadalo jí podivné, hledat poučení u zvířat, která jsou přece jen méně dokonalá než člověk, který vzhledem k svému pokročilejšímu vývoji musí rození potomků obstarávat určitě nějak jinak, než tímto primitivním způsobem. Naštěstí pro ně se starosta jednou zeptal učitele, proč dosud nemají potomka, a když slyšel jeho odpověď, poznal jejich absolutní nevědomost. Poslal za paní Martou jednu ze starších žen, a sám si vzal na starost řídícího. Oba s podivem naslouchali radám, co mají dělat, ale neměli důvod nevěřit řečenému. S rozpaky vše zkusili několikrát, až došlo k početí, a pak i narození dcery. Potom už neviděli důvod v této činnosti pokračovat, neboť měli na starost řadu jiných věcí, pro ně daleko přitažlivějších než dělat nebo se starat o zrození dalšího dítěte.
U řídícího to bylo jeho poslání. Nevěděl co si s ním počít už po Mnichovu, a absolutně ztratil jistotu po vzniku Protektorátu. V Praze sice byla vláda, byly i vládní noviny, ale zanedlouho i on pochopil, že je skutečnost jiná. Nemohl si ji srovnat ani s tím, co slyšel na učitelském ústavu, ani s tím, co slyšel od lidí, a viděl kolem sebe. Překvapil ho i inspektor, když mu začal vykládat o budování nové Evropy, pro něž musí získat děti, a přes ně i jejich rodiče. Šel se poradit k starostovi, který se nezměnil, a ten mu několika výrazy, za které řídící děti trestal, vysvětlil, co má s inspektorovým návodem udělat. Přikývnul, a snažil se dětem, pokud to bylo možné, sdělit i jiné věci, než byly v učebnicích schválených ministerstvem školství. Lidi ho dál zdravili jako první, a občas jim některé z dětí přineslo brambory nebo zrní pro slepice. Také za mléko, které potřebovali pro dceru, nic nechtěli, a řídící si pomyslel, že je vlastně všechno skoro stejné, jen se o tom nesmí mluvit.
V zimě, kterou začínal rok 1945, se vydal pro dřevo do lesa, aby bylo v učebně, ale i doma tepleji. Místo polen však na sáňkách přitáhnul domů uprchlého zajatce, a druhý klopýtal za nimi. Dali jim polévku, kterou paní Marta chystala k večeři, a nechali přespat v seně, které bylo pro králíky uložené do kůlny. Když se druhý den probudili, dozvěděli se, že jsou Rusové a jeden z nich byl také učitelem. To byl další důvod, vedle jejich neštěstí, proč je u sebe nechat. Zejména, když jim do noci vykládali, co je všechno potkalo. Další den, když potkal starostu, mu všechno svěřil. Divil se, když mu ten řekl, aby o všem mlčeli, a nechali je zatím schované v té kůlně. Za dva dny se divil ještě víc, když od některých dětí dostal více brambor než obvykle, a jedno přineslo dokonce slepici a další kus masa. Pokrčil rameny, rozdělili se o vše s uprchlíky, a přemýšleli, co s nimi, než válka skončí. Starostí je zbavil Slezák, o kterém si mysleli, že je v Německu na práci, aspoň to jeho žena na potkání každému vykládala. Ten jednou v noci přišel ještě s nějakým chlapem, a uprchlíky si k všeobecné radosti, odvedli. Od té doby je neviděli. Až v roce 1957 dostali pohled, na kterém byly azbukou napsány pozdravy a poděkování od obou.
Po válce začal učit v nové škole, kterou postavili do zimy, když starou spálil oddíl SS. Byl nadšený, jak dosud nikdy v životě. Pominulo nebezpečí plynoucí z války a okupace. Dcerka byla nadaná. Měl novou a pěkně zařízenou školu. V Praze byla zase vláda, kterou ochotně respektoval, a četl vládní noviny, kde se opět psalo o poslání učitelů, hodně podobně jak ho učili před válkou na učitelském ústavu.
Zase se slavila většina stejných svátků, některé s novým obsahem. Opět se vzpomínalo na slavnou minulost. Zase byly průvody, někdy s vlajkami, jindy s lampiony, ale vždy zněla hudba. Mluvilo se i nepřetržitě o potřebě vzdělaných lidí, a řídícímu každý druhý rok zvýšili plat, většinou o padesát korun, někdy i sto. Spolu se slepicemi a králíky, také menší odměnou od národního výboru za činnosti, které pro úřad prováděl, jim to stačilo ke spokojenému živobytí i studiu dcery, i když musela být na internátu a potom na koleji. I inspektor mu občas vyslovil uznání, někdy předal odměnu, protože koho by místo něj do Záhor dostal. Tak tedy nebylo ničeho, co by řídícímu bránilo vykonávat jeho poslání, než odešel do důchodu. Jen ho mrzelo, že po jeho odchodu neuplynuly ani dva roky, a školu zde zrušili. Místo něj zavedli autobus, který odvážel děti do blízkého městečka. Budovu pak využívaly různé spolky k zájmové činnosti, a řídícímu trvalo přes rok, než si na tu změnu zvyknul a smířil se s ní tak, že do řady spolků vstoupil sám nebo jeho manželka.

Mezi sousedy

Vedle poslání vzdělávat děti a lidi vést k vlastenectví, chtěli po něm i práci pro veřejnost. Zprvu to byla jen kronika, ale po válce pomalu přibývaly i další činnosti. Protože skoro již jako jediný respektoval úřady, vždy mu něco přidali. Na národním výboru si nějak navykli na dvě úsloví. „Nikdo lepší než řídící, by to nesvedl“, a druhé, „na co tu máme vlastně řídícího, který vlastně nedělá nic jiného, než si hraje s dětmi“. Také, když za ním přišli, tak místo aby začal vykládat, jak se přes den nadře na poli, v lese, nebo ve skále, přikývnul, a slíbil to nějak zařídit. Když jednou ze zoufalství se o tom zmínil inspektorovi, požadujícímu zavedení několika kroužků, které měli ve městě, a vedli je tam různí učitelé, pochopil ho ten jinak, a slíbil mu přidat na platu sto korun. Kupodivu svůj slib dodržel. Nešťastný řídící, se o všem zmínil paní Martě, kterou se dosud snažil svých starostí uchránit. Překvapila ho však svou vstřícností, pramenící z toho, že dcera už ztrácela zájem být neustále jen s matkou, a chtěla mezi ostatní děti. A tak paní řídící vedla kroužek vaření, kroužek šití a pletení, a hudební kroužek. Pokusila se i kroužek dobrého chování, ale hned v druhé lekci pochopila nemožnost odstranění některých vžitých výrazů, neustále doplňovaných a utvrzovaných stykem se staršími a dospělými, a tak jej přeměnila na kroužek místních pověstí.
Řídícímu se nejen ulevilo, byla mu přidána ještě padesáti koruna, ale byl dáván i za příklad, jak dokázal zapojit i rodinu, a učiteli v městě začal být považován za blba. Kariéristu, jak se jeden začínající učitel o něm vyjádřil, shodně vyloučili, protože v Záhorách dál zůstával, a i přes poslední přidání, měl stále nižší plat než ve městě, vždyť byl přece na vesnici.
Bylo by to všechno dobré, kdyby inspektora nenapadlo udělat hospitaci i na jednom z kroužků. Navíc si nevybral šťastně. Přijel na kroužek mladých přírodovědců, kde měl znalosti nerovnající se přibližně ani tomu, co tady znal už malý, poněkud dementní, kluk. Ani to by nevadilo, kdyby netrpěl názorem některých vedoucích, že všechno musí znát nejlépe a nevměšoval se do diskuse, kterou řídící vedl s dětmi.
Poprvé děti rozesmál, když řekl, že má srnec na hlavě rohy. To ještě ustál, a sám se smál také, předstíraje žertování. Ale bohužel se vmísil do debaty, kdy se řídící ptal na rozdíly mezi koňadrou a modřinkou. Kluci i holky ze sebe chrlili jeden údaj za druhým, řídící přikyvoval spokojeně, aby se nakonec zeptal, která je větší, a která si nestaví hnízda, ale okupuje stará cizí, a která je přelétavá. Nastalo přehadování dětí, zejména kvůli přelétavosti, a řídící je dle názoru inspektora nechal se hádat příliš dlouho. Protože sám vlastně neučil, byl od začátku úředníkem, nevěděl, že z těchto hádek si budou děti pamatovat daleko víc, než z běžného výkladu. Rozhodnul se zakročit, a jako přelétavou označil modřinku. Nastalo ticho, které přerušil jeden z kluků, že naopak, přelétavá je koňadra. To by ještě inspektor snesl, stejně už odcházel. Rozčílil se však kvůli volání kluka, aby pan řídící rozhodnul, kdo z nich má pravdu. A když řídící potvrdil, že kluk, považoval to za porušení subordinace. Již ho nedával za příklad, ani mu pár let nepřidal na platu.
Řídící se podivil, když četl v novinách o zvýšení platů učitelů, a on nic nedostal. Nerozebíral však nikdy jednání nadřízených, a odůvodnil si to většími náklady učitelů ve městě, kteří bydleli v nájemních bytech, a to byl náklad, který on neměl. Jim stačilo přikoupit pár slepic, králíci se rodili sami, a bylo jim o něco lépe. Než šla dcera na studie, kdy jim vznikly náklady na její pobyt ve městě, inspektoři se vyměnili, a zase dostával pravidelně přidáno.
Jak plynula léta, jeho žáci dospívali, a k němu začaly chodit jejich děti. Ke svému údivu u některých shledával podobnost povah s jejich rodiči, u jiných zase vůbec ne. Začal si všechny zapisovat, vyptával se i na jejich předky, a pokoušel se záhadě proč někdy ano a jindy zase ne, přijít na kloub. Vytvořil řadu diagramů, ale stále nemohl nalézt příčinu, ani pravidelný řád. Učinil dotaz v redakci učitelských listů, nedostalo se mu však odpovědi. Bádal tedy řadu let sám, aniž by dospěl k nějakému výsledku. Zkoušel o tom zavést řeč s lidmi, ale nedostalo se mu od nich odpovědi. Jedině Slavík mu řekl, „to je přece jasné, pane řídící. Pokud máma toho kluka nebo holky nezanáší, tak je povaha podobná. Pokud si je uhnala jinde, tak je jiná.“ Když potom začal rozvádět svůj nápad, aby řídící tak zjišťoval kdo vlastně otcem dítěte je, bylo i řídícímu jasné, že Slavík si z jeho práce dělá legraci. Přesto pokračoval dál, protože vycítil, jak svou prací vyrostl v očích své manželky, která ji považovala za vědeckou. Bohužel si svůj názor nenechala pro sebe, a lidé ve vesnici se tím bavili.
Řídícímu to bylo ale jedno. S přibývajícími léty se stával stále povídavější, a bylo pro něj rozhodující, když s ním někdo mluvil. Nevadilo mu ani, když v otázce nebo odpovědi vycítil osten posměchu nebo provokace. A tak postupně se dospělo k stavu, kdy se ho dospělí i děti vyptávali na všechno možné, a on se pro ně snažil nalézt odpověď. Pro tento účel odebíral ve škole všechny možné časopisy a encyklopedie, a tak školní knihovna byla brzy rozsáhlejší než knihovny středních škol ve městě. Paní Marta se zlobila, protože ji přiměl dělat knihovnici, ale když byla vyhodnocena jako nejlepší na okrese, a začala dostávat i plat, pomyslila si poprvé v životě, že ten její, má přece jen někdy dobré nápady.
V jednom z časopisů se řídící dočetl o nezbytnosti kontrolovat své počínání, šetřit svůj čas, ale i jiných, a nalézat u každé věci možnost jejího využití. Tyto zásady ho zaujaly tak, že se jimi začal okamžitě řídit. Snažil se jim podřídit i sousedy, protože měly, podle autora článku, vést každého člověka k blaženému a nenáročnému životu. On měl lidi rád, toužil, aby byli šťastní, a tak během několika měsíců přeměřil všechny možné cesty v Záhorách, za pomoci dětí posbíral hřebíky, šrouby, matky, podložky všech možných velikostí a síly, a uložil spolu s jiným materiálem do krabiček. Ty sestavil a slepil z krabiček od zápalek, cigaret, bonbonů, sýrů a dalších věcí. Nechal si udělat i několik větších v truhlárně JZD, kde mu je udělali zdarma, když je to pro školu. Měli pouze podmínku, aby jim nevykládal o jejich účelu. A tak byl brzy připraven sloužit sousedům v jejich nejvlastnějším zájmu.
Přijali jeho konání, jako to bývá u většiny začínajících proroků a mesiášů, zprvu nedůvěrou a posměchem. Slavík se ho chodil dokonce i ptát, kudy má chodit k sousedům, do hospody, či jezdit na pole, a zdá má pro něj to či ono. Ale když se dostalo každému odpovědi, a jak se několikrát rozčílil při zjištění použití delší cesty někým, kdo mohl jít zkratkou, nebo zase koupí nové věci, když od něj mohl dostat použitou, ale stále dobrou, začali jeho počínání mezi sebou rozebírat. Mužští v hospodě, ženské v obchodě nebo čekání před ním. Ani ne během roku nastal čas, kdy ho začali brát zase vážně a využívali jeho rad a shromážděných věcí. Paní Marta byla ze všeho dlouho nešťastná, protože si byla vědoma počátečního posměchu, ale pak se smířila se vším. Uvědomila si i dobré stránky jeho předsevzetí. Na vesnici mají lidé totiž většinou zakořeněný zvyk, něco je za něco, a nic není zadarmo. A tak, když podle rozsahu poskytnuté služby přinesl někdo vajíčko, jiný něco ze zabíjačky, další králíka, a také se odvděčili potahem, zrním, dřevem, a jak, kdo mohl, zvykla si. Zejména v době, kdy se přestěhovali do činžáků, a ona musela zlikvidovat domácí hospodářství. Dokázala přijímat též tyto protislužby bez vědomí řídícího, který byl přesvědčen, že dobro je nutné poskytovat zcela zadarmo, jinak dobrem přestává být. Zádrhel nastal po její smrti, protože lidé nevěděli jak se mu odvděčit, když kategoricky odmítal cokoliv. Brzy ale přišli na to, že neodolá pozvání na oběd nebo večeři. Také náhodnému předání ovoce či zeleniny. Přijal i odvoz k lékaři nebo v případě potřeby do města, a nikdy neodepřel vzít jakýkoliv dárek od dětí, přesvědčen, že je tak vychovává pro budoucnost. Nevzpíral se ani, když mu ženské občas uklidili, zašili, nebo vyprali, protože si s tím nevěděl absolutně rady. A tak mezi nimi přežíval i po devadesátce, a řada menších dětí ho považovala za třetího dědečka, což ho náramně těšilo, protože vlastní vnoučata neměl.

Tři stížnosti

Komise pro projednávání přestupků měla na pořadu přestupek Václava Volšavy, kterého se měl dopustit hrubým jednáním vůči Josefu Švecovi. Došlo k němu v Záhorách, a celá komise byla udivena nejen jím, ale i způsobem provedení. Ve velké většině zde docházívalo dříve minimálně aspoň na facky. Nebo to byl lesní či polní pych. Také přestupky proti veřejnému pořádku a na úseku ochrany státních hranic. Ale hrubé jednání, pár nadávek, a k tomu ještě mezi chlapy. V Záhorách? To je určitě nějaké pochybení. Tady si chlapi dlouho nenadávali. Jen chvíli potřebnou ke stoupnutí adrenalinu. Pak už vše šlo ráz na ráz. Celé je to nějaké divné, a od místního policisty, praporčíka Řeháka se také nic nedozvěděli. Jindy řečný, obhajující své spoluobčany, nyní zatvrzele mlčel, a odkazoval na spis, a na výpovědi svědků.
Komise cítila cosi nedobrého. A než se dostavil pachatel a poškozený, podezření komise na Řeháka se zvýšilo. Patrně sem vše dal, aby věc nemusel řešit sám, nebo ta věc vůbec řešit nejde.
Nejstarší člen komise poškozeného Švece znal. Byl jeho žákem, když tu Švec nastoupil jako učitel na obecné škole. Vzpomínal, jak sem přišel ještě před válkou. A pak byl přidělen do Záhor, kam nikdo s rodinou tehdy nechtěl, jako řídící učitel, a už tam zůstal až do důchodu. Tomu musí být tak devadesát počítal, a všichni povzdechli. Řešit případy, týkající se takto starých lidí bylo přímo zapeklité a nekonečné. Navíc podnět ke všemu podala dcera Švece, nikoli on sám, která byla právničkou, již také v důchodu. Tento poznatek jejich náladu ještě zhoršil. Dcera bude chtít asi otci dokázat, že nestudovala nadarmo, a že není pořád ještě tak stará, aby ho nedokázala ochránit. Nechala si od něj i podepsat plnou moc k zastupování, čímž si uchovala právo na účast při řízení.
Nezbývalo než strany zavolat k jednání. První vlétla dovnitř dcera, ostrým pohledem sjela všechny členy komise, a rázně usednula, až pod její vahou zapraštěla židle. Ve dveřích si za ní dávali přednost Volšava se Švecem, až ten nakonec po úkloně přece jen vešel, a sednul si vedle dcery, ukazujíc Volšavovi, aby si sednul vedle něj. Na obou bylo vidět, že očividně neví, kde jsou a proč tu jsou. Potvrdili to i udiveným pohledem, nejen na komisi, ale i na sebe, když předseda přednesl úvodní slovo, a podnět, na základě kterého řízení probíhalo. Pokrčili rameny, a Švec se začal tvářit nejen udiveně, ale i provinile, zatímco se Volšava poněkud nasupil. Než jim stačil předseda dát slovo, vyskočila dcera, předložila několik lékařských potvrzení, které podle ní vylučovaly, aby Švec jednal sám, a spustila.
Byla k nezastavení. Začala příchodem otce do pohraničí. Vzpomněla, jak z vlastenectví šel na výspu do Záhor, kde vztyčoval prapor češství, před i při okupaci. Opěvovala jeho pomoc odboji a potom budování osvobozené vlasti. Vyjmenovala jeho potíže za předcházejícího režimu, díky kterým zůstával stále a jen v Záhorách, ač by vzhledem k svým znalostem a odvedené práci měl nárok na vyšší funkci. Zmínila i jeho nízký důchod, a projevila naději, že se mu dostane zadostiučinění jako účastníkovi nejen druhého, ale i třetího odboje. Marně se předseda ji několikrát usměrnit, aby mluvila k věci. Neodpustila si popsat jeho celý život, zatím co Švec pokojně usnul. Byl zvyklý v tuto dobu, po snídani si na chvíli lehnout, a nedokázal se dlouholetému zvyku ubránit ani tady. Probudil ho, až její výkřik, „a takového člověka, si dovolí tady tento pán, urazit“, ukazujíc přísně na Volšavu.
Švec se divil, proč není ve své posteli, když spal, a teprve za okamžik si uvědomil, kde je, a proč tady je. Potom se přihlásil, jak žáček ve škole, a požádal o dovolení, odejít na záchod. Předseda s radostí přerušil na patnáct minut jednání, a v přestávce si přečetla komise od dcery předložené lékařské zprávy. Ve všech stálo, že zdravotní stav odpovídá jeho věku, v jedné z nich byla zmínka o zapomnětlivosti. Ale v žádné nic o neschopnosti, aby nemohl jednat ve věci sám. Po ukončení přestávky se tato vyjádření, respektive jejich výklad, stala předmětem sporu mezi předsedou komise a dcerou, která nakonec s pohrůžkou stížnosti usedla, nasazujíc si nasupený a vševědoucí výraz.
Po předsedově výzvě, aby podal vysvětlení, Švec rozpačitě vstal, a mlčel. Po chvíli, kdy se za své mlčení počal stydět, s pečlivou výslovností se dotázal, co od něj vlastně chtějí slyšet.
„V čem spočívalo hrubé jednání pana Volšavy vůči vám“, opakoval předseda.
„Volšava, tady Vašík“, ukázal Švec tázavě na svého souseda. A když předseda přisvědčil, viditelně si dával v duchu vše dohromady, ale k žádnému výsledku nedošel. Teprve, když dcera sykla, „řekl ti přece, starý sklerotiku, a jak dlouho je chceš ještě otravovat“, se usmál s ulehčením, a opakoval dceřina slova. Hned pokračoval, jak se za války naučil dělat směs tabáku, ovocného listí, aby ji kouřil ve své fajfce. A za ta léta si na ni zvykl tak, že až dosud nic jiného nekouří. Doma ale kouřit nesměl, a tak chodil kouřit ven. Jenže v zimě se venku kouřit nedalo, a tak kouříval v domě ve sklepě, u otevřeného okénka. Po smrti manželky už mohl kouřit i v bytě, kromě doby, kdy u něj byla dcera. Ta ho také vyháněla ven. Protože teď jeden ze sousedů má složené barvy a rozpouštědla, kouřil na chodbě. Ale to zase nadávaly ženské v baráku, že toho smradu mají plné byty. Nevěděl, co si počít, až tady Vašík, který sám také kouřil, přišel s nápadem kouřit ve zděném přístřešku na dvoře. Sehnal tam i stará kamna, nějaké dřevo. A tak si mohli i zatopit, když byla veliká zima. Jenže to mají sotva měsíc, a tak on někdy na tento jejich asyl zapomene, a kouří zase na chodbě. A Vašík mu musí připomenout, skončil omluvně Švec a posadil se.
Volšava, když dostal slovo, zopakoval prakticky totéž, a komise si oddechla. Jenže hned se přesvědčila, že příliš brzy doufala ve smírné vyřešení celé věci, která vlastně přestupkem v žádném případě nebyla, protože vyletěla dcera, a nepříjemným řeřavým hlasem spustila svoji verzi celého příběhu. Podle ní měl její otec překážet ostatním nájemníkům, a ti se ho chtěli zbavit. Ve výroku Volšavy spatřovala obsahově výzvu, aby se otec buď odstěhoval, nebo dokonce zemřel. Pitvala slovo za slovem, vzpomínala tónu hlasu a uváděla desítky dalších příkladů, podporujících její tvrzení. Na chodbě již přešlapovali účastníci dalších řízení, ale ona měla stále co rozvádět. Když žádné výzvy, aby přestala, nepomáhaly, předseda zařval, aby skončila, nebo ji nechá vyvést. Usedla, a podruhé pohrozila stížností. Potřetí pak, když komise po krátké poradě vyzvala obě strany ke smíru, aby řídící Švec nemusel platit poplatky řízení za podání zřejmě neodůvodněného podnětu k přestupkovému řízení.

Kdy to začalo

Vrba hleděl z okna, ale ze slunečného dne se příliš netěšil. Postavil se tak, aby neviděl ostatní na druhé straně. Z rozpaků zabubnoval prsty na sklo, a najednou začal přemýšlet, zda udělal dobře, když věc dovedl až sem. Jak a proč všechno s Romanem začalo.
Roman byl až neskutečný dobrák, a Vrbovi byli rádi, že je jejich kamarádem. On i jeho žena Lenka. Kdysi spolu dělali, ale po převratu se dal Roman na podnikání, a viditelně se mu stále lépe dařilo. On i žena měli každý třetí rok nové auto, postavili si vilu, dovolenou trávili vždy ve Středomoří, jeho podnik se neustále rozšiřoval, a vedle toho vedl, jak říkal, řadu dalších aktivit. Jejich dcera byla v zahraničí již na střední škole, a stesk po ní zaháněli návštěvami u Vrbů, zejména jejich kluků. Ti se jich nemohli nikdy dočkat, a podivovali se otci, proč nešel také podnikat. Věděli, kolikrát mu to strejda, jak Romanovi říkali, nabízel.
Roman a Vrba se spolu vyučili, byli i na vojně oba u stejného útvaru, a potom pracovali v jedné dílně. Hned první rok, díky událostem, které změnily vše v republice, dal Roman dílně ale vale. Pronajal si starou stodolu, půjčil si od Vrby dvacet tisíc, a podobné částky ještě od několika dalších. Stodolu vybavil staršími stroji, které tehdy byly za pár korun. Řada státních podniků likvidovala, nebo byla zprivatizována, a zbavovala se nepotřebného zařízení. Roman dokázal získat nejen informace, kde prodávají, ale i kde rádi koupí, a tak si pomohl i vybavit zařízením svou začínající firmu. Nahrála mu i změna cen, když dokázal nakoupit ještě před zdražením, a prodávat už po něm. Ani ne za půl roku ode dne půjčky přinesl Vrbovi třicet tisíc. Těch deset mu dal navíc jako úrok a podíl na zisku, smál se. Nebyl nikdy lakomý. A hned kamaráda lákal, aby s ním podnikal, nebo šel dělat k němu mistra. Když mu Vrba vysvětloval, proč nechce, jen nad tím mávnul rukou, obyčejně s dodatkem, kdo se bojí, nesmí do lesa, a kdo chce mít své jisté, někdy přijde i o ně. Ale na jejich kamarádství to nezanechalo stopy. Před čtyřmi léty dokonce spolu zase strávili venku dovolenou. Roman chtěl za ně i všechno uhradit, ale nakonec uznal, že bude v pořádku, když každý zaplatí svoje.
Vrba, stejně jak dílna, se hřál ve výsluní jeho slávy. Roman obchodoval i s jejich podnikem, a nikdy neopomněl se do dílny přijít podívat, a ukázat novým majitelům podniku, ale i novým řemeslníkům v dílně kde dělal. Někdy je i pozval na pivo, když se mohl zdržet i odpoledne. V hospodě pak bezelstně vyprávěl, jak rozjel svou firmu on, a vybízel každého, aby se chopil příležitosti, dokud je na trhu ještě volno. Bylo to jeho oblíbené rčení, které začínajícím novým řemeslníkům nedávalo spát, ale i starší přikyvovali. Jedině nejstarší Burda míval připomínky, ale kdo by je bral vážně. Všechno bylo možné si koupit, a i když jsi na to neměl, v bance ti rádi půjčili.
Tok myšlenek a vzpomínek přerušil pokus pouliční kočky lapit kosa. Nevšímavě procházela asi tři metry kolem místa, kde doloval žížalu, a najednou se k němu vrhla. Vrba už viděl, jak si ho v příštím okamžiku přidrží drápky, chvíli si s kořistí bude pohrávat, a potom do kosa zatne své zoubky. Ale pták nebyl tak zaujatý svou žížalou, jak kočka předpokládala. I při tom dokázal ostražitě pozorovat své okolí. Takřka jen několik centimetrů před napřahujícími se packami, mávnul křídly a vznesl se na strom, odkud kočku provokativně pozoroval. Chvíli se rozmýšlela, zda má na strom vylézt za ním, ale nakonec odkráčela, vědoma si, že už ztratila svou příležitost. Lidi to mají složitější, pousmál se Vrba, a vzpomínal dál.
Pak jednou Roman i s Lenkou přijeli, ne v sobotu, jako jindy, ale až v neděli k večeru. Roman tehdy poprvé zapomněl dovézt něco klukům, ale naštěstí Lenka nezapomněla splnit jejich očekávání. Jindy hovorný, byl zamlklý, levou ruku měl v obvazu, a na tváři tmavý monokl. Vysvětloval jej nepozorností, i když se na nic neptali. Lenka byla proti jiným návštěvám zamlklá, a teprve až po večeři byla veselá a přívětivá jako vždy.
Při té večeři vše asi začalo, rozvažoval Vrba. Sotva kluci vzali přivezené hry a běželi k počítači si je přehrát, Roman požádal o půjčku půl miliónu. Vyslovená částka je zarazila, půl miliónu, i když den ze dne bylo všechno dražší, byly pořád veliké peníze. Vrbovi měli sice něco přes milión našetřeno, ale za ten chtěli postavit domek i pro druhého syna, aby každý měl svůj. Co museli nadělat přesčasů, místo dovolené si sehnat práci, odříkat si v jídle, šatech, kultuře, a větší část měli stejně z prodaného lesa, který nabyla Vrbová dědictvím. Podívali se na sebe, a potom na Romana.
„Potřebuju to na rok, a pak vám vrátím šest set tisíc. Padesát procent úroku to už nebude, jak minule. Ale dvacet procent vám žádná banka nedá“, usmál se křivě připomenutím starší půjčky, na které tehdy tolik vydělali, a široce vykládal, jak musí rozšířit podnik v co nejkratší době. Chvíli pak potrvá, než všechno rozjede, a teprve pak může všechno vracet.
Ale přece se znají, a oni vědí, že drží slovo. Ale pro jejich jistotu už připravil dlužní úpis, kde rovnou napsal dluh šest set tisíc, aby nemuseli platit daň z půjčky. Prohodil několik vtipů o finančním úřadě, a čekal jejich odpověď.
„Do kdy to chceš?“, protahoval chvíli svého rozhodnutí Vrba.
„Když mám být pravdivý, tak včera bylo pozdě, ale zítra to dokážu ještě zachránit.“
Vrbová pokrčila rameny, cítíc manželův nejistý pohled, a ten spustil, že zítra nemůže do banky, protože mají hned ráno velký fofr, a stejně tak i ona. Roman se přeptal, kde úspory mají, a nabídnul se tam dojít sám. Nakonec mu dali vkladní knížku, a sdělili heslo. Dlužní úpis odmítli, vždyť si přece věří. Pak oběma ustlali v obýváku, aby nemuseli teď jet domů, a ráno zase sem.
Asi v deset hodin přiběhla pro Vrbu na dílnu účetní, kvůli telefonu z banky. Ptali se, zda on sám nebo jeho paní poskytli vkladní knížku a heslo Romanovi, a svolili k vybrání vkladu.
Potvrdil jim jejich souhlas, a vrátil se zase do práce. Když přišli domů, měli vkladní knížku ve schránce, jak se domluvili, a Roman na kus papíru připsal ještě znovu poděkování.
Uběhly čtyři měsíce, než Roman s Lenkou přijeli na návštěvu. Oba nejistí, působili uštvaně, a poprvé klukům nic nedovezli. Teprve, když Vrba se svěřil se svými starostmi, jak od jejich poslední návštěvy nedokázali nic uložit, protože připravené peníze museli vydat na nové topení, když staré podlehlo zubu času, a zároveň se Romana zeptal, jak se daří jemu s tím novým podnikatelským záměrem, se Roman rozmluvil, a byl zase tím, jakého ho znali. Nakonec dal klukům po stovce, aby si něco koupili, on je v jednom kalupu, a nemá vůbec na nic čas.
Ani ne za týden, slyšel Vrba při příchodu do práce, jak starý Burda nadává dvěma mladším řemeslníkům do volů. Když, chtěje vše uklidnit, se, se smíchem ptal, co mu mohli hned po ránu provést, dostalo se mu odpovědi, po které zesinal.
„Mně nic, sobě. Nechali se Romanem připravit o všechny peníze“.
Potom se dozvěděl, jak Romanovi půjčili do podnikání, za slib velkého úroku. Včera se dozvěděli o jeho krachu, a teď neví, co dělat. Nejsou totiž sami, a Romanovi nic nezbylo. Půjčili mu před půl rokem, nevěděli, jak to s ním jde s kopce, a jak vytlouká klín klínem. Peníze potřeboval pro věřitele, kteří na něj posílají drsné vymahače. Ti ho několikrát ztloukli, a slíbili mu mnohem horší zacházení, pokud nezaplatí. Nakonec slyšel výčitku, proč nic neřekl, když spolu kamarádili, a musel všechno vědět. Hlesnul jen, že mu půjčil také, a vůbec nic nevěděl.
Burda se na něj smutně podíval, a odplivnul si. „Všivá doba. Semlela vás všechny pořádně. Nakonec, i Romana. Ze začátku se jim podnikalo, když dostávali skoro zadarmo všechno ze státního. Nevěděli, že jednou budou muset všechno zaplatit, a s nimi i my.“ Znovu si chtěl odplivnout, ale pak jen mávnul rukou nad tím, když Vrba spustil, že to nikdo nemohl vědět a už vůbec neměl chuť vzpomínat, jak se mu i Vrba poškleboval, když nepropukl nadšením, jak si Roman vede, a jen on, Burda, starý mrzout, má ke všemu pořád připomínky.
Potom se i Vrba ocitnul ve víru událostí, kdy skoro každý den ho stíhala jedna nepříjemnost za druhou. Doma zíral na zůstatek ve vkladní knížce ve výši dvaceti tisíc. Roman si vybral ne jen půl miliónu, ale celý milión, který tam měli. V bance, kam se Vrba rozeběhnul, jak je to možné, mu úřednice uraženě připomněla jejich telefonický rozhovor, kdy jí potvrdil Romanovo oprávnění čerpat z vkladu, když se na ni rozkřiknul, proč mu vyplatila skoro vše, co na knížce měli. Na policii ho politovali, a potom mu vysvětlili, proč nemohou Romana stíhat. Žádného trestného činu se totiž nedopustil. Nevyšel mu pouze podnikatelský záměr, na který mu Vrba půjčil dobrovolně. Otázka, zda půl nebo celý milión, bude jen velmi těžko prokázat, když on sám bance řekl, aby mu peníze dali. Nakonec ho poslali za advokátem, ať zkusí peníze vymáhat u civilního soudu.
Vrbovi se poradili, a Vrba se rozjel za Romanem, který přece nemůže být takový lump, aby je připravil o všechny peníze. V jeho vile, ale bydleli zcela cizí lidé, a o něm nic nevěděli. Vrba se vyptával sousedů, na poště, a všude kolem, ale bezúspěšně. Roman zmizel. Doma, když znovu věc probírali, si vzpomněli, jak jim Lenka, kdysi se smíchem vykládala o dědictví po babičce, která jí odkázala starou chalupu. Za pár dní přece jen přišli na místo, kde chalupa měla být, a Vrba se rozjel znovu. Měl i neměl štěstí. Skutečně tam bydleli, spíše se skrývali, ale Roman se mu vysmál, když se zmínil o vrácení dluhu. Jednak nic nemá, a za druhé ani Vrba nic nemá, čím by dluh Romana prokázal. Rozešli se ve zlém, a Vrbu nejvíc mrzelo, že ho nepozvali ani dál, a nedali mi ani napít.
Nezbylo, aby zůstala aspoň nějaká naděje, než jít za advokátem. Ten vše vyslechnul, pokrčil rameny, dodávaje, že patrně by soud Romana odsoudil k vrácení peněz, ale vzhledem k jeho bankrotu, těžko peníze dostane zpět. Dále bude muset zaplatit jemu a soudní poplatky, a tak přijde o další peníze. Když se Vrba celý sesul v židli, a jen opakoval, jak postaví pro druhého syna dům, nechal si vše zopakovat daleko podrobněji, na řadu věcí se vyptával, a nakonec mu řekl, že určitá šance je, pokud prokážou i Lenčinu účast na podnikání a na půjčce, získat aspoň něco prodejem jejího domu z dědictví, něco málo, z jejich mzdy. Ovšem zdaleka to nebude tolik, kolik jim půjčil. A Vrba tvrdě přikývnul, když se ho znovu zeptal, zda se o to chce pokusit, i za těchto podmínek.
A tak tu dnes stojí na chodbě soudu, a čeká, než je zavolají do jednací síně, a potom bude čekat dál, zda něco málo se mu vrátí zpět.

Boty

V hospodě se všichni překřikovali, a byl z toho takový tartas, jaký už dlouho nikdo tady v Záhorách nepamatoval. Podobný snad býval při hodech, když se dolňáci a horňáci chystali k obvyklému každoročnímu měření sil, ale jindy ne. Dnes večer však nikdo nikomu nevyhrožoval, ani nevyčítal, a vůbec se chlapi nerozdělovali do dvou skupin. Byli všichni namačkáni u sebe, a všichni dohromady kolem Slavíka a Hejkala, jak říkali Koubkovi, žijícímu v lese. Dnes je všechny překvapili, když přišli do hospody spolu. Nikdo nemohl pochopit, co je svedlo dohromady.
Slavík věčně mezi lidmi, hubu od rána do večera ani na okamžik nezavřel. Stále něco zveleboval, nebo sháněl, či přemýšlel co komu vyvést, jindy zase naopak dával dohromady ostatní k nějaké pomoci. Připomínal, kdysi oblíbenou hračku dětí, vlčka. Věčně v pohybu a neustále bzučel, anebo vrčel, jak na koho. Nejvíc si ale dělal ouštěpky, a to z každého, bez rozdílu věku, postavení a pohlaví.
Koubek měl sice chalupu, ale v ní žil jen přes zimu. Sotva slezl sníh, vyrazil do lesa. Kde tam přespával, čím se živil, nevěděl ani hajný. Skoro s nikým nemluvil, jen to nejnutnější, lidem se i v lese vyhýbal. Samotařil už spoustu let, a nikdo pořádně nevěděl proč. Jedni z jeho vrstevníků říkali, kvůli holce. Druzí však toto popírali, a tvrdili, že se nepohodnul s rodinou. Další uváděli jiné důvody, až nakonec toho nechali, a zvykli si na jeho jinakost. Nikomu nikdy neublížil, a když měl náladu mluvit, prozradil, kde jsou houby, jahody, maliny, nebo mladé jasany na násady. Začali mu říkat Hejkal, protože spíš hučel, než mluvil, a taky tak nějak postupně se i zjevem a čistotou stále více podobal prostředí, kde žil. Občas někomu něco přinesl, nebo pomohl při práci v lese, ale vždy jen za jídlo nebo za nějaké ošacení. Peníze nebral, protože mu nebyly v lese k ničemu.
Slavík však dlouho nevydržel, a sotva mu donesli první pivo, vylíčil, co je vlastně svedlo dohromady. Příčinou všeho byla bažantnice na líhnutí a odchov bažantů, kterou postavili na okraji lesa. Jak se vylíhnula první kuřata, zjistili podle jejich úbytku, zbytků peří a dalších stop, existenci nějaké škodné. Brzy přišli na původce, byl to jezevec, a postupně našli i kudy a odkud bažantnici navštěvuje. Slavík se s hajným domluvili na jeho zastřelení, a dnes v noci, vlastně brzy ráno se Slavík vydal problém vyřešit. Jezevce střelil, ale nezabil, a ten ze svých posledních sil se dokázal dostat do nedaleké nory.
Slavík v ten okamžik na všechno zapomenul, a ovládaný loveckým pudem se hnal za ním, a když ten zmizel uvnitř, vlezl tam také. Nebyl tam ani z poloviny, když narazil na jeho tělo. Zaryl do něj prsty, a začal se i s ním plazit zpět ven. Najednou to dál nešlo. Párkrát sebou trhnul, napřel všechny síly, ale už nemohl couvat ven. Vydechnul, a zkusil všechno znovu. Až nyní poznal, podle tlaku do zad, že se řemenem zachytil patrně za některý z kořenů. Zaklel polohlasně, a usilovně přemýšlel, co dělat. Zkusil se vrátit zpět do nory, a uvolnit se tak. Ale jezevec před ním byl chlapák, nora úzká, a zřejmě zahýbala, tak jej pouze maličko stlačil, z místa se však pohnul sotva o pár centimetrů.
Přece tu nezhebnu, vztekal se, lámaje si hlavu, jak se z toho dostat. Volat nemělo smysl. Byl v noře a bude slyšet jen pár metrů od ní. Také, kdo by tu mohl v tento čas být. Sakra, proč jsem nešel s hajným, sám chtěl, zlobil se sám na sebe. Potom dostal spásný nápad, rozepne řemen, a bez něj se vysouká ven. Ale stěny po stranách mu bránily zastrčit k němu ruce podél těla. Krev se mu hrnula do hlavy, a vším v ní vibrovala, až se pomalu smiřoval s osudem, že ho tu někdy najdou, a budou se divit proč.
Tak už si pro mě přišla, napadlo ho, když ucítil na lýtku stisk ruky. Vždy jsem si dělal z té smrtky legraci, a teď mě má ve své moci. Takhle umřít, to jsem nečekal, a vší silou zařval, „sakra táhni“.
Vzápětí málem omdlel, když slyšel spíš zahučení než odpověď, „jo, potáhnu tě, ale nevím, jestli tě sám vytáhnu“.
Ale nakonec se společným úsilím obou, podařil kořen, který už byl zpráchnivělý, přelomit, a Slavík se vysoukal ven. Dlouho seděl venku, šťastně lapaje po dechu, a teprve když uslyšel, „tak já zase jdu“, pohlédnul na svého zachránce.
„Sakra, Hejkale, víš, že jsi mi zachránil život.“
„Ale nech to bejt“, mávnul Hejkal rukou, sebral odložený batoh, a nakročil k odchodu.
Slavík ho zastavil, vzal sebou do bažantnice, kde pojedli, a vypili pleskačku slivovice, kterou tu měl pro nejhorší případy, jak říkal, a zeptal se Hejkala, co chce. A ptal se ho znovu a zase, když ten jen odpovídal, že nic. Až když ho Slavík znovu vyzval s dodatkem, že si o něco musí říct, Hejkal tiše, skoro provinile, požádal o boty. Potom slíbil se dostavit večer do hospody, a nyní už definitivně zmizel v lese.
„Tak jsme se dostali až sem“, ukončil vyprávění Slavík, za řehotu a dobírání si ho chlapů.
Napil se piva, když napřed zavdal Hejkalovi, a znovu se ptal, co chce. Když ani teď neřekl nic, ptal se, zda něco nepotřebuje. Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen, a tak dal aspoň rundu, toho večera už pokolikáté. Položil vypitou sklínku na stůl, a vděčně sjel pohledem po Hejkalovi, a najednou se zarazil. Hleděl na jeho nohy, a kroutil hlavou nad tím, do čeho byl obutý. Pak slavnostně povstal, mávaje rukou, aby ostatní utišil. Už to byl zase ten starý Slavík, plný energie.
„Tak už vím, jak to bylo. Houby jsi mě zachránil. Chtěl jsi mi sebrat boty. A kdybych na tebe nezařval, tak už si v nich tady seděl“, šklíbil se, a chlapi se začali řehtat znovu.
„Ale, nech toho, já mám svoje“, uculoval se Hejkal.
Všichni rázem na ně pohlédli. Dvě staré botasky, svázané jedna drátem a druhá provázkem. Z pravé koukal palec, z levé dokonce palec i se dvěma prsty. To už Slavík rozšněrovával své hnědé kanady, a pokračoval.
„Já, když mi sáhnul na nohu, jsem myslel, zkouší, jestli žiju. Ale to on mi chtěl sundat boty“, a na Hejkalovo protestování, že to tak nebylo, rychle dodával. „Jen se podívejte, už je mám rozšněrované“.
Potom kanady stáhnul a velikým gestem je podával Hejkalovi. Ten na ně nevěřícně hleděl, takové boty v životě neměl, a jen ze sebe stísněně vyrazil. „A v čem, ty, jako půjdeš domů?“
„Šenkýř mi půjčí nějaké pantofle“, mávnul Slavík rukou.
Ani toho nebylo třeba. Chlapi vzali oba dva na ramena, a odnesli je ke Slavíkům na ramenou, kde všichni vydrželi až do rána. Staré botasky dali k nelibosti Slavíkové do obýváku na jednu ze skříněk, a tam pak vydržely kolik let.

Podvodník

Praporčík Řehák otráveně pohlížel na Károvou, poslouchaje její soptění. Věděl, jak těžko je se jí zbavit nebo zastavit stavidla její výmluvnosti. Zlobil se i sám na sebe, když se neudržel, a řekl jí asi po páté výčitce, že on žije z našich daní, a proto musí zasáhnout, že ona v životě nikdy nedělala, a proto ani neplatila daně, a tak on z nich nemůže žít. Tím rozpoutal vodopád chrlící na něj všechny možné nemoci, které jí bránily vykonávat jakékoli zaměstnání, a o to tu byla déle. Požadovala po něm okamžitě zavřít Slavíka, toho podvodníka, který si s ní a z jejího muže utahuje celý život, ale včera jeho troufalost a zlomyslnost už přesáhla úplně všechny meze, a vyřešit to musí policie a soudy. Něco udělat musím, pomyslil si, jinak pojede bába se stížností bůhví kam, a já budu zdůvodňovat, proč jsem nezasáhnul. A tak si dával z jejího ječení a nadávek dohromady, co se vlastně stalo.
Kárová předevčírem ohřívala večeři, a občas pohlédla z okna. Nemohla by žít, kdyby neměla přehled, co se kolem děje. Kdysi se zlobila, jaký jim to přidělili byt. Hned vedle hospody, aby to neměl Kára daleko. Pod okny ložnice průjezdní cesta obcí. Žádný dvorek, sousedé také nic moc. Neuběhl ale ani měsíc, a poznala jeho přednosti. Na průjezdní silnici naštěstí nebyl žádný provoz. Pro Káru si mohla dojít, kdy chtěla. Hlavně ale z oken kuchyně viděla na radnici, k řezníkovi do domu, ale i na řeznictví a další obchody. Ani předsíň nebyla k zahození. Z ní bylo vidět k Soumarům, kteří vlastnili několik kotlů, a ty pak půjčovali každému, kdo si řekl. A podle toho, kdo zašel k řezníkovi domů, a potom šel od něj k Soumarům, věděla Kárová, kdo bude zabíjet. S řezníkem se domluvil na dnu, a pak si šel objednat i kotel, protože při zabíjačce je zapotřebí spousta horké vody. A také se vaří i velké množství masa. Kárové pak stačilo zajít k Soumarům si půjčit nebo vrátit sůl, a dozvěděla se kdy a kdo má úmysl proměnit prase na maso, jitrnice, jelítka, tlačenku a sádlo. Ve stanovený den pak k nim vyrazila s taškou a konvičkou. To bylo přes zimu, kdy je doba zabíjaček. Na podzim se zase v kotlích vařila povidla, marmelády, zavařovalo se. Kárová zahradu neměla, a tak obíhala sousedy i tehdy. Rovněž časem věděla, co které auto přiváží do obchodů, a tak se jí takřka nikdy nestalo, aby jí něco vyprodali. Hlavní však byly ty zabíjačky. Maso je čím dál dražší, a tak si aspoň tímto způsobem vyrovnávala rodinný rozpočet.
Sousedé se zpočátku divili, když přišla, proč by měli dávat zrovna jí. Bylo sice zvykem při zabíjačce roznášet nějakou jitrnici, kde byly děti. Známým a příbuzným se dávalo i maso a syrové sádlo na vyškvaření, ať už přišli na zabíjačku nebo ne. Také se nosívalo na oplátku, nebo těm řemeslníkům, které potřebovali nebo budou potřebovat. Samozřejmě dostalo se i na řezníka, který zabíjel. Ale u Kárové, důvod neznali. Zpočátku ji někteří i odbývali. Nikdy se nikomu nezavděčila, nikdy nikomu nepomohla, spíš každého pomluvila. Ani Kára nikomu nebyl potřebný. Jak se říkalo, do zaměstnání chodil, ale do práce nikdy. Jedině, kde ožíval, byla hospoda. Zejména tehdy, když někdo poručil rundu. Jenže většinou, než se začaly otáčet, už ho Kárová odvedla domů. Měla pro to vyvinutý čich, přijít a odvést ho, než na něj přišla řada otočit. Postupem času si však všichni zvykli, že Károvi jsou vždy, když se někde rozdává, a tak i Kárové začali na zabíjačkách automaticky dávat výslužku také. Nakonec oceňovali i její skromnost, spokojila se s čímkoliv a v jakémkoliv množství. Kárová se za to odvděčila informacemi, bez kterých sice mohli být, ale přece jen je rádi vyslechli. Hlavně o radnici, kam Kárová také viděla, a podle toho, kdo kdy tam přišel, a kdy a s kým odešel, sama spřádala, co se tam vlastně stalo, nebo se bude dít.
Dnes to už vypadalo na marný den. Na radnici, ani z radnice nikdo než zaměstnanci nepřišli a neodcházeli. Do obchodů také žádný náklad nepřijel, a Kárová se hotovila své pozorování ukončit. Mrkla na hodiny. Během chvilky by měl přijít Kára. Už se otáčela od okna, když uviděla Slavíka s jeho zetěm. K jejímu údivu vešel k řezníkovi do domu, zeť zůstal venku. Co tam může chtít, přemýšlela. Na začátku dubna. To už je dávno po zabíjačkách. Ale právě toto nepochopitelné jednání, zostřilo její smysly. Zapátrala v paměti, a uvědomila si, že letos v zimě, Slavíkovi ještě nezabíjeli. Podivila se, proč to nechávali až na teď, nebo se snad jedná o něco jiného. Těžko, Slavík s řezníkem neměl nic společného. Vtom ji jako blesk projela myšlenka. Slavík má ještě jednu holku. A ta se bude určitě vdávat. Proto nezabíjeli v zimě, ale nechali prase na teď, na veselku. Zamnula si spokojeně ruce. To budou i koláče a výslužka i ze svatby. Slavíková není lakomá, a Kárová si hned spočítala, že má nejméně o tři obědy a tři večeře postaráno.
Řezník se Slavíkem vyšel před domek, a Kárová, která rychle pootevřela okno, ještě slyšela, jak říká, že určitě zítra přijde. Podali si ruce, a potom Slavík i se zetěm zamířili k Soumarům. Za chvíli viděla, jak si nesou kotel. Málem radostně povyskočila. Zrovna přišel Kára, a tak se s ním o radostnou zprávu podělila. Nedůvěřivě na ni hleděl, a vrtěl hlavou. Pochyby v něm byly, i když slyšel o řezníkovi, kotli a teorii o svatbě. Měl také už chuť na maso, a nic víc by si nepřál, aby žena měla pravdu. Kdyby tu šel kdokoliv jiný, uvěřil by naprosto. Slavík v něm však vzbuzoval pochyby, u něj se nikdy neví, co a proč udělá. Ale ženiny dobré nálady hned využil, a zmizel do hospody.
„Měla si asi pravdu“, přerušil její lamentace při návratu. A hned ze sebe vyklopil, jak Slavík v hospodě mluvil o zabíjení. Než se vysvléknul do podvlíkaček a vlezl do postele, chvíli ještě vykládali. Slavíková by mimo masa, mohla dát i sádlo. Na svatbu jej potřebovat nebudou, a prase musí být už v této době pěkně prorostlé, když ho nechali o dva měsíce déle růst. Potom usnuli, jí se zdálo i jitrnici a jemu o jelítku.
Druhý den, kolem páté odpoledne, Kárová vyrazila. Tato doba byla nejpříhodnější. Všechno už bylo hotovo, a po celodenním kvaltu zavládla spokojenost z prasete. Pojídal se ovar, také se vytahovali uvařené jitrnice a tlačenky. Hodnotilo se, kolik prase dalo masa a sádla. Dělal se pořádek s řezníkem, rozdělovaly se výslužky. V tento okamžik vstoupila Kárová, pochválila, jak dobře zabili, přidala, co je nového, a nechala si naplnit tašku výslužkou a polévku nalít do bandasky. Někdy i chvíli poseděla, okusila to nebo ono, co bylo právě na stole.
Vešla ke Slavíkům průjezdem, který měl na druhé straně vrata rozevřené dokořán. To utvrdilo její předpoklad o zabíječce. Vrata se nechávají otevřená, protože se přebíhá sem a tam. Jen jí bylo divné, když na dvoře neviděla nic, co by zabíjačku připomínalo. Ani kotel s vodou, ani necky, ani nevisela nikde rozporka. Nebyl vůbec cítit pach zabíjačku provázející. Asi začali brzy ráno, vždyť jsem řezníka neviděla k nim jít. Taky Slavíková, i ty její holky jsou do práce jak vítr, a stačily už všechno uklidit, domýšlela. Z kuchyně, která byla hned vedle průjezdu, slyšela řadu mužských hlasů a připíjení, a to ji přesvědčilo, že šla správně.
„Kde je dobře, je i veselo“, spustila, když ještě byla ve dveřích, a mužští kolem stolu se při pohledu na ni rozchechtali.
Na stole viděla mísu s ovarem, před každým talíř, chleba, pivo. Jen jí bylo divné, kde je řezník. Ale to už ji Slavík zval ke stolu, a volal na manželku, aby donesla pro ni také talíř a příbor, přistavujíc Kárové židli. Trochu se ze slušnosti upejpala, ale pak si naložila vrchovatě, zakrojila chleba, a Slavík jí nalil sám pivo, vyptávaje se, co ji sem přivedlo.
„Prý jste zabíjeli“, prohodila, aby se rychle dostala k věci.
„To, jo. Ale už jsme skončili. Aha, tys nám něco přinesla“, ukazoval na kabelu.
„Raději bych si odnesla“, přizpůsobila se jeho stylu.
„Proč ne, zbylo toho dost“, přikývnul Slavík, a za smíchu chlapů, volal na manželku, aby dala Kárové, co si vybere.
Slavíková na něj udiveně hleděla, a když Kárová dojedla, vzala ji sebou na dvůr. Asi dali maso do kůlny odpočnout, pomyslela si ta, a šla za ní. Na její otázku, co chce, odpověděla ze slušnosti, co dá. Nabídka ji ale ohromila. Slavíková mluvila o kramlích, hřebech a lepence.
„Já bych raději kus masa, možná sádlo, jednu dvě jitrnice, a jestli máš, tak i jelítko“.
„Kde bych to vzala“, otočila se na ni Slavíková“.
„Přece jste zabíjeli prase“, skoro vyštěkla. To je najednou cavyků, pomyslela si zlostně.
„Jaké prase? Naposled loni. Nemáme ani chlívek. Letos jsme ho zbourali, a postavili mladým garáž. Dnes dělali chlapi střechu“.
Skutečně. Kárová viděla na dvorku, tam, kde býval chlívek a kolna, novou garáž. Ještě se zoufale ptala, zda nemají chlívek na zahradě, ale sama věděla, že ne. Pak spustila, jak včera viděla Slavíka u řezníka, potom pro kotel, a večer mluvil v hospodě o zabíjení. Slavíková jí řekla, že byl u řezníka pro ovar, ale proč nesl kotel a co říkal v hospodě, nevěděla. To aby se zeptala jeho. A Kárová ve svém zklamání to šla udělat. Po její otázce se mohli v kuchyni chlapi uchechtat. Jen Slavík zachoval klid, a jak malému dítěti jí vysvětloval, že Kára asi všechno popletl. V hospodě mluvil o přibíjení lepenky na střechu. A kotel, na co by mu byl kotel, to si ho musela s někým splést. Ani mrknutím oka nepřiznal, jak se zetěm donesli kotel do ulice, a pak humny ho vrátili zase k Soumarům, aby je ona nemohla vidět.
Ale to už všechno pochopila i Kárová. Vyštěkla, že ho to bude mrzet, a že ho udá, za všechno, co provedl jí a jejímu muži. A tak dnes byla na služebně, vykládaje vše Řehákovi. Když jí ten řekl, že jí Slavík nic neprovedl, ani jí o zabíjačce neřekl, ale všechno si namyslela ona sama, její rozčílení dostoupilo vrcholu. Řehákovi nakonec také vynadala, ten pokrčil rameny, a slíbil Slavíkovi maximálně domluvit.

Odbojář

V hospodě sedělo pár chlapů z lesa a z pily. A tak, když se otevřely dveře, a foukl na ně mrazivý vzduch, kterého měli všichni z práce víc než dost, jeden z nich zařval, „zavírej, sakra, jak dlouho tam chceš stát“.
„Hele, Babinskej“, pokračoval, když se ode dveří odlepila postava, zabouchla za sebou, a šla si sednout ke stolu vedle dřevařů. Příchozí se jmenoval Kozel, a vyslovenou přezdívku neměl příliš rád. Ale zdědil ji po tátovi, a ten po dědovi, nikdo z nich se jí nebyl schopen zbavit. Už od mládí jim jinak neřekli. Dokonce, když se ženil, i oddávající se také přeřekl. Pomyslil, že sem neměl vůbec chodit. Ale byl promrzlý, a vidina grogu ho pronásledovala celou cestu z města, a tak rovnou od zastávky autobusu směřoval sem. Při dosednutí se jen pokřiveně ušklíbl, a poručil si ten grog. S chutí se vřelého nápoje napil, a s prvním lokem, dostal chuť na další sklenici. Jenže, vedle sedí Slavík, rozmýšlel o muži, který ho oslovil. Má dnes rýpavou, možná by bylo lepší vypít jen tu jednu sklenici, a jít domů. Než se stačil rozhodnout, Slavík už pokračoval.
„Tak co? Udělali z tebe hrdinu? Má šenkýř pověsit vlajku?“
Kozel rychle zvedl sklenici, a dopíjel zbytek, aby si mohl rozmyslit odpověď. Potom si přece jen objednal další grog, protože nyní se bez odpovědi utéci nedalo. To by si ho dobírali, ještě jakou dobu. Sám sobě nadával, proč se zmiňoval, kam dnes jede. Ale byl tak přesvědčený o dobrém výsledku, když se o všem domlouval telefonem s úřadem, že nevydržel, a když do něj chlapi ryli, tak to z něj vylétlo, ani nevěděl jak. Navíc tenkrát ho ještě povzbudilo, když právě tady Slavík řekl, aby se chlapi nechechtali, dneska je možné všechno. Tak se může Kozel klidně stát i odbojářem, a budou mu stavět pomník. Až doma ho jaly pochyby, jak dalece to myslel vážně. Položil prázdnou sklenici, objednal si další, a taky párek, a teprve potom se lhostejně podíval na Slavíka.
„Vyřizuje se to“, sdělil lakonicky, a ukousnul si přineseného párku.
Nechali ho na pokoji. K jídlu má mít člověk klid. Jídlo, při kterém jsi vyrušovaný něčím jiným, není žádné jídlo. V těle z něj nevznikne vůbec síla, a to byli zvyklí respektovat. A tak se zase bavili o lese, jak před příchodem Kozla. Ten si oddechl a doufal, že už bude mít od nich pokoj. V městě moc nepořídil. Vydali mu sice formuláře, poradili, jak je vyplnit, ale žádnou konkrétní odpověď dát nechtěli. Jen obecné řeči, jaké mají na úřadech vždy, když od nich člověk něco potřebuje.
Asi by všeho nechal, kdyby se při jeho odchodu neobjevil, Houkal. Vešel do kanceláře bez vyzvání, jen po krátkém zaklepání, vzpomínal. Úředník se k němu choval úplně jinak. Hned nabídl židli, zeptal se, zda nechce kávu, a co pro něj může udělat. Bylo štěstím Kozla, když se Houkal, uvolil, ho poznat. Podal mu ruku, plácnul po rameni, a hned sdělil úředníkovi, že oni dva spolu strávili skoro tři roky. Ta zmínka stačila, aby se úředník zeptal na kávu, i jeho. Ale když mu Houkal, řekl, aby na něj počkal, bylo mu jasné, že má vypadnout, a tak kávu odmítnul, a čekal na sedadlech u vrátnice, až přijde. Naštěstí tu byl za chvíli, a hned, jak ho vyzpovídal, kde bydlí, a co dělá, mu sdělil, co od něj bude potřebovat. Oplátkou mu slíbil vyřídit jeho problém.
Kozel pomalu dojídal párek, rozvažujíc, zda udělal dobře, když Houkalovi kývnul. Jenže, byl naučený, hned jak ho kdysi poznal, mu nic neodmítnout. Houkal, byl zcela jiný kalibr. O několik pater nad ním, a to pak člověku nezbývá než poslechnout. Ale zase nikdy nebyl lakomý, a co slíbil, vždy splnil, rychle shledával jeho dobré vlastnosti. Ovšem, proč si vybral zrovna Broda, jednoho z nejslušnějších lidí, co Kozel znal. Povzdechnul si skoro nahlas, a přemýšlel, jak by se mohl z toho vyvléknout. Nic ho nenapadlo, a tak skoro s nechutí dojedl, a nyní si poručil pivo na zapití toho párku. Jak jej dopije, půjde domů, dnes už jen toužil mít klid.
„Jak dlouho budou všechno vyřizovat“, sotva dojedl a přinesli mu pivo, nedal si pokoje zase Slavík.
„Copak já vím. Znáš úřady. Na všechno mají dost času.“
„To víš. Musíme se nachystat. Připravit družičky, udělat průvod, uklidit vesnici. Vítat ve vsi hrdinu, není jen tak. Všechno chvíli trvá. Nechceme tě urazit nějakým opomíjením. Mohl by ses naštvat, a odstěhovat.“
Chlapi se mu nezakrytě pošklebovali. Mluvili už i o pomníku, a přemlouvali starostu, který zrovna přišel, k vyhlášení sbírky, a k předělání obecního rozpočtu. Závist je to, jenom závist, vztekal se uvnitř Kozel. Co dělali dřív oni. Jen nadávali, tady v hospodě, nebo maximálně na pile vedoucímu, či hajnému v lese. Jen on, jedině on sám se odvážil něco dělat. A pak šel za to sedět. Stejně jako děda, táta, kdysi dávno. A lidé z vesnice? Zarazil se v myšlenkách. Je fakt, že pomáhali ženě a dětem, když byl tam. Ale z něj měli jen srandu. Rozohnil se tak, že už se některou z myšlenek, probíhajících mu hlavou, připravoval vyslovit nahlas. Jak ale pohlédnul k vedlejšímu stolu, rozhodnul se raději mlčet. Usnadnil mu to starosta, který dost rozčíleně sděloval chlapům, že jim chtějí ve vsi zrušit poštu a školu, protože nesplňují počty, které jsou pro zachování těchto institucí potřeba. Jeho zpráva vyvolala rozhořčení všech, a jeden nadával přes druhého.
„Nechte nadávání, zaplaťte. A pak každý domu, dělat školáky a budoucí občany“, přerušil nadávky Slavík, navrhujíc i vypsat ceny na narození dvojčat, trojčat, aby byla motivace vyšší.
Kozel si oddechl, chlapi kvůli zprávě starosty se přestali starat o něj. Měl pokoj a dostal chuť na další pivo. Zavolal na hospodského, aby mu jej donesl. Voláním ale na sebe upozornil, a svou chybu si uvědomil, když se k němu otočil zase Slavík, kterému se v očích rozhořely posměšné plamínky, a vzápětí vyzval starostu, aby školu pojmenovali po Kozlovi.
Rozčílený starosta na něj nechápavě hleděl, skoro koktaje, co a jak a proč.
„No, místo škola učitele národů J. A. Komenského, ji pojmenujeme škola hrdiny Záhorského lidu V. Kozla“, šklebil se.
„Neblbni, jakého hrdiny. Co s tím má Kozel společného. Myslíš tady Václava, nebo koho“, koukal starosta hned na jednoho, hned na druhého.
„Jasně, Václava, Kozla. Divím se tvé nevědomosti, starosto. Asi tě už nezvolíme. Ty nic nevíš, a Babinského povezou možná na hrad“, vrátil se zase k přezdívce. „Samozřejmě na Hradčany, k prezidentovi pro medaili. Na Mírov ne, jak sis myslel. A proto po něm letos pojmenujeme školu. Přece ji nezruší, když Kozel dostane nějaký řád“.
Starosta na Slavíka nechápavě koukal, a přemýšlel, co mu uniklo. Ale už dva týdny nebyl v hospodě, protože pořád lítal kolem té školy a pošty. Slavík si určitě vymyslel nějakou blbost, jak je jeho zvykem, a namočil do toho Kozla, který je sice na ruce šikovný, jak málokdo, ale rozumu moc nepobral. Chtěl se ho zeptat, o co jde, ale Kozel už platil a vstával k odchodu.
„Šenkýři, všem nalej prcka, pijeme na Babinského, ať mu to dobře dopadne“, zastavil Kozla Slavík, poroučející rundu.
To nešlo odmítnout, a bylo i zvykem ji otočit, a Kozel si zase sedl, čekaje na pokračování narážek. Všichni vypili, a Kozel otočil. Oddechl si, když i jeho rundu všichni vypili. Tak se chlapi jen baví, naštvaný na něj není nikdo, jinak by sklínku odmítnul. Aspoň něco. Ale co s tím Houkalem a Brodem? Stálo před ním dilema. Nevyhovět Houkalovi nebylo dobré, o tom se měl možnost několikrát přesvědčit. Naštěstí, jeho se to dosud netýkalo. Ale podtrhnout Broda, se mu také nelíbilo. A pokud by se o tom někdo dozvěděl ve vsi, tak tady skončil, a může se stěhovat z chalupy. Levotu nikomu neprominuli.
Když všichni vypili, starosta se znovu ptal, o co se jedná. Byl vystrašený, a hrozil se dalšího průšvihu, který se možná valí na vesnici. On sice vyrostl už tady, ale jeho rodiče se sem přistěhovali až po válce, a tak ani on neznal všechny možné propletence a příběhy rodin, jež tu žili od pradávna. Někdy pak jeho nevědomost o dávných příčinách nějakého sporu nebo události, způsobila nepříjemnosti jemu i jeho postavení starosty. Proto, když Slavík spustil, i když by vše raději slyšel od někoho jiného, pečlivě naslouchal.
„No jo, starosto, ty ani nemůžeš vědět, že u nás žije rodina, která má v každé generaci hrdinu. Už dědek Babinského, byl odbojář proti Rakousku. Jenže když měl dostat trafiku a k ní také medaili, závistiví bratři legionáři tomu zabránili, a trafiku dostala jedna vdova. Oni se totiž smluvili, a tvrdili, že Babinskej žádný legionář nebyl, a vlezl k nim do vlaku až na nádraží v Chabarovsku. Tam kšeftoval s kůžemi, a hrozilo mu nebezpečí snad od všech vojsk a vlád, které tehdy na Sibiři byli, protože tak nějak obchodoval se stoprocentním ziskem, a to se vůbec nikomu, mimo něj nezamlouvalo. Naštěstí pro legionáře bylo rozhodující, že je Čech, a tak ho sebou vzali. Ale trafiku a medaili už mu dát nechtěli. Táta byl zase odbojářem proti Hitlerovi. Takový partyzán, samotář. Měl smůlu jak za války, tak po válce. Když se pokoušel oslabit válečné úsilí říše krádeží prasat, sice Čechům, ale z důvodu jim znemožnit dodávky pro říši, měl smůlu. Čtyři měsíce před osvobozením ho chytli, a putoval do koncentráku. A po válce, místo aby ho nosili na ramenou, tak mu ještě dvě báby vyčítaly, že připravil jejich děti o maso. Když si šel pro medaili, tak mu dědek Melichárek, tenkrát ještě mladík, řekl, aby koukal mazat a je rád, že ho nenechají dosedět trest, který mu byl za zlodějnu vyměřen. Tady Václav, poslední Babinskej, zase bojoval proti minulému režimu. Jak bylo v jejich rodině zvykem, bral ostatním, co mohl, a kšeftoval s tím. Ale vytvářel tak neklid mezi lidmi, a to byl účel toho boje. Oprávněně si šel nyní pro odměnu a vyznamenání. Vždyť kolikrát už seděl. Jenže oni ho začali zpovídat, a místo medaile mu dali k vyplnění lejstra. Co jen do nich napsat. Kdyby aspoň rozkrádal majetek v socialistickém vlastnictví. Ale Václav věděl, že by za to seděl dýl, a tak kradl jen u lidí. Pozdě bycha honit, viď Václave“.
Kozel překvapeně naslouchal. O otci věděl, ale o dědovi ne. Znal jen jeho verzi příběhu, jak ho tenkrát doběhli. Ale, jak mohl Slavík znát jeho potíže, které měl odpoledne na úřadě? Ve vsi se nic neutají, pomyslil, zaplatil a šel domů. Na Houkala se vykašle, co mu může tady udělat. Už nejsou ve věznici. Ale je stejně nespravedlnost. Houkal tam byl za podvody a loupeže, a jak sám viděl, dokázal si to skvěle zaonačit. Pocítil závist, a na ženu, když se ho ptala, jak dopadl, jen houkl, aby mu dala pokoj.

Pro klid v rodině

Burdovi se vraceli spokojeně domů, plní radosti, jak se jim dnes vedlo. Každý z nich nesl plný košík hub, a Burda ještě uzel ze své košile, rovněž plný bílých hříbků. Rozvažovali, co s tím množstvím udělají, až se domluvili jako vždy. Něco usuší, něco zavaří, něco dají dětem a vnoučatům. Teď jen rychle domů, aby ještě dnes stačili všechno provést. Když vešli do ulice, kde stál domek, v němž bydleli, viděli před ním nákladní auto. Kolem něj, s několika muži, pobíhal i majitel domku. Viděli, jak něco nakládají, ale teprve až došli blíž, poznali svoje věci a nábytek.
To už se k nim řítil majitel, rozpřahujíc ruce, jako by je chtěl pojmout do náruče. „Já věděl, že určitě zapomenete. No jo, jak jsou houby, tak máte jiné starosti:“ Ocenil očima vše v košíku, a pochválil je, jak dovedou sbírat. Prohodil, aby si košíky dali na ložnou plochu, a chlapům, co nakládali věci Burdových, důrazně připomněl, umístění košíků tak, aby se za žádnou cenu ani nepřevrátily, ani nevysypaly, sám jim košíky podávaje.
„Zapomněli jste to dnešní stěhování, tak jsem jej zařídil sám. Dnes už budete spát v novém. Máňa vzala dvě ženské z dílny, a šla vám byteček uklidit. Sami uvidíte. Můžete jít napřed, nebo až chlapi naloží, tak vás vezmou sebou. Jak chcete“
A už se hnal pryč, pořád ve spěchu, stále něco zařizující, stejně jak vždycky. Burdovi za ním zaraženě hleděli, když zmizel v domku, ale už se vracel zpět, s nějakými listinami, které jim předložil na zídce, když na jeho vyzvání k němu přišli.
„To jsou nájemní smlouvy na váš nový byt od obecního úřadu. Tady je podepsaný starosta, a tady je podepište vy“, podával jim propisku. A oni jeden po druhém podepsali. Jednu smlouvu jim dal, druhou si nechal pro obecní úřad
„Koukám, že budete platit o dost menší nájem, než jste platili u mě. Polepšíte si. To víte, já bych vám jen tak něco nestrčil. Vždyť jsme tu spolu bydleli deset let“, zasmál se, a nasedl do svého auta, kterým odjel na obecní úřad.
Burdovi na sebe pohlédli, on pokrčil rameny, ona se podívala do prázdných dlaní, a pak se vydali pěšky do nového bytu. Šli pomalu. Moc se jim do nového nechtělo, ale co měli dělat. Za chvíli se ocitli před obecním činžákem, a zamířili k bytu, kde viděli Máňu a dělnice z dílny majitele, jak myjí okna. Byt měl kuchyňku a dva pokojíky, předsíň, kudy se šlo do koupelny a na záchod, s vestavěnými skříněmi. U jednoho z pokojíků byl maličký balkon s výhledem na trávník s klepadlem na koberce a konstrukcemi na věšení prádla. Za trávníkem stály kolny, a u nich pár laviček.
Mezitím přijelo nákladní auto, a Máňa s oběma dělnicemi pomáhali chlapům nosit a ukládat přivezený nábytek a věci. Ještě, že tu Máňa je, pomysleli si, měla rychle rozmyšlené kam co dát, a bez ní by byli bezmocní. Ani ne za čtyři hodiny byli nastěhováni, a všechno na svém místě. Máňa jim předala i klíče, a s oběma dělnicemi odešly i s košíky s houbami, každá s jedním, který jim dali za ochotu a pomoc při stěhování. Podívali se do kolny, která asi sloužila pro všechno možné, a usedli na lavičku, prohlížejíc si dům z venku. Nebyl ani krásný, ani ošklivý. Byl jednopatrový se sedlovou střechou, se třemi vchody, kdy v každém bydlely čtyři partaje. Hnědý, červené tašky, kolem vchodů pár vlysů v obrubě, jak se stavělo před čtyřiceti lety.
„Vy jste, ti noví, Burdovi?, vyrušil je z rozjímání plešatý pořízek, a představil se jako Louda, domovní důvěrník.
Když mimovolně se posunuli na lavičce, přisedl k nim, vykládaje, jaké tu mají nájemníci práva a povinnosti, co zavedli za zvyky, a kde kdo bydlí. Zaraženě pokyvovali, na něco se znovu přeptali, hlavně kam se odtud chodí nakupovat, kam na poštu, k lékaři a podobné základní věci. Louda ochotně vše vysvětloval, sliboval, že za ním mohou kdykoliv přijít, a i ostatní partaje tu spolu vychází. Upozornil na Růžičkovy, kteří jsou trochu hluční, ale jde to s nimi také. Jen jejich Laco je trochu grázlík. Ale od doby, kdy dostal od něho, jako Loudy, a potom i od starého Růžičky, jeho táty, pár facek, tak se srovnal, a tady dává pokoj. Ale bude dobře, když si vždy při odchodu zamknou. Všichni dospělí, co tu bydlí, dělali dřív v textilce, ale od té doby, co ji zavřeli, dělá každý, kde se dá.
Potom se začal vyptávat jich, odkud jsou, a proč se přistěhovali. Podle vidění znal Marii, paní Hůlovou, nechává si opravovat auto u nich v servisu. Viděl, jak jim pomáhala při stěhování. Tak si myslel, jestli u Hůly dřív nedělali, když jim takhle pomáhali.
„Ne, my byli oba na dráze“, vysvětloval Burda. „Máňa je naše dcera“.
„Aha“, kývnul Louda. „A proč nebydlíte s nimi. Vždyť mají barák jako hrad“.
Poplašeně na sebe pohlédli, nevěděli, co odpovědět, a Louda pokračoval.
„Možná máte pravdu, že je to lepší, když jsou staří a mladí zvlášť. I při nejlepší vůli se mezi lidmi hned něco semele. Ale divím se, že jste šli sem, do kolonie. I když ona je teď bída o levné byty. A možná je lepší bydlet v nájmu, než ve svém.“
Louda se rozloučil, protože ho volala žena k večeři, a Burdovi už také vstali, a šli do nového. Burda usedl ke stolu, a dostal hlad. Když to řekl ženě, ta si uvědomila, že dnes chtěla jít do města nakupovat, ale kvůli stěhování na to zapomněla. Muž hned prohlásil, že hlad ho přešel, a zítra se podívají do toho krámu tady, jak jim radil Louda. Dnes budou dřív spát, však toho mají hodně za sebou. Ale ženě to nedalo, a vyšla na chodbu, aby se poptala u sousedů, zda by jim mohli půjčit. Skoro hned se vrátila, a šeptem sdělovala, že vedle bydlí ti Růžičkovi, jak jim říkal Louda, nedořekla, jen zvedla významně obočí.
Burda povzdechl. Teď je to na něm, jinak to bude celý večer manželka rozebírat. Zvedl se, a u sousedů zazvonil. Otevřel mu výrostek, který byl asi ten Laco, a když Burda stísněně řekl, o co mu jde, obrátil se, a zařval, aby šla máma ke dveřím. Přiběhla paní v květovaných šatech, s rozevlátými černými vlasy.
„Á, pán Burda, náš nový soused. Vítám vás tu pě0kně“, podávala mu ruku.
Burda ji stiskl, a požádal, jestli by mu nemohli půjčit do zítřka dva krajíce chleba.
„Jistě, a masti máte“, ptala se.
Když na ni Burda nechápavě hleděl, zvýšila sílu hlasu. Poznal, že i když je nahluchlý, s touto paní při řeči mít potíže nebude. Vysvětlil, že slyší, ale neví, na co se ho ptá. Ona se zasmála, a pak mu řekla, že mast je sádlo nebo máslo, a když zavrtěl záporně hlavou, vrátila se zpět do kuchyně. Z ní slyšel, jak muži, který se ptal, kdo to je, povídá, „ti Burdovi, co je ten Hůla vyhnal“. Podivil se sám pro sebe, jak jsou proti Loudovi dobře informováni, ale to už mu nesla půl veky chleba, a sklenici sádla, dodávajíc, aby si vzali, kolik chtějí, a nechali si také na snídání. Sliboval, hned zítra všechno vrátit, ale mávla jen rukou, že sousedi si přece musí pomáhat.
Doma už žena vařila v kastrole vodu na čaj. Když se podivil, kde je konvice, sdělila mu, že ji včera dala vnučce, protože ta ji nutně potřebuje na internátě.
Burda přikývnul, a najednou si povzdechnul. „Doufám, že ta holka jim za nás všechno vrátí. Ta je celý on“.
Žena, zalévající čaj, se k němu obrátila s napomenutím, aby nepřivolával neštěstí na rodinu. To by si ona nikdy neodpustila. Mazal chleby sádlem, kladl na talíř, a hořce spustil. „Ty pořád s tou rodinou. Jakou rodinou. Vždyť nás vyhnali, a ještě s úsměvem. Pro ně je to úplně běžná věc. Už nám nemůžeš nic dát, tak tě nepotřebujeme, a běž.“
Než stačila manželka něco namítnout, připomenul celý příběh. Začal nastěhováním Hůly, když si vzal jejich Máňu. Za rok přišel s nápadem si otevřít autoservis, a tak mu pro něj dali k užívání všechny hospodářské budovy, co měli. To, až na hluk z provozu dílny, ještě šlo. Jenže pak potřeboval úvěr, a banka chtěla ručit nemovitostí, a tenkrát udělali největší chybu. Darovali i rodinný domek jemu a Máně. Říkal, že to tak bude lepší. Oni nebudou nikam muset chodit, a s jeho dluhy nebudou mít nic společného. Burda vzpomínal na advokáta, který jim při převodu chtěl napsat do smlouvy pro ně i věcné břemeno užívání. Jak je přesvědčoval, že je to pro ně jediná jistota, aby nepřišli o střechu nad hlavou. Jenže Máňa a Hůla do nich stále hučeli, že by se to bance nelíbilo, že jsou rodina, a vždy se dohodnou. První podlehla žena a přidala se k nim, až nakonec u advokáta odmítnul zápis věcného břemene i on. Netrvalo ani půl roku, a museli platit Hůlovi nájem. Zase se vymlouval na banku, a na finanční úřad, že by jim bylo podezřelé, kdyby neplatili nic. A tak pro klid v rodině platili. A brzy je začal úplně vyhazovat, protože potřebuje udělat v domě kancelář, a taky vnoučata vyrostla, a každé chce vlastní pokoj. Nakonec je dal k soudu, který sice výpověď z nájmu schválil, ale podmínil ji naštěstí sehnáním náhradního bytu. Burdovým svitla naděje, v městě volných bytů nebylo, už dlouho se nestavělo. Hůlovi ale trvalo sotva půl roku než vše oběhal, a zařídil jim byt tady v kolonii. A tak se dnes přestěhovali. Burda mlčky ukusoval chleba, a vzpomínal dál, jak kdysi s ženou měli touhu bydlet ve vlastním. Koupili si starší zemědělskou usedlost, řadu let ji dávali do pořádku, a teď jsou zase tam, kde kdysi začínali.
„Já si myslím, že tu budou hodní lidé. Co si myslíš, ty“, skoro zakřičela manželka. Burda si dával dohromady, co zaslechl, a co jen zpola, ukousnul si kus chleba, ale nakonec jen přece souhlasně přikývnul.

Rekord

Artur, po dlouhém přemýšlení, jemuž věnoval řadu dnů, se konečně odhodlal. Příští týden se pokusí o překonání rekordu. Příslušný den určí až podle počasí. Dle předpovědi meteorologů by mělo být příhodné, ale již tolikrát se mýlili. Na počasí, nejen při běhu, ale i chůzi velmi záleží. Stačí vítr, déšť nebo zase vedro, a drahocenné vteřiny přibývají daleko rychleji, než když je pohoda. Prošel si několikrát trať, a po pečlivém jejím zkoumání, mu připadala pro zlepšení rekordu velmi vhodná. Učinil si poznámky do notýsku, který měl jen pro tyto účely a odešel na pokoj.
Zde vytáhl čtverečkovaný arch papíru, zakreslil na něj v přesném měřítku plánek trati, a pak podle poznámek z notýsku, doplnil, kde je stoupání, kde naopak klesání, rovněž i klopení několika málo zatáček. Zálibně si prohlédnul své dílo, a když se dostatečně pokochal jeho přesností, připravil si další, nyní linkovaný arch, kde hodlal zanášet nápady, jak bude ten který úsek zdolávat. Chystal se rozdělit již trať na úseky, když ho vyrušil hlas manželky Marie, volající ho k obědu. Zakabonil se, tok počínajících myšlenek byl zastaven, ale jak pohlédl na hodinky, mihlo se jeho tváří uspokojení. Marie spolupracuje jako vždy, může se na ni spolehnout. Je za pět minut dvanáct, tedy přesně čas, aby s ní sešel dolů do jídelny, kde si vybere něco k jídlu.
Oběd, stejně jak večeře, ale i ostatní jídla během dne, jsou velmi důležité. Tělu je potřebné dodat živiny, ale zase jen tolik, kolik je potřeba, aby naopak nepůsobily snězené potraviny kontraproduktivně. Sice má ještě do startu zdánlivě plno času, ale kolikrát byl svědkem, jak i malé opomenutí dokázalo pohřbít veškeré zámysly a naděje. U stolu pečlivě probíral jídla nabízená na jídelním lístku, občas pohlédl do tabulek a na kalkulačce spočítal obsah nejen kalorií, ale i minerálů a vitamínů. Marie zatím odháněla číšníka, který se nabízel pomoci s výběrem, aby se Artur mohl nerušeně soustředit. Když uviděla na jeho tváři úsměv, rázné podtrhnutí výsledku, přivolala číšníka zpět.
Ten zapisoval objednávku, a jen nepatrná rýha mezi obočím prozradila jeho údiv nad tím, co si Artur objednával. Ale vykonával své povolání již dlouho, a tak věděl, že lidé mají různá přání, a on je tu proto, aby je plnil, nikoli, aby se jim divil. Přesto, když přinesl žádané, tak zpovzdálí sledoval, jak se s tím ten podivný muž vypořádá, a uznale pomlaskl, vida, jak se vypořádal se vším. Ze zvyku šel nabídnout dezert nebo něco k pití, ale jak předpokládal, byl odmítnut, a již se těšil, až tito dva přijdou na večeři, jak obohatí svůj seznam podivných výběrů a skladeb jídla, který si již řadu let vedl. Jeho seznam se rozšířil netušeně, protože si obdobně vybíral Artur po celý týden.
Ale ten první den po návratu z oběda se Artur neprodleně vrhnul k psacímu stolu, a řadou výpisků, jejich řazením a promýšlením si dokázal do večera sestavit podrobný rozpis celé trasy. Spokojeně si jej pročetl, plánujíc na zítřejší dopoledne, po ranním rozcvičení a malé procházce, přezkoušení jednotlivých úseků na trati. Musí poznat, zda svá předsevzetí, jež má nyní na papíře, dokáže splnit ve skutečnosti. Usínal s vědomím malého náskoku v přípravě, protože rozpis stihnul již dnes, i když jej měl původně v úmyslu připravovat teprve až zítra dopoledne.
Ráno vstal, provedl dechová cvičení, vzal vyhotovený rozpis, Marta naložila do své kabely pásmo, několik met, dala si do kapsičky stopky a vyrazili k trati. Pomalým tempem ji celou obešli, a ona rozmisťovala přitom mety, kde jí ukázal. Někdy pro jistotu vzdálenost mezi metami přeměřili, a když vše bylo na místě, trénoval Artur jednotlivé úseky. Šlo hlavně, aby si vštípil do paměti rychlost úseku, kterým bude procházet. Do oběda dokázali jich polovinu přezkoumat, a tak si Artur díky náskoku, který se mu podařilo vytvořit, mohl dopřát po obědě krátký spánek.
Marta zatím šla zajistit dva rozhodčí, kteří musí být podle regulí přítomni. I když nevěděla zatím přesně, který den se pokus uskuteční, slíbili jí tři ze seznamu, že si udělají kterýkoli den čas. Svůj úspěch radostně oznámila probudivšímu se Arturovi, a oba s chutí dokončili přípravu úseků. Zbylé čtyři, možná pět dnů, mohou odstraňovat případné nedostatky, a pracovat na vylepšení formy. Konečně určili den, a Marta, podléhajíc nadšení se večer k Arturovi přitulila.
„Přece víš, o co jde“, poplašeně ji odstrčil, a odsunul se dál na svou postel.
Vida její zklamání, a uvědomujíc si její pomoc, zašeptal, „zítra, když vše dobře dopadne, tak to oslavíme“, a podařilo se mu vzápětí usnout.
Ráno ho usměvavá Marta budila. Na stole měl připravený nápoj a něco ovoce. Oděv byl složen vedle v koupelně, aby se po osprchování mohl hned obléknout. Oznámila mu, že je 15o a obloha je čistá, bez jakéhokoliv mráčku. Je takřka absolutní bezvětří. Rozhodčí vycházeli před chvílí na trať. Spokojeně přikývl, připomněl Martě stopky, a hlášení času u začátku úseků, jak se domluvili, a vyrazili rovněž k trati, kde u startu čekali rozhodčí.
Po pozdravu, a několika slovech, mu popřáli úspěch, a pak se postavil na startovní čáru. Jak uslyšel výstřel, pohlédl na Martu, a viděl, že stiskla stopky zároveň s jedním z rozhodčích. Spokojeně vyrazil, pomalu zvyšujíc tempo. Když u prvního stanoviště na něj Marta volala, „plus půl vteřiny“, byl spokojený, i když maličko ztrácel. Cítil se však svěží a plný sil, a tak pozvolna přidával na rychlosti. Ani se nezadýchal, a přesto na dalším stanovišti nadšeně Marta volala, „minus dvě vteřiny“.
To ho nabudilo ještě k většímu úsilí. Sice před ním bylo delší stoupání, ale prodloužil krok, a na předposledním stanovišti slyšel, „minus pět vteřin“. Horší bylo píchání pod žebry, které se najednou objevilo, a pot hrnoucí se i přes čelenku k očím. Otřel čelo rukávem, a přál si, aby co nejdříve ušel posledních dvacet metrů ke kapličce, kde se trať lomí a začíná zvolna klesat k cíli. Sám pro sebe si říkal, ještě patnáct, ještě deset, a snažil se nemyslet na křeč v lýtku. Ještě pět, skoro zaúpěl, skoro se zapotácel, ale už tu byl zlom, a vedle něj rázovala Marta, hned zleva, hned zprava, v jedné ruce stopky, v druhé rozpis časů, a mohutně povzbuzovala. Věděl, že cíl se blíží, ale připadal mu neskutečně daleko, když tu uslyšel její pronikavý hlas, „už jen třicet metrů, zatím máš k dobru skoro šest vteřin“. Její slova v něm probudila jedním rázem nové odhodlání a vzepnutí sil, a prošel cílem, aniž věděl jak.
Teprve, když ho Marta objala, a přitiskla se k němu celým tělem, volajíc mezi polibky, jak je úžasný, pochopil, že to dokázal. A také už mu blahopřáli rozhodčí, a zdůrazňovali, aby přišel k obědu. Unaveně přikývnul, a šel na pokoj, kde Marta rozmasírovala všechny jeho ztuhlé svaly, a pomohla mu s převlekem.
Půl hodiny před dvanáctou scházeli do jídelny, a Artur nenápadně přejel očima tabuli, kde byli uvedeni rekordmani. Zatetelil se radostí, když tam viděl napsané své jméno, ale rychle odvrátil zrak, protože zrovna přicházeli zvenku další hosté, a spolu s nimi vešli do jídelny.
Tam, na malém podiu stál majitel hotelu a trumpetista, který, když vešel Artur dovnitř, zatroubil dlouhou intrádu, upoutávaje pozornost na majitele u mikrofonu, který jak dozněl poslední tón, spustil.
„Vážení hosté, mám milou povinnost, oznámit všem, že dnes dopoledne překonal pan Artur rekord lázeňského okruhu v délce dvou kilometrů, o více než 4 vteřiny. Prosím ho, aby šel sem za mnou, a přijal tradiční lázeňský talíř“.
Znovu zazněl tuš, a do toho hosté bouřlivě tleskali. Artur si vyšlapoval hrdě k pódiu, kde převzal dřevěný talíř se siluetou a jménem hotelu, na němž bylo uvedeno jeho jméno a čas rekordu, a po okrajích talíře bylo vypáleno rekord lázní na dva tisíce metrů. Potřásli si rukama, ještě několik lidí vstalo od stolů a dojatému Arturovi blahopřálo. Tak ani neslyšel vrchního, který pronesl k nastoupenému personálu, „správně to měla dostat ta ženská, ta při tom naběhala jednou tolik“. Ale ihned umlkl, neboť ho slyšel majitel a významně zvedl obočí, aby mu vrchní svou prostořekostí nepokazil jeden ze způsobů, jak potěšit a získávat hosty.

Každému tu jeho

Franta zdědil po tátovi harmoniku, jeho talent na ni zahrát, co mu kdo zazpíval nebo zapískal, schopnost se s každým skamarádit a ochotu komukoliv vyhovět, potom malý domek, čepici, oblek a kolo. Nezdědil po něm ani peníze, ani polnosti, protože je táta neměl. A už vůbec po něm nezdědil chuť k práci a šikovnost pro každé řemeslo, které sice táta měl, ale Franta, jak se říká, měl obě ruce levé, a hlavně na práci bolavé, jak říkal on. Nešikovnost zdědil po mámě, o níž se říkalo, že při vaření dokázala připálit i vodu. Neboť stačilo, aby kolem okna viděla jít známou nebo známého, a už za nimi vyběhla, toužíc s nimi povyprávět o čemkoli. Nebyla v hovoru vybíravá, zajímalo ji všechno a všichni na světě, a o to, co se dozvěděla, se podělila s kýmkoliv. Nemohla proto stačit ani uvařit, ani se postarat o zahrádku u domu, ani uklidit, protože kolem domku, který stál na hlavní ulici městečka, pořád někdo procházel. Až se jí touha po poznání stala osudnou. Jednou běžela na druhou stranu silnice, kde zahlédla místního zřízence, studnici vědomostí o dění na radnici, a projíždějící auto, které vůbec nevnímala, ji přejelo.
Táta s Frantou mámu pohřbili, a žili dál, jak předtím. Bez úklidu, bez vaření, a za tři roky již oba dva po hospodách. Táta před smrtí dokázal ještě opravit domek i střechu, a teta, jeho sestra, při jeho pohřbu domek uklidila. Frantovi pak dlouho připadali obě dvě světnice až nezvykle čisté a urovnané, a někdy ho i napadlo, aby je tak udržoval. Ale zůstalo jen při nápadu. Buď neměl na úklid čas, nebo chuť, a tak raději chodil vyhrávat po hospodách, nejen v městečku, ale i v okolí. Netrvalo dlouho, a hospodští si ho zvali, když měli nějakou akci, též chudší lidé si ho zvali na veselky nebo pohřby, když neměli na kapelu a nějakou hudbu chtěli mít. Stačilo mu pár korun, nějaké jídlo, pití, a hlavně aby byl v suchu a teple. Někdy, zejména v zimě, požadoval i přespání, aby doma nemusel topit. Což zatopit by si dokázal, ale horší to bylo s přípravou dřeva na topení nebo skládáním uhlí. To už pro něj byly neřešitelné věci, ke kterým se nedokázal nikdy přinutit. A tak za velkých mrazů ani se domů nevracel, a raději přespal někde v šenku na lavici.
Potom, jak říkal, potkalo ho největší štěstí, když ho uznali částečně invalidním. Měl poprvé v životě stálý příjem, což bylo dobré. Ale daleko lepší bylo, že nemusel být pracovně zařazen, a nikdo na něj nemohl. Tedy aspoň si to tak vykládal. Párkrát ho sice pozvali na úřad práce, kde mu nabízeli různá lehčí zaměstnání s kratší dobou. Vždy, věren své zásadě, vyjít s každým, přišel a vyslechnul úředníka nebo úřednici. Projevoval jim i vděk za jejich úsilí, snaživě s nimi probíral všechny možnosti, než došli k závěru, že to není zase ono. Nakonec se přece jen nechal zařadit jako noční hlídač ve sběrných surovinách. Tak mu odpadla starost o nocleh, neboť na vrátnici bylo i ústřední topení z nedaleké továrny, a měl zajištěno spaní v teple, popřípadě tu mohl zůstat i přes den. Dokázal vyřešit i noci, kdy po něm chtěli, aby někde hrál, a sehnal si dva důchodce, z nichž aspoň jeden měl čas, a v případě potřeby ho zastoupil. Zdálo se mu, že šťastný život pro něj doširoka rozpřáhnul svou náruč, a on se do ní spokojeně schoulil. Uvažoval dokonce i o prodeji domku, ale nakonec dal za pravdu jednomu z mála kamarádů, které měl, že peníze rozfofruje a sběrné suroviny nemusí trvat věčně.
Jednou k němu přisednul v hospodě starý Vavřík, poručil oběma pivo, a po několika úvodních větách, se ho zeptal, zda by nechtěl jim zahrát na procesí k patronovi tohoto kraje, k němuž se chodí již několik století.
„To ještě existuje“, vyhrknul udiveně.
„To bylo vždy, je a bude, dokud lidé zůstanou lidmi“, odpověděl Vavřík přísně.
Franta pokrčil rameny. Myslel, že procesí už zanikla. Jemu nakonec byla úplně fuk, ale když je Vavřík považoval za nezbytné, proč ne. Má k tomu své důvody, a on není z těch, kdo by mu je vymlouval. Každý je nějak postižený, a tak naslouchal, co vše světec pro kraj udělal, jak mu lidé musí být a jsou vděčni, a tím nejmenším poděkováním je procesí k němu na jeho svátek. Mezitím objednal Vavřík každému druhé pivo, a když Franta přikývnul na otázku, zda má hlad, objednal i guláš. Po něm znovu opakoval otázku, zda jim tedy zahraje. Guláš a dvě piva byly dost, ale zase ne tolik, aby kvůli tomu šel skoro deset kilometrů, z nich pak větší část do kopce. Jenže znal Vavříka. Byl z rodu neústupných, pokud je někdy něco napadlo, tak to považovali pomalu za spásu světa, a nepřestali, dokud nápad se neuskutečnil. Naštěstí je napadlo něco málokdy, ale o to urputněji nápad prosazovali. A tak zvolil odpověď, o níž si myslel, že Vavřík uzná jako důvodnou.
„Víš, Vavříku, zahrál bych, proč ne. Ale jsem nemocný, invalida. Už bych to neušel. Sotva dojdu sem do hospody. A pak, já žádnou písničku, která by se hodila, neznám. A abych hrál, co hraju po hospodách, se asi nehodí“.
Vavřík se na něj přísně podíval. Zvažoval, jestli dvě piva a guláš neinvestoval nadarmo, a Franta se teď po pozření všeho nevymlouvá. Jeho bezelstný obličej, zívající ústa, a oči, jež se dívaly přímo na něj, však potvrzovaly pravdivost jeho důvodů. A tak, protože byl muž, který neustupoval od svých myšlenek a předsevzetí, slíbil všechno vyřešit a pozval Frantu sem do hospody na zítřek, což ten, předpokládaje zase objednávku piv a guláše, rád slíbil. Byl totiž masopust, a i když se jednalo o věc církevní, stále přetrvával zvyk nepořádání zábav, svateb, a tedy nebyly ani žádné výdělky mimo pohřbů. A těch zase nebylo tolik, aby vše nahradily. A pak, jak říkával táta, žádný výdělek se nesmí odmítnout, aby se neurazilo štěstí.
Jak odpoledne vešel do hospody, a šenkýř mu hned nesl guláš a pivo k Vavříkovu stolu, tak si oddechl. Vše je v pořádku, Vavřík řešení nalezl. A také ten hned spustil. Položil před něj pár starých notýsků s písněmi k procesí. Pak mu oznámil, jak ho jejich mladej po zahrání několika kousků u kostela, kde se procesí shromáždí, odveze pod horu, kde počká, až dojdou a zahraje jim k lepšímu šlapání do schodů. A jak minou první kapli, dovezou ho nahoru, kde je hudbou znovu přivítá. A za všechno dostane ještě oběd a padesát korun, a samozřejmě ho odvezou i domů.
„No, máš to pěkně vymyšlený, ale já neznám noty“, podával Franta notýsky nazpátek.
Vavříkovi poklesla brada, s tím nepočítal. Ale potom přišel s nápadem, písničky mu přehrát, aby si je poslechl a vyzkoušel, a Franta připustil, že tak by to mohlo jít. A skutečně v den konání procesí, již ráno vyhrával u kostela, nedbaje nadávek a výčitek několika babek, co on, takový šumař, opilec a neznaboh tady právě dělá. Pak Vavřík společně s farářem, pyšní na obohacení procesí muzikou, babkám domluvili, a vše proběhlo podle Vavříkova plánu. Nakonec Franta usedl na schody před chrámem, v kterém zmizelo procesí, čekaje na ně, až půjdou nazpět a na oběd. Zvali ho sice sebou, ale připomenul svého dědu, který už po první válce vystoupil hned z církve, a tak mu dali pokoj.
„Harmonikář, a nehraje“, vyrušil ho z čekání hlas, když na schodech nastavoval tvář jarnímu slunci, které se letos náhle na pouť objevilo.
„A jakou by chtěli“, otočil se na dědka, který ho oslovil, smekaje čepici, a pokládaje ji vedle sebe, aby se sluníčko dostalo i na čelo.
„Zelení hájové“, přál si děda, zašátral po kapsách, a hodil mu do čepice korunu, a Franta spustil, a nepřestal, dokud se nevrátili z jejich městečka, a nevzali ho k obědu. Pak nasedl do auta, a nechal se odvézt domů. Večer přišel Vavřík s padesátikorunou, a když spočítal, co mu naházeli do čepice, měl i s ní skoro tři sta korun, začal považovat poutě za užitečnou věc.
Asi za čtrnáct dní po pouti dostal doporučený dopis z ONV. Nechápavě hleděl na obálku, i na vlastní dopis, kde v záhlaví bylo vytištěno „Odbor kultury ONV“, který ho zval, aby se zítra dostavil k jednání. Dosud ho zvali jen na odbor pracovních sil, a tak nevěděl, co po něm mohou vlastně chtít. Proto, další den, hned prvním autobusem se vydal na okres, nechtěje nějakou nemilou náhodou zmeškat hodinu, na kterou je pozván. Znal úředníky, a věděl, že nejvíc dbají na nepodstatných věcech a splnění jejich pokynů.
Došel k budově úřadu, když jej právě otevírali, a spolu s ostatními a harmonikou, kterou nikdy neodkládal, vešel dovnitř, a usedl přede dveře kanceláře, do které měl přijít. Zdravil každého, kdo prošel, protože příslušného úředníka neznal, a nechtěl začít jejich poznání nezdvořilostí, věda, že každý úředník se považuje za obecně známého. Prošla spousta lidí, většinou mu na pozdrav odpověděli, ale teprve po hodné době, se jeden z nich zastavil, aby se Franty zeptal, co zde hledá. Ukázal mu dopis, a když se muž překvapeně zeptal, proč tu je už v devět, když je pozván až na jedenáct, řekl, že kvůli jízdnímu řádu autobusů, a aby na něj nemuseli čekat. On sám má času dost. Muž se na něj podíval, vrátil mu dopis a odešel. Asi za pět minut se přihnal udýchaný mužík, zeptal se, zda je pozván na jedenáctou, a když kývnul, vzal ho do kanceláře.
Tam mu nabídnul kávu, a zeptal se, odkud zná místopředsedu ONV, ale spokojil se neurčitou odpovědí Franty, že by to byla dlouhá historie. Franta vůbec neznal toho, kdo ho oslovil před chvílí na chodbě, ale okamžitě vycítil, že bude pro něj výhodné, když to nepřizná. Ale zase si nechtěl vymýšlet, aby se nezapletl, a tak zvolil nic neříkající slova. Úředník, u kterého byl, se zásadně nevyptával na víc, než bylo třeba, zejména pokud šlo o jeho představené. Mohli by se o tom dozvědět, a zkoumat, proč se vyptává. Byl již ze čtvrté generace rodiny, jež zastávala funkce úředníků okresu. Prvním byl jeho praděd, dávno za Rakouska. Stejně jak on, tak i jeho syn a vnuk, který byl otcem současného úředníka. Jako štafetový kolík si předávali zásady, jež vydumal hned praděd, a které je na místě udržely včetně dobré pověsti u nadřízených.
První zásadou bylo, režimy se mění, úředníci zůstávají. Druhou, k lidem je nutné být vlídný, zejména po převratu, ale nikdy si nesmí úředník zadat. Nejvyšší funkcí, kterou lze zastávat bez závisti ostatních a nebezpečí vyhození, je vedoucí referent, maximálně vedoucí oddělení. Vyšší funkce sice skýtá vyšší plat, ale nikoli tak vysoký, aby vyvážil nebezpečí ohrožení. Je dobré vědět a slyšet všechno, ale neříci nikdy nic závažného. Představený má vždy pravdu, jeho příkazy je nutné plnit, ale nerozvíjet, protože by ho mohlo napadnout, že je úředník chytřejší, a tedy nebezpečný. Bylo těch zásad ještě mnoho, ale současný úředník věděl, že tyto jsou ty kmenové, a ostatní se od nich jen odvíjeli
Věren svým zásadám a předpokládanou známostí Franty s místopředsedou ONV, zeptal se vlídně, „tak vy nám hrajete na procesích“.
Když Franta přikývnul, vysvětlil mu, že se jedná o kulturní činnost, a k té je potřeba povolení.
A to, jak zjistil, Franta nemá. Oba zůstali sedět potom mlčky. Franta přemýšlel, co má dělat, a úředník čekal, až se na něj Franta obrátí se žádostí o to povolení. Měl připravenou dlouhou řeč, ve které vysvětlí škodlivost procesí, ale stejně i pochopení úřadu k tradicím našeho lidu. Na závěr pak příslibem vydání povolení za určitých podmínek, a složení zkoušky. Jenže jeho plán byl narušen mlčením Franty, který nějak vytušil, že mlčením nemůže nic pokazit. A tak nezbylo úředníkovi než začít, vše Frantovi vyložit, a pozvat ho na zkoušku, která se koná další týden v kulturním domě.
Franta ve stanovený den přišel, a podivil se, co je tam lidí, zejména mladých. Všichni se dívali úzkostlivě ke dveřím, a protože to bylo v Čechách, tiše si sdělovali, jak je potřeba a možné napálit komisi, aby povolení vydala. Při návratu ze zkoušky se střídavě usmívali, nebo zklamaně krčili rameny. Konečně zapisovatelka vyvolala Frantovo příjmení, na co nebyl zvyklý, a kdyby ho ostatní neupozornili, tak by vedle na zkoušku nešel.
Komise byla tříčlenná. Úředník, potom nějaký pořízek a učitel hudby z Lidové školy umění, který chtěl po Frantovi seznam repertoáru. Po jeho nechápavém pohledu, požadoval seznam písniček, co hraje. Franta pokrčil rameny, a vzpomínal, co hraje po hospodách, na svatbách, při pohřbech a na procesích. Zapisovatelka se snažila vše zapsat, jak jí učitel uložil, a ten se po zápisu ptal na noty, rozčíliv se, když uslyšel, že je Franta vůbec nezná, a prohlásil zkoušku za ukončenou.
„Tak to ne“, ozval se pořízek, který noty také neznal. Navíc před několika dny viděl film o revoluci v nějakém městě, kterou vedl námořník, hrající rovněž na harmoniku. Tyto dva důvody stačily, aby mu Franta byl sympatický, a proto trval na tom, aby věc rozhodla celá komise, i když předtím s úředníkem nechávali všechno na učiteli hudby. A zeptal se Franty, zda hraje i jiné písně než uvedl. Franta pocítil naději ve zdar, a chlubivě řekl, že pokud mu něco zapíská nebo zazpívá, tak mu to zahraje. Pořízek se chvíli snažil vzpomenout nějakou melodii z toho filmu, ale marně, a tak se obrátil na učitele, aby předvedl něco on. Ten, jak uslyšel, že všechno záleží zase na něm, skoro radostně došel ke klavíru, a s jízlivostí, sobě vlastní, přehrál měsíční sonátu, nadřazeně a posměšně pozorujíc Frantu, který okamžik váhal, aby ji pak přehrál. Dokonce bez všech falešných tónů, které se učiteli do předehrávky dostaly. A pak přehrával vše, co mu bylo předehráno, včetně písniček do průvodu, které požadoval úředník.
„Vy snad máte absolutní sluch a nevšední cit“, nakonec vyhrknul učitel, a sklesle usednul zpět na své místo u stolu, kde se s ostatními chvíli radil. Pak Frantovi sdělili, že mu dají povolení, ale chtějí, aby také hrál při průvodech a různých akcích, což Franta rád slíbil, ctíc zásadu, hrát každému tu jeho. Zejména, když mu slíbili za každou akci párek a stovku.

Života rváči

Byli posledními, co žili ještě na zámku. Tedy, zámek to nikdy nebyl, ale od konce války se mu tak říkalo. Tehdy, když neporazitelní příslušníci SS prchali před Rusy, jeden jejich oddíl se také dostal sem, do hor. A buď ze vzteku, že musí utíkat, když jim tolik let vtloukali do hlavy, jací jsou nadlidé a panská rasa, nebo jen ze strachu, že zabloudili, a budou dostiženi a zajati, ne-li zastřeleni, nikdo už neví proč, vypálili část Záhoří. Zkrátka měli moc to udělat, měli chuť to udělat, a měli také plamenomety, aby to mohli udělat snadno, a tak to udělali.
Lidi z vesnice naštěstí utekli, než přišli, a tak se koukali na plameny ničící jejich chalupy, ale byli rádi, že jsou tady ve skalách na Klepatým, a ne v těch domech dole ve vesnici.
Protože bylo mít třeba střechu nad hlavou, někoho z nich napadlo, aby se na dobu, než zase své domy postaví, nastěhovali do opuštěného panského ovčína. A jiný, aby je to tolik nebolelo, prohodil, vždyť my budeme vlastně bydlet na panském, na zámku. A od té doby se tady tak říkalo. Postavilo se tu pár příček, trochu vyspravily zdi a podlahy, rozestavila kamna. Postupně se lidé stěhovali do svých chalup, až tu zůstali jen Foukalovi, Pepina, o níž nikdo nevěděl, jaké má příjmení, a Kružíkovi. Nikdo z nich si chalupu nepostavil, a snad potom ani příliš netoužili. Když přestavba byla uznána za bytový fond, chodili napřed na národní výbor, později na obecní úřad, aby jim zařídili to či ono, protože platí nájem.
Jediný, kdo nechodil, ani neplatil, byla Pepina. Objevila se ve vesnici, někdy počátkem padesátých let. Měla kožený kufr a kočku kolem krku, jako doplněk zimníku. Když se jí ptali po jméně, odpověděla, aby jí říkali slečna Pepi, a tak jí říkali Pepina. Kouřila, měla namalovanou tvář, nosila i klobouk, což sem přišlo o desítky let později. Z náhodných poznámek, jejího vyjadřování a oblékání, když sem přišla, si ji dali dohromady s Pleskotem, který odešel dávno před válkou do Prahy nebo jinam, mohla by to být jeho dcera, a patrně dělala někde štětku. Zpočátku se tím chtěla živit i tady, ale neuspěla. Až na pár chlapů, kteří by měli zájem v opilosti, ale neměli zase peníze, ostatní nezískala. Potom za ní dost rázně přišly ženské, a nesmlouvavě jí sdělily, co s ní udělají, pokud bude ve svém bývalém povolání pokračovat. A tak, jak z těchto důvodů, tak i pro svůj věk s tím přestala. Sehnala si husy, slepice a prase, chodila uklízet na radnici a na pilu, a tak se nějak živila. Odmítla přijímat důchod, odmítla platit nájem s tím, že jí stát sebral dům, kde mohla bydlet, a tak od státu nic nechce, ale také mu nic nedá. A tak předseda národního výboru zapřemýšlel, v její slabé chvilce jí podstrčil k podpisu listinu, kde souhlasila, aby jí z důchodu byl strháván nájem a zbytek ukládán do spořitelny, a vše zařídil, aby měla jak ona tak i on klid.
Kružíkovi sem přišli také odjinud. Byli členy nějaké sekty, kterou rozehnali, a oni se dostali sem. On dělal na pile, ona v prodejně. S nikým se nestýkali, ani nebavili, jen jednou za měsíc odjížděli na setkání s ostatními příslušníky sekty, ale zarytě mlčeli o tom, kam. Řádně plnili všechny své povinnosti, a tak s nimi nebyly žádné problémy.
Foukalovi tu byli od nepaměti. Jak se o nich po generace říkalo, nepatřili k těm, kteří by vynalezli práci. Přesto starý Foukal, chtěl vypálenou chalupu znovu po válce postavit, ale zabil ho v lese strom. Mladý Foukal, měl tehdy dva roky, než dospěl, jednak si na bydlení v zámku zvyknul, a také měl potíže vydržet v práci osm hodin, ne pak ještě dělat na stavbě. Když se oženil, chvíli s manželkou o tom přemýšleli, ale dál se nikdy nedostali. Narodily se jim dvě dcery, a tak si představovali, že jednou se vdají, a vezmou je k sobě, až si s manželem postaví. Jenže děvčata byly po nich, nejen pracovitostí, ale i vzhledem. Dlouho o ně nebyl zájem, až si Anča přivedla nějakého Bareše, který byl bůhví odkud. Foukal mu hned druhý den, jako hlava rodiny, vysvětlil, co od něj očekávají. Za prvé, aby si Anču vzal, a nežili spolu jen na psí knížku. Za druhé, aby postavil novou chalupu, kam se nastěhují i oni. Za třetí, mu chtěl říci, že pozemek mají a jsou ochotni jej na stavbu věnovat. Ale to už nedopověděl. Bareš se zeptal, zda myslí předešlé dvě podmínky vážně, a když Foukal, nejen ve své nerozvážnosti přisvědčil, ale výhrůžně i dodal, aby vypadnul, pokud je nechce splnit, Bareš vstal.
Foukal, myslel, chce odejít, co byla jeho další chyba, protože ho vzápětí Bareš ztřískal, a s ním Anču, která se otce zastala, protože se jí myšlenka na nový dům a bydlení v něm, také zamlouvala. Když si takto rychle ujasnili, kdo tu bude nyní hlavou rodiny, odvezli, Foukala do nemocnice, a za pár dní i Bareše do vězení. V nemocnici se totiž nespokojili Foukalovým tvrzením o pádu ze schodů, když žádné schody doma neměli, a oznámili vše policii. Té byl Bareš znám z předešlých činů, a tak netrvalo dlouho, a vše přiznal i on, věděl, že přiznání je polehčující okolnost, když už se to provalilo. Ale u Foukalů se mu líbilo, a tak se k nim vždy po vykonání trestu vracel. Líbila se mu i Anča, tedy její prsa, což bylo příčinou početí a narození jejich dětí vždy v mezidobí, kdy byl na svobodě. Podle doby jejich narození, respektive rozdílu data narození, mohli určovat i délku jeho trestů, neboť Anča, pamětlivá, jak dopadl jejich první spor, se mu snažila být věrná.
Přesto, když byl ve vězení, měla své sny. Sny řádně propletené. Jejich základem byly tři věci. Vyprávění Pepiny o době, kdy provozovala povolání, snad nejstarší na světě. V jejím podání si ji předcházeli ti nejbohatší a nejgalantnější páni, a aby získali její náklonnost, zahrnovali ji penězi a dary nevídané hodnoty. Čím byla starší, tím byly dary v jejích vzpomínkách větší, a páni důležitější, až to byli jen generálové a ministři. Koupali ji v šampaňském, zasypávali květinami a diamantový náhrdelník byl nejlacinější šperk, s kterým se odvážili přijít, pokud toužili po její přízni. Anča jí naslouchala s rozevřenými ústy, a věřila jí každé slovo.
Druhou studnicí jejích vědomostí byla kniha. Nevěděla, její název, i když měla jen tu jednu, ale chyběly jí desky, a asi třetina stránek. Knihu jí daroval otec, protože měla narozeniny v měsíci, který byl i měsícem knihy. Foukal, kterého manželka i dcera upozornily nejen na narozeniny, ale i na potřebu dát dárek, jel tehdy po jejich slovech zrovna do sběrny surovin. Cestou všude viděl plakáty, vyzývající k darování knihy, a jednu ve sběrně mezi starým papírem našel. Vzal ji a holce donesl. To, že chybělo pár stránek, vůbec nevadilo. Anča dokázala stejně přečíst sotva jednu denně, a než začala číst druhou, zapomněla, co bylo na té první. Jediné, co si pamatovala, bylo jak chudá, ne příliš hezká dívka, dosáhla na štěstí a bohatství.
V její víře ji utvrzovaly vzpomínky na školní léta, kdy jí, jako první dívce ve třídě, narostly prsa, a zvědaví kluci se točili jen kolem ní, toužící zjistit, co pod tou halenkou vlastně má. Ráda jejich zvědavost uspokojila, nadšená ze závisti ostatních spolužaček. Tato výhoda však trvala jen rok, a potom zájem ochladl. Vysvětlila si to pomluvami ostatních, a nepřízní osudu, jak slýchávala doma, když se někdy ptala, proč nemůže dostat to či ono, co mají všechna jiná děvčata.
A tak ze změti všech těchto zkušeností pocházely její sny, kdy v Praze u Prašné brány, jak ji říkala Pepina, narazila na bohatého pána, který ji zahrnul nejen penězi, ale vším možným, jak říkala nejen Pepina, ale dočetla se i v knize. Pro toho pána byla nesmírně žádoucí, jak pro kluky ve dvanácti letech, a jak četla v knize i jak říkala Pepina. Do Prahy se však nikdy nevydala, protože jednak nevěděla, kde je, a jednak neměla na lístek.
Dnes ale čekala na návrat Bareše, a tak koupila dvacet deka uzeného, zelí a v jídelně družstva vyprosila knedlíky, připravujíc jeho oblíbené jídlo. Vodou, ve které uzené uvařila, zalila sunar, aby malý měl sílu, jak ji kdysi poučil otec. Pak chvíli rozmýšlela, než se vydala do komory společné pro všechny nájemníky, a vzala si dvě lahve piva, aby měl Bareš čím oběd zapít. Až se Kružíkovi vrátí, tak jim o tom řeknu, a někdy jim jej vrátím, předsevzala si, když lahve brala. Když je stavěla na stůl, uvědomila si, že ji nikdo neviděl, a rozhodnula se vše zapřít.
Právě v tu dobu, Bareš, celý udýchaný, jak pospíchal z vlaku, doběhl těsně před odjezdem do autobusu. Jakási žačka vyskočila, nabízejíc mu své místo v plném autobusu, a vyzývala ho, aby si sedl.
„Jen zůstaň, kde jsi. Děkuji ti, ale já se naseděl dost“, odmítl za řehotu chlapů ze Záhoří, s kterými se dal hned do řeči. Vyptával se, co je tu nového, jak tu nebyl, a když mu řekli o narození jeho dalšího syna, mávnul rukou, to už věděl. Měli také nového řidiče autobusu, což poznal u vstupu, a Řehák zacvičuje místo sebe nového policajta. Také je nová pošťačka, a to je tak všechno, jinak se nic nezměnilo, až na tři novostavby. Dvě jsou nějakých Pražáků, nebo odkud jsou, a jednu si nyní dostavěl Pepa. Pokýval hlavou, řekl pár slov, jak se měl on, co tu nebyl, a z konečné se vydal na služebnu.
„Ale Bareš, tak tě vítám doma“, podával mu ruku praporčík Řehák, hned ho představujíc, svému nástupci strážmistrovi Volákovi, „to je Franta Barešů. Udržuje nám tu statistický průměr v trestné činnosti. Buď se pere, nebo krade. Jak dlouho jsi tam byl teď“, zeptal se, berouc si od něj doklady.
„Dva roky, půlku mi odpustili za dobré chování.“
Řehák se zachechtal, vraceje mu listiny, vyptávajíc se, za jak dlouho se tam zase vrátí. Bareš se dušoval, že už si dá pozor, a nikomu nezavdá příčinu, aby si na něj stěžoval, což Řeháka rozesmálo ještě víc. Ale přesto řekl navrátilci o volném místě v lese, a ten slíbil k hajnému zajít a pozeptat se, zda by místo nemohl dostat. Domluvili se ještě, kdy se bude chodit hlásit, a Bareš opustil služebnu, míříc k domovu. U hospody zvolnil krok, ale hned zase přidal, a šel rovnou domů. Neměl peníze, a hospodský mu po návratu na dluh nedá. A také věděl, jak ho Řehák ze služebny pozoruje, zda dodrží slib daný před chvílí, jak se bude hospodě raději vyhýbat.
Sotva otevřel dveře, zavonělo mu uzené. Anča stála u plotny, ke dveřím zády, a teprve, jak ji stisknul v náručí, poznala, kdo přišel. Bránila se, když ji táhnul vedle do ložnice, vymlouvaje se na vaření. Ale její odpor rychle slábnul, stačila jen sundat hrnec s plotny, a vzápětí byli za dveřmi, vyprahlí touhou po sobě, nedočkavostí užít si jediné radosti, kterou mají, jak Bareš říkával. Po návratu do kuchyně, mu naložila plný talíř uzeného, zelí a knedlíků, potěšeně sledujíc, jak mu chutná. Když pak před něj postavila pivo, jeho spokojenost dosáhla vrcholu a usmíval se i na staré, kteří přišli z práce, a hned jim hlásil, že zítra jde dělat do lesa. Foukalovi se po sobě významně podívali, vše se snad už v dobré obrací.

Agnes

Jmenovala se Anežka, ale říkali jí Agnes. Přezdívku měla už asi od deseti let, kdy se pohádala se spolužákem, kterého chtěla umravnit, a on, chtěje ji urazit, vymyslil si pro ni, přezdívku, jež ho v této chvíli napadla. Jméno znělo tak nezvykle, že se zalíbilo všem dětem a neustále je na ni pokřikovaly, až ji nikdo jinak neoslovil. S pláčem šla domů, a druhý den si s matkou, stejnou jak ona, šly stěžovat k třídnímu učiteli. Tomu jí, i její matky přišlo líto, protože jiným ženám se podobaly pouze tím, že nosily sukni. Stejně mu bylo ale líto i dětí, které musely poslouchat řeči obou dvou, neboť dcerka byla jak matka. A tak se, mu podařilo, díky tomu, že učil dějepis, a z historie znal více, než ukládají školní osnovy, celou věc vyřešit smírně.
„Agnes se jmenovala jedna římská císařovna na počátku středověku. A děti asi chtěly svým způsobem upozornit na její chování a nadání“, zalhal si málokdy, ale tento případ byl tak vyřešen.
Obě šly pyšně domů, kde zvěstovaly, co jim pan učitel řekl, otci. Ten měl o věci své pochyby, ale zkušenost ho naučila o nich mlčet, a tak jen přikývnul. To matce nestačilo, a tak se při nákupu pochlubila i sousedkám, dodávaje k tomu, i co učitel neřekl. Rozšíření celé věci o její nápady a výmysly, sousedky naštvalo, až jedna z nich nevydržela, a odsekla. „To asi muselo být pěkné císařství, když tam vládla taková kurhula, jako je tvoje Agnes“.
Spojení dvou slov, z nichž jedno neznala, ale rozhodně jí neznělo lichotivě, a druhého, o němž věděla, jak vzniklo, vzbudilo v matce podezření, a letěla za učitelem znovu. Jen si povzdechl nad ženskými jazyky, vzal slovník, a matku nechal přečíst nalezené. Radostí se celá roztřásla. Vlastníma očima četla, Agnes, 1025 až 1077, římskoněmecká císařovna, manželka císaře Jindřicha III. Byly tam i další údaje, ale ty už nečetla, toto jí stačilo, a také si více nedokázala zapamatovat. Slíbila učiteli přinést vajíčka, až slepice lépe ponesou, ale nenesly, a tak se jich do své smrti nedočkal. Naštěstí na slib zapomněl, sotva se za ní zavřely dveře. Sdělila nový poznatek dceři, a hned spřádaly plány, co a jak, aby svého jména byla hodna. Jejich úmysly a plány byly tak sugestivní, až Anežka začala pomýšlet, zda není nějakým převtělením zmíněné císařovny, a podle toho jednala. Vysloužila si tak další přezdívku, panna Agnes. Důvodem bylo její domlouvání chlapcům a dívkám, když dovršili čtrnácti let, a začali se zajímat, v čem spočívají rozdíly mezi nimi.
O Anežku žádný zájem nebyl, a proto hrdě prohlásila, ať si na ni někdo něco zkusí. Pokud ji někdo políbí, což považovala za vrchol prostopášnosti, zemře. Drzý spolužák, se na ni otočil, aby vzápětí prohlásil, „když se na tebe tak dívám, tak by možná ta smrt byla vysvobozením“. Došlo jí vše, až když přišla domů, a matka jí vysvětlila, co ten neurvalec asi myslil. Stěžovat si však už nešly, starého učitele vystřídala mladá hezká učitelka, a k té neměly důvěru.
Agnes nastoupila i se svou přezdívkou na střední školu, a po absolvování obchodní akademie šla do zaměstnání, kam během několika dnů za ní dorazila i přezdívka. Ale už na ni byla zvyklá, a byla přece po císařovně. Peskovala své kolegyně a kolegy, jak dříve spolužáky. Měla k tomu příčin víc než dost, protože i když dělala v účtárně na pile, každou chvíli sem doléhaly výkřiky kolegů, kteří si zadřeli třísku, nebo jim spadlo na nohu prkno případně kulatina. Neodradily jí ani odpovědi poraněných, v nichž vůbec nešetřili její jemnocit. Vrcholem bylo jednání mistra Krále, který když jednou vtrhnul bez zaklepání a pozdravu do kanceláře, a bez dovolení vzal telefon, aby volal záchranku, protože se úděsně pořezal jeden z dělníků, a ona mu navyklým způsobem jemně vytkla jeho tak nezdvořilé chování, jí vynadal do čůz a pitomých nán.
Král ji vůbec rozčiloval svým, pro ni nepochopitelným jednáním, i když si, než se oženil, myslila, že by mohl být pro ni vhodným manželem, a snažila se ho pro tuto úlohu připravit. Vždy ale jen něco odsekl, nebo se jí vysmál. Vrcholem pak bylo, co jí řekl při opravě střechy kostela, kde pracoval spolu s partou tesařů a dělníků z pily. Jak mu pověděla, že by měl také někdy přijít si poslechnout slovo boží dovnitř, podíval se na ni nehezky, a pak odsekl.
„Podívejte se, Agnes, já tam chodím, protože by mi přišlo líto, kdyby tak pěkná stavba měla přijít vniveč jen proto, že nesehnali peníze pro firmu na opravu. Ale ty bláboly uvnitř si nechte pro sebe“, odplivnul si, a šel pryč.
Když běžela za knězem, podávajíc mu zprávu o jejich sporu, a co Král nakonec řekl, ten chvíli přemýšlel, a potom odpověděl, „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Povzdechl si a potom dodal, jak Král celou opravu i lidi na její provedení dal dohromady, a odmítl přijmout jakékoli peníze, jak za přípravu tak vlastní práci, a chtěl zaplatit jen materiál. Kolik věřících je takových, dodal, připomínaje, jak jim musel zaplatit květinovou výzdobu.
Nezatrpkla, věděla, že jedná správně. Byla pevná, nenechala se ničím a nikým od svého jednání odradit. Měla v sobě geny světic, ale nikoli v takovém počtu, aby se světicí stala. Stačilo to jen na nižší funkce v různých ženských spolcích. Ale i tak byla spokojena. Jen stále nechápala, proč ji dosud neoslovil žádný muž, aby mu byla nápomocná při cestě životem. Její vrstevnice již měly děti do školy, ona byla stále sama. Až jednou se společným úsilím rodičů, místního kněze a známého hospodského, nápadník přece jen objevil. Nebyl sice podle jejích představ, ale byla na tolik sečtělá, aby věděla, že v tomto století již rytíři nejsou. František, jak se nápadník jmenoval, měl strojní dílnu, koktal, byl cítit olejem, a potřeboval koupit nové strojní zařízení. Domluvili se, a po rozpravě s matkou, poznala i jeho přednosti. Nepije, nekouří, mluví slušně nebo vůbec ne, protože se stydí za koktání, nechodí za ženskými, neboť ho žádná nechce. Dokonce i projevil zájem o její zásady, a poslouchal, jak chce změnit svět. Připadalo jí, jakoby podřimoval, ale hlavně, neodmlouval.
Po svatbě přišla poněkud rozčílená za matkou, vyprávějíc, jaké divné věci po ní doma chtěl. Matka jí vysvětlila spojitosti, a připomenula povinnosti ženy, co se týče plození a rození dětí. Víckrát už nepřišla, i když ji zarazilo pozdější chování Františka, který někdy i přespával v dílně. Vzpomněla si, jak otec dělával totéž, a vysvětlila si to jako podivínství mužů. Nakonec, když porodila dvě děti, byla ráda za každou chvilku času, kterou získala pro ně, pro domácí práce a pro svou umravňovací činnost.
Nelibě však nesla jednání svých kolegů a kolegyň, které nedokázala napravit ani po patnácti letech soustředěného úsilí. Vrcholem bylo počínání Vrbové, která, když je napomenula, jak se mohou smát necudnému vtipu, jí vyzývavě řekla, „hele, Agnes, jak si dělala s Františkem vaše děti. Nebo na tebe vstoupil duch svatý?“
Řadu dní se pyšnila svou odpovědí, „po tmě, pod peřinou, za zataženými okny, a bez rozkoše“. I matka ji pochválila, že takový je postoj řádné ženy.
Léta ubíhala, Agnes nikoho nenapravila, ale docílila, aby ji jednak zdravili, a také co vůbec nechtěla, ale naštěstí pro ni to nepostřehla, aby se jí vyhýbali, a ona tak ztrácela příležitost k jejich nápravě. Přišel rok, kdy dovršila čtyřiceti let, stejně jak kolegyně Vrbová, a chystala se veliká oslava. Vůbec nevěděla, co jí předcházelo. Většina chtěla slavit jen s Vrbovou, a ne si nechat zkazit večer od Agnes, když ji musí snášet celý den v práci. Vrbová s Králem však přesvědčili ostatní, aby na vše zapomněli, a udělali jednou Agnes také radost, a aspoň na chvíli ji přijali mezi sebe, a dali ji nějaký dárek. Vrbová pak s Agnes dohodla společnou oslavu, aspoň vše přijde levněji. Agnes slíbila napéci koláče, slané tyčinky a cukroví, které tak všem vždy chutnalo. Na udivenou otázku Vrbové, jak to ví, když nikdy nic nepřinesla, odvětila, že myslí rodinu doma, a nakonec lidi mají stejné chutě.
Vrbová nakonec přikývla, pochopila, že ten, kdo ušetří na společné oslavě, ona nebude. Pro jistotu nachystala chlebíčky, jednohubky, a přikoupila uzeniny a sýr. Rovněž nakoupila víno, a tvrdý alkohol, protože Agnes rezolutně odmítla se podílet na opíjení kolegů. Jak oslava začínala, oddechla si, že nedala na řeči Agnes. Ta přinesla slíbené v krabici od bot, kde měla všechno, oddělené od sebe přihrádkami z papíru. Když už to ale přinesla, neustále každému nabízela, dodávajíc, co musela koupit másla, tvarohu, máku, ale i kmínu, soli, cukru a dalších věcí, aby pro ně takovou dobrotu, mohla připravit.
Účastníci oslavy většinou mlčky přijali nabízené, někteří vše snědli, jiní, po prvním soustu, zbytek odložili. Přesto oběma popřáli a předali dárky, na něž se složili. Agnes dostala kuchyňský robot, a její tvář se rozjasnila. Jeho cena násobně převyšovala, co dala za koláče, cukroví a tyčinky. Hned přemýšlela o udělání oslavy, až jí bude padesát let. Nálada se jí tak zvedla, že se nechala přesvědčit i na přípitek. Vzala si sice jen vaječný koňak, který obsahoval nejméně alkoholu, ale zachutnal jí natolik, aby si nalila po chvíli další, a potom ještě jeden.
Ostatní na ni překvapeně zírali, když ji poprvé v životě, slyšeli se zasmát. Nevěřili svým očím a uším, jak se přitočila ke Královi, a přede všemi mu hlasitě sdělovala, že si na něj kdysi myslela, neboť se jí líbí muži silní a svalnatí, takoví, jaký je i doma její František. Ten však z neznámého důvodu ji už řadu let opomíjí, a jen její morální zásady brání tomu, aby si hledala štěstí jinde. Oči se jí leskly, celá se vypjala, a přítomní s úžasem pozorovali, že snad má i prsa. Král pomalu ustupoval, až nakonec nejistě řekl o svých povinnostech, které nesnesou odkladu, a odešel. Potom začali odcházet i ostatní, až zbyly Agnes s Vrbovou samy.
„Bylo to pěkné. Ale nebyl Král příliš dovolený“, prohodila Agnes při rovnání zbytků jídla do krabice od bot.
Vrbová na ni užasle pohlédla, ale mlčela, až na další otázku odpověděla, aby si Agnes všechny zbytky klidně odnesla, ona už nemá chuť. A Agnes spokojeně dál ukládala vše do krabice, rozvažujíc, co dá slepicím, co rodině k večeři, a co dětem na svačinu.

Svatba přece jen byla

Svatba bude v únoru, rozhodl otec Burda, když mu matka zaraženě, a dcera Mařka s pláčem, oznámily Mařčino počínající mateřství. Strůjcem všeho byl mladý Kolář, který však ví, co se patří a v neděli přijde požádat o ruku. Jednalo se o poslední listopadovou neděli, a podle toho také vypadala. Venku byl i nebyl sníh, jako vždy koncem listopadu. Na trávnících, lukách a polích sníh, na cestách a dvorcích břečka. Všude vlezlá zima, ale u Burdů bylo příjemně, topení hřálo, stejně i kořalka, a vědomí, že se vše vyřešilo bez facek a křiku, což mladý Kolář, znající Burdovu letoru, očekával. Nakonec doběhl i pro své rodiče, aby všechno domluvili, vždyť svatba se nedělá každý den.
Na jejich otázku, proč svatba v únoru, vysvětlil Burda, že v tuto dobu bude mít jejich prase zrovna tu správnou váhu na zabití. A tím se ušetří spousta peněz, než kdyby se maso muselo kupovat. Ty peníze můžou dát mladým do počátku. „V pondělí zabijeme, aby se maso pěkně odleželo. A v sobotu vše spustíme“, končil se svou odpovědí.
To byly opravdu vážné důvody, uznali rodiče, a okřikli syna, který kvůli zaplacení pracovního volna s náhradou mzdy, chtěl svatbu v pátek. „Ne, ne, kdepak v pátek, to by znamenalo brzy nazpátek“. A jeho námitku o pověrách, přešli mlčením.
Burda spokojeně naslouchal. Byl rád, když s ním lidé souhlasili, a tady viděl, že se Mařka provdá do rozumné rodiny. Mladý má sice svoje nápady, ale, kdo je v jeho věku neměl, a bude záležet na dceři, jak si ho srovná. Když se pro jistotu ještě zeptal, „tak dohodnuto“, a všichni včetně mladého přisvědčili, šťastně odfrkl, a pokračoval. Náklady na svatbu, jak je v kraji zvykem, berou všechny na sebe. Jsou přece jen rodiči nevěsty. Starý Král připomněl zvyk, kdy rodiče ženicha hradí pití. Jak si Burda vzpomněl na jeho slivovici, které se ani jeho nevyrovná, dal mu za pravdu. O bydlení mladých se dohodli také brzy, protože Králova bábi žila sama, a mladí mohou bydlet zpočátku u ní, místa je tam dost. Později se zařídí, jak budou chtít. A tak netrvalo dlouho, a o všem byli dohodnutí, aby svou úmluvu zapili.
Večer, když návštěva odešla, matka, již uklidněná uklízela po hostech, posílajíc Mařku spát, když musí brzy ráno vstávat do práce. Především však chtěla všechno ještě jednou s mužem probrat a zopakovat si, kdo co zařídí, a kolik co bude stát. U toho dceru nepotřebovala, ani nechtěla, aby všechno slyšela. Nevěsta, ať se teď stará o svatební šaty, na víc nebude stejně schopná pomýšlet.
„Myslím, že jsme udělali dobře, když jsme holku těm Králům dali.“
Burda chvíli přemýšlel, jestli měli jinou možnost, a jestli o tom nerozhodli už dříve bez nich mladí svým počínáním. Ale pak se ztotožnil s tím, co manželka vyslovila, protože nakonec přece jen rozhodovali oni. A který chlap rád nerozhoduje, každý. Stejně i Burda, považující sám sebe za člověka uvážlivého a rozšafného, jehož názorům naslouchá většina lidí ve vsi. Jak by také nenaslouchali, když měřil skoro dva metry a vážil přes metrák. V mládí byl i hodně výbušný, a tak si řada lidí řekla, proč si ho napřed nevyslechnout. Burdovi pravý důvod souhlasu s jeho názory nějak ušel. Jako většina lidí si přál mít vlastnosti, kterými si nebyl jistý. O své síle věděl, a nepovažoval ji za nic mimořádného, aspoň u sebe. O svém rozumu sice nepochyboval, ale v koutku duše uznával hodně lidí, kteří byli chytřejší, a mezi něž chtěl také patřit. Proto rád poslouchal manželku, když tyto věci dokázala šikovně naznačit.
Ta vycítila, jak na to čeká, a spustila, co chtěl slyšet. Jak za ní Mařka s brekem přišla, co se jí stalo, a co oni, jako rodiče budou dělat. Za nic na světě by nepřiznala své ječení na dceru, když ji titulovala Káčou blbou a slibovala přeražení všech kostí jí i mladému, až se o tom dozví táta, a vzplane, jako vždy. V jejím podání vytkla Mařce shovívavě jejich lehkomyslnost, ale hned dodala, jak je dobře, že se svěřila, a táta, který je uvážlivý jí jistě dokáže poradit a pomoci. Nakonec, když se mladý Král k tomu zná, je dobře, Královi jsou přece řádná rodina, skoro jak oni.
V tom skoro, bylo zakódováno dědictví dávné minulosti. Burdovi byli ze statku, tedy statku ne, ty tady v horách nebyly, ale statečku ano. Po celé generace mívali pár koní. Královi byli, jak se tu říkalo, ceckaři. Místo koní tahali kravami, a měli trochu větší chalupu. Sice už to nebyla dávno pravda, družstvo, a postupné odcházení mladých za prací, všechny rozdíly srovnaly, ale přece jen něco z toho, kdesi uvnitř zůstalo, a občas se vydralo na povrch.
„Prý bude dělat na pile mistra“, prohodil Burda, který něco zaslechl, ale nebyl si jistý, zda slyšel správně.
„Baže, hned jak odejde starý Kořán do důchodu. Už se zaučuje. Ona by si Mařka zase jen tak s někým nezadala“, informovala ho žena, o které se po vsi říkalo, že ví o všem minimálně dva dny předem. Chvíli ještě sdělovala, co věděla, než muž zívnul, což bylo znamením k odchodu do ložnice.
V pondělí po návratu z práce si zapisovali, co je všechno potřeba zařídit, a kdo se toho ujme. Večer si ještě prohlédli vepříka, který žral spokojeně v chlívku, nevnímajíce jak ho zkoumají pohledy, kolik z něj bude masa, sádla, a ostatních dobrot Další dny probíhala horečnatá činnost všech členů rodiny, aby svatba byla jak předtím žádná jiná, a celá vesnice na ni dlouho vzpomínala. Z úspor se vybralo vše, co šlo, Burda i Burdová neustále přemýšleli jak co ještě vylepšit. Zvědavě naslouchali zkazkám o jakékoli svatbě, která tu kdy proběhla a byla něčím mimořádná, jak tady, tak i v kraji, a co je zaujalo, hned se pokoušeli zařadit do svatby jejich dcery Mařky. Domluvili se s vyhlášenými kuchařkami z okolí, s hospodským, co bude čepovat za druhy piva, které kořalky, a také o nalévání Královy pálenky. Než rok skončil, bylo všechno zařízeno, domluveno, připraveno, zajištěno penězi, surovinami, ale i lidmi. Také prase narůstalo ke vší spokojenosti, a tak se v lednu vydal Burda do kraje nakoupit hovězí a telecí, a dobře pochodil. V lednu se už začalo péci a smažit, co déle vydrželo, a termín svatby se rychle blížil.
Konečně nastal poslední týden. V pondělí zabili prase, rozdělali, a udělali vše, co se dělá, ale každý dostal jen na ochutnání, většina se nechala na sobotu. Ať to bylo maso, ovar, škvarky, jitrnice, jelita, sádlo, tlačenka. Vše se přidalo k již koupenému hovězímu, telecímu a dříve udělaným koláčkům, dortům, cukroví. Mrzlo, jen jiskřilo, a tak nebyl problém cokoliv uchovat. Hotové už byly i šaty pro nevěstu, která si je asi třikrát zkoušela, nemohouc se nabažit jejich krásy, a toho jak jí sluší. Nakonec to potvrzovaly i matka s kuchařkami, jež u nich byly na výpomoc, a samozřejmě se zkoušek zúčastnily. Jen jedna z nich hlídala, aby náhodou nepřišel ženich, a nespatřil nevěstu v svatebním, protože jediný takový pohled by přinesl smůlu pro oba.
Ve středu mrazy polevily, zatáhlo se, a ve čtvrtek odpoledne začal padat sníh. Čerstvý prašan pokryl špinavý starý sníh, vyvolávaje radost jak je všechno v bílém. Mařka se těšila stále více z té nádhery. Krajina v bílém, ona v bílém. Nebude to ale fádní, napadlo ji, a domluvila se s matkou na přizdobení šatů. V pátek už přes den sněžilo méně, až večer začala metelice. To je dobře, pochvalovali si Burdovi. Večer, nejpozději v noci se vše vyřádí, a ráno, až začne svatba, bude nádherně.
Ráno se však nevyčasilo. Přes noc dopadlo sněhu až k nižším oknům, a když se otevřely dveře, nahrnul se sníh dovnitř. Burdovi na něj nevěřícně hleděli, potom na sebe, a nakonec Mařka začala brečet. Nepřestala, ani když se objevil ženich na lyžích, celý utahaný z toho kousku cesty napadaným prašanem. Na jeho otázku, co budou dělat, prohlásila Burdová jízlivě, že to jim řekne táta, protože ten si prosadil svatbu v únoru. Vzápětí ale posmutněla jak ostatní. Co holka, co s masem, koláči, cukrovím. Nikdo se nedostane k nim, nikam se nedostanou ani oni.
Burda na chvíli ztratil řeč, než se nejistě zeptal ženicha, zda je to všude stejné, a jestli neviděl silničáře prohrnovat. Ten jen kývnul, a potom zavrtěl hlavou. Pak nadhodil možnost půjčit si v družstvu traktor, tím by se snad projelo. Ženich radostně vyskočil, aby pro něj na lyžích zajel, ale zastavilo ho naříkání obou ženských, které v tom viděly ostudu pro celou rodinu, jet na svatbu na něčem takovém. A tak Burda sobě i ženichovi nalil, a po krátkém zaváhání i ženě a dceři.
Než vypili, ozvalo se zvenku řvaní motoru, a dovnitř vešel starý Král, hned ve dveřích vykládaje, jak byl na družstvu, a sehnal dva traktory s radlicí. Aspoň trochu prohrnou cestu, a na lyžích se dá dojet jak na radnici a do kostela, tak i k nim.
Nevěsta se znovu rozplakala. Jak by mohla ve svatebních šatech jet na lyžích. Když jí ženich řekl, že pojede tedy v obleku na lyže, plakala už hlasitě, spíš řvala jak tur. „Vždyť ty šaty tolik stály, a co se na ně natěšila“, vyrážela ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
„Tak pojedeš na saních“, přerušil ji Burda. Vzal hned starého Krále, aby s ním a lahví jeho pálenky šli za starým Karasem. Ten koňmi stahuje dřevo z lesa, a má určitě i saně někde v stodole. Mařka se utišila, a zvědavě čekala, jak vše dopadne. Ani ne za hodinu, viděli, Karase, jak vede spřežení, za kterým v saních sedí oba otcové. Ale najednou, takřka u stavení Karas zmizel. Vyběhli ven, a on volal z příkopu u silnice, aby ho na opratích vytáhli. Potom už nic nebránilo vystlat saně dekami, naložit nevěstu, za traktory natáhnout provazy pro sáňky a lyže, jak se kdo cítil, a vyrazit na oddavky. Mařka i Burda byli spokojeni, svatba byla, jak řekl, a bude se o ní vyprávět, co budou živi.

Shánčlivý Pepa

Rod, z něhož vzešel Pepa, žil tady od nepaměti. V jejich chalupě se střídaly generace mnoho let, možná i staletí, a chalupa se nijak zvlášť neměnila. Nejprve celá ze dřeva, došková střecha a pod ní prostorná půda. Dole dvě malé místnosti, jedna pro lidi, druhá pro zvířata. Aspoň se přes zimu hřáli navzájem, neměli k sobě daleko, ani na půdu pro krmení. Podlaha byla všude
stejná, mazanina převážně z jílu a plev. Rozdíl byl, že v místnosti pro lidi ještě byl stůl, židle nebo dvě, lavice, pec a postel. U zvířat byly jesle a koryto.
Před více než sto léty však nastaly změny. Císař pán zavedl vojenskou službu pro všechny, a pradědek byl také povolán učit se, jak hájit zbraní mocnářství. Odvedli ho a vojančil v kraji, kde i po skončení služby několik let zůstal, protože se tam snadněji vydělali peníze. Vrátil se nejen s nimi, ale i s nevěstou. Vzbudila veliké podivení tím, co vše sebou měla. Ne jak místní dívky, které dostaly peřiny a buď kozu, nebo ovci, některá z movitější rodiny i nějakou korunu. Tato sebou přivedla krávu, prase, nábytek a korun prý měla několik tisíc.
Všichni z vesnice se seběhli podívat, a samým divením si málem ukroutili hlavy. Dvě postele, stůl a čtyři židle, almara, komoda a další věci, o kterých ani nevěděli, na co jsou. Jejich údiv však ještě vzrostl, když si prosadila změny, tady v horách přímo nevídané. Pro zvířata se musel vedle chalupy postavit chlév, a z původního se udělala světnice. Na podlahu v obou místnostech se položila prkna. Ona s mužem spala v jedné posteli, a děti, ne jak bylo zvykem v jejich nohách, ale v druhé posteli, všichni v té nové světnici. V kuchyni pak spali staří, a až po velkém domlouvání, povolila, aby tam mohla být po narození mláďata domácích zvířat, dokud se venku neudělalo víc teplo.
Za války chalupa vyhořela, a nová již měla skoro do metru zeď, teprve pak dřevo, a na střeše místo došků šindel. Tenkrát již takový údiv nebyl, protože se podobně stavěly i další chalupy. V této nové chalupě se narodil Pepa. Od malička se snažil o všem vědět, všechno poznat, co se dalo, tak využít. Když mu bylo deset, jel do kraje na pohřeb. Rodina sice už byla hodně vzdálená, ale na pohřeb, vzdát poslední čest, se musí. A tam uviděl, jak jejich vzdálení příbuzní žijí ve zděném domě. Do té doby si myslel, že zděný dům je pouze pro kostel, faru, národní výbor a školu. Rozhodl se takový dům pro sebe postavit, a hned na pohřbu a potom celou cestu domů se vyptával, jak se dům staví, kolik co stojí, co všechno je třeba, aby se dům postavil. Zhrozil se ceny, takovou sumu peněz si nedokázal představit, byl teprve ve čtvrté třídě. Ale hned ho napadlo, když bude zedníkem, který je pro stavbu nejdůležitější, tak velkou část peněz ušetří, a tak po skončení školy se jím vyučil.
Jako zedník seznal, jak drahý je i materiál a pro stavbu potřební i jiní řemeslníci, než jsou zedníci. To ho zarazilo, ale od jeho cíle neodradilo. Nastal i čas, kdy se měl poohlédnout po nevěstě, a tím dokázal tak vyřešit aspoň část problémů. Anča, kterou si vzal, nepatřila mezi nejhezčí děvčata. Její hlava připomínala koňskou, ale také měla sílu jak kůň. Navíc měla tátu tesařem, jeden bratr byl elektrikář a druhý instalatér. Zbývala tedy už jen dokumentace a materiál. Při jedné z řídkých procházek, našli s novomanželkou starý opuštěný písník. A nebyl daleko, ani ne půl hodiny cesty. A tak vždy, když měli trochu času, vzali každý kolečko, a něco písku navozili domů. Podařilo se mu přesvědčit i dědu v důchodu, aby místo na houby, chodil na písek. Horší to bylo s vápnem, cementem, cihlami, stavebním železem a podobnými věcmi. Až pomohla náhoda, která přeje připraveným.
Nějaký měšťák si u nich koupil pozemek, aby si tu postavil chatu. Tedy chatu, jednalo se spíš o rezidenci, a na obecním úřadě mu doporučili Pepu. On, totiž ten měšťák nemohl sehnat firmu, která by mu postavila, co chtěl on, ale všechny prosazovaly stavbu podle svých draze nakoupených projektů, které potřebovaly využít. Měšťák, po poznání Pepy, navrhl, aby na jeho stavbě nedělal jen zedníka, ale i políra, protože neměl tolik času, aby jej mohl věnovat i stavbě své rezidence, jak bylo potřeba. Pepa, po krátkém váhání, které měšťáka přesvědčilo o Pepových kladných vlastnostech, nakonec přece jen kývnul. Získal tak nejen vyšší plat, ale zaměstnal na této stavbě i zbytek rodiny, a dostal se k materiálu. Protože nebyl chamtivý, jen shánčlivý a věděl, co se smí, aby se to ztratilo v tlačenici, dokázal získat pro sebe i nějaký materiál. Zároveň prodal i nějaký písek ze starého písníku. Jeho ceny, oproštěné od daní, režie a mezd úředníků, však nedělaly ani polovinu cen, které měšťákovi navrhovaly firmy, a tak byli spokojeni oba. Když se dokončená stavba zapíjela, měšťák, mající plačtivou opici, mezi slzami vyjadřoval Pepovi díky, a sliboval pomoc v čemkoliv.
Pepa, jenž na slzy neměl čas, ani nevěděl, v čem by mu mohl pomoci, si přesto pečlivě zapsal adresu, telefon, a nabídl svou ženu Anču, aby do rezidence chodila větrat a uklízet. Když vyslovil částku, kterou za to bude chtít, měšťák zvyklý na zcela jiné příjmy, ji okamžitě zdvojnásobil, což ho později mrzelo, ale jeho pýcha mu znemožnila se o tom pak dohadovat, a pořád to bylo značně méně, než mzda domovníka. Anča sem chodila ráda, vždy to spojila s procházkou prvního potomka, kterého porodila, a tak ani ty procházky nebyly zbytečné.
Po sečtení příjmů a získaného materiálu, měli Pepa s Ančou skoro již na polovinu jejich nového zděného domu. Jenže měli už také potomka, a hlásil se už v Ančině břiše další. I oni musí bydlet ve zděném, a tak jejich radost zase nebyla tak veliká. Také písek v pískovně už docházel, a široko daleko nemohli nalézt jiný opuštěný písník. A ceny materiálu závratně stoupaly. Pepa chodil sice pomáhat na stavby sousedům, ale příliš výnosné to nebylo. Jak tu již od pradávna bylo zvykem, sousedé byli stejní šetřílci jak oni. Nechali si od něj postavit rohy stavby, komín, a zbytek si dodělali s rodinou. Ani materiálu příliš nezískal, jen několik cihel, někdy načatý pytel vápna nebo cementu, který ho nechali velkomyslně odnést, aby se s ním pak handrkovali o každou korunu mzdy. Někteří i schválně nachystali něco materiálu stranou, ale přesně spočítaného, a když Pepa podlehl pokušení, okamžitě za jeho cenu odečítali odpracované hodiny. Takto vedl Pepa stálý zápas, a i přes jeho urputnost a šikovnost nedosahoval zdaleka takových výsledků, jaké si představoval. Postihla je i smůla, když je chytili při odvozu písku z písníku, a jen včasná koupě toho pozemku od obce, která se jej potřebovala zbavit, je zachránila před popotahováním od úřadů. Když po roce vše sečetli, měli k novému zděnému domu jen o málo blíž než před rokem.
Málem si zoufali. Nalezli sice další zdroj příjmů, prováděli v širokém okolí úklid po stavbě a navrácení okolí do původního stavu. Mimo peněz tak i získali něco materiálu, ale žádný obrat v jejich situaci to nebyl. Až jednou Anča po návratu z úklidu rezidence měšťáka, vyřídila Pepovi, pozvání, aby se tam v neděli stavil. Moc se mu nechtělo, měl v úmyslu dokončit úklid po stavbě prodejny ve vedlejší obci, kde zbylo několik trámů a armovacího železa, ale ráno se nejdřív přece jen vydal do rezidence. S měšťáky člověk nikdy neví, a třeba by mohl připravit Anču o celkem snadné zaměstnání a rodinu tak o zdroj příjmu.
Majitel byl už vzhůru, a požádal ho o chvíli strpení, než vstane jeho host. Seděli a mluvili o všem možném a o ničem, jak to v takových situacích bývá. Konečně se objevil host, zívající a protahující se, než mu byl představen Pepa. Rázem ožil, a vychrlil na něj řadu otázek. Zda neví o nějakém pozemku, který by tu mohl koupit k postavení podobné chaty, jako je tato. A jestli by mu ji byl ochotný postavit, jako jeho příteli a hostiteli. To byly dvě nejdůležitější z celé řady dalších.
Písník, já se zbavím písníku, okamžitě si pomyslel Pepa. Jen jak ho k němu dostat a potom mu vemluvit jeho koupi, rozvažoval, a nahlas řekl. „O něčem bych věděl. Nejlepší by bylo se tam podívat. Stavbu vám samozřejmě provedu, to se dohodneme“.
Po snídani nasedli do terénního auta, a vyrazili. Pepa už přece jen znal měšťáky dost, a tak je zavedl napřed na místo plné kopřiv a maliní. Věděl, když uvidí tu příšernou změť, nenapadne je, že stavbou dojde ke změně, ale nebudou v takové džungli chtít být. Nemýlil se a jeli dál, aby podobně reagovali u dalšího místa. Teprve nyní je navedl k písníku, kde byla jen tráva a písčitá plocha.
„Tady by se mi líbilo“, rozhlédnul se host, a pak se podíval kolem. Spokojeně shlížel na ves pod nimi, na kopce v dálce proti nim. Pyšně se nadmul, když hostitel trochu závistivě vzdychl, „ty si dokážeš vždycky vybrat“.
„Nevíte náhodou, koho to tady je“, obrátil se k Pepovi.
„Náhodou vím, naší rodiny“.
„A prodáte mi to“, ozvalo se dychtivě.
„Musím říct ostatním“.
„Když je přesvědčíte, dostanete ode mě sto tisíc bokem. Za pozemek zaplatím, co si řeknou“, rychle ze sebe chrlil host, jak po ukázání Pepou zjistil, že tento pozemek je skoro o polovinu větší než hostitelův, a o dobrých sto metrů nadmořské výšky nad ním.
Pepovi se zatmělo před očima. Obci dal za pozemek sotva dvacet tisíc, a tady ten je ochotný dát cokoliv. Přesto ze sebe dokázal dostat několik slov o obtížích při přesvědčování, a také jak by při něm pomohlo, kdyby peníze byly předány hned při podpisu smlouvy, v které by byla uvedena mnohem nižší cena. Host mávnul rukou nad takovými samozřejmostmi, a slíbil přijet příští týden s advokátem i penězi. Jen by potřeboval vědět, kolik si má aspoň přibližně vzít. Když vyhrkl, jestli bude stačit milión, Pepa jen přikývl, neschopný ze sebe vypravit ani slovo. A pochopil, že cena se vůbec neřídí hodnotou věci, ani trhem, ale domněnkou kupujícího, co pro něj bude kupovaná věc znamenat, a jeho touhou po ní. Zapamatoval si to, aby později tuto zásadu využil jak při nakupování tak i prodeji.
Hned v pondělí zajel na úřad pro doklady, a celý týden prožili s Ančou v hrůze, aby se kupci něco nestalo, a oni o ty peníze přišli. Když přijel, spadl jim takový kámen ze srdce, že by stačil na základy staveb všech tří domů, pro ně i jejich potomky. Jak kupec slyšel od Pepy o uskutečnění prodeje, rozzářil se, a okamžitě mu podal obálku se slíbenou částkou. Potom podepsali již připravenou smlouvu, a převzali slíbený milión. Jak bylo zvykem, smlouvu zapili, a rozloučili se, po slibu Pepy, za týden stavět. Stavba měla být do zimy, a tu Pepu napadla další věc. Aby vše urychlili, mohla by jim Anča vařit, a nikdo by tak nemusel jezdit na svačinu a oběd domů.
„Skvělá myšlenka“, plácnul ho po rameni kupec, a obrátil se k Anče, kolik bude vaření stát. Vyhrkla úzkostlivě cenu, za co tady prodávali jídlo v hospodě, bojíc se, aby se mu nezdála příliš vysoká.
„Paní, já asi začnu chodit k vám na jídlo také. Vždyť vy po mně chcete pro všechny, co platím jen za sebe“, vzpomenul jméno známé restaurace, a zeptal se, zda bude stačit, když peníze doveze při zahájení stavby.
Když odjeli, dali se poprvé v životě Pepa s Ančou do tance. Bylo jasné, že příští rok mohou začít se stavbou domů pro jejich rodinu.

Hloupý Honza

Kotel na práškové topení má mnoho výhod. Takřka žádná škvára, a ta, která přece jen vznikne, je jemná jak prášek, hodící se k lecjakému použití. Uhlí, rozemleté na pudr, se dokonale spálí, tedy málokterá kalorie v něm obsažená přijde na zmar. Je tedy potřeba menší množství uhlí, a za menší množství se dá samozřejmě i méně peněz. To si uvědomoval i předseda správní rady, a dokonce sám dokázal spočítat návratnost investice za několik let, když bylo třeba vyměnit kotle, a on rozhodl o koupi těch na práškové topení včetně mlýnů na drcení uhlí. A za několik měsíců po instalaci si na svůj skvělý nápad vzpomněl, když zcela náhodně jel kolem kotelny, a rozhodnul se zajet na místo podívat, aby se potěšil pohledem na svůj nápad, realizovaný ve skutečnosti. Neboť i takový velký pán potřebuje drobné radosti, nestačí se mu dívat jen na veliká čísla na konci účetní závěrky.
Na místě ho hřálo vědomí z důležitosti svého postavení, plynoucí jednak z úcty dávané mu neskrytě najevo, a schopnosti místního ředitele, kterého před nedávnem jmenoval i přes odpor některých členů správní rady. Nyní synovec prokázal správnost jeho tehdejšího rozhodnutí, když i přes překvapivost jeho návštěvy, dokázal pro něj a jeho doprovod zajistit velmi dobré malé občerstvení, a zodpovědět všechny položené otázky. Jeho odpovědi prokazovaly též lepší přínos investičního záměru, než původně počítali. Podivná byla jen jediná věc, nijak nespěchali se s kotelnou pochlubit. Dokonce jim nabízeli náhradní program v místním podniku, což členové doprovodu rádi přijali, ale předseda se již rozhodnul, ač sám kotelnu navštívit.
„Strýčku, ty kotle bouchají“, vysvětloval synovec, když šli přes dvůr sami.
„Občas se stane, že nějaký kus uhlí není rozemletý, plamen pohasne, potom znovu chytne a z kotle vyšlehne plamen. Je to zlomek vteřiny, ale bouchne to nepříjemně. Už jsme kolem toho běhali, ale prostě je to tak všude, a nedá se s tím nic dělat. Topiči vědí, jak v kotli potemní, tak sebou bací na zem, plamen vyšlehne nad nimi. A potom je zase všechno dobré. Horší je to pro obsluhu škvárovny pod kotli. Tam je malý prostor, tak by to popeláře mohlo popálit. Tak tam chodí jen po bouchnutí, protože pak je vždy chvíli pokoj.“
Strýc, teda předseda správní rady, se zakabonil. Neměl rád, když u některého z jeho nápadů, přišli podřízení na nějaký nedostatek. I když synovec si počínal velmi rozumně a obezřele, jak dokázal u ostatních odvést pozornost jinam. Přece jen se krev nezapře. Rodina musí držet vždy pohromadě. Ale co s tím, jednou se to provalí, a nedej bože, aby s tím byl spojený nějaký karambol.
„Mimo škvárovnu to nebezpečné není“, pokračoval synovec, jakoby četl jeho myšlenky. „Ale tam bychom ten problém potřebovali nějak vyřešit. Už jsem myslil, na řešení povolat Rudu, má ten poradenský konstrukční ústav“, podíval se nerozhodně na strýce.
„Promyslím to, a řeknu ti“. Myšlenka se mu zalíbila. Ruda je další synovec, a kdyby se mu vyřešit věc povedlo, mohli by to nabídnout i firmě vyrábějící kotle. Zase by z toho byl nějaký přínos.
Předseda nasadil úsměv, protože již vcházeli do kotelny. Všem topičům i popelářům podal s úsměvem ruku, a prohodil několik slov, jak byl zvyklý, čímž zaměstnance uvedl do rozpaků.
Ale když se jich zeptal na kotle, přece jen dokázali odpovědět aspoň několika slovy. Náhle se v kotli zatmělo. Jak viděl předseda vrhat se všechny na zem, vzpomněl si na varování svého synovce. Jenže, kdo by se v šatech za desítky tisíc válel na špinavé zemi, a tak zůstal stát, než ho povalil jeden z topičů, a zalehnul ho. Akorát vteřinu před vyšlehnutím plamene, který do kotelny zároveň přinesl prach, čmoud a zápach spáleného uhlí. Všichni pomalu vstávali.
„Musím ti, Honzo, poděkovat. Nebýt tebe, tak by pan předseda byl popálený“, plácal po rameni topiče, který strhnul strýčka synovec.
Předseda, který se chystal topičovi vynadat, se kysele usmál, ale když si pomyslil, že nejen šaty, ale i on mohl nyní hořet, donutil se také poděkovat, a díval se jak ze schodiště, kterým se chodilo do škvárovny, se valí ještě dým. Snad ty šaty půjdou vyčistit, povzdechnul, a slíbil s tím boucháním něco udělat. Venku řekl synovci, aby zavolal Rudovi, a přidělil jim jednoho z topičů, který jim bude k ruce. Třeba toho, co mě zachránil.
„Ještě dnes Rudovi zavolám, a Honzu jim poskytnu. On je sice blbej, ale kotelnu zná jak nikdo, a pro tento účel se bude hodit“, slíbil synovec, vzpomínající si, jak proti bouchnutí Honza kdysi, cosi navrhoval, ale nevěděl už konkrétně co. Pak zajistil vyčištění šatů ke strýčkově spokojenosti.
Hned druhý den Ruda s několika poradci a konstruktéry přijel. V životě z nich, sice nikdo vysokotlaký kotel neviděl, a i ti nejbystřejší z nich, si jej představovali jako nějaká velká kamna. Ale to jim vůbec nevadilo, byli přece především poradenská firma. Důvody k okamžitému nástupu byly dva. Prvním přání strýčka. Druhým nedostatek zakázek, přes masivní reklamu a inserci jim zákazníků stále ubývalo, zejména těch, co si od nich dali někdy poradit.
„Vedeme celý tento výzkumný úkol v sérii PA 11, a potom už jen pořadové číslo“, svěřoval Ruda svému bratranci. „PA znamená prioritní ve skupině A, první jednička, že se jedná o prioritu v poradenství, druhá jednička i o prioritu v konstrukci. Tedy má absolutně před vším přednost“.
Bratranec na něj ohromeně hleděl. Fascinovalo ho, jak z několika písmen a čísel dokázal udělat nejen věc důležitou, ale absolutně nepostradatelnou. Záleželo mu pouze na tom a pak na úpravě konečného elaborátu. Dokázal vymýšlet různé druhy podtrhování a varianty písmen názvů odstavců, vše proložit obrázky a diagramy, takže konečný výsledek byl absolutně nic neříkající a nepřehledný spis, který však budil úctu. Bohužel firmy hledaly řešení, a tak původní zájem rychle vyprchal. Strýček naštěstí zase pomohl, a Ruda měl zakázky aspoň od státu nebo obcí, které potřebovaly něco vykázat před občany, a k tomu se elaboráty náramně hodily. I ti největší kverulanti se rychle vzdávali svých námitek a požadavků, než aby se jim poskytnutým elaborátem prokousávali znovu a hledali v něm odůvodnění řešení problému.
Ruda dál mluvil, což bylo jediným, co dovedl.
„Stačí, já těm odborným věcem stejně nerozumím“, zarazil ho bratranec, který pocítil hlad, a pozval Rudu na oběd, kde mu zabránil mluvit o jejich úkolu.
Odpoledne se celá poradní skupina sešla, včetně Honzy. Ten se chystal sdělit vše, co o kotlích a kotelně věděl, ale byl včas zaražen, aby čekal, až bude dotazován. Potom Ruda přednesl skupině, co mu nedovolil doříci bratranec, a její členové tiše naslouchali, neboť jim přitom bylo podáno občerstvení, a při pití a jídle se nemluví. Zásadu dodržoval i Honza, který dosud něco takového ani nejedl, ani nepil, a práce ve skupině se mu začala zamlouvat. Druhý den pak s nimi šel do kotelny, kde vše natáčeli videokamerou, vše fotografovali a vzali i všechny dokumenty od kotlů a kotelny. Na štěstí, kotle bouchli až po jejich odchodu.
Řadu dní trávili v pro ně vyhrazené místnosti, kde po dvou týdnech pochopili, že neustále nevědí, o co jde. Skupina se už chystala své nevědění převést do elaborátu, ale Ruda je nyní striktně zarazil, sdělujíc jim, že nyní musí přijít s nějakým výsledkem, protože strýčkovi na něm záleží. To bylo na pováženou, hrozil jim zánik, pokud se strýček na ně rozzlobí. Předák skupiny okamžitě navrhnul vše svést na Honzu, topiče, který je neseznámil řádně s problémy.
Ruda vycítil možnost úniku, a Honzu naposledy zavolal. Po dlouhé řeči, v které ho řádně vypeskoval, se zeptal, zda k tomu nechce něco říci.
Honza se cítil provinilý a nejistě se rozhlížel, ale ve všech očích četl odsudek. Zajíkavě pak spustil, jak ho napadlo, co dělat, aby se před bouchnutím a následným plamenem ochránili. Řekl to ostatním, zkusili to a vše vyšlo. Zatížili průzory směřující k nim, aby je tlak, vzniklý při bouchnutí nezvednul. Pak šel plamen jen průzory do stran proti zdi. Kdyby se tam dala nějaká stěna z plechu, mezi kotle a zeď, nemohl by se oheň dopředu k topičům vůbec dostat. Stejně tak, kdyby se schodiště dole ve škvárovně opatřilo dveřmi. Stačilo by doběhnout a za sebou zavřít. Skončil, a rozpačitě se poškrábal na hlavě, když slyšel od Rudy. „No, nápad to není špatný, ale musíme ještě vše spočítat, a udělat řádný rozbor.“
Za týden Ruda volal strýčkovi i bratranci o nalezení řešení. Předložil jim nádherný mnoho stránkový elaborát s fotografiemi, diagramy, popisy zařízení před a po instalaci ochrany před následky výbuchu menší síly, ale hrozícím následky styku plamene s obsluhou kotlů. Všichni byli spokojeni. I strýček, který okamžitě věc nabídl výrobci kotlů, a ten ji přijal a zaplatil. V tisku se objevila zpráva o významném řešení této problematiky, a Ruda přijímal ode všech gratulace, a zároveň procenta za svolení k použití jejich řešení..
Jen bratranec, ředitel si konečně vzpomněl, co mu Honza říkal před nějakým časem, když vše pročítal. Stavil se tedy u Rudy. „Byl vám ten hloupej Honza něco platný? Mám mu dát nějakou odměnu?“
„Nějakou tisícovku mu dej. Je sice hloupej Honza, ale ať má od něj rodina pokoje. Nevíš, co ho může napadnout. A tady máš provizi za to, že jsi nás strýčkovi dohodil“, podával mu nakonec silnou obálku.
Ředitel vytáhnul z obálky tři tisícovky, z nichž jednu zastrčil okamžitě zpět. U druhé váhal, ale potom ji přece jen nechal venku u té první, a zavolal k sobě Honzu, aby mu sdělil, že tady mu posílá Ruda něco za jeho pomoc, a slíbil Honzovi vyřídit jeho poděkování Rudovi.

Zatvrzelci

Bláha s Bláhovou pomalu vstali, chvíli jakoby váhali, zda se vůbec mají rozloučit, ale přece jen nakonec se Bláha natáhnul přes stůl, podávaje ruku Vrbovi. Ten mu s ní otráveně potřásl, a na Bláhovou, už u dveří jen kývnul. Na otázku Bláhy, již směřujícího k manželce, zda si to přece jen nerozmyslil, zavrtěl hlavou, a ztěžka řekl, „ne“. Vyslechnul bez zájmu jejich slova, že ještě přijdou, a zavřel za nimi.
Bláhovi ušli popuzeně několik kroků, a když byli za křovím, oddělujícím chodník od Vrbovy zahrady, oba ze sebe skoro současně vyrazili, „lakomci lakomí, zatvrzelci tvrdohlaví, a to jsme s nimi ztratili víc než hodinu“.
Pak už šli mlčky, až domů, každý v duchu rozvažujíc, proč jsou lidi takoví. Byli dnešním jednáním nejen zklamání, ale cítili přímo velikou křivdu, které se na nich starý Vrba dopustil. Přitom všechno začalo tak slibně, ale když on neví, co by chtěl, a chce pořád víc. Už byli doma, když Bláha najednou zahrozil k Vrbovu domku, dodávaje vztekle pro sebe, ať jen někdy Vrba za ním pro něco přijde. Požene ho svinským krokem od domu, kdyby to bylo cokoliv. A jeho žena hned dodávala, že se zachová úplně stejně, kdyby přišla Vrbová. Sedli ke stolu, otevřeli láhev piva, a nalili si každý sklínku. Potom Bláhová láhev uzavřela pečlivě, a nedbaje mužova pohledu, vrátila ji zpět do ledničky. A při pivu rozebírali, proč dnes tak špatně dopadli, a jak vše napravit.
Počátek byl vlastně v Bláhově přihlášení k rybářům. Už léta ho přesvědčoval jeden z kolegů v práci, aby se k nim dal. Neměl však čas, byl buď pořád v práci, nebo dělal kolem baráku a na zahradě. Když však šel do starobního důchodu, kolega přišel k nim, a jal se přemlouvat znovu. Vyslechla ho i Bláhová, co neřekl, na to se ho zeptala, a nakonec se i ona nadchla pro myšlenku, aby to manžel aspoň zkusil. Ryby mají oba rádi, a když může chytat prakticky, kde chce, nějakou určitě přinese. Té práce kolem mít moc nebude, přece nebudou honit starého člověka. A tak udělal zkoušky, a chodil na ryby. Tedy chodil, spíš jezdil. Rybník i řeka byly dost daleko. Začal jezdit autem. I když se rybáři střídali, a po každé bral auto někdo jiný, přece jen to něco stálo. Párkrát, když na něj přišla řada, něco s autem měl, ale víckrát autem jel. Potom si všiml, jak někteří jezdí na kole nebo na malé motorce. Jenže oni kolo ani moped neměli. Tak se začali shánět po něčem starším, jež by pro tento účel zcela stačilo.
„Tak jsem ti něco našla“, spustila před několika dny Bláhová významně.
Bláha zpozorněl, jak slyšel tento tón hlasu. Buď to bude úplný nesmysl, nebo opravdu něco významného. Dnes měl štěstí, byla to opravdu věc, která stála za to. Bláhová byla dnes pro mléko u Vrbů, a na jejich dvoře spatřila babetu. Aspoň tak usuzoval, když popsala, co viděla.
„Tedy, mámo, to je věc. Ta má spotřebu snad jen litr na sto kilometrů.
Oba začali rozechvěle počítat. I při dnešních cenách benzinu, postačí chytit jednu rybu na takových deset jízd. A on chytí v průměru dvě ryby, když už se k vodě vydá. Opravovat na ní není vlastně co, a pokud by náhodou nějaká potřeba vznikla, však si ji dokáže zařídit. Hlavně aby byla pojízdná, a aby ji Vrba prodal. Obešel pár chlapů, aby zjistil, kolik se za takovou starší babetu platí. Příliš nadšený se domů nevrátil, cena se pohybovala mezi pěti až deseti tisíci.
„Tolik nemáme. Na úspory se sahat nebude, co kdybychom na něco potřebovali peníze“, vyjekla manželka, když tu sumu slyšela.
„Copak, já snad chci něco vybírat. Musíme to udělat nějak jinak“, a hned jednal.
Nejprve poslal ženu k Vrbům, aby mezi řečí zjistila, zda vůbec na ní Vrba ještě jezdí, a pokud ano, tak proč. Chvíli se bránila, protože se jí nechtělo, když tam byla včera pro mléko. Měla totiž zásadu, chodit si k sousedům něco vypůjčit tak jednou za čtrnáct dní. Věřila v lidskou zapomnětlivost a nejistotu, proč a zda vůbec u nich předtím byla. Praktikovala tyto návštěvy už řadu let, a zatím jí vycházely, nikdo si jistě nevzpomenul, co jí vlastně půjčil, a tak se jí dařilo v domácnosti dost ušetřit. Ale naléhání muže bylo stále větší, a když dokonce navrhnul, aby za důvod příchodu uvedla vracení mléka, které si vypůjčila, podlomily se jí málem nohy.
Ten je tou motorkou úplně posedlý, když chce takhle vyhazovat, pomyslila si. A osvítil ji nápad, půjde si půjčit droždí.
Bláha přecházel nervózně kuchyň, než se dočkal jejího návratu. Vida, její rozzářenou tvář a svítící oči, potěšil se. Patrně pochodila dobře. Místo o babetě však začala vykládat o narození jejich vnuka. Co nám je do jejich spratka, pomyslil si, ale vydržel poslouchat dál, a brzy byl rozzářený jak ona. Hlavně, když slyšel, že Vrba dávno na motorce nejezdí. Jejím plánem bylo, jít jim blahopřát k narození vnuka, a přitom jako mimoděk stočit řeč na babetu. Tak nemusejí dát najevo, o co jim jde, a budou ve výhodě.
„No jo, ale s tím blahopřáním jim musíme pro toho haranta něco donést“, řekl úzkostlivě.
„Už to mám vymyšlené. Jak jsem našla tu šálu, rozpárám ji, a upletu z toho pro něj kalhotky a bačkorky. Zítra budu hotova.
Zachmuřil se. Počítal se šálou na zimu pro sebe. Ale zase uznával, že šála za to stojí, a chvíli se i opájel myšlenkou, my jim pro vnuka, oni nám babetu. Byla by to nádhera, kdyby to nebyla pitomost. Zaplatit asi něco bude muset. Oba dlouho rozvažovali, než se rozhodli přece jen něco pustit. Kolik, nevěděli, ale pět tisíc, co lidé chtějí, určitě nedají. Druhý den večer se k Vrbům vypravili, celkem spokojení. Ze šály ještě hodně zbylo, možná budou mít oba dva na zimu rukavice.
Vrbovi na ně udiveně hleděli. Ani ne tak, že přišli, tak jednou dvakrát do roka se u nich stavili na večeři. Nemohli se však vzpamatovat z toho, když Bláhová položila na stůl balíček a dlouze vykládala, co upletla pro jejich vnouče.
„Tak mu připijeme na zdraví“, přerušil její litanie Vrba, a postavil na stůl láhev se slivovicí.
„Nechceme zdržovat, ale na zdraví připijeme“, sedali si Bláhovi ke stolu.
Šťastný dědeček rozhodně na zdraví prvního vnoučete nešetřil, a Bláhovi se tu líbilo stále víc. Zejména, když Vrbová přinesla na stůl pěkně prorostlý pečený bůček, chleba a okurky, vyzývajíc je, aby si brali podle chuti. Bral si, a kdyby ho žena pod stolem nekopla, snad by i zapomněl, proč přišli. Nevěděl ale, jak převést řeč z narození potomka k babetě. Usilovně přemýšlel, a vysílal tklivé prosebné pohledy k ženě, až ta konečně pochopila.
„Chtěli jsme donést i rybu. Ale ještě se nesmí chytat. Nevadí, doneseme ji později“, začala ze široka. Potom vyprávěla jak je u rybářů, co ho to stojí času a peněz, a žádný výtěžek z toho ani nemá, protože je na ryby daleko. Teprve pak se zmínila, jak u nich viděla na dvorku babetu, ale pokračovala dál o nebezpečí jezdění na silnicích. Snad každý den je v televizi, kolik lidí v tom provozu zahynulo.
„Ty máš babetu“, chopil se Bláha řeči.
Vrba přisvědčil, a hned dodal, jak ji koupil před třiceti léty. Dvacet let na ní už nejezdí, ale bylo mu ji líto vyhodit, když za ní dal tenkrát skoro tři tisíce. Bláha se pro sebe spokojeně usmál. Babeta stará třicet let, když stála tehdy tři tisíce, tak teď je za ni tisícovka až moc. Stačí pětistovka, vzápětí se opravil, a jen tak mimochodem se zeptal, jestli ještě vůbec jezdí. Když Vrba přisvědčil, oddychl si, a začal mluvit o rybách. Potom se hovor stočil zase na vnouče, a Vrbová rozbalila balíček. Trochu užasle hleděla na přinesený dárek, a když na prstech cítila štiplavost vlny, poznala přepletení z něčeho staršího, ale zmýlila se, když pomyslila na svetr. Nedala na sobě nic znát, a znovu poděkovala, přemýšlejíc jak to vyhodit. Nejlepší asi spálit, tohle přece malému nemůžu dát, vždyť by ho vlna ukousala. Bláhovou to nenapadlo, nemá vnoučata, smířlivě si pomyslila, a přeslechla její otázku, zda nechce ještě uplést svetr pro Vrbu. Až při jejím opakování bezmyšlenkovitě přikývnula.
„Tak já mu jej upletu, a můžeme jej vyměnit třeba za tu babetu“, řekla Bláhová rychle, a významně se podívala na manžela, jak to zaonačila.
Nastalo ticho. Teprve po chvíli pochopili Vrbovi souvislost všeho, a popleteně se dívali na sebe, zda si opravdu myslí totéž, a jestli se náhodou nemýlí.
„Já bych nějakou stovku ještě přidal“, přerušil Bláha mlčení.
„Ale já ji neprodávám“, ještě trochu zmateně odpověděl Vrba.
„Jak to, že ne. Vždyť jsi říkal, jak ti tu dvacet let leží, a jezdit na ní nebudeš“, přerušil ho rozhořčeně Bláha. „Takhle ti ubude starý krám, a ještě dostaneš svetr a pár stovek. Já ji potřebuji na ryby, jinak bych ji nechtěl“.
„On ji chce syn. Proto jsem ji vytáhnul, a pospravoval“.
„Nebuď směšnej. Syn? Ten si koupí novou, pořádnou motorku. Peněz má určitě dost.“
„On ji potřebuje, jak musí jezdit ke včelám“, skoro se omlouval Vrba.
Vždyť povídám. Včely. Med. Na tom se dá vydělat. Ten takový krám nepotřebuje. Hele, stará ti uplete svetr. Já přidám ještě pět stovek, a babeta je moje. To je přece nabídka“.
Ale když Vrba znovu odmítl i tento kulantní návrh, šli Bláhovi domů, rozhořčeni na nejvyšší míru. Dopili poslední hlt piva ze sklínky, a chvíli se rozhořčovali, co všechno chtěli dát, a Vrba ne a ne. Přemýšleli, jestli to zkusit ještě jednou, ale nakonec dospěli k závěru o marnosti takové návštěvy, a Bláhová vítězně vytáhla kalhotky a bačkorky pro vnouče, které stačila při odchodu sebrat, slibujíc muži zase uplést šálu.

Raději si zlomit nohu

Jak usednul po svatbě do auta, otevřel krabici s cukrovím. Příliš vábně nevypadalo. Nejhorší však byl snad sto násobný počet mravenců, kteří ho předešli v konzumaci, zmateně s kousky výslužky pobíhali po krabici a hledali cestu do mraveniště. Nechal je svému osudu, a vytáhnul z kapsy saka obálku. Když ji rozevřel, uviděl desetikorunu, úzkostlivě se ze své osamělosti krčící v rohu. Povzdechnul, všechno vzal, a vylezl z auta ven. Jak uviděl malou družičku, podal jí desetikorunu, aby si koupila něco sladkého u cukráře naproti. Radostně vypískla, a okamžitě se hnala přes ulici. S krabicí prošel průjezdem až na dvorek, kde otevřel krabici znovu, a lámal cukroví slepicím, které se kolem něj, radostně kdákajíce, seběhly, a spíše než o kousky cukroví, se mezi sebou rvaly o ty mravence. Když krabici vyprázdnil, položil ji na špalek, a vracel se k autu, ale než opustil dvorek, spatřil za oknem ženu, pozorující ho se zlostným výrazem. Přesto, jak jí zamával, zamávala mu také.
Když dojel na náměstí, a uviděl nápis restaurace, pocítil hlad, od snídaně nic nejedl, a bude muset jet přes padesát kilometrů. Zastavil, a v lokále se zeptal, zda mají něco k večeři. Byl rád, když hostinský přikývnul, a z nabídnutých jídel si vybral guláš. Usednul k osamělému stolu, a jak mu donesli jídlo, hladově se do něj pustil. Přikývnul, když se ho číšník, který donesl kávu a pití, zeptal, zda přijel také na svatbu. A jak ten se soucitným úsměvem odešel, zapálil si, a vzpomínal, jak ke všemu vlastně došlo.
Nejspíš tehdy před měsícem, když přijel do práce novým autem? Mezi jinými jej prohlížela a také obdivovala kolegyně Bártová. Udivila ho svou radostí, snad větší, než měl z auta on sám. Za několik dnů mu při svačině, když byli sami, řekla o svatbě své poslední ze čtyř dcer, a pozvala ho na ni, jako jediného z práce. Nevěnoval pozvání, či spíše jeho způsobu velkou pozornost. Jen ho trochu udivilo, když vykládala, jak je jejich rodina starosvětská, a tak oznámení ani netisknou, a jdou za každým osobně. Vzápětí stočila řeč na svatební dar, protože je jejich rodina také upřímná, a nechce, aby se mladým sešly třeba dvacatery hodiny, jak se někdy stává. A okamžitě mu navrhnula koupit mikrovlnku, a věděla dokonce i typ. V prodejně se mu zatočila hlava, při jejím placení, neboť cena byla asi trojnásobek toho, co chtěl původně dát.
Ale zdůvodnil si to tehdy pro sebe, vždyť tam budou s Martou, jeho přítelkyní, jíst a pít celý den, a k rodině nepatřím. Druhý den se ptala Bártová na ni, a když slyšela odkud je, ihned prohlásila, že se vůbec nebudou zlobit, když z takové dálky nepřijede.
Při dnešním příjezdu si nejprve myslil, že se spletl v adrese. Nikde nikdo, jen dvě auta před domem, ale bez obvyklých stuh a rozmarýnu. Vystoupil, aby se zeptal, kde vlastně Bártovi bydlí, ale to už vyběhla z domu, lomíc rukama. Zda by nemohl s jejím manželem dojet pro tetičku, které ujel autobus, a bydlí nedaleko. Manžel vyšel s ní, kupodivu v montérkách a s balíkem papírů v ruce, které mu rozprostíral do kufru. „Vezmeme při cestě cement, když už tam jedeme“. Stavebniny nebyly zrovna při cestě, ale včetně cesty za tetičkou a s ní nazpět, víc než šedesát kilometrů nenajel. Při návratu všechno rychle vyložili, a na auto mu přidělali stuhy, rozmarýn a kytici, sdělujíc mu, že poveze nevěstu na obřad a oba novomanžele potom nazpět. Když jim vyhověl, prosila ho Bártová, aby zavezl tetičku domů, neboť se jí udělalo špatně. Tetička celou cestu nadávala na bandu lakomou, mlátíce přitom holí do podlahy auta. Oddechl si po zjištění jen několika vrypů na gumových koberečcích, vlastní podlaha byla nedotčena, a i cesta byla nyní o dvacet kilometrů kratší, než když jel pro ni a cement.
Z obavy, aby je neurazil, a také dosud nepředal svatební dar, se zase k Bártům vrátil, i když ho neodbytně celou cestu pronásledovala myšlenka, aby jel co nejrychleji pryč. Vzal mikrovlnku, a nesl ji dovnitř, kde ji postavil k ostatním darům. Nevěsta i její matka mu děkovaly, a zvaly ke stolu, mezi ostatní. Posadil se, rozvažujíc, zda si vzít jeden z chlebíčků, které před ním ležely na talíři. Nakonec svůj nápad zavrhnul a odolal. Brzy mu přinesou oběd, a byl by přejedený. Mezitím přišel jeden z manželů ostatních dcer, a talíř s chlebíčky odnesl.
Místo něj se objevila Bártová. „Strašně se omlouvám, ale z oběda už vůbec nic nezbylo. Tak si aspoň vezměte chlebíček. Kde jsou?“, vykřikla, když její zrak padnul na prázdný stůl“.
„Nějaký pán je odnesl“, informoval ji tiše, a po jejím dotazu popsal, jak vypadal.
„Běž rychle za Karlem“, křičela na nevěstu, která se v místnosti právě objevila, líčíc jí, co se stalo.
„Ani mě nenapadne. Ten už je s těmi svými fakany dávno sežral. Znáš je, jak jsou hltaví“, a sedla si ke stolu, nalévajíc si z jediné lahve pivo. Když si nalila po druhé, zeptala se, zda nechce také napít. Jak odmítl kvůli řízení, kývnula spokojeně hlavou, a dolila si zbytek.
Po jeho dotazu, zda by k pití nebylo něco jiného, ochotně vstala, a natočila mu sklenici vody. Vypil ji rázem, a přemýšlel, jak se rozloučit, a jet někam na oběd.
„Mě je tak trapně, s tím obědem. Hned přinesu něco jiného. Zatím klidně seďte. Taky se musíme ještě vyrovnat za ty jízdy. Nemějte obavy, dlužni vám nezůstaneme“, a když se přece jen zase posadil, odběhla.
Brzy slyšel její cupitání, které přestalo patrně až u dveří, a ozvaly se vzrušené hlasy její, manžela a dcery nevěsty. Hlasy stále nabývaly na síle, a místy se měnily v ječení, které, ani když nechtěl, nemohl neposlouchat. Bártová mínila, že by se jemu mělo něco dát, za jízdy, které pro ně dnes udělal. Manžel i dcera souhlasili, a hned dodali, aby mu tedy něco dala. To ji rozčílilo, a pronesla na jejich adresu, však jel tobě pro cement, a s tebou na radnici. Muž okamžitě oponoval, jízda pro cement byla ve skutečnosti jízdou pro její tetu, a cement jen přiložili na cestě. Stejně nevěsta vyčítala, proč jejím sestrám zaplatili svatby úplně, a po ní chtějí, aby si platila část sama. Po dlouhém přehadování, manželův odpor zeslábl, a slíbil něco dát. Stejně i nevěsta řekla, ať máma sebere něco z její výslužky, a dá to jemu. Otevřely se dveře, a Bártová usměvavá ze svého vítězství, mu podávala krajíc chleba, namazaný sádlem. I když jeho vrstva chléb ani nepokryla, bylo poznat z jeho barvy a vzhledu, řadu let, po které jej šetřili, pro nějakou slavnostní příležitost.
„Bohužel jsem žlučníkář“, vzmohl se aspoň na nějaký odpor, a vyvolal u ní rozpaky, co má dělat s tím namazaným chlebem.
„Musím se již rozloučit“ vstal a šel ke dveřím.
„Ale přece jen takto neodejdete“, něco vám dáme. Výslužku, a za ty cesty, a začala volat na tátu a dceru. Otec mu strčil do kapsy obálku, a nevěsta do rukou krabici. Teprve pak odešel.
„Ještě něco“, vyrušil ho z myšlenek hospodský, dodávaje, „než na takovou svatbu, tak si raději zlomit nohu, že. Ostatní svatebčané tu byli před vámi, stejně jako ti, co tu byli, když Bártovi vdávali ty tři starší holky. Vstal, zaplatil, a vyčítal si, že se v hospodě nestavil před svatbou. Mohl ušetřit aspoň čas.

První den

Petr ráno vstal, nasnídal se a pomalu šel k autobusu, který měl před domkem, tady ve vesnici, odkud vyjížděl. Byla to jeho první cesta na novém místě. Přistěhovali se sem do hor, z kraje, kde také jezdil autobusem. Ale hned při nástupu do zaměstnání, ho dispečer upozorňoval na rozdíl mezi ježděním dole v nížině, a tady. Pokrčil rameny, odfrknul, že až na užší a točící se silnice, jiný rozdíl nevidí. Dispečer pokrčil rameny také, a dodal, „časem všechno poznáš“. A mimo toho, aby si vzal autobus domů, protože bude odtud ráno vyjíždět do města, už dalšího nic nedodal. Teď se podíval na hodinky, a potom se rozjel k návsi, odkud měl za pět minut vyjíždět. Na zastávce už stálo několik lidí, kteří ožili, když dojel, a hrnuli se ke dveřím.
„Jarda nejede“, zeptal se první, co nastoupil do autobusu, když mu prodával jízdenku.
„Šel do důchodu. Místo něj budu jezdit já“, odpověděl, a přemýšlel, kolikrát to bude ještě muset vysvětlovat.
„Jarda je v důchodu. Místo něj nás bude vozit tady ten“, otočil se muž k lidem za sebou, aby je upozornil na změnu.
Způsob to byl účinný, další se už neptal. Jako poslední přišla starší žena, žádající dětský lístek. Udiveně se na ni podíval, bylo jí nejméně padesát. Když jí to řekl, rozchechtala se, a hned s tím, prohýbajíc se smíchem, seznámila i ostatní pasažéry, u nichž tím vyvolala stejné veselí. Teprve potom si všiml malé holčičky, která byla dosud skrytá za babičkou, která ji nyní postrčila před sebe, dodávaje, „dovezeš tady malou do města. Na autobusáku na ni bude čekat teta, a ta si ji odvede. Kdyby tam náhodou nebyla, tak Fanynku zavedeš k ní, malá cestu zná, povede tě. Ale samotnou ji neposílej, ona by čuměla po výkladech, a teta by měla starost, kde je.“
Než stačil odmítnout, byla stará pryč, a tak ukázal malé, kam si má sednout, a protože byl čas, rozjel se do vedlejší vsi. Tam na zastávce, stejně jak i na následujících, proběhlo vše jak na té doma ve vsi. První pasažér se zeptal, kde je Jarda, a pak to oznámil hlasitě ostatním. Opatrně přes něj koukal, zda tam není nějaká starší žena s dítětem. Měl štěstí, nebyla. Sotva se rozjel, ozvaly se rozčílené hlasy.
„Co děláš, kam jedeš? Vždyť tu ještě není starej Kolařík.“
Zastavil, a vzápětí se rozproudila debata, co s dědkem může být. Nikdy nezaspal, až dnes. Pak někdo navrhnul, aby pro něj řidič zajel. Což vyvolalo smích místních, poukazujících na lávku, přes kterou autobus nepřejede. Rozhovor se stočil k tomu, aby tedy pro něj řidič zašel. Uznali ale jeho nevědomost, kde Kolařík bydlí, a nejmladší z místních se k němu rozeběhnul. Za pár minut se vrátil, aby všem sdělil Kolaříkovo onemocnění, pro které dnes, a ještě pár dnů nebude moci jezdit. Zároveň předal Petrovi recept na léky pro Kolaříka, které mu má vzít v lékárně, nedaleko autobusáku. „Jeho stará tu při cestě zpátky bude čekat, říkal jsem, že nevíš, kde bydlí“, oznamoval mu nakonec.
Petr povzdechnul, nabral další lidi na dvou zastávkách ve vsi, a vyjížděl z vesnice ven, ale za poslední zatáčkou, na něj mávala nějaká stařena holí, a cestující opět vyžadovali, aby kvůli Mařce, která je špatná na nohy, zastavil.
„Už jsem myslila, že mi ujedeš“, vylezla ztěžka po schůdcích.
„Mimo označené zastávky, nesmím stavět“.
„To je možné, ale já vždycky nastupuji tady. Přímo proti baráku. Tak řekni těm šéfům u vás, aby tu zastávku udělali“.
Dal jí jízdenku, už mlčky, počkal, až dosedla, a přemýšlel, co ho bude čekat v další vsi. Tady měl štěstí, vše proběhlo spořádaně. Stejně i v posledních obcích před městem. Dokonce i na autobusovém nádraží čekala teta na Fanynku, a tak šel jen pro léky, a potom na kávu do bufetu u čekárny. Prodavač, který ho viděl poprvé, se s ním dal hned do řeči, vyptávaje se, odkud je, kdy se sem a proč přistěhoval, jak se mu tady líbí. Petr mu svěřil své zkušenosti, které měl z prvního dne, co tady dělal řidiče.
„No jo. Moc se ti to nelíbí. Ale máš linku ze Záhoří, a tam, vůbec na všech horských linkách, je to tak zavedené“, pokrčil rameny. „Teď je toho málo, ale počkej v létě, budou borůvky, houby, brusinky. V zimě zase zabíjačky. Pak se něco navozíš“, zasmál se, a pokračoval, „ono je to asi tím, že tady není autobus dopravní prostředek mezi obcemi, ale spojovací mezi lidmi“.
Přerušil rozhovor, podal nějakému klukovi žvýkačky, a zase se vrátil. „Vždycky jednou za čas se s tím pokouší šéfovo něco dělat, ale marně. Tady to jinak nejde. Lidi si prostě vyhovět musí, jinak by tu neobstáli.“
Vzal od něj špinavý hrnek, a ptal se na další přání. Petr sice žádné neměl, ale chtělo se mu vykládat, a měl ještě dost času, a tak si poručil tonik. „No jo, ale co policie?“
„Ti rozumní nic nevidí, a blbí tu vydrží krátkou dobu“, mávnul prodavač rukou. Pak mu vyprávěl několik příhod, maje za cíl jeho uklidnění. Spíš ho však zastrašil nepředvídatelnou budoucností.
„Konečně, že jdeš“, vítal ho zlostně čekající chlap u autobusu, protože už chvíli pršelo.
„Musí se taky najíst a napít, Prouzo“, zastal se ho, než stačil odpovědět, starší chlap.
Prouza vysvětloval, že o něj nejde, ale o balíky, co má sebou. Byly to součástky skříní, které tu koupil, a nyní vezl domů. Za pomoci muže, který ho napomenul, začali balíky dostávat do autobusu. Po několika natočeních je dovnitř dostali, ale zároveň ucpali vstup. Všichni, co již seděli v autobusu, se zamýšleli, co s tím. Nakonec se rozhodli, vyřešit přepravu balíků, jejich položením na zadní sedadla, kde nebudou překážet. Sedící si je pak podávali přes hlavu, až se dostali na místo. Přistupující se divili, proč nejsou místa k sezení, ale po zjištění zabrání sedadel balíky, každý pochopil, že Prouza musí je nějak dostat domů, a nebude platit hříšné peníze, nějakému dopravci, a všichni v klidu zůstali stát.
Odpoledne převážel Petr jen dvoje vajíčka a králíka, ale adresáti čekali, kde měli, tak už vše začínal brát s klidem. Pohovořil zase v bufetu a několika dalšími řidiči, kteří jezdili na jiných linkách. Mimo dvou, poskytovali stejné služby. Při návratu, viděl na stanici dlouhou frontu s kufry a jinými zavazadly. Proboha, to nezvládnu, pomyslil si. Sešli se snad všichni známí a příbuzní, a přemýšlel, jak a kde si poznačit, komu co předat.
„To jsou letňáci, přijeli na Hvězdičku“, informovala ho jedna z žen, která s ním jela ráno do práce od nich ze vsi, a proto považovala za svou povinnost ho se vším seznámit, a hned dál pokračovala. „Před vesnicí to vezmeš doprava, místo doleva, a dovezeš je k penzionu. Od něj sjedeš k tvému domku. My dojdeme z kopce pěšky“.
„Já ale nemůžu jezdit, kudy chci. Musím jet po určené trase. Co kdyby někdo na zastávce byl“, namítal.
„Kdo by tam tak byl. Když je to na konečné. A daleko to máš stejně, jako bys jel spodem. My seběhneme dolů, že jo“, obrátila se k pasažérům z vesnice.
„Samozřejmě. Přece se oni nebudou tahat s kufry do kopce“, zněla unisimo odpověď.
Letňáci se debaty neúčastnili, jen k němu vysílali prosebné pohledy, až souhlasil. Dovezl je k penzionu, kde vystoupili i místní, a majitel penzionu ho mezitím pozval i s rodinou na neděli, kdy bude mít zvěřinu, a nechá jim extra porci, něco, co ještě nejedl. Přikývnul a sjel domů, protože měl dvě hodiny čas do poslední jízdy. Vyprávěl manželce všechno, co se mu dnes přihodilo, a také o pozvání na nedělní oběd. Ta jen povzdechla, ale nic neřekla.
Večer vyjel, a až na dva lidi do další vesnice nikoho nevezl. Na autobusovém nádraží byl už bufet zavřený, a tak mu nezbylo než čekat sám. Asi čtvrt hodinu před odjezdem se začali trousit první cestující. Ale když ho viděli sedět venku, tak si také posedali kolem, a čekali s ním. Jako poslední, zrovna když otvíral autobus, přišel nachmelený chlap, rozjařeně dorážející na všechny ostatní.
Než mu jeden z mužů povídal, „tak co, dneska jste, Metode, brali. To ti Mařka dá, až zjistí, kolik jsi tu nechal u Lípy“.
Metod se na chvíli zarazil, nejistě se zasmál, nakonec se dal do zpěvu, „a každá dá, proč by nedala“, a zpíval i při jízdě, než se najednou zarazil, a začal dorážet na Petra, aby ho zavezl v příští vesnici do hospody. Když mu neodpovídal, vstal, a hrnul se k němu.
Jak ho ve zpětném zrcátku viděl se potácet v uličce, přemýšlel, jestli nemá zastavit, aby se nic nestalo, až se k němu dostane. Než se rozmyslel, vstal z jednoho sedadla udělaný chlap, chytil Metoda pod krkem, a praštil s ním o sedačku na druhé straně. Metodova rozjařenost rázem byla ta tam. Chvíli si pro sebe brumlal, a potom vykřikl, „Řeháku, to tě bude mrzet. Teď už, vy policajti, mlátit lidi nesmíte. Já si budu stěžovat“.
„Drž hubu, Metode, nebo ti jednu opravdu třísknu“, ozval se Řehák spíš otráveně, než aby hrozil.
„A všichni, co jsme tady, mu dosvědčíme, že jsi ho, ty vole napadl, když ti bránil ukrást řidiči kabelu“, smáli se ze zadu další chlapi.
Metod už zůstal zticha, a na první zastávce vystoupil, křiknou do zavíraných dveří ještě nadávku určenou všem v autobuse. Všichni se začali řehtat, a pak probírali, jestli domů přijde ještě dnes nebo až zítra. Většina sázela na to, že tady v hospodě přespí, a ráno pojede odtud rovnou do práce. Ženské litovali Mařku, a vyčítali chlapům, že mu aspoň nesebrali peníze. Takhle Mařka zůstane odkázaná zase jen na svůj plat. Jejich lamentování přerušil chlap, který na sedačce, kde původně Metod seděl, vzal kabelu jím tu zapomenutou, a vytáhnul z ní peněženku s výplatou. Podal jí jedné z žen, aby jí Mařce donesla, když jde kolem. Ještě chvíli se přítomní bavili, na účet Metoda, co bude dělat, až zjistí, že je bez peněz, a hospodský po něm bude chtít, aby si útratu odpracoval. Ale to už byli v Záhoří, a všichni se začali zvedat.
„Tak jak se ti tu líbí“, ptal se Petra Řehák, když vystupoval.
„Ale jo, půjde to“.

Mistrova trubka

Hned, po projití dveřmi, na ni upřel oči. Ležela tam na saténu, zářila všemi odstíny zlaté, jak těmi nejsvětlejšími, připomínajícími zbarvení sotva rozkvetlého petrklíče, až k tmavým, podobným barvě medu od lesních včel. Od kulatého náustku, přes štíhlý dřík vzduchovodu ke strojku s třemi klapkami, kde se vdech upravoval na tón, aby pak vylétl na druhé rozšířené straně ven, a omámil posluchače svou čistotou, vítězným vyznáním krásy, a nakonec všem lahodným trylkem.
Ale to už zahřměl potlesk v sále, zprvu ojedinělý, ozývající se z různých míst, ale postupně se přidávali další a další, až sál naplnila frenetická bouře tleskajících dlaní, a oslavné volání, jímž vítali přítomní mistra. K nim se přidal o něco komorněji, ale jen silou projevu, orchestr, který nepotřeboval k povstání znamení dirigenta, a klepajíce na nástroje, vzdávali svou poctu.
Věděl, že to není nic proti tomu, co nastane po koncertě, kdy se strhne orkán nadšení, kdy tento pozdrav na začátku bude jen slabý odvar vyjádření úcty a prožitku, který poskytne přítomným. Ale přesto sklonil hlavu na poděkování, a svým úsměvem chtěl zasáhnout všechny, kdo sem přišli.
Bylo to stejné jako vždy, jako každý den, který hrál. Obdobné ve všech sálech na světě, kde vystupoval. Vždy připraven, repertoár sestaven pečlivě se skladeb odpovídajících náturu té, které země, a přizpůsoben současným náladám, jež v době vystoupení provázely dění mezi lidmi. Někdy jeho trubka něžnila o kráse a lásce, jindy zažíhala vzdor.
Reflektory, hledáčky televizních kamer, objektivy fotoaparátu se zaměřovaly do místa jeho vstupu. Technici nervózně kontrolovali stav přenosových zařízení, aby přenosy televizních i rozhlasových studií, byly dokonalé, jak jeho výkon. Mrknutím na galerie se přesvědčil o přítomnosti redaktorů a hudebních kritiků všech místních významných novin a časopisů.
Zbývalo mu už udělat jen těch několik kroků k trubce. Mezi ní a jím nebylo nic, než rovná podlaha. Postupem času přiměl pořadatele a organizátory jeho koncertů, aby na jevišti nebylo řádné technické zařízení, žádná kamera, žádný mikrofon. Nic, co by rušilo vedle sluchového i zrakový vjem. Byl tam jen orchestr, on a trubka. Tu tam nechával přinést o něco dříve, neboť byl přesvědčen, jak je nezbytné, aby její kov za těch několik minut nasál do sebe atmosféru sálu, očekávání posluchačů, pak teprve může být její hra bezchybná.
„Tak už jdi“, vyrušil ho ze snivé zadumanosti matčin hlas.
Naposledy přejel očima okolí, a potom zrak upřel už jen na svou trubku. Udělal první krok, druhý, třetí, a všechny ty další, které byly potřeba, aby k ní došel. Skoro posvátně ji vzal do rukou, přiložil ke rtům, nadechl se, prsty připravil ke stisknutí klapek, a do náustku vdechl, co mohl. Ozval se strašlivý, přerušovaný, skřípavý tón, který na ni vyloudil, naplnil celý obývák jejich bytu. Tam, jako vždy při svátcích slavených rodinou, ležel jeho dlouho očekávaný a vyprošený dárek, který si tak přál ke svým současným desátým narozeninám, a rodiče mu jej nakonec přece jen splnili, když zdárně absolvoval roční přípravku na zobcovou flétnu.

Dražil a frajlinka

Dražil, jako každý pracovní den, šel pomalu k poště, opíraje se o kolo. Na jeho rámu měl přivázanou hůl, na nosiči obrovskou poštovní brašnu. Chodil tak už přes čtyřicet let, ale s kolem o rok méně, než si na něj vydělal. Byl jedním z posledních poštovních doručovatelů, jak znělo jeho pracovní zařazení, nebo pošťáků, jak mu říkali lidé, i on sám. Během času, původně skoro výhradně mužské povolání, se stalo zaměstnáním pro ženy. Až za měsíc odejde do důchodu, nahradí ho zase ženská, povzdechnul. Bylo mu toho nějak líto, a těžko se smiřoval s úpadkem pošty, jak říkával. Kdysi toto povolání mohla žena těžko zastat. Balíky byly těžké, a bylo jich spousta. Jeho obvod měl přes deset kilometrů délky, a to v zimě, dešti, sněhu, větru, fujavici i horku. Ale co zavedli auta, obvody rozšiřovali, a muže střídaly postupně ženy. A nyní došlo i na něho. Už jen desetkrát půjde s novou, aby jí ukázal kam a kudy, a pak bude chodit sama.
Opřel kolo o zeď pošty, odvázal hůl a kabelu, a šel si pro roznášku. Byl jako vždy druhý, před ním tu byla pouze vedoucí. Pozdravili se, a on začal do brašny ukládat svou roznášku, kterou jemu i ostatním už vedoucí roztřídila. Když měl tak polovinu v kabele, vedoucí ho přerušila, a vedla k němu mladou ženu.
„Tak to je vaše nástupkyně, Králová“, představovala ji.
Usmál se, ale když na ni pohlédnul, otevřel překvapeně ústa. Snad nechce v tomto oblečení roznášet, pomyslil si. Měla sice uniformu, jako on. Ale z něj uniforma dělala málem hastroše, a ona vypadala jak manekýnka. Byl červen, a mohla být jen v blůzičce, lodičku měla na stranu, sukně končila vysoko nad koleny, a střevíce s podpatkem. Jak v tomhle, budeš holka roznášet, zeptal se málem nahlas. A jak pojede na kole? To se budou mít chlapi na co koukat, uvažoval dál, ale byl po odpovědi na pozdrav zticha. Taková frajlinka, jen ji hodnotil, ale pro sebe a v duchu.
„Dneska se budete mít. Budete rozvážet autem“, pokračovala vedoucí.
„Už jsem ti kolikrát říkal, Mařko, že neumím řídit“.
„Však bude řídit, tady Králová“.
Mávnul podrážděně rukou. To mu ještě scházelo. Bude ho vozit ženská, a ještě k tomu taková. Naštěstí to bude už jen pár dnů. Zeptal se ještě co s kolem, a šel s ním pak na nádvoří pošty. Hůl a brašnu si vzal ale sebou, i když na něj Králová divně hleděla. Vlezl do auta, a aby ukázal svou převahu, začal nadávat kvůli nedostatku místa pro nohy. Králová se přes něj naklonila, rukou hrábnula pod sedačkou, a potom ji i s ním posunula dozadu. Když se ho zeptala, jestli stačí, nevrle řekl, „jo, teď to ujde“.
Její dotaz, jak a kudy pojedou, ho trochu uklidnil. Ale odpověď spíš vyštěkal, než řekl. Byl pořád ještě nazlobený, ale její závislost na něm v tom, kudy pojedou, kde kdo bydlí, ho přece jen dovedla ke smířlivějšímu postoji. Když vyjeli ze vsi, a ona se rozpovídala, jak je tu všude nádherně, pastva pro oči a srdce, jak vyjádřila, jen odsekl, „však je červen“. A v duchu se pro sebe šklebil. Teď se ti tu líbí, je tu náramně. Můžeš chodit nastrojená, jak chceš. Ale uvidíš v říjnu, až začnou deště, plískanice, a pak od listopadu do dubna sníh. To se panečku budeš balit, to ta paráda přestane. Už jen toto pomyšlení mu zlepšilo náladu, a vzpomínka na příhodu v lese u křížků, do kterého právě vjížděli, ho přiměla příběh vyprávět.
Nejprve sdělil název lesa, odvozený od několika smírčích křížů, postavených ve středověku, na znamení usmíření znepřátelených rytířů, kteří se tu navzájem zabíjeli v soubojích. Když dodal, jak tu od té doby straší duše těch mrtvých, zasmála se. Popudila ho tím, chtěl přestat, ale přece jen touha znepříjemnit jí idylický obraz, který si vytvořila, byla silnější, a tak dál pokračoval, jak ho, před patnácti léty, přibližně tady v těch místech přepadli.
„Ta strašidla“, snažila se reagovat vtipem, ale dobře postřehl, jak se jí trochu třese hlas, a rychle se rozhlíží po okrajích lesa.
„Strašidla ne. Ale takoví dva holomci, z města. Vyčíhli si, kdy rozvážím důchody, a tady, právě tady, na mě čekali.“ Rukou ukázal na místo před zatáčkou, a zmlknul.
„A jak to dopadlo“, zeptala se, když ujeli od místa přepadu asi kilometr.
„Jednomu jsem přerazil klíční kost, a druhému ruku“, odpověděl po chvíli a pohladil hůl. „A asi za týden je policajti chytili, a oba šli na pár let sedět. Tenkrát se ještě za loupeže posílalo do vězení“, dodal hořce.
Potom jí vyprávěl podrobně, jak se vše seběhlo. Měl štěstí, protože byli hloupí, a zátaras z větví udělali před zatáčkou. Už z dálky poznal, co na něj někdo chystá, a stačil si připravit hůl, a tomu prvnímu, co na něj běžel s nožem, přerazit ruku, a druhému klíční kost. Potom oba utekli do lesa, a on jel dál, a ve vsi z kanceláře JZD zavolali Veřejnou bezpečnost, a ta pak ty chlapy, známé firmy, chytila.
„Jo, kdyby nebyli pitomí, a znali trochu les, tak by ten zátaras udělali těsně za zatáčkou, a jak bych do něj vletěl, byl bych bez šance“.
„A že jste je nevzal po hlavě“.
„To bych je mohl zabít. Když mi táta, předával tuhle hůl, tak mi nakázal, abych, když už ji budu někdy potřebovat, jí vždycky udeřil jedině na rameno, nebo předloktí, případně do kolena. Jinak, že si budu dělat výčitky celý život, pokud bych někoho připravil o život“.
Překvapeně na něj pohlédla, a nechápavě zavrtěla hlavou. Už otevírala ústa, aby něco řekla, ale pak rychle stiskla rty, a mlčela. Co je to za divné lidi, když se rozpakují, jak udeřit v tomto případě, aby náhodou neublížili víc, než je potřeba.
Myslil, že se chtěla zeptat na otce. A tak dodal, že on je pošťák už ve čtvrté generaci, stejně jak jeho otec, děda a praděda, který v jejich rodině pošťáctví začal. A on je z rodu poslední, protože nemá, komu by hůl předal. Začali tak mluvit o rodinách, a ona ho seznámila s důvodem přistěhování, alergií obou dcer. Ale to už vjížděli do vesnice, a když chtěla zastavit u poštovní schránky, řekl, aby jela dál, protože poštovní schránky vyberou až při zpáteční cestě.
Za vesnicí se vrátila zase k přepadení. „Teď naštěstí jezdíme v autě, tak bych ujela“.
„Jak, když by ležel strom přes cestu“, podíval se na ni pohrdavě, mysle si, jak je ta frajlinka z města hloupá.
Sevřela rty, jakoby svou myšlenku vyslovil nahlas. Pocítila zase jeho nevraživost, kterou si nedokázala vysvětlit. Dědek je to, mrzoutský dědek. Naštvaný kvůli stáří, odchodu do penze a bůhví ještě kvůli čemu. Možná se zlobí pro mé oblečení, ale přece nebudu schválně takový strašák do zelí, jak on, a málem přejela odbočku na samotu, kdyby nevykřiknul. Zabrzdila prudce, a dokázala se na ni ještě stočit bez couvání, ani nevjela do příkopu, jak prorokoval. To ji potěšilo, a jeho znovu zatvrdilo.
Když dojeli k samotě, nechal ji vystoupit, vzít zásilku a jít k vratům. Věděl o dvou vlčácích, kteří samotu hlídají, a volně pobíhají za plotem. Skoro se těšil na chvíli, kdy je ona uvidí, a jak bude uhánět zpátky. Já už jsem blbej, jak ti měšťáci, přiznal si, když otvírala bránu. Přece ji nenechám pokousat, křikl na ni, aby počkala, a štrachal se z auta. Udiveně se na něj dívala, proč za ní nyní jde, když ji dosud nechal všechny adresáty obcházet samu. Stačil k ní dojít, o něco dříve, než se přiřítili psi. Slyšel její vyjeknutí, ale naštěstí psi uznali za vhodné, se s ním nejprve pozdravit, a pak teprve zkoumat, kdo neznámý sem leze. Poplácal je, a potom držíc je za obojky, dovedl oba k ní. Přikázal jim ji očuchat, a potom jim pověděl o svém odchodu do důchodu, a že místo něj sem bude chodit tato paní. Nakonec ji vyzval, aby je poplácala a podrbala na krku, aby se spřátelili. Třesoucí se rukou vše udělala, dívajíc se s obavami stranou.
„Bude to v pořádku, když si to nechali od vás líbit“, uklidňoval ji v autě, když ještě, celá se třesoucí, nebyla schopna nastartovat. „Vždy, když sem přijdete, tak na ně promluvte, a oba najednou poplácejte a podrbte. Občas jim něco doneste. To je jedno, co. Sežerou všechno.“
Za chvíli se přece jen uklidnila, a byla na něj nazlobená, že jí předem nevaroval, a ona pak vypadala jak malá holka. A ještě mu naletěla na to přepadení, které si určitě vymyslel, aby ji vystrašil. S úsměvem řekla, „Štěstí, že už peníze nenosíme. Lidi si pro ně chodí na poštu“. Tak, a teď jsem tě doběhla, rozlil se v ní pocit spokojenosti.
„Jak to, že nenosíme. Co důchody?“.
„Jejich roznášení přece ředitelství zakázalo. Už dávno. Právě kvůli tomu přepadání“.
„Taky jsme to slyšeli. Přemýšleli jsme, který vůl na to přišel. Jak by si tady staré báby, nebo i dědci, mohli chodit pro důchody. V zimě? Když je tu metr sněhu. A je by nepřepadali, víc než nás. Tak jsme se poradili, a důchody jim dál nosíme. My tady, si ještě pořád myslíme, pošta je pro lidi, a ne lidi pro poštu.“
Tak to jsem ho nepřevezla, uznala, když akorát vjížděli do druhé vsi. Tam jí řekl, aby až skončí roznášku, zastavila v hospodě, nasvačí se. Vybral si polévku, a ona párek. Sotva začali jíst, ozvalo se od dveří, „Dražile, ty jsi zapomněl, že je první pondělí v měsíci“. Hlas patřil starší ženě, nesoucí balík.
„Ani se ti nedivím, když ti přidělili takovou fešandu. To myslíš, akorát na ni“, pokračovala žena, a sedla si na volnou židli u stolu, pokládajíc na něj balík.
„No jo, teď bude mít každý pošťák sekretářku, a pošťačka sekretáře“, přidal se hospodský.
„Kdybyste nekecali. Po svačině, jsem chtěl za tebou zajet“, bránil se Dražil, a Králová to přikývnutím potvrzovala. Mezi řečí se opravdu zmínil o odvozu balíků, od některých lidí.
Žena se spokojeně usmála, a zeptala se, kolik to bude stát, když má balík pět kilo. Slyšíc cenu, položila na stůl o pět korun víc, kdyby náhodou, a pak se rozloučila, kvůli vaření.
„Má vnuka na škole, a jednou za měsíc mu posílá něco k jídlu, a vyprané prádlo.“
„A jak jste to bral, když jste jel na kole“, divila se Králová.
„Na nosiči. Ona by na poštu nedošla. Musela by autobusem, Ráno tam a odpoledne domů, a celý den by tak byl v trapu“.
Zaplatili, a pak roznesli důchody, stejně jak v předchozí vesnici, a jak budou roznášet i v další, která je dnes poslední. Tam i poprvé dnes vybírali schránku. Překvapeně hleděla, jak vysypal potom obsah brašny na sedadlo. Spočítal dopisy a peníze, které tam k jejímu údivu také byly. „Házejí do schránky s dopisem peníze na známku. Těch je nějak moc“, znovu vše přepočítal.
„Dva dopisy mi připadají, jak doporučené“, řekla.
„Skutečně“, přikývnul, když je znovu přepočítal, a ty dva dal stranou, spokojeně dodávajíc, že nyní je vše v pořádku.
Vybrali schránky i ve zbylých vesnicích, a vraceli se na poštu. Tu ho teprve napadlo, že neví, proč se přistěhovala, a z kterého města. Zeptal se, a dozvěděl se, že z Pardubic, kde dělala vedoucí na poště, a její muž mistra v chemičce. Ale obě dcery mají alergii, a tak se museli přestěhovat. Ona šla dělat doručovatelku, a on jezdit autem k lesům. Jinde, pro oba, práci nesehnali.
„A to si asi vyděláte tady míň“.
„O pár stovek, možná tisícovek, určitě. Ale zase budou holky zdravé. A je tu hezky, i lidi jsou tu takoví“, nedořekla, a zabočila k poště.
„Určitě to tady děvčatům bude svědčit. Tady jsme všichni zdraví. A pošťák tady dostává od lidí zabijačku, tak ušetříte zase za maso. A budete mít také dřevo na topení, když je manžel v lese“, měl najednou pocit, že jí musí říct něco pěkného, když si o ní na začátku myslil, kdo ví co. Ale už zastavila, a tak jen vylezl, a na vedoucí, která se za nimi hnala s vyptáváním, jen zavrčel.

Konec šmíry

Topol stál u hrobu, a díval se, jak účastníci pohřbu házejí hrsti hlíny, někteří i květiny, na rakev tety, a skoro nevnímal, když mu vyslovovali soustrast. Bylo jich tu hodně, přehlédnul zástup, a začal přemýšlet, jestli kvůli tetě, nebo kvůli němu. Hned se opravil, ne kvůli mně, ale kvůli mému kamarádovi, který přijel a měl proslov. Byl to známý herec, objevoval se i v televizi, a lidi se asi přišli podívat, jak vypadá ve skutečnosti. Někteří vyslovovali soustrast dokonce i jemu. Petr sebou, když mu poprvé vyslovili soustrast, překvapeně trhl, ale potom, jako opravdový profesionál, nasadil smutnou tvář, a děkoval, jako by byla teta opravdu jeho příbuzná. Stejně je hezké, že přijel, a nad hrobem promluvil, pomyslil si Topol. Věděl, co pro město to znamená. Většina z nich se už nemůže dočkat, až někam pojedou, na otázku, co je u vás nového odpoví, „ale umřela stará Topolová“. A když tazatel nechápavě zvedne obočí, proč mu to říkají, žádnou starou Topolovou nezná, bude následovat. „A víte, kdo jí byl na pohřbu. Petr Vaníček, ten z televize.“ A pak skromný dodatek, „taky jsem s ním pár slov prohodil, či prohodila“.
Potřásl rukou poslednímu, a zůstali s Petrem na hřbitově sami ještě asi minutu. Potom šli pomalu k hospodě, kde pořádal kar, na který, jak obvykle si vypůjčil. Bez něho to ale nešlo, a doufal, že po tetě něco zdědí, a půjčené peníze vrátí. Petr pobyl v hospodě asi hodinu, a pak odjel do Prahy na natáčení, když se předtím dokázal rozloučit takřka se všemi. Jeho přednost jednat s lidmi, mu Topol záviděl. Bylo uměním dát každému pocit důležitosti, pocit jak jemu, Petrovi na něm záleží, ale bohužel čas nedovolí, aby mohli být spolu déle. Bylo jedním z těch důvodů, které ho vynesly. Ovšem ne jediným, poctivě si přiznával. Měl i nesporný talent, a hlavně sebekázeň, vše tomuto talentu a jeho využití podřídit.
U auta, kde se loučili, Topol povzdechl, a plácnul Petra do ramene, když nasedal. On sám se bude zítra kodrcat vlakem, díky přestupování, skoro celý den. Ale v kabaretu, kde byl zaměstnán, a ještě jen na půl úvazku, na takové auto nevydělá. A i kdyby vydělal, patrně by peníze dřív propil, vyškleboval se sobě v duchu. Ale stejně je Petr kamarád, uvědomil si, když od něj slyšel, zda něco nepotřebuje. Zavrtěl hlavou, a vracel se k smutečním hostům. Kde se stala chyba, vzpomínal. Kdysi nastoupili do školy, a skamarádili se, oba z venkova, oba byli vyjevení ze všeho kolem. Oba se cítili odstrkovaní. Asi tehdy. Petr tento pocit řešil dřinou, a vše podřídil tomu, aby vynikl, on, Topol začal chlastat, aby mu to nevadilo. Ale myšlenky přerušil soused, zvoucí ho na panáka, a tak šel.
Za měsíc dostal dopis z notářství, aby se dostavil k vypořádání dědictví. Moc se mu tam jet nechtělo, ale pak si řekl, každá stovka dobrá a jel. Notářka ho málem připravila o rozum. Pisklavým hlasem přečetla tetinu závěť, kterou byl ustanoven jediným univerzálním dědicem jejího majetku. Patřil do něj domek, o kterém věděl, ale rovněž na penězích přes půl miliónu korun, o čem neměl vůbec tušení. A potom hodnota zařízení, šperků, knih, a ani nestačil si uvědomit, co vše ještě četla. Bylo toho moc, a měl pocit nejbohatšího člověka na světě. Nejvíc se mu pak líbilo, že stačí podpis, a je to jeho. Horší to bylo se soudním poplatkem, který měl zaplatit při předání rozhodnutí o dědictví.
Jako vždy, když měl problém, šel za Petrem. Ten ho vyslechl, slíbil mu půjčit na poplatky, a pak dlouho seděli a vykládali. Nejprve vzpomínali na tetu, pak na mládí. Najednou se Petr na dlouho odmlčel, a bylo poznat, jak usilovně přemýšlí.
„Poslyš, něco mě napadlo. Je to jen takový okamžitý nápad, ale musím ti jej říct. Rozhodni se, jak chceš.“
Chvíli hledal nejvhodnější slova, a potom konečně spustil. S mnoha okolky, omluvami a uváděním všech možných důvodů, navrhnul, aby se do zděděného domku nastěhoval, a dožil tam, u nich v městečku. Tady ho žádná pořádná budoucnost nečeká. Hraní v kabaretu, kde je nyní, mu stejně nic nenese, a spíš to bude k horšímu. Potloukat se po podnájmech, není taky nic jistého, a za chvíli může hledat noclehy na nádražích nebo u Armády spásy. Propije vlastně všechno, co vydělá. Doma by měl jisté bydlení, a na řadu let i zabezpečení, pokud bude jen trochu hospodařit. Nějaké zaměstnání tam také najde.
Topol, když uslyšel první věty, málem vybuchl. Ale potlačil v sobě vztek, vědom si, že Petr mu nikdy špatně neradil. Nakonec, aby posílil vlastní já, řekl, „už jsem na to také myslel. Asi to tak udělám“.
Další dny byly pro něj horečnaté. Nejprve oslavil s kolegy z kabaretu dědictví a odchod z něj.
Na zaplacení útraty si vypůjčil, stejně jak na soudní poplatky, s kterými ke svému údivu, dojel k notáři, aniž by z nich něco vzal. Pak šel s usnesením o vypořádání dědictví do banky, a zíral překvapeně na obálky, do kterých mu napočítala úřednice peníze podle jeho přání. Poplatil dluhy, a šel k Petrovi, aby mu vrátil půjčku, a vyslovil prosbu, aby mu uložil dvěstě tisíc, jako zálohu na nejhorší časy. Petr několikrát polknul, a pak se rozesmál, a stejně i Topol, jak se smáli kdysi, když ještě měli představu, že jim bude patřit svět.
Další den se vrátil do městečka, nakoupil si jídlo na večeři, pár piv, a když pojedl, uvelebil se v tetině křesle. Nalil si do skleničky trochu piva, aby mu vydrželo, co nejdéle, a šťastně sebou zavrtěl. Jsem teď majitel nemovitostí a konta v bance, vzpomněl, jak mu říkali, při oslavě někteří kolegové. Byl to příjemný pocit, když předtím nikdy nic neměl. Usedlý starší pán, možná ještě pán v nejlepších létech. Už kvůli tomu kontu a domku. Dostal chuť na cigaretu, a vytáhnul ji z krabičky. Než si zapálil, vzpomněl, jak ho teta vždy prosila, aby kouřil venku. Pach kouře jí vadil při spaní. Teď už bude spát věčně, pomyslil si. Ale právě proto, vstal a šel si zapálit jako vždy na verandu.
Vzpomínal na tetu, s kterou, jak říkávala, byli poslední dva jejich rodu, když si ujasnila, že se neožení a nebude mít děti. Potom ztratila i iluze o jeho významné umělecké dráze, ale o to více k němu přilnula, a před sousedy její existenci předstírala. Pomáhal jí v tom, jak mohl, když pochopil, jak je to důležité pro její udržení se při životě. Sháněl lístky pro obec na nedostupná představení, tím, že jak všichni ostatní vystál dlouhé fronty, aby ona mohla slíbit lístky i na další, protože při jeho známostech a postavení, je to jednoduché. Přesvědčil Petra, aby s ním za ní jel, zašli společně na oběd, a prošli se městečkem. Vytvářením iluse pro ostatní, ji prožívali sami. Nyní je už všechno zbytečné, on chce už jen dožít.
Přesto zašel další den na radnici, pozeptat se po nějakém zaměstnání. Dívka na podatelně, která ho ani tetu neznala, na něj nechápavě hleděla, a nakonec mu dávala adresu pracovního úřadu v okresním městě. Udiveně zírala, když se u něj zastavil procházející starosta, a jak vyslechnul, proč přišel, nabídl mu místo po správci kulturního domu, který odcházel do důchodu. Omlouval se i za nízký plat, netušíc, že Topol nepobíral ani polovinu. Rozpačitě požádal i o pomoc místním ochotníkům, a při jiných kulturních akcích. Slíbil mu všechno, a byl ochoten slíbit cokoliv, v nadšení, jak se všechno k dobrému obrací.
Jeho nadšení, a předsevzetí mu vydržely půl roku, než se s ochotníky po oslavě vítězství v okresní soutěži opil do němoty. Překvapeně na něj hleděli, když jim blábolil o tom, co v Praze opravdu dělal. Naštěstí pro něj, ale hlavně pro tetinu památku, vše považovali za výstřednost velkého umělce. O čem byli naprosto přesvědčeni, vždyť je svou režií dovedl k vítězství. Jak vystřízlivěl, zašel do realitní kanceláře, domluvil prodej domku, v bance převod peněz, a vrátil se do Prahy. Stavil se u Petra, a dohodnul s ním, že všechny peníze bude mít u něj, a on mu z nich bude platit inkaso, podnájem, a nějakou korunu měsíčně na přilepšenou. V kabaretu se dozvěděl, že už místo nemají. Stavil se na pár piv, a pak zvesela šel na pracák.
Nálada se mu zhoršila, když, i nyní odpoledne, viděl dlouhou frontu před kanceláří. Jedni stáli tiše a odevzdaně, jiní nervózně rozkládali rukama a vše rozebírali s nejbližšími v řadě, a pak tam byla parta, která měla ze všeho psinu. Asi za hodinu se dostal dovnitř, kde seděl mladý, nasupený úředník.
„Co tu chcete“, vydráždil Topola nejen otázkou, ale už svým výrazem.
„Já ani nevím, poslali mně sem, a tak tu jsem“.
„Vy nevíte, že jste na pracovním úřadě.“
„Já si myslil, že ano. Ale když jste se mě ptal, co tady chci, tak jsem jistotu ztratil.“
Úředník na něj nechápavě hleděl, a potom mu řekl, jaké doklady požaduje, jak často sem musí chodit, a nakonec se zeptal, kde, a dokdy byl naposledy zaměstnán. Slyšíc, o ukončení zaměstnání předevčírem, a ve funkci ředitele kulturního zařízení, jeho arogance zmizela.
„Ale já tu odpovídající místo pro vás nemám“, listoval bezradně ve volných místech.
„Mě by stačilo i jiné“, vrátila se Topolovi dobrá nálada.
„Jaké například“, přečetl úředník pak několik nabídek.
„Mikuláše byste tam neměl, v nejhorším čerta nebo anděla“.
„Já vím, jsou to dva, tři dny v roce, ale mě by toto právě vyhovovalo“, vysvětloval, po nechápavém „cože?“.
Tvář proti němu opět zkameněla, a byl pozván na příští týden, s dodatkem, jestli nepřijde, bude mu odebrána podpora. Přišel, a chodil tak řadu týdnů, než mu řekli, že nárok na podporu již nemá, jen na sociální dávky, ale pro tento účel musí jít do zcela jiné kanceláře. Nechtělo se mu už vůbec nikam chodit, a tak se zeptal, zda tam přece jen něco nemají, ať je to cokoliv.
„Jen ručního počišťovače“, zněla odpověď.
„To je, proboha, co“, poprvé znejistěl.
„Dřív se tomu říkalo metař“, ozval se úředník rozpačitě.
„Tak to beru“, vyhrknul po minutě skoro nadšeně. Během té minuty mu proběhla vzpomínka na dávné časy, kdy metaři byli první lidé, s kterými se ráno setkával. Většinou někde na horké polévce nebo malém pivu. On tak zaháněl pachuť flámu, oni se tak chystali na úklid města. Ať už ve stoje, někde v bufetu, vsedě u hospodského stolu, dokázali prohodit několik slov, sdělit nejnovější vtip. Oni, jsou jak my, říkával časem. Pouze s tím rozdílem, že oni uklízí bordel, co lidi natahali do ulic, a my bordel, co si vtáhli do sebe, ať je to smutek, nuda nebo zášť.
Ráno, čekal, kde měl, ještě se čtyřmi chlapi a dvěma ženami. Těšil se na přidělení vozíku, lopaty a koštěte s hákem, jak to vídával v dětství. Místo něho přijela motokára, a její řidič, jenž byl i jejich vedoucím, je vyzval k nasednutí, a odvezl do parku, kde sbírali odpadky, vysypávali koše, a odstraňovali vše, co tam nemělo být, dokud se neozvalo, „jdeme něco pojíst“.
V hospodě zamířili ke stolu v rohu, a jak dosedli, byl tu hostinský s polévkami pro všechny. Při pokládání lžící, už před ně stavěl pivo. Topol se zhluboka napil, vzpomínaje, kdy kolem něj v hospodě, takto rychle poskakovali. Myšlenky přerušil řidič, vyptávaje se ho, co dělal, než spadl k nim, a zároveň mu řekl, čím byl kdo z ostatních.
„Herec“, opáčil, když mu Topol odpověděl, a nedůvěřivě si ho prohlížel.
„Jo, herec, ale znát mě nebudeš. V národním, ani v televizi jsem nikdy nehrál. Já byl, čemu se říká šmíra, po šantánech, kabaretech, dřív na estrádách“, dodal trochu hořce“.
Řidič se zamyslel. „Proč šmíra, aspoň se lidi zasmáli. Já byl kdysi v kabaretu, a tam ti jeden chlápek dělal nádraží a vlak. Lidi se mohli uchechtat. A přitom to bylo skutečné. Víš, já jsem býval strojvedoucím, takže jsem mohl srovnávat“, dopověděl, a ani si nevšimnul, jak se náhle Topolovi rozzářily oči.
„Nebylo to nějak takhle“, vstal, a stoupnul si doprostřed hospody. Vzápětí se ozval nádražní rozhlas, a hned po něm ženský hlas, dotazující se manžela, kde ten jejich vlak je. Brumlavá odpověď, a potom bylo slyšet lokomotivu. Následovaly další cestující, a již se vlak, tažený párou rozjížděl. Topol ze sebe vyluzoval tu hlasy, tu zvuky, podrážkou šoupal o podlahu, nebo na ni dupal podpatkem, a všichni, řehonící se hosté, se cítili být na nádraží. Když upocený, lapající po dechu, ustal, a sednul si ke stolu, přinášel hospodský pro všechny panáky, a říkal jim, kdo a co pro ně poručil.
„Tos byl ty, určitě,“ smál se řidič, plácaje Topola do ramene. Připil mu, a potom bez jakéhokoliv rozmýšlení, řekl hospodskému, ať jim další panáky nenosí, a započítá jim to zítra na jídlo. „Jestli tedy souhlasíš“, se nakonec trochu rozpačitě, obrátil na Topola. Ten mu jen přikývnul, stejně jak hospodskému, který se ho ptal, zda ještě něco umí, a když jo, tak by mohl chodit taky večer, za večeři, a co hosté poručí. A Topol ke svému překvapení, se slyšel, jak říká. „Budete jim říkat, že piju jen vodku, a nalévat mi vodu, a pak se šábneme.“

Honzova svatba

   Šli od nádraží k autobusu, jak byli zvyklí chodit vždycky. Spěchající Jarda, a za ním jeden až tři kroky loudající se Honza. Jak se vzdálenost mezi nimi zvětšila, Honza udělal pár rychlých poskoků, aby potom zase přešel v loudání jak předtím. Když došli k nástupišti, Jarda se prudce zastavil, a to tak náhle, až do něj Honza vrazil, a udiveně na něj hleděl. Znali se deset let, co spolu byli v dětském domově, a potom ještě rok, kdy už bydlel každý sice jinde, ale pravidelně se stále setkávali. A tohle se ještě nikdy nestalo.
   „Já jsem si to rozmyslel. Ženit se nebudu“, prohlásil nesmlouvavě Jarda.
   „To myslíš jako dneska“, ujišťoval se Honza, zda slyší správně.
   „Jo, to myslím dneska, a asi vůbec nikdy“, dodal Jarda, a obrátil se směrem k nádraží.
   Honza se zamyslel. Vlastně, co se znali, vždy tahal Jardu z průšvihů, vzniklých většinou jeho překotností, podlehnutí okamžitému nápadu, rozhodnutí na základě popudu, který vznikl neznámo z čeho. Ovšem dnes překonal Jarda sám sebe. Chodil s Magdou přes dva roky, a přinejmenším rok nemluvili o ničem jiném než o svatbě a společné budoucnosti. Aspoň takto ho Jarda, při jejich srazech, informoval. A najednou tohle. Marně přemýšlel proč.
   „Tobě se Magda přestala líbit?“
   „Ne, proč by se mi měla přestat líbit. Je přece hezká a hodná holka“.
   „Tak, proč se nechceš ženit“.
   „Nebylo by to dobré. Obracíme, a jedeme domů“.
   „Přece jim to musíš aspoň říct, vysvětlit“, naléhal Honza.
   „Pak jim napíšu“, mávnul Jarda rukou, a vydal se zpět k nádraží.
   Honza se ho ještě chvíli snažil zadržet, a přesvědčit o nevhodnosti jeho chování, ale marně. Docílil jen toho, že se na něj Jarda obořil, a své rozčílení zakončil, „jestli si myslíš, že je něco potřeba vysvětlovat, tak jim to jeď vysvětlit sám. Ale mě do toho netahej. Já s tím nechci mít nic společného“.
   Honza zůstal stát na místě, i když na něj Jarda co chvíli volal, ať se na to vykašle a jede s ním zpátky na ubytovnu. Nakonec se otočil a došel na autobusové nástupiště. Koupil si lístek do Záhoří, kde žila Magdina rodina, a měla být také svatba. Celou cestu přemýšlel, co řekne, ale na nic nepřišel. Jen byl rád, když autobus se jen tak tak škrábal do kopce, a jednu chvíli si i přál, aby se převrátil v některé ze zatáček do strže. Ale vystoupit, a vrátit se zpět, nedokázal. „Tak dál už nejedeme, vystupovat“, zavolal na něj řidič, který chtěl zavřít autobus a jít konečně na pivo.
   Pustil se zpět do vesnice, až došel k Magdinu domu, před kterým se opět rozmýšlel, dokud nevyběhla Magda, která ho spatřila z okna. „ Ty jsi určitě Honza, Jardův svědek, znám tě podle fotek. Kde máš Jardu, snad jsi mi ho někde nenechal“, volala zvesela.
   Ošíval se, nevěděl jak povědět o Jardově rozhodnutí, až vyšla i Magdina matka, a pozvala ho dál. Bylo zde plno lidí, překřikovali se, vtipkovali, představovali se navzájem, občas shlížejíc na hodiny, kolik mají do obřadu ještě času.
   „Pojď vedle“, najednou přísně řekla matka nevěsty, které začal být jeho příchod bez ženicha, mlčení, uhýbání očima, podezřelý. „Tak co je s Jardou, stalo se mu něco?“
   „Ne, Jarda je v pořádku“, oddechl si Honza, když mohl říci aspoň něco příznivého, a usmál se. Usednul na nabídnutou židli, a vzal si chlebíček z přistrčeného tácu.
   „A kde je? Proč už nepřišel? Za hodinu jedeme na radnici“, vyptávala se matka dál.
   „On nepřijde. On si to rozmyslel“, konečně ze sebe Honza vypravil.
   „Co si rozmyslel?“
   No, svatbu. On se nechce ženit.“
   Nastalo dlouhé ticho. Matka i Magda usedly proti Honzovi, a ten si z rozpaků vzal další chlebíček, i když mu jej nikdo nenabízel. Ale musel něco dělat, dívat se někam jinam, aby se nemusel dívat na ně. Do jejich očí, kde původně nechápavý výraz byl vystřídán nejprve zlostným rozladěním, a potom bezradným smutkem. Nakonec se matka ukázala přece jen jak žena činu.
   „Jen zůstaň sedět“, houkla na Honzu, když se chystal k odchodu, protože vše vyřídil a Magdu poslala pro tátu s upozorněním, aby ho dovedla potají.
   Sotva přišel, a zavřel za sebou dveře, sdělila mu tu překvapivou novinu. Zkoumavě na ni pohlédl, jestli se nejedná o pomatení smyslů, a jak se přesvědčil, že ne, dosedl ztěžka vedle Honzy, a oběma nalil velikého panáka.
   „Co budeme dělat? Napekli jsme koláče, cukroví, pozvali šedesát lidí, objednali hospodu“, vyhrkla matka, ale marně čekala odpověď. „Teď neřvi. To si měla, když si s ním začala chodit“, houkla na Magdu, která se dala do pláče.
   „Když mi ušili tak krásné šaty, všechny holky by mně je záviděly, a já je teď nemám proč obléknout“, štkavě prozrazovala příčinu svého hoře Magda.
   „Máš sebou občanku“, obrátila se matka najednou k Honzovi, a když přikývnul, pokračovala rychle dál, „tak by sis mohl vzít Magdu ty. Stejně ani tebe, ani toho syčáka nikdo nezná.“
   „Já, ale. A bude mě Magda vůbec chtít“.
   „Aby nechtěla, oba jste z polepšovny, tak jaký rozdíl“.
   Chtěl namítnout, že se v jejich případě nejednalo o polepšovnu, ale matka se už rozjela, ovládala absolutně prostředí, a organizovala, co kdo udělá. Táta poběží na radnici, a do kostela, kde všude změní jméno ženicha. Magda se oblékne do svatebních šatů, a bude přímo vyzařovat štěstí a spokojenost. „Jinak ti hubu roztrhnu, abys měla důvod ke smutku“, dodala matka. Honzovi, podala další chlebíček, a nalila ještě většího panáka než táta. Pak, než mu dovolila promluvit, vychválila Magdu, zmínila se o věnu, a nakonec se zeptala, jestli je Magda hezká a hodná holka. Když přisvědčil, rozpřáhla náruč, „já věděla, že se ti líbí, a že k sobě patříte vy dva“, a objala ho srdečně, jakoby ho neviděla poprvé v životě, ale znala ho od malička.
   Táta zatím přesvědčoval starostu a kněze o nutné změně jména ženicha. Žádnému z nich se nechtělo mu vyhovět jen tak, beze všeho, z minuty na minutu, a pominout všechna nařízení a předpisy. Ale stačila připomínka možného příchodu jeho ženy, aby oba začali usilovně dumat, jak vše zařídit ještě dnes. Nakonec oba připustili možnost výměny ženicha, když ještě nedošlo k zápisu do matriky. Je přece věcí Magdy, koho si bere, omlouvali se sami před sebou, aby si nemuseli přiznat strach z jednání s její matkou, jejíž neústupnost byla obecně známa.
   Táta došel domů, šťastný, že může oznámit dobré pořízení, a prožít tak dnešní den v klidu. Když ho dokonce matka pochválila, nadmul se jak páv, a nalil si dalšího panáka, nedívaje se pro jistotu k matce, aby mu nakonec toho panáka nezakázala. Vypil, pomlaskl a shovívavě pohlédl na zkroušeného Honzu, uvědomujíc si, že ten ho nyní vystřídal na posledním místě v rodině. Tleskl radostně dlaněmi o sebe, a pak plácnul Honzu po rameni. Ten na něj udiveně vzhlédl, a marně přemýšlel co říci nebo udělat. Ale to už přišla naštěstí pro něj matka a hnala oba za hosty, aby ona mohla pomoci Magdě s posledními přípravami.
   Táta představil Honzu, a ten rozpačitě přijímal blahopřání ode všech. Někteří vzpomínali, že snad se původně ženich jmenoval jinak, ale rychle nad tím mávli rukou, připouštějíc, že se mohli přeslechnout nebo zapomenout. Pár jich vytáhlo svatební oznámení, aby se přesvědčili, ale jen potají, a potom jej zase rychle zastrčili. Nakonec není to jejich věcí.
   „Ty ses přejmenoval. Ty už nejsi Jarda“, vrtěl nedůvěřivě hlavou dědeček. „To je teď možné, jmenovat se pokaždé jinak“, pokračoval přemítavě dál. Ale už se ho chopily nejbližší ruce a zabránily mu rozebírat celou věc dál, a odtáhly ho stranou, aby ho dovedly do svatebního průvodu, který se začal už řadit.
   Obřad na radnici, i v kostele, proběhl rychle, a budiž řečeno ke cti starosty i kněze, ani jeden se nepřeřeknul. Nebezpečí nastalo, když se objevila skupina Magdiných kolegů a kolegyň, které vedl starý Burda, známý veršotepec. Ale matka zasáhnula včas, a představila jim Honzu, ještě než Burda spustil své rýmované blahopřání. Ten se zarazil, ale jak si v duchu přeříkal vše, uvědomil si, že v blahopřání nemá žádný rým na Jardu, a tak jen změnil oslovení a pak, ke spokojenosti všech přeříkal celé blahopřání a předal dar, z kterého matka dokázala ještě před předáním sebrat cedulku s nápisem milému Jardovi a Magdě.
   Pak už jen k fotografovi, do hotelu na oběd, a nazpět domů, kde celá sláva měla proběhnout a také proběhla. Nakonec byli všichni spokojeni. Svatebčané se najedli, napili a pobavili, jak očekávali. Táta získal dalšího chlapa do rodiny. Magda se producírovala ve svatebních šatech, a jak očekávala, holky jí je záviděly. Matka vdala dceru. A i Honza si řekl, že by těžko hledal lepší ženu, a hlavně, získal konečně rodinu, kterou nikdy neměl.
   Pozdě večer matka dala každému z hostů očekávanou výslužku, rozloučila se a poplakala si s nejbližšími příbuznými, a nakonec zavolala novomanžele, aby jim sdělila, kde budou spát, a která místnost mimo ložnice bude ještě výhradně jejich. „Já budu spát u sebe, sama“, namítla Magda.
   „Jsi jednou provdaná, tak budeš spát s manželem. My s tátou jsme také spali vždycky spolu“, lámala její odpor matka, a když viděla, jak chce Magda ještě pokračovat, vyštěkla, „ty huso jedna, nech už těch cavyků, a buď ráda, jak to dopadlo. A jde se na kutě, já jsem utahaná, že snad ani neusnu“.
   Honza si v ložnici sednul poslušně na postel, zády k svlékající se Magdě, jak mu přikázala. Když zhasnula, svlékl se do trenýrek, protože sebou nic neměl, a vlezl pod deku, hned u bočnice postele, aby se ani náhodou nedotkl Magdy, myslíc si, jak by jí to bylo nemilé. Tak jsem nyní ženatý chlap, uvědomil si. Ale jsem vlastně ženatý, když mě žena nechce. Co bude dál, rozvažoval, ale nic ho nenapadlo. Dumal, jestli udělal dobře nebo špatně.
   „Jestli chceš, tak můžeš ke mně“, přerušil jeho myšlenky dlouho po půlnoci Magdin hlas. I ona přemýšlela, proč všechno udělala, a nakonec jí nejen sebe, ale i Honzy přišlo líto, a dřív než on pochopila, že budou muset držet spolu. A když k ní neohrabaně vlezl, přitiskla se k němu, a on ji vděčně objal z pocitu sounáležitosti, a počínajícího citu. A za dva měsíce, když došel rodině Jardův omluvný dopis, nikdo už nechápal, za co se vlastně omlouvá.

Venda s pilou

   Terénní auto zařvalo, když vjelo na rozbitou cestu, a lítalo po kamenech ze strany na stranu, pomalu stoupajíc výš a výš. Asi sto metrů pod hřebenem zastavilo, a ze zadních sedadel vystoupili Stoklasa s Vendou. Řidič přelezl do nákladního prostoru, a jako každý den, si neodpustil svůj vtípek, podávat motorovou pilu Vendovi. Ten, plný děsu, uskočil, a teprve, když si pilu vzal Stoklasa, vrátil se k autu, vzal sekyru a klíny. Pak ještě ze sedadla tašku, kterou celou dobu držel na klíně. Když ale vystupoval, položil ji na sedadlo, aby se mohl přidržet madel. Podíval se nerozhodně na Stoklasu, a když ten kývnul, zamířil k hřebenu.
   „Tak ve čtyři pro vás přijedu“, slyšel řidiče, pomalu se otočil a zvednul ruku trochu nad rameno, na pozdrav. Pak počkal, až ho Stoklasa předejde, a vyrazil za ním, udržujíc pořád mezi nimi vzdálenost dvou kroků. Trochu zadýchaní se dostali na vrchol. Venda složil věci, které donesl, a Stoklasa obhlédl stromy, samé soušky, jež jim hajný označil k poražení a rozštípání na větší polena.
   „Tady si zarazíš kůly, a pak mezi ně naskládáš polena“, ukazoval Stoklasa Vendovi, když se vrátil. Venda si položil klíny na místo určené pro kůly, a šel za Stoklasou, který mu vybral z mladiny stromky, hodící se na kůly. Jak se Venda zazubil, a šel pro sekeru, Stoklasa si oddechl, Venda ho pochopil. Mám s ním kříž, ale jde to, pomyslil si o svém parťákovi. Měl jej od doby, co přišel příkaz, aby na místě dělali minimálně dva, kdyby se někomu něco stalo. Chlapi chvíli nadávali, viděli v tom útok na peníze. Vedení však bylo neoblomné, protože za poslední smrtelný úraz zaplatila firma přes milion korun. A tak se dali všichni do dvojic, aby učinili předpisu zadost. Stoklasa dělal s Burdou, a když ten odešel do důchodu, přiběhla za ním máma Vendy, aby si za spolupracovníka vzal jejího syna. Dlouho odolával, ale když se po třetí rozbrečela, co s klukem bude, tak slíbil, že to s ním zkusí. A ta zkouška už trvala přes rok, a Venda byl pořád u něj. Za tu dobu si na sebe zvykli. Stoklasa věděl, že všechno musí dvakrát nebo i třikrát opakovat, někdy i ukázat, ale potom Venda žádané udělá, jak po něm chce. Nikdy jinak, ani o fous, jak s oblibou říkal. Někdy měl chuť zkusit mu poručit úplný nesmysl, zda by ho také provedl, ale vždy si jej rozmyslel, při vzpomínce na neštěstí, které Vendu a jeho mámu potkalo.
   Venda poslouchal beze slova. Jednak mnoho nenamluvil, neměl s kým. Doma obstarala řeč máma za oba. Tady v lese, jak mu každé ráno máma připomínala, měl poslouchat na slovo pana Stoklasu. A tak dával pozor, co řekne, aby vše pak udělal. Někdy s tím měl nesmírné potíže, ale přece jen vždy nakonec dospěl k cíli. Jen nesměl po něm nikdy Stoklasa chtít, aby vzal motorovou pilu, a už vůbec ne, aby s ní snad něco udělal. Od té doby, co ho táta srazil, když přijížděl domu na motorce a Venda mu vyběhnul ve čtyřech létech naproti tak, že se dostal přímo pod ni, se bál zvuku motoru a všeho, co se rychle točí. Byl dlouho, příliš dlouho v nemocnici, a po návratu už rostl jen fyzicky, duševně jen trochu, tak o rok za pět let. Nakonec zůstali s mámou sami, když se táta ze zoufalství, co způsobil, oběsil. Byl bez kamarádů, bál se chodit ven, kde se mu někteří posmívali, a on jim vůbec nerozuměl. Až mu máma našla práci v lese, a přesvědčila ho, že se pily bát nemusí, když ji má v rukách pan Stoklasa. Mimo tu pilu, mu v lese připadalo všechno krásné. Dělal jak velký chlap, domů nosil peníze, až se máma divila, kolik vydělá. Koupila mu nové šaty a vařila lepší jídlo. Tady pak bylo, až na tu pilu, ticho, nepálilo slunko, les voněl, a co viděl zvířat a ptáků.
   Také nyní uťal čtyři kmínky. Osekal je do špičky, a zarazil, kde mu Stoklasa ukázal. Než skončil, porazil Stoklasa první soušku, odvětvil a rozřezal na několik dílů, z nichž měl Venda nadělat polena. Vzal klíny a pečlivě rozrážel kmen. Rozštěpit dřevo šlo poměrně snadno, že byl skoro hotov stejně, jak Stoklasa s další souškou. Nanosil polena mezi kůly, a spokojeně si otřel čelo, a vyrazil na další kmen. Když jej rozštípaný uložil, bylo slyšet houkání vlaku.
   „To je desítka“, zahuhlal Venda, a jak Stoklasa přikývl, pustil poslední poleno, obrátil se a nezvykle rychle uháněl ke své tašce.
   Stoklasa, který právě doříznul kmen, se na něj udiveně podíval. A tak si nevšimnul poryvu větru, jež se opřel do padajícího stromu a odchýlil jej z dráhy, ve které měl padat. Souška uvízla mezi dvěma stromy, zaklesnutá do jejich větví. Když Stoklasa zjistil, co se stalo, tak nejprve zaklel a potom volal na Vendu, aby mu šel pomoct soušku vyprostit. Ten však seděl dál, a teprve na druhé, příkřejší zavolání se obrátil, ale nevstal.
   „Je svačina, houkal vlak“, vykřiknul.
   „To počká, nejdříve sundáme tu soušku“.
   Venda dlouho zarputile mlčel, a po chvíli ze sebe vypravil, „máma mi dneska dala uzený“, a ukousnul si sousto, až se jím málem zalknul. Vyloudil na tváři něco, co mohlo být úsměvem, a vsedě si spokojeně prohlížel veliký kus, který mu ještě k svačině zbýval. Vzal jej do ruky, a prohlížel ze všech stran, voněl k němu, a nakonec si znovu ukousnul, nyní již menší kousek, aby mu co nejdéle zbytek vydržel. S tím kouskem v ústech si spokojeně pohrával. Převracel jej jazykem, maličko tiskl mezi zuby, hned jak ucítil chuť, přestal, dokud byla v ústech znát. Teprve, když ani po sevření zubů nepocítil již chuť uzeného, tak ten kousek spolkl. Zrovna když pečlivě rozmýšlel, jak velký kus masa si uhryzne nyní, se vše stalo.
   Nejprve, jen tak koutkem oka viděl Stoklasu, jak bere dlouhý kůl, a potom jím strká do zachyceného stromu. Uklidněně se na něj podíval. Pochopil, že jemu dá pokoj, a bude se snažit vyprostit uvízlý strom sám, a on bude moci spokojeně a klidně dnešní svačinu si vychutnávat. Na oslavu si ukousnul hned větší kus. Sliny s tou líbeznou chutí plynuly do jeho hrdla, když se sběhlo něco, co nemohl hned pochopit. Stoklasa nedával pozor, zaujatý prací se zaklesnutým stromem, a dostal se pod něj. A když se mu s ním podařilo maličko pohnout, tak další poryv dokonal, co on začal, a strom spadl dolů, strhávaje sebou Stoklasu. Ten stačil jen tiše zaklít, pak už jen sténal, přitištěný k zemi.
   Venda hleděl na místo, kde ještě před maličkou chvilkou Stoklasa stál. Teď viděl jen kmen a změť větví. Kde je, přemýšlel a rozhlédl se, ale neviděl ho nikde. Něco se stalo, vzpomněl si na bezpečnostní školení minulý týden. Tehdy jim ukazovali, co mají dělat, když někoho zavalí strom. Ale před týdnem toho, koho strom zavalil, byl on. Vždy při školení postiženého dělal on, jak chtěli chlapi. Ti ho pak za bujarého veselí vyprošťovali, a Venda si časem začal myslet, jinak to ani být nemůže. Nyní je vše asi jinak. Nerozhodně vstal, a když slyšel volání Stoklasy, zabalil zbytek svačiny, uložil do tašky, a vydal se za hlasem.
   „To je dost“, ozval se nezvykle tiše Stoklasa, když Vendu nad kmenem stromu uviděl a ztěžka pokračoval. „Venouši, musíš uříznout tady tu větev, předtím, ale podlož kmen kůlem a uřízni jej u té zelené větvičky. Víš, co máš dělat?“
   Venda všechno zopakoval. Už se bál, jestli něco nepopletl, ale Stoklasa se nakonec přece jen ozval, „dobře, dobře, Venoušku, tak dělej“.
   Venda se otočil, a šel pro sekeru. Stoklasa sice říkal uříznout, ale on jen sekal, pilu nikdy nevzal do ruky. Stále usilovněji zatínal sekeru do kmenu, až poznal, že už neseká, ale jen do stromu buší. Chvíli si dával pozor, ale pak pochopil, že strom takto nikdy nepřesekne. Vztekle hleděl na sekeru, strom i Stoklasu pod ním, a začal nadávat. Zlobu umocnila vrána svým krá, krá, a jemu se zdálo, jakoby volala chá, chá. A posmívala se jeho neschopnosti Stoklasovi pomoci. Vzal sekeru pevněji a bušil s ní nepříčetně, až třísky lítaly od ostří, ale ničeho tím nedosáhnul. Podíval se, kde ležela pila, a jak ji spatřil, celý se roztřásl. Její ozubené ostří mu připadalo jako jazyk, který na něj les vyplazuje, protože k takovému hlupákovi si to může dovolit. Bylo mu jako kdysi, když se mu ostatní kluci pošklebovali, protože nedokázal to co oni.
   Jedině máma a Stoklasa se mu nevysmívali, brali ho takového, jaký byl, a on nyní nedokáže pro Stoklasu nic udělat. Běžet dolů k silnici bylo zbytečné. V tuto dobu prakticky nic nejede, a i kdyby, než by se vrátili sem, kdoví, co by se Stoklasou bylo. Zaťal sekeru do pařezu, na kterém měl svačinu, a šel k pile.
   „Ty mrcho“, zastavil se nad ní, pozorujíc červené tělo motoru, černé rukojeti a dlouhé ostří s výhrůžnými zuby. „Mrcho, mrchovatá“, vyštěkl znovu a chytil ji za obě rukojeti. Vší silou je stiskl, jakoby očekával odpor, zápas, kdo s koho, a potom rychle zvedl. Udělal těch pár kroků zpět, a pilu opřel o kmen. Vydechl spokojeně, zatím vyhrával. Ale nyní přijde nejtěžší chvíle, nastartovat ji, a pak přeříznout na dvou místech kmen a odříznout větev. Pomalu namotával startovací řemínek, jak si připomínal, když někdy koukal, jak to dělá Stoklasa nebo chlapi. Už aby měl všechno za sebou. Řemínek byl pevně navinutý, tak s ním prudce trhnul. Pila zařvala a pokračovala v takovém hřmění, že ji málem v děsu zahodil. Zdálo se mu, že se mu svým jekem vysmívá, co se on vlastně odvážil. Skoro se nedívaje, přiložil ji ke kmenu, a jekot se změnil v tlumený zvuk řezání, jak pila zajížděla rychle do dřeva. Když kmen doříznul, tak si uvědomil, že jej nepodložil. V prvním okamžiku nevěděl, co s pilou. Vypínat ji nechtěl, bál se, aby ji znovu nastartoval, a tak ji opřel opatrně o pařez. Oddechl si, když se mu to zdařilo, a šel zajistit kmen jedním z kůlů. Znovu pro pilu, přeříznout kmen na druhém místě, odříznout větev, a mohl pilu zastavit a odložit. Vítězně si vedle ní odplivnul. Nyní mu připadala taková malá, schoulená, už ničím nehrozila.
   Šel vytáhnout Stoklasu, který ležel pod stromem, divně zkroucený, se zavřenýma očima, občas naříkajíc. Blbče blbá, pitomá, ulevil si tiše, aby ho náhodou neslyšel. Slezl za ním, uchopil pod pažemi, a po dlouhém zápolení, vytáhnul ven. Vydechl, a na chvíli si sednul vedle něj. Co teď? Byl vyčerpaný zápasem s pilou a taháním Stoklasy zpod stromu. I on pochopil, že ho dolů k silnici nedonese. Jak to minulý týden ukazovali? Useknout a oklestit dvě větve, protáhnout kabátem, a na něj pak položit zraněného. Na tom smyku jej potom dotáhnout, kam je potřeba.
   Vzal sekeru, s kterou dělat uměl, a jak useknul dva mladé stromky, a zbavil je větví, jak dělával většinou vždy, když potřeboval kůly pro stavění hranice, získal jistotu. Chvíli rozmýšlel, koho kabát má použít, a nakonec se vysvlékl a kůly protáhnul rukávy svého. Naložil Stoklasu, bojácně zvedl kůly, udělal pár kroků a málem zavýskl. Ono to šlo, dokázal to. Stoklasa ležel na kabátě, a nebyl ani příliš těžký. Dělal rozvážné kroky, jakoby stoupal do kopce. Až, když se dostal k prudkému srázu, sestupoval malými krůčky, co noha nohu mine. I když několikrát upadnul, sklouznul nebo zakopnul o větev či pařez, přece jen sestupoval a blížil se k silnici. Už ji viděl mezi stromy, brzy byl u příkopu, a pracně se pak přes něj dostal na vozovku.
   Tady se teprve podíval, co Stoklasa. Ležel nehybně, pořád zavřené oči, v tváři nezvykle bílý, každou chvíli mu unikal z otevřených úst sten.
   „Jsme na silnici“, řekl Venda, kdesi ve skrytu duše doufajíc v nějakou nápovědu. Zraněný ale mlčel. Venda sednul na patník, a mlčel také, jak byl zvyklý. Když pořád nic nejelo, začal kolem přecházet, a po několika krocích pocítil hlad. Když si uvědomil, že svačina s uzeným jsou v tašce, kterou nechal nahoře u pařezu, začal nadávat a hněvivě pohlédnul na Stoklasu. Než stačil pokračovat v nadávkách, uslyšel auto, a podíval se tím směrem, aby pak zamával. Z auta vyskočili revírník a hajný.
   „Vendo, co se stalo“, skláněli se k zraněnému.
   Vše se mu promítlo před očima od počátku až do konce, ale nevěděl, jak to říci. Vždyť nikdy se ho nikdo na nic neptal. A tak jen ze sebe vyrazil, „Strom, buch, pila“.
   To už chlapi nakládali zraněného Stoklasu do auta, a revírník zval Vendu, aby jel s nimi, dokonce mu nabízejíc odvoz potom z nemocnice až domů. Chvíli měl nutkání nasednout, to by máma koukala, kdyby ho domů dovezlo auto, a ne jako vždy vysadilo jen na náměstí, kde bydlel Stoklasa, a on pak musel dojít pěšky. Ale nakonec pohodil hlavou a ukázal nahoru, huhlaje, „mám tam pilu a uzené“. A vydal se ztěžka do kopce.

Vzpomínky a autorské texty Ivana Jordáka