Obsah sekce

• O šplouchalíkovi
• O sládkovi
• O Lumpákovi a Chmatákovi
• O hejkalovi
• Vesna
• Dědečkovy obrazy
• Dědeček na cestách
• Na louce
• Anička
• Strýček Palička
• Pouť
• Frantík
• Překvapení po návratu
• Turisti a žně
• Toník
• Jak to všechno nakonec dopadlo

© Ivan Jordák

O Šplouchalíkovi

      Každý kluk a holčička mají nejen tatínka a maminku, ale i dědečka a babičku. A stejně jejich dědeček a babička, měli také tatínka a maminku i dědečka a babičku. Tak je tomu pořád. Ale když žili ten dědeček a babička našeho dědečka a babičky, to bylo tuze dávno, pradávno, víc než 100 let. To je tak dávno, že by se to nespočítalo na prstíčcích obou rukou, a ani, kdybychom si pomáhali prstíčky na nohou. Protože je to už tak dlouho, říkáme jim prapradědeček a praprababička. Ale na tom bychom si asi zlámali jazyk, jen to zkuste říci rychle třikrát za sebou, a tak jim v našem vyprávění budeme říkat jen dědeček a babička. Budeme i vědět, že v té době nebyli ještě staří, jako by byli dneska, ale bylo jim asi tolik let, co je zrovna tatínkovi a mamince.
      Tenkrát nebylo hodně věcí, co máme nyní. Nelétala letadla, maminky nevařily na elektrickém nebo plynovém sporáku, ale v kamnech na uhlí či na dřevo. Nebyla televize, ani video ba ani rádio, ale lidi si zase více vyprávěli mezi sebou nebo četli knížky. Neznali ještě ledničky, telefon byl jen ve městě a to ještě jen v některém. Aut bylo málo a jezdila pomalu, aby nikoho neporazila. Vlaků bylo o něco víc, ale tolik co jich je dnes ne a v mašinkách, které je vezly, se topilo uhlím. Lidi chodili hodně pěšky nebo jezdili na vozech, které táhli koníčci. Ale zase byli ještě v rybnících a tůních vodníci a kolem nich rusalky. Ve starých domech a hradech strašidla, která byla i v hlubokých lesích a zde s nimi byly i víly a bludičky, nebo si to aspoň lidé myslili. Také bylo ve vodách plno raků, ale i kaprů, candátů, pstruhů, sumců, štik a jiných ryb. Ve vzduchu létaly vlašťovky, stavějící si hnízda na domech a chlévech, ale i jiřičky, vrabci, chocholouši, konipásci, sýkorky a spousta dalších ptáčků, zpívajících hned brzy zrána, aby se lidé usmívali na krásný den. V polích pak byly hejna koroptví a křepelek, které plašili zajíci běhající ve velkých houfech.
      A ten dědeček s babičkou měli tenkrát hospodu a řeznictví v malé vesnici. Také i pole, louku a kousek lesa hned vedle rybníka. V něm tehdy žil vodník Šplouchal, jeho synek Šplouchalík a o oba dva se starala maminka Šplouchalka. Všichni kamarádili s dědečkem a nejen s ním, i s ostatními lidmi, ale s dědečkem nejvíc.
      On totiž dědeček jednou hodně pomohl Šplouchalíkovi. To bylo tak. Po zimě, co napadla spousta sněhu, přišla obleva, to je velké tání jak se říká. Ale nepřišla pomaloučku, kdy se teplota denně zvedá o jeden stupeň a sluníčko jakoby se rozmýšlelo, zda má hřát nebo jen svítit. Vřítila se naráz, jako když vystřelí. Slunce od prvního dne pálilo a sníh mizel před očima, taje do tisíců drobných pramínků hrnoucích se do potůčků a z nich do potoků a dál. Třetí den se obloha zakabonila a pak se z ní dolů na zem spustily provazce dešťů a pršelo od rána do večera a od večera do rána. Z pramínků se stávaly potůčky, z potůčků potoky a z potoků řeky, z rybníků jezera. Voda naplnila napřed koryta, kterými tekla, pak se přehnala přes břehy a zalila louky, pole a vše kolem. Hrnula se jak závodní auto divoce vpřed, berouc vše, na co narazila sebou. Ať to bylo naskládané dřevo, plot kolem zahrady, kůlna na věci, ale i stromy, keře, malé domky a dokonce i valila před sebou kameny.
      Šplouchalík se díval udiveně, co se to najednou děje. Dosud poznal vodu jen modrou, když na ni zářilo slunce, stříbrnou jak se v ní zrcadlil měsíc s hvězdami nebo šedivou v dešti. Nyní byla kalná, hned hnědá a zase černá, potom zrzavá, podle toho, z kterého pole vzala zem. A co věcí se v ní valilo. Tam plavaly prkna, kousek dál plaňky od plotu, pronásledované dveřmi a těm zase bránil v cestě dál strom zapříčený do břehu. Ale objevovaly se i hračky, necky, hrnce a mnoho dalšího, co voda vymetla z domů, které zaplavila. Šplouchalík po některých věcech zatoužil a hned zapomněl na napomenutí tatínka Šplouchala, který se šel podívat na stavidla rybníku, zda nebude třeba je čistit, aby byl doma na půdě a z ní se nehnul. Nedbal ani upozorňování maminky Šplouchalky, jak je taková voda nebezpečná nejen pro lidi, ale i pro vodníky. A jak viděl kolem plavat dřevěného koníka, skočil si pro něj. Voda s ním zatočila, na chvilku vyhodila do výše, aby ho znovu uchopila a házejíc s ním ze strany na stranu prudce s ním uháněla pryč. Koníka, pro kterého skočil, ztratil z očí hned, jak skočil do vody. Nejprve se mu ta rychlá jízda líbila, ale když ho voda přehodila přes stavidla rybníku a propadl se vodopádem dál do potoka, poznal své pochybení. Snažil se volat o pomoc, ale přes hučení vody neslyšel nic ani on, natož někdo opodál. A tak se pokoušel něčeho zachytit, ale vždy než se rozhodl čeho, byl už o kus dál. Mihl se již kolem pily, mlýna, neudržel se ani na jezu u lomu a hnal se k Radovu mlýnu, kde byl jednou s tatínkem Šplouchalem. Pomyslil si, když se dostanu do náhonu, tak se dostanu ven. Ale zrovna v ten okamžik jím vlna hodila na druhou stranu potoka a za chvíli byl za ním i Radův mlýn. A tak se snažil už jen udržet se nad vodou a vyhnout se kamenům, dřevu a dalším věcem valících se kolem. Ztrácel nejen síly, ale co bylo daleko horší, ztrácel i odvahu bojovat s vodou, a ta s ním točila, pohazovala si jej, stahovala pod hladinu a zase vystřelovala nad ni, až mu hučelo v hlavě, dělalo špatně a rozbrečel se. On se sice vodník, ani vodnický kluk utopit nemůže, ale pořádně potlouci, to ano. Až u Budislavi ho voda v zákrutu před rybníkem naposled vyhodila do výše a pak mohutná vlna vyšplouchla na břeh u cesty a navalila na něj strom a větve, takže se nemohl ani hnout, jen kňourat a volat o pomoc.
      Tatínek a maminka o Šplouchalíkových nesnázích a nebezpečí, které mu hrozilo, nevěděli. Považovali ho za poslušného a tak tatínek Šplouchal po prohlídce stavidel, šel za panem mlynářem domluvit se, co budou dělat, jestli déšť a tím i velká voda nepřestane. Maminka Šplouchalka zaháněla ryby poplašené z povodně do rákosí, kde měly být, než se největší voda přežene. Tam i našla uplakané rusalky, které se držely u břehu, ale byly celé prostydlé a sukýnky i košilky měly úplně promáčené. Durdilka se zlobila, Plačtilka naříkala a ani Řehtalce nebylo do smíchu. Vzala je sebou na ostrůvek, do domečku, v kterém vodníkovi bydlili. A poslala je nahoru za Šplouchalíkem si hrát.
      „Ten kluk tu není“, volala ze shora Durdilka, „tak jak si s ním můžem hrát“. Když to maminka slyšela, hrklo v ní, ale rychle se utěšovala, že je asi s tatínkem. Ten se zrovna vracel ze mlýna a udiveně hleděl, jak maminka kolem něj někoho hledá, až mu řekla, co se stalo. Teprve nyní vodníkovy napadlo, že je Šplouchalík neposlechl a vyběhl někam ven. A tak ho šli hledat. Tatínek vodník se potopil pod vodu a běhal od jednoho kraje rybníka k druhému, pátral v rákosí, v sítinách, nahlížel do vykotlaných děr v břehu. Maminka Šplouchalová prošla nejprve celý ostrůvek, u kterého měli svůj domeček, a pak plovala po hladině celého rybníka. I rusalky jim pomáhaly. Durdilka nejprve hudrovala, že si toho svého kluka měli lépe vychovat, ale první vstala a i s Plačtilkou a Řehtalkou se vznášely nad hladinou a břehy kolem rybníka a jako mlha se prolínaly do všech křovin a do větví stromů. Všichni volali, křičeli a zase naslouchali, zda se odněkud neozve Šplouchalíkův hlásek, ale marně. Už se šeřilo a stále si nechtěli přiznat, že hledají zbytečně. Až když byla úplná tma, vrátili se domů a smutně přemýšleli, kde jen ten jejich chlapec může být. Nakonec se tatínek Šplouchal, vydal za starostou Borové, zda by jim lidi nepomohli. Starosta hned slíbil pomoc, ale až na ráno, kdy bude vidět. Ale ještě večer lidi z vesnice obešel, aby všichni věděli, kde mají hledat.
      Druhý den, hned ráno, všichni lidi, kteří aspoň trochu mohli, chodili kolem rybníka a potoka, hledajíc malého vodníčka. Dědečka tenkrát moc mrzelo, že nemůže při hledání pomoci, ale musil odvézt se svým koníčkem Karlem babičku Lůdovou do Budislavi k jejímu synovi, protože jí velká voda úplně vytopila a trochu i pobořila chaloupku. Babička přespala přes noc u sousedů, ale ráno ji dědeček i s věcmi a slepicemi, které zachránila, naložil na vůz a vydali se na cestu. Už byli skoro na konci cesty, viděli první domky, když koníček Karel obrátil hlavu k dědečkovi a zařehtal. „Copak se to děje“, podivil se dědeček a pečlivě se rozhlížel a naslouchal. Věděl, že koníčci, stejně jak jiná zvířátka, slyší, vidí a cítí lépe než lidé a tak i často vědí víc než oni. Jakoby slyšel nějaké kňourání a naříkání. A tak zastavil, slezl z vozu a šel tam, odkud se ozývalo, k hromadě větví mezi cestou a potokem. Už se chtěl vrátit, nic mezi nimi neviděl a myslil si, kdoví co jsem to slyšel. Ale vtom se plácl do čela, jsem to jen trulant a kus hlupáka. Vždyť pod větvemi bylo něco zeleného, a teď brzy na jaře žádná větev zelená ještě není a už začal větve odklízet, až poznal, že to zelené je Šplouchalíkův kabátek.
      „Stafraporte, kluku nevyvedená a lumpačivá“, spustil, když ho poznal a odtahoval z něj strom, který ho tiskl k zemi. „Ty bys zasloužil pořádně nasekat, vždyť celá vesnice je na nohou a tvá maminka si může oči vyplakat. No počkej, až se k tobě dostanu, já ti dám“. Jak však viděl jeho vyděšený obličejíček, třesoucí se rty a tvářičku víc zelenou než jindy, vzal ho do náruče a odnesl do vozu, mumlaje, že si to s ním spraví doma táta. Podal ho babičce, která vzala deku a Šplouchalíka do ní celého zabalila, chovajíc ho pak v náručí.
      „Já nevím Lůdová, jestli je pro vodnického kluka dobrý teplo, on je přece jen víc zvyklý na studenou vodu“, kroutil hlavou dědeček, když ji viděl.
      „Ale Toníku“, on se totiž dědeček jmenoval Antonín a říkali mu Toník, to jsme si ještě nepověděli, obrátila se na něj babička. „Pro všechny, kteří jsou v neštěstí, je dobré teplo lidské náruče, pro všechny i třeba pro vodníka.“, usmála se babička a začala takovým měkkým hlasem, jaký mají jen babičky a maminky malého Šplouchalíka konejšit až ze vší té hrůzy, kterou prožil, usnul.
      U Lůdů v Budislavi se dědeček vůbec nezdržel a oni ho ani nepřemlouvali. Musel přece pospíchat domů, aby vodníkovi, ale i ostatní lidi věděli, že Šplouchalík se našel. A tak ještě než bylo poledne, dojel dědeček k rybníku a volal, aby si pro kluka připlavali. To bylo radosti, jen rusalka Durdilka a soused Blafák vrtěli hlavou, že místo aby klukovi pořádně nařezali, se s ním teď cucmají. Ale pak se smáli stejně jak ostatní a když starosta řekl, „chlapi neoslavíme to v hospodě“, vydali se všichni k ní a vodník Šplouchal hned slíbil zaplatit sud piva. Ženské trochu frflaly, proč mužští musí hned všechno oslavovat v hospodě. Brzy však toho nechaly, měly také radost z nalezení Šplouchalíka a věděli jak muži ráno dřív, ještě za tmy vstávali, aby nakrmili dobytek a mohli jít co nejdříve hledat. Také na pole se kvůli mokru nedalo vyjet a při vaření byly doma nejraději samy.

O sládkovi

      V hospodě sedli kolem stolů, starosta pod obrazy Jana Žižky a krále Jiřího z Poděbrad od Mikoláše Alše, někdy později si řekneme, kdo to byli, a čekali, až dědeček natočí každému půllitr piva. V tom se ozvala ze sklepa hrozná rána, až se hospoda zatřásla.
      „Zase řádí sládek“, volal starosta na dědečka. „Asi jsme ho vzbudili. Spává do večera“, přikývl dědeček a točil klidně dál pivo, i když celá hospoda ztichla a jeden koukal rozpačitě na druhého. Sládek byl totiž strašidlem v hospodě už přes dvě stě let. Stal se jím pro svou lakotu, nadutost a šizení ostatních lidí. Ještě, když byl člověkem, tak tam, kde nyní stála hospoda, postavil i pivovar. Proto se také říkalo této části vesničky Borové Pivovary. A bezmezně šidil všechny. Jak hospodské, kterým prodával pivo ze svého pivovaru, tak lidi co přišli k němu do hospody a stejně i čeleď, která u něj sloužila. Čeledi platil málo nebo vůbec ne. Pivo ředil vodou, nedával správnou míru, připočítával půllitry, které zákazníci vypili. Když někdo něco říkal tak mu hned nadával, křičel na něj a běžel si stěžovat hradnímu pánu. U něj měl vždy zastání, protože mu pivo, a neředěné, posílal zadarmo a stejně tak jeho úředníkům.
      Až se domluvili mlynář s vodníkem a hajný s hejkalem, a ti si zašli také na pivo. Sládek stejně jako každému jim nalil špatnou míru ředěného piva, a když se jim to nelíbilo, začal jim nadávat do strašidel. Vodník vstal, vzal sklenici s pivem a kolem sládka vylil kruh. Pak hejkal své pivo na sládka vychrstl a přitom ho proklel. Za to, že všechny šidil a ještě jim nadával a mstil se, zakleli ho tak, že v hospodě musí pořád strašit, dokud v ní nebudou takoví hospodští, kteří nikomu ani omylem nenalijí špatnou míru. Po smrti sládka brzy pivovar zpustl, kvůli strašení tam nikdo nechtěl dělat. Zůstala jen hospoda, ale střídal se v ní šenkýř za šenkýřem, protože kvůli strašení tam lidi málo chodili. Jiná hospoda ve vsi také nebyla, neboť jak někdo se ji snažil postavit, strašil tam sládek ještě hůř než v té své bývalé.
      To trvalo skoro sto let a lidi si říkali, s tím se nedá nic dělat, až přišla na hospodu prababička našeho dědečka. Byla vdovou s šesti dětmi. Muže jí zastřelili ve válce, které se tenkrát skoro pořád vedli pro hloupost a chtivost králů. Tehdy však panoval zrovna jeden z mála těch lepších císařů Josef II. a ten, když prababičce zastřelili manžela, nařídil hradnímu pánu, aby se jí postaral o nějakou práci nebo živnost, z které by uživila sebe a své děti. Hradní pán z toho moc nadšený nebyl, ale vzpomněl si na hospodu, kde strašil sládek a hned jí prababičce nabídl, že mu ji postupně bude splácet a jednou bude její. Byl k tomu i kousek pole, lesa a louky a prababička, která o strašení nevěděla, smlouvu přijala. Tak se naše prababička nechala poprvé v životě, ale také naposledy napálit. Příště, když něco kupovala, tak se šla na věc nejdříve podívat a zkusit jestli je všechno v pořádku.
      Hned první večer se ze sklepa ozval obrovský hluk, až se hospoda třásla. K tomu vytí, naříkání, vrzání a bouchání sudů. Kluci ztichli, holky se rozbrečely a prababička se naštvala. Byla z těch žen co se tak hned něčeho neleknou, zejména když se jedná i o děti. Vzala koště a hnala se do sklepa, odkud ten randál pocházel a tam uviděla dlouhou postavu s úplně bílým obličejem ten obrovský tartas a rachocení dělat. „Ty plavajzníku, motovidlo, hlavo dubová a praštěná“, začala té postavě nadávat prababička, aby zahnala strach, přece se jen trošičku bála. „Hned přestaň, děti nemůžou spát, nebo tě tím koštětem přetáhnu“, rozkřikla a metlou se rozehnala.
      Strašidlo se zarazilo a udiveně na babičku dívalo. Bylo zvyklé, že vždy všichni utíkali, třásli se hrůzou a teď tahle ženská ho chce přetáhnout tím pometlem. Nevědělo co dělat a nakonec ze sebe zkroušeně vyrazilo, „já ale musím strašit, já jsem zakletý sládek a dokud nebudou na této hospodě poctiví šenkýři aspoň 100 let, tak musím strašit“. Potom prababičce vypověděl, jak k jeho prokletí došlo. Ona trochu pokyvovala hlavou a pak řekla, „tak si straš, když musíš, ale jen večer, aby mohly děti spát. A já nikoho šidit nebudu, když jsem dosud nešidila. A děti vychovám taky k poctivosti“. Sládek docela rád souhlasil. Strašení ho už moc nebavilo a chtěl si někdy s někým jen tak popovídat, ale každý před ním kvůli tomu strašení utíkal. Pak byl mrzutý, zlostný a vyváděl jak pominutý. Ale od té doby strašil jen chvíli večer a nakonec si zašel sem tam do šenku popovídat se sousedy, okusit poctivé pivo a někdy i pomáhal jej roznášet, když byl v hospodě nával. A tak to dělal i s prababiččinými dětmi, vnuky až převzal hospodu dědeček, o kterém si vyprávíme.
      Ten dnes už začínal být na sládka pěkně rozzlobený, vyhrnul si a zase shrnul rukávy. A když s těmi rukávy takto začal, věděli všichni, brzy dědeček zakleje a pak bude zle. Všimla si toho ale také i babička a hned laskavě povídala, „co kdybys za ním zašel a všechno mu vysvětlil“. Dědeček trochu vychladl a přikývl. Řekl babičce, kdo co chce a šel do sklepa za sládkem. „Co nám to děláte“, začal hned ve dveřích a řekl mu vše, co bylo kvůli Šplouchalíkovi.
      „Kluk pitomá, no jo vodník“, odfrkl posměšně. Měl na všechny vodníky trochu spadeno, od té doby co jeden z nich ho s hejkalem zakleli. Ale trochu se usmál, vždyť měl také radost, že to s tím malým vodníčkem nakonec dobře dopadlo a šel nahoru do šenku. A když mu starosta dělal místo a zval, aby si sedl vedle něho, byl už spokojený úplně a s chutí se napil piva, které před něj dědeček postavil. Jak dopil, postavila před něj babička Anička druhé. Byla udýchaná a stále se rozhlížela kolem, kdo po ní co bude chtít. Ten chtěl pivo, jiný víno, další skleničku něčeho ostrého a už zase volal další, že má hlad nebo chuť na párek, tlačenku, klobásu a kdoví co ještě. A babička pospíchala, hned do šenku, pak zase do kuchyně, jen aby každý měl, co chtěl a byl spokojený. Sládek se zastyděl a vyskočil. „Jděte si do kuchyně, babi, já to tady obstarám“, řekl babičce a již nosil pití od pípy a jídlo z kuchyně. Všichni pak měli hned, co chtěli a volali na dědečka jakého, že to má pomocníka a sládek se v duchu tetelil tím uznáním, kterého se mu dostávalo. K večeru přišli z lesa i hejkal s myslivci a hned vykládali, že přijde brzy jaro. A tu, k údivu všech, postavil sládek před hejkala pivo, široce se přitom usmívajíc.
      V tom se ozval starosta, „já bych chtěl, za celou vesnici, sousedům sládkovi a hejkalovi poděkovat za to, že nám ochránili majetek, když jsme byli pryč“. Ostatní pohlédli na starostu, pak na oba jmenované a potom koukali jeden na druhého, ale nikdo nic nevěděl a jen krčil rameny. Starosta se hluboce napil a vše začal vysvětlovat.

O Lumpákovi a Chmatákovi

      Blízko Borové, na vysokém kopci stál hrad. Spíš už to byly jeho zbytky. Chybělo půl střechy paláce a věže, hradby byly o dobré dva metry nižší, než když byly nové. Okna vybitá a bez okenic. Vždyť páni opustili hrad už více než před sto léty a přestěhovali se do zámku, kde měli pohodlnější bydlení. Ale asi před rokem, nikdo nevěděl přesně kdy, se na hradě objevili dva chlapi. Každému se vyhýbali, jak někoho náhodou potkali, hned odvraceli tvář a šli stranou. Lidi nad tím mávli rukou a přestali se o ně zajímat. Jen jim bylo divné, že od té doby, se co chvíli občas něco ztratilo. Tu to byly peřiny, které dala některá hospodyně do okna vyvětrat. Jindy slepice, které vyběhly ze dvora. Jednou dokonce i kráva, kterou pasáček přestal na pastvě hlídat, protože šel hrát s ostatními kluky na pikanou. A dokonce byl přepaden i kupec, vracející se z trhu pozdě v noci a obrán o peníze. Pomalu každý druhý den se někomu něco ztratilo. Ale nikdy nikdo nikoho neviděl, na koho by mohl ukázat, ten to byl. Všichni si pak dávali na věci lepší pozor, a zdálo se, že je zase vše jako dříve v pořádku.
      Ti dva chlapi se jmenovali Lumpák a Chmaták. Přišli sem z daleka, protože jim tam, jak se říká, koudel hořela za zády. A tady se jim náramně líbilo. I když byl hrad zpustlý, přece jen měli střechu nad hlavou, když pršelo. Jednu komoru v rozkotaném paláci si zabednili, aby jim v ní bylo teplo a dole ve sklepení si schovávali věci, o nichž nechtěli, aby je někdo jiný viděl nebo o nich věděl, anebo je poznal. Dařilo se jim zprvu náramně, ale jak už víme, lidi si dávali stále větší pozor, a tak se těmto dvěma, Lumpákovi a Chmatákovi přestalo vést tak dobře jak zpočátku a přemýšleli, jestli nebudou muset putovat zase někam jinam.
      Už se chystali sebrat ukradené a uloupené věci a zmizet, když náhodou zaslechli, že umřela v Borové stará Mikešová a celá vesnice se jí chystá jít na pohřeb. Tenkrát nebyl pohřeb jako dnes, autem dojet do krematoria a za půl hodiny dělat místo dalšímu pohřbu. Chodilo se pěkně pěšky za vozem, taženém koňmi, na kterém byla rakev s mrtvým a věnci a kyticemi. Jelo se od domu, kde nebožtík nebo nebožka do své smrti bydlili. Ve dveřích se rakev se zemřelým třikrát vyzvedla, aby se rozloučil s domem a jelo se přes dva kilometry do Choustnice, kde byl hřbitov. Co říkám, jelo, jel jen mrtvý, ostatní šli pěkně za vozem, jen miminka nesli chvíli tatínek, chvíli maminka a chvíli starší bratři a sestry. U každého křížku a kapličky po cestě se celý průvod zastavil, aby se zemřelý rozloučil i s krajem. Pak byla mše v kostele a poslední loučení u hrobu. A tak ten pohřeb trval celé dopoledne a někdy i déle.
      Tohle ti dva nezdarové věděli a tak se těšili, jak to dopoledne vezmou v Borové, na co přijdou a pak teprve utečou z tohoto kraje pryč. Rozhodli se začít u dědečka v hospodě. Doufali v ní najít peníze, které dědeček dostával za pivo a chystali se zabít i prasátko ve chlévě, aby měli maso na cestu. A tak sotva se pohřební průvod ocitl za vsí, už se kradli humny do hospody. Voříšek na ně štěkal, jak nejvíc dovedl, ale co to bylo platné, když všichni byli pryč. Přece jen však trochu bylo. V pivnici se z toho štěkání a ňafání rozčílil sládek. Vykoukl sklepním okénkem na dvůr, a tam uviděl ty dva. Měli sebou vozík, drželi sekeru a nože, a otevírali dveře chlívka. Kdo to je, co v chlévě chtějí, přemýšlel sládek jen okamžik. A jak mu došlo, že jde o zloděje, rozzlobil se ještě víc. Vyletěl okénkem ven, a zařval, „co tu děláte?“.
      Zloději sebou trhli, křik je zpočátku polekal. Jak ale při ohlédnutí spatřili sládka, vychrtlého, se šedivými vlasy a vousy, dali se do smíchu. „Koukni na to bidlo“, ukazoval Chmaták na sládka, řehtajíc se na celé kolo. „Zmiz, burane, nebo tě ztřískáme“, mávl po něm klackem Lumpák, a rozčílil tak sládka ještě víc. Zahučel, jak dokázal nejhlasitěji, ale ti dva lotři se jen řehonili, a Lumpák skutečně tím klackem se snažil sládka udeřit. Teprve nyní se zarazil, když klacek sládkem projel, jako párou. Udiveně se podíval na klacek a potom na sládka, a zkusil ho bouchnout znovu. On totiž nevěděl, že strašidla, když chtějí, nemají tělo jako lidé, pouze jeho obrysy. Ale na toto kouzlo musí strašidla vydat hodně sil, a dlouho to nevydrží. A tak po druhém bouchnutí, sládek ucítil bolest, a zanaříkal. Lumpák se zašklebil a napřáhnul k další ráně.
      „Vykašli se na dědka, a pojď mi pomoc“, volal na něj Chmaták, vyhánějící vepříka z chléva ven. Lumpák si neodpustil, aby sládka aspoň ještě jednou neuhodil, pak klacek zahodil, a šel honit vepříka. Sládek si mnul udeřená místa, koukaje, jak loupežníci prasátko nemůžou pořád chytit. Když oba dva se na něj vrhli, ale to jen zakvičelo, udělalo kličku, a loupežníci místo, aby ho chytli, spadli do bláta, rozesmál se sládek nahlas. Najednou pocítil novou velikou sílu, a jak tam tak leželi, jeden přes druhého, hodil na ně špalek, na kterém se sekala polínka. Ti dva zaskučeli bolestí, a sotva vstali, vrhli se oba na sládka. On je odstrčil, a pak zařval vší silou, která v něm byla „pomoc, jsou tu zloději“. Lidi, co byli na pohřbu, ho neslyšeli. Došli už do Choustnice, a to bylo na jejich uši strašně daleko. Ale někdo ho přece jen slyšel. Byl to hejkal v lese, který má sluch jak ten nejbystřejší rys. Už před chvílí se mu zdálo, že něco slyší, ale když se již nic neopakovalo, pomyslil si, že se mu to jen zdálo. Nyní poznal, že je to opravdu volání o pomoc a mohutnými skoky se vydal za tím hlasem, aby se za chvíli ocitl v hospodě na dvorku, kde uviděl ty dva loupežníky, jak bijí vším možným sládka.
      „Vydrž, už jsem tady“, zakřičel hejkal, a když ten zařve vší silou, je to jak, když vítr bouřlivák zaduje nebo hrom z černého nebe zahřmí. Lumpák i Chmaták celí zkoprněli, v první chvíli nevěděli, co se děje. A to už je hejkal svými rukama tloukl, a panečku to bylo, jakoby starý dub do nich bušil svými větvemi. A k němu se přidal sládek, který zvedl jeden z klacků, jimiž ho před chvílí bili, a za chvíli oba loupežníci utíkali ke starému hradu, kde jen něco vzali z věcí, které ukradli a uháněli pryč z tohoto kraje.
      „Mockrát děkuji“, podával sládek ruku hejkalovi a vyprávěl mu, jak se všechno sběhlo. Hejkal jeho pravicí silně zatřásl, a povídal, „není zač a navždy dobrý“. A sládek radostně přikývl, neboť tak už navždy se dostal ze strašidel zlých mezi strašidla hodná. Nevadilo mu už vůbec, jak ho kdysi hejkal s vodníkem zakleli, protože si nyní uvědomil, že byl tenkrát stejný jak dnes ti dva zloději.
      Právě proto jim děkoval starosta a všichni ostatní sousedi se přidávali a sládek s hejkalem jen brumlali, ať jim dají všichni pokoj, ale bylo znát, jak jim uznání všech dělá radost a vůbec jim nevadila otlučená záda od poplácávání sousedů.

O hejkalovi

     Hejkala se děti trochu bály, protože připomínal starý, mohutný zbytek dubu, stojící na pokraji lesa. Ženské se ho poněkud štítily, měl místo vlasů zaschlé větve, obličej krabatý jak poničená kůra, ruce a nohy připomínaly pokroucené kořeny. A kolem něj byl divný puch, jak z tlejícího listí. Mužští jej ale měli rádi, dokázal vždy říci, jaké bude počasí, vybrat jim nejvhodnější dřevo na nářadí nebo topení a ukázat místa s nejzdravějšími houbami. Všichni si ho proto i vážili, a hlavně proto, jak chránil les a také, když někdo po překročení bludného kořene zabloudil, tak mu vždy pomohl najít správnou cestu a vyvedl jej z lesa ven.
    Byl v lese od pradávna, nikdo nevěděl jak dlouho. Jen staří lidé vyprávěli, co slyšeli od svých prabáb a ty zase od svých a tak napořád, že někdy na počátku věků, žil krásný mládenec. Vysoký jak topol, jak jedle urostlý, silný jak buk a pružný jako vrbové proutí. Bylo to tehdy, kdy lidé se učili pěstovat obilí, pro kousek pole museli vymýtit les a získané místo mockrát překopat, aby obilí rodilo. A ten mládenec chtěl také kousek lesa pokácet, aby měl políčko pro sebe, a jednou i pro svou ženu a děti. A tak začal nejblíže od vesnice, aby to neměl na pole pak daleko. Brzy však narazil na olše a vrby, a za nimi byla mokřina. Tady pole být nemohlo, uvědomil si, a vztekle zarazil sekeru do stromu. Chvíli pak klel, aby nakonec odešel a začal, nyní již s rozmyslem znovu.
    Vyhlédl si tedy místo, kde byla rovinka, nebylo daleko od vesnice, a stromy byly pěkné, rovné, aby se z nich pak daly udělat klády na stavbu domu. Začal kácet, když přišly první mrazy, a práce mu šla od ruky, jedna radost. Každý den porazil několik stromů, zbavil je větví, a ty odtáhl k stavení rodičů, aby měli na topení. Tak pracoval celou zimu, a na jaře už zbylo jen vytahat pařezy. Copak nyní, je to práce snadná. Přijede se s traktorem, ten pařez vytáhne, a hotovo. Tenkrát se ale nejprve musel pařez okopat, aby se obnažily kořeny. Pak ty kořeny, jeden po druhém sekyrou přesekat, a že jich bylo. A když byly všechny přesekané, tak se pod pařez zasunul dubový klacek, a páčilo se jím tak dlouho, dokud se pařez neuvolnil. Uvolněný omotali lanem a vytáhli ze země ven. Pak se do něj zarážely klíny, aby se roztrhal na kusy, a teprve ty kusy se štípaly na polínka.
     Taková práce, panečku, člověka zmohla. Bolelo celé tělo, každičký sval, ruce pálily jak oheň, a udělaly se na nich tvrdé mozoly. Z čela se do očí hrnul pot, i když mrzlo, a nebylo divu, že člověk byl přitom prudký a popudlivý. Tak to bylo i u našeho mládence, zvlášť když si vzpomněl, jak ze začátku kácel úplně zbytečně.
     „Kdo tu udělal takovou spoušť? To ty?“ Proti mládenci se objevila drobná dívenka, celá taková průsvitná, v světlounce zelené říze, s dlouhými plavými vlasy. Ukazovala jak na rovinku, kterou měl nyní hotovou, tak i, a hlavně, na místo, kde začal kácet předtím, a nechal tam všechno být, bez ladu a skladu. Přitom jí vyhrkly slzy. „Měla jsem tu nasazené malé modříny, a tys je všechny vyrubal“, dodávala plačtivým hláskem.
     „Zavolám na tebe naši paní“, dodávala, když nic neříkal, a jen se na ni posupně díval.
     „Zavolej si, koho chceš“, vyrazil ze sebe vztekle, že nějaké děvče mu hrozí, a když volala vládkyni lesa, paní Habryni, poškleboval se jí, a volal škodolibě jak ona, „hej, hej, paní, někdo nám tu kazí les“. Schválně protahoval slova a hodil po tom děvčeti šišky, které měl kolem sebe.
      Najednou, mládenec si vůbec neuvědomil jak, se tu objevila stará žena. Vysoká, hladké, šedobílé tváře, šlehla po něm pohledem, až ho zamrazilo. Rozhlédla se všude, kam jí to děvče ukazovalo, a potom se přísně obrátila na mládence.
     „Za to, kolik jsi zbytečně pokazil lesa, tě zakleju. Budeš jak strom, vrásčitý a starý, jako ten, do kterého si ze vzteku zarazil sekeru. Budeš žít v lese, a dokud aspoň stonásobně neodčiníš, co jsi pokazil, nebudeš mluvit. Jen houkat, hvízdat, praskat a hejkat, že ti lidi začnou říkat hejkal. „A ty, modřínko, nenaříkej a své modříny zasaď znovu“, obrátila se nakonec k děvčeti, které bylo vílou lesa, a jmenovala se po stromech, které měla nejraději.
      Mládenec chtěl něco říci, ale nemohl, jen zahučel. Cítil, jak mu tělo těžkne, jako při té nejhorší práci, paže se mu zkroutily jak větve, tvář zkrabatila, a celý jako by byl obrostlý kůrou dubu. Konečně pochopil, jak špatnou věc udělal, když zbytečně pokácel tolik stromů. A tak se stal hejkalem. Dávno odčinil, co tehdy provedl, ale tolik se zamiloval do lesa, že v něm už zůstal. Pořád jej hlídá, chodí z jednoho konce na druhý, a dává pozor. A tak, když jste v lese, a najednou slyšíte praskot nebo houkání, to hejkal se přibližuje, aby se přesvědčil, zda v lese neděláte něco nepatřičného. Někdy i s lidmi promluví, někdy se jim ukáže. Jako třeba našim sousedům z Borové, kteří les opatrovali a chránili jej.

Vesna

      Ani ne za dva týdny od Šplouchalíkovy nehody, měl jet dědeček do Tábora pro zboží. Den předtím o své jízdě řekl dětem, které hned začaly jásat. Věděly, že je přitom sveze do školy, do Chustnice, a hned obíhaly své kamarády, aby ráno přišli k hospodě, že se povezou. Frantík zaběhl i k rybníku, pozvat Šplouchalíka, který se učil s nimi. Ráno byla před hospodou kupa dětí, a hned jak dědeček vyjel, hrnuly se na vůz. Dojely tak, ale jen na konec Borové, protože tam už silnice šla jen a jen do kopce, a koníček Karel, by je sotva utáhl. Jak dědeček slezl z kozlíku, seskákaly i děti, nechávaje na voze jen tabulky, a samy, tam, kde byl kopec strmější, pomáhaly koníčkovi tlačením. Tehdy děti nenosily aktovky, protože nepsaly do sešitů. Místo nich měly malé tabulky, na které psaly křídou, jako se teď píše na velkou tabuli.
      Asi v půli cesty, zvolal Toník, „už letí čáp“. A skutečně od Budislavské hory se blížil ve výšce čáp, kroužil skoro v oblacích a vyhlížel si komín, kde pro sebe a svoji čápici, postaví hnízdo. Dětské pozorování, přerušil dědeček, „Vesna přišla“, a na tázavé pohledy ukázal bičem k lesu. Oči všech školáků se obrátily tím směrem, a skutečně jim připadalo, že tam vidí krásnou paní, v bílé róbě, složené z mlhy a povlávající kolem ní. A věděly, podle čápa i Vesny, že přišlo jaro.
      Sluníčko se třpytilo ve vodě, která byla ještě prudká, ale ne už dravá. Narážela sice do kamenů a břehů, ale jen se v paprscích zaleskla a zase se poslušně vrátila zpět do koryta potoka nebo řeky. V rybníku poklesla hladina, až bylo vidět celé patro domku Šplouchalových u ostrůvku. Na březích rozkvetly štíhlé sněženky, oblé bledule, někde se i objevily první orseje a petrklíče. Párovaly se kachny a hledaly v rákosí a olšoví, kde nejlépe postavit hnízdo. V sadech a na okraji lesa opěvovali ptáčci východ sluníčka, na lukách se začala zelenat první stébla nové letošní trávy.
      Děvčata zajásala, že zítra odhodí vlňáky a kabáty a byla rázem krásnější, tvář jim zdobil úsměv a pořád jim bylo do zpěvu. Kluci zahvízdali jak loupežníci, těšíc se na kuličky, pasáka, později na fotbal a jiné hry. A znovu se oči všech stočily pod hrad, zda tam mezi stromy ještě uvidí příslib jara, krásnou Vesnu. Po trošce bloudění zrakem sem a tam, ji konečně uviděli, a v uších jim zazněly zlehka, jen tak, že je slyšely pouze při největší pozornosti, tóny jary. Jen Šplouchalík slyšel píseň volání Vesny, všechna slova, jimiž vybízela rusalky z vod, víly z lesů a polnušky z polí a luk, aby se kolem ní rychle shromáždily. I on měl trhání její volání poslechnout, ale šel přece jen do školy s kamarády, a tak si jen zavýskl a zůstal u silnice s ostatními.
      První byla u Vesny rusalka Řehtalka, smějící se na celé kolo. Po ní lesní víly, které to měly nejblíž, Modřínka, Jedlinka a Šištička, všechny neustále tančící jak opar mezi vysokými stromy. „To bude zase práce“, ozývalo se kňourání Plačtilky a k tomu hudrovala Durdilka, „a sotva to vykvete“, tak tyhle cácorky, ukazovala k silnici na děvčata, „všechno utrhají“. Tak se ozývaly poslední dvě přicházející rusalky. „Proč jim to nedopřát“, utěšovaly je polnušky, a všechny se rozestoupily kolem Vesny.
      „Tak moje milé“, usmála se Vesna na všechny, a jim najednou bylo dobře. Stejně jak lidé, cítily teplo, teploučko prostupující všemi jejich údy a nemohly se dočkat, až jim Vesna rozdá semínka, která mají rozesít všude, aby rozkvetly a země se jimi tak ozdobila. I Durdilka se usmála, když se Vesna k ní obrátila jako k první. „Ty máš přece ráda žlutou, tak tady máš ode mě petrklíče, pampelišky, podběl, blatouchy,“ a pokračovala dál, až všem rozdala, co přinesla. Některým dávala červené, některým modré, vílám z lesa hlavně bílé, a polnuškám nejvíc pestré, aby na lukách a v polích byly květiny vidět. Nakonec, protože zde byly v Jižních Čechách, dala každé růži té barvy, jaké jí dala květiny.
      A všechny se rozeběhly, aby semínka zasely, a země byla, když po Moraně převzala nad ní vládu Vesna, mnohem krásnější. Rusalky k potůčkům, potokům, řekám a rybníkům, Víly do lesů a Polnušky na pole a luka. To ale už děti vůbec neviděly, protože dědeček dojel na náves v Chustnici, kde stála škola, a dětem podával z vozu jejich věci, zatím co ony překotně vyprávěly svým spolužákům z Chustnice, Krtova, Mlyn a Kajetína, jak viděly cestou Vesnu, a všichni měli radost, že jaro už je tady.

Dědečkovy obrazy

      Jak dědeček vyložil děti, pokračoval v cestě. Projel Krtovem, brzdil vůz s kopce před odbočkou na Dlouhou Lhotu a Turovec, a pak vesele zapráskal bičem, protože cesta dál byla skoro po rovině. Těšil se pohledem na borovice, smrky, jedle, buky a rozložité duby v lese kolem cesty, a ani se nenadál, a už směřoval za Turovcem ke Kozímu hrádku. Vždy, když jednou za tři měsíce jel do Tábora, se tady na Kozím hrádku stavil. Vzpomínal tu na Mistra Jana Husa, který tady skoro před pěti sty léty kázal. Uklonil se, a tiše si šeptal z jeho listu „Přátelům v Čechách“, který poslal těsně před svým odsouzením ke smrti upálením. A nakonec již hlasitě opakoval Husova slova „aby se všichni milovali, nenechali násilí dobrým dělati, a pravdy každému přáli“.
      Pak už jel přímo přes Měšice do Tábora, ke kupci Kunešovi, který měl ve skladu všechno možné zboží. Když dědeček naložil a zaplatil, co potřeboval, Kuneš povídá, „šenkýři, máš dojít na hejtmanství, a nebude to asi nic dobrého“, dodal tiše. „Ta mrcha písařská“, zasmál se dědeček, a nechal si nalít kamarádem Kunešem štamprličku slivovice. Než dopil, řekl Kunešovi, o co šlo. Ten se sice smál pak s ním, ale ustaraně se tvářil dál, a když se loučili, dodal, „víš, že s pány nejsou žerty. Nech si koně a povoz raději u mě“.
      Dědeček se vydal na hejtmanství pěšky, však to nebylo daleko. Když se u brány představil, portýr se nasupil, a poslal ho za samotným tajemníkem hejtmana. Tam čekal na chodbě skoro hodinu, než si pro něj udělal tajemník čas. Bylo to schválnost, nechat dědečka takhle dlouho čekat. Ale dědeček si z toho mnoho nedělal. Říkával, to páni na nás zkouší, zda přitom nezměkneme, aby nás potom snadněji zmáčkli. Oni totiž nevědí, že i chleba po delší době okorá a ztvrdne, a tak je to i s námi.
      Konečně tajemník houkl, aby šel dál. A hned jak vešel, rozkřikl se, „Co vlastně chtějí, šenkýři, přijít o živnost, co“!?
      „A to proč jako“, ozval se dědeček, který dobře věděl, o co jde, ale stavěl se schválně nechápavým. „Když si pověsili v šenkovně obrazy toho lotra Žižky a toho Poděbrada, tak se ještě budou ptát“, nyní už tajemník přímo řval. „A ještě k tomu řeknou písaři, když je napomene, že je to na rozkaz pana hejtmana. Oni si myslí, že si z úřadu budou dělat srandu“.
      Dědečkovi zaškubalo v koutcích úst, a klidně povídá, „to je ale na rozkaz pana hejtmana, a mám na to aspoň padesát svědků“.
      Tajemník otevřel údivem ústa, a pak vykoktal, „co, pan hejtman, svědci, a kdy to měl nařídit“, ptal se nejistě.
      Dědečkovi jiskřily oči, a nevinně povídá, „no přece jak dostal Benedek nářez u Hradce. Tak asi měsíc potom.“. Jen abyste věděli, už je to dávno, co náš císař válčil s králem Pruska, který u Hradce Králové porazil císařské vojsko, kterému velel generál Benedek.
      Tajemník znejistěl. I písař, když žaloval, tak upozorňoval, jak se dědeček oháněl hejtmanovým nařízením. Ale to snad není možné, aby hejtman nařídil pověsit obrazy husitského hejtmana a krále, pomyslil si. A tak se opatrně zeptal, a jak to pan hejtman řekl, písemně nešlo nic, to vím.
      „No, svolal si nás, a povídá. Do měsíce budou viset ve všech hospodách obrazy panovníka a vojevůdce, kterých si nejvíce vážíte. A já to stihnul do tří týdnů“, odpověděl dědeček potměšile.
      Tajemník zalapal po dechu, až se málem zalkl. Chtěl zařvat, ale nemohl ze sebe vypravit ani hlásku, a tak jen ukazoval na dveře, aby dědeček vypadl, což ten rád učinil. Doběhl si pro povoz a koníčka Karla, zatočil vesele nad sebou bičem a těšil se, až bude všechno vyprávět sousedům. Brzy dojel do Chustnice, kde už čekaly děti i se Šplouchalíkem, naložil je na vůz i s tabulkami, a za veselého zpěvu sjížděli všichni až do Borové. Děti pomáhaly nosit zboží, jak jim babička ukázala. Některé do spíže, jiné do kuchyně, a něco také do sklepa. Tam hlavně takové, co by se mohlo zkazit, protože ve sklepě bylo nejchladněji od ledu, kterým byl skoro celý sklep vyložen.
      Totiž lidi neměli tehdy ještě ani chladničky, ani mrazáky, také neuměli dělat konzervy a tak, aby se jim jídlo nezkazilo, ledovali. To se dělalo tak. V zimě, když řeka nebo rybník zamrzly, vzali chlapi dlouhé tyče, na kterých měli připevněné na konci takové sekáčky. Ty byly dlouhé asi jako ruka od lokte k zápěstí. A těmi sekáčky nasekaly na rybníce led do cihel, dlouhých asi půl metru a širokých tak dvacet centimetrů. Tyto ledové cihly naskládali na sebe a přikryli slámou, aby, až přijde teplo, neroztály. A když bylo větší teplo, ledové cihly rozebrali, dali do sklepů, a mezi ně naskládali jídlo a pití, které tak uchránili před zkažením.
      Jak děti vůz vyložily, dostaly od babičky každé kousek cukrového špalku, a rychle uháněly domů, povědět, co za zboží dědeček přivezl. A už sousedi, ale i sousedky spěchali do hospody. Někteří něco koupit, jiní se jen podívat, ale také se zeptat, co je nového ve světě. Tehdy ještě nebylo ani rádio, ani televize, jen noviny, a ty kupovali pouze starosta, mlynáři Pakosta a Rada, a náš dědeček. A tak, když někdo někam jel, musel se i zeptat, co je nového a pak převyprávět ostatním.
      Ani ne za hodinku byla šenkovna plná, a jeden mluvil přes druhého. Nejprve dědeček rozprodal každému, co kdo potřeboval, a potom roznosil pivo. Když měli všichni, co chtěli, vyprávěl od šenku, co se mu přihodilo v Táboře na hejtmanství. Sousedé se pochechtávali, jak vyzrál na písaře i tajemníka. Pak se ale dali do přehadování o husitech, hejtmanovi Žižkovi a králi Jiřím z Poděbrad. Jako vždy, někteří je bezmezně chválili, někteří pomlouvali, jiní chvíli o nich mluvili tak a potom zase onak. Nakonec se starosta obrátil na hejkala, „ty je přece pamatuješ, Žižku i krále Jiřího, tak nám o nich něco pověz“.
      Hejkal se z rozpaků hluboce napil. Nevěděl jak začít, a také vyprávění mu moc nešlo, spíš chrčel, než mluvil. Věděl i, jak při vzpomínání na staré časy se lidé vždy pohádají. Někteří obdivují toho, jiní onoho, a nechtějí připustit, aby měl někdy pravdu i ten druhý. Ale když v hospodě všichni ztichli, pochopil, že aspoň něco bude muset povědět.
      „Tenkrát se lidi měli zle“, začal tiše. „Všechno patřilo králi, pánům a církvi. I ti lidé jim patřili. Museli pro panstvo robotovat, a to je mohlo prodat nebo trestat, když se mu nelíbili, nebo udělali něco, k čemu neměli povolení“.
      „Jak prodat“, ptal se nechápavě Frantík, nejstarší dědečkův syn.
      „Stejně jako se prodává kůň, kráva nebo třeba pivo“, odpověděl hejkal, napil se a pokračoval. „To víte, lidem se to moc nelíbilo, ale nemohli nic dělat. Páni měli zbraně a moc, a kněží lidem říkali, že je to jedině tak správné. A tehdy sem na Kozí Hrádek, přišel Mistr Jan Hus. A tam kázal, jak by se mělo vše změnit. Páni by neměli lidi tisknout, ale spravedlivě je spravovat a chránit. Chtít po nich jen tolik roboty co páni potřebují ke své obživě a na zaplacení správy a obrany. A všichni by se měli mít rádi a snažit se pomáhat jeden druhému. A také myslit, aby bylo všem lépe. A lidi mají vlastní rozum, kterým mají posoudit co je správné, a co není správné. A pokud přijdou na to, že je něco špatné a zlé, tak to musí změnit. Tak nějak to říkal. Proto ho vyhnali z Prahy, a přišel sem na Kozí Hrádek. Potom ale odjel do Kostnice, kde s ním byl soud a pak ho upálili“.
      „Jak ho upálili, a kdo ho upálil“, znovu se ptal Frantík, až ho dědeček napomenul, aby Hejkala pořád nerušil.
      Ten se na chlapce smutně podíval. „Upálili ho kněží a páni, tak stejně, jako když pálíte na hranici dřevo. „
      Děti dědečka, kluci i holky se otřásli. Každý si vzpomněl, jak to bolelo, když se někdy popálil, a to jen trošku na ruce nebo na noze.
      „A potom se lidi vzbouřili, a začali se domáhat spravedlnosti sami. A za svého velitele, hejtmana, jak se tehdy říkalo, si zvolili Jana Žižku“, pokračoval hejkal. A pak ještě dlouho vykládal o válkách mezi husity a křižáky, kteří sem vtrhli z celé Evropy. Co lidí v těch válkách bylo zabito, až nakonec se stal správcem země a potom i Českým králem Jiří z Poděbrad, a postaral se, aby byl v zemi konečně klid a mír.
      „Tak děti, a teď už na kutě“, sotva hejkal skončil, zavolala babička, aby děti šly spát.
      Sousedi se pak ještě dlouho do noci vyptávali hejkala na to nebo ono, ale nakonec šli spát i oni, vyprávěje si cestou domů ještě o dědečkových obrazech, a o tom co jim povídal hejkal.

Dědeček na cestách

      „Tak, šenkýři, za čtrnáct dní bude Josefa“, přišel jednou do hospody za dědečkem starosta. Dědeček se poškrábal na hlavě, a pokýval jí. Věděl, proč mu ten svátek starosta připomíná. Na Josefa, tedy v březnu, se každý rok, zahajovala práce v lomu, který patřil obci. Pracovalo tam deset domkařů, vždy od března do konce října. Domkaři byli lidé, kteří měli jen domek. Neměli žádné pole, ani les, jen některý z nich měl louku. U domku, v kterém bydlili, mívali malou zahrádku a někteří i chlívek s kozou nebo prasátkem. Ten domek byl malý. Byla v něm jedna světnice, komora a předsíň. Ale tenkrát to lidem stačilo, hlavně, že měli střechu nad hlavou a uvnitř kamna nebo pec.
      Lom se vždy otevíral s velkou slávou. Přišli nejen starosta a domkaři, ale i ostatní sousedi. Domkaři, kteří se tady a teď stali lamači, měli fábory a pentle na nářadí. Uprostřed stál starosta, nejprve on a pak nejstarší lamač, který byl i předákem, uhodili do skály, potom i ostatní lamači. Přitom slibovali, že budou lámat jen pořádný kámen, skálu zbytečně nepoškodí, štěrk a prach budou řádně odklízet. Po té slávě šli všichni do hospody začátek práce oslavit. Obec z lomu vytěžený kámen prodávala po širokém okolí, protože byl pevný a pěkný. Měla z toho pěkné peníze na všechno, co bylo potřeba, aby obec zařídila. Ze štěrku a prachu pak opravovali cesty a silnice, a tak v Borové byli nejudržovanější z celého kraje. A to už byl důvod ke slávě. No, a pro tuto slávu, starosta vždy dával dva sudy piva. Jeden sud byl plný piva, které se jmenovalo Budvar a bylo z Českých Budějovic a v druhém sudu bylo pivo Regent, které se vařilo až v Třeboni. A dědeček pro ty dva sudy každý rok jezdil.
      Tenkrát to bývala velká a dlouhá cesta. Dnes by vzal auto, za hodinu by byl v Třeboni, za další v Českých Budějovicích, a na oběd by už byl i s pivem doma. Tenkrát ale ta cesta s vozem, taženým koníčkem Karlem trvala celé tři dny. První den do Třeboně. Druhý den z Třeboně do Budějovic a zase zpět do Třeboně. A třetí den nazpět do Borové. A tak se na tu cestu musel dědeček připravit. Prohlédnout vůz jestli je na něm všechno v pořádku. Pak dovedl koníčka ke kováři překovat. A když měl všechno prohlédnuté, scházeli se sousedi, kteří měli příbuzné v Třeboni, Budějovicích nebo někde po cestě, aby je dědeček pozdravoval, zeptal se, jak se mají a něco jim dovezl nebo od nich zase něco přivezl.
      První přiběhla máma Mikešová, cihelnice, jak se jí přezdívalo, protože měli s mužem pronajatou cihelnu. Měla v Budějovicích na vojně dva syny, a prosila dědečka, aby jim každému dovezl chleba s máslem a mockrát je pozdravoval. „To víte, že je vezmu“, bral od ní dva pecny, velké jak kola od trakaře. Máslo bylo uvnitř nich. To se tenkrát dělalo, aby máslo cestou neroztálo. Vzal se pecen chleba, rozříznul se, vydlabal kousek střídky a místo ní se dalo máslo. Pak se přikrylo naříznutou kůrkou, a máslo tak vydrželo celou cestu.
      Po ní přišel vodník Šplouchal, zda by se dědeček nemohl stavit u jeho bohatého strýčka, který bydlil v rybníku Rožmberk. To byl a je největší rybník v Čechách. Posílá mu sud raků, protože strýčkovi jeho raci nějak postonávali, tak aby měl nějaké zdravé. A zda by se ho nezeptal, jestli by vzal za rok k sobě do učení Šplouchalíka. Dědeček přikývnul a čekal na další sousedy nebo sousedky. Jeden přinesl uzené, jiná vajíčka, třetí slepici, pak zase chleby, a tak pořád, až měl polovinu vozu plnou. Naposledy přišla babička, která nesla chleba, uzenou kýtu, kohouta, ošatku vajíček, hrnec sádla a košík jablek pro tetu Blažkovou, která žila od mládí v Budějovicích. Dědeček všechno urovnal, aby snad něco nespadlo nebo se nerozbilo. Na papírek si napsal všechny vzkazy, a šel si před cestou dřív lehnout, protože bude muset ráno brzy vstávat.
      Ještě tak drobátko začalo svítat, když dědeček obcházel znovu vůz, přihodil pytlík ovsa a náruč sena pro koníčka na cestu, natáhnul přes všechno plachtu, a když nenašel žádnou závadu, šel do stáje nakrmit a napojit koníčka a potom sám posnídat. V kuchyni praskal oheň v kamnech, a jak dědeček vešel, babička před něj nalila do talíře horkou polívku. Udělala mu na tu cestu zelňačku, a přidala do ní i kousek sýra a klobásy. Dědeček ukrojil pro sebe i pro babičku krajíc chleba, a oba se pustili do zelňačky, kterou měl dědeček nejraději. Když dojedli, nalil si malou štamprličku pro zahřátí a rozproudění krve, utřel si knír, babička mu dala pusu, aby se mu dobře jelo a pak popřála šťastný návrat. Dědeček zapřáhl do vozu koně, otevřel vrata a vyjel před hospodu. Když vrata zavíral, zamával ještě babičce a vydal se na cestu.
      Bylo ticho, všude klid, tmavé mraky pomalu ustupovaly, a když v Tučapech jel kolem kořalny pana Ančerla, už byly vidět první paprsky sluníčka. Dědeček se pro sebe usmál, vypadá to na pěkný den. Spokojeně sáhnul do šuplíku, který měl pod kozlíkem, vytáhnul odtud měchuřinku s tabákem, z kapsy fajfku, tabák do ní nacpal a za Tučapama si zapálil, spokojeně bafaje a vypouštěje kouř, a tak dojel až do Soběslavi. Za mostem přes řeku Lužnici se stavil u své sestry Hany, vyřídil pozdravy a rozloučil se. Nemohl se zdržovat, když měl takovou cestu před sebou, a i sestra měla plno práce při ranním krmení dobytka a dojení. Tak jen slíbila, že všichni určitě přijdou do Borové na pouť, a dědeček jel dál na Veselí a pak ke Třeboni.
      Když začaly rybníky, věděl, že už je jen kousek od cíle. A taky brzy projel Lomnicí, a pak už jen vyhlížel, aby nepřejel odbočku k rybníku Rožmberk. Jak uviděl řadu mohutných věkovitých dubů, výskl si. Ta řada z daleka prozrazovala hráz rybníka. Nechal je do ní zasadit Jakub Krčín z Jelčan, který všechny ty rybníky před třemi sty léty zakládal a stavěl. Duby měly hráz zpevnit svými kořeny, aby ji voda nemohla protrhnout. Dědeček na hráz sjel, a asi v její půli zastavil. „Pane správce“, volal hlasitě na strýčka našeho vodníka Šplouchala.
      Někteří lidé volávali hastrmane, ale to vodníci neslyšeli rádi, připadali si tak uráženi, a tak dědeček zvolil správce, protože každý dobrý a poctivý vodník spravuje rybník, aby byl v pořádku. Za chvíli se u hráze rozvlnila voda, pak se v ní objevil klobouk, tvář a nakonec celý Šplouchalovic strýček. Vyšel nahoru a jednou rukou se opřel o vůz dědečka. „Proč mě voláš?“.
      „Já jsem šenkýř z Borové, vezu vám pozdravy a raky do našeho Šplouchala. A mám se taky zeptat, jestli bys příští rok nevzal Šplouchalíka do učení“, řekl dědeček a podával z vozu sud, ve kterém byli raci.
      „Tak tys šenkýř z Borové, ten co zachránil Šplouchalíka“, usmál se na něj strýček, a odebral od něj sud.
      „Ale co, jakýpak zachránil. Našel jsem ho, no a přivezl domů. To by přece udělal každý“, mávl dědeček rukou.
      „Každý ne, každý ne“, vrtěl strýček hlavou. „Každý ne, a vodnického kluka, už vůbec ne“, opakoval.
      „Kluk jako kluk, všichni zlobí“, zasmál se dědeček, a vrátil se na kozlík, aby jel dál.
      „Až pojedeš nazpátek, šenkýři, tak se určitě stav, ale určitě“, opakoval strýček, a čekal na hrázi, dokud z ní nesjel dědeček na silnici. A ten, ani ne za hodinu už byl v Třeboni na náměstí, zabrzdil vůz, přivázal opratě, pytel s ovšem nasadil koníčkovi na hlavu, aby se nakrmil po té dlouhé jízdě a vešel do hostince Bílý koníček. A za chvíli se už poplácával s tamějším hospodským, s kterým kdysi byl na vojně, a od té doby se přátelili. Dívali se jeden na druhého, plácali po ramenech a zádech, počítali, co druhému přibylo vrásek a oba se ščuřili, maje radost, že se zase po roce vidí. Když se dost přivítali a zprohlíželi, hospodský se plácnul do čela, a volal jaký je špatný hostitel, vždyť dědeček musí mít po cestě hlad a žízeň, a rychle mu snášel pivo a vepřovou s knedlíkem.
      Dědeček se do přineseného jídla s chutí pustil, a nezapomněl ho pochválit, věda, že tím udělá paní hospodské, která jej vařila, radost. Potom si vytáhnul dlouhé viržinko, to byl takový dlouhý úzký doutník, zapálil jej a odfukoval v kolečkách
      voňavý kouř. Dopil pivo a nechal si přinést ještě jedno, když byl po tak dlouhé cestě, a mrknul na kamaráda hospodského, který si k němu přisedl. Byl na rozdíl od dědečka menší, kulatý, zatímco dědeček byl dlouhý, hubený, jak to viržínko, co kouřil. Oba dva se ale usmívali, z radosti, že se vidí, ale i jen tak, že jsou na světě.
      „Ale koho tu vidím“, zachmuřil se dědeček, ukazujíc viržinkem k oknu. Obrátil se i hospodský, a povídá, „ty dva tu mám už asi tři dny na pokoji. Přijeli sem za zámeckým pánem, ale ten se vrátí až příští týden, a správce je nechtěl na zámku nechat, že je nezná. Tak jsou u mě, prý jsou to nějací baroni“.
      „A ty je znáš“, zeptal se dědeček.
      „Ne, neznám, ale já jsem hospodský. Když někdo přijde, a zaplatí, tak ho musím ubytovat a nakrmit“.
      „A zaplatili ti?“
      „Akorát první den. Všechno prý vyrovnají, až nakonec“, přiznal hospodský.
      Jak spolu mluvili, mimoděk zvýšili hlas, a ti dva od okna se na ně obrátili. To nebyli žádní baroni. Kdepak. To byli Lumpák s Chmatákem, ti dva otrapové, zloději a šizuňci. Podařilo se jim někde ukrást někde lepší šaty, a tak je napadlo, vydávat se za barony, aby mohli lidi podvést a mít se dobře. „Sakra, to je ten šenkýř z Borové, co mu hospodu hlídají ta strašidla“, zaúpěl Chmaták, který poznal dědečka, vyskočil od stolu, a hnal se ke dveřím a za ním Lumpák. Dědeček s hospodským vyskočili za nimi, ale kdyby zrovna nevcházel do hospody pan řezník, který se šel zeptat, jaké maso má do hospody na zítra připravit, byli by ti dva utekli. Ale takhle do něj ve dveřích narazili, a protože to byl chlap vysoký skoro dva metry, odrazili se od něj zpět do hospody, kde je už chytili dědeček s hospodským, a hosty, kteří ochotně pomáhali. A tak tihle dva plavajzníci museli všechno řádně zaplatit, a být rádi, že až na pár štulců, ještě nedostali na pamětnou.
      Potom si všichni sesedli, a dědeček musel vyprávět, jak to tenkrát bylo a jak ti dva dopadli, když mu chtěli ukrást prasátko. A potom vzpomněl jeden z hostů jiný příběh, po něm vyprávěl další, a za chvíli se začalo šeřit, a přišel také pan sládek z pivovaru, a slíbil na pozítří připravit dědečkovi sud piva, jako každý rok. Chvíli ještě vykládali, ale jak z věže odbila desátá, začali se loučit, aby ráno včas vstali do práce.
      Dědeček také hned ráno vyrazil do Budějovic, míříc nejprve ke kasárnám, kde měla sousedka Mikšová syny. Předal jim chleba s vloženým máslem, vyřídil pozdravy, a rychle objížděl další, kterým měl něco předat nebo vyřídit. Vše vyřídil ještě dopoledne, a na oběd šel k tetě Blažkové, která měla dům vedle náměstí.
      „No to je mi překvapení, kde se tu bereš“, spráskla teta ruce, když jej uviděla ve dveřích, stejně jak to dělala každý rok. Potom vykládali co nového v Borové, co nového v Budějovicích. Teta děkovala za všechno, co dědeček přivezl. Potom zase ona mu dala bonbony a hračky pro menší děti, knížky pro ty větší a látku na šaty pro Aničku, která byla nejstarší. A zase děkoval dědeček, a říkal, to přece nemusilo být, stejně jak to říkala teta před hodinou. Potom se rozloučil, jel do měšťanského pivovaru pro sud piva, a odtud se vrátil do Třeboně.
      Večer ještě poseděl s hospodským, zavzpomínali, dědeček slíbil, že na podzim zase přijede, a šel spát, protože ráno měl před sebou dlouhou cestu domů. Hned jak vstal, a posnídal, jel do pivovaru u zámku, naložili mu tam sud, a uháněl na silnici, která vedla na Veselí a Soběslav. Ale nejprve se stavil u Rožmberka, jak slíbil strýčkovi vodníkovi. Na hrázi na něj zavolal, a počkal, až vyleze z vody ven. Ten hned zamířil k veliké hromadě větví, a rychle je odhazoval.
      „Už to mám, tady, pro tebe, šenkýři, připravené. Ten sud i s rybkami dej doma Šplouchalovi, aby ozdravil chov. Posílám mu je za raky. A tady je něco pro tebe, zabil jsem dvě štiky,“ a podával je dědečkovi zabalené ve velkých listech. Pak se ještě ohnul, a přidával dva menší pytle. „V obou máš rostliny a koření do kořalky. V tom zeleném do sladké pro ženské, v tom modrém pro mužské. Vždy vezmeš hrst, a nasypeš ji do láhve, a měsíc necháš uležet. Potom jim už můžeš nalévat. Ať jim slouží ke zdraví“.
      „To přece nejde. Jak k tomu přijdete, abyste mi něco dával. Vždyť já pro vás nic nemám“, byl z toho dědeček celý popletený, že na poděkování si vzpomněl, až už byl vodník po pás ve vodě, když na něj díky zavolal. Ten jen mávnul rukou, „nemáš zač“, a dědeček se rozjel k domovu.
      Cesta k domovu je vždy kratší, než cesta z domova. A tak dědeček už v poledne se točil v Soběslavi kolem Rožmberského domu na Borovou. A když jel skrz Tučapy, vzpomněl si na koření, co mu strýček vodník dal, a zastavil se u pana Ančerla, který vyráběl kořalky. Koupil u něj deset lahví té nejčistší kořalky, a těšil se, jak doma hned koření nasype, a za měsíc vyzkouší chuť.
      Ještě před večerem byl doma, a to bylo vítání. Nejprve ho obskakoval a celého olízal pejsek Voříšek. Nemohl pochopit, co s dědečkem je, když ho tři dny neviděl. A tak, když dědeček zaváděl koně do stáje, hned se k němu vrhnul, dávaje mu najevo všechnu starost, co o něj měl.
      Mezitím se vrátily z venku děti, a netrpělivě čekaly, co jim přivezl. To bylo radosti, a děkování, když každé něco dostalo, a šťastně si ukazovaly dárky navzájem. To už se scházeli sousedi, a dědeček jim vyřizoval pozdravy od příbuzných, a vzkazoval, že jsou všichni zdrávy, a těší se, až se někdy zase uvidí. Nakonec se dočkali i skaláci, co dělali v lomu, a pomohli dědečkovi oba sudy dát do sklepa, těšíce se na zítřek, kdy bude otvírání lomu.

Na louce

      Ani ne, za čtrnáct dnů, co obec otevřela s velkou slávou lom, opřelo se svými paprsky sluníčko o zem plnou silou. A hned mezi zelenou trávou se rozsvítily zlatavě žluté hlavičky pampelišek, jejichž semínka na luka a meze polnušky a rusalky zasadily. Přinesly radost všem, i na té nejzachmuřenější tváři vyvolaly úsměv, a všichni pohlíželi šťastně nejen na ty dukátky, které svým tvarem a i barvou připomínaly, ale i na sebe. Však pampeliška, nebo také jí někde říkají smetánka lékařská, nejen ukazuje, že jaro je už v plné kráse tady, ale i že brzy přijde léto. Potěší nejprve oči, a skrz ně i srdce lidí, ale dokáže i lidi léčit, když se ví jak.
      Však také babky hned vyšly na louky, aby si nasbíraly kořen, květ i listy, a nadělaly z nich sirupy na příští zimu proti kašli. Připravily čaje a masti, aby se lidé po zimě vyčistili, i rozpustili kameny ve žlučníku a ledvinách. Omladila se pokožka, pročistila krev a zbavili se všichni únavy.
      Po babkách se na lukách objevily hospodyně, které z listů pampelišek dělaly salát, nebo je dávaly do polévek, nádivek a omelet. Také nadloubaly jejich kořeny pro králíky, aby ušáci přibírali na váze, a zůstali zdraví.
      Přede všemi však byly na lukách první děti. Kluci zkoušeli běhat už bosi, tak je pohled na pampelišky, ta malá sluníčka, rozehřál. Tráva ještě studila, ale všichni předstírali, že je nestudí, a je jim teplo. I když leckterý za chvíli drkotal zuby. Ale stačilo přeběhnout louku tam a nazpátek, a zase bylo teplo. Hlavně již bylo možné, na tom zeleném a žlutém koberci, válet sudy, dělat kotrmelce, stavět stojky, a řadu jiných věcí. I když někdo přitom upadl, přijala ho vlídně měkká náruč lučiny. Každý den tráva o kousek poporostla, zesílila, a louka byla brzy celistvá zelenožlutá plocha.
      Děvčata se těšila z pampelišek nejvíc. Věděla, že do čtrnácti dnů se z těch zlatých dukátků, rozevírajících se naproti sluníčku, stanou staříci, pouze a jen takové chmýří, které po každém závanu větru budou mizet, až zůstanou jenom holé stvoly. A tak malé i větší holčičky pospíchaly, aby, než se tak stane, si jich co nejvíce užily. Šly na louku nad rybníkem, kde rostly největší.
      „Neříkala jsem to, už jsou ty cácorky a treperendy tady“, hněvivě vykládala druhým rusalkám a polnuškám Durdilka.
      „My jsme kytky nasázely, a ony všechno utrhají“, vzlykala plačtilka.
      „Chtějí se udělat hezké, přejme jim to“, smála se řehtalka, a k ní se přidaly též polnušky, a tak Durdilka s Plačtilkou zmlkly, a jen se dívaly, jak se děvčata, nahoře, na louce rozešla, a všechna si trhala pampelišky do zásoby. Jak měla každá plnou náruč, dívky se shromáždily a usedly v kruhu, aby vily věnečky, náramky, náhrdelníky, pásky, a co kterou napadlo. Prohlížely se a upravovaly vzájemně, ozdoby z pampelišek vytvořené, aby to každé pěkně slušelo. Jak se začalo šeřit, šly domů, ověšené uvitými věnečky, pásy, náramky a náhrdelníky, i když věděly, že tyto jejich dílka nakonec poslouží králíkům a kozám k jídlu.
      Jak pampelišky odkvétaly, a místo nich se objevovalo stále více staříků, podíval se na louku u potoka i dědeček. Přehrnul trávu nohou, a pomlaskl. Byla už silná, hustá jak kožich. Počkal, až děti přišly ze školy domů, a zavolal Frantíka a Toníka, kteří byli z kluků nejstarší. „Tak, kluci, dneska budete se mnou síct trávu. Vezměte si každý skrojek chleba do kapsy. Toníku, vezmeš hrábě a tady Frantík pojede trakařem. Nasekáme pro koně, krávy i kozy. Taky už se těší na něco čerstvého“.
      Oba kluci vyletěli jako střely. Budou sami sekat kosou, jako velcí chlapi. A už se i tak cítili. Trochu pohrdavě se dívali na Jarouše a Pepíka, kteří by rádi s nimi, ale musí ještě nějaký rok čekat. Vběhli do kuchyně, žádajíce po babičce skývu chleba, a hodně posolit. „To víte, že jo, vy sekáči“, smála se babička a pořádně do pecnu zakrojila. Krajíce jim zabalila do ubrousku, a podala Toníkovi, aby uzlíček nesl, když Frantík musí jet s trakařem.
      Trakař se tenkrát používal na dovezení menšího množství trávy, obilí, ale i dřeva nebo pytle brambor. Aby nebylo nutné zapřahat koně nebo kravičku do velkého vozu. Byl celý ze dřeva, vpředu měl kolečko, a vzadu rukojetě, podobně jako kolečko. Ale aby nebyl tak těžký, tak byl podobný žebříku. Mezi dvěma prohnutými tyčkami byly vsazené příčky, na které se převážené věci položily.
      A nyní Frantík si hrdě za trakařem vykračoval k louce u potoka. Za ním šel, spíše poskakoval Toník, a úplně poslední dědeček, aby měl přehled. Zajeli na pěšinku kolem potoka, a dědeček je zavedl k místu, kde byla tráva z celé louky nejvyšší a nejhustší.
      Tam je zavolal k sobě, a poučil, z čeho se kosa skládá. Z dřevěného kosiska, na kterém je do objímky zasazená vlastní železná kosa, a upevněná klínkem. Potom ukázal jak se kosou seče. Vždy tlačit patkou kosy, která je tam, kde je objímkou kosa upevněná ke kosisku, k zemi. A dlouhým plynulým pohybem zajet do trávy, aby kosa svým ostřím přeřezávala pěkně stvoly trávy, a ty v řádku padaly na zem. Kluci netrpělivě dědečka sledovali, nemohli se už dočkat, až budou síct sami. Dědeček konečně přestal, přejel ostří brouskem, a podal kosu nejprve Frantíkovi.
      Franta uchopil kosu za kosisko, rozkročil se, jak to viděl u dědečka, rozmáchl se, a co to. Kosa se svou špicí zabodla do země. Rychle ji vytrhnul, a znovu se rozmáchl, a opět byla špička v zemi. Teď si už dám pozor, zkoušel potřetí. Kosa se nyní nezabodla. Ale místo, aby usekl trávu celou, pěkně u země, usekl ji sotva v polovině stvolů. Toník se tomu smál, až se prohýbal. Dědeček je vystřídal, a brzy se smál Frantík Toníkovi, který si s kosou počínal, jak předtím on.
      „Tak kluci, znova“, vzal dědeček kosu, a opět ukazoval a vysvětloval, jak se s ní má zacházet. Nyní už oba dávali daleko větší pozor. Sami poznali, že sečení není tak snadné, jak si představovali. Počínali si potom s kosou rozvážněji, jak jim dědeček řekl, a kupodivu, najednou všechno šlo. Tráva padala pěkně do řádku, nezbývaly za nimi žádné trsy nebo jen přepůlené stvoly. Když každý posekl svůj řádek, dědeček je pochválil, a podal chléb, aby si odpočinuli a posvačili. Kluci se napřed běželi napít k potůčku, který tekl opodál a ústil do Černovického potoka, který, jak již víme, se vléval do Lužnice.
      Tehdy byly vody ještě čisté, z potůčků a studánek se dalo pít. Voda se v nich perlila, poskakovala do kamínku ke kameni. Byla průzračná, chladná, zatrnula při prvním napití z dlaně na zubech, ale osvěžila jak nic jiného. Rusalky, ale i polnušky se staraly, aby byla čistá, nic do ní nespadlo. A to málo, co neuhlídaly, lísteček, kus trávy, nějaký klacík, mravenec nebo brouček, snažící se dostat na druhou stranu, si člověk odhrnul nebo vyndal. A tak se mohl napít, kdykoliv šel přes louku, polem nebo lesem. Tak se napili i Frantík s Toníkem.
      Již bez žízně, usedli na trávu u trakaře, na kterém seděl dědeček, a zhltli krajíc chleba, který si z domu přinesli. Měli by ho v sobě daleko dřív, ale dědeček, který chtěl, aby jedli pomalu, se pořád na něco vyptával a tak je zdržoval od hltání místo jídla. Také je chtěl nechat nenápadně trochu odpočinout, vědouc, že je nyní bolí všechny svaly a šlachy, i když to nepřiznali.
      „Tak kluci, nasekli jste toho dost. Teď trávu naložte na trakař, a pěkně uhrabte louku. Ať tu nic nezůstane,“ ukončil dědeček jejich odpočinek, a sám nakládal také. První tráva omamně voněla, byla krásně zelená, nemohl se na ni, po bílé a šedé zimě, vynadívat, a co chvíli si náruč trávy zvedl až k tváři, oblažujíc se její vůní. Brzy měli naloženo, a kluci shrabávali a snášeli zapomenuté zbytky. Jeden kontroloval druhého, a na louce po nich nezbyl, ani jediný stvol trávy.
      Dědeček vzal rukojetě trakaře, ten by kluci, když je naložený trávou, neuvezli a jeli domů. Kluci šli vedle, pořád se vyptávali, komu tráva bude nejvíce chutnat, zda dvěma kravičkám ve chlévě, nebo kozám, které byly v rohu chléva, či ovcím, jež byly naproti kozám, anebo králíkům v kotci, či koni ve stáji. Dědeček se jen počuřoval, až nakonec povídal, že si myslí, že tráva bude chutnat všem stejně, protože je to první letošní tráva. Kluci byli konečně spokojeni, a hned slibovali trávu všem zvířatům roznést, aby viděli, jak jsou spokojená.
      Když byli na dohled od hospody, potkal je soused Roušal. „Koukám, šenkýři, jaké ty sis najal sekáče. Copak jim platíš, kdybych je potřeboval?“, mrkl na dědečka.
      Kluci se nadmuli, až málem uletěli z cesty, když Roušala slyšeli. Čekali, co mu na to řekne dědeček.
      „Já je mám levně. Jen za pití, jídlo, nocleh a nějaké ty šaty. Ty bys asi musel nějakou zlatku dát“.
      „Dám, dám a rád“, prohrábnul Roušal rukou trávu, a pochválil jak je dobře posečená. Potom ještě jednou mrknul, a zašel k sobě do stavení. To už byli kluci nedočkaví, jak trávu založí doma dobytku a bravu, a potom budou ostatním sourozencům o všem vyprávět. Sotva dali krmení zvířatům, vešli do kuchyně, hrnouc se ke stolu, kam babička pokládala mísu s brambory, dřevěnou solničku a před každého hrnek kyselého mléka. Jeden po druhém si brali bramboru, chvíli ji přehazovali v dlaních, aby vystydla, trochu osolili a pak jedli. A právě při tom přehazování vykládali kluci o sečení, zamlčujíc, jaké potíže měli zpočátku. Pak je babička všechny hnala spát, ale i v posteli ještě chvíli si vykládali, než jim všem skřítek Zavřiočko stáhnul oční víčka a uspal je.

Anička

      Anička byla nejstarší dcerou dědečka a babičky. Po prázdninách už měla přestat chodit do školy. Babička se již těšila, nemohla se dočkat, až jí dcera bude pomáhat celý den. V hospodě bylo pořád práce. Umývat stoly, židle, sklenice, nádobí. Uvařit jídlo, aby se mohli hosté v poledne najíst. Pak umýt nádobí, utřít stoly, a to už přicházeli první večerní hosté.
      A vedle hospody bylo hospodářství. Ráno a večer podojit krávy a kozy, dát jim krmení, a také ovcím a prasátkům. Sebrat vajíčka, která slepice snesly, nasypat jim zrní, večer je zahnat na hřad do kurníku. A tak pořád dokola, každý den, od rána do večera. Ve všední den i ve svátek.
      Děti sice pomáhaly, jak mohly a dovedly, ale času neměly příliš. Musely jít do školy, na to dědeček i babička dbaly, aby se pořádně učily, a také si chtěly aspoň chvilku hrát. A tak, když bude Anička doma, tak hodně pomůže. Už jen o ten čas, co nyní chodila do školy.
      Dnešek byl ale pro Aničku slavnostní. Měla jít k paní Svobodové, co měla krám, ale také šila, s látkou od tety, co jí přivezl dědeček z Budějovic. Těšila se, že jí je ušije do pouti, a ona bude nastrojená, jak chodí starší děvčata, a tak zapadne mezi ně. Nemohla se dočkat, až babička bude mít čas, a půjdou ke Svobodům. Už měli všechno uklizeno, umyto, když přišel do šenku host. Smutně mu šla natočit pivo, a než jej dotočila, výskla radostí. Slyšela, jak v kuchyni posílá babička Jarouše místo ní. Radostně mu přenechala místo u pípy, doběhla pro látku a šly s babičkou ke Svobodům.
      V kuchyni, kde paní měla šicí stroj, seděl i pan Svoboda, protože v krámu nikdo nebyl. Když viděl rozzářený Aniččin obličej, nad látkou, kterou svírala v náručí, zacukalo mu to v koutcích úst. „Tak ty se budeš vdávat“, ptal se vážně.
      „Já, proč“, zůstala stát Anička s otevřenými ústy.
      „No, když se ti budou šít tak krásné šaty“, už se smál Svoboda.
      „Hele, táto, běž raději do krámu uklízet, máš nějaké roupy“, obořila se na něj paní Svobodová, když viděla Aniččiny rozpaky, a že je jí málem do breku. Jak Svoboda odešel, hned se začali s babičkou, a trochu i s Aničkou, domlouvat o šatech. O jejich délce, nabírání, límečku, rukávech, kapsičkách. Kam krajku, kde přišít knoflík, volánek či kanýr. Jestli až pod kolena nebo jen ke kolenům, a ještě spoustu věcí, jež vybrat ušití takových dívčích šatů vyžaduje. Pak vzala metr a Aničku přeměřila, do kalendáře napsala, kdy přijde na zkoušku a potom se rozloučily.
      Na zápraží ji zastavil Svoboda. „Tady máš bonbony, abys měla trochu radosti, když na ty šaty musíš čekat“. A pak mu zase zacukalo v koutcích úst, a povídá, „je jich ale jen sedm, a vás je osm. Co budeš dělat?“.
      „To nevadí, my si s Frantíkem vezmeme jeden na půl, a po jednom dáme těm mladším“, usmála se Anička a poděkovala. Před hospodou se zeptala, jestli může skočit ještě k babici Lůdové, domluvit se na zítřek. Babice se jí říkalo proto, aby se hned vědělo, o koho jde. Lůdová byla už hodně stará, ale babičko jí říkali jen v její rodině. Pro ostatní byla babice. A to proto, že pomáhala všem při narození miminek, ale také i telátek, jehňátek a vůbec všech zvířátek. A také, když někdo stonal nebo utrpěl úraz, šlo se za ní, za babicí. Ona nemocného prohlédla, poptala se, co a kde ho bolí, a potom přinesla mazání, nebo odvar z bylinek, které sbírala a marodovi tak pomohla. Tenkrát se nechodilo k lékaři. Těch bylo málo, nejbližší byl až v Soběslavi, a to byly tři hodiny tam a tři hodiny zpět, a také se mu muselo zaplatit, a na vesnici nikdo moc peněz neměl. A tak na většinu nemocí, úrazů ať lidí tak zvířátek musela stačit pomoc babice, a Anička k ní chodila se učit, jednou chtěla být babicí ona.
      Když babička přikývla, dala jí sáček s bonbony a běžela k Lůdům, zeptat se, kdy má zítra přijít. Chodila s ní na byliny, a učila se od ní, kdy kterou a jakou část z ní sbírat, a co potom z ní připravit za lék. A nyní koncem dubna, už byl zase čas na sběr kořene anděliky na žaludek, kořene kostivalu na rány, listy a květy podbělu na průdušky a na obklady. A stejně se ještě i sbíraly listy břízy, ale i řešetláku, vrby, prvosenky, puškvorce, sedmikrásek, smetanky, vlaštovičníku a řady dalších. A protože byla neděle, tak se domluvily, že hned po obědě půjdou, asi do lesa k rybníku.
      Druhý den rychle Anička umyla po obědě nádobí, vzala košíček, a utíkala za babicí. Ta už čekala, a hned vyrazily. Šly kolem potoka, protože babice chtěla ještě nasbírat medvědí česnek, jenž už měl za pár dnů kvést, a pak by se listy již nedaly sbírat. Přešly po lávce, vzhůru do kopečka, vysoko nad potok, a blížily se k místu, kde rostl.
      „Kampak jdete“ ozvaly se tenounké hlásky, spíš jakoby vítr zaševelil. Ohlédly se, a na stráni nad sebou viděly tři víly, Modřínka, Jedlinka a Šištička, jak mezi stromy se vznášejí a tančí.
      „Na listy medvědího česneku“, odpověděla babice za obě, a zastavila se. Jednak byla unavená dosavadní cestou, hlavně tím stoupáním do kopečka. Hlavně však chtěla prohodit pár slov, jak se sluší, když potkáme někoho známého a milého.
      „Je tam ještě, děvčata“, zeptala se, i když o něm věděla.
      Všechny tři víly se zachichotaly, rády slyšely, když jim říkala děvčata, i když tady v lese byly daleko dřív, než se ona narodila. Ale na rozdíl od lidí vypadaly pořád jak mladé dívky, a také se tak chovaly. „Máte nejvyšší čas, zítra už bude pozdě. Dnes v noci mu pomůžeme vykvést“, odpověděla Jedlinka.
      „A také podbělu už ubývá, je jich jen něco málo na kopci k Jankovu“, vzápětí je upozorňovala Šištička.
      „Safraporte, dobře, že jsi nám o tom řekla. Chtěly jsme k rybníku, ale raději takhle půjdeme na ten podběl. Viď, Aničko“.
      Ta jen přikývla, a pak se nabízela, doběhnout pro podběl sama, aby babice nemusela lézt do kopce. Ta chviličku přemýšlela, a potom souhlasila, řka, že ona bude na medvědí česnek, Anička na podběl a pak se rozdělí. Jak řekla, tak udělaly, a když se Anička vrátila, měly obě plné své košíčky. Kouskem chvojí je rozdělily na dvě části, a pak si přesypaly navzájem podběl i medvědí česnek a vracely se domů.
      Před hospodou potkala Anička své kamarádky, Boženu Krámovou a Toničku Pakostovou, které po ní chtěly, aby si šla s nimi hrát, když je neděle. Ukázala jim do košíku, že nasbírané byliny musí uložit, a neví, jestli po ní nebudou doma ještě něco chtít. Děvčata se hned nabídla k pomoci, a šla s ní. Rozprostřely spolu podběl po plachetce v kůlně a medvědí česnek naskládaly do sklepa. Potom šly za babičkou, a když jim ta řekla, že pro Aničku teď žádnou práci nemá, všechny tři zavýskaly a uháněly k rybníku, podívat se, co kde kvete.
      Jak si všechno prohlédly, napadlo je hrát si na krám, a vracely se do rybníka do vesnice, aby někde si krám udělaly. Když došly za mlýn, upoutala je prastará lípa, stojící zde prý už nejméně dvě stě let. „Budeme si hrát pod ní“, navrhla jedna z nich a zbylé dvě se k ní s jásotem přidaly. Pod obrovskou košatou korunou si rychle ze dřívek a kamínků stavěly obrysy krámu, pultu, skladu a zrovna, když se rozhlížely, co by jim mohlo nahradit zboží, náhle se černě setmělo, až byla tma skoro jak v noci. Udiveně pohlédly k nebi, kde viděly obrovský, hrozný, jak inkoust tmavý mrak. Ten se najednou rozsvítil, jako kdyby jím prorazilo slunce, až všechny tři musely zavřít oči. Uslyšely ještě strašlivou ránu, a potom i přes zavřené oči se jim pod víčky zablýskalo, a to bylo to poslední, co děvčata v životě slyšela a viděla. Pak už jen cítila strašnou bolest, pronikající celým tělem, a náhle i ta přestala a dívky se skácely k zemi pod lípu, která nad nimi zašuměla, jakoby naříkala nad těmi třemi zmařenými životy a bolestí od blesku, který v kůře kmenu té staré lípy nechal doutnající stopu. A pak už nebylo nic, jenom to nic.
      V hospodě zrovna babička pokládala půllitry s pivem před Bílka, Kadlece a Nováka, když se tak setmělo, a potom strašlivě zahřmělo a v hospodě i kolem se rozsvítilo, jako by zářilo slunce hned za okny. Trvalo vše jenom chvíli, ale, všichni, co byli v hospodě, se na sebe stísněně podívali.
      „To byla rána a svit“, první promluvil starý Bílek. „Jako u Sadové, když jsme stříleli z kanónů na Prusy“, zavzpomínal na tu hroznou bitvu. „Jen aby do někoho nebo do něčeho neudeřilo“, děsila se babička.
      „Co myslet na nejhorší“, zasmál se mladý Kadlec, ale jeho smích nebyl tak plný jak jindy, trochu se do něj nutil.
      Ještě chvíli vzpomínali, kdy, jak a kde udeřilo, když je najednou vyrušil, vodník Šplouchal, stojící ve dveřích, a v náručí něco nesoucí. Za ním bylo vidět, také s plnou náručí, porybného a Škrtletu od rybníka. Škrtleti byli dva, chalupník u rybníka a sedlák z horní Borové.
      „Šenkýřko,“ zablekotal vodník, a pak stál nehybně, jen němě otevíraje ústa.
      „No, co je“, obrátila se na něj babička netrpělivě.
      „Vaše Anička“, skoro neslyšitelně odpověděl, udělal tři kroky k nejbližšímu stolu, a když na něj položil, co nesl v náručí, uviděli chlapi Aničku, se široce rozevřenýma očima a ústy. Jak ji vodník položil, jedna paže jí spadla vedle stolu, a ona sama ležela jak zmuchlaná hromádka šatů. A pak vedle ní dál položili Škrtleta a porybný Boženku a Toničku, úplně tiše, vyhýbaje se očima pohledu ostatních, jakoby zavinili, co se stalo. Všichni ztichli, jen babička si cpala utěrku, kterou leštila sklenice do pusy, a přes ni bylo slyšet její vzlyky, stále hlasitější.
      První se probral starý Bílek. „Nováku, utíkej pro babici. Porybný, ty jsi byl na vojně sanitářem, tak dělej něco. A Kadleci, ty máš nejrychlejší koně, vypřáhni jednoho, a ujížděj pro doktora. Snad není pozdě“.
      Jak řekl, snad není pozdě, do všech najednou vjela energie, a dělali, co Bílek nakázal. Porybný si vzpomněl, že dávali uměle dýchání a masírovali srdce, a tak to začal u Boženky, která mu byla nejblíž, hned provádět. Ostatní, sotva uviděli, jak to dělá, zkoušeli oživit zbylé dvě. Za chvíli přiběhla babice, a sotva dívky prohlédla, zarazila se, ale neřekla nic, a odvedla babičku ze šenku do kuchyně, aby uvařila z bylin, co přinesla té, že děvčata budou mít velikou žízeň.
      Z venku se ozvalo, Kadlecovo vijé, a pak klapot kopyt, jak uháněl na svém koni do Soběslavi pro doktora. Jindy mu cesta trvala přes dvě hodiny, ale nyní pobízel Rytu, na které jel, neustále křikem a patami. A klisna, jakoby pochopila, o co se jedná a uháněla jak vítr, že byli v městě za půl hodiny. Doktor, když mu jezdec konečně vypověděl, co se stalo, jak děvčata vypadala, poznal, že už jim nikdo nepomůže. Ale pohled na uštvaného jezdce a koně, pokrytého pěnou, ho přiměl, aby zapřáhnul do bryčky, a jel do Borové, přemýšlejíc, že možná bude potřebný šenkýřce, a ostatním maminkám, až pochopí, co se stalo. A tak se vydali spolu na cestu. V hospodě je přivítal nářek tří matek, stojících nad mrtvými těly svých dcer, smiřujících se těžce s tím, že ještě než začaly doopravdy žít, pochovají je a už nikdy neuvidí. Je hrozné, když někdo blízký umře, ale nejstrašnější je, když matka musí pochovat své dítě.
      Hosté, co tu ještě byli, ustoupili doktorovi, a když potvrdil smrt děvčat, koukli na sebe, sklopili hlavy, položili na pult šenku peníze, co utratili a šli pryč. Jen rodiče nebohých děvčat zůstali, doktor a babice.
      Všichni rychle převlékali mrtvé dívky, než jejich těla a údy ztuhnou, do šatů, v kterých je pohřbí. Babička se náhle zarazila, přikryla zase Aničku a těžce řekla, „pochováme ji v těch nových šatech. Tolik se na ně těšila, tak ať si je aspoň užije po smrti“, a pak si sedla, a znovu se rozplakala.
      Dědeček na ni bezradně pohlédnul, a pak na doktora. Ten chvíli přemýšlel, a potom odpověděl na nevyřčenou otázku, „kdyby to bylo ještě dnes, tak to půjde. Zatím pořádně topte, ať nevystydne a neztuhne“.
      Přenesli rychle stůl s Aničkou ke kamnům, a děti uháněly na dvůr pro dřevo, aby přiložily do kamen. Frantík běžel ke Svobodům, vyřídit paní vzkaz. „To víš, že ušiju, hned jdu na to“, slíbila paní Svobodová, a běžela z krámu do světnice, v které krejčovala. A slovo dodržela. I když pro slzy špatně viděla, za hodinu spěchala k hospodě s novými šaty. A Aničku do nich oblékly. Mezitím tu byl už i truhlář, který vzal míru na rakve, slibujíc, že do zítřka budou všechny tři hotovy. A byly, zcela bílé, protože byly pro nedospělé dívky, jak se tenkrát říkalo, pro panenky.
      Druhý den se u mrtvých dívek scházeli lidé, děti, ale i z lesa víly, rusalky od rybníka a polnušky z polí a luk, aby se rozloučili. Lidé a děti dávali do rakví k nešťastným děvčatům obrázky a hračky, panenky z přírody přinášely kytky, které na jaře vysázely. Brzo bylo děvčatům vidět jen obličejíčky pod věnečky, jinak byly zasypané vším tím, co lidé a panenky přinesly na památku.
      A další den byl obrovský pohřeb, na který lidé ještě dlouho vzpomínali, ale co to bylo děvčatům platné. A potom jim pod lípou, kde zahynuly, postavily pomník, který připomíná dodnes, jak tehdy přišly o život.

Strýček Palička

     Jmenoval se Václav Peřina, ale to si pamatovali už jen dědeček a starosta, jinak mu všichni říkali strýček Palička. To proto, že vedle své práce cestáře, ještě chodil s bubnem a paličkami. Vždy zabubnoval, a když se lidé kolem něj seběhli, vzal paličku, na které měl namotaný list papíru. Na tom papíru byly zprávy a sdělení pro lidi, a strýček palička je přečetl. Tenkrát ještě nebyla televize ani rádio, a tak se předávaly zprávy tímto způsobem. Také lidem připadalo, jakoby se paličce podobal. Byl dlouhý, štíhlý s velkou hlavou. Ale to mu nikdo neřekl, aby ho nemrzelo, jak divně vypadá, o tom mluvili lidé jen mezi sebou.
     Strýček Palička se objevil v Borové před léty, kdy ještě dědeček s babičkou byli mladí, a z dětí se jim narodily zatím jen Anička a Frantík. Tedy, ani se tak neobjevil, jako ho dědeček přivezl. Jednou se vracel z Červené Lhoty, ze zámku, kam dědeček občas jezdil zabíjet prase, a dělat zabíjačku. Hlavně jitrnice, jelítka, tlačenku. On na tom zámku byl tuze mlsný pan hrabě. Jednou se stavěl u dědečka v hospodě, když projížděl Borovou. Dědeček zrovna doma dělal zabijačku, a tak dal také hraběti ochutnat. A ten se hned ptal, který řezník mu zabíjačku dělal, a když dědeček pověděl, že on sám, tak po něm hrabě chtěl, aby jezdil zabíjet prase i k němu na zámek. „Proč ne“, povídá dědeček, a od té doby tam jezdil.
     No, a když se před léty vracel, zachumlaný v kožiše, na saních, protože napadlo hodně sněhu, zastavil ho Hejkal. Bylo to zrovna na Jankově, kde se projíždělo nejhlubším lesem. „Poslyš, šenkýři, tamhle u cesty, leží nějaký tulák. Víly ho našly. Ještě chvíli, a zmrzne.“
     „Ale co by zmrznul. Pomůžeš mi ho naložit, a já ho odvezu k nám“, seskočil ze saní dědeček, a když toho nešťastníka naložili na saně, rychle ho třel sněhem, a když se probral, tak i kořalkou, a nakonec mu jí dal i hltnout. Ale jen jeden lok, aby se rozproudila krev, ne aby se opil. Potom dědeček svlékl kožich a přehodil jej přes toho tuláka, a uháněl pěšky vedle saní, aby se zahřál, a taky aby byl co nejdřív doma.
     Zavolal hosty ze šenkovny, a donesli toho namrzlého dovnitř, kde jej znovu třeli, až se úplně probral, pčíknul, zakašlal a udiveně se posadil. „Kde to sem“, rozhlížel se kolem sebe. „A kde jsou ty víly“, dodával. A potom vyprávěl, jak šel lesem, a když pro únavu nemohl už dál, tak si sednul u cesty. A blízko něj tančily mezi stromy víly. Nevěděl, jestli na ně zavolal nebo ne, ale bylo to poslední, co si pamatoval.
     „To byl tedy nápad, ty troubo trulantská. V takovém mrazu si sednout. Za chvíli se ti zdá, jaké je teplo, a kdyby tě hejkal nenašel, a tady šenkýř nepřivezl, byl by z tebe už střechýl“, rozčílil se starý Bílek. „Nalij mu, šenkýřko, pořádně horkou polévku, ať se rozehřeje, hlupák jeden“, volal Bílek na babičku, která už talíř kouřící polévky nesla.
     „Já, ale nemám peníze“, díval se pocestný na polévku smutně.
     „Na ty se tě nikdo neptal“, vyhrkla babička i Bílek společně, že se rozesmáli, a pocestný se k nim přidal, a tu polévku rychle, s velkým pofukováním na lžíci, snědl.
     Když ji dojedl, postavil před něj dědeček pivo. On ho trochu upil, a pak začal o sobě vyprávět, jak se slušelo, aby ostatní věděli, s kým vlastně sedí. Byl tovaryš, truhlářský a před třemi léty vyrazil na vandr. Tenkrát se tak chodívalo, jak se někdo vyučil nějakému řemeslu, šel na nějaký rok do světa na zkušenou. Všude poznal něco nového a jiného, poznal i lidi, a potom, když se vrátil domů, vše co viděl při vandru, zužitkoval. Vydělal si i nějaké peníze, ale v jedné hospodě ho umluvili do karet, a když dohrál, byl bez peněz. A tak se potloukal, jak mohl, jen aby se dostal do rodného kraje, a vrátil se domů, do Nové Cerekve.
     „A jak se mládenče, jmenuješ“, rozpačitě se ho ptal dědeček.
     „Peřina, Peřiny truhláře syn“, usmál se vandrovník.
     „Tak, ty chlapče, se nemáš kam vrátit“, řekl dědeček smutně. „Před rokem vaši vyhořeli. Potom, co jim zbylo, prodali, a šli někam pryč. Všichni“, dodal ztěžka. Špatná zpráva a o neštěstí se vždycky těžce povídá.
     Peřina se udiveně rozhlédnul, jakoby těm slovům nevěřil. Ale když několik sousedů přikývlo, a hleděli stranou, poznal své neštěstí. Vyptával se chvíli ještě co a jak, a jednu chvíli se zdálo, jakoby chtěl vyběhnout zpět do lesa, odkud jej dědeček přivezl, a zůstat tam, když nemá kam jít. V hospodě všichni ztichli, co mu také, kdo mohl říci.
     Oheň, požár byl tehdy pro vesnici strašlivá událost. Většina domů, stavení, stájí, chlévů, kotců a stodol byla ze dřeva. Na střechách pak došky ze slámy nebo šindele ze dřeva. Všude pak ještě seno, sláma, zrní, palivové dřevo na zimu. A tak když někde něco chytnulo, sotva to pořádně vzplanulo, mělo stále co hořet. Hasiči se tehdy teprve začínali organizovat, ale neměli žádné hasící auta, nádrže, stříkačky. Většinou jen ruce, vybavené lopatami, sekyrami, štoudvemi, okovy a háky. To už byla náramná věc, když ve vesnici stříkačka, tažená koňmi a aby byla voda, museli hasiči ručně pumpovat vodu z rybníka nebo potoka. A tak většinou oheň, když už se rozhořel, a přál mu vítr, tak shořelo půl vesnice, pokud neshořela celá. Lidi byli rádi, když zachránili sebe, své děti a zvířata, které měli.
     „Co budu dělat“, pronesl Peřina tiše.
     Nikdo nevěděl. I starý Bílek, který měl rozumu dost a dost, jen nešťastně pronesl, „jo, chlapče, tady je každá rada drahá“, a pokrčil rameny, ze studu nad svou beznadějí.
     Dědeček, zrovna přinášel pivo, se pořádně naštval, když je slyšel. Neměl rád lidi moc smutné, naříkající nad osudem. Postavil půllitr prudce na stůl, a povídá, „co tu tak skuhráte. Přece toho kluka zase nepovezu nazpátek na Jankov, odkud jsem ho přivezl. Už jsem vypřáhnul“, zasmál se, a ostatní s ním. Peřina na něj rázem pohlédl, a pak rychle řekl, „já můžu dělat cokoliv“.
     „No, starostu už máme“, šklíbil se dědeček, který byl rád, jak Peřina byl ochoten dělat, co se najde. „Tak něco jiného. Umřel starý Palička, mohl bys to vzít po něm, a u toho taky dělat cestáře, a když bude potřeba, tak pomůžeš v lomu.“
     „A vidíš, to by bylo dobré“, přidal se Bílek, a po něm i ostatní sousedé začali přikyvovat. Cesty spravovali sami, ale bylo by dobré, kdyby se o ně staral někdo pořád, a ne jen, když se sejdou.
     Dědeček, když poznal obecný souhlas, slíbil zítra promluvit se starostou, který musel rozhodnout s radními, protože Peřina bude placený z obecních peněz. Ale to nyní už nikomu nepřipadalo neschůdné, když se tou prací, co dědeček uvedl, musí Peřina vyplatit. A předpokládali správně, starosta i radní za pár dnů, když měli zasedání, všechno odsouhlasili, a dokonce povolili Peřinovi bydlet v obecní pastoušce, dokud si nepolepší.
     A ten večer se sousedé rozcházeli, halasně a spokojeně se smíchem, jako vždy, když se něco dobrého povede. Jen Peřina zůstal sedět, protože zatím neměl jít kam. Z rozpaků ho vysvobodil dědeček, který s ním zašel do stáje, ukázal, kde je kavalec, a přinesl silnou houni. „Tady ti bude teplo, a až se probudíš, přijď na snídani“, rozloučil se s ním.
     Ráno dědeček vstal ještě za tmy. Zapálil světlo v lucerně, a šel do stáje, podívat se, co Peřina. Uvažoval o něm, jako o poctivci, ale přece jen ho viděl poprvé v životě, a jakási nedůvěra k němu přetrvávala. Jak vyšel na dvůr, viděl ze stáje prolínat světlo, a podivil se. Uvnitř pak ještě víc. Kůň Karel, vyhřebelcovaný, spokojeně ukusoval z jeslí založeného sena, a ze žlabu vybíral nasypaný oves. Z kavalce jej spokojeně pozoroval Peřina, který měl u noh tři krajáče čerstvě nadojeného mléka.
     „To ses činil“, smál se dědeček. Víc radostí, že se nemýlil v Peřinovi, považujíc ho za poctivce, než z toho, že jemu i babičce ušetřil práci.
     „Nemohl jsem k ránu spát. Bylo toho na mě včera moc, a tak jsem si krátil čas“, skoro se omlouval Peřina.
     Pak vzali s dědečkem krajáče mléka, a když je uložili do sklepa, šli snídat. Pár dní Peřina ještě přespával u dědečka, než si připravil a vyčistil pastoušku, kde pak bydlel. A dělal nejen paličku, cestáře a v lomu, ale i truhlařil, jak byl vyučený, a pastouška se léty měnila v dílnu.
     Měl jen jednu vadu. Málokdy se usmál. Nevěděl, co se stalo s jeho rodinou. Dědeček, když jel jednou přes Cerekev, vzal ho sebou, aby se poptal, co se s jeho nejbližšími stalo. Nikdo nevěděl. Jedni říkali, přepluli přes oceán až do Ameriky. Jiní zase tvrdili, jeli na Volyň, na Ukrajinu. A další zase mluvili o Vídni. Peřina psal všude na úřady, ale zatím se nedozvěděl nic. I lidé ze vsi se poptávali po příbuzných a známých, ale nikdo mu pomoci nedokázal. A tak dělal, co měl, a doufal, že jednou se vše dozví, a aspoň s někým z rodiny se setká. Proto byl většinou smutný. Protože nejistota je daleko horší než i ta nejhorší jistota.

Pouť

     Blížila se pouť, a bylo stále tepleji. Dědeček, ale i ostatní sousedé, co měli luka, se stále častěji škrábali na hlavě, radili mezi sebou, pohlíželi k nebesům a pořád rozmýšleli, kdy vyrazit na sena. Ona nestačí trávu jen posekat, ale musí se i řádně usušit, aby z ní bylo seno voňavé, lákající svou chutí koně i dobytek. Jenže jak do sen začne pršet, je po chuti, po vůni, i po pružnosti. A místo načechraného zelenkavého sena, dovezete zrzavou utahanou změť, kterou krávy i koně jedí jen z hladu. Proto ta starost o počasí. Bylo potřeba, aspoň týden hezky, bez deště. Nakonec, jako každý rok, vyzvídali na vodníkovi Šplouchalovi
     a po Hejkalovi, aby ti jim řekli, kdy bude aspoň týden hezky.
     „Jestli týden, nevím. Ale tři, čtyři dny by mohlo být pěkně“, rozvážně pronesl Hejkal. To už byl pořádný kus naděje, a tak ještě dopluli na ostrůvek, kde měl, Šplouchal domeček. Ten se poškrábal na hlavě jak sousedi včera a předevčírem, a pak s nimi šel ke kameni. Velikému, žluto hnědé barvy, na druhé straně, než kde bydlel. Podíval se na něj přemýšlivě, a potom vyzval Frantíka, aby na kámen položil dlaň, a řekl, co cítí.
     „Trošíčku teplo“, hlásil Frantík.
     „A vlhko, cítíš“, z opatrnosti pokračoval vodník.
     Frantík přejel dlaní celý kámen, ale byl všude suchý, a hřejivý, a také to tak pověděl.
     „Tak by mohlo být čtyři dny, možná pět, hezky“, sliboval, Šplouchal sousedům pěkné počasí.
     Všichni, co tam byli, si málem zavýskali. Když se do sen pořádně dají, tak je za tři či čtyři dny dokážou pokosit a usušit, i dovézt z luk na půdy a seníky. Zpráva se rychle roznesla po celé vesnici, a večer se ze všech stavení ozývalo klepání kos, jak se připravovali na zítřek. Ráno, sotva zazněly první ptačí tóny, ani se ještě za rybníkem neobjevilo sluníčko, odevšad vycházeli sekáči, směřující k lukám.
     Tráva byla plná rosy, a první sluneční paprsky v jejích kapkách a kapičkách rozehrály všechny barvy duhy, také stříbrný třpyt, a jak první stvoly trávy klesly pod rozmachy sekáčů, zalila všechny nosy omamná vůně. Frantíkovi s Toníkem, kosícími trávu za dědečkem se až zatočila hlava. Nevěděli, jestli z dřívějšího vstání z postelí, nebo z té nezvyklé práce, či vůně vycházející z přeseknuté trávy a všech květin, co na louce jsou. Postupovali za dědečkem, jeden o krok, druhý o dva pozadu. Zatímco jeho kosa dělala šíííís, jejich dělaly jen šís, šís, ale i tak dohromady už přece jen hodně pomohli, a trávy na louce v dlouhých řadách leželo stále více.
     Před nimi se rozlétali ptáci, rozebíhaly polnušky, které se hned měnily v motýly a vážky, vyskakovali zajíci, všichni vyplašení tím nezvyklým svistem, nechápaje hned, co se děje. Až polnušky, které na lukách a polích už byly mnoho let, vysvětlovaly, lidé kosí trávu, aby zvířátka měla v zimě co jíst.
     „A pro nás taky“, ptali se zajíčci březňáčci, narození letos na jaře.
     „Hi,hi, hi, pro vás ne. Vy si budete muset najít sami. Jen pro ta zvířátka, co s nimi žijí“, smály se polnušky. Ale potom nejstarší z nich vážně řekla, „kdyby bylo hodně sněhu, a veliké mrazy, donesou i vám“.
     Zatím dědeček se svými dvěma pomocníky louku u potoka dokosil. Spokojeně se po ní podíval, a rozmýšlel, zda začnou ještě teď kosit u rybníka. Sluníčko ale už rychle stoupalo, a než by k rybníku došli, tráva bude suchá. Tak pomohou raději Roušalovi, který kosil vedlejší louku sám, protože jeho syn si zlomil nohu, a ležel teď doma.
     „I toto, to budeme hned hotovi“, řekl Roušal, když dědeček s kluky za ním přišli. Jinak neřekl nic, ale byl rád, protože už nedoufal, že by louku celou dnes pokosil. Ale takto. Než sluníčko se dostalo k zenitu, byla i jeho louka hotova. Stará Roušalka, která mu donesla na poledne rozmíchaný tvaroh, aby tu mohl zůstat až do večera, jen spráskla ruce. Pak rychle jídlo rozdělila na čtyři díly, pro každého trošku. „A na podzim si nezapomeňte natrhat slív, kluci“, loučila se.
     Oba se mlsně usmáli. Měli doma slívy sice také, ale Roušalovým, který byl vyhlášený sadař, se nemohly rovnat, ani chutí ani velikostí.
     Pak šli domů, a oběd, i když už na louce trochu pojedli, v nich zmizel, jen se po něm zaprášilo. K večeru se chystala babička s děvčaty trávu obrátit a pak kopit, když se objevil Roušal s kosou.
     „Povídal jsem si, šenkýři, jestli nepůjdeš teď na louku k rybníku“, oznamoval ve dveřích. Dědeček přikývnul, zavolal na kluky, a všichni čtyři se vydali na cestu k louce. Tam se už Durdilka rozčilovala, jak posekají všechny květy, jen aby měli koně, krávy, kozy a ovce v zimě co žrát.
     „A jak to bude píchat“, až budeme večer na louce tančit, naříkala plačtilka.
     Ale to už tu byli sekáči, a rusalky se skryly v rákosí. Ozval se zvuk brousků a potom kos podtínajících trávu. Klukům začalo být brzy těžko, vše je bolelo stále víc. Dědeček s Roušalem se jim stále víc vzdalovali, a oni jen s velkým úsilím dosekli řádek. Ani si nevšimli, jak po sobě dospělí mrkli, a jak zlámaní sekali druhý řádek, na jehož konci málem padli.
     „Co myslíš, šenkýři, neměli by kluci raději kopit. Ať pak můžeme rovnou domů“, zeptal se Roušal.
     Kluci napětím ani nedutali. Vždyť hrabání a nošení trávy do kopek, se nedá se sekáním srovnat. Ale čekali, až jak rozhodne dědeček. Když přikývnul, málem zavýskli nahlas, a hned se jim ulevilo. Rychle pro hrábě, a už oba posečené řádky kopili. Pospíchali tak, že s kopením skončili skoro stejně, jak dospělí se sekáním, a spokojeně šli domů.
     Jak se seno usušilo a svezlo na půdy, tak za několik dnů začala v Choustnici pouť. V neděli po obědě, se všechny děti z Borové na ni vypravily. Nesly si a opatrovaly nastřádané krejcary, co kdy dostaly, a přemýšlely, za co je utratí. Když šly kolem Roušalů, vyběhla panímáma ven, volala Frantíka s Toníkem, a jak k ní přišli, dala každému padesát krejcarů na pouť. Takových peněz, kluci děkovali, i když už zašla do stavení. Na návsi, kde pouť probíhala, obešly děti nejprve všechny stánky, kolotoče, houpačky, střelnice. Všechno je lákalo, líbilo se jim svou pestrostí barev, vábilo je volání komediantů. Ale ony, jak byly naučené z domova, zjišťovaly jakou má co cenu, a co si za svoje peníze mohou dovolit. Pak nakoupily vzpomínku pro rodiče, Frantík s Toníkem i pro Roušalovy, a teprve potom utrácely pro sebe. Odpoledne jim rychle uběhlo, a tak už byl čas na návrat domů. Pár krejcarů jim však ještě zbylo, a tak se šly podívat ještě na světové nevídané zajímavosti a zázraky. Viděly tam mořskou pannu, dvouhlavé tele, muže z pralesa, a řadu jiných roztodivných věcí. Byl s nimi i Šplouchalík, který se ještě vrátil s Frantíkem a Toníkem k mořské panně, protože o ní slyšel poprvé v životě. Dosud si myslil, že vodníci žijí jen v rybnících, jezerech, tůních potoků a řek. Ale o moři do této doby nevěděl nic, a tak se na všechno chtěl pořádně vyptat.
     Kluci byli stejně zvědaví, a tak šli s ním. Majitel atrakce, který se podle nápisu na stanu jmenoval cestovatel Bubula, ochotně na všechno odpovídal, a nakonec se Šplouchalíka zeptal, jestli je opravdu vodník, a nevěřícně kroutil hlavou, když mu to i s kluky potvrzovali.
     „Tak si ho vyzkoušejte. Nalijte plnou káď vody, a on si do ní třeba na hodinu vleze, a vydrží tam“, navrhoval Toník, kterého zlobila Bubulova nedůvěra.
     Ten souhlasil, a hned navrhnul, aby se s ním vsadili. Když vydrží hodinu, tak jim dá zlatku on, když nevydrží, dají zlatku oni jemu. Kluci se hned řehonili, jak přijdou lacino ke zlatce, a souhlasili. A za malou chvíli, co komediant nanosil vodu do kádě, se vrátili, a Šplouchalík se ponořil pod hladinu, usedl na dno, a volal, aby pro něj za hodinu přišli. Rozeběhli se mezi stánky, aby si vybrali něco, co si pak koupí.
     Mezitím Bubula měl krátkou poradu se svou ženou o malém vodníkovi. Ten se jim bude náramně hodit, takovou atrakci nikdo v Čechách, ani jinde nemá. To se peníze jen pohrnou. A tak jak kluci zmizeli, rychle vyrazili ze sudu zátku, aby voda vytekla, a pak sud přikryli poklopem, který k němu pevně přitloukli hřeby a kramlemi. Šplouchalík, když se vzpamatoval, volal o pomoc, ale kdo by ho, v takovém hluku, jaký je na pouti, slyšel. Ani nevěděl, že i se sudem byl naložen na povoz, do kterého rychle Bubulovi zapřáhli koně, a rychle uháněli z Chustnice na Krtov, a pak se chtěli dát k Táboru.
     Kluci se vrátili, a místo stánku Bubulových zajímavostí viděli jen prázdné místo. Vyptávali se po něm kolem, až někdo jim řekl, jak rychle zapřahali a vyrazili z náměstí směrem na Krtov. Kluci neviděli ani Šplouchalíka, ale když jim jedna malá holka řekla, jak viděla vypouštět vodu ze sudu, a pak jej zatloukat, bylo jim jasné, že se stalo něco nekalého. Provinile se na sebe koukali, protože oni sem přivedli Šplouchalíka, a oni kvůli zlatce ho přiměli vlézt do sudu, Málem se rozbrečeli, protože nevěděli co dělat.
     „Tak, co kluci, nezapomeňte se u nás stavit“, oslovil je strýc František, řezník, hospodský a starosta v Chustnici. Kluci pocítili naději, a jedním dechem ho oba najednou seznámili s jejich problémem. Strýček se ještě na pár věcí zeptal, pak poslal Toníka pro četnického strážmistra, a Frantíka vzal sebou, aby mu pomohl zapřáhnout do bryčky. Za chvíli už v ní všichni čtyři seděli, a ujížděli cvalem po silnici ke Krtovu. Projeli Krtovem, kde jim nějaký stařík potvrdil průjezd vozu Bubuly, asi před půl hodinou, a hnali se dál. Na křižovatce váhali, zda se mají dát k Radenínu nebo Dlouhé Lhotě. Ale strážmistr si všiml stopy koleje, a tak se po ní vydali, aby v lese před Dlouhou Lhotou dojeli Bubulu, a zastavili ho. Ten jak uviděl četníka, a kluky, zbledl, ale pak se rozkřikl, jakým právem ho na veřejné silnici zastavují.
     „Ale jen se chceme podívat, jestli všechno co vezete, vám patří“, začal dobrácky strýček, a podal Frantíkovi kbelík pro napájení koní, aby došel do rybníka pro vodu. Bubula křičel, že na to nemají právo, on má všechno v pořádku, strýček přikyvoval, a když Frantík přišel s kbelíkem, vychrstl najednou vodu na sud, který mu předtím Toník ukázal. Sotva voda sud smočila, a nějaká i pronikla dovnitř, ozvalo se volání, „kluci, tady jsem, uvnitř v sudu“.
     Bubula ztratil řeč, a poslušně, jak mu strážmistr přikázal, sud otevřel, a z něho hned vyskočil Šplouchalík, objímaje se s kluky. To bylo radosti, veselí a křiku, jen Bubula stál tiše, a pokorně podával strážmistrovi koncesní listinu.
     „Ale co, vrať mu ji. Avšak u nás už máš utrum“, rozhodl nakonec strýček, protože byla pouť a všechno nakonec dobře dopadlo. Po návratu se kluci rozloučili, dostali pouti, a směřovali k domovu.
     Před hospodou stálo několik bryček, a tak poznali, že jsou u nich někteří příbuzní na návštěvě. Přemýšleli, kteří, a co jim asi dovezli. Ale potom rychle vběhli dovnitř, rozdali z pouti, a každý se hrnul ke své práci, protože za chvíli budou chodit hosté do hospody, a potom se dědeček s babičkou nezastaví.

Frantík

     „Až nakrmíš, tak přijď do kuchyně“, zavolal dědeček na Frantíka, a ten dumal, proč tam má jít. Vždycky při pouti seděli v kuchyni jen dospělí, a děti si hrály na dvoře, nebo na zahradě, když pršelo, tak ve stodole. A tak, jak skončil, hned se hnal, kam měl poručeno, plný napětí. Mimo rodičů tam seděli ještě strýček Vojtěch s tetičkou Františkou. Znovu pozdravil, a když ho vyzvali, usednul na stoličku k peci. Pokýval hlavou, když strýček se ho zeptal, jestli ukončí příští rok školu, a potom se dozvěděl, o co jde.
     Strýc s tetou neměli vlastní děti, a tak se dohodli s dědečkem a babičkou, aby k nim Frantík, pokud bude chtít, šel už na poslední rok školy, a učil se pomalu u nich hospodařit, a vyučil se řezníkem. Až oni zestárnou, tak převezme stateček a jatka, které v Chustnici měli, a po jejich smrti se stanou jeho majetkem. Tak o něj bude postaráno, a v Borové se jeho podíl rozdělí mezi ostatní děti. Když mu všechno pověděli, ptali se ho, jestli on sám chce.
     Frantík nevěděl, co odpovědět. Oba měl rád, a často se u nich, když byl ve škole, stavoval. Také jim chodil s ostatními pomáhat na žně a na brambory, ale zůstat u nich napořád. Rozpačitě pohlédl na dědečka a babičku, své rodiče, které měl přece jen raději. Ti mu ale také řekli, aby se rozhodnul sám.
     „Nebudeš to mít přece daleko, a se všemi se uvidíš každý den ve škole. Domů budeš moci zajít, kdy budeš chtít. Byli bychom rádi, aby všechno, co nám patří, zůstalo v rodině, když už nám naše děvečka umřela na záškrt“, rozplakala se teta, a to rozhodlo.
     „Neplač, teto, půjdu k vám, a budu hodný“, objal ji Frantík, kterému tety i jejich skonalé holčičky přišlo líto.
     Nakonec se domluvili, že tam zůstane, až skončí škola, aby poznal, jak se u nich připravují na žně, co je všechno třeba nachystat, a kde co je. A potom se bude pomalu učit další. Domů může zaběhnout kdykoliv, i sourozenci se za ním mohou podívat, až půjdou ze školy. Než vše domluvili, začalo se smrákat, a byl nejvyšší čas připravit hospodu na pouťovou zábavu.
     První, co se muselo udělat, bylo vyklidit spalnu, jak říkali ložnici, která byla vedle šenkovny. Rychle vynosili postele, stolky, a skříň. Pak oddělali přepážku, která byla mezi spalnou a šenkovnou, a se tak o dost zvětšila, a bylo místo pro tancování. Nakonec rychle židle, lavice a stoly rozestavili podél zdí, a to už se trousili muzikanti a přicházeli první sousedé a sousedky. Když většina jich byla tady, vytroubil mladý Bílek sólo, a dědeček všechny uvítal na každoroční pouťové zábavě. Přitom i řekl, jaké má pro ně překvapení, kořalku pro mužské a kořaličku pro ženské, jakou v životě ještě nepili. A první štamprli jim dává na uvítání a ozkoušení zdarma. Bílek znovu zatroubil, a to již kluci roznášeli na tácech k jednotlivým stolům odlivky s nápojem. Když všem přinesli, dědeček si nalil jednoho panáka taky, popřál všem zdraví, a vypil jej naráz.
     „Safra, šenkýři, kde jsi k takovému nektaru přišel. Neříkej, že jsi toto koupil v Tučapech u Ančerla“, ozval se Škrtleta, když nápoj vypil, a přidávali se i další.
     Dědeček se jen učuřoval, potahoval za knír, ale neřekl nic jiného, než, že si každý může objednat, kolik chce, kořalky i kořaličky má dost pro všechny. Přece jim nebude vykládat, jaké koření, a proč, dostal od vodníka z rybníku Rožmberk. Hosté, ale byli spokojeni, dál se nevyptávali, hlavně, když všeho bylo dost. Stejně se nejvíc pilo pivo, a kořalka s kořaličkou jen občas na chuť, a na kuráž. Také už spustila hudba, a tak se dali do tance, ženským provětrat faldy, jak se tenkrát říkávalo. Zábava byla pěkná, veselá, jako roky předtím a i potom. Sem tam se někdo začal sice přít, ale než zvednul výhrůžně ruku, už tu byli ostatní, a rozvášněné hlavy zklidnily.
     Děti šly dnes spát na seno, a dost se na to těšily, že si budou vykládat, co kdo na pouti, a jak to bylo se Šplouchalíkem. Sotva však ulehly, ztratily zájem úplně o všechno, a půdou se neslo jejich oddechování. Ráno, ještě rozespalé, se rychle rozeběhly do šenkovny, aby aspoň něco uklidily, než půjdou do školy. Zbytek na ně čekal po návratu. Znamenalo to vrátit přepážku na své místo, stejně tak stoly, lavice, židle, i nábytek do spalny. A také umýt jak nábytek, sklenice, tak i podlahy. To byla ta méně hezká stránka pouti.
     Od pouti už do konce školy zbývalo pár dnů, a jednou šly děti do školy pěkně oblečené, a tam dostaly vysvědčení. Hned se rozeběhly ke strýcům a tetám, se jím pochlubit, a kdo měl horší, tak jej sbalil, a uháněl domů, vyhýbajíc se každému hovoru o něm. Frantík, když zprávu, jak se vysvědčení říkalo, ukazoval u strýce a tety, a přikyvoval, jak mu říkali, že za dva dny ho čekají. Potom s ostatními sourozenci ještě běželi k strýci Františkovi, a nakonec do Borové, ale ještě než šli domů, stavili se u tety Anny na statku. Každý jim něco dal, a pak teprve šli do hospody, kde, jak věděli, je čekala slavnostní svíčková se smetanou. A hned jak zprávu ukázali, se do ní s chutí pustili.
     Další den, který byl předposledním dnem jeho domácího pobytu, se Frantík šel rozloučit. Znamenalo to obejít všechna pole, louky a les, co jim patřily, jít za všemi kamarády a kamarádkami z vesnice, stavit se u příbuzných. Vstal ráno brzy, a jak obešel polnosti s lučinami, zastavil se v lese. Usednul pod starou jedli, a díval se k rybníku, když za sebou slyšel těžké kroky, poznal Hejkala.
     „Tak jsem slyšel, že nás opouštíš“, spustil Hejkal, jak se Frantík k němu otočil, a potom ztěžka dodal, „něco ti povím. Když ve světě přijdeš o peníze, je to vždy nemilé, ale lze je nahradit. Když přijdeš o svědomí, může to být někdy i milé, ale nikdy je nelze nahradit. Ale to ty už určitě z domova víš“. Potom mu potřásl rukou, až o ni Frantík málem přišel, jaký měl Hejkal stisk, a slíbil ho navštívit, jak se půjde někdy podívat do skalního města na kopci Choustníku.
     Když už Frantík stál, vydal se z kopce k rybníku za Šplouchalíkem. Ten hned doplaval z ostrůvku, plný radosti, když se i s ním přišel Frantík rozloučit, a hned mu vykládal, jak příští rok půjde také z domova za strýčkem na Rožmberk, jenž je největší v Čechách. Najednou, ale posmutněl. Vzpomněl, jak mu otec nakázal přes léto naučit všechny děti plavat, a Frantík tu nebude. Ten ho však utěšoval, že ho určitě strýc s tetou pustí, aby mu poslal vzkaz po Toníkovi. Nakonec se poplácali po zádech a ramenech, a slíbili si posílat vzkazy nebo psát. Frantík se potom vrátil do hospody, naposledy přespat ve své posteli, od zítřka již bude spát jinde.
     Ráno, po snídani, naložil na vozík truhličku, kde měl prádlo, šaty, boty a pár věcí, od kterých se nemohl odloučit, a bral je sebou. Dal babičce pusu, a vydali se s dědečkem k Chustnici. Nespěchali, celá cesta vedla do kopce, táhli sebou vozík, ale to nebyly hlavní důvody pro rozvážný krok. Přece jen šel Frantík z domova, i když to bylo k příbuzným, kmotru a kmotřičce, kteří jsou hned za rodiči. Ale rodiči nejsou. Jít Frantík sám, asi by popotahoval, ale před dědečkem se za slzy styděl, a tak pořád o něčem mluvil, aby sebe i dědečka zbavil tíživých myšlenek, jestli udělali dobře.
     Jak uviděli první chalupy, zastavili se. Dědeček si utřel šátkem pot, a pak povídal, „abys byl hodný, poctivý, a snažil se strýci a tetě vyhovět, ti povídat nebudu, to sám dobře víš. Ale jedno ti povím, jak to pověděl můj táta mě, a já doufám, že to řekneš zase svému synovi. Nejobtížnější je, dokázat poručit sám sobě. Pro člověka je nejhorší, když ho nikdo nepotřebuje. A já doufám, že první dokážeš, a druhé tě nepotká“. Objali se, aby jak řekl dědeček, nedělali potom lidem divadlo, a ušli poslední kus cesty.
     V jeho novém domově už je čekali, zvali hned ke stolu, a po přivítání, teta nosila na stůl vepřovou se zelím a knedlíkem, které jedl Frantík nejraději. Strýc se smál, že je to jen dneska, od zítřka se budou střídat škubánky a brambory, ale Frantík měl i tato jídla rád, a hned o tom pověděl. Po obědě šel s dědečkem a strýcem obhlédnout pole, les, zahrady, jatka a řeznictví, aby o všem věděl a všude trefil. Což sice dávno věděl a znal, ale dnes vše bylo slavnostnější a důkladnější, protože tu bude jednou hospodařit. Nakonec ho strýc zavedl k psacímu stolu, otevřel velký sešit, kam bude Frantík od zítřka zapisovat, kde a za co utržili, kde a za co utratili, a také mu ukázal přihrádku, kde měl vkladní knížky a doklady ode všeho, co jim patřilo. Pak se rozloučili s dědečkem, a teta ho zavedla do světničky, která bude ode dneška jen jeho.

Překvapení po návratu

      Když zčervenaly třešně, a kluci ochutnali první chrupky v aleji, aby se mezi sebou dohodli, kdy bude čas na ně jít. Když se v polích mezi obilím objevily první vlčí máky, které si polnušky zastrkovaly do vlasů, v nichž připomínaly oheň. A pak za pár dní vyrostly i blankytné chrpy, uklidňující svou modří tu rozvernost z rudých vlčích máků. Jak na stráních a mezích se objevily drobné slzičky panny Marie, připomínající smutek matky, která ztratila dítě. Začínalo léto. A začátkem léta se vraceli do Borové studenti, učni, ale i mladí tovaryši na prázdniny a hlavně na žně. Ať studovali, učili se nebo vandrovali kdekoliv, sjeli se vždy na nádraží v Soběslavi, a odtud pak společně rázovali do Borové, kde se jich nemohli dočkat.
      Maminky věděly, co komu chutná, a od rána vařily, aby je tím prvním obědem, jak se říkalo, uctily, a dali jim tak najevo, jste doma. Tátové neklidně přecházeli, zvědaví, jak se jim ve světě vedlo. Nejvíce se však těšili kluci a holky, kteří se svých starších sourozenců nemohli dočkat. Ráno, i když už nemuseli do školy, brzy vstali, a zanedlouho se začali trousit ke statku Svobodů, kde se všichni sešli, aby jim vyrazili naproti. Tam za nimi přišly i rusalky, u kapličky nad vsí čekaly polnušky, a u lesa za Amerikou čekaly víly. Tyto žínky vítaly už kolik generací, ale protože byly nadpřirozené bytosti, měly stále věk šestnácti let, a jako takové se těšily stejně jako děti. Byla tam s nimi i Durdilka, která jako každý rok prohlašovala, že letos už jde naposledy. I Plačtilka, jež samou radostí proplakala celou cestu, než se s omladinou setkaly, a všechny ostatní.
      Někdy je tento houf, křičící, pištící, smějící se a hned zase zpívající potkal už před Hlavňovem, jindy, když jich většina nemohla dospat, dorazil skoro až k Tučapům. Vítání ale bylo vždy stejné. Každý nejprve vyhlížel toho svého, z rodiny, a když se dostatečně poobjímali, poplácali, ujistili o svém zdraví, smíchali se zase všichni dohromady a společně se vraceli do vsi.
      Letos se ale náramně divili, co ze světa mladí přinesli. Šimeček nesl velikou bednu na zádech, u které byla přivázaná trojnožka, a Novotný menší krabici. Ale na všechny otázky, co to přinesli, měli jedinou odpověď, až navečer v hospodě uvidíte, co to je, a k čemu slouží. A tak, hlavně kluci, přemítali a mezi sebou probírali a hádali, čím je tentokrát překvapí. Doma zhltli oběd a utíkali před hospodu, aby náhodou nezmeškali.
      Chvíli po nich se začali trousit dospělí, mezi nimi přišli i ti dva, co měli pro celou vesnici překvapení. To už dědeček zval všechny dovnitř, nalévaje dospělým pivo, dětem buď malinovku, nebo citronádu, jak se tehdy říkalo limonádám. Přišel i starosta, s každým si potřásl s rukou, zeptal se, jak se ve světě měli, maje radost, když ode všech slyšel, dobře, ale na domov, že stále vzpomínali. Potom se posadili, mimo Novotného, ten zůstal stát u stolů, které hned vedle pípy postavili dědeček se sládkem. Porovnal je ještě, a pak vzal krabici, jež u kluků vzbudila tolik zvědavosti, a rozbalil ji. Pak z ní začal vytahovat dřevěné rámečky, uvnitř kterých bylo tmavé sklo, a opatrně je pokládal na stůl vedle bedny, přinesené Šimečkem.
      To už Šimeček vyzýval sousedy, aby se sesedli všichni kolem těch dvou stolů, pěkně jeden vedle druhého, aby je mohl vyfotografovat. Když se nechápavě ptali, co vlastně po nich chce, odpověděl, že jim udělá obrázek všech, co jsou tady. A to každému, aby tak měli na dnešek památku. Pak z bedny vytáhnul dřevěnou bedýnku s jakýmsi kukátkem, a připevnil ji na trojnožku. Vyzkoušel, zda vše pevně stojí, a zastrčil do bedýnky jeden z těch rámečků, co připravil Novotný.
      Sousedé, sousedky, děti, ale i sládek, hejkal, celá rodina Šplouchalů, rusalky, víly i polnušky, se posadili, jak jim ti dva ukázali. Potom Šimeček si stoupnul za bedýnku na trojnožce, pootočil několikrát tím kukátkem a napomenul všechny, aby se nyní chvíli nehýbali. Poté přes sebe a bedýnku přehodil plachetku, černou jak noc. Za chvíli se vynořil, vytáhnul další rámeček se sklem a vyměnil jej za ten v bedýnce, a zase se nesměl nikdo hýbat. Tak to ještě párkrát opakoval, a pak pozval všechny na zítřek, že obrázky budou hotové.
      „Ty, sukulente, jestli si nás dobíráš, tak zítra uvidíš“, pohrozil mu starý Bílek. Ale druhý den tu byl již s dětmi, zvědavý, co se vlastně stane. Ale Šimeček čekal, až přijdou všichni, nenechávaje se oblomit ani žadoněním dětí, ba ani Bílkovým hudrováním. Konečně se všichni sešli, o něco dříve než jindy. Byl totiž každý náramně zvědavý, co jim Šimeček ukáže. Když se posadili kolem stolů, vzal Šimeček kabelu, a všechny stoly obešel, pokládaje na každý velké archy papíru. Lidé je brali do rukou, hospoda úplně ztichla, a každý nevěřícně zíral na obrázek všech lidí z vesnice.
      „Panenko, skočdopolská, to jsou ale náramnosti“, konečně přerušila to úžaslé ticho stará Váchová.
      To už dědeček roznášel svou proslulou kořalku pro mužské a kořaličku ženám, aby všichni zapili takovou náramnou věc. Ta všem rozvázala jazyky, a vyptávání nebralo konce. Někdo chtěl vědět, jak je možné, aby se ty jejich obrázky vůbec objevily, jiný, co a kde se musí všechno udělat, další, zda obrázky, když se najednou tak objevily, zase z ničeho nic nezmizí. Studenti se potili, když se snažili všechno vysvětlit, a přiblížit srozumitelně sousedům, kteří vůbec neznali nejen optiku, ale ani fyziku, a teprve ne chemii. Ale hlavní bylo, i když nikdo stejně neporozuměl, jak je toto všechno možné, najít svůj obrázek, a také těch nejbližších.
      „Já tam ale nejsem, a ostatní také ne“, ozvala se najednou Durdilka, víc smutně než rozzlobeně. Skutečně, na fotografii nebyla ani jedna z rusalek. Ale nebyl tam nikdo z vodníkovy rodiny, ani víly, ani polnušky, ba ani sládek, a také ne Hejkal, který zabíral místa na dva chlapy.
      „To přece není možné. Však jste tu s námi seděli“, ozval se starosta a pečlivě fotografie prohlížel, stejně jak ostatní. Nikdo však je nenašel. Jen někteří tam, kde seděli, ukazovali na prázdná místa, kde byly jakési bělavé čmouhy. Potom se všichni tázavě obrátili na mladého Šimečka, co se vlastně pokazilo. Ten jen krčil rameny, vykládal, jak několikrát vše znovu zkoušel, přemýšlel, zda přece jen neudělal nějakou chybu, ale mimo lidí, ti ostatní, z vody, lesa, polí a luk tam vůbec prostě nebyli, a on neví proč.
      „Tak je budeš fotografovat znovu“, rozhodnul jeho tatík, a student ochotně souhlasil, a hned chystal vybavení.
      „Když se ti to nepovede, ani teď, tak já je tam domaluji“, se smíchem sliboval jeden z Mikšů, který se učil malířem.
      „Ne. Nechte toho sousedi“, ozval se smutně Hejkal. „To je znamení, že naše doba, doba vodníků, rusalek, vil, polnušek, hejkalů, a podobných bytostí končí. Pokrok se nedá zastavit. Kdysi dávno jsme s lidmi žili společně ve vesnici. Pak jsme se pomalu dostali do polí, rybníků, potoků, lesů a luk. Ale vždy, když jste si to přáli vy, nebo my, dokázali jsme se sejít, a pomoci si navzájem. Nyní. Vy budete mít jiné pomocníky, a nás nebudete potřebovat. Však už máte vlak, také auta začínají. Dokonce jsem slyšel i o létání. Nebo o tom, že třeba v Táboře mluvíš do takového zařízení, a v Budějovicích tě jiný poslouchá.“ Hejkal si těžce povzdechl, a pokrčil svými širokými rameny. „Snad to pro vás bude tak lepší“.
      „Strejčku, ale kde budete, když tu nebudete. Já bych chtěla, abyste tu s námi byli pořád“, rozplakala se malá Fanynka.
      Hejkal se usmál, a pak ze sebe vypravil. „My budeme tam, kde jsme. Jen nás vy nebudete vidět. Pouze někdy slyšet. Ale když se dokážete chovat k vodě, lesu, všemu, co kolem roste a kvete, tak, jak máte, a budete moc a moc chtít, tak nás i uvidíte. To máš tak, pokud šlápneš na kopretinu, moc toho se nezmění, ale kousek krásy na světě ubude.“
      Sousedi po sobě rozpačitě pohlédli, někteří povzdechli. Najednou byla radost z obrázků ta tam. Nikomu se však nechtělo nyní rozebírat, co Hejkal řekl. Každý si jeho slova musí zažít, podumat o nich sám, a pak probrat se sousedy.

© Ivan Jordák, červen 2012

Turisti a žně

      Asi týden po návratu studentů a učňů, Toník, když vběhnul do šenkovny, zůstal stát, jakoby zkameněl, a s úžasem hleděl na čtyři lidi, sedící druhý stůl od šenku. Byli to dva muži a dvě ženy, a museli přijít chviličku před ním, protože jeden z mužů ještě urovnával jejich věci u stěny. Byly to čtyři hole, čtyři divné kabely na dlouhých popruzích a dva batohy na záda, podobné těm, co nosí trhovci. Ale jak byli divně oblečení. Ženy ještě podobně, jak chodí ženy ve městě, až na spíš mužské klobouky, než ženské. Jen z látky, úplně bez ozdob. Muži měli čepice, a na sobě ani kabáty, ani saka, něco mezi tím. Kalhoty měly přezkami sepnuté pod koleny, pak punčochy a vysoké boty.
      „Ty jsi zdejší, mládenče“, vyrušil ho z přemýšlení, kdo to asi může být, jeden z mužů. Když přikývl, požádal ho, aby mužům dal po pivu a dámám limonádu. Jak roztočil pivo, zeptal se ho i na jídlo. Řekl, že se musí zeptat babičky, a šel do kuchyně, kde rychle vykládal, jaké to mají divné hosty. Babička se šla zeptat, co chtějí k jídlu, zda si vyberou z toho, co může nabídnout, a o rok mladší Jarouš, se šel podívat ze zvědavosti, a aby ji zakryl, přinesl ženám limonády. Mezitím se vrátil dědeček, a věnoval se už hostům on.
      Večer pak vyprávěl, co se o nich dozvěděl. Byl to nový spolek, který se nazýval Klub českých turistů. Členy byli většinou lidé z měst, kteří chtěli na vlastní oči vidět krásy naší země. Jak přírodu, tak i hrady, zámky, kláštery, ale i města a další pamětihodná místa. Podivovali se tomu, kde někdo bere čas, aby jen tak chodil se na něco koukat. Na vesnici tehdy se nezastavili od rána do večera, bylo stále co dělat. I v neděli, nebo o pouti či posvícení se musela nejprve nakrmit zvířata, a teprve pak bylo volno. Ovšem v městech většina lidí zvířata neměla, a tak se mohla věnovat i tomu chození. Také některá povolání měla dovolenou, kdy nemuseli ani ve všední den chodit do práce.
      Dědeček, když si všechno vyříkali, chvíli přemýšlel. Potom se obrátil k peci, kde babička připravovala večeři, a povídal, jaký dostal nápad. V babičce hned trochu zatrnulo. Ony ty dědečkovy nápady byly někdy dobré, ale jindy jí zase dalo hodně práce, mu je rozmluvit, protože byly jen snem. A na sny byla babička tuze praktická, protože musela napřed se postarat o živobytí pro všechny doma. Ale tenkrát nakonec s dědečkem souhlasila, a hned oba přemýšleli, jak všechno zařídit. On totiž si dědeček uvědomil, že v Borové mají takřka všechno, co ten nový spolek turistů hledá. Přírodu, jak hluboké lesy, tak i kopce a louky. Také rybník, kde se mohou koupat. V Chusnici je hrad, kolem jsou další i také zámky. A tak by pro ty turisty mohli postavit domek, a v něm pronajímat světnice na přespání nebo i delší pobyt, jak kdo bude chtít. V hospodě jim pak vařit jídlo, aby měli čas na ty výlety. Pár dnů pak počítali, promluvili s rodinou, známými a příští rok se rozhodli začít se stavbou.
      Teď se už s tím nešlo zdržovat. Každým dnem se vyrazí do polí na žně, po žních orat, potom brambory a řepa, pak připravit pole na novou úrodu, a jak budou mít venku hotovo, začne se s výmlatem, a až do zimy je pořád co dělat.
      Žně byly tehdy velikou událostí. Vyžadovaly náramně času a práce. Ony totiž ještě nebyly ani kombajny, ani traktory. Neexistoval prakticky žádný stroj který nyní známe, co lidem pomáhá při práci. Nebyl ještě nikde na světě, dokonce ani v Americe ne. Proto museli na vesnici jít pomáhat na žně všichni lidé. Ať děti, tak staří, pro každého se našla odpovídající práce. Každý byl nějakým způsobem potřebný a užitečný.
      Hned po příchodu studentů a učňů chystali staří a děti povřísla. Vy nevíte, o co jde? Je to tolik stonků vymláceného loňského obilí, co se vejde do větší dětské dlaně. Staré obilí se bralo, protože bylo vláčnější a nemělo už zrno. Ta hrst se trochu pokroutila, rozdělila na dvě půlky, které se pak asi v třetině přeložily a zakroucením spojily do sebe. Těmi povřísly se na poli svazovalo posečené obilí do snopů, z kterých se potom stavěly panáky nebo mandele snopů, aby obilí ještě na poli proschnulo, než se sveze do stodol.
      Mužští chodili starostlivě kolem polí, aby nepromeškali vhodný okamžik. Obilí musí dozrát, ale nesmí se začít drolit zrna. V tom případě by při sečení jich velká část zůstala na poli. Konečně nastal pravý den. A brzy ráno vyrazili na pole všichni. Mužští s kosami, těmi obilními, co měli proti travním ještě na kosisku oblouk s pytlovinou, aby se požínané obilí pěkně kosou sbíralo, ženské hrábě, protože hned zpočátku se bylo potřebí starat, aby na poli zůstávalo co nejméně mimo snopy. Také si nesli pro každého velkou buchtu, suchou, musela v horku vydržet. Pro pití si dojdou ke stružce nebo ke studánce, na polích jich bylo tehdy plno, a ze všech se dalo pít. Voda byla dobrá, studená, jen se nesměla brát blízko u pramene, kde od ní zatrnulo v zubech.
      A tak muži žali, ženské s dětmi odbíraly a vázaly do snopů, a pak večer stavěli všichni panáky, než odešli domů. Teprve večer se pojedlo pořádně, teplé a hutné jídlo, aby dalo sílu pro další dny. Tak to šlo den za dnem. Od ječmene k pšenici, pak žito a nakonec oves. A teprve, když bylo svezeno, vše do stodol pod střechu, mohli si všichni na chvíli oddechnout. Letos byly žně o něco smutnější, protože od toho fotografování už nebyly polnušky, a všem na polích žně připadaly nějak smutnější než kdysi, chybělo jim jejich škádlení.
      Hlavně však, že se sklidilo, byla dobrá úroda, a bude jídlo pro lidi i pro zvířata, a ještě se nějaké obilí prodá. Všichni byli spokojenější, vesele se zdravili, někdo i nějaký vtip prohodil, protože tu největší starost roku měli za sebou. Všichni se už těšili na dožínky, jak si zazpívají a zatancují.

© Ivan Jordák, březen 2013

Toník

      Právě, když chyběl do dožínek víc než měsíc a půl, rozbolelo dědečka koleno, a rozhodnul se poslat do Tučap k Ančerlovi pro líh Toníka. Byl nejvyšší čas, aby na ně připravil kořalku pro chlapy a kořaličku pro ženy, podle receptu, co měl od rožmberského vodníka, z jeho koření. Toník dostal na krejcar přesně peníze, co měl líh stát. Napomenutí, co má a rovněž nesmí dělat cestou. Jak má při kupování lihu mluvit, že má každého pozdravit, a ještě spoustu dalšího poučení a připomínek, aby nemohl být ničím překvapen. Toník vzal vozík, dal na něj pár hadrů k utěsnění a obalení lahví, a vydal se na cestu.
      Šel rád, i když pěšky. Chvíli si myslel na vůz a koně Karla. Jak by si připadal před ostatními, kdyby seděl na kozlíku, a jel sám krajinou. Ovšem, ani se neptal, protože ve žních i před nimi je koně třeba šetřit na ty žně, a ne ho používat tam, kam se člověk dostane dobře po svých. A tak ráno vyrazil kolem kapličky do Hlavňova, a přes něj do palírny v Tučapech. Nakoupil a naložil líh, pohovořil s panem Ančerlem, protože při obchodě je zapotřebí prohodit pár slov, a vydal se domů. Jen malou chvilku po obědě, už nosil líh do komory v hospodě. Jak všechno vyložil a uklidil, šel za dědečkem a vracel mu míšek s penězi. Ten na něj udiveně hleděl, protože mu dal přesně tolik, co měl zaplatit, a tak nechápal, co mu vlastně vrací. Ale Toník už vysvětloval, že jim pan Ančerl dal slevu, a je ochoten ji poskytovat i nadále, pokud budou kupovat stejné množství jak letos.
      Překvapenému dědečkovi líčil postupně, jak ke všemu došlo. Když přijel, sám starý pán ho uvítal, a pozval dokonce do domu, než mu líh nalijí. Samý úsměv i jeho paní, která mu dala plný hrnek mléka a k němu i kus placky. Potom začali o počasí, o úrodě, a stále oba, jak odpověděl, že počasí i úroda jsou v pořádku, tak že je to náramně dobře, a oni nám přejí, aby vše tak vydrželo dál. Teprve když jim pověděl o dědečkově kolenu, oba ho litovali a přáli brzké uzdravení. Vždy mezi řečí pan Ančerl zmínil jejich kořalku a i kořaličku. Pořád dokola, až se nakonec zeptal, jak jsme k těm kořalkám přišli, a když jsem odpověděl, že nevím, smál se, jaký jsem to už zdatný obchodník, a pak skoro vyštěkl, zda u nás nebyl nějaký kořalečník z Černovic. Když jsem pověděl, že v hospodě bývám málokdy, aby se zeptal raději tebe, rozesmál se, a potom pověděl o té slevě, a co ti mám vyřídit.
      Dědeček Toníka pochválil, že udělal dobře. Chvíli přemýšlel, a potom se zeptal, zda by nechtěl být tím kupcem, jak říkal pan Ančerl. Toník pokrčil rameny, že neví. Potom byl zticha, ale když se dědeček optal, zda tedy bude řezníkem jako on nebo Frantík, až se vyučí, rychle odpověděl, „řezník musí zabíjet zvířata, a to já nedokážu“. Dědeček s povzdechem přisvědčil, a potom dlouho vykládali, co kdo dělá, až se nakonec dohodli zkusit pro něj přece jen to kupectví.
      Jak dědečka přestalo bolet koleno, šel s Toníkem za kupcem Svobodou, který měl v Borové obchod, zda by ho vzal do učení. Svoboda povzdechl, že v krámu není dost práce pro něj, nato pro dva. Když viděl jejich zklamání, zamyslel se a po chvíli jim řekl, „možná bych o něčem věděl, ale musím se napřed zeptat“. Tak odešli přece jen s nadějí. Po žních se Svoboda stavil večer v hospodě, že by něco měl. Odešli ze šenku do kuchyně, kde se dědeček s Toníkem dozvěděli o kupci LebenRaumovi ze Žižkova u Prahy, který by učně potřeboval, protože na tom Žižkově rostou domy jak houby po dešti.
      „LebenRaum“, zamyšleně a nejistě opakoval dědeček.
      Svoboda mu hned začal vysvětlovat, že se nemusí bát, aby se kluk neodrodil. On není Němec, ale Žid, který se hlásí k Čechům. Německé jméno má z důvodu císařského nařízení, kdy si Židé nesměli vzít jiné příjmení než německé. Je to snad i sokol, dodával Svoboda, a pokračoval v povídání, co o něm všechno věděl. Také se za něj zaručil, jako za poctivého člověka, a dědeček nakonec mu poděkoval, a poprosil ho, aby mu napsal o jejich příjezdu mezi dožínkami a bramborami.
      Toník se nemohl dočkat. Ještě nikdy tak daleko nebyl, a navíc se zastaví i v Praze, která je podle vyprávění dědečka srdcem království a sídlili v ní čeští králové. Už věděl, že pojedou bryčkou do Tábora, kde ji nechají i s koněm u kupce Kuneše. Tady nasednou na vlak, který je doveze do Prahy na nádraží Františka Josefa I. Odtud pak půjdou pěšky ke kupci, kde se začne příští rok učit. Dědeček celou dobu přemýšlel, zda dělá dobře. Nebylo to na něm znát, ale chmur se nemohl zbavit. Zejména, když babička skoro každý den hořekovala, jak bude Toník daleko.
      Konečně Toníkem vytoužený den, vlastně správně dva dny, nastal. Ráno brzy, za rozednění, vstali a jeli do Tábora. Stavili se pro Kuneše, aby nemuseli na nádraží pěšky, a on je měl zase čekat zítra večer při příjezdu. Mezi řečí, o tom, jak krmit a napájet koně Karla, se zmínil o svých obchodech s Lebenraumem, a také o jeho poctivosti a vlastenectví, když poznal nervozitu dědečka.
      Ten na nádraží koupil lístky do třetí třídy osobního vlaku. Tenkrát ve vlacích byly čtyři třídy. V první, nejdražší, seděli cestující na křeslech, bylo jich jen šest v kupé, na podlaze byly natažené koberce. Ve druhé jich bylo už v kupé osm, na lavicích bylo polstrování, podlaha byla jen lakovaná. Ve třetí uzavřená kupé nebyla, jen dřevěné lavice přepažovaly prostor do oddělení, kde sedělo deset lidí, vždy pět a pět proti sobě. Lístek tu ale byl za polovinu ceny, co stál v třídě první. A ve čtvrté třídě byly lavice kolem stěny vagonu, a uprostřed se muselo stát. Zpočátku tu nebyla ani ta lavice, a ani okna.
      Toníkovi se poštěstilo sedět u okna, a tak celou cestu prokoukal, kudy jedou, a zda je krajina jiná než u nich. Byla i nebyla. Když se měli rozjet, a lokomotiva zahoukala, tak se leknul, až sebou trhnul. Bylo to houknutí hlasitější, než když v lese zahučel rozzlobený hejkal. Ale na dalších nádražích si už zvyknul, a na houkání se těšil, protože oznamovalo, že se zase přiblíží o kus ku Praze. Tam dojeli dopoledne, a on se nemohl vynadívat, co zde bylo na nádraží lidí. Daleko víc než v Chusnici o pouti. Z překvapení nevyšel, ani před nádražím, kde stála řada fiakrů za sebou, čekajících na cestující. Tenkrát ještě ani v Praze nejezdily tramvaje, metro nebo autobusy. Nic z toho ještě nebylo. Místo nich tu byly pro cestující se zavazadly, kteří na to měli peníze, fiakry. Takové menší kočáry tažené jedním nebo dvěma koni. Toník měl touhu se svést, ale když dědeček šel nevšímavě kolem, spěchal za ním, a rozhlížel se kolem po vysokých domech, které snad byly až do oblak.
      Ještě na nádraží zaplatili akcíz, protože v košíku vezli slepici, vajíčka a máslo pro Lebenraumovy. Tenkrát, když se do města vezly potraviny, tak se za to musel uhradit poplatek, a tomu se říkalo akcíz. Ale když se k někomu šlo, tak se nehodilo přijít s prázdnou. Aspoň se tak tehdy říkávalo. Před nádražím zabočili doprava, prošli pod viaduktem, na kterém vedly koleje, a za chvíli byli už na Žižkově, a ptali se, kde je obchod pana Lebenrauma. Zase se Toník divil. Doma věděl každý, kde má obchod pan Svoboda. Tady věděl o obchodu Lebenrauma až, snad desátý člověk.
      „Toníku, teď pravou nohou“, připomenul dědeček, když konečně obchod našli, a chystali se vejít dovnitř. Byl mnohem větší než Svobodův. Dlouhý pult, kde na každé z jeho stran stály váhy. Za pultem byli dva dospělí lidé, a jeden kluk o málo starší Toníka. Před pultem byly tři ženy, které nakupovaly, a oslovovaly kupce, stejně jak oni je, jménem. Dědeček se postavil za paní, která kupovala u pana Lebenrauma, a čekal, až ji obslouží. Když zaplatila, představil se, a řekl, že jsou od pana Svobody. Usměvavý Lebenraum se ještě víc usmál, zvedl průchozí desku na pultě, aby šli dál, do bytu, který byl za obchodem. Tam je seznámil se svou paní, která děkovala za dovezené jídlo, a že si neměli dělat škodu. Toník se zbavil posledních rozpaků, protože si připadal jak na návštěvě u některého ze strýčků nebo tetiček, a horlivě přikyvoval, když se ho ptala, zda má rád buchty, které jsou dnes s bílou kávou k obědu. Dědeček namítal, že se nají v hospodě, ale paní, jak to bylo všude zvykem, řekla, že to by ji urazili, že s nimi najisto počítá. A byla to pravda, protože u oběda, kde se sešli všichni, měl každý jídla dost. Také se seznámili s příručím, s učedníkem, služebnou a dětmi.
      Po obědě šla do krámu paní, a Lebenraum se věnoval dědečkovi a Toníkovi. Ptal se na školu, zkoušel ho z počtů, vyptával se na vše možné, až pověděl, že je spokojený, a má už jen jednu otázku. I Toník poznal, že to bude nějaká zapeklitá otázka, když věčně usměvavý Lebenraum se tváří najednou tak vážně. Nastražil uši, a slyšel, jak se ho ptá, podle čeho nebo koho se jmenuje to město, v kterém nyní jsou, Žižkov.
      „Určitě to nevím, ale myslím si, že asi podle hejtmana Jana Žižky“, odpověděl Toník.
      Tvář Lebenrauma se zase usmívala, když přisvědčil, a dodal, že tady na tom kopci ubránil Žižka Prahu jen s osmdesáti husity proti vojsku císaře Zikmunda. A proto se nyní na tento vrch půjdou podívat, a z něj uvidí i celou Prahu.
      Dědeček poděkoval, ale vzpomenul noclehu, který nemají ještě zajištěný. Nato Lebenraum zažertoval, že mají, protože přece přespí u nich, aby si Toník zvykl na to, jak tu bude přespávat příští rok, až u něj nastoupí do učení. Dozvěděli se tak, že Lebenraum je spokojený s Toníkem, co byli dědeček a Toník také, kvůli tomu sem přece jeli.

© Ivan Jordák, březen 2013

Jak to všechno nakonec dopadlo

      Od událostí, o kterých jsme si vyprávěli, uplynulo už více než sto let. Dědeček a babička dávno zemřeli, a stejně tak sousedé, na které jsme vzpomínali. Ti kluci a holky, co byli tehdy dětmi, vyrostli, měli zase svoje děti, a večer, před spaním jim někdy vyprávěli, jaké to bylo, když oni byli malí. A jejich děti zase svým dětem, a tak je to pořád dokola, aby se nezapomnělo na ty, co byli před námi. Protože i oni měli své starosti a radosti, a dílo, které vytvořili, slouží i dalším. A zase, co uděláte vy, poslouží vašim potomkům, kteří k tomu přidají něco sami od sebe. Kdyby si lidé nepomáhali, staří mladým, soused sousedovi, mladí starým, svět by se zastavil. Ale nakonec si povězme, jak to s některými, o kterých jsme si povídali, dopadlo.
      Dědeček se až do smrti trápil osudem mladého Kořána, který zdědil největší statek, jak se říkalo tehdy, grunt, v Borové. Jednou totiž, když připravoval dřevo v lese na Chobotech, volal na něj z rákosí vodník Šplouchalík, a pověděl mu, co včera rusalky večer zaslechly. Na louce u rybníka se domlouvali mladý Kořán se svou Pepičkou, jak se raději utopí. Chtěli se vzít, a mít děti, ale stará Kořánová to svému synovi zakázala. Dokonce mu vyhrožovala prokletím jeho i Pepičky, a jejich dětí. A to jen proto, že Pepička byla z chalupy, a rodiče nebyli schopni jí dát takové věno, které Kořánová chtěla. Tenkrát se ještě na klatby věřilo, a tak se toho ti dva mladí zalekli, a rozhodli se pro utopení. Tomu ale vodník zabránil, protože v rybníku se mohlo stát jedině to, co chtěl on. Když se od něj všechno dědeček dozvěděl, šel za starou Kořánovou a přemlouval ji, aby k té svatbě dala souhlas. Dokonce sebou jednou vzal i starostu. Ale marně, starou nepřemluvili. Mladý Kořán se potom vůči matce tak zatvrdil, že jí nešel ani na pohřeb, když zemřela. Zmizel v lese, a vrátil se až po pohřbu. Je špatné, když lidi místo sebe nechají rozhodovat majetek.
      Toník se vyučil v Praze u Lebenrauma, a už v ní také zůstal, oženil se a měl děti. Kdyby žil, byl by dnes už pradědečkem. Stejně tak Frantík a Jarouš. Jejich sestry, až na nešťastnou Aničku, zabitou bleskem, se provdaly a malá Fanynka se dožila skoro sto let.
      Borová, a nejen ona, ale i další vesnice a města se změnily. Došlo k tomu, co říkal hejkal po fotografování. Lidé jezdí auty, vlaky a autobusy, létají letadly, když chtějí někam daleko. Volají si telefonem nebo po skype a také mobily. Svět není menší, je pořád stejně veliký, ale je hodně věcí, které zkracují vzdálenosti a čas. To je jistě dobře. Ale také je dobré se občas zastavit, někde posadit a popovídat. Poslechnout si druhého, co ho trápí nebo z čeho má radost a pomoci jemu, nebo naopak si nechat pomoci od něj. Protože od toho tu lidé jsou.
      Hůře než lidi, dopadli hejkal, vodníci, víly, rusalky, polnušky a všichni tito tvorové z lesů, rybníků, potoků, luk a polí. Nezmizeli, ale my je nevidíme. Jen někdy je slyšíme, protože se pohybují v přírodě kolem nás. Hodným lidem, kteří v lese, ve vodě, na louce nebo poli chovají, jak mají, nekřičí, nic nelámou nebo nervou a potom zahodí, pomáhají. Ukážou jim cestu z lesa, když zabloudí, zavedou k houbám, malinám, jahodám či borůvkám. To je takový ten šepot, jen do ucha, nebo nápad, že by se něco mohlo někde najít, o němž vlastně nevíte, jak se k vám a proč dostal. Najednou si vzpomenete, že u toho dubu, buku, habru, břízy nebo jedle to přece znáte. Někdy se i objeví, ale jen na okamžik, sotva je stačíte zahlédnout. Jen zkuste, když ranní mlha pomalu stoupá a skrz ní se prodírají sluneční paprsky být zticha a pozorně se rozhlédnout. Určitě někoho z nich uvidíte.

© Ivan Jordák, březen 2013