Obsah této sekce

Vražda přes inzerát

I.

      Na malé vyvýšenině lesíka stál chlap s kolem. Upřeně pozoroval cestičku, vedoucí od města skrz parkový lesík k nádraží. Občas pohlédnul nervózně na hodinky, protože čas příjezdu vlaku se blížil, a cestička byla stále prázdná. Konečně se uklidnil. Na stezce se objevila žena, jdoucí rychlým krokem, občas dokonce poklusávala. Děvka nepořádná, pomyslil si. Na všechno má dost času, a nic si nedokáže odepřít. To už seděl na kole, a jel ženě naproti, blízko ní přišlápnul, a řítil se na ni. Uskočila a upadla. Zastavil, omlouval se a pomáhal jí vstát. Jak se narovnala, a chtěla mu říci, že se nic nestalo, chytil ji oběma rukama za krk. Zděsila se, a otevřela ústa, aby zavolala o pomoc. Ale to už jí stisknul oběma rukama hrdlo vší silou tak, že jen zalapala po dechu, a několik vteřin se snažila zabránit jeho úmyslu, čím ji napadlo. S ubývajícím dechem, ubývala i její vůle k obraně, zeslábla v kolenou, a nakonec by padla na zem, kdyby ji nedržel. Dokud si nebyl jistý její smrtí, svíral ji dál. Potom ji nechal padnout na zem, a kolo zastrčil do křoví okolo. Naposled vzal ženu v podpaží, aby ji přetáhnul na vyhlédnuté místo, kde srovnal mrtvé tělo, urovnal na něm šaty, a když spatřil na jejím hrdle křížek, odtrhnul jej a zahodil. Potom se rychle vrátil pro kolo, na kterém přijel, nasedl a jel až do lesa, kde jej v mlází nechal, a rychlým krokem šel pryč, rozhlížejíc se, zda v okolí není někdo, kdo by je mohl vidět. Nepřítomnost cizích lidí ho zklidnila, a pokračoval dál zamýšleným směrem.

      Vrchní komisař Vodička unaveně hleděl se sedačky vedle řidiče na větve míhající se kolem auta. Jak je to ještě daleko, přemýšlel. Před hodinou se dozvěděl, že má výjezd k mrtvé ženě, nalezené dětmi z lesního tábora. Najednou řidič zaklel, a všichni v autě napnuli pásy, jak se vymrštili po jeho zabrzdění kupředu. Před autem se objevil asi desetiletý kluk, rezolutně se dožadující jeho zastavení. Vodička vystoupil, a šel k němu. „Dál nesmíte“, ozval se pronikavý hlásek, a pak kluk zapískal. Za chvíli se objevil rozložitý šedesátník, rázně vykračující k nim.
      „Praporčík v záloze, pane“, odmlčel se a pohlížel nešťastně za průkazem, který mu komisař ukázal a jejž nyní zastrkoval zpět do kapsy. „Major“, napověděl mu Vodička a mimovolně se napřímil. Praporčík si oddechl a dokončil představování, stoje v pozoru.
      „Tak co se tu vlastně seběhlo“, zeptal se Vodička, nabízeje muži cigaretu, aby mu umožnil, dostat se do normálního postoje. „Před dětmi nekouřím. Nedávám špatný příklad“, donutil ho praporčík cigarety zase zastrčit, pak mu zvláštní terminologií, kterou patrně považoval za řeč služební, nutnou při styku s policií, vypověděl na co, při odpoledním výcviku, jak zdůraznil, přišli. Zároveň mu předal papír s časovými údaji a nákresem, který považoval za nezbytný v této situaci udělat.
      Vodička kývnul a poslouchal, překládaje si jeho vyprávění do normální řeči. Po dvanácté zde našli dva kluci mrtvou ženu mezi křovinami. Praporčík rozestavil kluky asi do vzdálenosti sto metrů od mrtvoly na všechny strany, aby zabránili každému v přístupu k mrtvole a zároveň měli u každého zjistit jméno a adresu, popřípadě ho zadržet. Kluci byli z tohoto rozkazu plní nadšení a podařilo se jim do této doby zamezit odchodu dvou žen, které byly na borůvkách, a jednoho dřevorubce. Ten jim sice vyhrožoval rozbitím huby, ale jejich odhodlanost, klacky v jejich rukách a nakonec příchod praporčíka, ho od toho odradily. Raději si sedl společně s borůvkářkami pod strom a jedl svačinu, kterou měl na poledne. Když uviděl přicházet policisty, vyskočil, aby si stěžoval.
      „Nechte toho, chlapci postupovali správně“, utnul jeho nadávání Vodička, a koutkem oka zahlédl, jak u kluků i jejich vedoucího získal svým jednáním, a šel s praporčíkem k mrtvé. Uznale na něj kývnul, když viděl prakticky nedotčený prostor kolem ní. Ten se zavrtěl spokojeně, a hned ho požádal, jestli by chlapcům nemohl vyslovit uznání, a také uspořádat besedu. „S besedou nevím, vždyť vidíte“, bezděky ukázal k mrtvé. „Snad někdy později“, sliboval rychle, vida nešťastný pohled, a dodával, aby aspoň se něčím odvděčil. „Až přijedou naši chlapi, tak nechte kluky nastoupit, tam, kde jste nás zastavili, a já jim poděkuji. A vám děkuji hned, ušetřil jste nám spoustu práce“, přidal, když vedoucí nervózně přešlapoval. Ten se rozzářil jak měsíc v úplňku a krátce dvakrát písknul a přes vedoucí skupin, kteří se v mžiku přiřítili, dal příslušné rozkazy.
      Brzy se objevila výjezdová skupina a pak i policisté na zajištění místa a prohlídku terénu. Vodička si prohlédl pečlivě mrtvou a její okolí, domluvil se s výjezdovkou, a šel za kluky, shromážděnými na pasece. Upřímně jim poděkoval a pochválil jejich postup, stejně jak jejich vedoucího, který vše organizoval. Nakonec trochu škodolibě navrhnul, aby mu za to dali hobla, a tiše se vytratil, když se kluci k vedoucímu s jásotem řítili.
      Výjezdovka končila s ohledáním místa, kde mrtvá ležela, a sdělila mu první poznatky. Žena nebyla zavražděna tady, ale asi třicet metrů odtud, kudy vedla pěšina. Policisté nyní pečlivě prohledávali celé území, kudy sem byla přitažena, a nejbližší okolí. Našli střevíc, který jí chyběl, a kabelku, ve které měla doklady, peněženku a ženské potřeby. Podle dokladů se dozvěděli, že jde o třicetiletou Marii Vondráčkovou, bytem v blízké vesnici. To jim i potvrdila jedna z borůvkářek, udiveným výkřikem, „ale to je přece Mařka Vondráčků“. Druhá i dřevorubec váhavě přisvědčili, když od nich chtěl Vodička potvrzení totožnosti. Ten kývl na vrchního inspektora Měsíčka, aby zařídil výslech těch dvou, a sám odvedl stranou ženu, která ji první poznala.
      „Vy jste paní“, začal tázavě. „Novotná“, skočila mu do řeči, sedajíc si na skácený strom.
      „Tak mi řekněte, jestli něco víte o té paní, nebo jste něco neviděla nebo neslyšela, když jste tu byly na borůvkách“, začal pomalu.
      „A co jako chcete slyšet, co jsem měla vidět nebo slyšet. Já si ničeho nevšímám, má svých starostí dost“, odfrkla podezíravě, jakoby se bála, aby ji do něčeho nechtěl zaplést.
      „Nebude vám vadit, když budu kouřit“, snažil se s ní navázat běžný rozhovor. „Ale ne, starej taky věčně báňá“, mávla usmířeně rukou, potěšená, že se takovej pán přes policajty, jak řekla druhý den v obchodu, se jí ptá, jestli jí nebude vadit jeho kouření. Zapálil si, odfoukl kouř, a pokračoval, „já, paní, po vás nechci žádné drby, jak vás snad napadlo. Ale máte pozorovací talent. Hned jste mrtvou poznala. To dokáže málokdo“, snažil se jí zalichotit. A když očima střelila do stran, a pak na něho, oddychl si. Poznal, jak ji svrbí jazyk, ale byl zticha, aby ji neodradil.
      „A co vám řeknu, to je jako služební tajemství?“, začala opatrně.
      Přikývl. „Ještě víc, pokud bych někomu o tom řekl, mimo státního zástupce a soud, tak přijdu o místo. Co vy řeknete, je chráněné zákonem“. Trochu si vymýšlel, ale ona něco takového potřebovala.
      „Ona Mařka, ta mrtvá, je vdova. Už pět let. Nebyli spolu ani dva roky, co se ten její, jako Vondráček, zabil na motorce“, začala ze široka. Poslouchal a přikyvoval, občas se něčemu podivil, ale nechal ji mluvit, o čem chtěla. Vyslechl o mrtvé celou její historii, a teprve, jak se dostala k poslednímu roku jejího života, a pak k dnešnímu dni, zpozorněl, vytáhnul notýsek, a občas si udělal poznámku. „Zítra přijďte na stanici, inspektor to s vámi sepíše“, řekl nakonec a rozloučil se.
      Sešel se s ostatními nad mrtvou, a dal svolení k jejímu odvozu. Chvíli hleděl na rojnici policistů, všichni na kolenou, která prohledávala každý kousek terénu od místa, kde mrtvou našli, k místu, kde byla patrně zavražděna a nejbližší okolí. Potom zašel k autu, kam zatím nosili nalezené věci, které by mohly mít nějakou souvislost s mrtvou, jejím vrahem nebo průběhem vlastní vraždy. Příliš toho nebylo. Několik pytlíků s cedulkou, co je uvnitř, kde to bylo nalezeno, kdo to a v kolik hodin našel, datum a číslo vyšetřovacího spisu. Věděl, že teď už sám nemůže příliš toho dělat. Výjezdovka, i ti policisté v rojnici, znali svoji práci, a on by se jim jen pletl nebo dělal zmatky, pokud by chtěl uplatňovat své velitelské pravomoci. A tak jen svolal na příští den ráno poradu, na obvodním oddělení policie v městečku.
      Pohlédl znovu na rojnici, a odhadl na dokončení jejich práce tak ještě dvě hodiny. Mohl bych se zastavit zatím v tom dětském táboře, napadlo ho, a nechal se tam do
      vézt. U brány je zastavila hlídka, a zavolala vedoucího. Ten se dychtivě přiřítil, připravený poskytnout sám, i s kluky jakékoliv služby. Nechal nastoupit tábor a pokoušel se o hlášení, jak byl celý život zvyklý. Zklamaně nesl, když komisař Vodička, bez přijetí hlášení, kluky rovnou oslovil.
      „Já bych od vás mládenci potřeboval tři věci. Čeho jste si dnes všimli. Ať to bylo cokoliv. Věc, člověk, nějaké auto, kolo, motorka a třeba ještě něco jiného. Potom, jestli jste neslyšeli dnes nějaký křik nebo hádku. A naposledy, abyste dávali několik dnů pozor. Pokud objevíte něco neobvyklého, hned o tom řekněte tady panu vedoucímu, ten nám zavolá. Ale neberte nic do ruky, jen se postarejte, aby k tomu nikdo nemohl přijít, a aby ta věc nezmizela.“
      „Tak jste slyšeli pana majora. Ví někdo něco“, zakončil výzvu vedoucí.
      „My jsme viděli kolo. Takový starý křáp, že Jirko“, přihlásil se jeden z chlapců, a druhý souhlasně přikyvoval.
      Komisař pookřál. Tak přece jen cesta sem měla smysl. Borůvkářka Novotná mluvila o cyklistovi, a kluci kolo našli. Hned se vypravili na místo, kde v mlází leželo staré kolo, a řidič komisaře jej v rukavicích vzal a odnesl sebou na shromaždiště. Tam místní policista se udiveně ptal, kde jej vzali, a za majitele označil starého Burdu. Přiložili jej k ostatním věcem, nalezeným na místě činu a v nejbližším okolí. Všichni policisté se pomalu scházeli. První ohledání skončilo, stejně jak první výslechy, a vrátili se do městečka.
      Druhý den ráno Vodička obhlížel všechny, co seděli u stolu, srkali horké kafe, a někteří nezakrytě zívali. „Tak začneme, třeba s doktorem“, opakoval větu, kterou vždy zahajoval první schůzku po vraždě.
      „Byla uškrcená, rukama, Někým, kdo to moc neuměl.“, sděloval první poznatky lékař. Vlastně opakoval, co řekl již včera. Ale Vodička chtěl vždy na první schůzce, aby každý řekl všechno, co zjistil nebo se jinak dozvěděl. Respektoval zkušenost svého předchůdce, který tvrdil, že toto opakování má tři významy. První den je takový zmatek, při kterém si každý dokáže sotva zapamatovat, u čeho je sám, poradou si všechno každý ujasní. Za druhé se od ostatních dozví další věci a může si je dát do souvislosti. Všichni se tak dozvědí všechno. A za třetí, se tak nejsnáze proberou. „Trvalo mu to dlouho, škrtil ji zepředu, a nechal se dost poškrábat. Mrtvá má za nehty jeho kůži, dokonce i vlasy. Mohl ji uškrtit tak mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Jinak jí nic neudělal. Odtáhl ji potom stranou, a urovnal na ní nezvykle pečlivě šaty. To je divné“, končil zakroucením hlavou lékař.
      Po něm svá zjištění sdělovali ostatní, a naposled se otočil Vodička k místnímu strážmistrovi, „a co ty nám řekneš?“ Když viděl jeho poplašený pohled, vysvětloval, „no, co je to za ženskou, kam asi mohla jít, její kamarádky, co se o ní říká, všechno co víš?“
      „Já ji moc neznal. Byla taková nijaká, normální. Nic se o ní nepovídalo, i když byla mladá vdova. Kamarádila s Loudovou, chodily spolu snad do školy“, začal strážmistr váhavě a za usilovného přemýšlení. Ale jak zmínil Loudovou, ožil. „Ta by o ní mohla hodně říci. Byly skoro pořád spolu, i když Loudová muže měla“. Potom nějak sklesl, a už jen pokrčil rameny, že víc neví.
      „A co v tom lese mohla dělat“, vyptával se Vodička dál. „Do lesa oblečená nebyla, spíš na rande“.
      „Mohla jít na vlak. No jo, ta cestička, co se to stalo, je zkratka k nádraží“, strážmistr náhle ožil, když mohl být užitečný, a ještě znovu opakoval svůj nápad o cestě k vlaku.
      „Tak, to bychom měli“, ukončil Vodička první kolo porady, a začal rekapitulovat, co dosud slyšeli. „Zatím víme, že zavražděná je Marie Vondráčková, vdova, třicet let. Motiv vraždy nevíme. Nešlo patrně vůbec o sexuální motiv, ani o loupež. Vzhledem k tomu, co jsme o ní dosud slyšeli, jak tady od strážmistra, tak zejména od těch borůvkářek, neměl nikdo důvod k její vraždě. Možná se něco dozvíme od té Loudové. Vyslechne ji, ještě dopoledne tady vrchní inspektor Měsíček. Inspektor Vrba se domluví se státním zástupcem o vyžádání souhlasu soudu k domovní prohlídce, a provede ji. Doktor nám sdělí do“, vyčkávavě se otočil k lékaři, který napověděl, „do pěti dnů“, a to po něm opakoval, „ do pěti dnů výsledky pitvy a ohledání“. „Tady strážmistr sežene mapu okolí, raději dvě, a tam zakreslí, kde se co stalo, a kde se co našlo. A vy“, otočil se na velitele výjezdovky, který sám pokračoval, „zítra po obědě vám dáme první výsledky.“
      „Dobrá, tak pozítří tady, ve stejnou dobu. Pokud by někdo něco objevil, tak mi dá hned vědět. Já si projdu ještě to místo, a podívám se na nádraží.“, ukončil komisař poradu, a již beze slova vyšel z oddělení ven, míříc k okraji lesa, kde se vše stalo. Kdysi ho k tomu nutil, když přišel na kriminálku, jeho předchůdce major Vaněk. Obcházel místo činu a jeho, tehdy mladého poručíka, bral sebou. Říkal tomu zarovnávání mozku. Teprve druhý den, jak pomine prvotní hrůza a zděšení, se vše, co bylo zjištěno, dá dávat do škatulek, a pomalu určovat, co asi v té které škatulce chybí.
      Vodička na něj byl zpočátku pořádně naštvaný. Měl ty procházky za zbytečné prodlužování vyšetřování. Ale major byl major a poručík byl jen poručík. A tak si nechával svoji zlost pro sebe, a pomalu si zvykal, až najednou ty procházky sám potřeboval. Prošel postupně všemi místy, které měly nějakou souvislost s případem, ale nic, jak říkával, mu nezabrnkalo na nos. Rozhodl se tedy jít na nádraží, jestli se nedozví něco tam. Než vyšel z lesa, zastavilo ho volání a po otočení viděl praporčíka, vedoucího tábora, jak se k němu žene s malým klukem. Počkal, až k němu doběhli a vydýchali se. Potom v duchu ocenil praporčíka, když ten vybídl chlapce, co byl s ním, aby řekl, co a kde našel, a nepřednášel to sám. Kluk to ze sebe vychrlil, a zároveň mu podával plastový sáček s nálezem. Vzal si sáček, a po několika otázkách poděkoval, a rozloučil se, když zjistil, že dětský tábor tu bude ještě osm dní.
      Pěšinou došel k nádraží, kde ho uvítala jediná zaměstnankyně sdělením, že teď nic nejede. Kývl a zeptal se, zda tu byla i včera. „Já jsem tu každý den“, zněla odpověď, doplněná vysvětlením jak se střídá s druhou zaměstnankyní. Bylo vidět, že se žena tady nudí a je ráda z každé příležitosti k hovoru. Usedla na lavičku pod přístřeškem nádraží, a ptala se, kam chce jet.
      „Nikam“, odpověděl, představil se a přisedl k ní. „Aha, vy tady vyšetřujete tu vraždu Mařky Vondráčkové“, byla rázem plná napětí. „Jestli v tom neměl prsty ten fešák, co přijel v půl jedné“, přemýšlela nahlas.
      Vodička zpozorněl, a po delším vyptávání se od ní dozvěděl, co se v poledne událo tady na nádraží. Přijel cizí muž v obleku, s kyticí a něčím v igelitové tašce. Mezi třiceti a čtyřiceti léty, černovlasý, vysoký. Pořád přecházel kolem nádraží, a díval se na pěšinu k městečku. Asi po dvaceti minutách se ptal, jak je do městečka daleko, a jestli tam vede i jiná cesta, a zda v něm není ještě druhé nádraží. Potom si sedl na lavičku, a počkal na první zpáteční vlak, kterým odjel. Jinak tu nikdo nebyl. „Jo, a ještě než odjel, tak mi dal tu kytici, mám ji uvnitř na stole. Budu ji muset odevzdat?“, končila žena s obavami.
      „Ne, jen se na ni podívám“, uklidnil ji. Potom si vyžádal ještě papír, do kterého byla zabalena, ale nenašel, v co doufal. Nějaké razítko nebo nápis firmy, co květiny prodala, podle nichž by se dalo určit, odkud ten neznámý muž přijel. Poděkoval, a vydal se zpět na oddělení, zjistit, jak pokračuje vyšetřování. Dorazil zároveň s inspektorem Vrbou, který přivezl usnesení soudu o domovní prohlídce. Odemkli si klíči z kabelky, a začali prohlížet místnost po místnosti, zásuvku po zásuvce, každou skříň, poličku, každé místo domu.
      „Tady jsem něco našel“, ozval se technik z výjezdovky, pátrající v počítači. „Máme kliku, ta ženská nechávala všechno v počítači, nic nemazala“, otočil se k Vodičkovi, když ten se k němu naklonil. „Tady“, ukazoval, „má soubor seznámení“. „Ale ta byla čilá“, dodával, když souborem prošel, a pak jej celý vytiskl.
      „Proto tedy ten chlap na nádraží“, polohlasem, spíš pro sebe, řekl Vodička.
      Dal se do čtení všech mailů, kterými mrtvá domlouvala schůzku na nádraží. Měl adresu, jméno, důvod proč přijel, ale vzhledem k výpovědi paní na nádraží, neměl důvod muže zadržet, natož obvinit. Mohl ho jen nechat vyslechnout, zda něco neví. Ale jakoukoli naději, v tomto směru, hned zavrhl. Podle zpráv z počítače i chování muže se ti dva měli osobně setkat podruhé, a většinu toho, co si řekli, tak si řekli tady přes počítač. A žádná ze zpráv nevypadala, jakoby se v ní skrýval důvod, pro který došlo k zabití Vondráčkové. Ani prohlídkou nenašli nic, co by je posunulo dál při objasňování vraždy.
      Vrátili se na oddělení, kde už je čekal Měsíček s ženou, kterou představil jako Loudovou. Jeho hlas se trochu chvěl vzrušením, a Vodička poznal, že na něco přišel, nebo si to aspoň myslí. A když vyzval ženu k sepsání protokolu, zpozorněl i on. Z vyprávění Loudové se dozvěděli, co už znali, ale potom její řeč přiměla i komisaře, k nepatrnému naklonění vpřed.
      „Marie si někoho hledala. S kým by žila. Ona chodila s Blažkem, tady odtud. Nic moc“, vyjádřila se s despektem a pokračovala. Blažkovi se to moc nelíbilo. Pořád za ní běhal, aby si ho vzala. Pořád nechtěl pochopit, že s ním už skončila. V sobotu mu to řekla přímo, když se nechtěl nechat odbýt. Byl jak opařený, a prý, abys toho jednou nelitovala“.
      „Vy jste u toho byla“, přerušil ji Měsíček.
      „Jistě“, přikývla. Oni dva a já s manželem jsme seděli u jednoho stolu, tady naproti ve vinárně“, ukázala hlavou neurčitě k oknu. „Marie nechtěla s ním být sama“, dodávala.
      „Proč ne, bála se ho“, Měsíček málem hořel. „A to snad ani ne, spíš chtěla, aby mu to řekla před někým“, rozvažovala Loudová. A na jeho další otázku proč, odpověděla, že neví, ale když ji Marie o to požádala, tak s manželem k tomu šli.
      „A ten Blažek, jaký je, co dělá“, začal s jiného konce inspektor Měsíček.
      „No, přece v lese“, udiveně na něj pohlédla, jak se jí může ptát na něco, co zde každý věděl. „Stahuje dřevo s koněm“, vysvětlovala, a najednou se zasmála. „Chlapi ale říkají, že spíš kůň stahuje dřevo s ním“. Když viděla nechápavé pohledy obou policistů, přidala, „jako, že ten kůň je chytřejší a Blažek silnější.“ Znovu se usmála.
      „Tak ten Blažek je silák, a pere se“, zeptal se Měsíček.
      „Silák je, ale že by se pral, to ne. I když“, najednou zavzpomínala a viditelně si vzpomínky rovnala v hlavě, „ jednou se popral. Tedy se popral. Seřezal Bohouše, to je takový všivák. Když někomu může něco provést, tak je nejšťastnější člověk na zemi. A ten Blažkovi na koně nějak nastražil oko, aby se do něj nohou chytil. A taky, že jo. Chytil se, splašil, a potom upadl a celý se odřel. Bohouš se mohl uchechtat, a i Blažkovi bylo jasné, kdo to udělal. Chytil ho a byl by ho snad ubil, kdyby se na ně nevrhli chlapi a neodtrhli ho. Všichni, co tam byli, měli co dělat, aby ho od Bohouše odtáhli, tak byl na něj navztekaný.“
      „Takže se pere, jen když mu někdo ublíží“, upřesňoval Měsíček.
      Zakroutila hlavou a povzdechla. „Vůbec ne, vždyť vám to povídám. Na něm by se dalo dříví štípat“.
      „Ale přece jste říkala, že kvůli tomu koni“, přerušil ji.
      „No, právě, to bylo, že ublížil tomu koni, a ne jemu.“
      „Ale ten kůň byl přece jeho“.
      „Koho“
      „No toho Blažka. Říkala jste, že s ním stahoval dřevo“.
      „To stahoval, ale kůň je lesů, a ne Blažka“. Bylo znát, že už začíná být unavená z věčných otázek, a k tomu ještě na takové, pro ni, samozřejmé věci. A tak vše ukončili, zápis ji nechali přečíst a podepsat.
      „Počkejte paní, neznáte tohle“, zastavil ji Vodička u dveří, a vytáhl sáček, který mu ráno dal kluk z tábora.
      Podívala se na stříbrný pozlacený řetízek v něm. „Vyndejte ho a natáhněte“.
      Vodička beze slova řetízek vytáhl a nechal jej se rozvinout k podlaze.
      „Ten je Mařky, Chybí ale křížek. Takový pozlacený s granáty“, dodala a pak se rozplakala.
      Když ji uklidnili a vyprovodili ven, sedli si ke stolu. Zůstali sami, ostatní ještě, když tu byla Loudová, odešli na jídlo.
      „Kafe“, zeptal se Měsíček, a vzal konvici.
      „Raději až po obědě“, odpověděl Vodička, dívající se na řetízek. „Že by ji zabil kvůli tomu křížku. Mohl si myslit, kdovíjakou nemá cenu“, uvažoval nahlas.
      „Proč by ale pak nevzal i peníze a hodinky“, vmísil se do jeho myšlenek Měsíček“, a vrátil konvici na místo.
      „Asi máš pravdu. Ale mohl ho někdo vyrušit. Ti kluci se potloukají po lesíku pořád. Kdoví jak to bylo. Jdeme na oběd. Zítra určíme verze“.
      V restauraci už bylo po poledním náporu, a tak si sedli ke stolu vedle toho, kde seděl místní strážmistr s výjezdovkou. Měsíček dlouze prohlížel jídelní lístek, vyptával se kolegů, kdo co měl, a jak mu chutnalo, až nakonec váhal mezi svíčkovou a vepřovou. Jeho vybírání ukončil číšník, který mu řekl, že už mají jen vepřovou, závitek a guláš. Takže vzal tu vepřovou. „A vy“, otočil se číšník na Vodičku. „Ten guláš“ odpověděl, věrný svému rčení, že podle guláše poznáš kuchaře. Když je ten dobrý, je dobré i ostatní. Když ne, nestojí i ostatní za nic. Měli štěstí, bylo dobré všechno.
      Zůstali sedět ještě u piva, když se objevil drobný mužík, který jakoby vypadl z některého obrazu 19. století, zobrazující tuláky. Placatou čepici šejdrem, kárované sako, zválené šedé kalhoty, tvář samá žilka, nos do fialova. „Mirku, prej ste našli moje kolo“, obrátil se na strážmistra.
      „Tak ten křáp je přece jen tvůj“, zvedl strážmistr hlavu, a pokračoval. „A kdy, a kde se ti ztratilo?“
      „Včera, když jsem si byl na Zavadilce pro životabudič“, odpověděl mužík.
      „Hele, Burdo, až dopijeme, tak půjdeš s námi, sepíšeme protokol, a pak, pan major rozhodne, jestli ti ten vehikl vrátíme hned, nebo někdy později“.
      „To tu mám nad vámi jen tak stát“, obrátil se Burda na majora. „Klidně si sedněte“, řekl Vodička, zvědavý, s čím Burda přijde.
      „Já bych si sednul, ale hostinský nechce, aby tu lidi seděli jen tak“.
      „Tak si něco dejte“.
      „Přines mi pivo, tady na majora“, volal Burda na číšníka. Ten se tázavě podíval, a když se smíchem Vodička přikývl, pivo donesl, a Burda si k nim přisedl. Dopili a šli všichni na oddělení. Tam z Burdy dostali, že ráno byl v hospodě na Zavadilce, asi v deset. Mohl se zdržet tak hodinu, a mezitím mu někdo kolo, opřené venku o zeď, sebral. Nejprve myslil, že to udělali chlapi z legrace. Dnes však slyšel o vraždě, i o kole, a tak si pro něj přišel. Major, jakmile mu technik sdělil, že z kola všechno mají, nechal jej Burdovi vydat. Ten si mezitím od nich vyžadonil ještě kávu, a pak spokojeně odešel.
      „Vyslechni toho Blažka“, obrátil se Vodička na Měsíčka. Ten sedl se strážmistrem do auta a jeli za Blažkem na kraj městečka, kde stála jeho chalupa. Když vešli na dvůr, zrovna zaváděl koně do stáje. Vyslechl, co po něm chtějí, a potom pomalu odpověděl, že přijede za hodinu, až odstrojí a nakrmí koně, na oddělení. „Dobrá“, souhlasil Měsíček, a vrátil se čekat, než Blažek přijde.
      U počítače pak strávili skoro čtyři hodiny, než z Blažka dostal, co chtěli vědět. Ten nebyl schopen říci aspoň jednu souvislou větu. A vykládat něco sám, už vůbec ne. Celý výslech se skládal z otázek inspektora, a většinou jedno či dvou slov odpovědi, pokud nestačilo jen přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Když dospěli ke konci, byl to nejkrásnější okamžik dneška pro Měsíčka. Chvíli se bál, že by snad Blažek chtěl protokol číst, když ho k tomu vyzval. Ale ten jen zakroutil hlavou, a pomalu, dětským písmem podepsal všechny stránky.

II.

      Chlap z lesíka se zklidnil, protože cestou nikoho nepotkal. Vešel do úvozu, který, jak si už před čtrnácti dny zjistil, za kopcem přechází do aleje, kterou se dostane do vsi. Věděl, že má do odjezdu autobusu času dost, a zpomalil. Nebylo by dobré, aby stál na zastávce, uprostřed návsi, příliš dlouho. Vyšlo mu to takřka na minutu. Než se stačil podívat do jízdního řadu, autobus přijel. Usedl v něm doprostřed, a na další stanici, vystoupil, čekaje chvíli na přestup. Dalším autobusem se dostal na nádraží, a odtud už jel přímo do města, kde žil. Druhý den v práci slyšel o zavraždění ženy v nedalekém městečku, a usmíval se v duchu všem teoriím, které byly jeho kolegy o případu vyřčeny. Sám mlčel, jako vždy. Vždyť, za dva, tři dny se bude rozebírat zase jiná událost. V trafice, kde se každý den stavoval cestou domů pro cigarety, však neodolal nabídce novin, které podle trafikanta měly mít o vraždě exkluzivní informace, a koupil je. Doma je schválně odložil, že si je přečte až po večeři. Po seznámení s obsahem článku o vraždě, se dlouho šklíbil, protože smát se už dávno zapomněl, nad tím, jak málo o vraždě vědí.

      Pátý den ráno se Vodička podíval na sedící u stolu, na nakreslenou mapku s místy nálezů a časy ležící mezi nimi, štos protokolů, posudků a vyjádření vedle nákresu, a spokojeně klepl do stolu. Bylo tu všechno, na co si předevčírem vzpomněli. Ale je to skutečně všechno? Pochyby a zase pochyby. Budou ho provázet po celou dobu vyšetřování, ale i pak po obvinění, obžalobě, až do dne, kdy rozsudek nad vrahem nabude právní moci. A někdy i potom. Nikdy šetření nebylo jednoduché, jak si zpočátku myslil. Při prvních případech si představoval, jak si bude jistý při desátém, dvacátém a následujících řízeních. Ale skutečnost byla jiná. Vždy, hlavně zpočátku v něm byl neodbytný pocit, že na něco zapomněli, nějakou skutečnost přehlédli, nebyli někde, kde být měli, nemluvili s tím, kdo jim měl co říct. Vzpomněl starého Vaňka, který, když odcházel do důchodu jako podplukovník, mu na rozloučenou řekl.
      „Může z tebe být dobrý vyšetřovatel, ale v ten okamžik jak si začneš myslet, že jsi dobrý, přestaneš dobrým být. Každý případ je jiný, něčím, a to něco musíš najít. Ono nestačí vraha odhalit, ale je třeba ho i usvědčit, dokázat mu zabití, a proč zabil. Čím dřív se přijde na to, proč zabil, jak zabil, kdy a kde, tím dříve ho najdeš. A začátek vyšetřování je důležitý jak nic již potom. Musí být rychlý, ale ne zbrklý, vzít v úvahu všechno, ale neztrácet se v různých maličkostech.“
      A celá mordparta, jak říkal po staru, musí mít orientaci o všem, protože nikdy se neví, kdy a kde se něco navazujícího a důležitého později objeví, a kdo z nich se k tomu nachomýtne. On totiž v nachomýtnutí, jak říkával, bezmezně věřil. Nachomýtnutí pro něj představovalo vše, co se nemohlo, ani nešlo, předpokládat. Nebyla jím balistika, trasologie, mechanoskopie, pitva, a vůbec všechny práce, které se dělaly vždy, měly své teorie a vypracované postupy, hádali se o ně moudří lidé, kdesi v hlavním nebo jiném velkém městě, a psali o tom učené knihy, které si bylo nutné přeložit z češtiny do češtiny, a pak dlouho se zabývat tím, jak ony moudrosti užít v praxi. Někdy se to povedlo brzo, někdy později, jindy vůbec ne. Pro nachomýtnutí musel mít policista cit. Pokud ho měl, mohl s Vaňkem dělat. A Vodička onen cit měl.
      Po zaklepání se všechny hlavy otočily k němu, a on shrnul, co vše dosud zjistili. „Mrtvá Marie Vondráčková, byla zavražděna na pěšině k nádraží, asi v 12,00. Důkazy doby jsou první ohledání, pitva, vzdálenost od místa vraždy k nádraží, kde podle mailů a výpovědi její kamarádky Loudové měla čekat na svého známého, který přijel vlakem v 12,30. Důkazy zavraždění jsou první ohledání a pitva“, začal poněkud obřadně. Věděl jak nejlépe upoutat pozornost, která zpočátku nebývala dobrá.
      Ve všech tvářích se objevilo napětí, a někteří si začali dělat poznámky, pokládat otázky, či sami nebo na výzvu komisaře doplňovat jeho shrnutí.“A tak to je všechno, co máme“, asi po dvou hodinách končil. „Řekneme si, jak vše asi proběhlo, co máme proti pachateli, a co musíme ještě tady zjistit, a pak možné vyšetřovací verze a jejich postup.“
      Napil se, a pokračoval. „Takže víme, že Vondráčková měla schůzku s nějakým Petrlíkem. S ním se seznámila přes internetovou kancelář – I vy máte právo na štěstí. On sem měl přijet ve 12, 30 vlakem, a také přijel. Ale zůstal na nádraží, až do odjezdu vlaku, kterým, když zavražděná nepřišla, se vrátil. Aby byl vrahem, je takřka vyloučeno. Něco však může vědět. Potom je také dost divné, že přijel a odjel. Člověk by spíš u něj předpokládal, že pokud sem už přijel, tak když nepřišla, půjde za ní zjistit proč. Ale on odjede nejbližším vlakem, jakoby věděl, že jít ji hledat, nemá cenu. Tak inspektor Vrba ho vyslechne, a zároveň se staví i v té kanceláři, a zjistí všechno, co by nám mohlo pomoci.“
      Vondráčková posnídala kávu a rohlíky, a asi v 11,30 šla na nádraží. Na zkratce, pěšině skrz remízek ji zastihl vrah, a uškrtil. To se stalo asi v 12,00. Vrah jí nic nevzal, peníze, občanka byly v kabelce, hodinky na ruce. Pouze, možná jí vzal stříbrný pozlacený křížek, který měla na řetízku. Ten řetízek, podle stop na krku zjištěných pitvou jí násilně serval, hned po smrti. Řetízek okamžitě zahodil, křížek, zdůrazňuji možná, si nechal. Po uškrcení mrtvou odtáhl z pěšiny do křovin, asi 30 metrů daleko. Tam jí upravil šaty, vrátil se k místu vraždy a odjel na kole, které vzal místnímu důchodci Burdovi, a kterým k místu vraždy přijel.“
      Vodička se odmlčel, a pak krátce řekl. „Takže, co víme dosud o motivu vraždy, a co o vrahovi?“ Po položení otázky se unaveně podíval na strážmistra, který si tak myslil, že otázka byla určena jemu, a vyhrkl, „prakticky nic“.
      Komisař se smutně usmál. Ještě tak před pěti lety by se na strážmistra rozkřikl, protože by byl rozčílený z jeho postoje. Ale postupně si nějak zvykl, že hodně nových policistů je líných přemýšlet a trpně pomalu skládat kamínek ke kamínku, až ke konečnému obrazu. A snažil se najít ty, kteří se nespoléhají jen na ostatní, techniky, laboratoř, kamery, vypsání odměny, ale jsou ochotní hledat a skládat ze stop, výpovědí a myšlenek, které bolí, ale vedou k cíli. Tak našel Měsíčka a Vrbu, kteří měli zápal a zdravý rozum. „No, strážmistře, tak skeptický bych nebyl. I když vraha zatím nemáme, víme už hodně. Zrekapituluje nám to vrchní inspektor Měsíček. Ostatní budou hned doplňovat. Inspektor Vrba bude dělat poznámky.“
      Měsíček se na něj trochu kysele podíval. Nebyl rád středem pozornosti. Vytáhl notýsek a trochu stísněně začal. „Vynechám, co bylo řečeno, a začnu vrahem. Přijel asi na kole, které sebral u hospody Zavadilka. Daktylky z kola jsou nepoužitelné. Ale proč sebral kolo u té hospody? Buď byl místní, a věděl, že tam v tuto dobu bývá. Nebo možná přijel autobusem, kolo potřeboval, a když se mu naskytla příležitost, využil ji. Blízko je autobusová zastávka. Zbývá zjistit, jestli v tu dobu jede nějaký autobus, a zda si někdo nepamatuje na cestující v tuto dobu.“
      „Tak si to vezmi na starost“, přerušil ho Vodička a pak mu umožnil pokračovat.
      „Na tom kole vrah určitě jel. Svědčí tomu jednak stopa pneumatiky v blátě u pěšiny, kde vrah z něj slezl, a na Vondráčkovou tu čekal. Vedle byl otisk i botasky, který stejný se našel u místa, kam ji dotáhl a podobný i cestou mezi místem vraždy a nálezem mrtvé. Potom na kole odjel na kraj lesa, kde jej nechal, a odešel patrně po svých, ale v tomto směru jsme nic nenašli. Takže nevíme, kudy a kam odešel. Představuji si, že čekal u pěšiny, a když Vondráčková přišla, tak se jí ptal na cestu, aby ji zastavil, případně na něco jiného. Kvůli nějaké zámince položil kolo a potom ji uškrtil. Naštěstí to podle výsledků pitvy moc neuměl, a tak se měla čas bránit. Jako ženská, bránila se škrábáním a trháním vlasů, a tak nám opatřila proti němu důkazy. Za nehty měla jeho kůži a v hrsti jeho vlasy. Dostatek pro zjištění DNA k jeho usvědčení, až ho najdeme“, spokojeně dodal, a když komisař souhlasně přikývl, pokračoval dál.
      „Ten způsob provedení, a stopy kůže a vlasů, prakticky i vylučují jako vraha Blažka nebo Burdu. Blažek je silák, takže, kdyby ji chytil on, neměla by už čas se bránit. Kůži má potom tvrdou upracovanou, nalezená byla od někoho, kdo fyzicky příliš nepracuje. Potom je taky brunet, nalezené vlasy jsou světlé. Stejně tak Burda. Ten je sice vzhledem k věku slabší. Je ale menší, a podle stop škrcení, musel být vrah minimálně stejně vysoký, spíš vyšší než mrtvá, a to Burda není. Vlasy má pak šedivé a pokožku starou.“
      Napil se, pokrčil rameny, a vrátil se zase k tématu. „Motiv vraždy neznáme. Můžeme ale vyloučit loupežný motiv a sexuální. „
      Komisař ho přerušil, „já bych s tím vylučováním tak nespěchal. Mohli ho vyrušit ti kluci, nebo někdo jiný“.
      „Ti kluci ne. Mají ve dvanáct akorát oběd. Ale někdo jiný, to nevím“, vmísil se do hovoru Vrba, a přemýšlel nahlas. „Někdo mohl jít kolem, třeba k vlaku. Ty borůvkářky a ten dřevař to ale nebyli, těch jsem se ptal. Byli na druhé straně remízku.“
      „K vlaku nikdo nešel. Ten v 12,30 jede jen ještě jednu stanici. A lidi to mají lepší jet autobusem. A kdyby šel někdo někomu naproti, tak by to na nádraží určitě včera komisaři řekli“, se najednou rozmluvil i strážmistr. Když viděl, že komisař spokojeně kývnul, hned mluvil dál. „Ten vrah mohl přijet buď z Týna, nebo Opatovic. Odtud přijíždí autobusy asi v tu dobu, co Burdovi ukradli kolo.“
      Oba inspektoři si udělali poznámku, stejně i komisař, a zase si vzal slovo Měsíček. „Ono ten motiv, bude asi lepší probrat s psychologem, nebo psychiatrem.“
      „Rozhodně“, souhlasil komisař, a vytáhnul papír, který si připravil brzy ráno. „Tak si nyní stanovíme verze vyšetřování. První, že vražda byla zcela nahodilá, v důsledku nějakého okamžitého sporu dvou zcela neznámých lidí, který přerostl až ve vraždu. Pro tuto verzi svědčí, zatím žádný dosud neprokázaný jiný motiv. Také to, že podle dosavadních výpovědí všech svědků, kteří mrtvou znali, nikomu nevadila, prakticky se všemi lidmi vycházela. Ani neměla, mimo rodinného domku a páru korun na kontě, žádný majetek.“
      „No já si myslím“, skočil mu do řeči Vrba, „že rodinný domek se už stal mnohokrát motivem. Bydlení je teď dost nákladná věc“, mluvil z vlastní zkušenosti, protože před rokem si brala jeho sestra na byt hypotéku.
      „Něco na tom je“, poznačil si major a pak Vrbovi přikázal, aby v tomto směru vyslechnul znovu Loudovou a poohlédl se po případných dědicích.
      „Druhá verze je, že vražda byla připravovaná z důvodu, který dosud neznáme. Tomu svědčí krádež toho kola a jízda do remízku. Vrah věděl, že tudy Vondráčková v tuto dobu půjde. O tom věděla, co víme, Loudová, patrně i její manžel, Petrlík, a potom také v té kanceláři, co je seznámila. Mohl o tom vědět i Blažek, někdo ze sousedů nebo z kolegů v práci. Je třeba je všechny přeslechnout, každý, kdo je bude vyslýchat třeba v jiné věci. A mít oči otevřené, jak budou odpovídat a tvářit se přitom.“
      „No, a nemůžeme vyloučit ani motiv loupežný nebo sexuální, připustíme-li, že mohlo dojít k vyrušení vraha“, Vodička však tímto verze neukončil, a pokračoval. „Verze nejsou uzavřené, budeme upřesňovat podle dalších zjištění dál.“
      Pak se obrátil k strážmistrovi, „ty, spolu s Vrbou vyslechnete sousedy a lidi v práci. Znáš je, a tak inspektorovi pomůžeš. Jinak se poptej mezi lidmi, jestli někdo něco neviděl. Hlavně toho cyklistu“. Vstal a dodal, „příští schůzku svolám, jak budeme něco vědět, a teprve pak rozhodnu, kde se sejdeme. A ty přijdeš taky, tak abys s tím počítal“. Potom poradu rozpustil.

III.

      Chlap, co vraždil, s uspokojením si večer prohlížel troje noviny, co koupil. Jeho odhad, že v nich o vraždě nebude za pár dní nic, se potvrdil. Všechny psaly o hromadné srážce auta, obtížích s vyprošťováním zraněných, a kvitovaly, že i přes velký počet účastníků nedošlo k žádnému usmrcení, ani těžkému zranění. Nakonec rozebíraly nehodovost a její příčiny, vyjma běžných zpráv. I když si vůbec nepřipouštěl, že by na něj mohli někdy přijít, přece jen podvědomě pocítil úlevu. Trpěl přesvědčením většiny obyvatel, že co není v novinách nebo jiných médiích, tak neexistuje, a policie případ odložila, protože se nemá čeho chytit. Vzal láhev vína, otevřel ji na oslavu, protože s jeho inteligencí nemohou nějací blbí policajti se rovnat. Vzpomněl na svůj první případ, kdy také potrestal neřádnou ženštinu, a ač tomu bylo již řadu let, tak policie na nic nepřišla.

      „Tak jak to uděláme“, otočil se Vrba k strážmistrovi.
      Ten se poškrábal, a otálel s odpovědí. Měl už hlad, a obával se nyní začít mluvit o obědě. Aby si o něm nemyslili, že kvůli jídlu je ochoten zdržovat vyšetřování. Všichni mají o dost vyšší šarže než on, a takové je si lepší nepopudit. Z rozpaků ho vysvobodil Vrba, když povídal, „Já nevím jak ty, ale já si myslím, že by teď bylo nejlepší jít na oběd. Potom vyslechnout sousedy. Tam se taky dozvíme, jestli dělala na směny, a kdy. Podle toho bychom zajeli do práce. Co si myslíš ty?“
      „Tak to bude nejlepší“, radostně souhlasil strážmistr, a hnal se pro brigadýrku na věšáku. Za chvíli již byli v restauraci, a vybírali z jídelního lístku. Jak dojedli, nechali si přinést pivo, a Vrba se stal strážmistrovi bližším, když přiznal, že ještě před dvěma roky, šlapal chodník stejně jako on. „A tehdy jsem se zamotal do jednoho případu, a komisař mi řekl, zda bych nechtěl sloužit u kriminálky. To víš, chtěl jsem, a rád“, končil. Měli ještě čas, než se vrátí sousedi z práce, a tak, jak je v hospodě zvykem, probrali všechno možné, a pak vyrazili k prvnímu domku. Sousedi již byli doma, ale s Vondráčkovou moc nemluvili. Nemluvili totiž skoro s nikým. Byli rodinou uzavřenou samou pro sebe. Jak řekli, o nikoho se nestarali a také chtěli, aby se nikdo nestaral o ně.
      Vrba se strážmistrem zazvonili u domku na druhé straně. Otevřela jim starší žena. Jediné, co je zajímalo, z toho co jim řekla, bylo, že za mrtvou jezdil nějaký asi osmnáctiletý chlapec. „Prý synovec“, dodala s úšklebkem. Jinak u ní nikoho neviděla, a ani o ní nic neslyšela. Spolu příliš nemluvili, jen se pozdravili, „a to úplně stačilo“, zase dodala ostře. Zazvonili ještě naproti, ale rovněž se nic nedozvěděli, co by již nevěděli.
      „Stavíme se pro jistotu ještě u Loudové“, nějak mě zajímá ten synovec, řekl Vrba, a šli o dvě ulice dál.
      Loudová naštěstí byla doma, a když slyšela jejich dotaz, hned povídala. „On to byl syn její starší sestřenice. Občas sem jezdil. Vlastně jediný z rodiny. Mařka měla ještě bratra, ale s ním se vůbec nestýkali. Měl na ni vztek, že dostala od rodičů domek. Přitom si on sám to tak rozhodl. Když se dělili, chtěl chatu, auto a peníze, protože měl svůj byt. Potom se rozvedl a chtěl jít bydlet k Mařce. To se zrovna vdala, a nechtěla ho tam. Sami jste viděli. Jsou tam akorát dva pokojíky, tak, kde by bydlel. No a on se strašně naštval, vynadal jí, a když se zabil její muž, tak jí napsal, že to je trest za to, že tenkrát nechtěla, aby se k nim nastěhoval. A tak z rodiny se stýkala jen s tou sestřenicí, a říkala, že domek odkáže synovci.“
      „Řekla to ještě někomu“, ptal se Vrba.
      „Myslím si, že určitě ne“, po chvíli přemýšlení odpověděla Loudová. „Komu taky. Sestřenici a synovce chtěla překvapit. Jedni sousedi jsou v nějaké sektě, a nemluví s nikým. Druzí sousedi nemluvili s Mařkou, protože jim nechtěla prodat polovinu svojí zahrady. To jsou takoví chrti. Pořád za ní chodili, že ji nepotřebuje, a oni, že by si zařídili zahradnictví. Možná v práci, ale doma, aspoň podle ní, žádnou kamarádku neměla“, ukončila Loudová informaci.
      „A co bratrovi“, zeptal se pro jistotu Vrba.
      „Tomu teda, určitě ne. Vždyť spolu nemluvili, vůbec žádný styk“, zavrtěla Loudová hlavou a pak Vrbovi řekla, kde bratr bydlí.
      „Ty toho bráchu neznáš“, otočil se Vrba na strážmistra, když se s Loudovou rozloučili. „Ne, já jsem tu teprve třetí rok. Předtím jsem byl ve Znojmě. Možná žena, ta je odtud, a právě v domku po jejích rodičích bydlíme, zdědila ho. Pojď k nám na večeři. Něco vědět bude, domluvíte se.“
      Manželka skutečně bratra pamatovala. Věděla, že je nějakým úředníkem ve spořitelně, a jak řekla, byl už za mlada pěkný vykuk. „Pořád jen přemýšlel, jak by se k něčemu lacino dostal. Tady ho neměl nikdo moc rád. Když mu něco nevyšlo tak se hned vztekal, a hledal viníka, aby se mu nějak pomstil. Byl to, a asi ještě je grázl“. A hned si vzpomněla na tři případy, kdy měl s někým spor, a co mu potom provedl. Ale nikdy mu nikdo nic nedokázal. Je až moc vychytralý“, ukončila svoje vzpomínky.
      Vrba ještě chvíli poseděl, povídali si o všem možném. Ale vždy skončili u Znojma, které bylo pro oba manžele dosud zemí zaslíbenou. Když uhodila desátá, rychle vstal a rozloučil se, aby šel na hotel. Když viděl zpod dveří pokoje komisaře světlo, zaklepal, a po vyzvání vstoupil. „Tak máme další verzi“, začal hned ve dveřích a vyprávěl, co se dozvěděl o bratrovi dneska od Loudové a manželky strážmistra.
      „Tak vidíš, všechno je pořád jinak. Zavolej hned ráno do laboratoře, ať srovnají DNA její s tím, co měla za nehty. Jestli to byl on, tak by měla být příbuznost obou DNA. Důvod k vraždě měl. A ve vzteku toho byl i asi schopný. Ale v té tkalcovně se určitě stav. Snad se ještě něco dozvíš“, ukončil Vodička hovor. Než si dali dobrou noc, přišel Měsíček, který jel vyslýchat řidiče autobusů, kteří měli v den vraždy službu. Oba vyhrkli, „tak co“.
      „Řidič, co jezdí z Opatovic, mi řekl, že ten den jeli jen místní, a dokonce mi je všechny vyjmenoval. A taky odkud jsou“, seznamoval je se svým zjištěním Měsíček a pak dodal. „Jo, a v tom autobusu z Týna, školákem jel cizí chlap. Vystupoval ale ve Lhotě, vesnici před tady tím městečkem. Byl asi metr osmdesát, dost hubený, měl sluneční brýle a textilní klobouk. A jel tady asi před dvěma měsíci, kdy se strašně pohádal s nějakou ženskou v autobuse. Proto si ho řidič pamatoval. Tenkrát vystupoval až tady, v městečku. V obou případech nastupoval v Týně. Pozval jsem ho k nám, aby zkusil sestavit obraz.“
      „Proč se hádali s tou ženskou“, vyptával se komisař.
      „To řidič nevěděl. Řvali prý na sebe tak, že jim nebylo rozumět. Ta ženská je nějaká Vraná, z té Lhoty, jak předevčírem vystupoval, Dnes doma nebyla, ale zítra to mám domluvené na ráno, na devět hodin“, oznámil Měsíček.
      Ráno vyrazili Vrba do textilky, Měsíček do Lhoty a Vodička volal psychologa, aby si s ním domluvil schůzku. Zítra v poledne se měli sejít, a pokud nebude nic nového, vrátí se na kraj. Nic, kvůli čemu by měli tady zůstat dál, se neobjevilo, a tak naložili všechno do auta a jeli, aby na krajské kriminálce pokračovali, tam kde zde přestali.
      „Proč jsi nezavolal, že přijedeš. Co ti teď dám k večeři“, hořekovala manželka, když se major objevil doma. Jeho odpověď, že mu stačí párek nebo vajíčka, ji skoro rozlítila. Spustila hned přednášku o zdravém stravování, které určitě všechny dny, co byl pryč, zanedbával, ale doma v tom pokračovat nebude. Měl by při nejlepším brzy vředy, pokud by nebyl na prkně. Jídlo je základ, bez kterého nelze žít. Nakonec vše vyřešila bramborovou kaší s párkem. Měl sice párek nejraději s rohlíkem, ale byl už dost dlouho ženatý, aby mlčel. Jinak by se dočkal další přednášky o jídle pořádném, dodávajícím tělu všechny látky, které potřebuje, a jídle nikoli pořádném, kterým se jen šidí žaludek, aby nevydával signály o nutnosti dodávky těchto látek.
      Po večeři se zeptal na děti, a potom sdělil manželce, co jí mohl o případu říci. Vyslechla ho pozorně, a když ulehali, překvapila sdělením, že o věci popřemýšlí, a řekne mu, co mohlo být také příčinou vraždy. Sekl očima na její noční stolek, a když viděl knihu „Neobvyklé případy kriminální“, vydané někdy ve dvacátých letech, dal rychle dobrou noc a snažil se usnout. Ale vybavovalo se mu stále, jak potom, co začala odbírat jeden z ženských časopisů, se manželka změnila. Do té doby respektovala, že jeho zaměstnání vyžaduje utajení. Když si však v řadě čísel časopisu přečetla, jak je důležité pro udržení manželství, aby se manželé pravidelně zajímali i o zaměstnání toho druhého, a snažili se mu být i v této věci nápomocni, pomalu se změnila. Pravidelně ho seznamovala s výukou literatury a gramatiky, kterou učila na střední škole, a nechávala se od něj informovat o jeho problémech. Nyní se začala i vzdělávat, a to bylo nebezpečné. Nemohl proto, přes veškerou snahu, dlouho usnout, přemýšleje, jak zase všechno vrátit do původních kolejí.
      „Může to být fetišismus“, ozvala se ráno v koupelně, a on přiznal, že tato verze je vůbec nenapadla, a podle spokojeného úsměvu na její tváři, poznal, že se pro udržení rodiny zase podařilo udělat něco jemu.

IV.

      Chlapovi se podařilo dostat domů, aniž by upoutal něčí pozornost. Oddechl si, najedl, a pak šel na hřbitov oznámit svému učiteli, že začal znovu jednat, a jak se jeví, je mimo podezření. Určitě ho chrání prozřetelnost, protože jedná sice tvrdě, ale spravedlivě. Stál asi půl hodiny nad hrobem, kde z data narození a úmrtí šlo dovodit, že mrtvý zemřel před více než osmdesáti léty ve věku třiceti čtyř let. Jemu nyní chlap vykládal, co udělal, jak si všechno zjistil, potom připravil, aby mohl naplnit myšlenky učitele, kterého neznal, a vzhledem k rozdílu jejich dat narození, ani nemohl znát. Ale koupil si kdysi v antikvariátu jeho knihu „Jak správně číst bibli, a jaká si z ní brát ponaučení“. Tu napsal a vydal svým nákladem, kdysi před válkou, nyní mrtvý učitel. Chlap v ní nalezl, aspoň si to myslil, odpověď na takřka všechny své otázky, a také mu pomohla nalézt cestu, jak pomoci obrodě světa.

      Dopoledne vyrazil Vodička k psychologovi, aby se dozvěděl, že musel nezbytně pryč, a návrh náhradního termínu. Měsíček vzal auto, a jel za sestřenicí, synovcem a pak nakonec bratrem zavražděné. Vrba se vydal do kanceláře „I vy máte právo na štěstí“, a až u nich zjistí adresu, tak za Petrlíkem. V kanceláři, kde čekal spíš nějakou matronu, seděla mladá dívka. Jak vešel, okamžitě vstala, představila se mu jako Lucie a spustila.
      „Vítám vás, jistě vám vyhovíme. Když k nám budete upřímný, rozhodně najdeme ženu, která naplní vaše představy. Nejprve vyplníte náš dotazník“, který mu hned podala,“ a potom zaplatíte zálohu. Konečné vyúčtování bude až těsně před svatbou.“
      Otočila se ke stolu, kde vzala album, které se chystala mu předložit. „Jen si sedněte, tady u stolku“, vybídla ho, když zjistila, že stále stojí. Pokud vám v dotazníku nebude něco jasné, ráda vám poradím.“
      „Já, ale“, snažil se tok jejích slov přerušit Vrba.
      „Nemáte představu, určitou a konkrétní,“ skočila mu do řeči. „Proto je tady to album, kde je řada paní a dívek. Ale ne jako konkrétní osoby, ale jako typy. Z těch si určitě nějaký typ vy vyberete. A pak jsme tu my, kteří vám podle toho, co nám sdělíte v dotazníku, pomůžeme s výběrem takové ženy, která pro vás bude nejlepší. Přestaňte se stydět a chutě do toho“, a vedle dotazníku položila album.
      Vrba sáhnul do kapsy, a strčil jí před oči svůj odznak. Naučený vodopád jejích slov se přece jen konečně zastavil. Vyděšeně se na Vrbu podívala, a pak vykoktala, co po ní chce, tváříc se, jakoby se chystala utéci. „Potřebuji se něco od vás dozvědět. Všechno, co se týče paní Marie Vondráčkové a pana Petrlíka. Tady mi to zkopírujte“, podával jí tzv. flašku. Zůstala zaraženě stát, a pak se ozvala přiškrceným hlasem, „to já ale nemůžu. My naším klientům ručíme za ochranu jejich osobních údajů“.
      „Tak mi řekněte, kdo nám to může dát,“ pokračoval Vrba a dívce se vyjasnila tvář z toho, že tento nečekaný problém za ni bude řešit někdo jiný. „Asi pan šéf“, a odešla pro něj.
      Vrba si představoval, že přijde někdo, vypadající jak sňatkový podvodník. Překvapeně proto zíral na mladého muže v tílku, kraťasech a sandálech, kterého děvče představilo jako pana šéfa, a jenž, patrně již částečně informován o co jde, zahučel, „co všechno chcete a proč“.
      „Paní Marie Vondráčková, vaše klientka, byla zavražděná. A z toho, co jsme dosud zjistili, je i důvodné podezření, že by to mohlo mít nějakou spojitost s vaší kanceláří, respektive s některým vaším klientem. Proto potřebuji všechno, co se týká paní Vondráčkové a pana Petrlíka zkopírovat. A pak potřebuji seznam všech, kteří k těmto údajům mají přístup“.
      „Máte právo to od nás chtít?“, zeptal se šéf ještě.
      Vrba trochu zaváhal, ale pak řekl po pravdě, „bez soudního rozhodnutí asi ne“.
      Šéf pokýval hlavou, a pak pronesl, „no, nebudeme se vzájemně zdržovat. Lucko, všechno mu překopíruj, a já vám dám dohromady ten seznam. Ale ten soudní příkaz mi určitě doneste, kdyby náhodou po nás někdo kvůli tomu vyjel.“.
      „Nejpozději pozítří jej donesu“, slíbil Vrba a pak jen čekal, až mu ti dva dají požadované věci dohromady. Seděl u stolku, a vykládal si z Lucií, která mu kopírovala údaje z počítače. Nyní její strojenost zmizela, když nešlo o zákazníka, a Vrbovi se stále víc líbila. Rozmýšlel, zda ji navrhnout schůzku, ale než se k tomu odhodlal, přinesl šéf seznam lidí, kteří mají přístup k údajům z počítače, a vzápětí Lucie mu podávala flash s těmito údaji. Chvilku otálel, ale když šéf v kanceláři zůstával, nezbylo mu, než se rozloučit, a odejít. Na dveřích se však stihnul podívat, do kdy mají otevřeno. Měli až do 20,00, a to mu udělalo radost, předpokládal, že v tu dobu už bude volný.
      Na oddělení ještě nikdo nebyl, a tak se usadil v kanceláři, a pročítal dosavadní spis, zda ho něco nenapadne. Když ho nic nenapadlo, strčil flash do počítače, a pořádal a označoval tam uložená data. První za ním se vrátil Měsíček, na kterém bylo poznat, že si při výslechu užil. Mávl jen rukou, když se Vrba ptal co a jak, a ten pochopil, že se mu chce mluvit maximálně jednou, a musí tedy počkat na komisaře. Ten přišel až po obědě, a hned je zval k sobě. Jak přišli, zamknul, zavolal na ústřednu, aby nepřepojovali k němu žádné telefony, ze skříně vytáhnul láhev koňaku, a každému nalil do sklínky. Inspektoři beze slova vstali, Vrba uvařil kávu, Měsíček nakrájel uzené, chleba, a nandal na talířek okurky. Podle vytažené láhve oba poznali závažnost sdělení, které jim později předá. Měsíček si ještě vyžádal svolení, aby mohl zatelefonovat domu. Vrba zesmutnil, jeho záměr čekat večer na Lucii bral za své.
      Vodička se postavil k tabuli, a fixem ji rozdělil na dvě poloviny. Na levou nadepsal motiv, na pravou podezřelí. Podtrhnul nadpisy, a rychle psal pod motiv, náhoda, loupež, deviace. Potom Měsíček napověděl dědictví, a komisař je dopsal. „Zklamané naděje“, dodal Vrba, a přibyl další nápis. Komisař přisednul ke stolu, upili ze sklínek a potom si dali skoro vystydlou kávu.
      „Ještě něco“, ptal se major, když zase stál u tabule.
      „Možná, nějaké staré účty, pomsta nebo tak“, váhavě pronesl Měsíček. „Taky si ji mohl vrah s někým splést“, přidal se Vrba.
      „Chlapi, už si jen vymýšlíte,“ ošíval se Vodička, ale vyřčené návrhy dopsal. Přehlédl napsané, a přinesl ještě jeden stojan a natáhnul na něj papír. Pak nadepsal svědčící důkazy. Vrátil se k tabuli a motivy od jedničky do osmičky očísloval.
      „Tak a jdeme na podezřelé, píšeme všechny, i ty co si myslíme, že to udělat nemohli“. A na důkaz svých slov napsal jako první dva Blažka a Petrlíka, a přiděloval jim písmena od „a“. Pod ně zapsal neznámý loupežník, neznámý deviant, bratr, sestřenice, synovec. „A koho máte vy“, obrátil se na inspektory.
      „Já bych tam dal toho hubeného dlouhána, mluvil jsem s tou ženskou, která se s ním měla pohádat, jak říkal řidič autobusu.“
      „A copak ti řekla, když se spolu hádali, tak je jasné, že ho nesnáší“, pochyboval o návrhu Vodička.
      „Právě, že ne. Ona je dost od rány, a nebere si žádné servítky. Ale z toho chlapa měla jednak srandu, a pak k němu měla podvědomý odpor.“ Měsíček chvíli přemýšlel, a potom váhavě povídá, „takový odpor normálního člověka k nenormálnímu. Snažila se jej zastřít, ale v každé druhé větě, zazněl.“
      Vytáhnul si poznámkový blok, přejel zápis očima, a pokračoval. „Hádku začal ten chlap. Jak se autobus rozjel, zapotácela se a padla na něj. Jiný chlap by z toho měl srandu, a něco prohodil o jejím poprsí, kterým do něj vrazila. Ale on na ni začal řvát, ať ho neobtěžuje nemravnými doteky. Takhle doslova se vyjádřil, neobtěžujte mě nemravnými doteky. Jestli vámi lomcuje neřest, potlačte ji. Ona na chvíli po tom proslovu ztratila řeč, ale pak na něj zařvala, co si dovoluje, a už si nadávali. Jak, už nyní nevěděla. Pamatovala si jen začátek, a to pro jeho neobvyklost. Strašně, ještě nyní se kvůli tomu rozčilovala. Až když jsem ji ujistil, co by jiný dal za dotek těch jejích prsů, uklidnila se. Nakonec i slíbila přijet a pokusit se sestavit jeho portrét.“
      Vodička zapsal, dlouhán XY a čekal, až bude Měsíček pokračovat. „Ty příbuzné bych tam napsal všechny. Z nich chamtivost a chtivost přímo překapává. Mají jedinou zásadu, co je dobré pro nás, musí být dobré i pro ostatní. A pokud ne, tak se s tím musí smířit. Sestřenice i ten synovec celou dobu nadávali, že nenapsala závěť ve prospěch synovce. A tak všechno schlamstne její bratr. Ten zase nadával na ně, jak se snažili sestru balamutit, ale nakonec jim z toho sešlo. Radostně dodával, že je přece jen ještě spravedlnost, a té potvoře, myslil mrtvou sestru, naštěstí odzvonilo, když ho nechtěla pustit do baráku. Tak jsem ho aspoň postrašil, že nějakou závěť údajně sepsala. To jste měli vidět, jak se vztekal“, přiznal Měsíček nakonec.
      A na seznamu se ocitla všechna tři jména.
      Vrba se konečně dostal ke slovu. Zrekapituloval, co se dozvěděl v seznamovací kanceláři a potom údaje z počítače. Zjistil, že Vondráčková byl klientkou už druhý rok, a ten Petrlík byl její třetí nápadník. První nechal ji, když se nechtěla stěhovat k němu do města. Druhého, nějakého Graubera, nechala ona. „Aspoň podle těch dopisů to vypadalo, jakoby moc tlačil na pilu, trochu sňatkový podvodník, trochu okresní býk“, snažil se Vrba vyjádřit povahu a jednání Graubera. Oni, všechny ty dopisy si posílají dost dlouho přes kancelář. Každý dostane kód, a teprve po čase, si píšou přímo. S tím Petrlíkem si vyměnila přímo jen dva dopisy. S tím Grauberem žádný, všechny přes kancelář. Ale oba věděli, kde druhý bydlí.“, vysvětloval ostatním Vrba, a Vodička doplnil Graubera pod ostatní.
      Všichni sedli, konečně došlo na uzené, chléb a okurky. Přemýšleli nahlas, koho nebo co ještě doplnit. Co bude třeba zjistit, a kdo je nejpravděpodobnější vrah z uvedených podezřelých. Skoro jako vždy, to byl neznámý, Grauber, bratr, synovec, po mnoha pro a proti sestavili pořadí. Při dobré paměti pak vepsal na třetím stojanu svědčící důkazy, a u jednotlivých pak uvedl písmenem podezřelého a číslicí motiv činu. Vše zanesl Vrba do počítače a pro každého z nich vytiskl jednu kopii.
      Potom už jen seděli, vykládali o všem možném, a tak je našel portrétista, který se na ně dobouřil, protože na klepání nereagovali. Hodil na stůl dva portréty, dodávaje, „ten první je od té ženské a ten druhý od řidiče. Trochu jsou si podobni, ale víc se podobají tak polovině hubených chlapů v republice. Oba si pamatovali hlavně klobouk a černé brýle.“. Dali mu za pravdu a Vrba se podíval na hodinky. Po zjištění teprve půl osmé, pookřál a zeptal se komisaře, zda bude ještě něco teď potřeba.
      „Necháme už toho, za chvíli bychom se začali fackovat. Ty zítra pojedeš vyslechnout toho Petrlíka a Gaubera. Měsíčku ty požádáš příbuzné a Blažka o možnost odebrání vzorků pro analýzu DNA. Tím bychom si proseli soupis.“
      „Mám jim také vzít vzorek “, ptal se Vrba, chtěje projevit vděk za ukončení dnešní služby.“
      Komisař zavrtěl hlavou, „Petrlík to být nemohl, ale může vědět, kdo to byl, a Gauberovi vezmi“, a udiveně mu odpověděl na pozdrav, když odcházel. Potom si uvědomil, že poradu ukončil. „Ten snad má rande, že tak uhání“, usmál se na Měsíčka, nevěda jak je blízko pravdě.
      Vrba se hned venku rozeběhnul k seznamovací kanceláři, a klusaje dumal, jak osloví Lucii. Však ho něco napadne, nechal přemýšlení, když se začal zadýchávat, a ke kanceláři bylo ještě daleko. Soustředil se jen na běh, prodloužil krok, a mimovolně zrychlil. Koukl na hodinky, měl ještě pět minut. Když si uvědomil délku cesty před sebou, bezmyšlenkovitě přešel do kroku, protože za pět minut nemohl tuto vzdálenost stihnout. Pak jej napadlo, že Lucie nemusí končit úplně přesně, nebo ji mohlo něco či někdo zdržet a znovu se usilovně rozeběhnul.
      „Někoho honíte, nebo někdo honí vás“, zarazil jej najednou povědomý dívčí hlas.
      Zastavil, a poznal Lucii, která se vracela z práce. „Ne, já, já, běžím za vámi. Tedy do vaší kanceláře. Potřebuji adresy. Gaubera a Petrlíka“, zajíkavě ze sebe dostal.
      „Ta je přece v počítači, co jste si nechal zkopírovat“, usmála se, a tázavě na něj hleděla.
      „Mě se nějak smazala“, vymlouval se, nechtěje přiznat důvod, proč za ní běžel.
      „Tak to abych se s vámi vrátila“, řekla konečně, co chtěl slyšet.
      Přikývnul, a hned se omlouval za zdržování. Jako náhradu za své obtěžování jí nabídnul pozvání na večeři, a byl rád, když je přijala. Opsal si adresu, a pak šli do nejbližší restaurace. Večeře se protáhla, a on cítil povinnost ji doprovodit domů, aby byla v bezpečí. Před domem se odhodlal požádat o schůzku, a jak se domluvili, připadal mu dnešní den, přes všechny peripetie, jež jej provázely, přece jen nádherný.

V.

      Chlap marně hledal na internetu literaturu, kterou potřeboval. Zklamaně vstal, a požádal o volno na odpoledne, vydávaje se pak do zapadlého antikvariátu, kde kdysi koupil knihu učitele. Zamířil k policím, kde ji tehdy našel, a listoval v těch několika málo knihách, které tam byly. Přes veškerou pečlivost, odkládal jednu po druhé, nespokojen s jejich obsahem. Už si zoufal, protože se mu nedařilo nalézt duševní posílení, které najednou potřeboval. Věděl, že mezi lidmi, a to ani mezi přáteli, jej nenalezne. I když v řadě věcí s ním souhlasili, báli se jít až na samý konec, a bojovat o nápravu, trestat ty padlé a neřestné. Se sklopenou hlavou se šoural ke dveřím, když ho zastavil hlas prodavače, kterého se občas vyptával na knihy, jež potřeboval.
      „Myslím, že tu mám, co hledáte.“
      Nedůvěřivě se k němu obrátil, a uchopil knihu, podávanou přes pult. S úsměškem ji vracel, sotva přečetl název. „Kritika postavení ženy v monoteistických náboženstvích“. Ale když slyšel od prodavače, aby se neunáhlil, knihu prolistoval, že on už bude určitě vědět, co si vybrat, a správně pochopit, přece jen usedl k malému stolku stranou a v nabízené knize zalistoval. Hned první citát, který našel, přečetl ještě jednou, a vděčně na prodavače pohlédl, horečnatě listujíc dál. Byl sice z Koránu, ale bylo mu jasné, proč prodavač, s kterým kdysi na toto téma našel společnou řeč, mu knihu vnutil, a co myslel svým doporučením. Ale verš ze čtvrté súry: „Ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je.“ Stejně tak ho zaujalo citování z dvacáté čtvrté súry o oblékání a chování žen. Pohoršeně četl kritiku od autora knihy, přistoupil k pultu, a přeplatil požadovanou cenu, se žádostí, aby mu prodavač schoval, pokud by se objevilo něco podobného. Pak spěchal domů, u vědomí, že je křesťan, a musí si nalézt něco z křesťanských knih.
      Doma si ukrojil pouze krajíc chleba, nervózně utrhával kousky střídky, kladl je do úst, přitom horečnatě listujíc v knize. Jak narazil na zmínku o Evině podlehnutí hadu, četl dopodrobna všechny připomínky, aby se nakonec posupně zachechtal, a podivil autorově drzosti. Raději šel spát, jak byl rozčílen.

      Ráno zavolal Vrba do Berouna, aby zajistili Gaubera jako svědka, a dali mu vědět, kdy má přijet. Měl štěstí, za chvíli volali z obvodního oddělení, aby přijel v jedenáct hodin. Vyrazil hned, a v Berouně měl skoro ještě hodinu času, aby se na něj vyptal. Od místního policisty se dozvěděl tolik, až se mu dělaly mžitky před očima.
      Gauber si pronajal před léty hospodu. Byl to vztekloun a rváč. Proto mu také brzy všechen personál utekl. Tak se tam potýká se vším sám, ale viditelně nestačí. Kdysi se v hospodě celý den vařilo, ale nyní má jen pár věcí k pivu. Klobásu, párek, tlačenku, utopence, salám. To ho štve, a marně shání někoho, kdo by mu vařil nebo roznášel, aby mohl vařit sám. Tady z okolí nikoho nesežene, protože z něj mají strach. To bylo tak v kostce, co se dozvěděl, a očekával dost netrpělivě, jaký Gauber skutečně bude, a jestli má na den vraždy alibi. Praporčík, který mu Gaubera popsal, zůstal sedět v kanceláři, čekaje s ním. Rušil ho neustálým vyptáváním, jak se dostal ke kriminálce, kolik bere, a co všechno po něm chtějí. Vrba už litoval toho, jak mu řekl, že mají stejnou hodnost, a vzal si ho jako přítomného u výslechu.
      Čekal nějakého rabiáta, a proto byl překvapený, když přivedla služba sice vyššího, ale jinak štíhlého muže. Promítl si nákresy od řidiče autobusu a Vrané, a zklamaně si přiznal, že šlo o zcela jiného člověka. Oba dva uvedli širokou tvář a dlouhé vlasy. Gauber měl tvář úzkou, a ostříhaný byl takřka dohola. Ale poškrábané předloktí, zase ho usvědčovalo, že měl něco s nějakou ženou. Proto se zeptal, co dělal minulou středu.
      „Co bych dělal. Byl jsem v hospodě. Jako každý den“, utrhl se na něj Gauber, a sveřepě se zapřel v židli. Střílel kolem sebe očima, urputně přemýšlejíc, proč ho sem vlastně pozvali. Vrbu neznal, a dumal, kdo to je a co spolu mohou mít společného. Stále víc ho rozčilovaly, pro něj nekonečně dlouhé pauzy, které ten neznámý policista dělal.
      „A kde jste přišel k těm škrábancům na ruce“, konečně se ozvalo, a Gauber ožil.
      „Jestli jsem to nevěděl. Zase si stěžovala ta mrcha, děvka jedna. Jo, pár facek jsem jí vrazil, a vyhodil ji z hospody, když chtěla nabízet svoje služby. Myslí si, když mi občas podrží, tak bude mít u mě všechno dovoleno. To tak, aby se mi do hospody stahovaly kurvy z celého kraje“, podrážděně odfrknul, a zakroutil hlavou.
      „To myslí paní Bernáškovou“, vysvětloval místní praporčík, když se Vrba, rozpačitě na vyslýchaného díval.
      „O tuto paní mi vůbec nejde, ale co kdybyste mi něco řekl o paní Marii Vondráčkové“.
      Gauber udiveně na Vrbu pohlédl. „Vondráčková, Marie? Co já s ní mám společného?. Pak se rozpomněl, a vyrazil ze sebe. „Nebo myslíte tu tkadlenu?“ Když Vrba přikývnul, pokračoval, „snad si na mě taky neztěžovala. Vždyť ta se mnou skončila, tak před rokem. Ani sem ji vlastně neviděl“, rozpomínal se. „Jenom jsme si po internetu psali. Ona byla praštěná. Psala jaká je kuchařka, jak touží po vlídné a pevné mužské náručí. A když jsem jí pak napsal, že to všechno může u mě najít, tak se, nevím, proč naštvala, a skončila to. Ale já tenkrát vyházel tu línou a zlodějskou pakáž, a tak jsem ji potřeboval hned. A co měla jako říkat“, nyní už trochu nejistě se ptal Gauber.
      Vrba neodpověděl, jen se pousmál, vzpomínajíc na jejich vzájemné maily, zejména jeho, kde dost konkrétně popisoval, co s ní míní dělat. Ale podezříval ho stále méně. Někoho vyhodit z hospody, nějakou mu vrazit, to byl Gauber. Vražda, nebo někoho si na vraždu najmout, mu k němu vůbec nesedělo. Proto se jen zeptal. „Jste ochotný nám vydat vzorky na určení DNA?“
      „Co to je“, zeptal se Gauber, a když se mu dostalo vysvětlení, tak souhlasil, a nechal Vrbu odebrat vzorek slin. Vrba vzorek uložil, nechal podepsat podané vysvětlení, a vydal se na cestu zpět.
      Měsíček měl v tuto dobu daleko větší problémy. Sestřenice zavražděné na něj ječela jak cirkulárka v plné rychlosti, a vyčítala mu, na co si vzpomněla. Byla včera u advokáta, a tam se dozvěděla, že s velkou pravděpodobností, pokud není závěť, nic po zavražděné sestřenici Vondráčkové nezdědí, ani žádným jiným způsobem nedostane. Jak se vrátila večer domů, hned vynadala synovi, proč nedokázal tetu k sepsání závěti přimět. Pak použila silnějších slov při hodnocení jeho inteligence, až ho svým neustálým řvaním popudila k tomu, aby jí všechna slova vrátil. Sice v poněkud mírnější formě, ale dostatečně konkrétní, která prozradila jeho mínění o ní. A když změnila nadávání na pláč a výčitky o nevděčném spratkovi, sebral se, prásknul za sebou dveřmi, a odešel neznámo kam. Bohužel, jak za chvíli zjistila, vzal si sebou veškerou hotovost, co doma měli. To ji rozlítostnilo nejvíc, a začala nenávidět všechny lidi na světě včetně sebe.
      „Tak dost. Jestli ještě řeknete slovo, na které se vás nezeptám, zatknu vás pro napadení úřední osoby, a soudce vás pošle na rok do vězení“, zařval, co dokázal nejsilněji. Věděl, že říká nesmysly, ale potřeboval ji nějak zarazit, a spoléhal na její hloupost a neznalost, co všechno policisti mohou. Povedlo se, jeho řev zabral a sestřenice zmlkla. Svolila i k odebrání vzorku, ale podle toho, co říkala a její subtilní postavy, věděl skoro jistě, že je to zbytečné. Ještě než skončili, vrátil se domů její syn. Viditelně podroušený, měl však stejně, jak jeho matka alibi, a po kratším váhání si i on nechal odebrat vzorek DNA.
      Měsíček se vydal za bratrem zavražděné Vondráčkové do spořitelny. Nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje, ale brzy se u přepážky domluvil, sotva se zmínil o mrtvé. Šel za ním do jeho kanceláře, a vyslechnul dlouhou řeč o tom, jak ho zdržuje. Pociťoval stále větší nechuť, a začal si přát, aby Vondráčková přece jen nějakou závěť napsala.
      „Chcete snad říci, že nemáte zájem zjistit, kdo vaši sestru zavraždil“, přerušil konečně tok jeho slov.
      Bratr se zarazil, a vyrazil ze sebe zcela jiným hlasem, „samozřejmě, že mám zájem, aby byl vrah dopaden a potrestán. Ovšem myslím si, že já vám k tomu nemohu ničím posloužit“.
      Měsíček dopadl stejně jak u příbuzných předtím. Bratr byl v den vraždy tady v práci, a vzorek DNA si beze všeho nechal odebrat. Pak se rozloučil strohým, „doufám, že budu průběžně informován“, a Měsíček se rozjel na kriminálku zpět.
      Dole se setkal s Vrbou, a společně vešli k Vodičkovi. Hned u dveří poznali, že nemá nejlepší náladu. „Byl jsem na poradě, a pak na koberečku“, začal, jak za sebou zavřeli dveře. „A starej rozkázal vzít do podezřelých i oboje sousedy. Tak jsem je tam dopsal“, ukázal na tabuli.
      „Já si myslím, že z nich to nikdo nebyl. Proč by čekali, až půjde na vlak? Měli jistě spoustu dalších možností“, kroutil hlavou Měsíček.
      „Od kdy má poručík právo na jiný názor než podplukovník“, zasmál se Vodička, a hned dodával, „to jsem mu říkal taky“. Napil se, a pokračoval, „jenže on říká, a to pravdu mít může, že to tak mohli udělat schválně, právě kvůli tomu odvrácení podezření.“
      Potom oba inspektoři sdělili vše, co zjistili, a Vodička rozhodl vymazat příbuzenstvo ze seznamu podezřelých, až po udělání DNA. Stejně tak i u Gaubera. Potom předělávali tabule s motivy, podezřelými a důkazy.
      Na tabuli s motivy, nyní samostatné, byly náhoda, loupež, deviace. Vyškrtli už dědictví, a ke zklamané naději připsali otazník. Stejný otazník udělali u pomsty a záměny osoby. Dopsali ale nyní sektářství, neshoda se sousedy. Chvíli seznam prohlíželi, podívali se na sebe, potom pokrčili rameny, a otočili se k tabuli podezřelých, aby předělali tu.
      „Vyškrtněte ty příbuzné. Kdyby byla nějaká bližší shoda DNA Vondráčkové, a toho co měla za nehty, určitě by si laboratoř toho všimla, a řekli by nám to hned. Stejně tak toho Gaubera. V té hospodě byl, viděla ho řada hostů, určitě by se na ně neodvolával, kdyby tam nebyl“.
      Pak vyškrtnul Blažka, ale najednou ho znovu připsal a stejně nechal Petrlíka, neznámého loupežníka, neznámého devianta, hubeného dlouhána a dopsal náboženského sektáře, „snad jsou všichni“. Otočil se k inspektorům, a když mlčeli, udělal čáru a dva otazníky. Přehlédnul tabuli s důkazy, a udělal rovnou spodní čáru.
      „Všechny znovu vyslechnout. Přece někdo z nich musí aspoň něco vědět. Nebo něco viděl, slyšel, na něco si vzpomene. Lidi v městečku teď tou vraždou žijí, probírají ji ze všech stran“, skoro se rozkřikl. Byl naštvaný. Nikoli kvůli koberečku od plukovníka. Ale od vraždy uběhl už týden, a oni stále nevědí kudy dál. Po které stopě se pustit. Proč tu Vondráčkovou zabili. Každá vteřina jejich zpoždění, nahrává vrahovi. Aby se skryl v davu, unikl potrestání. Ještě, že mají dost důkazů k jeho usvědčení, pokud ho najdou. Jen, jestli ho najdou. Povzdechl a rozdělil úkoly na zítřek.

VI.

      Chlap seděl v práci, využívaje toho, že dnes žádný zákazník nepřišel. Přemýšlel o knize, kterou až dlouho do noci četl. Polohlasně si povzdechnul, co vše se děje, a mimoděk pohlédl výkladem na ulici. Zbrunátněl při spatření dvou dívek v minisukních a bolerkách, které se nakrucovaly před stejně starými chlapci. Vzpomenul Sodomy a Gomory, litujíc svého osamění v práci, protože nemohl dívky jít stopovat.

      Vodička se sám druhý den vydal znova za psychologem, ale před ním navštívil znalce na religiozitu. „Copak po mně chcete“, uvítal ho drobný mužík.
      „Může někdo z náboženských důvodů vraždit?“, vyrazil okamžitě ze sebe.
      Mužík se na něj smutně podíval, a pak pomalu řekl. „Vraždit může asi každý, ale z důvodu náboženství. Začínáme přece třetí tisíciletí“.
      „A co muslimové, různé sekty, satanisti, a já nevím, kdo ještě“, vychrlil Vodička ze sebe.
      „Vy si myslíte, že tito vraždí kvůli náboženství? Nebo že se snad vůbec někdy vraždilo kvůli náboženství?“
      „No a ne?!
      „Obávám se, že přejímáte výplody tajných služeb a senzace chtivých novinářů“, trochu popudlivě odpověděl mužík. „Důvod těchto vražd, atentátů je jiný. To už bylo konečně i ve středověku. Buď jsou to peníze, nebo nenávist. A příčinou té nenávisti jsou někdy zase ty peníze, jindy útlak, touha po moci, území, surovinách, msta, závist, ponížení nebo jiná úchylka vědomí od normálu, a já nevím co ještě. To je ten pravý důvod. Náboženství je pak většinou jen zástěrka. Všechna větší náboženství mají něco podobného jako desatero, kde stojí, nezabiješ“.
      „Dobře, ale co sekty?“
      „Připomínáte hromadné sebevraždy, patrně. Ty se však děly uvnitř té které sekty. Postihovaly tedy jen její členy. Lidi mimo sektu postihovali jen, pokud se pokoušeli příslušníkům sekty v tomto jednání zabránit. A stejně si myslím, že většinou šlo o rozhodnutí jejich nějakého proroka, který tímto způsobem chtěl zastřít své počínání narušující právní řád, a přesvědčil proto členy ke smrti. Zase šlo většinou o peníze.“
      „Dobře, dobře. Uznávám“, smířlivě připustil Vodička. „Ale chtěl bych tedy vědět, která sekta se, ať už je to z kteréhokoliv důvodu, mohla takto chovat. Která se příliš nerozpakuje, aby případné rozpory řešila násilně.“
      „Takto formulovaný dotaz je už lepší. Ale, bohužel, musím odpovědět zase, že nevím. Může jí být kterákoliv z nich. Pokud bude mít tuto potřebu, a je v ní dost labilních jedinců, kteří dokážou zabít. Někoho zabít není tak jednoduché pro běžného člověka. Odvykli jsme tomu. Už není středověk, kdy se smrt potkávala na každém kroku. Nyní se zabíjení provádí někde v ústraní. Na zvířata jsme si udělali jatka. Lovnou zvěř už máme v obchodě naporcovanou. Války se vedou mimo Evropu. Většina nemocí je léčitelná, a když není, tak se postižený odveze do nemocnice nebo hospice, kde zemře. Odtud si jej pak převezme pohřební služba, a člověk vidí jen rakev, věnce a řečníka. Se smrtí se nesetká.“ Mužík vydechl, zaklonil se na židli, a dlouho přemýšlel. Pak vzal kus papíru, a napsal pět jmen.
      „Tady jsem uvedl pár sekt, kde by nějaké násilí připadalo v úvahu. Upozorňuji, a to velice důrazně“, zvýšil hlas, „je to můj názor. Není to dogma, a nemusí to být vůbec pravda. Ale chápu vaše potíže, a připadáte mi jako člověk, který toho nezneužije“.
      Vodička poděkoval, rozloučili se, a Vodička mířil k psychologovi a psychiatrovi Temnému.
      Ten vyslechl jeho povídání o případu, nalil oběma kávu, a pak se na něj dlouze podíval. „Tak jste ji našli, říkáš. Uškrcenou rukama, až na ten křížek, jí nic nevzal. Žádné sexuální násilí nezjistili ani při pitvě. Měla pečlivě urovnané šaty. Sakra, to je ale divné. Jedno skoro druhé vylučuje“, zakroutil doktor hlavou.
      „Viď, taky to nechápu“, skočil mu do řeči Vodička, a pokračoval. „Nejvíc mě rozčiluje, že jí po všem srovnal ty šaty. Bez toho, by se dalo všechno nějak pochopit. Buď by ji chtěl okrást, sebral akorát ten křížek, někdo ho vyrušil, nebo se něčeho leknul, a tak úmysl nedokončil, a utekl pryč. Stejně, kdyby ji chtěl znásilnit. Nebo kdyby se jednalo o nějakou pomstu. Začal, a pak musel zmizet. Ale podle těch srovnaných šatů, měl na všechno času dost. A kdybys viděl, jak pečlivě. Jako kdyby to dělala nějaká ženská. Podle stop jsme přitom zjistili, že ji z místa vraždy na místo nálezu, táhnul za nohy a částečně i křovím. Tak se jí sukně musely vyhrnout až k pasu. On je potom stáhl pod kolena, a ještě upravil řasení.“ Také ty šaty očistil. Ale jen šaty. Nohy, kalhotky, měla od trávy a písku.“ Vodička skončil, a skoro prosebně pohlížel na doktora, jako když kluk u tabule chytá po třídě nápovědu, a potom nejistě dodal, „manželka říká, že by to, kvůli tomu křížku, mohl být fetišista.“
      „Deviant to určitě bude. Normálně si nepočínal. Ale nepočínal si ani nějakým způsobem, na který jsme u deviantů zvyklí. Proč vraždil, a proč to pak takto ukončil. Říkal jsi, že šlo o zcela běžnou normální ženskou. S nikým neměla vážnější rozpory. Až na zděděný rodinný domek neměla ani žádný majetek, který by nasvědčoval, že by se v něčem vezla. Mladá vdova, která sháněla manžela. Takových jsou stovky. Předchozího nápadníka sice nechala, ale těch je. Pak má alibi, a podle toho, co jsi mi řekl, maximálně by jí nějakou vrazil. To ano. A musel by mít okamžitý důvod. Aby vzkypěl. Připravovat něco dlouho a dopředu, pro něj nesvědčí. Koho tam ještě máš?“ Doktor dopil kávu a vzal si od Vodičky papír s podezřelými, motivy a další se stopami. Zahleděl se do něj, a chvíli přemýšlel.
      „Toho Blažka, můžeš klidně škrtnout. Ten to být nemohl. V žádném případě“, dodal, jakoby přesvědčoval sám sebe, a prohlížel seznamy dál.
      „Podle toho, cos mi řekl a co tady čtu, seřadil bych je asi takto. Nejpodezřelejší je jako vždy ten neznámý“. Oba se zasmáli a doktor pokračoval. „Zkus ty Vlkovi. Pokažení nějakého přání nebo záměru, je vždy zlá věc. A jestli jim to zahradnictví, kvůli ní nevyšlo, mstít by se mohli. A byla by u toho ženská. To by vysvětlovalo ty pečlivě urovnané šaty. Ten dlouhán, kdo ví. Byl to asi nějaký puritán. Takových je spousta. Otravní svým napomínáním jak štěnice, ale málokdy vraždí. Spíš lidi vraždí je. Ty Němcovi, nevím. Zjisti si, v jaké sektě jsou. Asi na tom záleží nejvíce. Fetišista, nevím. Ten křížek tomu příliš nesvědčí, aby mu připomínal vraždu.“
      Ještě chvíli povídali. Rozmrzele konstatovali, že zatím není proti nikomu z podezřelých dost indicií, aby to odůvodnilo nařízení znaleckého posudku. Vypili ještě jednu kávu a potom se Vodička rozloučil, a šel.
      Zatím co on byl u doktora, sháněl Vrba Petrlíka. Měl štěstí, sjednával obchody nedaleko, a za hodinu se objevil v kanceláři. S naučeným úsměvem se představil, potřásl mu srdečně rukou, přejel místnost očima, a než Vrba stačil cokoliv říci, začal sám. „Pane inspektore, divím se, jak máte vybavenou kancelář. Tedy o vybavení se nedá vlastně ani mluvit. Trochu mi to tady, prosím neurazte se, připadá, jako každý pes jiná ves. Například tento děrovač“, vzal jej do ruky, znovu se rozhlédl, až uviděl čistý papír, založil jej do děrovače, a udělal v něm díry. „Vidíte, okraje otvorů nejsou ostré, spíš užmoulané. Děrovač je těžký, neskladný, zabírá spoustu místa. Nebo tady ta sešívačka“. Znovu vzal jím použitý papír, přeložil jej a sešil. „No prosím, sponky zůstávají nedotlačené, papír nepřiléhá. Musíme vám to tady rozhodně nějak vylepšit. Naše firma vám dodá jakékoliv kancelářské potřeby, nejdéle do týdne.“
      Teprve nyní se Vrbovi ho podařilo zarazit. „Promiňte, ale kvůli tomu jsem vás nevolal. Ani o výbavě kanceláře nerozhoduji.“ Vidouc jeho nasupený výraz, rychle mu slíbil, že ho po výslechu dovede za správcem budov.
      Petrlík se usmál, usedl, a opět převzal iniciativu. „Tak co jsem provedl. Překročil jsem někde rychlost. To víte, žijeme v uspěchané době.“
      „Ne, to nevím. Tady ale nejste na dopravce, ale na služebně kriminální policie“, konečně ho zbavil úsměvu a sebejistoty Vrba. Petrlík, s vážným, nejistým pohledem se na něj podíval, a v duchu přemítal, co se mohlo stát. Když Vrba dodal, že se jedná o vraždu, málem vyjekl, a zeptal se, zda si může zapálit. Vrba mu přistrčil popelník, a beze slova hleděl, jak si vytáhl cigaretu, zapálil, a několikrát oklepl, aniž byl vyhořelý nějaký popel. Ty něco víš, ale co, pomyslil si, a mlčky čekal.
      „Snad ne, paní Vondráčková“, nejistě zachrčel konečně Petrlík, který viditelně nesnášel mlčení.
      „Proč myslíte“, lhostejně se zeptal Vrba.
      „My asi udělali hloupost“, začal Petrlík sklesle.
      Vrba, aniž by pohnul trupem, přitáhl si rukou poznámkový blok a tužku, a poslouchal, občas si dělaje poznámku. Byl napnutý k prasknutí, ale dokázal vše skrýt uvnitř, a tak se postupně dozvěděl, o čem dosud neměli ani tušení. Vondráčkové, asi před půl rokem začal nějaký muž volat. Dost pravidelně, skoro každý týden jednou. Většinou v sobotu večer. Označoval ji za kurvu, děvku a Jezábel. Vyčítal jí líčení, oblečení, které vše dělá proto, aby zneužila muže, kterého předtím svede v darebném úmyslu. Nakonec jí hrozil trestem Božím, jestli ihned nepřestane. Vondráčková se s tím svěřila Petrlíkovi, při první schůzce před osmi týdny. Byla dost vyděšená. Schůzku měli v neděli, a v sobotu jí ten muž volal. Věděl i o jejich schůzce, a varoval ji, že při další schůzce zemře. Petrlík, aby ji uklidnil, vše zlehčoval. Nakonec došli k závěru, jestli tím volajícím není Gaubner, který se tak mstí za své odmítnutí. Myslili i na policii, ale ani jednomu se s tím jít na policii a vše přetřásat před cizími lidmi nechtělo. Tak se rozhodli pro nový mobil. Koupila si ho, a číslo dala jen jemu, kamarádce Loudové, potom do zaměstnání a sňatkové kanceláři. Za tři neděle volala Petrlíkovi, celá vyděšená, že ji neznámý volal zase. Vynadal jí, jak se mohla odvážit před ním skrývat, a měnit číslo. Od té doby si již nevolali, a psali si jen maily. Tak se i dohodli o té poslední schůzce, kde chtěli všechno dořešit.
      Petrlík zamáčkl již třetí cigaretu, a provinile se díval na Vrbu. „Já ji chtěl požádat o ruku, a aby se přestěhovala ke mně. Tak by měla pokoj, a takhle to skončilo“, dodal nešťastně.
      „Tak to sepíšeme“, sedl si Vrba k počítači, a s několika dotazy zapsal Petrlíkovo vyprávění. Už začal psát dobu ukončení výslechu, když si uvědomil, že u Vondráčkové, ani na místě vraždy, ani v jejím domku žádný mobil nenašli. Zeptal se Petrlíka na číslo, který je vylovil ze svého mobilu, a dopsal je do protokolu, včetně čísla Petrlíka. Ptal se jej i na číslo starého mobilu, které však Petrlík už neměl. Přečetl si potom protokol, každou stranu podepsal, neměl žádné doplňky, ani opravy, a Vrba se chtěl loučit. Petrlík mu ale okamžitě připomněl jeho slib, že ho zavede ke správci budov. Jak za ním vyrazili, nasadil zase svůj rázný, sebevědomý výraz s úsměvem špatného filmového herce.
      Vrba, po návratu do kanceláře, vzal protokol, pečlivě jej pročítal, zatrhával jeho části a dělal si poznámky. Pomyslil si, že je to přece jen posune dál a přemýšlel, co tomu budou říkat Vodička s Měsíčkem, až přijdou. Nemohl se dočkat, až jim bude sdělovat své zjištění. Ale do večera bylo ještě daleko.
      Vodička se od doktora vydal do archivu. Když sešel do suterénu, zajásal. Službu měl starý Novák, o kterém zlé jazyky tvrdily, že už ho za Rakouska chtěli poslat do penze. Jak ale zjistili, že si pamatuje všechno, co se kdy a kde stalo, nechali jej být, aby nebyl získán novináři. Sedli si ke stolku u přepážky, a když Novák zjistil, že Vodička už nikam nejede, vytáhnul láhev slivovice, a nalil mu i sobě. Vypili, Vodička mlaskl, pochválil ji, seznámil Nováka s případem, a pak se zeptal, jestli něco takového již někdy bylo. Novák si nalil už jen sobě, vzhlédl ke stropu, a dlouho přemýšlel. Když sklopil oči, vypil tu nalitou sklínku, pak ji i s lahví uklidil a obrátil se na Vodičku.
      „Asi ti, chlapče, nepomůžu.“ Oslovoval každého, chlapče. Bez rozdílu hodnosti, funkce nebo postavení. Všichni policisté to brali. Průšvih měl před dvěma roky, když tak oslovil náměstka ministra. Ten se urazil, a požadoval jeho odchod do důchodu. Takového něco nemohl ve svém věku, něco přes třicet let připustit. Podplukovník se ale za Nováka postavil. Kupodivu dokud pro něj argumentoval jen jeho zkušenostmi, znalostmi a potřebou, byl absolutně bezúspěšný. Až když zmínil, jak rádi by jej přijaly některé deníky s celostátní působností, náměstek mávnul najednou rukou, a vše nechal být. Novák byl prostě nepostradatelný. Nyní se říkalo, že FBI má sice nejvýkonnější komputer, ale ten za Novákem značně pokulhává.
      „Takový případ, jak jsi mi popsal, nepamatuji. Kdyby u toho byla loupež, znásilnění, žárlivost nebo msta, tak těch jsou desítky. Dokonané i nedokonané. Ale tohle, to ne.“ Zakroutil hlavou, viditelně zklamaný sám sebou. Měl Vodičku rád, a chtěl by mu pomoct. Přemohl se, přinesl znovu láhev, a proti svému zvyku, nalil jim ještě jednu. Vodička mu zatím vykládal, kde dnes všude byl, a co mu který znalec řekl. Novák ho poslouchal, a najednou vyskočil, tedy vstal.
      „Někam tě zavedu, chlapče. Ale musíš o tom držet hubu. Nikde jsi nebyl“. Když Vodička přikývnul, vyrazili, sedli do autobusu, a jeli na druhý konec města.
      Začínalo se šeřit, když došli k zastrčenému baru. Mladý vyhazovač si je posupně změřil u dveří, kterými chtěli vejít. „Máte rezervaci“, zeptal se stroze.
      „Nemáme, chlapče, nemáme, ale potřebujeme mluvit s Akelou.“
      Vyhazovač na ně zkoumavě hleděl, a pak se rezervovaně zeptal, „ a koho mám ohlásit“.
      „Dědka, chlapče, jenom dědka“.
      Vyhazovač stáhnul otráveně koutky úst, pohrdavě je oba sjel pohledem, a volal někam domácím telefonem. Vzápětí se obrátil, rozevřel do široka dveře, a ptal se, jestli jim má něco přinést, a omlouval se, že budou muset chvíli čekat, než pan šéf přijde.
      „Děkujeme, chlapče, snad trochu vody“.
      Než jim stačil vyjmenovat všechny druhy, přihnal se prošedivělý muž, kterému se vyhazovač okamžitě uklonil, a snažil se o jejich jakési představování. Muž jen mávnul rukou, a krátce štěknul, „Františku, tito páni tu nikdy nebyli, a ty je nepoznáš ani u posledního soudu“. „Samozřejmě, pane šéf“, uklonil se vyhazovač, a přemítal, kdo asi jsou. Přišli pěšky, šéf jim běžel naproti, toho starého objal, a dával mu přednost, když i ministerské úředníky vítá až v kanceláři. Ale pak si vzpomněl, co mu řekl, a tvářil se, jako by byl u dveří sám.
      Šéf Akela je provedl barem do své kanceláře za ním, kde je představil svému synovci, jež měl být jeho nástupcem. Když Novák vzpomněl jeho syna, byl viditelně potěšen, že se na něj pamatuje a s předstíraným smutkem vysvětlil, že se nepotatil, ale je lékařem. Když Novák pak řekl, že je chytrý určitě po něm, spokojeností málem předl. Pak si s ním vyměnil pohled a poslal synovce, aby jim donesl něco k jídlu a pití. A ať se kuchař ukáže.
      „No, chlapče, něco po tobě, tady kolega, potřebuje. Tedy jestli jsi ochoten“.
      „Dědku, já vám snad někdy něco odmítnul, já“, tvářil se Akela uraženě. „A vás asi taky znám“, pohlédnul na Vodičku, a usilovně vzpomínal. Najednou se zařehtal a plácnul do kolena, „už to mám, dva roky za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. To jste byl poručík“.
      „Vy jste Langr, že“, rozpomenul se Vodička, udivený proč je tak nadšený, když ho tenkrát usvědčil z krádeže v obchodě, a on šel sedět na dva roky, a také to řekl.
      „Baže, Langr“, přisvědčil ten radostně. „Tenkrát jste mě zachránil. V tom obchodě měli přes sto tisíc manko, a snažili se všechno hodit na mně. Vyšetřování zpočátku také tak vedli, ale pak jste to dostal vy, a rozpletl jste to. Kdybyste to nedostal, tak já bych místo dvou let, měl tak dvanáct, a dneska bychom tu nebyli“.
      Vodička se pousmál, a vzpomněl si, jako už tolikrát, na jednu ze zásad podplukovníka Vaňka, „nic jim nepromiň, ale také nic navíc nepřišij“.
      Vyrušil je synovec, který přinesl plató s jídlem, a rozložil před ně talíře, a každému půllitr piva. Pustili se do vepřové pečeně, a po několika soustech, vyslovili své uznání, a Langr se rozzářil. „Hospodu vždycky dělá kuchař. To ostatní jsou jen takové fóry“.
      Chvíli si ještě vyměňovali názory na hospody, jaké by měly být, a jaké jsou, a potom Novák hovor změnil. „Abychom se dostali k tomu, proč jsme přišli. Ty jsi taky dělával nedávno ve víře. Založil jsi asi tři sekty.“
      „Dědku, co vy všechno nevíte? Jo, bavil jsem se s tím. Oni lidi nejvíc platí za naději. Jen musíš najít, co vlastně očekávají. Ale už v tom dávno nedělám“.
      „Zase tak dávno to není, něco přes rok. Ale jak tě znám, budeš o nich vědět nejvíc na světě. Ty jsi byl vždycky pečlivý na přípravu. Kolega ti řekne, o co nám jde.“
      Vodička se trochu ošíval, ale pak přece seznámil Langra se všemi skutečnostmi případu, ale z verzí jen s podezřením na nějakou sektu, bez toho, aby uvedl vyjádření znalců, a co oni sami v této věci zjistili. „A tak bych potřeboval vědět, která sekta by to mohla asi udělat“, zakončil a potom Langrovi odpověděl ještě na několik zpřesňujících dotazů.
      Langr dlouho nahlas přemýšlel, a nakonec k údivu Vodičky vyjmenoval stejné sekty, jež mu ráno napsal religionista. Ale vznášel k tomu daleko větší pochyby než on. Viditelně jej mrzela neschopnost pomoci lidem, kterým pomoci chtěl, a zároveň zklamat mínění o jeho znalostech. I když už skončili, a loučili se, bylo znát, jak o všem přemýšlí usilovně dál.
      „Ještě mě něco napadlo. Ale vůbec nic o nich nevím. A asi o nich neví nikdo. Ani tajné služby a ani katolíci. Nazývají se nějak jako rytíři Panny Marie nebo ochránci poselství Panny, nevím. Kvůli nim jsem nechal tu práci se sektami. Volali mi. Tedy byl to stále stejný chlap. S tak nenávistným hlasem jsem se ještě nesetkal. To, když jsem založil tu poslední sektu, a přitom jsem se dotknul nějak jejich vyznání, respektive pověsti Panny Marie. Ani jsem dobře nevěděl jak. Ale málem to odneslo jedno děvče, které napadli, že znesvětila památku na matku Ježíše. Sběhlo se to před dvěma léty. Ani nevím, jestli se tenkrát něco vyšetřovalo.“ Langr ještě uvedl, kde tenkrát novou sektu se pokoušeli založit, a všechny podrobnosti k tomu. Potom si potřásli rukama, vyslechli pozvání, aby kdykoli přišli a konečně se rozloučili.

VII.

      Chlap odcházel ze sňatkové kanceláře, a skoro již za dveřmi si vzpomněl, že se nerozloučil. Prudce se obrátil, a hlasitostí pozdravu málem vyděsil slečnu, která měla službu. Dočkal se od ní tiché odpovědi a nejistého úsměvu. Tak tady pátrala policie také. Proč? Vzápětí si oddechl. Vždyť mu o tom řekli přímo tady. Prozradili, jak policie chtěla všechny, s kterými si někdy Vondráčková dopisovala. Jeho se ta věc vůbec přece netýká, a klidně se vracel do své firmy, která byla nedaleko. Cestou se rozhodl jít večer za přáteli, aby je informoval.

      V tutéž dobu se Měsíček vracel konečně z výslechu sousedů zavražděné Vondráčkové, který začal brzy ráno a skončil skoro před půlnocí. Unavený, naštvaný a s pocity o ztraceném dni.
      Na oddělení policie, kam byli pozvaní na deset hodin, přišel, místo obou manželů, jen Němec. Striktně odpověděl na dotaz, kde je manželka, „nakupuje, nemá čas. Všechno odpovím já.“
      Potom se skoro půlhodiny přehadovali, úplně zbytečně, proč jeho žena nepřijde. Měsíček, když pochopil, jaké postavení má žena v rodině, se rozhněval, a nařídil ženu předvést. Bylo to však k ničemu. Odmítla vypovídat v nepřítomnosti manžela, a když připustili jeho přítomnost, klidně se ho ptala, jak má odpovědět na kteroukoli položenou otázku. A to i přes pohrůžku pokutou. Nakonec její výslech vzdali, a vyslechli jen jeho.
      Němec je s úsměškem pozoroval, a na položené dotazy se snažil dávat ironické odpovědi nebo absolutně o něčem jiném, než na co se ho ptali. Měsíček, jak pochopil naprostou Němcovu lhostejnost k zavraždění sousedky, a to jen z jediného důvodu, odmítla být členkou jejich církve, začal vidět rudě, a dostával stále větší chuť mu dát pár facek, nebo s ním aspoň zatřást. Nakonec přerušil výslech na půl hodiny. Potěšilo jej zjištění, že se to Němcovi vůbec nelíbí, a na jeho otázku, proč, mu už uklidněný, odpověděl, „z důvodu vaší únavy“.
      „Já ale nejsem vůbec unavený,“, namítal rozhořčeně Němec, který chtěl mít vše za sebou.
      „To nechte na moje posouzení. Už třikrát jste mi odpověděl úplně něco jiného, než na co jsem se ptal. Vaše roztěkanost svědčí o vaší vyčerpanosti, a já si nemohu dovolit ve výslechu dále pokračovat,“, šklíbil se na něj.
      Němec se na něj úkosem podíval, a pak žádal o protokolaci své námitky proti přerušení výslechu. Měsíček, nyní již s úsměvem, po něm chtěl, aby mu ji nadiktoval. Potom napsal svoji odpověď, pohlédnul na hodinky, zapsal čas, řekl, aby vyslýchaný zde zůstal po celou dobu přestávky, za dozoru strážmistra, a šel ven. Vešel do protější kanceláře a se zakletím přisednul ke stolu staršího poručíka, který se usmál, „ten ti dává, co. Ten je vykutálenej. Kdepak, nic neřekne, i kdyby věděl. Ale asi neví“, zamyslel se nahlas. Oni jsou, myslím, Jehovisti. Lidi to aspoň říkají. Kdyby pořád neobcházeli a neotravovali, tak by si jich moc nikdo nevšímal. Takhle lezou lidem na nervy, a sobě asi taky.“
      Poručík vstal, udělal oběma kávu a potom pokračoval s výkladem, co všechno o rodině Němcových věděl. Měsíček ho poslouchal spíš jako zurčení vody, příliš nevnímal, co říká, až najednou sebou trhnul, když poručík vykládal, jak kdysi žalovali jednoho chlapa z ulice pro přestupek narušování občanského soužití. „V podstatě si jen vzájemně vynadali, ale oni pak měli plnou hubu křesťanské lásky, odpuštění, a chtěli po něm, aby se kál a oni, že mu rádi odpustí“, rozchechtal se poručík nakonec.
      „A jak to skončilo“, zeptal se Měsíček.
      „Ten chlap je poslal kamsi“, mírnil se poručík, protože vešla sekretářka s poštou. „A komise se naštvala, a vyhodila je. Oni se samozřejmě odvolali, ale z okresu je také odbyli a pak už dali pokoj“.
      „Víš, že jsi mi docela pomohl“, vstával Měsíček, protože půlhodina již uplynula a před udiveným poručíkem plesknul rukama.
      „Tak, pane Němec, již se cítíte lépe? Můžeme pokračovat, nebo mám ještě prodloužit přestávku?“ Měsíček začal skoro zvesela.
      „Já ji nechtěl“, pomalu odpověděl Němec, a na tváři mu bylo znát, jak přemýšlí, zda má pokračovat v obstrukcích, které dělal před přestávkou nebo projevit víc ochoty.
      „Ale potřeboval jste ji, rozhodně potřeboval. Uvidíte, nyní vám půjde všechno lépe“, usmíval se Měsíček, jak nejlépe dovedl. A okamžitě připojil otázku, „vy jste křesťan, pane Němec?“
      Ten ztratil jistotu, nevěda, proč se zrovna inspektor na tuto věc ptá. „To je snad moje věc“.
      „Samozřejmě, samozřejmě. Ale pokud jím jste, dovolil bych si vám položit otázku. Je vražda od Boha nebo Satana“.
      Němec na něj civěl s otevřenými ústy, a pak spíš vyštěkl, „přece od Satana“.
      „A je potřeba se Satanem bojovat, tedy pokud jsme křesťané?“
      „To ano“.
      „Tak proč se své povinnosti vyhýbáte. Vy se jen chcete jevit jak křesťan, ale asi jím skutečně nejste“, zahřímal Měsíček.
      Němec zalapal po dechu, a pak se nejistě zeptal, co vlastně chtějí. On že si ničeho nevšímá, jen své rodiny a svých souvěrců. Takže opravdu nic neví. Ale nakonec si přece jen vzpomněl, že asi před měsícem, možná dvěma, pozoroval sousedku nějaký dlouhý chlap. Pamatoval si to proto, že do něj málem vrazil, když se vracel na kole domů, a strašně se pohádali. Víc než, že byl tak metr devadesát, měl dlouhé světlé vlasy, a byl hodně hubený, si nepamatoval. Ani portrét by nedokázal sestavit.
      Měsíček si oddechl, když měl protokol, několikrát pečlivě přečtený Němcem, od něj konečně podepsaný. Naobědval se a doufal, že s Vlkovými žádné problémy nebudou. Přišli rovnou z práce, a tak předpokládal jejich vstřícnost. Jak hluboce se mýlil, ukázalo se hned na začátku výslechu Vlka, který mu vynadal, protože se jej ptali už jednou, a jasně tehdy prohlásil, že o ničem neví, ani on, ani jeho žena. Na vysvětlení o nutnosti sepsání protokolu a probrání celé věci, zda si na něco přece jen nevzpomenou, co by mohlo vést k odhalení pachatele, reagoval jen mávnutím ruky. A hned dodal, proč nesepsali protokol hned. Když Měsíček nešťastně řekl, že každý má svou práci, posupně se zachechtal. „Vy tomu říkáte práce. Pojďte to zkusit se mnou. Aspoň den, jestli tak dlouho vydržíte. Pak budete moci mluvit o práci.“
      Když se vyřádil, přece jen odpovídal, ale většinou se každou odpovědí nakonec dostal k neochotě Vondráčkové, prodat jim část zahrady. Nebo k jejímu pohodlnému životu a nicnedělání. Vyjma synovce a její kamarádky, nikoho jiného ji navštěvovat neviděl. A na přímou otázku, zda si všiml někoho, kdo by ji snad pozoroval, se hlasitě rozesmál. „To víte, že jo. Skoro půl města. Vždyť se opalovala na zahradě bez podprsenky. Místo, aby tam něco zasadila a dělala, nebo nám ji prodala, tak se tam vystavovala.“
      Skoro navlas stejně dopadl Měsíček s Vlkovou. Ta jen rozšířila své podání, že i ten její hanbář Vondráčkovou také pozoroval, místo aby pořádně makal. A tak Měsíček po podpisu vzal oba zápisy, a chystal se domů. Bylo pět odpoledne, a tak může být kolem šesté doma.
      „Tak jsi skončil. S Peřinovou jsi mluvil“, objevil se v kanceláři poručík.
      „Ne, kdo to je“.
      „Bydlí naproti“.
      „S těmi jsme mluvili. Ale ti rozhodně nic neví.“
      „Mluvili jste s mladými. Ti asi opravdu nic neví. Většinou jsou někde v luftu. Ale já myslím starou Peřinovou. Ta byla v lázních. S tou jste mluvit nemohli, vrátila se předevčírem. Já ji nechám dovézt“, nabízel poručík ochotně. Měsíčkovi nezbylo než souhlasit. A radost, kterou měl, z poměrně brzkého návratu se vytratila.
      Peřinová měla přes sedmdesát, a viditelně se radovala z možnosti si popovídat. Nezáleželo jí absolutně na tom s kým a o čem. Těšila se z naslouchání druhého, a byla i sama naslouchat ochotna. Každou otázku nejprve probrala ze všech stran, a stejně obšírná byla i její odpověď. Měsíček se tak dozvěděl o všem, co se na ulici stalo, přibližně od konce války, kdy si ona začala všímat věcí kolem sebe. Čím víc se blížili současnosti, pamatovala si stále méně. Až došlo na Vondráčkovou, o které hned prohlásila, že to byla hodná holka. Znatelně vyznávala zásadu, o mrtvých jen dobré. Měsíček se jí nakonec zeptal přímo, jestli někdy neviděla někoho, kdo by ji šmíroval.
      „To víte, že jo, půlka chlapů z městečka. Opalovala se, nahoře bez, jak se dnes říká. Tak tu byl každou chvíli nějaký. Však to byla pěkná ženská. Já bych se mohla opalovat úplně nahá, a nikdo by se nezastavil“, zasmála se.
      „A někoho cizího, jste tu neviděla“, ptal se dál.
      Zamyslela se. „Tedy, já ho přímo neviděla, aby se na ni koukal. Ale co by tam jiného dělal. Takový dlouhý hubeňour. Snad měl dva metry. Já vyběhla, když jsem slyšela ten řev. Hádal se na ulici s Němcem. Málem se prali. Ale on se Němec hádá s každým“, dodala a na otázku, zda by neznámého mohla blíže popsat, jen zavrtěla hlavou.
      A tak se po podpisu vysvětlení rozloučil a jel domů. Všichni již spali, tak si vzal jídlo, které první viděl, z lednice. Vypil krabici džusu a šel spát, aby ráno brzy vstával a šel s pocitem marnosti do práce.

VIII.

      Chlap se večer sešel s dvěma kamarády, rychle jim oznamujíc, co se dozvěděl ve sňatkové kanceláři. Probrali vše několikrát, než věc uzavřeli prohlášením nejstaršího z nich, že se nic neděje. Už jen proto, jak policistům dlouho trvalo, než je napadlo tam zajít. Než prošetří, s kým vším se ta děvka stýkala, uplyne spousta času. Je pak s ní spojovat ani nenapadne, pro to nemají žádný důvod. Pak už se věnovali jen svému cíli, jak napravit svět.

      Vrba přivítal Měsíčka sdělením, že mají jít hned k majorovi. Zavětřil, něco se děje. Většinou komisaře titulovali jako Vodu, starého, když měli průšvih tak komisař. Ale jak se věc překlapovala, říkali mu hodností. Vešli k němu do kanceláře, kde od něj slyšeli, co se on včera dozvěděl. Ani se jich neptal, co zjistili oni a sdělil jim, kam pojedou a rozdělil hned, kdo tam co bude dělat. Sešli do garáží, a za chvíli uháněli na místo. Krátce po desáté dorazili na okresní ředitelství. Měli štěstí, vrchní inspektor Dyba, co věc tenkrát vyšetřoval, byl v práci, kde se chystal odstranit dnes resty v papírech. Zakabonil se, jak pochopil, že své předsevzetí dnes nesplní, ale pak celkem ochotně sháněl vše, co potřebovali. Když přinesl šanony dokumentace o případu, předal je Měsíčkovi, a našel mu prázdnou kancelář, kde je mohl nerušeně prohlížet a dělat si výpisky.
      „Tak, co chcete vědět“, začal, když s Vrbou a Vodičkou usedl ke stolu.
      „Všechno“, odpověděl Vodička lakonicky.
      Dyba povzdechl. „Ono toho moc není. Aspoň jsme na nic nepřišli. Tenkrát někdo volal, nějaká ženská, abychom hned přijeli. Prý na ulici nějaký chlap škrtí nějakou holku. Dokázala potom hned zburcovat chlapy v baráku, aby té holce běželi na pomoc. A ten, co ji škrtil, tak utekl, než k nim doběhli. Dva se snad snažili o pronásledování, ale on měl jednak náskok, a pak byl mladý, ale ti pronásledovatelé byli padesátníci, a tak toho u nejbližšího rohu nechali. Holku vzkřísili, naštěstí zasáhli včas. Odvezli ji do nemocnice, ale buď druhý, nebo třetí den se vrátila domu. Na nic se nepomatovala, útočníka nepoznala, ani ho nedokázala nějak blíž popsat, ani nevěděla, proč ji napadl. Byli jsme za ní asi třikrát, ale nedokázala si vzpomenout na nic. Tak jsme případ odložili“, skončil, a čekal, zda se ho budou na něco ptát.
      „Měli jste tu někdy něco podobného“, obrátil se na něj Vodička.
      „Nikdy. Ještě jsme o tom na služebně mluvili. A ani nejstarší si nic takového nepamatovali. Znásilnění, s vraždou i bez vraždy ano. Taky občas dá nějaký chlap ženské přes hubu. Taky vraždy pro peníze nebo v hádce. Ale tady ten případ byl jiný. Bylo na něm divné, že jako by se ten chlap chránil dotknout jinde než na krku. Škrtil ji ve stoje, nic na ní nepotrhal, ani nezmuchlal, jen ten krk. Nic jí nesebral, ani snad nechtěl. Podle všech stop, i podle řeči té holky, k ní přistoupil, a rovnou začal škrtit“. Dyba zavrtěl hlavou, a potom pokračoval. „Myslili jsme, jestli tím útočníkem nebyl někdo z rodiny. Kvůli nějaké věci, co rodina před světem skrývá. Ale nepřišli jsme na nic. Dědictví vzhledem k věku nepřicházelo v úvahu. Ani tam nikdo neměl žádný majetek. Ze sousedů, známých, kolegů z práce nikdo nevěděl o ničem. Zkontrolovali jsme si nenápadně všechny bratrance, strýce, bratra, ale buď měli tutové alibi, nebo byli menší pořízci. Ten útočník byl dlouhý a hubený“, končil.
      „Říkáš dlouhý a hubený“, poposedl Vrba. „Neměl dlouhé světlé vlasy“, naklonil se k němu dychtivě.
      „Ani nevím“, škrábal se Dyba bezděky ve svých. „Myslím, že měl čepici, říkala napadená, a ti, co ho honili. Bude to ve spisu.“
      Odmlčel se, chvíli po sobě koukali, zda někoho něco napadne, ale nikdo na nic nepřišel. Tak, jak to bývá, stočila se řeč na obecné problémy, až se vrátil Měsíček se šanony. Potvrdil vše, co jim říkal Dyba, a šanony pomáhal uklízet do skříně. Pomalu se chystali k odjezdu.
      „Nevím“, vyhrkl Měsíček, když vstali a chtěli si na závěr podat ruce. „Ale tak nějak z toho celého průběhu mám dojem, že ta holka útočníka poznala“.
      Dyba přisvědčil, měli tenkrát stejný dojem. Proto také zopakoval, co již říkal před chvílí, jak kontrolovali celou rodinu a okruh známých s negativním výsledkem. Chvíli diskutovali, zda má význam napadenou znovu přeslechnout, ale shodli se, že nyní už asi ne. A tak se nakonec přece jen rozloučili, a vraceli se do krajského města, obohaceni jen o poznámky, které si udělal Měsíček. Na jejich oddělení je čekal vzkaz, aby po návratu přišli okamžitě k podplukovníkovi.
      „Tady pro vás něco mám, abyste si zvýšili sebevědomí“, začal, jak vešli, a postrčil k nim několik papírů. „Jsou to záznam telefonického oznámení, rozhodnutí o odkladu pohřbu, nařízení pitvy, úmrtní list a seznam podezřelých. Myslím, že i vaše skupina to dokáže do týdne vyřešit. Pokud ne, je u pochůzkářů ještě několik míst volných“, dokončil sarkasticky, a nechal je odejít.
      Naštvaní na nadřízeného, v míře, která je ještě přípustná, se vrátili do kanceláře Vodičky. Z listin se dozvěděli o volání nějaké paní Cípkové, která vyslovila podezření o normální smrti jejich babičky. Podezření měla na synovce, který si před pohřbem divně počínal. Vrba jel pro mrtvou, Měsíček za lékařem, který vystavil úmrtní list a Vodička se vydal za příbuznými, kteří v roli smutečních hostů se shromáždili v domku zesnulé. Za devět hodin bylo všechno hotovo, a šli podat zprávu podplukovníkovi, který již byl doma.
      „Tak co, máte koupené už pohodlné boty?“, přivítal je sarkasticky.
      „Zatím, ne“, usmál se smutně Vodička, podávaje mu slohu, v níž nahoře bylo usnesení o vznesení obvinění z těžkého ublížení na zdraví, s následkem smrti.
      „Začínáš být nějak moc měkkosrdcatej, když se ti nevede“, štěkl podplukovník a pozval je všechny tři dál, žádajíc manželku o udělání kávy.
      „Ale on ji nechtěl zabít, to se nakonec, dočteš“, odpověděl smutně Vodička, a při kávě ho seznámil s celým případem.
      Vnuk s manželkou žili u babičky v jejím domku. Platili jí spíš symbolický nájem, hradili otop, elektřinu, vodu pro celý domek, a starali se o opravy a všechno kolem. Byli tak nějak spolu domluveni, že se o ni a domek budou starat až do její smrti, a pak jim domek zůstane. Jenže Cípková, sestra jeho matky, měla dceru, která se rozvedla, a zůstala bez bytu. V něm zůstal její bývalý muž, protože jej měl koupený už předtím, než se vzali. A Cípková se začala starat o její bydlení, jak to bývá stále obvyklejší, zjištěním možností, a potom zaměřením se na cíl, kde se to zdálo být nejrychlejší, nejsnazší a nejlevnější. Tedy na domek své matky. Učinila u ní návštěvu, zhrozila se jak její synovec a matčin vnuk platí malý nájem, a nabídla matce služby své dcery, zdravotní sestry, která by jí poskytovala vedle dvojnásobného nájmu i zdravotní pomoc. Ta, vzhledem k svým nemocem, ráda přijala, a slíbila vše s vnukem vyřídit.
      Hned druhý den si ho zavolala, a sdělila mu své rozhodnutí.
      Ten na ni chvíli nechápavě koukal, a potom jí připomenul předchozí dohody. Ona mu vyčetla nízký nájem, on jí, že platí i za ni všechno ostatní a stará se domek. Po chvíli výčitek mu dala facku, a on ji chytil za krk, a zmáčkl tak, že mu zůstala v rukou mrtvá. Pokoušel se ji chvíli oživit, a pak zavolal záchranku. Lékaři řekl o jejích nesnázích se srdcem. Ten ji ani moc neprohlížel, zavolal jejího obvodního lékaře, a když ten mu potvrdil její choroby, vystavil úmrtní list, a odjel. Mladí zajistili pohřeb, a všechno by patrně proběhlo normálně. Ale Cípková si vzpomněla na matčiny šperky a vkladní knížky.
      „A tady ten kluk zazmatkoval“, končil Vodička smutně. „Kdyby vše donesl, tak by to tím skončilo. On ale začal vykládat, že žádné neměla, pak, že ano, ale že je schoval, a dá je až notáři, a tak dokola. Cípkovou jalo podezření, tušení o něčem v nepořádku, a tak volala k nám. A její tušení se potvrdilo. Kluk se s brekem ke všemu přiznal, hned, jak jsme si ho přivedli do kanceláře“, povzdechl a dopil studenou kávu.
      Chvíli ještě věc rozebírali, ale brzy se řeč stočila na jejich hlavní případ. Vodička svému nadřízenému sdělil, co všechno zjistili v posledních dnech. Co mu řekli znalci, i co mu vyprávěl Langr, Peřinová a další sousedé. Nakonec ho seznámil s včerejším výjezdem na okres, který byl také bezúspěšný. Nastala odmlka, která vzniká vždy, když se nedaří, a proto raději vstali, a rozloučili se.
      Kousek šli spolu, ale než se rozešli domů, zarazil je Měsíček svým sdělením. „Mě něco říká o spojitosti mezi oběma případy. Ale já nevím co to je“, dodal nešťastně, a tak se raději rozešli.

IX.

      Chlap, když šel do práce, překvapeně zíral na frontu u trafiky. Zeptal se posledního muže v ní, co se děje. Ten se na něj překvapeně ohlédl, a nedůvěřivě se zeptal, zda nic neví o vraždě ve vedlejší ulici, kdy policie už chytila vraha. Vnuk zabil vlastní babičku, u které s rodinou žil. Fronta projevila lítost a rozhořčení nad zrušením trestu smrti, a jeden po druhém odebírali rychle noviny, kde celá věc byla podrobně popsána. V novinách prakticky mimo tohoto článku, data, tiráže a úvodníku o poklesu mravů a rodinné soudržnosti, už nic jiného nebylo. Chlap si vzal svůj výtisk, zaplatil, a v autobusu přelétnul článek očima. Viditelně se mu ulevilo a skoro spokojeně dojel do práce.

      Další den si vzal Vodička dovolenou, jako vždy, když nemohl případem hnout. Manželka, chystající se do práce, na něj několikrát pohlédla, u snídaně. Když viděla, jak strnule hledí kamsi, a drží rohlík stále asi dva centimetry od úst, věděla na čem je. Povzdechla, začala sklízet ze stolu, a od dřezu prohodila, „nechceš si zajet na houby?“
      Bezmyšlenkovitě přikývnul, a dojedl snídani. Po jejím odchodu, nasedl do auta, a rozjel se na místa, kde došlo k vraždě. Bloumal lesem, kde k ní došlo, ale nic ho nenapadalo. Z dumání ho vyrušil křik kluků, a najednou se před ním objevil praporčík v záloze. Chvíli otálel, ale když mu kývnul na pozdrav, okamžitě k němu došel, a chrlil ze sebe, co kluci našli. Měl to být obrázek, velký asi jak pohlednice. Na něm Panna Marie a klečící rytíř. Nahoře nápis „žehnám ti“, dole nápis, „sloužím ti“. Majorovo zadumání bylo rázem pryč. Zpozorněl a začal se ptát. Praporčík přiznal nevědomost o místu nálezu. On obrázek našel u kluků ve stanu, a pro jistotu jej schoval, když kluci odjeli z tábora pryč. Rozpačitě se omlouval, za to, že jej neposlal, ani nezavolal, protože měl stále co dělat s dětmi a odkládal vše, až pojede do města. Nyní hýřil aktivitou. Nabídnul hned zjištění adres kluků, co obrázek našli, byli v předchozím turnusu a předání toho obrázku. V táboře oboje také splnil, dychtivě se vyptávajíc, zda je to pro polici k něčemu.
      „Je. Potvrzuje to jednu z našich hypotéz“, přiznal Vodička a dodal, jak jim pomohl již od začátku případu.
      Praporčík zářil štěstím, a pak najednou s velikým koktáním, se zeptal, zda by se mohl dozvědět, jak vše dopadne. Hned dodával smysl své žádosti, pro výchovné účely pro další kluky. Vodička chvíli přemýšlel, a potom mu dal svou vizitku, aby zkusil zavolat tak za čtrnáct dní.
      „To už ho budete mít?“
      „Snad ano“.
      Chtěl se rozloučit se a jet na adresu kluka, který obrázek našel. Praporčík se však dal do řeči o celé věci. Stále bylo pro něj vše nové, neznámé, a také chtěl znovu slyšet o tom, jak pomohl při vyšetřování. Vodička mu přání splnil, ale neodpustil si poznamenat, že má dovolenou, a jel sem vlastně na houby. Vzápětí byl překvapen reakcí praporčíka, který svolal kluky, a spolu s nimi ho odvedl na místa, kde by měly růst. Tam zavelel k vytvoření rojnice, a po hodině, byl košík plný, a Vodička mohl spokojeně jet domů.
      Stavil se na adrese kluka s přáním, aby nebyl na dovolené s rodiči. Měl smůlu, byli s rodiči pryč, a po svém legitimování, se konečně od sousedky dozvěděl, kde jsou, a kdy přijedou. A tak zavezl domů košík, a s obrázkem vrátil na oddělení. Jak viděl Měsíčka s Vrbou, pocítil blízkost konce vyšetřování. Viditelně se nemohli dočkat, až mu povědí, co zjistili. Jak usedl, Měsíček spustil.
      Vyprávěl, jak při prohlížení spisu mu něco připadalo známé, ale nevěděl pořád co. Tak si dnes s Vrbou sedli, každý s jedním spisem. Měsíček s tím o přepadené dívce a Vrba o zavražděné
      Vondráčkové, a srovnávali všechno, co v nich bylo uvedeno. Nakonec našli jméno, které v obou případech figurovalo. Bruner. V případě s dívkou byl jedním z jejích známých, v případě Vondráčkové byl zaměstnancem firmy, která se starala seznamovací kanceláři o počítače.
      Vodička se zamyslel. Mít takovou kliku, to snad není možné. Ale náhoda, pokud se jí jde stále naproti, někdy pomůže. Většinou však svede pátrání jiným směrem. Teď nic neuspěchat, ale také nezpozdit. Tak se dozví pravý čas. Pravděpodobné to je, napadlo ho, když Měsíček mu předkládal další důkazy, které faxem obstaral z okresního oddělení. Jeho zmatenou výpověď, a všechna vyjádření k jeho osobě.
      „Tak bychom si měli pro něj zajít“, třásl se nedočkavostí loveckého ohaře Vrba.
      „Ne. Necháme ho být. Nasadíme sledovačku, dvacet čtyři hodin. Není v tom patrně sám“, ukázal obrázek, který přivezl z tábora a připomenul, co mu říkali psycholog, religionista a Langr. Pak rozhodnul, aby oba jeli do města prvního přepadení, a zjistili o Brunerovi všechno na světě, o jeho přátelích, pokud tam nějaké má, co dělal, než odešel do jejich města, a další věci, pokud se jim budou zdát významné. Ale všechno nenápadně, bez humbuku, je možné, že se tam s někým pořád ještě stýká.
      Když inspektoři odešli, udělal si pár poznámek, a nechal se ohlásit u podplukovníka.
      „Myslel jsem, že máš dovolenou“, špičkoval ten, když vešel.
      Vodička si to uvědomil, až při jeho slovech, ale zahlásil se, po vyzvání usednul, a potom trochu oficiálně spustil, „pane rado, myslím, že ho máme“.
      „Tak to chce panáka“, plesknul do stolu rada, a vytáhnul láhev a dvě skleničky, do nichž oběma nalil.
      Jak je vypili, Vodička spustil, co všechno dnes zjistili, a co rozhodnul dál.
      „Nebylo by lepší ho sebrat“, ošíval se podplukovník.
      „Ne. Nemáme ještě úplnou jistotu, že je to opravdu on. Máme sice dost stop, abychom to prokázali, ale jen pokud je pachatelem opravdu. Co když to on nebyl“.
      „Tak se mu omluvíme, snad to pochopí“, trval rada na svém.
      „Co když je ale v nějaké partě nebo sektě. Tak je vyplašíme. On to nemusel provést sám, ale třeba někdo z ostatních, a ten by nám zmizel někde na druhé straně Evropy“, pokračoval Vodička a řekl, co všechno zjistil od znalců a z galerky.
      Podplukovník nakonec souhlasil. Z kriminálky nepocházel, před svým povýšením pracoval na pořádkovém odboru, a tak Vodičkovi důvěřoval, že volí správný postup. Odsouhlasil mu sledování, a ptal se na jak dlouho. Zaškaredil se, když slyšel týden, možná dva, ale nakonec byl spokojen. Do měsíce vyřešit dvě vraždy, jak počítá i tu babičku, bylo výborné. Proto nalil každému ještě jednu, a dal sekretářce pokyny, co má komu vyřídit ohledně sledování, a případné další pomoci Vodičkovi a jeho týmu, a požádat o povolení odposlechů. Nakonec nechal Vodičku odvézt domů, když nemohl jet sám autem.

X.

      Chlap sestavoval pořadník ze seznamu žen, který získal. Dělal poznámky, kdo z nich které zavolá, a co udělají, při některé ze vzorových reakcí. Ženy ve většině případů reagovaly stejně. Buď jim začaly nadávat, nebo rychle položily telefon, a snažily se na celý hovor hned zapomenout. Ale věděl jistě, že všechny se několik dnů třásly hrůzou. Zejména po výstraze. Skončil a zasněně se díval do stropu, opájeje se svou mocí, kterou využívá k boji za mravy, jaké by měly být, a kvůli ženskému plemeni nejsou. Ale on se svými přáteli brzy dosáhne obratu. Jen kdyby jich bylo více. Ale zatím jich není ani pět, uvědomil si zklamaně, a také, že dosud nezískali žádnou ženu.

      Druhý den ráno byli Měsíček s Vrbou hned ráno u Dyby na okrese. Vyptávali se na Brunera, a Dyba za pomoci spisu, a některých kolegů jim sdělil, co věděl. Moc toho nebylo. Na dobu, kdy zde byla přepadena ta dívka, měl alibi. Firma, kde pracoval, měla večírek, kterého, stejně jak ostatní se zúčastnil. Zaměstnanců bylo celkem dvacet, a tak by si z nich určitě někdo z nich všimnul, pokud by tam nebyl. Tenkrát sice mluvili jen se čtyřmi, ale ti všichni potvrdili jeho přítomnost, po celou dobu, a dokonce tam i ztropil výtržnost, přibližně v čase přepadení oné slečny. Tu s ním vyřešili ostatní za pomoci personálu vinárny, kde se vše konalo. Vedle toho, několik měsíců předtím, narušil mši v kostele. Proto ho vlastně zařadili do okruhu podezřelých při přepadení. Měl vynadat veřejně faráři, že připouští, aby do kostela chodili ženy v minisukních a krátkých kalhotách. Jinak o něm nic nevěděli, všichni ho považovali sice za samotáře a podivína, ale jinak neškodného a slušného člověka. Inspektoři se nakonec rozhodli ještě některé lidi přeslechnout. Vrba měl zajít za farářem a Měsíček do firmy, a pak se sejít zase zde.
      Měsíček se seznámil se šéfovou počítačové firmy, ráznou čtyřicátnicí, která se kupodivu na Brunera pamatovala, a i na ten večírek v době přepadení. Potvrdila přítomnost všech, a to i včetně Brunera, rovněž i skandál, ke kterému došlo. Už se loučili, když vstoupil dovnitř silný muž, a šéfová se na Měsíčka otočila, aby ještě chvíli počkal. Po předání nějakých materiálů, které muž požadoval, a asi minutu po jeho odchodu, prohodila, „zajděme si někam na oběd, tam vše můžeme dojednat“.
      Měsíček překvapeně souhlasil, nevěda, co si má myslit. Věděl, že není rozhodně svým zjevem ani jinými vlastnostmi představitelem idolu dívek, ani zralých žen, a tato žena nepůsobila rozhodně dojmem té, která vzplane při prvním pohledu. V duchu rychle vzpomínal, zda na oběd bude mít, a oddychl si, když před budovou žena pokračovala. „Samozřejmě, na žádný oběd nejdeme, jen na kávu, tady za roh. Tam vám všechno vysvětlím.“
      Při kávě se nestačil divit. „Víte, když přišel Zunek, tak jsem si vzpomněla, jak to tenkrát bylo doopravdy. Ten výstup při večírku nevyvolal Bruner, ale Zunek“.
      Na chvíli se zamyslela, pořádaje si vzpomínky v hlavě, a potom vše dovyprávěla. Ti dva s nimi chodili na tyto večírky málokdy. Ale tenkrát šli. Ostatní muži, když měli trochu upito, začali si dobírat jednu kolegyni, která měla mít za týden svatbu. Takové ty chlapecké řeči, ale pořád to byla víc legrace, k nějakým nechutnostem nedošlo. Kolegyně se zdatně bránila, ale rovněž v legraci. Proto byli všichni překvapeni, když ji Zunek začal kárat. Nejprve si mysleli, že také vtipkuje, a brali to lehkovážně. Potom se přidal Bruner, a to přesáhnulo všechny meze. Nazval tu kolegyni chlípnou a smilnou ženštinou, a přidal ještě další výrazy, až se rozplakala, a utekla pryč. Potom se pustil do přítomných mužů, kteří mu nakonec chtěli dát pár facek, protože pokazil všem náladu, ale zasáhnula ona a personál, a poslali Brunera se Zunkem pryč. A Bruner dal asi za měsíc výpověď. Když vše vypověděla, dodala rozpačitě, že vůbec neví, zda na začátku té trapnosti tam Bruner byl. Má pocit, jakoby přišel odněkud později. „Mohl být ale třeba na toaletách, nebo se projít. Kouřilo se, a on kouř nesnášel“, dodávala hned rozpačitě, vědoma si, jak svými slovy nabourává jeho alibi.
      Potom na Měsíčkovu otázku, zda by si mohl někdo z ostatních nebo z personálu pamatovat, zda Bruner byl uvnitř nebo přišel až pak, jen zavrtěla hlavou. Vysvětlila, jak ti dva drželi jen spolu, a o ostatní se příliš nezajímali, a ti zase se nestarali o ně. Nechtěla o tom mluvit u sebe v kanceláři, kam neustále někdo přichází, a tak ho pozvala sem. O jejich rodinách nic neví, ale oba pochází ze stejné vesnice.
      Byla to ta, kam jel Vrba za farářem. Přivítal ho uspěchaný kněz, kterého svým dotazem na výstup Brunera při mši, rozesmál. Hned přiznal, v jakých byl tehdy v rozpacích, a vůbec nevěděl, co má dělat, co odpovědět. Naštěstí mši zachránili někteří chlapi, kteří sebrali Brunera a rychle ho, bez jakéhokoliv přemýšlení vyhodili z kostela ven. „Teprve pak jsem se vzpamatoval, a dokázal přednést z patra kázání na téma – nesuďte, a nebudete souzeni“, usmál se.
      Potom se dali do řeči, a celkem ochotně odpovídal Vrbovi na jeho otázky. Ten se tak brzy dozvěděl, o jeho rodině, o tom, co dělal, když byl malý, jak dobře prospíval ve škole, jak se jeden čas chystal být knězem, ale nakonec z toho sešlo a všechno, co se na vesnici neutají.
      Také o jeho jediném kamarádovi, stejně chytrém a pilném, jako byl on. Rovněž užasl, jak mu kněz řekl o svém věku přes padesátku, a délce služby tady přes dvacet let, hádal mu nejvíc čtyřicet.
      Nakonec se rozpovídali, a Vrba byl pozván i na svačinu, a po ní se zeptal, zda kněz neví, proč Bruner takto vystoupil. Ten nevěděl, ale řekl o jeho rodině, která ještě se Zunkovými žila kus od vsi, na jakési samotě. S ostatními se příliš nestýkali, byli přísní k sobě, i k ostatním. Jakoby se u nich zastavil čas, tak před dvěma sty let. Současný svět jim příliš neříkal, i když vesměs jejich děti byli nadané, a prospívali mezi nejlepšími. On si myslí, někdy se tam něco stalo, někdo zvenku mezi ně nějak zasáhnul, ale neví jak a proč. Bruner se mu potom, asi za dva dny přišel omluvit, ale zdůraznil několikrát, že je to omluva za narušení mše, nikoli za to co řekl. Za tím si stojí, a žádá i jeho, který tu stojí na místě božím, aby se zamyslil nad svým nekonáním a připouštěním počátků a příčin smilstva. Kněz se nevesele zasmál, když znovu opakoval, co a jak mu Bruner řekl. To je vyjadřování jak ve středověku. Oni jsou stále takoví starozákonní, to jsem mu povídal, když ode mne žádal doporučení na studium teologie. Já mu hned se snažil vysvětlit, že být knězem znamená hlavně chápat a odpouštět, a on na mě spustil, „pohoršuje-li tě oko, vyvrhni je, a takto dál. To už ale zacházím daleko“, přestal, a šel Vrbu vyprovodit k autu, kde se ještě chvíli zastavili.
      „Něco, někdy bylo snad s jeho matkou. Ale to jsem tu ještě nebyl“, řekl Vrbovi, který už seděl v autě, přes okénko.
      „Nevíte, zda měl rád historii?“, zeptal se ho ještě Vrba.
      „Vysloveně ji hltal. Zejména rytířské řády. Ty zná asi nejlíp u nás“, potvrdil kněz a při podávání ruky, se zeptal, proč se na Brunera vůbec vyptávají, a dostal neurčitou odpověď.
      Měsíček s Vrbou si řekli, co se dozvěděli, a nakonec se rozhodli zajet znovu za přepadenou dívkou. Byla ale na návštěvě u babičky, a tak se rozjeli za ní, předpokládajíc, že tam bude sdílnější. Když ji našli, viditelně znejistěla, ale pozvala je dál. Babička jim nachystala kávu a odešla na nákup. Měsíček se děvčete přímo zeptal, zda ji tenkrát přepadl Bruner. Uhýbala očima, dlouho mlčela, ale nakonec přikývla. Nakonec se rozplakala, jak Vrba podotkl, proč vše hned neřekla, zachránila by tak patrně život zavražděné Vondráčkové. Nechali ji, teprve až se uklidnila, řekli, co od ní chtějí vědět.
      Nejprve zajíkavě, ale později plynule, vyprávěla, jak se dalo několik mladých křesťanů a křesťanek dohromady, aby bránili úpadku víry a morálky. Byli tady z okolí, ale měli napojení i na další s obdobným názorem, ale bydlící jinde. Postupně však většina odpadla, a zůstali tady jen čtyři, Bruner, Zunek, ona a Pomahač. Mimo ně byl ještě v krajském městě nějaký Lepík, ale toho viděla jen asi dvakrát. Vytvořili kodex cti a morálky, a každý jej musel dodržovat. Kdo jej porušil, byl okamžitě vyloučený, proto jich zůstalo tak málo. Také se rozhodli odstraňovat nemravné lidi, pro které byl vytvořen seznam hříchů zavržení. A když někdo jich spáchal více, neposlechl ani poslední varování a odmítnul se kát, byl odsouzen k smrti, aby nedával špatný příklad. Říkali si rytíři panny.
      Měsíček s Vrbou na ni užasle hleděli, až se jí nakonec zeptali, proč měla být zabita ona.
      „Protože jsem zradila“, odpověděla, jakoby mluvila o někom jiném. A pokračovala, jak se jí jejich počínání přestávalo líbit, a když se tu objevil otec Langr, tak se přidala k němu, protože on shromažďoval lidi, kteří toužili po spravedlnosti a lásce, a jeho společnost se jmenovala „Žízniví po lásce“. Rytíři ji označili za chlípnici, i když s žádným mužem nic neměla, a to byl pro ně jeden z nejvíce zavrženíhodných hříchů. Tak byla odsouzena a Bruner měl rozsudek vykonat. Měla však štěstí, jak už vědí.
      Vykládali dlouho, ještě i v autě, když ji vezli na služebnu, aby s ní sestavili portréty Lepíka a Pomahače. Sestavovat portrét Lepíka už bylo ale zbytečné, protože sledovačka měla již jeho fotografii, na které ho bezpečně poznala. Sepsali s ní všechno, co jim dosud pověděla a potom ji odvezli domů.

XI.

      „To není možné“, křičel Bruner do telefonu. Volal mu Zunek, co se u nich doma včera stalo. Byli tu nějací policisti, vyslýchali jejich šéfovou, faráře a nakonec si prý dojeli pro Martu k babičce, kde byla, a odvezli ji sebou. Bruner vypnul telefon, a přemýšlel, co dělat. Vůbec nic ho nenapadlo. Prohlížel si místnosti, kde bydlel, na všechno vzpomínal, až si ulehčeně oddechl. Není nic, co by ho mohlo usvědčit, ušklíbnul se, když spálil seznamy a popel pak spláchnul do záchodu. Ve svém díle budou moci pokračovat dál. Vyspal se dobře, a ráno se vydal spokojeně do práce, nevědouc o policistovi, který se za ním pomalu loudal.

      Další den ráno ponechal Vodička pro jistotu ještě sledování, a požádali okres o opatrné nalezení Pomahače. Přišlo i povolení odposlechů, a domovních prohlídek. Také přišla zpráva o obrázku, který byl sestaven ze staženin z internetu, doplněn fotografií a přetištěn. Jenže rytíř na obrázku měl tvář otočenou, respektive celé tělo k Panně, a byly vidět jen jeho záda, dlouhé vlasy a klečící nohy. Odpoledne dostali fax z okresu o Pomahači, a večer po poradě se státním zástupcem rozhodnul Vodička, aby pozítří ráno v devět hodin všechny čtyři muže, Brunera, Zunka, Lepíka a Pomahače zadrželi, a dopravili na jejich služebnu. Byly určeny místnosti k výslechu, a policisté, kteří první výslech provedou. Obdrželi i povolení k prohlídce bytů, osobní prohlídce u všech čtyř a odběru srovnávacích vzorků Brunera. Po kontrole všeho se šli vyspat, a konečně spali mnohem klidněji. Jen Vodička do půlnoci přemýšlel, jestli neměl sledování a odposlechy ponechat ještě raději déle, zda by se nedozvěděli více, zejména o spoluúčasti na vraždě u ostatních.
      Příští den se nemohli zbavit napětí. V pravidelných intervalech dostávali hlášení, ale nic nového se po celý den nedozvěděli. Až večer přišel záznam z odposlechů, kde Bruner volal Lepíkovi o nějaké Poláčkové, a ten potom na další den svolával všechny k soudu nad ní. Vodička znervózněl, a poslal Vrbu zjistit za Lucií, kdo ta Poláčková je, a kde bydlí. Hned, jak se vrátil, zabezpečili pro ni ochranu. Mezitím si zajistili pro zítřejší výslechy i znalce z oboru religiozity, a doufali, že na nic nezapomněli.
      Konečně přišel den, který od prvního oznámení o nalezení mrtvé, všichni očekávali, doufali v jeho příchod, a dělali vše pro to, aby ode dne oznámení do dne zadržení, uplynula doba co nejkratší. Ze služeben vyrazily skupiny, které měly jednak přivést podezřelé, a jednak vykonat prohlídky. Jejich hlášení se ozvalo krátce po deváté. Jen skupina, mající provést domovní prohlídku u Pomahače, se ozvala až po desáté, odůvodňujíc zpoždění neochotou civilních osob k účasti na domovní prohlídce.
      Zadržení byli v celách, v místnostech, kde se měly konat výslechy, seděli Vodička, Měsíček a Vrba, každý s ještě jedním policistou. Pomahače měl na okrese vyslýchat Dyba. Konečně dal Vodička povel a služba přiváděla podezřelé.
      Major si nechal přivést Brunera, Zunka přidělil Měsíčkovi a Vrbovi Lepíka. Rozmýšlel, kdo z nich asi povolí první, a beze slova si prohlížel Brunera, který se usilovně snažil o klid, ale očima přejížděl po místnosti. Konečně se podíval na Vodičku, a zeptal se, z jakého důvodu tady je. Vodička lhostejně odpověděl, že potřebují vědět, kde byl před čtrnácti dny ve středu. Dostalo se mu strohé odpovědi, „v práci“. Pokýval hlavou, a zeptal se, zda v práci byl určitě, a zda je ochoten nechat policii odebrat vzorky vlasů a DNA.
      Bruner přestal těkat očima, a usilovně přemýšlel. Potom požádal o advokáta, neboť, jak řekl, si nebyl jist, zda na něj něco nenachystali. Advokáta si zvolil sám, a hned mu zavolal, aby Vodičkovi sdělil, že ten může přijít až za hodinu. Major se usmál, a nechal ho zase odvést do cely předběžného zadržení. Najednou se plesknul do čela, a rozběhnul se k nejhezčí kolegyni, a požádal ji, aby se jela domu převléknout, a vzala si co možná nejvyzývavější úbor. Užasle na něj hleděla, ale po seznámení s případem, povzdechla a jela domů. Vyčkal příchodu advokáta, krátce mu sdělil, proč potřebují Brunera vyslechnout, a nechal je spolu promluvit.
      „Vznesli jste proti němu obvinění“, usmál se jedovatě advokát.
      „Zatím ne. Máme dost času“, odpověděl stejným způsobem Vodička, připomínaje hodinu zadržení.
      Advokát pokrčil rameny, přivedli Brunera a začal výslech. Vodička přečetl Brunerovi pečlivě poučení, a potom k překvapení advokáta, když Bruner podepsal, že byl poučen a poučení rozuměl, a nemá k němu žádných dotazů, ani žádosti o vysvětlení, se znovu zeptal, kde byl před čtrnácti dny ve středu, a dostalo se mu stejné odpovědi, že v práci. Nechal vše zapsat, a jak zapisovatelka ustala, obrátil se smutně na Brunera.
      „V práci jste nebyl. Byl jste v Hrusicích“.
      „Tak co se ptáte, když si myslíte, že to víte. Já ale říkám, že jsem byl v práci“, snažil se Bruner ještě o vzdor.
      Sotva dopověděl, ozvalo se zaklepání, a hlásila se převléknutá kolegyně. Vodička viděl, jak sebou Bruner trhnul, pomyslil si, že udělal dobře, a nechal zapsat do protokolu, že do této doby přítomného podpraporčíka vystřídala rotná Hábová.
      Po doplnění protokolu Vodička pokračoval, „byl jste v Hrusicích. Dojel jste tam autobusem, u restaurace na Zavadilce sebral kolo, a na něm dojel do parku u nádraží. Tam jste zavraždil uškrcením rukama Marii Vondráčkovou“.
      Bruner zatěkal očima, a nakonec jimi ulpěl na advokátovi. Ten kývnul a požádal o přerušení výslechu k další poradě se svým mandantem. Po souhlasu Vodičky a zápisu o tom, přešli oba do vedlejší místnosti, kde zůstali skoro půl hodiny. Po návratu advokát oznámil, že je Bruner ochoten vypovídat a vše uvést na pravou míru, a on si dovoluje to považovat za jednání ve smyslu ustanovení § 33, písm. k) trestního zákona, tedy pomoc při objasňování trestné činnosti, případně i další polehčující okolnosti, jak se pozná při vlastním výslechu. Vodička kývnul, a vyzval Brunera k výpovědi.
      Ten, zprvu útočně, ale potom stále klidněji je seznámil, jak s prvním nedokonaným pokusem, tak i s provedením vraždy před čtrnácti dny. Vše vlastně začalo před několika léty, kdy on, a jeho kamarádi Zuna, Lepík a Pomahač dospěli k názoru, pokusit se spasit svět. Ten svět, kde stále více vlivu získával Satan, zejména prostřednictvím a pomocí necudných žen.
      „I tady je máte“, najednou vykřikl a ukázal na Hábovou.
      Chvíli se třásl, ale pak pokračoval dál. Chtěli Satanovi v tom bránit, právě potlačováním a likvidací jeho pomocnic. Tak ho mohli nejlépe zasáhnout. Začali ženy dělit na ty, které žijí v souladu s přikázáními a evangelii, a na ty, které jsou s nimi v rozporu. Rozlišení pro ně bylo poměrně jednoduchou záležitostí. Za poznávací znamení si vytýčili jejich oblékání, a zda mají nebo se pokouší získat více mužů, a tak je přimět ke službě Satanovi.
      Vodička na něj udiveně hleděl, snažíc se ho pochopit. V duchu se sám sebe ptal, zda opravdu žijí na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Tázavě stočil oči k advokátovi, který jen pokrčil rameny a významně pozvedl obočí. Určitě založí obhajobu na nepříčetnosti, pomyslel si a poslouchal dál.
      Ti čtyři mladí muži založili rytířský řád, který nazvali „rytíři panny“, a sepsali kodex, kterým se měli řídit nejen oni, ale podle něj i posuzovat ostatní. Snažili se získat další, ale bylo to vždy jen nakrátko. Vydrželi jedině oni čtyři a delší dobu i Marta, která však později sama zradila, protože podlehla svodům ďábla, když se u nich ukázal, předstírajíc učení o lásce.
      Sešli se, a odsoudili ji k smrti, protože, i když se ničeho proti kodexu nedopustila, aspoň o tom nevěděli, mohla zradit jejich řád, a Satan by tak nad nimi získal výhodu. Pak losovali, kdo vykoná ortel, a osud určil jeho. Hanebně však zklamal, protože se v něm probudila ničím odůvodněná lítost, a musel utéci, protože jí běželi na pomoc další přisluhovači ďábla, které by nepřemohl.
      Potom se již připravil daleko lépe, ale Satan ho předešel, a nechal odsouzenou chlípnici umřít při autonehodě. Teprve až třetí úkol se mu zdařil po přípravě trvající skoro dva měsíce. Tu ženu vybrali z počítače v seznamovací kanceláři. Při údržbě a opravách si přehrával poštu a údaje jím vytypovaných žen, které si pak přehrávali s ostatními rytíři. Nakonec vybrali ty nejhorší, a pak z nich jednu odsoudili. Po vykonání rozsudku vybírali další.
      Napil se ze sklenice, přehlédnul přítomné, aby zjistil, zda chápou jeho poslání. Viděl jen nevěřícné a odsuzující pohledy, a nyní již nejistě pokračoval dál. Odpovídal Vodičkovi na otázku, jak vlastní čin provedl.
      Využil své vědomosti o její schůzce v 12,30 na nádraží s Pirklem, a znalosti cesty, kterou mu půjde naproti. Byl v parku dříve, a jel proti ní tak, aby musela uskočit. Jak předpokládal, tak se v tom místě dostala do výmolu a upadla. Seskočil z kola, omlouval se, ptal se, zda jí nic není, a přitom ji chytil za krk. Nejprve překvapením ztuhla, ale pak se začala bránit, ale dlouho nevydržela. Potom ji odtáhnul stranou, aby na ni nikdo u cesty nepřišel. A když viděl na jejím krku křížek, připadalo mu to jak výsměch, a utrhnul jej. Urovnal na ní šaty, chtěl ji ještě přikrýt větvemi, ale slyšel hlasy ženských, co byly na borůvkách, Tak toho nechal, a běžel na zastávku za městem, aby nejel vlakem z místa. Nakonec, ale šel do další vesnice a odjel tam odtud autobusem.
      „Vy mě tu teď týráte, ale jednou poznáte, že jsem chránil i vás“, ukončil Bruner výslech.
      Vodička s Brunerem a advokátem ještě projednal prohlídku jeho bytu, těla, obuvi a dohodli se i o datu provedení vyšetřovacího pokusu. Nechal Brunera odvést do laboratoře, zavolal státnímu zástupci, a nechal sepsat usnesení o obvinění, které předal Brunerovi, advokátovi, poslal státnímu zástupci, zároveň s podklady pro návrh vazby. Naplánoval přeslechy všech svědků po vznesení obvinění a stanovil znalce z oboru psychologie a psychiatrie, a poslal jim usnesení o zpracování znaleckých posudků. Přehlédnul vše, zda nic nezapomněl, a odhadnul, že tak za měsíc, za dva by mohl provést seznámení s výsledky vyšetřování, a potom celou věc postoupit státnímu zástupci. Ulehčilo se mu, případ byl vyřešen, ale spokojený nebyl. Byla to další zbytečná smrt.
      Pak zavolal ostatním, jak dopadli se zbylými členy té čtyřky rytířů. Těžce pokýval hlavou, když slyšel o vznesení obvinění a návrzích na vazbu, a řekl, ať se u něj staví, než půjdou domů.
      Udělal kávu, a smutně se díval na Měsíčka, který přišel poslední, a hned ve dveřích spustil, „škoda, že nejsme zedníci, dívali bychom se teď na dostavěný dům“.
      Vodička přikývnul, a připomněl, aby se zítra dostavili v sedm, protože v půl osmé mají být u podplukovníka. Ten byl konečně spokojený, a netajil se s tím. Večer s nimi zašel na pivo, aby konec oslavili. Ale vypili každý jen jedno, a rozešli se domů.
      Potom už probíhalo vše mechanicky. Přeslechy po obvinění, zpracování znaleckých posudků, které končily konstatováním, že rozpoznávací a volní schopnosti všech obviněných byly jen nepatrně sníženy. Podání stížností advokátů a zpracování nových posudků, které prakticky uvedly totéž. Seznámení s výsledky vyšetřování, spisem, který měl několik set stran. Podání obžaloby a soud, který přes poukazování advokátů na zřejmé narušení normálního vývoje nyní už obžalovaných v dětství, uznal je vinnými, a uložil tresty podle míry zavinění ode dvou do patnácti let, co odvolací soud potvrdil.

© Ivan Jordák, srpen 2014