Obsah této sekce

Lebonova cena

      V Kozlovském království byla vždy veliká sláva, když se udělovala v sále zrcadel na trůnním hradu Lebonova cena za nové, významné a neopakovatelné přínosy v oblasti publicistiky, politiky, literatury, práva, filosofie, ekonomie a dalších humanitních věd v uplynulém roce, udělovaná panovníkem pro tento rok. Protože její název byl nezapamatovatelný, užíval se v hovorové řeči většinou její zkrácený název Lebonova cena za žvanění, a v hospodách se jí říkalo Lebonka, žvanilka.
      Už i samotné pozvání všech pěti kandidátů, nominovaných tajnou radou krále, zvyšovalo napětí těch, kteří vše sledovali, a ve své většině také sázeli na vítěze. Král z nominovaných pak vybral toho nejlepšího a nejoddanějšího trůnu a královskému rodu, kterému pak zavěsil kolem krku zlatý řetěz s rubínem.
      S cenou byly spojeny i další požitky a odměny. Nositel se stal tajným královským radou s právem nosit zlatý řetěz s rubínem při všech státních svátcích a veřejných vystoupeních, pobíral důchod ve výši průměrného platu, byl povýšen na rytíře a mohl požádat kdykoli o přijetí králem.
      Měl ale i povinnosti. Vystoupit v horní sněmovně s děkovným projevem králi do třiceti dnů od udělení ceny, a potom dvakrát ročně vystoupit na některé univerzitě v království. Cenu bylo možné udělit jedné osobě několikrát. Záleželo na tom, aby si udělení dokázal král sám sobě zdůvodnit, a stejně tak, tajná rada nominaci. Například švagr krále, bratr královny vévoda z Pijavic, dostal cenu desetkrát, naposled rok předtím než došlo k převratu, a on přestal být předsedou vlády.
      Ovšem letošní rok bylo udělení ceny vystaveno nezvyklé pozornosti obyvatel království. Vloni došlo k úspěšnému převratu pod vedením knížete Rumrajcha, všude známého demokrata a nesmírně osvíceného člověka. Ten po několika dnech váhání sice cenu ponechal, ale podmínky jejího udělení včetně nominace na ni výrazně změnil. Původně ji chtěl zrušit, vždyť jedno z ústředních hesel převratu bylo, „není nám třeba vyznamenávání“. Poradci mu ale potom vysvětlili, že každý stát musí mít nějakou cenu, aby elita národa měla po čem toužit. Také občas někdo přijede na státní návštěvu, a co shánět na poslední chvíli. Nezbylo než Lebonovu cenu nechat, ale o jejím udělení už nerozhodoval panovník.
      Protože byl kníže Rumrajch zapřisáhlý demokrat, a také by bohužel nemohl udělit cenu sám sobě, předal svoji pravomoc v této věci výboru pro její udělování, jehož sto členů bylo voleno vždy na pět let. Zasedali celý rok, zkoumaje komu udělit cenu, protože nyní mohl navrhnout na její udělení kdokoli kohokoli. Vlastní udělení pak provedl předseda výboru, a pokud by dostal cenu on, tak tajemník, aby se odstranily všechny pochybnosti o tom, zda cena byla udělena opravdu tomu nejlepšímu.
      Lebonova cena měla nyní tři stupně. Podmínkou pro udělení prvního a druhého stupně bylo udělení třetího. Mohlo stále dojít k jejímu udělení vícekrát. S cenou byly dále spojeny požitky a odměny, samozřejmě jiné než dosud. Bylo zrušeno jmenování tajným královským radou, protože tato rada byla rozpuštěna. Místo toho byl jmenován obráncem svobody a demokracie, a stal se členem veřejného spolku stejného názvu, zřízeného nejen k účelu, uvedeného v jeho názvu, ale i k postavení zařízení, kde se členové mohli scházet, popovídat si a něco popít a sníst. Pobíral nyní plat, nikoli důchod, a ten ve výši dvojnásobku průměrného platu. Protože inflace nabírala na obrátkách, nebylo to zase tolik. Trvalo povýšení na rytíře a právo požádat krále o přijetí. Kvůli tomu, že král byl svržen a místo něj panoval kníže, toto právo tak nějak samo zaniklo, ale kdo by se zabýval malichernostmi. Místo práva nosit zlatý řetěz s rubínem, byla ve třetím stupni povinnost jej nosit, stejně jak ve druhém zlatý řetěz s rubíny a v prvním zlatý řetěz s diamanty.
      Byly to opravdu výrazné změny a signalizovaly celému světu, kudy a kam se bude země nyní ubírat. Změnu i potvrzovalo postavení nového rozsáhlého areálu pro udělování ceny, protože nadále už nestačil zrcadlový sál trůnního hradu, kam se nemohl dostat nikdo z lidu, a tedy pak neexistovala veřejná kontrola, co podle nové ústavy nešlo dopustit. Proto prvnímu udělování těchto cen po novu, byla věnována velká zasloužená pozornost.
      Po celé zemi se rozjeli heroldi a zvěstovatelé, kteří měli všechno poddaným vysvětlit, hlavně přednosti a výhody změn. Na každém místě byli tak dlouho, než většina lidí nepochopila, o co vlastně jde. Každý z poddaných dostal knihu profesora Kýbla „Lebonova cena kdysi a nyní“. Ty nakoupil stát za peníze zkonfiskované Rumpálovi, aby knihy mohli dát lidem zdarma. Lid to přivítal, přesto že ve většině po přečtení prvních stránek používal knihu ke zcela jiným účelům, než byla určena. Proto druhé vydání knihy bylo tištěno již na odpovídajícím papíře tomu dalšímu účelu. Profesorovi Kýblovi to nevadilo. Byl skromný, a když dostal dobře zaplaceno, bylo mu srdečně jedno, zda jeho dílo někdo čte nebo užívá jinak. Proto byl také mezi těmi, co byli jako první navrženi na novou Lebonovu cenu třetího stupně, jak zněly podmínky jejího udělování.
      Další významnou kandidátkou na udělení ceny byla učitelka Prošková. Jednalo se nejen o učitelku, ale i významnou kritičku a literární vědkyni. Dokonce složila i několik básní oslavujících v té nebo oné době významné muže a ženy království. Byla tak vynikající, že po různých odhaleních nebo převratech, dokázala během několika málo dnů upravit starší básně odpovídajícím způsobem a zorganizovat odstranění starších výtisků a vydání nových. Dělala to z lásky dětem, nechtěje jim plést hlavu rozpory nejen v poezii, ale ani v politice. Při těchto výměnách nezapomněla ani na své kritiky a sborníky o literatuře. Díky své rodině, vlastnící již po několik generací největší nakladatelství v zemi, dokázala stáhnout vše, co bylo vydáno výměnou za nová díla, ke kterým jako prémii přidávali vždy nějaké nedostatkové zboží. Díky nejmodernější technice v tiskárně, ale také informacím ze všech politických skupin, dokázali jako první vydat díla v souladu s právě vládnoucím názorem.
      Třeba v současné době to byly od Proškové dvě studie, první „Díla profesora Kýbla“ a druhá „Ovlivnění literatury bojem knížete Rumrajcha za svobodu“. Obě tyto studie, nezbytné nyní pro všechny školy, nakladatelství, redakce, správní úřady byly vytištěny v potřebném nákladu a během týdne rozprodány a dodány příjemcům. Všechny knihy měly i úvody napsané Kýblem a stejně i Rumrajchem, a vedle úvodů i kritiku, kterou napsali titíž, ale každý ke knize, která se zabývala tím druhým. Samozřejmě jim byla za tuto vyčerpávající práci poskytnuta řádná odměna, k jejich úplné spokojenosti.
      V první řadě byl nominován kníže Rumrajch. Nešlo ani tak o jeho díla, již řadu let uváděná v různých salonech a čtená pod lavicí. Jednalo se hlavně o to, čeho byl představitelem. Jak si počínal, nebo co uváděl ve svých spisech, nebylo až tak důležité. Záleží pak na kriticích typu Proškové, co napíší o obsahu a cíli jimi zkoumaného díla a filosofech typu Kýbla, který stavěl na axiomech, že je lepší vést diskuzi o ničem než o něčem, protože se tak vyhneme sporům při dokazování. A druhý, každý filosof se má vyvarovat předávání konkrétních dat, protože skutečna fakta by bránila jeho pochopení.
      Po převratu pak každý filosof, literární kritik, ale i třeba učitel, politik, publicista a rovněž i úředník považoval za nutné se sám vyjádřit k některému dílu knížete Rumrajcha. Podle jeho schopností, rovněž i možností si zaplatit vydání se v zemi objevily sta a sta vydání kritik, vzpomínek, hodnocení a studií. Díky tomu byla tato díla k dostání kdekoli a kdykoli a významný ekonom Babral už jen pouze srovnáním dostupností děl Rumrajcha a studií o nich včetně kritik o jeho dílech před revolucí a po ní, zcela jasně a nevyvratitelně prokázal, kolikrát se mají nyní lidé v zemi lépe než dříve. Proto i Babral, byl nominován na Lebonovu cenu, jako kandidát za ekonomii.
      Posledním kandidátem se stal Skuhral, komorník svrženého krále Rumpála. Spolupráci, spíše službu u něj popsal v dílku „My dva a království“. V ní popisoval svůj těžký život po dobu dvaceti let, kdy sloužil Rumpálovi jako první komorník. Jak byl pronásledován a rovněž trýzněn a šikanován druhým komorníkem, který chtěl získat jeho místo, a co mu dalo práce druhého komorníka pak nalézt v řece, do které nešťastnou náhodou spadnul, při výletu pro pracovníky královské kanceláře a dvora. Bohužel tím jeho šikana nekončila, naopak zesílila, protože tajná rada krále Rumpála vznesla proti němu podezření o zavinění pádu druhého komorníka do řeky, zneužívaje výpovědi dalších výletníků, kteří jeho pokus o zachycení padajícího, byli donuceni líčit naopak, jako jeho sražení.
      Konečně nastal ten slavný den, kdy měla být cena udělena. Vše bylo připraveno, pozvaní již seděli na svých místech, dovezeni limuzínami. Mezi jejich lóžemi pobíhali číšníci a servírky, nabízející jim občerstvení. K areálu pak směřovaly davy lidí, kterým se podařilo sehnat na udělení Lebonovy ceny vstupenku, která byla samozřejmě slosovatelná. Areál byl zaplněn do posledního místa, už půl hodiny před začátkem a pro ukrácení dlouhé chvíle přítomných jim byl na obrovitou video krychli promítány filmy, až do doby příjezdu knížete Rumrajcha s jeho svitou.
      Jak se objevil v hlavním vchodě, vypukl v areálu frenetický potlesk. Lidé byli nadšením bez sebe, několik dam dokonce omdlelo. Předseda spolku obránců svobody a demokracie se stále nemohl dostat k vyslovení zahajovacího projevu, a sháněl se po tajemníkovi, aby dav utišil. Ten nebyl k nalezení, neboť ve své kanceláři, kde ho nikdo v tak slavnostní den nehledal, stále jednal se Špinavcem, předsedou správní rady a.s. „Jak zavoláte, tak dodáme“. Hádali se o ceně jásotu poddaných, souvisejícím s předáváním Lebonovy ceny. Špinavec chtěl cenu v částce 200 000,- zlatých pesos a tajemník nechtěl dát více než 150 000 stříbrných pesos. Už sklouzli k vzájemným výhrůžkám a invektivám.
      „Lidé jásají i bez vašich lumpů“, ječel tajemník.
      „Protože jsme každého, kdo nejásal, seřezali“, opáčil Špinavec s úsměvem, a pokračoval, „můžu vás rychle přesvědčit“, a telefonem komusi zavolal.
      Ani ne za 10 vteřin se v televizním přenosu z dění v areálu, ozvalo pískání, skandované fuj, fuj a požadavek ukončení celé slavnosti. Nyní i tajemník pochopil, že ani on, dokonce ani předseda nejsou těmi, kdo slavnost řídí a nabídku změnil na zlaté pesos. Špinavec, každým coulem gentleman, přijal, protože 50 000 nebylo tak mnoho, aby je nezískal snadno jinak.
      Předseda mohl konečně uvítat přítomné, vzpomenout významných událostí historie, jen tak mimochodem se několikrát zmínit o sobě a svém spolku. Představit na konci projevu všech pět kandidátů, a vysvětlit proč a kým byli nominováni. Potom byla zahrána hymna, síla zvuku reproduktorů byla zvýšena a předseda zvoláním ohlásil, že Lebonovu cenu třetího stupně obdržel kníže Rumrajch, a pozval ho na pódium k jejímu převzetí a pronesení několika slov.
      Po více než hodinovém projevu, začal dav tleskat a knížete přerušil. Skandovaně provolával jeho jméno několik minut, vědom si toho, že každopádně je skandování kratší než zbytek projevu. Knížeti z takového projevu obliby a lásky vstoupily slzy do očí a dokázal už jen lidu mezi vzlyky poděkovat.
      Jakmile se u mikrofonu objevil opět předseda, areál ztichl, vyslechnul předsedovo poděkování a lidé se řadili do zástupu, očekávaje odměnu za projevené nadšení a ovace. U východu dostal každý balíček, který měl rozbalit až doma. Před zastávkou veřejné dopravy se válely balíčky těch, kteří neposlechli a rozbalili balíček hned, chtěje vědět, co v něm vlastně je. Množství rozbalených balíčků prozrazovalo, že nebyli až tak příjemně překvapeni, jak očekávali před rozbalením.
      Cena byla předána, projevy proneseny, hymna a slavnostní fanfáry zahrány, slavnost mohla být důstojně ukončena.
      „Přes všechno, co proběhlo, myslím, že můžeme být nakonec spokojeni“, pronesl pateticky předseda, vstupující do řídící místnosti, kde už seděli tajemník, kníže Rumrajch, velitel jeho ochranky, několik asistentů, profesor Kýbl, kritička Prošková, komorník Skuhral, ekonom Babral a Špinavec se svou gorilou.
      „Myslím, že vám máme za co děkovat“, přejel tajemník všechny zářícím pohledem, konče u předsedy, kde ale také začal, a ostatní se přidali, vyjma Špinavce, kterému nějaký jeho podřízený šeptal cosi do ucha.
      Když podřízený odešel, od gorily se mu dostalo informace, o čem byla řeč. Pokýval hlavou, popřál Rumrajchovi k udělení ceny, ostatním k nominaci, uznale se vyslovil o předsedovi i tajemníkovi, a pak pronesl něco, co ostatním vzalo dech.
      „Když to vezmu kolem a kolem, tak příští rok udělíte, tady knížátku, cenu I. stupně a mně cenu III. stupně. To je možné, ne?“
      „Možné to je“, připustil velmi tiše předseda.
      „Ale to přece…“, vyjekla Prošková, která si myslela, že příští rok je na řadě ona. Stačil však jediný úsměv gorily, aby jí bylo jasné, že tomu tak vůbec není a pořadí závisí na jiných schopnostech, a proto jí i profesoru Kýblovi už hučel v hlavě název studie o vlivu muže z lidu, protože nevěděli, jak jinak přijatelně nazvat Špinavce.
      Předseda a tajemník přemýšleli o důvodech pro udělení ceny. Ne těch skutečných, ale těch, které budou vyřčeny při předávání ceny a poskytnuty k dispozici tisku. Ještě, že na to budou mít skoro rok času, a udělování Lebonovy ceny bude pokračovat dál.

© Ivan Jordák, srpen 2016

Dilema Jindřicha Škopa

      Jindřich Škop se jako každý večer dostal s mnichem do hádky. Taky byl mnich schovaný u něj už řadu dní. Hádali se stále o to samé, o válku. Tedy, kdo je vinen za její počátek. Zuřila už tady v Čechách, sice s nepatrnými přestávkami, bezmála dvacet let, a konec byl stále v nedohlednu. Údajně uzavřeli nedávno Habsburkové se Sasy mír. Zapomněli o tom patrně ale zpravit vojáky, kteří stále bloudili krajem, jak z jedné, tak i druhé strany. Odnesl to vždy sedlák, někdy i měšťan, málokdy, až na tu exekuci na Staroměstském náměstí v Praze, nějaký šlechtic nebo prelát.
      Tady měli sice zatím štěstí, statek svobodníka Škopa byl mezi Mšenem a Kokořínem ukryt na okraji lesa, v jednom z údolí, chráněného potoky, ale také i rašeliništi a mokřady, z kterých místy zcela protimyslně se vynořovala skaliska plná křovin. Na první pohled ukazoval kraj svou nehostinnost, nemožnost si tu zajistit obživu. Jen velmi sporadicky se tu objevila zvěř. I ptáci ustali ve zpěvu a rychlým letem se vraceli, pokud sem větrem byli náhodou zaneseni. Co by tu pak měl pohledávat voják? Snad úkryt, když prchal před přesilou. Ovšem z úkrytu se tady dobře mohla stát i past. Proto se procházející jednotky raději místu vyhnuly a nepátraly, co je za ním. Pro tuto dobu dobrý kraj. Nenaříkali už, co by při vynaložené dřině dokázali sklidit v širém kraji, jako před válkou.
      Mnicha, tehdy s prostřelenou nohou, a dalším mnichem, sem dovedl bratr snachy Jindřicha, na přání tamějšího kněze, aby se tu ukryli. Mniši narazili na saskou hlídku, jeden z nich byl zraněn, ale podařilo se jim uniknout, a u faráře ve vsi našli pomoc, když je ten hned poslal k němu, spoléhaje na Škopovu snachu. Jako vždy se farář se starostí vyrovnal, že ji přenesl na jiného. Protože matka snachy byla v kostele, nebo na faře, pečená, vařená, předpokládal, že i on bude mít radost z důvěry, kterou k němu má. Nakonec, co mohl Jindřich dělat. Od vydání císařských nařízení byli všichni katolíky a podle poučení pro vikáře a soudního nařízení arcibiskupa Harracha byl každý povinen plniti, co po něm kněz požadoval. Škopovi tu byli na svobodném statku již čtvrtou generaci, a on si přál, aby i ještě další generace po jeho synovi tady žili. Proto i druhého mnicha zavedl do Litoměřic, a byl rád, že se ho zbavil. Mít neznámého člověka u sebe v této době vždy vyvolávalo nebezpečí.
      Vojáci všech armád byli nemilosrdní, znali spoustu prostředků k donucení kohokoliv, aby vyzradil, co potřebovali vědět. A jejich největší starostí v této době byla kořist, jídlo a ženské.
      Stále více se na první místo dostávalo jídlo, protože už i armády mlely z posledního. Není to tak dávno, co po kraji mniši ve stejných kutnách spolu s dragouny zjišťovali, jak sedláci plní císařská a církevní nařízení. Hodně sedláků si ještě nyní léčí mrzačené prsty, zbitá záda, staví zbořené pece a seče trávu pro dobytek, aby mu měli co dát místo dragouny sebraného krmení, připraveného na zimu. Stejně jejich ženy a dcery úzkostlivě počítaly dny, zda nebude mít chvilka, kdy je vojáci zatlačili do kouta, aby se s nimi potěšili, následky. Chelčický měl pravdu, že se sedlákům jen smějí a nechají se jimi živit, pomyslel si Jindřich, nevraživě hledící na mnicha, když se ten nyní rozmluvil o kacířích a té ohavné rebelii, za kterou nyní všichni trpí.
      Neměl však odvahu něco namítat, když mnicha neznal. Jen ty tři týdny, co ho léčili. Jeho druha zavedl hned druhý den do Litoměřic, a podle jeho přijetí poznal, že mnichem asi nebyl, a pokud ano, tak určitě ne prostým. Když se tehdy objevili, tak ten mnich, prosil o pomoc, jak nějaký žebrák a slibů vyslovil za celé bratrstvo žebráků. Za sebou táhl koně, na kterém měl uvázaného zraněného druha, který tu zůstal. Přes všechny sliby ho v Litoměřicích potom poslal do čeledníku a nějaký klerik mu donesl váček se změtí bílých grošů, haléřů, feniků a také mu v zastoupení, koho neuvedl, požehnal. Po odplivnutí nad tím mávnul rukou. I kdyby jim nedal nic, o nemocného by se postarali.
      Na okamžik se mu prohnalo hlavou, jako již tolikrát, nejlepší by bylo ty nezvané hosty ponechat jejich osudu, nebo jim pomoci do hrobu. Ale dosud měli, vyjma bratra Matěje, tolik štěstí, že tu na statku znali válku jen z doslechu, a z toho, co viděli při cestě okolím. A tak stále dodržovali, stejně jak jejich předci, všechna boží přikázání, páté nevyjímaje. Proto jel do Litoměřic s prvním a staral se o léčení druhého. Ten, jak se mu rána díky bábě a sestře Anně hojila, byl stále pánovitější. Všechny úspěchy císařské strany byly z boží vůle, neúspěchy jen přechodným vlivem satana. Postupně dospěl k tomu, že tady na statku zastupuje Boha a musí udělat vše pro zamezení vlivu satana na lidi, kteří zde žijí.
      Jindřich Škop, hospodář vůbec nevěděl, co se honí mnichovi hlavou. Podráždění mnicha, jež končilo peskováním hospodáře, jeho rodiny i čeledi, přičítal bolestem ze zranění a mrzutosti, že se odtud nemůže dostat. Naopak vlídná slova, kterými je jindy zahrnoval, vděčnosti za péči, kterou mu poskytovali. Dopouštěl se obvyklé chyby, kdy člověk soudí jiné podle svých zásad a zvyklostí, ani v nejmenším neuvažujíc, že jiní staví na něčem zcela jiném.
      Pro mnicha nic jiného než boží vůle, tak jak ji chápal on, dle pokynů svých nadřízených, vůbec neexistovalo. Z boží vůle se srazil s nepřátelskou hlídkou, byl zraněn a dostal se sem na statek. Tady bylo jeho místo, a on byl povinen po celý mu zde k pobytu určený čas, působit k větší slávě boží a jediné samospasitelné římskokatolické církve. Bolest ze zranění, nemoc, obtíže, náhoda, štěstí, milosrdnost lidí nic neznamenalo, byla to jen slova označující zkoušky, kterým byl vystaven. Stejně jako hospodář a jeho lidé. Když se sem dostali, hned první den jim bylo poskytnuto znamení, že bude pokračovat na již připraveném poli. Přímo proti dveřím visel na stěně krucifix, růženec a obraz Panny Marie. Podívali se tehdy s nadřízeným, kterého provázel do Litoměřic, s úsměvem, neb bylo zřejmé, že doba zkoušek pominula a začíná doba boje a vytváření základen pro budoucí časy. Stejně, jak hospodář, i on soudil podle svých zásad a zvyklostí, vštěpovaných mu od složení slibu v klášteře. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že projev víry na stěně je projevem pouze hospodářovy snachy, které to hospodář povolil, aby se u nich cítila dobře, jinak tomu nepřikládaje žádný význam.
      Chtěl pokračovat ve sporu o příčinách války, jako každý večer, když se vřítil do místnosti syn hospodáře Václav a křičel na mnicha, aby zmizel, protože sem už po louce jede vojenská hlídka Sasů s pastorem. Poprvé se stalo, že mnich ztratil řeč, ani nepronesl obvyklé, „mějte to za vůli boží“. Začal lapat po dechu a naříkat na bolavou nohu, žádaje je o jeho schování před těmi Sasy, doprovázejícími pastora. Jindřich s Václavem ho vzali a donesli zadním vchodem do sklepa, a rychle se vrátili zpět. Václav zůstal v síni a Jindřich zbavil krucifix růžence a odnesl i obraz Madony. To už jeden jízdný bušil na dveře. Z nich vyšel Jindřich, a houknul na ně, co chtějí.
      Vojáci na sebe rozpačitě pohlédli, že sedlák neprojevil ani nejmenší známku strachu. Když ale v duchu srovnali svůj počet, čtyři jízdní, s pastorem pět, s rozlehlostí statku a odpovídajícím tomu počtem čeledi, dobře jim nebylo. Věděli také, že povolnost a smířlivost sedláků se vším, co po nich chtěli, den za dnem mizí. Místo ní se stále častěji měnili ve vzteklé, nenávistné, životem pohrdající protivníky, nenechající si nic líbit, a odpovídající na ránu ranou. Jen ti zcela nejstarší z armády vyprávěli o dobách, kdy stačilo jednou zavolat a sedláci se mohli přetrhnout ochotou vyhovět, doufaje, že budou ušetřeni běd. Kaprál, hlídce velící, udělal posunek na pastora, vždyť tu byli stejně, hlavně kvůli němu.
      „Chtěli bychom koupit nějaké jídlo a požádat o nocleh“, začal pastor. „Zítra ráno pojedeme dál, když už je v Praze uzavřený mír“, pokračoval smířlivě, doufaje nejvíce ve zmínku o míru a s úlevou se díval na tvář Jindřicha, z které se vytratila původní zloba.
      „Tak mír, říkáš. Mezi kým, jsi už neřekl. Byl u toho někdo z nás“, ušklíbnul se. Ale nakonec mávnul rukou a zavolal na syna, aby ženské ohřáli více kaše, a dali k ní i kousek slaniny pro pět lidí. Potom prohlédnul koně, a když nejevili žádné známky vozhřivky, kulhavky, ani jiné nemoci, poručil pacholkům, aby je zavedli pod kolnu a dali jim krmení a nápoje.
      Kaprál, když viděl pacholky a ostatní čeleď, která se najednou objevila na dvoře, se uznale na pastora usmál. Uvědomil si, že by neměli ani tu nejmenší šanci. Pár by jich možná vzali sebou, ale to by nikomu z nich život nevrátilo. I on vsadil na smír a zeptal se, co jsou dlužni za jídlo a nocleh, přemítaje, co dá místo peněz, když jich nebude mít tolik, co si sedlák řekne a doufal v nějakou dohodu.
      „Sami nic nemáte“, mávnul Jindřich rukou, přehlížeje je. Krátký pohled stačil k poznání, že mimo těch herek, které nazývali koňmi, a pospravovaných obleků a bot, nic, co by mohlo mít nějaký užitek, nemají. Kaprál si oddechl a vešel za pastorem do stavení a za ním jeho vojáci, žertující a smějící se, když vše tak dobře dopadlo. Po dlouhé době se zase pořádně nají a též v klidu vyspí. Hned po přežehnání jídla pastorem se do kaše a slaniny pustili tempem, které vyvolalo obdivný údiv čeledi. Ten za chvíli vedl k narážkám na žroutství vojáků a jejich odpovědím, dobírajícím si čeleď a vůbec lidi na venkově. Ale vše bylo žertem, jakoby k jídlu přidávali koření, aby bylo chutnější a stravitelnější. Když si kaprál utřel po večeři mastnou pusu, a prohlásil, že se tak dobře ještě od začátku války nenajedl, povytáhli se i mužská čeleď, nemaje na tom vůbec zásluhy. Ženské se rozzářily a Anna, sestra Škopa, smutně prohodila, „je vám té války, chlapi, vůbec třeba?“.
      Ti se podívali po sobě, pokrčili rameny, a až po chvíli kaprál přiškrceným hlasem ze sebe vypravil, „my jsme si ji nevymysleli. Já jsem sedlář z Pirny, a raději bych dával dohromady postroje. Ale vévoda rozhodnul jinak“.
      Přidali se i zbylí tři, z nichž jeden byl sedlák, odvedený ze svého gruntu násilím a dva byli tovaryši, dokonce z Ústí, kteří se nechali zverbovat. Nikdo z nich stav vojenský nechválil, spíš mluvili o strastech, které po dobu služby zažili.
      Stěžovali by si patrně ještě dlouho, kdyby je nepřerušil pastor, „svoboda víry vás nikoho nezajímá?“
      Nastala odmlka, vojáci i čeleď se dívali po sobě. Někteří nevěděli co říci, jiní se báli něco říci. Pastor, když ticho trvalo neúnosně dlouho, sebou zavrtěl a potom vzpomenul počátek války v osmnáctém roce, která začala kvůli utlačování protestantů katolíky. Připomněl zbourání evangelického kostela v Hrobech pražským arcibiskupem a zavření luteránského kostela v Broumově tamějším opatem. Popravu českých pánů a měšťanů v Praze. Zákaz všech náboženství, vyjma katolického. Vypovězení jejich příslušníků ze země a řadu dalších protivenství, která se stala. Potom vzpomenul života Krista a evangelií, vybíraje sdělení, která by měli všichni následovat.
      Vojáci i čeleď měli náhle neustále sílící pocit viny, že byli tak lehkovážní a události, které je poslední léta provázeli, brali jen z hlediska působení na ně. Vůbec se nezabývali jejich širším dosahem, jak jim nyní pastor vysvětlil. Někteří se začali stydět a sklopili hlavy. Jiní by chtěli něco k tomu říci, ale marně hledali slova a tak raději mlčeli. Ve většině začali myslet na spaní, ráno budou vstávat brzy, začíná senoseč a vojáci si přáli dojet aspoň do Liberce.
      Jindřich si prohlížel jednoho po druhém, dumaje, co si asi každý z nich myslí. Při pohledu na pastora, bezděky porovnával jeho řeč se slovy mnicha, která tu slyšel každý večer. Jaký byl mezi nimi rozdíl? Stejnými slovy a citáty odůvodňovali svoji pravdu. Kterého z nich je tedy pravda pravá? A najednou dostal nápad.
      „Kaprále, když tě udělali vojákem, ptali se tě na víru“, a stejnou otázku po kaprálově záporné odpovědi položil i zbylým vojákům, kteří odpověděli stejně záporně, jako kaprál.
      „Za co mají tedy bojovat“, obrátil se na pastora, který ale jen pokrčil rameny.
      Jindřich si chvíli pohrával s myšlenkou, zda nepřivést mnicha, aby si to s pastorem rozdali. Jako všechny nesplnitelné myšlenky, nesmírně ho lákalo její provedení. Jenže při tolika lidech, co jsou nyní na statku, byla neuskutečnitelná, pokud pro ni nechce statek obětovat. Někdo by se určitě o zápasu zmínil a všichni by na jeho nápad doplatili. Je lhostejné, od které strany. Je až s podivem, jak si to mocní dovedou zařídit, aby za jejich zájmy se vraždili jiní, a to pod neustálou hrozbou ztráty možnosti přežít.
      Druhý den ráno dali hlídce a pastorovi na cestu jídlo a pití, neopomínaje je pozvat, pokud zavítají zase do této končiny. Když zmizeli v lese za loukou, šli mnicha vytáhnout ze sklepa, aby se konečně mohl také najíst a napít.

© Ivan Jordák, červenec 2016

Příběh dnů oslav

      Nekonečné jsou vody Tichého oceánu. Nespočitatelný je i počet ostrovů a ostrůvků v něm. Už i proto, že s výbuchem každé sopky se jejich počet mění. Kdo by je však počítal. Času je málo i na důležitější věci. Toho si byli vědomi zejména na ostrově Lung-pao, kde o ostrovany dbal bůh Šu-vej. Díky náčelníkovi a hlavně šamanovi, který bohovi napovídal skoro každé ráno, co je třeba pro ostrovany udělat, se bůh nemýlil. A když někdy přece jen, dalo se to přinesením dalších obětních darů šamanovi napravit. V úplně nejhorším případě, tehdy, kdy boha chytil amok, nebo se pomátl jinak, řešil všechno šaman spolu s náčelníkem a jeho radou. Pokaždé došli po dlouhém rokování k závěru, že je zapotřebí napadnout ostrov Pung-lao, který jim byl ze všech ostrovů nejbližší. Někdy svolali i ostatní rody, v případě větší pohromy.
      Důvodem k válce byl, cestou k ostrovu Pung-lao většinou hlasů vybraný jeden z důvodů vytesaných na kamenné desce někdy před mnoha a mnoha lety. Většinou se používal jeden z těchto důvodů, pohněvali boha Šu-veje, tím že místo něj uznávali boha Vu-šeje, nebo ho pohněvali názvem svého ostrova. Někdy se nemohli shodnout, a bylo štěstím, že pokud už byli u ostrova tam, kde voda moře sahala náčelníkovi do pasu, nerozhodovali hlasováním, ale rozhodnul sám náčelník, důvod k válce tedy byl, a mohl být sdělen protivníkovi. Někdy však začali válku ostrované z Pung-lao, když měli potíže oni. Tehdy připluli a vyhlásili důvod, skoro stejný, jen s rozdílným jménem boha a ostrova. Tak bylo vše pochopitelné pro všechny a nemohlo dojít k omylu, co je vlastně důvodem vyhlášení války.
      Protože doba plavby trvala v případě příznivého větru, klidného moře, a hlavně neudělání chyby v navigaci, půl dne, začala bitva po dostatečném odpočinku bojovníků, kteří připluli. Trvala do začátku šera. Než začala tma, sebrali obě strany své mrtvé a zraněné, spoutali důkladně zajatce a šli slavit vítězství. Domácí ostrované na místě boje, připluvší museli zajít na nepřátelské pole. Ráno se pak dohodli o míru a jeho podmínkách a útočníci se vrátili zpět na svůj ostrov.
      Oslava vítězství patřila mezi největší oslavy jako, když bohy prosili o déšť a pak mu za něj děkovali, nebo po sklizních z muškátovníků, hřebíčkovců, kokosových palem a dalších plodin. Těm se už jen vyrovnaly oslavy přežití zemětřesení a výbuchů sopek. Podle té nebo jiné oslavy a projevu díků bohům nosili ostrované šamanům plody rostlin, maso ze zvířat a další dary v množství, které si bozi prostřednictvím šamanů vyžádali.
      U velkých oslav bylo nutné prosit bohy i tanci, zpěvem a též povolnou oddaností dívek a mladých žen. Štěstím pro ostrovany bylo, že všechny tyto oslavy a také obchod s některými plodinami, ale i nerosty, které dobývali ze země, si vzali na starost šamani s náčelníky a nezatěžovali tím ostatní ostrovany, kterým tak zbyl neomezený čas na pěstování plodin, lovení zvířat, dobývání rud kovů a jejich úpravy.
      Šamani a náčelníci se starali vlastně o všechno. Kdy se bude sít a sadit, kdy lovit, kdy kutat a také, kdo co bude dělat. Rozhodovali ale i o válce, jak mezi rody, které byly na ostrově, tak i s lidmi na jiných ostrovech, ve většině na sousedním, protože další ostrovy byly příliš daleko a válka se nemusela vyplatit. Většinou vycházeli ze zkušenosti, kolik lidí se tu narodí, ale též i vyroste. Kolik se jich utopí při kovu ryb, kolik jich padne ve válce se sousedem, kolik umře normálně a kolik na chorobu červených pupínků, jež se nenadále objevovala. Tyto skutečnosti dohromady zaručovaly přibližně stále stejný počet obyvatel ostrova. Ti se tu byli schopni uživit.
      Pokud se počet začal vychylovat, ať nahoru nebo dolů, měli řešení buď více válek a při oslavách vítězství pojídání zajatců nebo zbabělců, pokud zajatci nebyli, v opačném případě méně válek a jejich oslav. Naopak i snížili věk pro vstup do manželství, co bylo nejsnadnější, protože se tu roky od narození nepočítali, a nikdo nevěděl, kolik let mu je. Řešili věc náhradním způsobem. Dívka byla uznána dospělou v případě, že na první pohled byla odlišná také nad sukýnkou od chlapa a měla krevní dny v měsíci. Chlap tehdy, pokud mu na těle vyrazily na stanovených místech chlupy a vousy.
      Prostě všichni měli stanoveno, co mají dělat, do kdy mají zvolit nového šamana nebo náčelníka, pokud některý z nich zemře. Žili spokojeně, dodržovali pravidla daná jim bohy, a kdyby věděli, že je ráj, rozhodně by svůj život za rajský považovali. Stačilo jim poslouchat výklad šamanů o životě v zemích, odkud k nim přijížděli obchodníci. Jednou v roce muži, kteří měli šikmé oči, copánek a na hlavě do špičky kulatý klobouk, nebo jiní, hlavu pokrytou šátkem, podivně stočeným a světlejší pleti, než tu bylo obvyklé. Obojí ale požadovali kokosy, mango, muškátové oříšky nebo hřebíček. K tomu, pak ti druzí chtěli někdy i zlato. První i druzí nabízeli výměnou látky, nože, sekery a hroty šípů nebo oštěpů. Záleželo na dění kolem, a také který z mužů přijel. Ostrované se vždy divili, proč musí plout až k nim pro plodiny, kterých tu většinu let roste nadměrné množství. Naštěstí jim šamani vysvětlili, že je to díky jejich a náčelníků vedení a poslušnosti ostatních ostrovanů k nim a bohům. Obchodníci jsou ze zemí, kde takové vedení a poslušnost není, a proto žebrají u nich.
      Kdyby nebylo Šura-pura, žili by na ostrovech tak spokojeně dodnes. Byl posledním, kdo plul do světa, a jediným, který po návratu změnil život na ostrovech. Od mala byl všem protivný. Chtěl nejen všechno vidět a poznat, ale pořád něco zkoušel, někam lezl nebo plaval. Také stále seděl u někoho a vyzvídal, co umí, zná, jak co dělá. To by ještě nebylo tak zlé, ale on si všechno zapamatoval a naučil. Nejhorší pak bylo, když po několika dnech přišel, že lze to či ono dělat lépe nebo snadněji. Také se nikdy nezapomněl zeptat, kdo co má a na co to potřebuje. Tázaný většinou za několik dní přišel na to, že co měl, už nemá. Jenže Šura-pura neviděl nikdo nikdy něco sebrat, ani u něj nebylo nic nalezeno, co bylo někoho jiného.
      Když šamanovi namazal trůn lepidlem, a ten nemohl vstát, protože lepidlo se Šur-purovi povedlo, jak nic jiného, a šaman mu předtím s náčelníkem řekli, že to lepidlo je k ničemu, když jim jej nabízel ke koupi, rozhodla se rada náčelníka jednat. Šur-pur urážkou šamana vlastně urazil bohy. Urazil i náčelníka s radou, důkazem fungování lepidla. Urazil celý rod jeho okrádáním a schováním získaných věcí tak, že je nikdo nemohl nalézt. Na to byl jediný trest, opuštění ostrova. Byla nakonec ale tak velkomyslná, že mu dovolila, si vzít sebou vše, co bylo jeho.
      Ostrované se shromáždili na břehu a mohli se potrhat smíchy, když nosil do jemu přikázané lodi ze své chatrče všechno možné harampádí, když se dozvěděli, že mu v lodi bude před odplutím udělaná díra, co jemu moudře neřekli. Uzavírali hned mezi sebou sázky, kam nejdál dopluje, až mu ve dnu lodi tu díru udělají, když je loď tak zatížená. Nemohli se dočkat, až se tak stane a určení muži se mezi sebou přeli, kdo první po něm hodí oštěp, když po potopení lodi se bude snažit vyplavat na břeh. Napětí rostlo, hned jak náčelník sekerou prorazil dno a potom odstrčil loď do oceánu i se Šur-purem.
      Ale ten, jako vždy je zklamal a pořádně rozzlobil. Nenaříkal, neprosil o milost, ale jen se na lodi sklonil, chvíli tak zůstal, a oni přes harampádí uložené na zádi nevěděli proč, když tu se narovnal, vztyčil stožár s plachtou, podobnou těm, co jsou na džunkách. Loď směřovala po větru pryč, a nikdo nevěděl, jak je to možné. O lepidlu ve své většině nevěděli, a nemohli tedy ani vědět, že lepidlem a svazkem hadrů a rákosí díru obratně zalepil, a mohl tak odplout, ale na všechny zanevřel. Co by také dělal na ostrově, kde ho chtěli potrestat, když se mu konečně jednou v životě něco povedlo udělat poctivě a požadoval odměnu.
      Ostrované znechuceně odcházeli od pobřeží, když jim tak Šur-pur pokazil jejich zábavu. To ještě nevěděli, že daleko horší bude jeho návrat, kdy jim pokazí všechno, v co dosud věřili a podle čeho žili s představou, že tak budou žít do skonání věků. A snad by tak i žili, kdyby nepřišel den, který pak nazvali dnem překvapení a mnoha běd. Byl to den, kdy se Šur-pur vrátil.
      Kdyby se vrátil sám, a brzy po svém odplutí, rychle by si s ním poradili. Ale on připlul na dosud nevídané velké lodi. Několik dnů, než loď zůstala stát řadu provazců od břehu, první z nich ji spatřili a přemýšleli, co to vlastně je. Že jde o loď, poznali. Žasli však nad její velikostí, nejen výškou a délkou, ale i nad množstvím plachet nad palubou, mnohokrát větších než na dosud jimi spatřených džunkách. Podivné bylo i chování mužů, kteří na ní pluli. Počet stejný počtu prstů na obou rukou sedl do menšího člunu, a když dorazil k břehu, překvapení nebralo konce. Tito muži byli jiní, než ti, kteří dosud s nimi obchodovali.
      Čtyři z nich měli blýskající se pokrývky hlavy, a stejně blýskavou pokrývku na hrudi. Jeden měl sandály na bosých, nepředstavitelně špinavých nohou a na sobě stejně špinavý hnědý hábit, přepásaný provazem. Zbylá šestice byla v pestře zbarvených kazajkách a kalhotách, na nohách střevíce. Z nich jeden do země zarazil kůl s dalším kůlem napříč a druhý kůl s kusem barevné látky, něco volali a máchali před sebou paží. Ostrované rozpačitě hleděli na ně a pak jeden na druhého, zda přece jen někdo nebude vědět, o co se jedná. Všichni ale jen krčili rameny a kroutili hlavami. Až do všeho začal vnášet jasno Šur-pur. Nikdo by ho už nepoznal, kdyby se sám neprohlásil. A to jen ti nejstarší pokyvovali hlavami, že je to opravdu on. Pro mladší už byl postavou z říše pověstí a bájí. Všichni se ale od něj dozvěděli, že se vrací zpět na ostrov, jako pomocník jednoho z těch bledých mužů, který tu nyní bude vládnout, a říká se mu guvernér.
      Jeho slova v nich vyvolala údiv. Dosud si volili náčelníka a jeho radu sami. Proto se vyptávali dál, a každá jeho další odpověď je přiměla k stále většímu kroucení hlavami a podrážděnému komentáři. Když se nakonec od něj dozvěděli, že guvernér se svými muži po nich bude žádat vše, co oni sklidí a celou těžbu zlata a mědi, jejich rozčílení dosáhlo krajních mezí. Neuklidnil je ani doplněk, že jim guvernér, budou-li opravdu pilní a pracovití, dá najíst a také jim i něco zaplatí. Pár mladších mužů se neudrželo a hodili svá oštěpy na Šura-pura, a ty, co s ním tady přistáli. On uskočil a od těch čtyř, co měli tak blýskavý oblek, se k jejich údivu od nich oštěpy odrazily a spadly na zem.
      Dva ze zasažených mužů položili potom jakési roury na stojánek, a přiložili k nim hořící klacík. Vzápětí se zablesklo, zahřmělo a několik ostrovanů se s výkřiky válelo po zemi. Ostatní začali utíkat, a tak si ani nevšimli, jak guvernér zamával tou barevnou látkou. Teprve, když se na lodi zablesklo, zahřmělo v jednom z oken na boku lodi a vzápětí se začala bortit ve vesnici největší chýše, všimli si, že se něco děje, otočili se stranou a utíkali do lesa. Mnoho dnů se pak divili všemu, co tento den zažili a rozebírali, jak je to možné.
      Ani šamani ne, i když každou jasnou noc se na to ptali jak Šu-veje, tak Vej-šuja. Nakonec se rozhodli zeptat na všechno Šura-pura. Řešili to pozváním na hostinu k oslavě bohů. Šur-pur přišel s dárkem pro každého, jak pro náčelníky, tak i šamany, jen jim nějak při tom shonu zapomněl říci, co vše probrali několikrát s guvernérem, který i s mnichem, ač nepozváni, přišli také. Po rozdání stříbrných křížků, které si každý musel pověsit na krk, měl Šur-pur delší řeč. A oni se konečně dozvěděli, kdo a proč přijel. Nadšení tím vůbec nebyli. I nejhloupější náčelník pochopil, že jako náčelník končí a jeho úlohou bude zajistit splnění příkazů guvernéra ostatními lidmi na ostrově.
      Potom guvernér s mnichem, nabídli vysvětlit dotazy, pokud je někdo bude mít. Náčelníci i šamani z této příležitosti přišli o řeč, a požádali o stanovení času na poradu mezi sebou. Byl jim guvernérem milostivě stanoven. Po jejich návratu, začali se náčelníci vyptávat na všechno možné. Šur-pur, který překládal jejich dotazy guvernérovi či mnichovi, a zase jejich odpovědi náčelníkům, se koupal brzy v potu, i když měl u odpovědí hodně usnadněnou práci. Guvernér na vše odpovídal, „král tomu chce“, mnich měl ještě kratší odpověď, „Bůh tak chce“. Náčelníky pomalu chytal amok. Až ten nejhloupější se zeptal, co to vlastně ten král a Bůh je. Ostatní se divili, proč tato otázka nenapadla je. Ale, jak by mohla. Celý život tvrdili ostatním, že jsou nejchytřejší a vědí všechno, až to považovali i oni za skutečnost.
      Jenže na tuto otázku nedokázal Šur-pur odpovědět, ba ani guvernér, ne. Ale hned jednal, jak jindy, když si nevěděl rady. Vždy ukázal na někoho, kdo měl problém za něj vyřešit. Tady si vybral mnicha, protože tu nikdo jiný nebyl. Za to sklidil jeho zděšený pohled, protože po něm chtěl něco nesplnitelného. Přežehnal náčelníky křížem, aby je Bůh osvítil, až jim vysvětlí, kdo král a Bůh je. Vzápětí přežehnal i šamany, kteří nekladli záludné otázky, a nakonec vyzval všechny k modlitbě. Úspěchu ovšem dosáhl pouze u guvernéra a Šura-pura. Ostatní, nejen že nevěděli, o co se jedná, ale začínali už litovat svého nápadu uspořádat hostinu k objasnění toho, co nevěděli. Přišli o letos drahocenné potraviny, a neví stejně nic. Někteří si prohlíželi pozvané, zda by se další hostina nedala udělat z nich.
      Než se rozhodli, přišla guvernérova stráž. Také si stoupnul mnich, klečící při modlitbě a začal do písku kreslit kolečka v jednom velikém trojúhelníku, nad jehož vrcholem udělal jakousi lidskou hlavu se zubatou korunou a nad ní druhou s kolečkem. Náčelníci také vstali a dívali se na mnichovy malůvky, přemítaje, k čemu jsou. To už mnich s pomocí Šura-pura vysvětlil, že trojúhelník s kolečky je celý svět, kterému panuje král a jemu a nad ním panuje Bůh. Jenže od náčelníků se mu dostalo vysvětlení, že pořád nechápou, proč panuje i jim. Doplnili ještě, že oni mají také boha, ale ten se stará pouze o úrodu, lov, rybaření, nemoci a podobné věci, ale kdo má být náčelníkem, je věcí pouze a jen ostrovanů.
      Taková stupidita už guvernéra rozčílila. Žasl nad trpělivostí mnicha, s jakou těm primitivům všechno nakreslil a ještě vysvětlil. A tahle banda, místo aby už běžela pro zlato, ženské a jiné věci, které po nich chtěl, se pořád hloupě vyptává. Nakonec jeden z nich je začal poučovat, že náčelníka musí volit všichni muži, a nemá do toho co mluvit ani král ani Bůh, zejména když jsou odjinud. Guvernér byl v podstatě dobrák, ale nesnesl, aby ho někdo poučoval, zvlášť ne nějaký primitivní barbar a nařídil stráži, aby toho přemyšleného náčelníka spoutala a zavřela do kůlny. Dva muži stráže provedli jeho příkaz tak rychle, že než si to ostatní náčelníci uvědomili, byl už jejich druh spoutaný, a vedli ho ke kleci.
      Celou záležitost rozhodli šamani. Nejstarší z nich se obrátil na mnicha s otázkou, zda se jeho Bůh stará o všechno, a bude mít i čas na ně. A také, co dělá s těmi bohy, kteří byli dosud. Byl pochvalně popleskán mnichem po rameni, a nejen on se dozvěděl, že z poslušných bohů udělá anděly a z neposlušných, čerty. Obdobně z lidí, kteří se označí křížem na jeho počest, udělá věřící a ostatní potrestá způsobem, který si sám zvolí. Po krátké poradě s guvernérem, ukázal, kde mají všichni pokleknout, chvíli mluvil jazykem, kterému nerozuměl ani Šur-pur, aby pak každého polil, do úst mu vložil kousek chleba a nakonec jim všem pověsil kolem krku křížek, který visel na tkanici. Prohlásil je za věřící křesťany, naučil dělat kříž a guvernér jim dovolil sníst spoutaného náčelníka, aby se aspoň trochu revanšoval za hostinu a slíbení věrnosti Bohu a králi, co rádi udělali, protože nevěděli, co z toho pro ně vyplývá. Potom už všichni, zpívaje, se vraceli do osady zvěstovat tu krásnou novinu ostatním.
      Celá ta sláva z přijetí nového Boha byla zakončena další den rozstřílením bojovníků horského rodu, kterým snědli toho zvědavého náčelníka, a ti si to nechtěli nechat líbit. Děla jim však ukázala, kde je pravda a sílu nového Boha, a tak po poradě se šamany, se ti, kteří dělostřelbu přežili, stali též věřícími, dostali kousek chleba, požehnání a křížek s tkaničkou. Tak se též stali poddanými krále, který žil daleko v Evropě.
      Když Šur-pur vyjevil, že tím jsou věřícími a poddanými všichni ostrované, rozhodli mnich s guvernérem, že je to důvodem pro oslavu všech, tedy jich dvou, členů stráže, Šura-pura a vybraných poddaných. Ty vybírali guvernér s mnichem, a vedle náčelníků a šamanů vybrali také dívky, aby byli zastoupeni i prostí ostrované. Patřily mezi nejhezčí na ostrově, a po jejich příchodu se jim dostalo poučení o cti, která je potkala jejich vybráním ke službě pánům při takové slávě.
      Dívky se nejistě rozhlížely, tlačily se k sobě, nevěda, v čem nejen ta čest, ale hlavně služba bude spočívat. Až Šur-pur vysvětlil jejich konkrétní povinnosti, a když skončil svůj proslov, přiměl je provolat několikrát oslavný pokřik a uložil jim uvít si slavnostní věnce. To u nich vyvolalo domněnku, že vyjádří poděkování bohům tancem, k čemu pak také skutečně došlo. Jen bylo nezvyklé, že při tanci některou z dívek odvedli z kola do lesa. Tam poznaly, v čem jejich čestná služba spočívá. Nebyly by proti tomu, některé by ji i rády prováděly, ale s těmi muži, které by si ony samy vybraly. Protože byly stále primitivní, nedokázaly pochopit, že vrcholnému aktu nepředchází laškování, svádění, polibky a krásná slova, ale nabídka nějaké odměny, nebo pár kopanců či facek v případě jejího odmítnutí.
      Oslava se nakonec vůbec nevyvedla. Po odporu dívek přijela džunka se šikmookými lidmi s copánky. Objeli tu velikou loď v zálivu, přistáli u břehu, na který vynášeli obvyklé zboží. V tom zahřmělo, na boku velké lodi se několikrát zablesklo a džunka se rychle potápěla, klesaje ke dnu. Protože byla u břehu, vyskákali z ní nezranění plavci a chtěli se dostat co nejdříve na břeh. Tam ale narazili na guvernérovu stráž, která některé pobila a jiné vzala do zajetí. Po skončení tohoto uvítání, svolal guvernér náčelníky a uložil jim, aby nyní již s poddanými vyložili zbytek zboží a vylovili, co se s džunkou potopilo.
      Zboží byla veliká hromada. Guvernér si ji spokojeně prohlížel a později přivolal náčelníky, šamany a několik děvčat. Každý si mohl z hromady něco vybrat pro sebe, a díky guvernérovi nemuseli zaplatiti. O to dražší měli věci ostatní ostrované, kteří je kupovali, stejně jako věci přinesené k výměně. Mnich okamžitě zapisoval jméno každého včetně věci, kterou tu koupil, a domlouval s ním zaplacení. Někteří se zpěčovali něco kupovat. Mnichem navrhovaná cena jim připadala přemrštěná, ale možnost zaplacení později a vysvětlení náčelníka nebo šamana je vrátilo zase k prodejnímu stolu. Nakonec se prodalo všechno a výtěžek z radosti nad tak příhodným nákupem projevili ostrované jeho donesením do guvernérova domu, až na dva. Z nich pak jednoho vzali šamani do své péče, protože ho, podle jejich mínění, chytil amok a druhého nešťastnou náhodou probodl kopím jeden z guvernérových strážných, když mu ten popleta na něj přímo naběhnul, chtěje utéci pryč.
      Tato událost podnítila guvernéra k rozhodnutí, že je ostrovanům nezbytné vysvětlit změnu, která nastala. Zároveň i přivést k poslušnosti a řádu, aby se už nemohly opakovat podobné nešťastné náhody. Šur-pur proto vysvětlil náčelníkům a šamanům, že guvernér rozhodnul, aby pro příště byl jejich podíl na všem dvojnásobný, dokáží-li aby poddaní ostrované bez odporu, který pak vede k jejich neštěstí, splnit uložené úkoly. Ti ocenili guvernérovu velkomyslnost a provolali slávu jemu, pak králi a nakonec Bohu. Nakonec společně se Šur-purem svolali další lidi, kterým slíbili jídlo na dobu potřebnou k oslavě Boha, krále a guvernéra. Pak i ostrované provolali slávu a za tři dny se dostavili k oslavě.
      Jídlo jim bylo skutečně hned ráno vydáno na celý den. Hudbu měl ale provozovat jen bubeník a pištec. Opodál viděli ale několik kolíků zaražených do země a mezi nimi různě napnuté provazy. Někteří mezi nimi a přes ně poskakovali v domnění, že je to připravené k tanci na oslavu. To už přicházel Šur-pur, doprovázeje jednoho z důstojníků. Ostravané už věděli, že důstojník je méně než guvernér a mnich, ale více než námořníci, dokonce více než strážní. A tento důstojník byl stavitel, který v předchozích dnech nechal strážnými ty kolíky zatlouci a napnout mezi nimi i ty provazy. Podle nich pak oni k oslavě Boha, krále a guvernéra postaví kostel, dům guvernéra, kasárna jeho stráže, vězení a kolem všeho hradbu.
      Na tento způsob oslavy nebyli ostrované příliš zvyklí, ale pomáhat si navzájem ano, a tak si mysleli, že špatně porozuměli, když byli svoláváni. Nevěděli také, co je vězení, a někteří se ptali Šura-pura. Jeho vysvětlení, že je to bydlení pro ty, kteří splní určité podmínky, už pak rozuměli, a rychle vše postavili, přesto, že více než polovina byla z kamene a pouze zbytek ze dřeva, z kterého většinou stavěli oni. Nakonec se i konala přece jen ta oslava, na kterou byli zvyklí oni, a tak si zatančili, zazpívali, pomilovali, sledováni dobrotivými pohledy guvernéra a mnicha.
      Další den vyhlásil mnich nové slavné dny a guvernér zrušil slavné dny, jim předcházející, co přivítali nejprve náčelníci se šamany a po nich ostrované oslavou všech bohů, které dosud poznali.

© Ivan Jordák, červenec 2016

Po novu vždy znovu

      Když v Kozlovském království se konečně podařilo svrhnout knížeti Rumrajchovi krále Rumpála, obyvatelstvo jásalo. Mělo k tomu důvod. Rumpál po něm pořád něco chtěl, ale Rumrajch zatím vůbec nic, jen slíbil, jak nyní bude dobře. Protože o tom mluvili shodně i jeho pomocníci, a také zástupci okolních království, knížectví a císařství, nebyl důvod tomu nevěřit. Proto byla vítána všechna opatření, však nejprve se jen zpívalo a tancovalo, hrála se zakázaná představení, a to zdarma, aby se na ně mohli podívat všichni, i ti, co by lístek za peníze nechtěli. Přejmenovali se staré ulice i stará náměstí. Rumpálovy sochy se zbouraly a postavily Rumrajchovy. Jmenovala se nová vláda, ale i správci hradů, volili se noví konšelé měst a obcí. Nakonec se ustavily prověrkové komise, které měly zjistit, zda jsou na vedoucích nebo exponovaných místech k tomu odborně a mravně oprávněné osoby. Lid byl potěšen, že se vše změní a uvolní místa pro něj a jeho známé. Také, že budou odstraněni ti, kteří patrně za všechno můžou. Nakonec chodili do práce všichni, každý se měl ale jinak, a někde se měli v cizině i lépe. A potom, prověrky tu byly zvykem už za krále Rumpála a jeho předchůdců a vždy se toho tolik provalilo, že bylo radostí kupovat a číst noviny.
      Tak byla také ustanovena prověrková komise biřiců pro podhorní kraj. Předsedou komise byl ustanoven Pindák, který se tu objevil hned po převratu, nikdo nevěděl odkud. Ale na levé ruce mu chyběly tři prsty, useknuté prý husarem Rumpála, když Pindák bojoval za svobodu. Aspoň to on tak vysvětloval, a každý mu věřil. Neboť Rumrajch říkal, že je nutné každému věřit, a neponižovat ho šetřením, zda mluví pravdu, jak se dělo za Rumpála. Členy komise pak byl Smutník, vyhozený před dvaceti lety od biřiců, protože odmítl provádět kontrolu poctivého spaní poukazováním na to, že kdo s kým spí, je věc těch dvou nebo jejich manželů a manželek, ale ne královských nebo městských biřiců. Třetím pak byl v komisi královský prokurátor Horlivák, jako odborník.
      Členové prověrkové komise už byli řádně unaveni. Od rána, od osmi hodin, se před nimi střídal jeden biřic za druhým už třetí den. Končili vždy až pozdě večer, kdy ještě museli udělat protokol, koho navrhují vyhodit a koho ne. U těch, co zůstanou, museli i uvést v jakém bude kdo postavení. První den byl nejsnadnější. Na řadě byli výše postavení, rychtář a jeho zástupci. Z nich zůstal na svém místě jen jeden ze zástupců, ostatní byli navrženi k tomu, aby byli suspendováni na biřice. U řadových biřiců, až na výjimky, důvod k odvolání prakticky nebyl. Stejně tak dnes, kdy se tu střídali pomocníci biřiců na všechno možné. Předseda komise, Pindák, jen těžko shledával důvody k návrhu na ukončení služebního poměru. Ale přece jen je dokázal nalézt u dnes až pátého pracovníka, kterého se mu podařilo vyprovokovat tak, že jim všem vynadal, a skončil se zaměstnáním sám.
      V komisi se potom strhla hádka, kdy se na předsedu obořil bývalý biřic Smutník, že jím vyhozený biřic, bývalý kovář, podkovář a zámečník dokázal jako jediný určit způsob vypáčení dveří nebo pokladny, a tak se stane šetření při loupežích daleko obtížnější. Jemu přizvukoval zástupce z prokuratury, který si od počátku myslel, že předsedou měl být on. Už jen třeba z důvodu, že předseda dostával denně máz piva a jeden groš navíc. Oba chtěli po předsedovi, aby ho zavolal tohoto biřice znovu, a vše probrali v klidu. Ale ten jejich přání ignoroval a nechal předvést skladníka a archiváře biřiců Vrbu.
      S Vrbou, staříkem s neurčitelným počtem let, vklouznul dovnitř i redaktor královských novin, „Pohled klíčovou dírkou“, požádal předsedu o dovolení zůstat, aby se pak posadil.
      Předseda Pindák si oddechl. Získal opět jedno, sice malé, ale přece jen vítězství. A z malých vítězství se pak skládá velké. Jen vytrvat, a postupovat v souladu se svým předsevzetím. Nyní hrozilo, že ti dva ho přehlasují a donutí nejméně znovu projednat otázku toho biřice. Ale už udělali chybu, vpuštěním dalšího prověřovaného. Tento případ bude co nejvíce natahovat, oni pak už nad vším mávnou rukou. Musí úvod protáhnout, co nejdéle.
      „Nejsi ty, mladý Pindák, chlapče“, ozval se Vrba, než mohl předseda spustit svůj úvodní projev o nezbytnosti a úkolech této komise, a položit první otázku.
      „Jsi to ty, celý táta. Prsty ti také chybí, ale na druhé ruce“, rozzářil se stařík, když si ho pořádně prohlédnul.
      Pindák měl nepříjemný pocit. Na jedné straně vítal staříkovu upovídanost, nebude muset aspoň vše natahovat sám. Měl však obavy, aby ho udržel v mezích, které potřeboval. Ale když Vrba zavřel oči, považoval tento čin za dobré znamení. Dědek usne, my ho budeme budit, a až už nebude potřeba, nechám ho odnést, pomyslel si a rychle sdělil dědkovi smysl a účel této komise, také mu všechny představil.
      „Ale to jsi, chlapče, nemusel, opravdu ne. Já u biřiců sloužím už řadu desítek let, a prověrky absolvuji nyní po třetí, vlastně po čtvrté. Poprvé se ale jmenovaly šetření, podruhé zjišťování a teprve v třetím případě a nyní se jedná o prověrky. Vždy je předsedou nějaký Pindák. Ten minulý byl tvůj táta, že“, Vrba skončil otázkou.
      Pindák přemýšlel, zda má otce přiznat nebo ne. Nevěděl si rady. Zatracený dědek ukecaný, proč už není dávno na penzi. Patrně ví, že táta předsedou komise byl. Jenže když přiznám jeho účast, co řekne vedle sedící Smutník. Vždyť ho táta nechal tenkrát vyhodit. Neměl jsem ho brát, ale v komisi musí být i někdo opravdu perzekuovaný, jak mu řekl představený všech komisí Krysařík, a Smutník opravdu měl za minulého krále nějaké potíže. Když nepřiznám, že tu táta byl, a taky děda, snadno mě usvědčí, povzdechl si. Ale nakonec dostal šťastný nápad, že složení minulé komise nemá s touto komisí nic společného, a po vyřčení se vítězně zašklebil.
      Vrba přiznal, že má pravdu, že opravdu komise nemají nic společného, jenom předsedu ze stejné rodiny, a potom vyhazování lidí z úřadů, ale naštěstí, nebo možná i na neštěstí za zcela opačné věci. Proto i Smutník nyní sedí na správné straně stolu, když při minulé komisi seděl na nesprávné. Podobně je tomu i u Horliváka, co celá léta nabádal biřice k rozhodnějšímu postoji, za který je nyní zase vyhazuje. Ale připustil svou nevědomost, protože je vlastně pořád uzavřený ve sklepení, kde je umístěný sklad i archiv. Ven se dostane pouze v době, když jde do práce nebo se z ní vrací. Tedy v době, kdy ještě nejsou lidi na ulici nebo už nejsou. Ale ono to má své výhody. Aspoň se dozvěděl, jak Pindákové přišli o prsty, i když každý na jiné ruce. Jen jednou týdně jde do krčmy mezi lidi, ale tam se vždy nadávalo, nadává a nadávat bude. A nakonec se zeptal, co po něm vlastně mohou vůbec chtít.
      Pindákovi našeptával jeho šestý smysl, aby s Vrbou řízení rychle ukončil a vzal někoho jiného a protahoval vše s ním. S Vrbou mohou být nepříjemnosti. Dědek ví z archivu o všem a také hodně pamatuje, vždyť je tu celý život. Přednesl proto delší řeč o ničem, jako ostatně vždy a navrhnul, aby Vrba ve své funkci pokračoval, protože neví o nějakém jeho prohřešku, nebo způsobení někomu křivd, čeho se ani ostatně ve své funkci nemohl dopustit.
      Vše by dopadlo dobře, Vrba už vstával k odchodu, jsa rád, že má prověrku za sebou. Bude se moci opět ponořit do studia listin, hledání zajímavých případů a shánění materiálů pro knihu, kterou dával dohromady s vypovídajícím názvem „Změny kriminálních činů a také jejich pachatelů za období posledních sto let“. Nestačil ani pozdravit, a zarazil ho Horlivák. Ten,
      slyšíc o otci Pindáka, co předsedovi minulé prověrkové komise, a náznaku možnosti vykonávání této funkce i dalšími předky Pindáka, zavětřil možnost současného předsedu na základě zjištěných skutečností odstranit a funkci převzít. Prověrky biřiců jsou sice z poloviny hotové, ale každý grošík dobrý. Stejně i máz piva. Určitě bude Krysařík jmenovat předsedu z členů dosavadní komise a Smutník, nemá viditelně o práci v komisi žádný zájem. Slyšel ho sám nadávat, že mu to členství byl čert dlužný, a pokud by věděl o průběhu prověrek již dřív, nikdo by ho do komise nedostal.
      „Sousede, Vrbo, mohl bys nám něco říci o předcházejících komisích“, začal Horlivák kout své pikle, používaje nového oslovení, v kterém soused nahradil bratra.
      „Bohužel, nemohl. Zápis z komisí do archivu nepřísluší, sousede, Horliváku“, pokrčil rameny Vrba, používaje rovněž nové oslovení, protože si vzpomněl, jak dříve Horlivák vyžadoval dodržování starého oslovení a užívání všech titulů, jak akademických tak funkčních. Vrba si nyní ulevil a také se mu podařilo Horliváka rozhněvat hned dvakrát. Nejenom oslovením, kterým se mu postavil na roveň, co on od níže postavených považoval za útok na svou funkci, ale též i popřením jsoucnosti zápisu v archivu. Zápisy komisí měly být skutečně archivovány všechny spolu ve zvláštním archivu. Nenašla se však místnost pro jeho zřízení. Ukládaly se proto v normálním archivu, zprvu odděleně, ale časem a narůstajícím množstvím, kdy se prověrky biřiců dělaly při každé příležitosti, jak chtěl a dokonce písemně rozkázal Horlivák, tam, kde bylo místo. Věděl tedy o tom, ale bál se naléhat, aby se neobjevilo jeho rozhodnutí. Tím by jeho snaha o získání předsednictví komise přišla vniveč. Pindák by určitě využil jeho zřizování komisí, a to, že jeho otec jim předsedal, by určitě dokázal zamluvit. Proto se neodvážil přikázat prohledání archivu, a musel snést Vrbovo odmítnutí se v jeho sporu s Pindákem angažovat. Uvědomil si i existenci příkazu, který vydal k šetření poctivého spaní, který odmítl provést Smutník. Tehdy byl vydán kvůli šenkýřce, za kterou chodil bednář, co měl dílnu hned vedle krčmy. Horlivák chtěl za ní chodit sám, ale když ho dvakrát vyhodila, pochopil, že se ona do něj nezamiluje, jako on do ní a snažil se ji získat tlakem a zamezením styku s tím bednářem. Nezbylo mu tedy než se smířit s tvrzením Vrby.
      Pindák pohlédl z okna radniční místnosti, viděl zacházet lidi k Zlatému jelenu, a když uslyšel i dvanáct úderů z Orloje, vyhlásil přestávku k obědu. V šenku měli vyhrazený stůl, na který jim děvečka dávala ve dvanáct jídlo, objednané už včera a při jejich příchodu jim donesli také pivo, vše placené městem. Oběd se většinou protáhl až do večeře neboť pivo zde bylo dobré, komise měla stále co probírat, a žádný radní nechtěl dělat kontrolu množství vypitého piva, ani snězeného jídla, neboť závěry a návrhy komise nebyly dosud zveřejněny.
      Dnešek byl ale kvůli Vrbovi výjimečný. Pindák s Horlivákem přemýšleli jak Vrbu dostat na svou stranu a hlasitě si zase sdělovali, že si přece nemůže ani Vrba, ani nikdo jiný, dovolit, co si on dovolil dnes. Zpochybňovat komisi nebo její členy a radili se, jak tomu příště zabránit. Byli sami dva, bez Smutníka, který odešel za Vrbou. Z jeho řeči si vyvodil, že dělat v komisi je z hlediska lidí daleko horší než u nich dělat kontrolu poctivého spaní. Sebou nesl džbán piva, aby si k Vrbovi, cpoucím se uleželým sýrem, nepřisedl s prázdnou. Přešel celou hospodu, protože Vrba seděl na druhé straně, jak mu velel zavedený pořádek.
      Vrba mlčel, jen kývl na pozdrav, maje plná ústa sýru, jehož odér nešlo pominout. Až Smutník postavil džbán na stůl a usedl, mávnul Vrba na šenkýřku, aby přinesla sýr i Smutníkovi. Nalil si ze džbánu piva, vypil jej jedním lokem a pokračoval v jídle, Smutník jedl též a dokud v sobě neměli všechno jídlo, mlčeli. Pak si u piva povídali o věcech obecných. Smutník nejprve chválil sýr, ale Vrba nebyl dnešní, a také znal Smutníka více než dobře, neboť chodili spolu každý týden na pivo do hospody nebo k jednomu z nich. Proto ho brzy přerušil otázkou, co chce vědět. Dostalo se mu odpovědi, kterou tušil. Jak to bylo s rodinou Pindáků.
      Napil se, slastně protáhnul na lavici a zapálil si fajfku. „No, to je tak. Něco pamatuji já, něco napsal táta a než umřel, předal mi to“, začal Vrba ze široka, když se mu podařilo zapálit tabák ve fajfce, udělal pár bafů a ještě jednou se napil, aby pak už bez přerušování mohl Smutníkovi všechno vypovědět.
      Smutník se tak dozvěděl, že rod Pindáků, vlastně založila nějaká Běta. Říkali jí tetka Bětka, má ráda každého zmetka. Byla prohnanou harapannou, mazanou jak liška. Ale také náramně pěkná ženská, a tak se dostala mezi velebitelky krále a jeho nařízení. Neměla to snadné, jednou týdně velebila v nějaké obci někoho nebo něco, co jí řekli, po každé musela vyhovět tomu předákovi, který jí řekl. Tak si upletla dědka dnešního Pindáka s jedním z předáků, nějakým Paterou. Smutník na něj zmateně hleděl. Věc místo rozplétání se ještě více zauzlila, neřekl však nic, protože by se Vrba mohl naštvat a odmlčet. Jen Smutník se tázavě podíval k prázdné sklenici od piva, a když Vrba kývl, dolil mu ji. Za to pak slyšel dokončení celé věci.
      Tetka Bětka se vyznala náramně. Ani na okamžik ji nenapadlo, aby tento problém požadovala vyřešit po Paterovi. Věděla, jak by dopadla. Příkladů ze sboru velebitelek měla dost. Otec byl vždy zbaven místa a matka putovala do některého z domovů pro padlé dívky, případně neznámo kam. Patera, když poznal, jak je rozumná, pomohl pro ni získat královskou výpomoc pro vdovy po padlých vojácích, a sehnal jí i za ženicha, obecního posla Pindáka, který dítě prohlásil za vlastní, provedl pokání i s Bětkou, a dostalo se jim odpuštění a on povýšil v obci na prvního písaře. Sice neuměl psát, ale kdo by se tím zabýval. Na psaní měli druhého a také třetího písaře.
      Štěstí jim přálo, jak nikomu. Ve městě vypukla vzpoura, jak tehdy v celém království, ale byla brzy potlačena. Aby se zamezilo případné další, hledali se viníci a strůjci této ohavné rebelie. Tehdy proto vznikly komise, které je měly odhalit. Nikomu se do toho moc nechtělo, protože většina lidí se povstání nějakým způsobem zúčastnila. Jenže Patera se vzpomněl, jak Bětka dokázala být vždy rozumná, a doporučil jí přesvědčit Pindáka na tento úřad. Jí to nedalo až tolik úsilí, a Pindáci se tak dostali do dějin. Stačilo se ujmout toho, co nikdo nechtěl dělat, na co byli kabrňáci, protože nikdy nic jiného nedělali. Pouze čekají, poslouchají a potom zjistí, komu se nabídnout. Mezitím jsou v nějakém úřadě, nenápadní, většinou s malým příjmem, který už třetí generaci doplňují kapsářstvím. Proto ty useknuté prsty a každý na jiné ruce, jeden byl totiž levák a druhý pravák.
      „To je ale příšerné“, rozhořčil se Smutník.
      „Proč, máme aspoň důvod k domněnce, že se tak moc zase nezměnilo, a nemusíme se měnit ani my“, usmál se Vrba a dopil zbylé pivo, co měl.

© Ivan Jordák, listopad 2015

Konec upírů v Čechách

      Dříve hrobník, nyní sanitární pracovník technických služeb města, Vališ, dovařil čtyři buřty a přemýšlel, jak je rozdělit, když na ně byli tři. Chvíli se obíral myšlenkou, zda dva nedat na talíř jednomu z hostů. Ale brzy tento nápad zavrhnul. Jedním z hostů byla žena, druhý sice muž, ale kdo ví, jestli má vůbec buřty rád. Vališ je měl rád určitě. Nakonec dal dva sobě, a jak ženě, tak i muži, kteří u něj byli na návštěvě, vlastně, kterým poskytl přístřeší, dal každému po jednom. Udělal dobře, žena si ukousnula jen třikrát, a zbytek položila na talíř svému muži, a i ten měl co dělat, aby porci snědl. Hořčici oba také jen okusili, pouze chleba si brali ještě i po snězení buřtů. To mu nevadilo, chleba měl dostatek, a sám o něj příliš nestál. Postavil před každého další láhev piva, a panáka rumu, tedy vlastně už tuzemáku. Všichni tři si přiťukli a panáka vypili naráz, aby jej pak zapili lokem piva.
      Hrobník přemýšlel co s nimi. Už se vzpamatoval z jejich nalezení, vyrovnal se s tím, že jsou skuteční, a nikoli alkoholické vidiny, za které je původně považoval. Ulehčilo se mu, že není ještě obětí deliria tremens, ovšem místo toho měl jiný problém. Posteskl si, když se jedné nepříjemnosti zbavíš, objeví se vzápětí jiná.
      Vše vlastně začalo problémem města, kterému za jeden z hrobů už řadu let nikdo neplatil. Nic se dlouho nedělo, ale když hrobů začalo být málo, nechalo město udělat kontrolu, a vyzvalo pak dlužníky k zaplacení. Postupně se vše urovnalo, až na ten jeden hrob. Potomci mrtvých zmizeli někde ve světě, po první generaci přišla druhá, pak třetí, a ta již nevěděla, odkud pocházejí, a měla svých starostí dost, než aby se mohla starat i o hrob někde v malém městě. Městský úřad učinil zákonu zadost, a vyzval jemu neznámé lidi svou vyhláškou, kterou nechal na úřední desce vyvěšenou stanovenou dobu, aby zaplatili, nebo bude hrob vykopán a zrušen. Když nezaplatili, ani se o tom vlastně nedozvěděli, tak od vedoucí technických služeb dostal Vališ pokyn k likvidaci onoho hrobu. Tu měl provést jeho vykopáním, ne kopáním, kdy se hrob kope pro někoho.
      Vališ celý den kopal, a také nadával. Ne snad kvůli tomu kopání, ale ze zvyku, byl Čech, a tady bylo potřeba vždy aspoň preventivně nadávat, aby se člověk nestal podezřelým, že se má dobře. To vyvolávalo ihned druhé podezření, kde si na to nakradl, a roztrpčení ostatních, že někde zaváhali, a prospěch má tak někdo jiný.
      Když hrob vykopal, vyházel kosti nebožtíků, které měl s pietou a úctou odstranit na stanovené místo, zívnul, spokojeně se narovnal a pohlédnul k nebesům. Stihnul vše, jak si předsevzal. Než se začalo šeřit, byl hotový. Ještě zarovná dno hrobu, a nechá jej tak, protože do týdne bude pohřeb, a tak jen rozvažoval, zda a jaké dát pažení, protože bude asi pršet, a mohlo by všechno zase se svézt dolů, a on aby házel a kopal znova. Když se rozhodl pro pažení, řekl si, když už jsem tady, vykopu jamky pro kůly. A tím všechno začalo. Už při druhém kopnutí se objevila kost nohy. Zaklel, nedbaje přítomnosti na hřbitově, tedy posvátném místě. Bude muset kopat dál, protože ani nebožtíci nejsou rádi, když mají ještě někoho ve svém hrobě, zejména pokud ho neznají. A tak odkryl další dvě kostry. K jeho údivu měly obě zaražené v hrudníku slabší, již tlející kůly. Zacloumal jimi a vytáhnul je.
      Sakra, co to je, přemýšlel, když si je, již vytažené, prohlížel. To by mohla být osika, a potom je hodil nahoru. Vzápětí se mu zdálo, že kostry se otřásly, a pomalu se měnily na jakési postavy. Nesmím tolik chlastat, ale kdo by dělal takovou práci bez rumu, projelo mu hlavou. To už místo koster před ním stáli muž a žena, oba v divných šatech. On měl třírohý černý klobouk, modrý kabát, bílé kalhoty a nad koleny rozšířené holiny. Ona jakousi bílou halenku s výstřihem, na ní černou vestu s výšivkou, červenou sukni a stejné barvy vysoké boty. Hlavu měla krytou menším třírohým kloboučkem.
      „Rytmistr kompanie dragounského pluku prince Evžena, baron Doubek“, uklonil se muž, pak představil ženu, jako svou manželku Eržiku.
      Vališ byl ze všeho tak zpitomělý, že se také vypnul, srazil gumáky k sobě, a představil se, jak byl zařazený v tabulkách, ač jindy říkal jen, že je hrobník.
      Když odbyli společenské povinnosti, pozval je Vališ k sobě domů, protože začínalo pršet, též v hrobě vést rozhovor není nic lákavého, hlavně manželka byla tři týdny v lázních, a nemohla mu tak vynadat, koho si zase zve domů. Jeho noví známí s povděkem pozvání přijali, a než se dostal do poloviny žebříku, stáli nahoře, na okraji hrobu, a pomáhali mu vylézt. Jak se tam dostali, nevěděl, stejně, jak se dostali k němu domů, kde ho čekali v jeho kumbálu. Přinesl láhev rumu, několik buřtů, chleba a lahve piva. Když se najedli, byl čas, aby jeho noví známí mu řekli, kdo jsou, jak se tu vzali, a vůbec všechno, co mohlo Vališe zajímat.
      Při pití třetí láhve, a třetího rumu, se Vališ dozvěděl konečně pravdu. Tou bylo, že Doubek sloužil skutečně u kompanie dragounů prince Evžena. Ovšem nevelel jí, ale byl furýrem, a když po bitvě u Temešváru pro ni sháněl ubytování, seznámil se s Eržikou, která byla dcera krčmáře. Byl k dragounům naverbovaný, předtím dělal bednářského tovaryše. Eržika se do něj zahleděla tak, že mu pomohla s odstraněním vlastního otce. Ten dostal nešťastný nápad, vymáhat na Doubkovi peníze, které mu půjčil do karet. Doubek, starý dobrák, mu vysvětlil, že nešlo o žádnou půjčku, ale o řádný úplatek, aby kompanii ubytoval v jejich vesnici, a krčmář tak mohl vydělávat na jejich, nikdy neuhasitelné žízni. Krčmář nechtěl rozumět vlídnému slovu, dokonce zvýšil množství půjčených peněz o úroky. Navíc vyhrožoval, že požádá svého hraběte, aby napsal princi Evženovi, a Doubek nebude prvním ani posledním furýrem, kterého nechá princ pověsit. Doubkova dobrota po těchto slovech vzala za své. Věděl líp než krčmář, že pro prince nebo jeho plukovníky nějaký furýr nic neznamená, a viset se mu nechtělo. Tak se domluvil s Eržikou, jak by se jí líbilo dědit v nejbližších dnech, a co by proto musela ona sama udělat. Eržice se Doubkův návrh líbil, a za tři dny už vezli tělo krčmáře do Tamiše, aby ho voda zanesla do Dunaje, kde se mezi ostatními mrtvolami ztratí i krčmář. Jenže než ho tam dovezli, probral se, oba proklel, aby do smrti, ani po ní neměli klid. Protože tehdy kletby ještě platily, tak se i tato naplnila, a oni se po smrti stali upíry. Hned druhý den, kdy potkali hlídku janičárů, která s nimi udělala krátký proces.
      Vališovi se stáhlo hrdlo. O upírech slyšel jen nepříjemné věci, co na tom, že je už dvacáté první století. Vždyť nedávno viděl v televizi horror, a pak nemohl dva dny spát. Bezděky si sáhnul na krk, a přejel pohledem ústa svých návštěvníků, jestli jim již nelezou ven mezi rty špičáky. Nelezly, i když se oba usmívali, a Doubek mu dobrácky povídal, aby nevěřil všemu, co se o upírech říká. A Eržika se na něj usmála tak, že být doma manželka, určitě by ji hned pakovala pryč.
      Rozdal další láhve piva, a nalil panáky, vyzvídaje na nich, co tu vlastně chtějí dělat. Pokud mu bylo známo z filmu, upíři se starají pouze, kde by se nalokali krve, a získali tak další lidi do společenství upírů. Jsou daleko silnější, rychlejší a chytřejší než lidé. Mají jedině obavy z česneku, svěcené vody a krucifixu. Nic jiného na ně neplatí, pouze osikový kůl, kterým se jim probodne po smrti srdce, a tím jsou navěky zbaveni své moci. Jenže vzpomenul česneku v buřtech, který Doubkovi vůbec nevadil, naopak si pochvaloval ostrou chuť. Krucifix byl tady v místnosti na zdi, aniž by o něj jevili nějaký zájem. Pro svěcenou vodu by musel, do kostela, ale to se mu v tuto noční dobu vůbec nechtělo, a také byl, tento svatostánek, od posledního vyloupení zamknutý. Pak uslyšel od obou, že mu budou pět let muset sloužit, protože je vysvobodil. To se mu zalíbilo tak, že přinesl další láhev rumu a basu piv. Rychle si spočítal, kolik mu to asi přinese, když dělá v úkolu. Vynásobil si nejprve počet hrobů sazbou za ně, ale vzpomněl i částky za vodovod, která mu byla slíbena, až jej dá do provozu. Radostně upírům připil, aby se jim na světě zase líbilo, a protože byl už jejich pán, také radostně cinkli sklenicemi o jeho, a potvrdili, že musí udělat vše, co jim přikáže. Zejména Eržika, zdůraznila, že přát si může cokoliv. Dopili, co přinesl, a šli spát.
      Další den je probudilo ječení vedoucí, která hledala Vališe někde na hřbitově, předpokládaje mylně, že v deset hodin už něco dělá. Vylezl zadem z domu ven, a šel k ní, předstíraje, že byl v márnici. Vedla ho k autu, které přivezlo vodovodní trubky. U něj mezi nimi vypukla hádka, kdo trubky převezme. Vyhrál hrobník, a dodací list podepsala vedoucí. Dvě vítězství hned po ránu, vedoucí nepoznala, že není ještě v práci, pak převzala trubky, mu dodala sebevědomí, aby po ní chtěl písemné potvrzení, kolik dostane za hroby a kolik za vodovod, a odpoledne si pro ně zašel.
      Večer už rozděloval úkoly svým spolupracovníkům, Doubkovi a Eržice, protože se mu jaksi příčilo je nazývat služebníky. Dal jim i nářadí, a ráno začali s výkopem. V poledne uznal, že bude lepší, aby se jim u výkopu nepletl, a šel nakoupit něco k jídlu a pití. Protože viděl kolem hřbitova obcházet adolescenty z rodiny, získávající prostředky k obživě sběrem kovového šrotu, které tu všichni říkali šrotováci, přepočítal i trubky, ale jejich počet naštěstí odpovídal číslici na dodacím listu. Večer překvapeně zjistil, že výkop je skoro hotový, pozval upíry na večeři, a cítil povinnost je pochválit za prokázané služby. Tím je tak překvapil, že si umínili přes noc všechno dodělat. On šel spát, neboť ráno bude muset být čilý, až po vedoucí bude požadovat slíbenou platbu.
      Před půlnocí byl probuzen strašlivým řevem. Vyběhl ven, a viděl, jak Doubek s Eržikou stojí u trubek a nadávají šrotovákům, kteří měli v úmyslu trubky odnést. Ti jim nezůstávali nic dlužni, vědomi si svého počtu skoro dvaceti, co mylně považovali za takovou přesilu, že se nemusí nějakými dvěma hastroši, vůbec zabývat. Proto jim sloužili jako terče jejich vtipů a slibů, co všechno s nimi udělají, zejména s Eržikou, pokud jim budou ještě chvíli překážet. K jejich veselí přispěl i hrobník Vališ, když je varoval. Mohli se uchechtat při vzpomínce, jak si tu brali lucerny, kříže, urny a vůbec všechno, co bylo z barevných kovů, a hrobník se raději se svou ženou zabarikádoval ve svém domě, neodvažujíc se ani zavolat policii. Tušení změny jim došlo až v okamžiku, kdy otec, předák party, chtěje si užít i jiných věcí než jen zisku z trubek, plácnul Eržiku po zadku. Vzápětí celá rodina strnula, když se Eržika otočila, a dala mu facku, že přeletěl přes hromadu trubek až k hřbitovní zdi, kde zůstal ležet.
      Ocitli se bez velení, a v situaci, kterou dosud nezažili, a tak nevěděli, co dělat. Dívali se na sebe, pak zase na otce, zpět na Eržiku, a potom oči všech utkvěli na strýci, který právem nástupnickým měl velet, a vzít odpovědnost na sebe. Jejich pohledy ho vyprovokovali k rychlé a nepředvídané akci, aspoň podle jeho mínění. Vytáhnul nůž a vrhnul se na Vališe, předpokládaje, že jeho paralyzováním, znemožní i akceschopnost druhé strany. Než však udělal potřebné čtyři kroky, ocitnul se před ním Doubek, nůž mu sebral, přelomil, a pak postupoval stejně jak Eržika, a strýc obdobně, jak jeho bratr letěl ke hřbitovní zdi. To už velení převzala matka, zaječela „zdrhat“, a celá parta se dala na útěk, když ještě dokázala sebrat ze země své dva vůdce.
      I přes toto zdržení byl výkop do rána hotový, a zbývalo jen uložit vodovodní řád. Než se však k tomu dostali, přijela policie, kde si parta byla stěžovat, požadujíc potrestání pachatelů, kteří ublížili otci a strýci na zdraví. Policisté byli viditelně nesví. Podnět šrotováků přešetřit museli, i když si o celé záležitosti mysleli své. Bohužel otec i strýc přinesli potvrzení od lékaře, že jim byla způsobena pohmožděnina neznámým předmětem. Vyjádření lékaře bylo potvrzeno i stavem levé tváře obou dvou. Stejně i chováním celé party, která sice ke hřbitovu šla, ale zůstala stát už asi tři sta metrů před ním, a viditelně neměl nikdo z ní zájem se setkat s někým, kdo jim příkoří způsobili. Co byla věc nevídaná. Jindy poskakovali kolem, aby mohli doplnit svou stížnost a kontrolovat, zda policie postupuje správně.
      Vyslechli hrobníka, oba podezřelé, a jejich rozpaky narostly. Nechtělo se jim věřit tomu, co slyšeli. Prohlíželi přelomený nůž, a mladší se šel na vše přeptat šrotováků, kteří až na nůž strýce a plácnutí Eržiky otcem, všechno potvrdili. Nakonec, aby ode všeho měli pokoj, celou věc označili jako přestupek, a všem vyslovili napomenutí, sedli do auta a odjeli. Hrobník tak mohl zajít za vedoucí pro peníze, a potom klást potrubí.
      Vedoucí mu neuvěřila, a šla se přesvědčit. Její překvapení z hotového díla ji málem stálo život, když v poslední chvíli ji zachránil Doubek před pádem do jednoho z hrobů, který byl natolik hluboký, že by v něm asi spočinula navždy. Zatetelila se v jeho náručí, jednak hrůzou prožitou před chvílí, hlavně však pevností jeho stisku. Měla ráda silné muže, a dokázala to dát najevo tak, že Eržika zaječela na hřbitov velmi nevhodná slova. Několika neslušnými výrazy označená vedoucí, kterým dílem rozuměla, protože přetrvávaly staletí, a dílem ne, čím byla ještě více popuzena, protože to považovala za neoprávněnou výhodu Eržiky, se rozzlobila. Samozřejmě na hrobníka Vališe, který dle jejího názoru vše zavinil neohlášením svých pomocníků, a okamžitě mu vše vytkla. Ten udiveně naslouchal jejímu projevu, co všechno udělat měl, a co neudělal. Byl ale už natolik zkušený, aby neodporoval, a slíbil dát vše do pořádku.
      Za tři dny, kdy byl úřední den, vyrazil s Doubkem i Eržikou do mzdové účtárny. Skončili dříve, než začali, když nebyli schopni předložit doklady totožnosti. Šli tedy pro ně na cizineckou policii, kam je účetní poslala, kde je přijal úředník, hýřící ochotou. Měl totiž nedávno průšvih, protože špatně pochopil varování před významným mafiánem z Balkánu, a odmítl mu dát povolení k pobytu. Druhý den již takřka všechna média uváděla, jak se špatně zachází s uprchlíky ze zemí, kde jim hrozí vězení a během dne nejen u něj, ale hlavně u nadřízených, intervenovaly všechny možné humanitární organizace, kterým věnoval onen uprchlík či jeho přátelé na činnost významný příspěvek. Naštěstí uprchlík nebyl mstivý, a hlavně věděl, že není dobré si při vstupu do cizí země znepřátelit její policii, a tak se spokojil s omluvou úředníka, a ten mohl na svém místě zůstat.
      Po zjištění posledního pobytu Doubka a Eržiky nedaleko Temešváru, tedy též na Balkáně, velkomyslně přehlédl, že to bylo koncem 17. století, a jediné doklady, které mají, není pas, ale jakési železné listiny. Stejně nerozuměl tomu, co na nich bylo napsáno, ale byla u nich pečeť, a pak věděl, že Balkán je Balkán. Také si uvědomil, že nedávno viděl je i muže, který je sem přivedl, v některé z televizí, kde na ně pěli jen chválu, ale proč, to už nevěděl. Vystavil jim tedy všechny doklady, které potřebovali, a omlouval se, že za tři měsíce si pro ně budou muset přijít znovu.
      Naše trojice byla náramně spokojena, protože i na úřadě v obci jim vyšli vstříc, a dokonce
      zaplatili všechno, jak bylo slíbeno. Pokračovali tedy v činnosti, a hřbitov byl dáván za vzor i v dalekém okolí. Jenže čert nikdy nespí, a nespali ani šrotováci. Jejich způsob obživy byl vážně narušen, a tak posílali zoufalé dopisy na všechny strany, a do všech zemí. Intervence pak stíhala intervenci, až zavalily všechna ministerstva, začalo se vše šetřit, a skončilo se zase u úředníka cizinecké policie. Ten pochopil, že se na něj řítí lavina, a začal jednat. Nyní bylo potřeba jednat obráceně, a štěstí mu přálo, trojice došla dřív než avízovaná inspekce. Vališ byl překvapený požadavkem o ukázání dokladů, když je úředníkovi předložili minule. Uznával ale, že jako hrobník o tom ví daleko méně než úředník, a doporučil sám Doubkovi i Eržice je ukázat.
      „Já to věděl, já to věděl“, opakoval úředník bolestně, když měl listiny v ruce.
      Dívali se na něj nechápavě, co jim vlastně chce vyjevit, když minule mu doklady stačily. Ani hrobník, ani upíři, nevěděli, co ovládá mysl úředníka, a tím i jeho konání. Neznali ten jemný rozdíl u dokladů, spočívající v tom, ne zda je dostatečný, ale zda bude nadřízenou složkou za dostatečný uznán. Jako laici žili v bludné představě, co platí dnes, musí platit i zítra, pokud obsah dokladu odpovídá předpisu je nenapadnutelný. Brzy však měli být z bludů vytrženi.
      Úředník jim pečlivě vysvětlil, že podle směrnice EU, doklady staré více než tři sta let prostě neplatí, a je třeba žádat v místě, kde byly naposledy vydány o nové. Dokonce jim okopíroval stať, kde bylo uvedeno jaké. Pousmáním, jako nepovedený pokus o žert, přešel poznámku Doubka, zda směrnice platí i v případě, když doklad byl vydán tak dávno.
      Zpozorněl však, když tutéž otázku mu položila i Eržika a hrobník. Uvědomil si, že žádná ze směrnic o dokladech nepočítá se staletími, maximum je deset let. Nejistě se otázal na rok narození obou. Řekli mu jej, a dokonce i ukázali na předložených listinách. Málem ztratil vědomí, omluvil se, a i s doklady odešel za nadřízeným. Netrvalo dlouho, a vracel se k nim, už zase s klidným výrazem, a vědomím převahy. Vyjma dokladů, s kterými odešel, nesl si teď s nimi i na lístečku heslo, které mu umožní se dostat pomocí internetu do nejpodrobnějších, a na vše pamatujících předpisů EU.
      Začal omluvou za mylnou informaci, kterou jim před chvílí poskytl. Stať o délce platnosti dokladu a jeho náhradě, se týká pouze dokladů vydaných v době, kdy byl stát, jehož úřad doklad vydal členem EU. Tedy v tomto případě dokladů vydaných maximálně před osmi léty, ale jak ho správně upozornili, doklady byly vydány ještě před existencí EU, a tedy se na ně zmíněné ustanovení nevztahuje. Podléhají tedy jinému ustanovení, kde je napsáno, a celé toto ustanovení přečetl. Na vysvětlenou dodal, že i když se to zdá zprvu jako zcela stejné, není tomu tak, protože nyní si pojedou pro nové doklady ze zcela jiného právního důvodu. Potom je seznámil s tím, co je právní důvod, k čemu slouží, a byl by pokračoval dál, kdyby se nenamíchl Vališ, a nezeptal se, zda se směrnice vztahuje i na upíry.
      Otázka ho zarazila, přiměla k dotazu proč, horečnému hledání na počítači, a nakonec záporné odpovědi. Později k nesmělému dotazu, zda pan Doubek a paní Eržika jsou snad upíry, a proč.
      Dostalo se mu od Vališe potvrzení jejich jsoucnosti a vylíčení celého příběhu.
      Kupodivu úředníka Vališ svou připomínkou potěšil. „To jste měli říci hned. Jedná se totiž o něco zcela jiného“, radostně řekl, podíval se na heslo, a díky jeho použití, pronikl úplně do všech směrnic.
      Netrvalo dlouho, a na obrazovce se objevil nadpis kapitoly mimořádných a neobvyklých případů. Netrvalo dlouho, a otevřel podkapitolu zdánlivě neexistujících bytostí z dávných dob. Potom už jen stačilo vložit do hledáčku písmeno „u“, aby se objevil oddíl „upíři“. Všem se ulevilo, a úředník začal předčítat. Nejprve zmínky, pak historii, kdo následující směrnici vypracoval, a přitom zdůraznil výrazný podíl krajanů, kteří se na ni podíleli. Konečně se dostal k tomu, co všichni očekávali. Jak má upír vypadat, co má dělat, aby ho mohli zařadit mezi upíry, a požíval tak ochrany i zabezpečení v rámci Unie. Pečlivě předčítal jedno slovo za druhým, a Doubek s Eržikou vždy museli prokázat požadovanou vlastnost. Už se zdálo vše na dobré cestě, kdyby nepadl dotaz a potřebné velikosti a zakřivení špičáků. Ani Doubek, ba ani Eržika nesplňovali svými špičáky deklarované převýšení ostatních zubů minimálně o devět milimetrů, a už vůbec ne úhel třicet stupňů.
      Úředník rozhodným tónem prohlásil, že upíry nejsou, protože neodpovídají směrnici. Na jejich naivní dotaz, co tedy jsou, striktně odsekl, že to není jeho problém, ale jejich. Smutné pohledy mu nevadily, protože jiné tu vlastně nikdy neviděl. Vališe, který se jich chtěl zastat, okamžitě zarazil požadavkem po plné moci. A když se Eržika nešťastně zeptala, co mají tedy dělat, uslyšela kategorické, „zmizte“.
      Slovo úředníka má v EU nepředstavitelnou moc, a to i na upíry. Bylo jim poručeno zmizet, a tak se najednou začali rozpouštět jako mlha, až zůstali v kanceláři jen úředník a Vališ, který se rychle loučil, aby nedopadl, jak Doubek s Eržikou. Cestou ven mu došlo, že výplata za všechno, kterou vzal moudře k sobě, mu zůstane celá jen pro něho. To byl důvod k hlasitému zavýsknutí a návštěvě nejbližší hospody. Nyní už jen jeho samotného, protože upíři v Česku skončili.

© Ivan Jordák, červenec 2014

Dobráček a Bukulan

      Ti dva byli kamarádi. Někomu jejich přátelství bylo podivné, jinému ne, dalšímu ani na mysl nepřišlo se o ně starat. Jak říkal pan Jouza, „proč by tomu nemohlo tak být. Jsou lidé přátelící se s kočkami, jiní se psy, někteří dokonce mohou i s lidmi, a proč ne třeba se strašidly nebo s hady“. Ostatní přikyvovali, až na paní Horlivou, které vadilo, že při posledních slovech se Jouza pohledem obrátil vždy na ni. A tak už neposlouchala poslední slova, že jen záleží na tom, zda jim to vyhovuje, a jiným nepřekáží. A oni si žili tak nějak pro sebe, nikdo si na ně stěžovat nemohl, dokonce ne ani domovní důvěrnice. Pan Dobráček, který vycházel ven častěji, každého zdravil, starším ženám pomáhal vynést nákup do schodů, nenapomínal neustále děti jiných, a když měl službu, poctivě zametl a umyl schody. Bukulan se objevoval na veřejnosti jen sporadicky, většinou večer, navíc byl malé postavy, a tak ho šlo přehlédnout, nebo se tak aspoň tvářit.
      A tak jedinou, komu v domě vadili, byla paní Horlivá. Snad jí ani nevadili oni dva, spíše jí vadilo, že bydlí zrovna v jejich domě. Tedy, když se to vezme kolem a kolem, jí by patrně nevadilo ani to jejich bydlení u nich v domě, pokud by se o tom vždy v obchodě nezmínila paní Koucká, z protějšího domu. Jakmile ji uviděla přijít pro nákup, hned se hlasitě ptala, zda u nich bydlí ti dva, dodávaje po přikývnutí Horlivé, „divím se vám, divím. Tam se dějí věci, já bych mohla vyprávět.“
      Samozřejmě nikdy nevyprávěla. Ani náznakem nesdělila, co by mohla vyprávět. Už i proto, že nic o těch dvou neslyšela, a ani neviděla, i když bydlila přímo proti jejich oknu. Varovala se něco vymyslet, maje s tím neblahé zkušenosti. Kdysi vymyslela podivuhodný příběh o Jouzově dceři. Druhý den dostala pár facek od Jouzy, další den od dcery, a třetí den byl den zkázy. Chytila ji Jouzová, a nejen jí potrhala novou halenku a vytrhala hrsti vlasů, ale chrlila na ni jednu nadávku za druhou, a to v obchodě, před zraky vyděšeného personálu a pozorných zákaznic. V druhém případě sice nedošlo k trestům tělesným, ale projednání před soudem, kde jí byla uložena pokuta a povinnost se omluvit. Od té doby se už omezila jen na neurčité, já bych mohla vyprávět.
      Dobráček s Bukulanem o tom nevěděli. Mezi lidmi platí totiž zásada, srovnatelná téměř se zákonem. Tomu, koho se věc týká, neřekneme nic, nebo až jako poslednímu. Také hovory s někým navazoval Dobráček velmi obtížně a Bukulan vůbec ne. Do obchodu nakupovat chodil též jen Dobráček, a protože mu už jen vlastní nakupování dělalo nepřekonatelné obtíže, soustředil se jen na něj, a co se dělo kolem, nevnímal. Byl obětí své výchovy, že je nezbytné mít ve všem pořádek. Už nikdo mu však nevysvětlil, co ten pořádek vlastně je. Došel k tomu tedy vlastní úvahou, že pořádkem je dodržování času, protože dělal úředníka na dráze, kde se podílel na tvorbě jízdních řádů. Podobně provedl i rozvržení doma, kdy má co udělat, a stejně jak na dráze byla skutečnost s rozvrhem neustále v rozporu.
      V rozvrhu měl napsáno, každý den 17,00 až 17,30 vaření večeře, 17,30 až 18,00 konzumace té večeře. Vedle toho ještě ráno dělal snídani, na oběd chodil v práci. Nákup měl napsaný na sobotu 8,00 až 10,00, kdy přinesl jídlo na celý týden pro oba. Ve výběru potravin pořádek neměl, kupoval zcela nahodile věci, o kterých si myslel, že by mohly být chutné. Přinesl je domu, a doplnil jimi dvoulitrový hrnec, v kterém už bylo něco z minula. Kdysi mu někdo řekl, že žádná potravina se nemá vyhodit, protože se tak vlastně vysmíváme těm, kteří nemají co jíst, ať žijí, kde žijí.
      Dobráček se střežil toho, aby se někomu vysmíval, a tak zbytek polévky nechával do příštího dne. Nevařil nic jiného než polévku. Jak říkala jeho babička, polévka je grunt. Ale především proto, že nic jiného vařit neuměl. Vlastně neuměl ani tu polévku. O vaření věděl jen několik věcí. Vaří se převážně v kuchyni. Vaří jak muži, tak ženy. Cílem vaření je nasytit předem určený počet lidí. Základem je polévka. Ta se vaří tak, že se nakoupí nějaké jídlo v syrovém stavu, případně polotovary, po rozbalení a očištění se dají do hrnce a zalijí vodou. Vše se na nějaký čas uvede do varu, nechá vychladnout a ochutná. Zjistí-li se, že ona směs je bez chuti, co byl v jeho případě nejčastější případ, vezme se koření, sůl a jejich kombinací se docílí postupně nějaké chuti. Potom se přeleje do talíře a sní.
      Většinou slýchával od Bukulana, který u něj nejen bydlil, ale byl i na stravu, „vždyť to není k jídlu“, když pozřel z talíře první lžíci.
      Ve své snaze mu vyhovět, nabízel další koření, magi, přikusovat chléb nebo pečivo, znovu vše povařit, a vůbec něco z toho, co měli doma, nebo co ho napadlo. Nakonec Bukulan, aby nebyl vystaven dalším zkouškám, rezignoval a prohlásil, že nyní je to už ono, a obsah talíře dojedl. Oba pak byli spokojeni, a tak žili už řadu let. Občas si i pochutnali, když se jich zželelo některé ze sousedek, a donesla jim buchty, koláče, ale i jídlo k obědu, pokud jí zbylo a nevěděla, co s ním.
      Podobně tomu bylo i s oděvy, kdy po dospělých dávali donosit Dobráčkovi a po dětech Bukulanovi. Spokojenost byla na obou stranách. Spolunájemníci neměli starosti, kam se starými hadry, a ti dva nabyli pocitu, že je lidé mají rádi, a proto jim dávají šatstvo, které odmítaly nosit i ty nejskromnější a nejchudší děti, o čem ti dva ale nevěděli.
      Byli s ostatními nájemníky domu v jakési symbióze. Až tolik se nepotřebovali, ale také si nepřekáželi, a to je co říci. Ani o sobě příliš nevěděli, a to bylo skoro to nejlepší pro obě strany. Dobráček s Bukulanem se sem přistěhovali asi před deseti léty, a od prvního dne se chovali a projevovali skoro navlas stejně každý den, a každou hodinu. A není lepšího snad souseda, který vás nikdy ničím nepřekvapí? Ale nic netrvá věčně, vyjma věčnosti, ovšem, kdo to může zkontrolovat. A tak jednoho večera překvapili ti dva paní Horlivou a paní Kouckou, které v domovních dveřích projednávaly důležité otázky ohledně mladých dívek v okolí. A stačilo překvapit je, aby díky jejich schopnostem komunikovat, byli překvapeni v ulici brzy všichni.
      Zrovna, když Dobráček mířil k domovu, šla kolem těch dvou dam skupina výrostků, kteří byli vyhozeni majitelem a jeho štamgasty z hospody. Bohužel o něco později než bylo zapotřebí, protože personál, máje zájem na tržbě, jim před příchodem majitele naléval podle jejich přání. Majitel měl sice na tržbě zájem také, ale nedávno platil výraznou pokutu za nalévání osobám mladším osmnácti let, a to mu žádná tržba nemohla vynahradit. Tak po svém příchodu rychle napravil nesprávné jednání svých zaměstnanců. Výrostci zanevřeli na všechny kolem, neboť se cítili pokořeni, a to nejhorším způsobem, který je mohl potkat. Nebyli považováni náhle za dospělé muže, a byl s nimi udělán velmi krátký proces. Jejich pokoření se zvýšilo, průchodem touto ulicí, která byla daleko hezčí a čistší než jejich. Vrcholu pak bylo dosaženo, když ty dvě staré čarodějnice vyslovily podiv nad tím, jak takoví kluci už mohou být tak ožralí.
      Výrostci se zastavili, a věnovali oběma ženám několik nadávek. Ty jim odpověděly stejně, a netušíce nebezpečí, zakončily projev hrozbou zpohlavkování. Tím připomněly klukům, jak byli vyhazováni z hospody, a po rychlém rozhlédnutí se mylně domnívali, že tady takové nebezpečí jim nehrozí. Byly tu pouze ty dvě staré ženy, a blížil se nějaký muž, a tak jejich vůdce nemeškal, a dal každé z žen facku, a společně s ostatními jim vytrhli kabelky, a také šacovali je osobně, aby si vynahradili útratu. Ženy na okamžik zmlkly, ale pak vřeštivě volaly o pomoc, a v tom došel Dobráček.
      „Mládenci, zanechte těch nevhodných žertů, a omluvte se“, snažil se vyřešit celou věc po dobrém.
      Kluci se mohli umlátit smíchy, a vůdce zavelel, aby k těm dvěma babám přibrali i toho páprdu. I Dobráček pochopil, že přesvědčováním slovy patrně ničeho nedosáhne. Nikoho kolem neviděl, a fyzická převaha výrostků byla zjevná. Dokázal už jen uskočit zpět, a ze vší síly zavolat, „Bukulan, volá tě tvůj pán, nešetři na těch spratcích ran“.
      Jeho zvolání vyvolalo další salvu smíchu výrostků, kteří se začali náramně bavit. A když se Bukulan objevil, ani ne půl metru vysoký, a zeptal se, zda jde skutečně o tyto čtyři, dva z nich se přímo svíjeli od smíchu. Vůdce považoval za vhodné k zábavě něco přidat, a rozhodnul se toho skřeta nakopnout, představujíc si, že ho překopne až na druhou stranu ulice. Představa se ukázala mylnou. Než se napřáhl, Bukulan zmizel, a vůdce se najednou začal svíjet, nikoli už od smíchu, ale bolestí, a za ním další, až jeden, a vzápětí ostatní začali prosit o prominutí a slibovali vše vrátit a omluvit se. Dobráček něco tiše zašeptal, bolest ustala, Bukulan se zase objevil, výrostci se omlouvali a všechno vraceli, aby vzápětí zmizeli za blízkým rohem, též Bukulan a Dobráček zmizeli v domě. Jen ženy si upřesňovaly, co vlastně viděly, ale bylo jim to stále záhadou, stejně jak ostatním, kteří se to od nich dozvěděli.
      Vysvětlit vše mohli Dobráček s Bukulanem, ale nevěděli, proč by o tom někomu měli říkat. Před jedenácti lety se poznali a uzavřeli přátelství, které pro ně bylo nejdůležitější. Tenkrát pomohl Dobráček, a vlastně se od té doby o Bukulana staral. Každý má potřebu se o někoho starat, být na světě aspoň jednomu k užitku a potřebě. V tom viděli základ svého spolužití. Co na tom, že jeden byl člověk a druhý strašidlem. Hlavní bylo porozumění, protože do doby, kdy se poznali, žili každý sám.
      Dobráček tehdy musel do archivu železnice, kde líný archivář ho poslal samotného spis, který požadoval, si vyhledat. Samozřejmě, že v bludišti podzemí zabloudil, a když slyšel odněkud slaboučké „pomoc“, předpokládal nalezení jiného nešťastníka, hledajícího také spis. Jaké bylo jeho překvapení, když místo úředníka, nalezl na jednom z regálů viset za batůžek stvoření, asi tak třicet centimetrů vysoké, oblečené v podivném úboru, které se mu představilo, „strašidlo Bukulan, třídy a nadpražníků“, dost strohým hlasem, a pak ho poprosilo o pomoc, tedy aby ho sejmul ze skoby, za kterou visí na regálu, co Dobráček ochotně učinil. Tím Bukulana udivil, že po protažení svého těla, se ho ptal, proč za svou službu něco nechtěl.
      Nyní byl udivený Dobráček, přesvědčený o nezbytnosti lidí si pomáhat. Včas si vzpomněl, že Bukulan se představil jako strašidlo, a nezbytnost lidí si pomáhat změnil v řeči na všech si pomáhat. Bukulana jeho vysvětlení rozzlobilo, jako se zlobí všichni, když se jim bere nějaká idea nebo zvyk. Chtěl proto Dobráčka trumfnout vysvětlením svého jména, které bylo vlastně zkratkou názvů jeho schopností a vlastností. Zkratkou slov bojovný, urputný, krutý, lstivý a poslední „an“, znamenalo jeho zařazení do třídy a nadpražníků. Pro pochopení dodal, že on patří mezi strašidla pražníky, dělené na podpražníky a nadpražníky, hrdě dodávaje, že právě třída a je ta nejvyšší. Dobráček připustil, že je to možné, byl totiž vychován k tomu, aby nic nikomu nevymlouval. Za chvíli však řekl, že to může být ovšem také zkratka jiných slov, například bodrý nebo blahovolný, úslužný nebo uctivý, korektní nebo kvalitní, laskavý nebo líbezný, a přemýšlel o dalších slovech.
      Tu ho Bukulan zarazil, a nabídl mu znovu své služby, chtěje ho vyvést z míry, a přesvědčit se, zda je opravdu Dobráček takový, jak vykládá, nebo jsou to jen sebechvalné řeči, obvyklé mezi lidmi. Vysvětlil mu, že na zavolání potrestá hrozným bitím a bodáním každého, koho mu jeho pán označí. A když slyšel, že takových služeb nepotřebuje, navrhnul mu sedm let spolužití, a pokud je nebude opravdu potřebovat, tak bohatou odměnu. Málem byl odmítnut, ale potom si Dobráček vzpomněl, kolika lidem by mohl pomoci, a přijal. Po sedmi letech si na sebe ale zvykli tak, že odměnu donesli do nejbližší nemocnice oba dva, a dál spolu žili.
      Nynější události sice daly za pravdu Bukulanovi, ale už si na Dobráčka zvykl, že se mu bez něj nechtělo zase potloukat po světě, a tak přispěchal s prohlášením, že vše považuje za zcela výjimečnou událost, a byl šťastný, když od Dobráčka uslyšel, „to jsem rád, já už se bál, že ode mě odejdeš“.

© Ivan Jordák, březen 2014

Společně za zásady

      Pan Mrázek, revizor společné dopravy Kozlovského království, seděl nešťastně na lavici před jednací síní Nejvrchnějšího soudu království, čekaje na vynesení konečného a jedinečného rozsudku. Náladu mu nezlepšil ani jeho advokát Trhlik, řečený Jestřáb, který ho ujišťoval, že vše skončí pro něj dobře, a dnes se dočká osvobozujícího rozsudku. To mu říkali již deset let, co probíhaly odvolací, dovolací, stížnostní, posuzovací a nyní přezkumné procesy původního rozsudku, kterým byl odsouzen.
      Kdysi, po odsouzení nejnižším prvním soudem, se paní Mrázková rozčílila rozhořčením, jež odpovídalo jejímu věku třiceti let. Rozhodla mu najít advokáta přes jeho námitky, že mu stejně nepomůže. Ty však nechtěla slyšet, protože měli pětiletého syna, a druhé dítě na cestě, co bylo pro ni rozhodující. Totiž, aby její děti měly otce, který se o ně a o ni bude starat, a ne vězně, kterému bude muset posílat balíčky a jednou za čas ho na chvíli navštívit. Sehnala starého Buráka, který se proti rozsudku za Mrázka odvolal, když slyšel od nich, jak se vše stalo, aniž by četl spis. Po seznámení s ním je navštívil, rozzlobený, ale i skleslý, vyptávaje se znovu, nyní daleko pečlivěji, na celý případ.
      I přes své stáří málem vyskočil až do stropu po přiznání Mrázka, že u soudu mluvil pravdu, a nyní se diví svému odsouzení. Stejně mluvili pravdu svědkové. Jediným kdo lhal, byl pasažér, který jel na černo, a proto byl Mrázkem zadržen do příchodu strážníků. Mrázek i vzpomenul zákon o přepravě cestujících společnou dopravou a vnitřní předpis tohoto podniku, podle kterého si počínal.
      „Proboha, vy nevíte, že u soudu se lže“, díval se zoufale advokát Burák svrchu na Mrázka, protože jednak u stolu stál, ale byl i pohoršen pitomostí svého klienta.
      „To platí pro svědky, ale nikoli pro obžalovaného, kterým jste byl“, odsekl Mrázkovi, když ten se vymlouval na poučení soudu, že mají mluvit pravdu.
      Po nastalé odmlce pokračoval ve vysvětlování celé věci, a jako příklad správného jednání u soudu uváděl černého pasažéra, který vše zapřel, a skutečnosti vyřčené jinými okamžitě sám vykládal jinak nebo je zapletl do nepochopitelných kombinací. Proto byl i obžalovaný černý pasažér osvobozen, ale obžalovaný revizor Mrázek odsouzen. Stejně tak bude zamítnuto jeho odvolání, protože odvolací soud bude vycházet z původního řízení a potvrdí rozsudek prvního soudu. Když Mrázek se podivil, proč se tedy odvolává, dostalo se mu několika hodinového vysvětlování, jak je nutné postupovat. Co musí čemu předcházet, a co musí po čem nezbytně následovat. Nepochopil z toho vůbec nic, jen nabyl dojmu, že soudní řízení je něco jako perpetuum mobile, které se nezastaví, není-li mu předložená přesně určená směs listin a též projevů, které musí být předloženy určitým člověkem v určité době. Chtěl všechny tyto listiny vyhodit včetně advokáta, ale stačil jediný pohled manželky, aby se zkroušeně zeptal, co mu tedy pan doktor radí.
      Ten si konečně zase sednul, nyní jen v bodech přeříkal, co se bude muset udělat, a potom sdělil, že za půl roku odchází do penze, a celá advokacie mu může být ukradená. Zoufalým Mrázkovým sdělil, že místo něho bude Mrázka obhajovat Trhlik, řečený Jestřáb. Nyní nejen Mrázek, ale i jeho žena, mu řekli, že oni rozhodně nemají Trhlikovi čím zaplatit, a zoufalí byli i nadále.
      Burák udiveně rozpažil, „já o penězích přece nemluvil. Pouze jsem vás informoval, že místo mě vás bude zastupovat Trhlik. Nyní dodávám zadarmo. Jen za několik podpisů, ale nemějte obavy, ďábel to není“. Sám se pak dlouho smál svému vtípku.
      Za několik dní pak s Mrázkem Trhlika navštívili. V jeho kanceláři podepsal plnou moc, pak oba podepsali, že obhajoba bude prováděna v rámci akce „Každý má právo na spravedlnost“, kde se Trhlik zřekl jakékoliv odměny a náhrady, na něž by mu vznikl nárok při obhajobě Mrázka. Mrázek se zavázal, že bude dodržovat veškeré pokyny, bude zachovávat absolutní mlčenlivost ve věci, vyjma výpovědí v tisku nebo médiích, ke kterým mu dá Trhlik souhlas. Projevil obavy ohledně svých odpovědí na otázky redaktorů, ale byl ujištěn, že vše dostane předem včas, aby se mohl jak otázky, tak odpovědi naučit, a také to bylo dodrženo beze zbytku.
      Po podepsání listin poznal, co je to velký proces. Byl vyzpovídán do nejmenších podrobností o celé věci. Když zmínil pravdivost, Trhlik se rozchechtal, jak kdysi Burák, a oba se bavili na jeho účet. Ale po vylíčení celé věci, Trhlik se zamyslil, a potom řekl Burákovi, že bylo jeho chybou nezmiňovat i ty podivné věci, které se v souvislosti s případem udály. Pozval je na schůzku za další tři dny, kdy jim nastínil postup v této, jak uvedl, jedinečné kause.
      Nejprve musel Mrázek podepsat již sepsané doplnění odvolání. Potom Burák dostal naučení k jeho vystoupení v médiích, a též se dozvěděli, že vystoupí i jeho lékař, který mu byl vzápětí představen, aby ho poznal, až se někde potkají. Mrázek byl poslán domů s tím, aby všem, kdo se ho budou ptát, říkal o Opečutovi totéž, co řekl Trhlikovi, a na jakoukoliv jinou otázku, odpovídal, aby se obrátili na jeho advokáta Trhlika. Slíbil to s ulehčením, že bude moci říkat pravdu, a také se o tom zmínil Burákovi, který ho vezl domů. Ten se rozchechtal tak, že auto musel zastavit, a šli spolu raději na oběd, aby se mohl uklidnit.
      U jídla se pak Mrázek nestačil divit, co mu vše Burák pověděl. Po slibu, že bude navždy o všem, co se nyní dozví mlčet, a varování, že kdyby náhodou tento slib porušil, ublížil by jen sám sobě, začal Burák vysvětlovat, o co v jeho procesu nyní vlastně jde.
      Nejprve vysvětlil, že Trhlik patří mezi nejvyšší šlechtu rodem, a zřekl se přechodně svého titulu, protože jeho otci se podařilo nejen prochlastat a prohrát v ruletě veškerý majetek, co měli, ale ještě jej i zadlužit. Podle třicátého doplňku výjimky zemského zákona o šlechtě, lze odmítnout placení dluhů dědici jedině, pokud dědici odmítnou vedle dědictví i titul, aspoň na deset let. Toto Teodor Rudolf Heřman Leopold Inocenc Karel markýz z Jestřábí udělal, a ze svých křestních jmen si zvolil občanské příjmení Trhlik. Letos právě dobíhá lhůta deseti let, a Trhlik, bratranec královny, došel k názoru, že by se měl udělat třicátý první dodatek výjimky zákona, podle kterého by se vrátil nejen titul, ale i majetek bez dluhů. Poradce krále, který je povinen radit ve věci soudů, se tomu dodatku vzepřel. On totiž, nějakým nedopatřením, byl vybrán z profesorů na univerzitě, nikoli ze šlechty. Tím rozlítil nejen Trhlika, ale i krále a také královnu. Takže skončí, a místo něj bude Trhlik. A proto se hledá důvod k jeho odvolání, a tím bude právě Mrázkův proces. Neboť na něm se prokáže, jak celé královské soudnictví a zákony byly zanedbané, když pomíjely třeba takové věci, jako jsou strašidla, trpaslíci, čerti a jiné nadpřirozené bytosti. Pokud se Mrázek bude chovat správně a nezištně, tedy přesně podle pokynů Trhlika, bude po jeho osvobození ho jmenovat přímo král vrchním revizorem a inspektorem veškeré dopravy v království. Rovněž obdrží titul rytíře, protože již nebude na dále možné, aby nějakou vedoucí funkci zastával člověk, který není šlechticem. Burák po své dlouhé řeči končil připomenutím, aby si Mrázek nakonec svou budoucnost nepokazil, protože je o všem již rozhodnuto, a jen by si uškodil, a dovezl ho domů.
      Jak byl Mrázek zvyklý, svěřil vše manželce. Ta měla oči navrch hlavy, všechno si nechala ještě jednou vyložit, a slíbila absolutní mlčenlivost. Potom si opět prohlédla manžela, ujistila se v duchu, že si to nevymyslel, a při dalším pohledu se jí poprvé, co se znali, začal docela líbit. Tak já budu nejen paní vrchní revizorova a inspektorova, ale dokonce i šlechtična, a k tomu ještě takový plat. Rozhodla se zrušit okamžitě všechny své známosti, ať mužské či ženské, protože nyní bude dáma, a naváže jiné kontakty. Hned další den koupila katalog šlechty, a při listování jeho stránkami, přemýšlela, kde budou zařazeni oni, a kdo ze šlechticů by se jí líbil.
      O tom Mrázek nevěděl. Seděl na lavici sám, protože Trhlik odešel do kantýny soudu na kávu, neboť rozhodování soudu bude trvat ještě devadesát minut. S ním odešli i redaktoři všech médií, aby si vyplnili nějak ubíhající čas, a věděli, že z Mrázka už nic nedostanou. A on, když osaměl, vzpomínal, jak všechno začalo.
      Před deseti lety byl průvodčím vlaku, a podle mínění své manželky i nadřízených, muž neschopný. Proto dostával nejhorší služby, hlavně pak tzv. šejdry. Tím se mu mstili nadřízení vedle nízkého platu. Při čekání na další vlak musel plést ponožky a svetry, čím se mu mstila manželka, která pleteniny prodávala, a výtěžek si nechávala pro sebe. Mohla si tak pořídit šminky, voňavky a nějaký ten hadřík, aby se líbila, když už měla za manžela troubu. Byla s ním pět let, a tyto roky vykládala každému, kdo jí byl ochoten naslouchat, jakou udělala vstupem do stavu manželského chybu. Bohužel tehdy podlehla, díky své nezkušenosti a naivitě naléhání Mrázka, a vzala si ho.
      Tři měsíce po svatbě se jim narodil synek Mojmír. Mrázek byl překvapen, protože i když rozsáhlých vědomostí nikdy nenabyl, přece jen jakousi povědomost o době mezi početím a porodem měl. Ale měl hlavně radost, že má kluka, a tedy jednou spojence proti manželce a její rodině. Tak se nakonec spokojil s vysvětlením manželky, že jeho starost je, aby donesl domů nějakou korunu, a její je starost o děti, a to i díky tomu, že pod tou starostí o děti, si oba představovali něco zcela jiného. Jeho víru v Mojmíra, jako spojence, trochu naviklala první věta, kterou Mojmír vyslovil ve školce, kde se ptali dětí, co je to rodina.
      V Mojmírově interpretaci zněla, „já, maminka, a ten blbec táta“.
      Nic netrvá věčně, ani smůla. I Mrázek se dočkal přece jen obratu. Jednou přišel večer domů, žena k jeho údivu mlčela, synek vyděšeně ukazoval na skříň, volaje plačtivě, že je uvnitř strašidlo. Mrázkovi se vybavil starý vtip, a rázně skříň otevřel. Mimo šatstva nic neviděl, ale jak chtěl skříň zavřít, ozval se nahněvaný, ale slabý hlásek, „snad mě sundáš aspoň ty, když ten spratek umí jen ječet, a ta důra se otřípat a štítit“.
      Rozhlédnul se pozorněji, a po chvíli uviděl v rohu skříně viset na bundičce, zabodnuté na skobě, trpaslíka. Aspoň si myslel, že se jedná o něj. Nejlepší bude, vyhodit ho z okna, si pomyslel, a skláněl se pro něj.
      „To tě nesmí ani napadnout“, zavřeštělo strašidýlko, že s rukou ucuknul a narovnal se.
      „Budu ti sedm let sloužit, když mě vysvobodíš“, slibovalo úlisně.
      Mrázek se po dlouhé době zase usmál. Strašidýlko se mu začalo líbit. Vyslovovalo nahlas, na co si jen on troufnul pomyslit, když byl sám v lese na houbách. Bylo daleko menší než on, co považoval za výhodu. A konečně, nabízelo své služby. Jemu, který dosud sloužil jiným. Zeptal se ho na jméno a na to, o jaké služby by šlo.
      „Jmenuji se Opečut. Je to zkratka podob, ve kterých se vyskytuji. Ohnivý pes, elegantní čert a unavený trpaslík. To vždy, když musím utíkat se někam schovat. Má služba spočívá, že tě mohu chránit v některé z podob, záleží, jak budeš chtít“.
      A tak si plácli, Mrázek Opečuta sundal, a ten mu řekl, jak ho má volat, a zmizel. Teprve nyní Mrázka napadlo, co tu asi mohl dělat, když si všiml neuklizené postele, ale dál nepátral, a zeptat se bál. Jen ho potěšilo, že poprvé viděl v očích Mojmíra, jakési uznání. Táta byl totiž pro Mojmíra jediný, kdo se nebál. Strašidlo se leklo hned, jak Mojmír vešel do ložnice. Vyskočilo z postele, kde leželo s matkou, a zmizelo ve skříni. Stejně se lekla i matka, a vřeštěla na Mojmíra, co sem leze. Když pak otevřel skříň, aby věděl, co to bylo, lekl se on a znovu také matka. Jedině táta se nebál.
      Ten už byl zase ve službě, vyjížděl z nádraží, kde měl přestávku při šejdru. Viděl obvyklou opileckou partu nastoupit, a šel zrovna k nim, žádaje jízdenky. Ti se hlasitě začali bavit, kdy ho vyhodí z vlaku, co býval jejich častý žert. První navrhnul vyhodit ho z vlaku okamžitě. Další dva jeho nápad rázně zamítli, protože se vlak teprve rozjíždí, a přeli se o počet kotrmelců, které Mrázek udělal, když ho vyhodili za plné rychlosti. Tento svár je přivedl k tomu, aby uzavřeli sázky o počet kotrmelců, když ho vyhodí, a z nějakého, jen jim známého důvodu chtěli, aby Mrázek kotrmelce sám počítal, a přísahal, že bude počítat správně. On však jejich požadavek odmítl, a znovu je vyzval k předložení lístků, i když věděl, že tak vyvolá spor.
      „Co má pořád mele o těch lístcích. Přece ví, že nikdy neplatíme“, začal se zlobit nejopilejší z nich.
      I zbylí čtyři dospěli k názoru, že Mrázek jim dnes pouze kazí zábavu, a bude lepší ho vyhodit z vlaku hned. Sice jedou pomalu do kopce, a kotrmelců udělá pramálo, ale budou mít od něj a jeho požadavků na jízdní lístky pokoj, a dopijí konečně láhev, kterou si vzali na cestu. Jenže se nikomu z nich nechtělo vstávat. Pobízeli jeden druhého, dokud nejstarší z nich nepřišel s nápadem, ať Mrázek vyskočí sám. Ale ten jejich výzvu ignoroval, ale stále trval na kontrole jízdenek. To už tři z nich rozzlobilo tak, že překonali svou opileckou vratkost a dosavadní nechuť k jakékoliv činnosti, vstali, a hrnuli se k němu.
      Nastal čas obrátit se na Opečuta s žádostí o pomoc. Sotva se mu ten nápad mihl hlavou, stál Opečut v uličce, podobou unavený trpaslík. Překvapení opilců ani ne za vteřinu pominulo, a jeden z nich vyjádřil náladu, co měli, „dneska jen ten blbej průvodčí samá sranda. S čím nás asi překvapí teď“. A snažil se za smíchu ostatních trpaslíka nakopnout.
      Nyní bylo překvapení dlouhodobé. Než postavičku nohou zasáhnul, stál tam pes, sršící plameny, a rozmáchnutou nohu sevřel v čelistech. Nohavici zachvátily plameny, zakouřilo se z ní, po celém vagonu byl cítit nepříjemný pach umělého vlákna. Opilci se tiskli k opěradlům, na volání druha o pomoc nereagovali, jen prosili Mrázka o uklidnění psa. V příští stanici poslušně vystoupili, když předtím zaplatili.
      Mrázek na konečné učinil zápis, kde uvedl vše po pravdě, a nadřízení nabyli dojmu, že je nejen neschopný, ale začíná i blbnout. Za týden byl předvolán na četnickou stanici, kde si vyslechl obvinění, že napadl cestujícího, poštval na něj psa, a nakonec ho zapálil. Hrozilo mu nejen vězení, ale měl oběti uhradit škodu na šatech a újmu na zdraví. Když překvapil četníky kopií vystaveného jízdního dokladu a zápisu z konečné, obvinili i poškozeného opilce, protože si vyvolili z dvou možností ztřískat Mrázka nebo věc dát k soudu, druhou možnost, ať se s tím páře soud.
      U soudu všechny vyslechli, Mrázkova výpověď senát rozveselila, ale potom se urazili, když došli k názoru, že si z nich Mrázek dělá legraci, a dali plně za pravdu opilci, jehož výpověď dokázali pochopit. Potom nastal proces, který sledovala všechna média, jak se Mrázkovy obhajoby chopil Trhlik. Vykreslil opilce v těch nejčernějších barvách, které Mrázek bránící řád a majetek království dokázal zpacifikovat. Podle Trhlika byl Mrázek archandělem Michaelem, jež vyjma opilců dokázal i donutit čerta, aby bránil království a jeho zásady. To se zatím nepodařilo nikomu, než nějakému světci v dalekých a neznámých Čechách. Ovšem tam sv. Prokop donutil čerta pouze orat. Potom, co přesvědčil soudce, jak má vypadat rozsudek, obrátil se k veřejnosti.
      Tento obrat byl meritem věci. Když Trhlik hřímal, jak dlouho budeme ještě snášet nepořádek a zlovůli, neúctu k těm, kteří dodržují pravidla a zákony, a tak pokračoval až k výzvě, že král se obrací na své poddané, aby i ve svém zájmu obnovili zase starý řád. Byla to otázka několika dní, a došlo k převratu. Ten se zpočátku týkal pouze nejvyšších státních úředníků a Mrázka, který spolu s řadou šlechticů a jinak zasloužilých byl jmenován do slíbené funkce. Byl z toho tak rozčílený, že se obrátil na Opečuta, zda si má pro jmenovací dekret vůbec jít.
      „Samozřejmě. Bylo nám spolu snad špatně? A takto můžeme nekonečně dlouho pokračovat“, usmál se ten na něj, nyní v podobě elegantního čerta.

© Ivan Jordák, březen 2014

Černá ovce

      V ohradě, takřka v rohu, kterým přiléhala k salaši, se shlukly všechny ovce, podrážděně bečíc a některé i drcajíc do berana, který vedl toto stádo. Kupodivu neoplácel stejným, jak jindy, ale chlácholivě spíš mekotal, než bečel, a pomalu stádo za pomoci mladších beranů a beránků přece jen zklidnil. Ze salaše vyběhnul statný pes, a štěknul na berana, co se děje. I když hlídal ovce už řadu let, takový randál a rumrajch nepamatoval. Beran se vymanil z houfu, kterým byl obklopen, a skoro žalostným bekotem vysvětloval psu, který stál v hierarchii nad ním, co se před chvílí přihodilo. Jeho popisování té zatracené události vyvolalo další podráždění kolem se kupících ovcí, a teprve ostré zaštěkání psa vše uklidnilo, a on se mohl již v klidu tázat, a beran se nemusel namáhat, aby byl slyšet. Mezitím vykouknul ze salaše bača, ale jak poznal, že pes si s tím už dokázal poradit, obrátil se dovnitř, kde nejmladší zrovna chystal večeři.
      „To snad nemůže být ani pravda“, zavrčel pes, když od berana se všechno dozvěděl.
      „Jen se podívejte na druhou stranu. Tam, kousek od ohrady“, ozval se podrážděně beran, jenž si myslel, že mu pes nevěří.
      Pes, který si té pomačkané hromady všiml již dávno, a hlavně čichem poznal, o co se jedná, že tam leží mrtvý vlk, a upokojil berana, že jeho zavrčení nebylo pochybností o jeho slovech. Znají se již léta, a dobře ví, na koho se lze v ohradě stoprocentně spolehnout. Bylo vyjádřením lítosti z nepředloženosti toho činu, a podivem nad hloupostí jeho pachatele.
      Beran, nejen uklidněný, ale i polichocený vyjádřením psa, okamžitě s ním souhlasil, dodávaje hned, jak si láme hlavu nalézt způsob nápravy celé věci. Každému musí být přece zřejmé, že smečka postiženého nenechá ten čin bez odvety. Pes přisvědčil, a nepřestával dál přikyvovat, když beran rozváděl myšlenku, jak je pro všechny lepší se dohodnout, vzájemně si vyjít vstříc, a uplynutím času každý dobře ví, jak si v té či oné situaci počínat, a nikdo není vůbec poškozený více než jindy. Vlk by si vybral jedno jehně nebo menší nemocnou ovci, tak by se nažral, a oni by měli klid.
      Pes, kterému připadalo vyjadřování berana sice rozumné, ale příliš dlouhé, vzhledem k jejich vzájemnému postavení, ho přerušil bezvýhradným souhlasem se závěry, které pronesl. Měl na paměti, že podřízeným je nezbytné občas vyslovit pochvalu za to, co je napadne. Myslí si pak, že mají svobodu projevu, a ve většině případů, přijmou a obhajují podstrčené myšlenky. Dal mu ještě čas, rozhlédnout se po stádu, a přijmout aspoň oční hold ostatních, neboť úctou projevenou k předákovi mezi nimi se učí stádo dvěma věcem. Nejprve úctě a poslušnosti k vrchnosti, ale i zároveň tomu, že je dobré s vrchností vycházet, protože jedině tak lze dojít vlastního ocenění.
      Pak spustil sám. Zopakoval v kostce beranovy myšlenky, a došel k závěru, že nejlepší bude potrestat viníka, a veřejně to oznámit. Tím se většina zbaví odpovědnosti za spáchání zlého skutku, a dá najevo ochotu dodržovat zavedené zvyky dál. Myslí si, že den, možná dva, by panu beranovi a jeho družině mělo postačit k nalezení, popřípadě i vykonání trestu. Sotva dokončil svou myšlenku, stalo se, co čekal. Beran přijal jeho nápad jménem celého stáda, a slíbil, nejpozději do večera s nějakým návrhem trestu přijít.
      Pes spokojeně odešel do salaše. Ucítil, jak se uvnitř ní chýlí večeře ke konci, a těšil se na nějaké zbytky. Oproti stádu byl neskonalý pán. Na rozdíl od něj, mohl pobíhat stejně uvnitř ohrady, tak i kolem ní. Mohl volně vcházet i vycházet ze salaše. Tak to viděly všechny ovce, tak vše předpokládal i beran se svou družinou. Nikdo neviděl, ani nevěděl, jak pes uvnitř salaše dostane občas kopanec nebo holí, pokud se připlete, kam nemá, nebo sežere, co mu nikdo nedal. Či i jen tak, protože venku prší, je zima, ovce bečí příliš hlasitě, kdy nemají. On, na ránu se důvod vždy najde, a jediný, kdo je nablízku, je pes. Moudře však o tom mlčel, toto by mu určitě nezáviděli, a věděl, že závist toho, komu se závidí, povznáší před závidějícím. A tak, když mu bača jednou přerazil nohu, protože byl opilý, chtěl se s někým prát, ale kvůli slabosti stáří, si už nemohl troufnout na ovčáky, zbil psa, vykládal beranovi, jak špatně skočil ze stolu na zem.
      Beran výrazným zabečením svolal k sobě svou družinu, a zbytek stáda se okamžitě přesunul na druhou stranu. Jen uprostřed místa ohraničeného ohradou, zůstala stát, tak jako i předtím, ovce s jehňátkem, která byla na rozdíl od ostatních bílých, černá. Pohlížela na rozdělení stáda na dvě části, a nevěděla dobře, co to znamená. Byla tu teprve krátkou dobu, kdy ji přivezl majitel stáda kvůli ozdravení chovu. Stále si nemohla zvyknout na chování stáda, jehož se stala součástí, stejně jako oni na její. Dosud byla v horách, a nyní na ne příliš vysokém kopci. Nejhorší změna však pro ni byla ohrada, uvnitř které byli, i když jí beran vysvětlil, že je to pro jejich ochranu.
      O té ochraně se měla možnost dnes přesvědčit, když ji přeskočil vlk. Stádo, jak ho spatřilo již před ohradou, okamžitě se hnalo na stranu k salaši. V čele beran s družinou, žalostně bečíc, aby probudili baču s ovčáky, a ti vlka zahnali. Když se jim nevedlo, zůstali namačkaní v rohu, chvějíc se hrůzou, koho z nich si vybere. Vlk si vybral její jehně, jak pochopila, když se k nim hnal, a ono žalostně naříkalo. Vjela do ní zlost, a k překvapení vlka se rozeběhla proti němu se sklopenou hlavou, aby do něj vrazila čelem. Neměla jej tak tvrdé jak beran, ale následky jejich srážky byly pro vlka děsivé. Než si uvědomil, co mu hrozí, dostal ránu do boku, která ho odmrštila několik metrů daleko, a zbavila dechu. Ještě jej nestačil popadnout, a obdržel další ránu, přibíjející ho k zemi, poté následovaly další rány, které ho zbavily života. Černá ovce jeho stydnoucí tělo ještě chvíli obcházela, občas mu ještě přidávajíc další ránu čelem nebo po něm šlapajíc svými kopýtky. Až se k ní přidalo i jehně, které vše považovalo za nějakou novou hru, i když matka zlostně bečela.
      Černá ovce byla rozzlobená na všechny, nejen na vlka. Pochopila nyní, že ohrada vůbec neslouží jako jejich ochrana, ale je tu kvůli lenosti ovčáků, aby je nemuseli shánět na dojení nebo stříhání. Měli je pořád pěkně pohromadě. Vůbec ale nechápala, proč berani jako první a ovce za nimi, utekli před jedním vlkem. Proč se neobjevil aspoň jeden z ovčáků nebo pes, jak tak zoufale bečeli. Byl bílý den, a s nikým takový hluk nehnul. Když bylo po všem, pes se sice objevil, ale zůstal u berana, a na vlka se nepřišel ani podívat. Nyní se zase dělí na ovce a berany, kteří se o něčem vzrušeně radí, a stále častěji k ní hledí. Nevěděla o projednávání svého osudu, ale vše jí bylo stále podezřelejší. Nakonec se začala pást, aby i s jehnětem mohla nenápadně přejít do druhého rohu.
      Než se tam dostala, vyšel bača s ovčáky. Nasypali do koryta trochu zrní, do druhého nalili vodu, a doplnili, líz. Pak ten nejmladší zavolal, „podívejte, vlk“, a hned běžel k jeho mrtvému tělu. Za ním rozvážně kráčeli ostatní. Nejmladší prohlížel na vlkovi, než k němu ovčáci s bačou došli, všechny stopy. Znovu, a znovu, a chvílemi koukal po černé ovci. Pak se otočil na baču, aby mu řekl, že vlka musila zabít ta černá ovce, a hned uváděl proč tak usuzuje. Bača se rozchechtal, jak už dlouho ne, a prohlásil všechno za nesmysl. Potom nekompromisně všem nařídil, aby sedlákovi, pokud se bude ptát, řekli, že vlka ubili holemi sami. „Jedině tak, bude kůže naše, a vyměníme ji za kořalku“, dodal, aby bylo na ně spolehnutí. Potom vlkovo tělo odnesli na stažení kožešiny.
      V ohradě skončila porada, a beran poslal nejmladšího z beránků pro černou ovci, aby přišla a vyslechla ortel. Měl nesmírně rád procedurální jednání, cítil se při něm povýšen mezi lidi. Za těch pár let, co ovládal stádo, vše dostalo svá pravidla. On stál v ohradě na jediném kopečku, po jeho stranách leželi po něm následující berani. Stádo ulehlo na několik metrů vzdálené rovince proti, a provinilec stál v malé prohlubni, asi uprostřed mezi stádem a beranem. Tak všichni viděli, kdo je zde prvním, a slyšeli jeho rozhodnutí, protože si dal záležet, aby bečel, co nejhlasitěji. To, že často nebylo slyšet provinilce, mu vyhovovalo, protože jeho mlčení nebo nezřetelný bekot, vzbuzoval u ostatních odpor a víru, že beran rozhodnul správně, a také zároveň hrůzu, aby tam další z nich nemusel jednou stát sám.
      Dnešního dne se hned od počátku vše kazilo. Černá ovce se sice nechala dovést na místo pro provinilce, ale začala tam okusovat trávu. Beran vynesl ortel, co nejhlasitěji, ovšem nepůsobil tak, jak měl. Zejména, když z prohlubně odešla ještě před jeho dokončením, protože kousek dál byla tráva lepší. Nejhorší pak bylo, když po oznámení, že je na několik dní vyloučena ze stáda, a nemůže od něj chtít žádnou ochranu, jen posměšně odfrkla, o jakou ochranu se jedná, poznala dnes ráno, a pak se pásla dál. A vůbec už neposlouchala, jaké problémy způsobila svým neuváženým jednáním, jež vyplývalo z její hlouposti a neznalosti místních poměrů.

© Ivan Jordák, červenec 2013

Slzy dřeva

      Matouš vytáhnul z kolny postupně tři špalky, které mu připadaly nejvíce vhod. Nyní u nich seděl, a přemýšlel, který. Zdály se mu všechny stejné, ale ve světle slunce, byly přece jen každý jiný. Za žádnou cenu nemohl rozhodnout, který se bude nejlépe hodit. Zkusím tedy vše obráceně, vyřazovat ty horší. Až po chvíli si oddechl, když na jednom našel suk. Zanesl jej zpět do kolny. Možná bude dobrý pro něco menšího. Potom na druhém našel praskliny, když jej natáčel pečlivě ve slunečních paprscích. Třetí neměl ani jedno, ani druhé. Připadal mu úplně zachovalý, ať se díval na kterékoliv jeho místo, při poklepu zněl jak zvon, s úlevou se rozhodnul pro něj, a zanesl si špalek do chýše.
      Radost z dokonaného výběru ho přešla, když viděl kaplana, jak směřuje k jeho chýši. Nejprve ho napadlo utéci, sednout do loďky, a vyplout na Labe. Než by pramici odvázal, a nasedl do ní, kaplan by ho dohnal, protože kolem chalupy nebylo nic, za co by se mohl schovat, hned tak nápad zavrhnul, a čekal, až návštěva dojde. Usednul ke stolu, ruce položil na něj, a odevzdaně hleděl do dveří, kdy se otevřou, a ozve se pozdrav. Neměl od něj pokoj. Jak se v městě dozvěděli o jeho řezbářství, neustále po něm někdo něco chtěl. Nejprve měl z toho radost, když někdo z litoměřických měšťanů, nebo kněží žadonil o vyřezání něčeho, a jemu rybáři, nabízel nějaký grošík. Poručit nemohli, v Čechách té doby, se knězi těžko žilo. Ať patřil k těm pod jednou, nebo k těm pod obojí. Lidi si zvykli přemýšlet, nic jim nebylo svaté, a ke všemu měli připomínky. I šlechta se teď snažila vycházet s poddanými, co teprve pak prostý měšťan, kněz, nebo dokonce jen kaplan. I když před několika léty byly Lipany, a teď je sněm v Jihlavě, přece jen díky těm patnácti letům jsou mocní méně mocní, a poddaní méně nebozí, protože si všichni tak nějak uvědomili, že nic není na věky. Když lidi opravdu chtějí, a něco proto udělají, tak je všechno jinak.
      Jsme sice pro celý svět kacíři, pomyslel, ale hodně lidí by asi s námi rádo měnilo. Jen kdyby věděli, jaké to tu bylo skutečně. Vzpomněl, co mu vykládal dědek, o době, kterou on, Matouš, poznal jen tak trochu, jako kluk. To už vcházel kaplan, dodávaje ke svému pozdravu široký úsměv, i když uvnitř něj všechno vřelo. Žádné vítání, žádná sláva, jen si mohl sednout. Ale jak ho poučili v klášteře minoritů, opatrně a pomalu, zbytečně na sebe neupozorňovat. Církev tu je na věky, a nějaký čas tu ještě nebude moci hřímat, ale jen se všeptávat. Nakonec se o tom přesvědčil za pár dní, když ho napadlo si jít pro desátek mezi rybáře. Nechápavě na něj hleděli, co po nich vlastně chce, a jak se snažil podpořit svou žádost odvozováním svého práva od moci císařské, rybáři se mu vysmáli, a uštěpačně vyprávěli, kolikrát toho císaře odtud hnali i s jeho vojenskou mocí. Tak se přizpůsobil, a těšil se, až v Jihlavě, kde se všichni mocní sešli, věc vyřeší i pro něj. Obsah kompaktát ho nepotěšil, ale uznával, co mu řekl jeden z kněží, který tu žil přes ta všechna léta, „hlavní je mír, a naděje, nyní už skoro záruka života“.
      Přejel, jak vždy, místnost očima, a jak uviděl špalek, málem si od radosti výskl. Mlčel ale raději, stejně jak Matouš. Nikomu z nich se nechtělo začít, i když oba věděli, o co jde. Tak začal kaplan, jaké je dnes vedro, a Matouš mu nabídnul ze džbánu vodu, ukazujíce mu na něj v rohu chýše. Přes zjevnou nezdvořilost se kaplan radostně a zhluboka napil. Když sem se dostal z Lužice, více než před rokem, byl by se hněval. V Lužici při jeho návštěvě v domě, nevěděli, co by na jeho poctu snesli, ale tady? Zpočátku se ani neodvážili jít k někomu, báli se pořád, měli své zkušenosti. Časem připustil, ale jen pro sebe, že tady zase měli své zkušenosti s nimi.
      Ukázal na špalek, tázajíc se zda je na dílo. Matouš přikývnul, stejně tak projevil souhlas, když kaplan se zeptal, zda skutečně udělá sochy panny Marie a Krista. Až po chvíli oboustranného mlčení dodal, „a ďábla“.
      Kaplan se zarazil. Nevěděl, proč chce Matouš udělat ještě jednu figuru. A zrovna satana? Jak se ho na to zeptat, marně přemýšlel. Nakonec vyhrknul, že si ji neobjednali a nebudou ji ani platit. Odpověď o udělání figury zadarmo, ho ještě více znepokojila. Uvědomil si najednou i svou nevědomost, zda je Matouš pod jednou nebo pod obojí. Dosud po tom nepátral. Přišel totiž brzy po svém příchodu na podivnou věc. Až na vyložené fanatiky, nedělali tady lidé mezi oběma vírami příliš velký rozdíl. Klidně přestupovali z jednoho tábora do druhého a zase naopak. Kdysi se na to pokusil zavést řeč s jedním měšťanem, a zhrozil se odpovědi, kterou uslyšel. Křižáci také mezi námi nedělali rozdíly. Nakonec ale souhlasil. Nic jiného mu ani nezbývalo. Stejně potom bude záležet na nich, které sochy vystaví. Raději se rozloučil, a slíbil přijít koncem léta, kdy má být dílo hotovo.
      Matouš si oddechl, když kaplan zmizel za dveřmi, pak ho viděl, jak jde k Labi, a podle řeky obchází rybářskou osadu, a pak se pouští k městu. Tam, kde odbočil k městu, se to kdysi stalo. Také tehdy se díval ze stejného místa. Matka se ho snažila zahnat dovnitř, aby se raději nedíval, Otec jí v tom ale zabránil. Řekl tehdy, „jen ať se dívá a nezapomene“. Tak se díval, a opravdu nezapomněl na nic a na nikoho. Od té doby vše viděl někdy i v noci. Také při lovu ryb se vyhýbal tomu místu, i když to bylo tak dávno. Ale většinu těch tváří, jak je vedli k řece a potom těch, kteří se od řeky už vraceli sami, si pamatoval.
      Nyní obešel špalek, přeměřoval jej očima, rozvrhoval, co z něj a na co požije, aby z něj pak oddělil trochu větší třetinu. Tu větší část zezadu vydlabal, a měl dřevo připravené k práci. Už mnohokrát si promýšlel, jak začít, ale nyní si vše potichu pro sebe všechno zopakoval. Nesmí udělat chybu, protože tím by skončil. Znovu začít by už nedokázal.
      Nebude se utápět v podrobnostech, jen naznačí, a každý, kdo bude chtít rozumět a pochopit, tak dokáže nalézt, co se stalo. Přisunul stůl blíž ke dveřím, aby dobře viděl, a položil na něj znovu nabroušená dláta a nože. Slunce začalo sestupovat z oblohy, a začínala doba, kdy bylo nejlépe vidět. Vzal nůž, uříznul s rozvahou první šponu, a za chvíli zase dláto, a tak pořád dokola, až najednou se kolem rozpadlo šero, a on přestal. Rychle přehodil kusem hadru, co odpoledne vytvořil. Pojedl, co měl, a zahrabal se v rohu místnosti do slámy, brzy usínaje. Ráno, jak odstranil hadr, zhluboka si oddechl. To, co viděl tolikrát ve snu, bylo nyní ve dřevě, a on mohl pokračovat.
      Nyní již hrubě načrtl nožem siluety osob. Živoucí matka, a na jejích kolenou mrtvý syn. Tváře obou, kolikrát o tom rozvažoval, se právě odvrátily od sebe k ostatním lidem. Synova, protože ho přemohla smrt, matčina, protože se bála bolestného pohledu. Je strašné, přežít své dítě. Tak se dívá na ostatní s výčitkou, marně hledající odpověď, proč se tak stalo. V synově je smíření a ulehčení, že má vše za sebou. Ženě stačilo dlátem trochu posunout šátek a upravit držení hlavy, muži musel přivřít oči a více otevřít ústa nožem. Pak si pomocí nože opracovával jen nepatrnými zářezy jejich těla, aby byla dvě, ale vytvářely jediný celek.
      Pracoval už kolik dnů, přežívaje díky sousedům. Nosili mu dvakrát denně jídlo, které někdy snědl, někdy jej odnesli netknuté. Konečně dospěl k závěru. Vše očistil, někde přihladil, jinde schválně rozryl, a potom pietu postavil na stůl. Rozhlédl se, a když uviděl misku s jídlem, jež mu dnes přinesli, pustil se do něj, a poprvé od započetí díla, věděl, co vlastně jí. Všimnul si, jak u sousedů si hrají dva nejmenší před chýší, a zavolal na ně, zda se nechtějí podívat, co tady má. Okamžitě se k němu obě dvě děti zvědavě rozeběhly.
      Před stolem dlouho mlčky stály, dívaje se na sousoší na něm. Už se chtěl zeptat, proč mlčí, když se starší Anežka k němu otočila, „proč se ta paní, na nás tak divně kouká? My jí přece nic neudělaly“.
      Ulevilo se mu. Zamluvil její otázku, a pozval je na další den, kdy dodělá další figuru, a děti horlivě přikyvovaly, slibujíce přijít. On hned vzal zbytek špalku, a nyní s větší jistotou se pustil do práce. Skoro nevnímal, kdy drží dláto, kdy nůž, kolik je kolem něj třísek. Skončil se západem slunce, a s jeho východem vstal, nedočkavě, s pochybami vynášeje poslední sošku na světlo. Podíval se. Pak vzal nůž, maličko zkřivil ústa, a naznačil v nich vystupující špičku jazyku. Odstoupil, a vydechl. Nyní je to ono. Sedl si na práh, nemoha se dočkat dětí. Ale už slyšel jejich hlasy, a za chvíli je viděl i s miskou pro něj.
      „To je ono?“, podávala mu misku Anežka, ale dívala se na sochu, jak vedle ní stojící malý Jeník.
      Než stačil odpovědět, chlapec se rozplakal, a běžel domů, křičíc, že se bojí. Matouš vážil, zda by neměl tvář upravit, ale brzy dospěl k rozhodnutí, že ne. Stejně než dojedl, přišel už kaplan pro dílo. Rozzářil se, když viděl sochy na stole, a vyplatil vedle nich domluvený obnos. Pak teprve si je prohlížel. Byly jiné, než na které si dosud zvykal. Chyběla červeň a běloba, ani nebyly hřeby v rukou a nohách Krista. Chybělo mnoho dalších drobností, ale hned první pohled v něm vzbudil smutek, a pocit viny. Byl také jeden z těch, kteří nechali k tomuto dojít, jejich lhostejností přišla matka o syna. Jestli bude sousoší působit takto i na jiné, nic lepšího si nemohli přát. V těch kacířích tady, je třeba vzbudit pocit zavinění a provinění. Poklekl před stolem, jak před oltářem, a dlouho se modlil. Vstal, a konečně si prohlédnul i Satana, až se otřásl odporem. Otočil se k Matoušovi, a přes všechno, co mu říkal před několika dny, se zeptal, kolik za toho ďábla chce. Ale Matouš, stejně jak tehdy, zavrtěl hlavou, že nic. A kaplan vzal sochy, a skoro s nimi pádil do kostela.
      Postavil je na určené místo, a ještě si je prohlížel znovu a znovu. Tak ho našla i stará Háta, která tu dělala hospodyni, a všechno, co se po ní chtělo, že ani nikdo nepamatoval od kdy. Dívala se na sousoší, které přinesl, najednou jí začaly téci slzy, a prostorem kolem ní se nesl hlasitý pláč. Kaplan na ni překvapeně hleděl, a poslouchal, co vyrážela mezi vzlyky.
      „Tak to bylo, tak to tenkrát bylo. To je mladý měšťan Vok. Leží na kolenou své dívky, ne matky, ale dívky. Byla utopená tenkrát s ním, když se za něj přimlouvala, a prosila svého otce o smilování. A to je ten ďábel, purkmistr Pichel, který je dal všechny, tenkrát v máji, utopit“, ukazovala na sochu Satana.
      Kaplan zkameněl, když se od Háty dozvěděl celý příběh. Jak tudy táhnul císař Zikmund, a hned jak odjel, tak purkmistr Pichel za pomoci císařových vojáků dal všechny měšťany, co se hlásili k husitství, spoutat a utopit v Labi. Mezi nimi i ženicha své dcery, která ho marně prosila o milosrdenství. Proto, když u otce neuspěla, vrhnula se sama do řeky, a utonula v ženichově objetí.
      První nápad byl, spálit, ihned spálit všechno. A Matouše se sochami. Ale pak se přece jen uklidnil. Kdo mimo staré Háty a Matouše ty lidi zná. Nikdo. Obrátil se na Hátu, a přísně jí řekl, „kdo ví, s čím si to pleteš. Budeš mlčet. Jestli jen o tom cekneš, cos mi tu říkala, tak se nedostaneš do nebe, důro hloupá“. A Háta, jak byla zvyklá, poslušně přikyvovala.

© Ivan Jordák, prosinec 2012

Podivný proces

      Předseda senátu přerušil hlavní líčení, a odročil jej na neurčito. Přítomní, jak účastníci řízení, tak veřejnost, se vyhrnuli na chodbu, rádi, že už snad všechno konečně skončí a ustane, protože dosavadní řízení bylo naprosto neobvyklé, a ani ti nejstarší nic podobného nepamatovali.
      Proces trval nekonečnou dobu, a během ní se podařilo státnímu zástupci obžalovat snad všechny, kterých se posuzované události a jejich následky nějakým způsobem dotkly. Proto byl jediným, jehož tvář, na rozdíl od ostatních, unavených, zářila, ale zároveň i vyjadřovala pevné odhodlání, nedopustit, aby mu někdo jeho úspěch pokazil. A to ani soud. Byl připraven se odvolat okamžitě do rozsudku, pokud by se výrazněji lišil od jeho návrhu.
      Přítomná veřejnost se v hodnocení příčin jeho zavilé urputnosti, s jakou obžalovával další a další, a snášel proti nim důkazy, dost lišila. Část laické veřejnosti, představovaná hlavně redaktory tisku, který jen odborníci svého druhu dokázali rozlišit od bulváru, ho považovala za člověka posedlého zákonem a povoláním, a nazývala nesmiřitelným s velkým N, a i jinými přízvisky, podle zaměření tisku. Bylo období, kdy nebylo o čem psát, a tak se státní zástupce hodil. Už i jen proto, že nikdo z obžalovaných nepatřil k lepším lidem, maximálně do nižší střední třídy, a tak bylo možné učinit spravedlnosti zadost. Další laici, ti kteří se někdy dříve stali, podle jejich názoru, obětí zákona, převážně spácháním přestupku, ho považovali za sadistu. Nejpočetnější část si pak říkala, konečně se něco v justici dělá, a doufali v obrat k lepším časům. Odborná část veřejnosti věděla, že zemřel Vrchní státní zástupce, a hledá se, koho na jeho místo. Hlavním a takřka jediným předpokladem pro jmenování do této funkce byla předpokládaná reakce veřejnosti. Bylo nezbytné, aby reakce byla příznivá, a vzbudila očekávání nastolování pořádku v justici a společnosti. Proto tolik novinářů, redaktorů a lidí, kteří se v životě o soudní procesy nezajímali, ale nyní je sem dokázali přivést a vzbudit jejich zájem. I když se jednalo o případ, jakých bylo dosud na tisíce, a také jich na tisíce dále bude, protože ať už rozsudek bude jakýkoliv, tak dopravní nehody prostě neovlivní.
      Mýlili se, jak už tomu bývá, zcela všichni. Příčinou, jedinou, ale natolik rozhodující, která způsobila takové nasazení a výdaj energie státního zástupce, že jindy jí ze sebe vydal tolik sotva za rok, co nyní v jedné cause, byla mladá stážistka, která právě v této době získávala na státním zastupitelství zkušenosti, a zároveň informace pro své rozhodnutí, čím se po ukončení studia pokusí stát. Zda se vrhne do víru advokacie, či získá soudcovskou důstojnost nebo sáhne po možnosti určovat lidské osudy na státním zastupitelství. Byla hezká, příjemná, ale i vzdělaná a dokonce bohatá, a státní zástupce si uvědomil, že on je dosud svobodný a pocítil touhu založit rodinu. Proto, když jednou prohodila, že nejlépe se lidé pro manželství mohou poznat při společné práci, dělal vše, aby se pro ni státní zastupitelství stalo přitažlivým, a její výběr manželů se zúžil na státní zástupce. Svobodným byl nejen na okrese, ale v celém kraji jen on sám.
      To byly důvody, proč se z dopravní nehody stal případ tohoto roku. Byli sice při ní čtyři mrtví, jeden těžce zraněný, a pouze jeden vyváznul bez viditelné fyzické újmy, ale ten o sobě zase prohlašoval, že je anděl strážný Archiel. Jiné dopravní nehody mají daleko více mrtvých a několika násobné škody. Přesto nejsou tak sledovány. Nejsou pro to důvody, nebo jsou důvody nehodu nepřipomínat. Tisk má o čem psát, státní moc nepotřebuje odvrátit pozornost od něčeho jiného, a na státním zastupitelství mají na stáži ošklivého kluka, nikoli pohlednou dívku, nehodu zaviní někdo z nedotknutelných a hledá se rychle krycí zpráva. Tak i policie mohla pracovat, jak chtěla, a jak pracuje v detektivkách autorů s ideály o společnosti a státu. Ono je v policii stále většina lidí, která je přesvědčena o nutnosti ctít zákony, poslání, hledat a usvědčit pachatele trestných činů, a chránit občany a pořádek. Tím mohla ve velmi krátké době předložit státnímu zastupitelství celý průběh nehody včetně důkazů potvrzujících její závěry. A to i přesto, že jediným svědkem byl mužík, co se představoval jak strážný anděl Archiel. Těžce zraněného řidiče udržovali v umělém spánku, a tedy nebylo možné se ho na něco ptát.
      K nehodě došlo s pravděpodobností, hraničící s jistotou tak, že řidič fabie vjel náhle do protisměru. Řidič zrovna přijíždějícího kamionu se snažil nehodě zabránit, strhnul proto nákladní auto prudce doprava, ale fabie se ocitla pod přívěsem, který ji rozdrtil. Řidič kamionu tak nezabránil ničemu, ale na svou snahu sám doplatil, když se kamion s ním na srázu pod silnicí několikrát převrátil, a on pod ním zahynul. V nemocnici se teď snažili zachránit ze života řidiče fabie, viníka nehody, aspoň, co se dá.
      Jedinou nevyřešenou otázkou zůstával Ariel. Žádný z policistů, ale ani nikdo ze znalců, si s ním nevěděl rady. Považovali ho zprvu za náhodně přítomného chodce. On však neustále tvrdil, že jel ve fabii, a když popsal všechny věci uvnitř včetně lidí, aniž by se jednou spletl a na několikrát položené otázky k jedné věci, odpovídal vždy stejně, začali tomu věřit. Vůbec však nevěděli co s ním. Doklady žádné neměl. Nikdo z příbuzných obětí ho nepoznával, a měl stále stejnou odpověď, že je strážným andělem. Až jednoho z inspektorů napadlo, zda se nejedná o stopaře, kterého přibrali někde cestou. Jeden ze znalců potom vypracoval složitou teorii o tom, jak vyletěl z auta, protože nebyl připoután a dveře nebyly dovřeny. Námitky, jež vznesl druhý znalec, dotčený, že na něco takového nepřišel sám a uváděl hlavně, jak mohl vyletět, když dveře musely být zavřené, podle tvaru deformace, odbyl mávnutím ruky. Ovšem to nemohl udělat státnímu zástupci, a vychrlil na něj dvě teorie. Dveře se opět zavřely vlivem rotace auta, nebo mohl také vyletět okénkem. Odpověď byla již jen kvůli dvěma možnostem, prokazujícím, že i v justici je demokracie, považována za dostatečnou. A státní zástupce podal obžalobu.
      Hlavním obžalovaným byl řidič fabie, a soudce se tázal toho, který se nazýval Arielem, zda ví a může vysvětlit, co se stalo, že řidič tak bezhlavě přejel na druhou stranu silnice, přímo proti kamionu.
      „To ten spratek“, vyrazil ze sebe jediný svědek, rozpačitě se potom dívaje kolem.
      Na další pobídku vyprávěl, jak ráno syn řidiče odmítal snídat, a když ho rodiče takřka násilím posadili ke stolu, rozlil schválně kakao, pustil na zem namazaný chléb, až jeho otci, řidiči tzv. ruply nervy a dal mu pár facek. On se mu pomstil později při jízdě tím, že mu za límec košile hodil čmeláka, kterého měl v krabičce od sirek. Následně se otec leknul, a strhnul auto na druhou stranu silnice.
      „Jak to víte, o té snídani“, vyštěkl státní zástupce, sotva dostal slovo. Výpověď ho rozčílila, protože tím teorie o stopaři“, kterou vzal za svou a použil ji v obžalobě, brala za své.
      Veřejnost v jednací síni pobaveně poslouchala odpověď, jak strážný anděl musí být stále s tím, koho má chránit, v jeho případě s nezdárným synkem. A stejně i následující slovní přestřelku mezi svědkem a státním zástupcem, který svědka obvinil, proč tedy jednání syna nezabránil, jak při snídani, tak i při jízdě. Svědek dlouze vysvětloval svou povinnost bránit pouze jiným lidem, aby uškodili jemu přidělenému dítěti, nikoli aby dítě uškodilo jiným. Do sporu se nakonec vmísila i žena z orgánu peče o mládež, která poukázala na to, že i tento orgán má stejná práva a povinnosti. Docílila pouze toho, že státní zástupce si ji poznamenal jako další objekt, který si vyslouží obžalobu.
      Soudce, který viděl, jak se mu proces mění rychle v tyátr, snažil se přehadování zarazit, a obrátil se k svědkovi. „Dobrá, jste tedy strážný anděl, a máte chránit vám přidělené dítě před nebezpečím. Proč jste mu potom nezabránil hodit čmeláka otci za límec? Bylo přece jasné, co se pak stane.“
      Po jeho slovech se stalo něco, o čem se mezi lidmi pouze mluvilo, ale v žádných novinách uveřejněno nebylo.
      „Děkuji, pane soudce. Stačí, aby jeden projevil víru v mou existenci, a jsem svoboden“, řekl svědek a uklonil se. Potom mu na zádech prasknulo sako, objevila se křídla, a svědek vyletěl otevřeným oknem, aniž by ho někdo z přítomných žurnalistů stačil vyfotografovat.
      Soudce, který se probral ze zkoprnění, jež postihlo všechny v sále, hlavní líčení odročil na neurčito.
      Noviny popsaly pouze počátek procesu. Jeho ukončení však žádné, jen zmínily odročení. O strážném andělu nepsaly žádné, a to ani Církevní listy, protože nedostál své povinnosti. Ani pravicové noviny, protože strany, jejichž konání obhajovaly, připravovaly zákon posunující péči o dítě k většímu rozsahu jeho svobody před rodiči a školou. Ani levicové, neboť ony přece na zázraky nevěří.

© Ivan Jordák, červenec 2012

Vzpomínka

      Gaius Iulius Caesar Octavianus, Imperator Caesar divi filius Augustus, pontifex maximus, princeps inter pares, pater patriae, et cetera, et cetera, tedy po našem jen Oktavián se všemi tituly a funkcemi, které mu ještě formálně stále římská republika mohla poskytnout, aby o sobě mohl zaníceně prohlašovat, že je jen úředník a služebník této republiky a jejího senátu, který o všem rozhoduje, šlápnul do louže. Tedy, nebyla to žádná velká kaluž, jen vlastně skvrna vody na mramorovém chodníku, ale svědčila o tom, že kdo chodník dělal, neudělal jej pořádně, s dokonalou rovinou. Zjištění tohoto nedostatku přimělo Oktaviána k zamyšlení, koho potrestat. Zda stavitele, dozorce na stavbě nebo otroka, který práci prováděl. Trestat nelze samoúčelně, a už vůbec ne, nesprávnou osobu. Chybování v udílení trestu, stejně jako v přiznání odměn, vede k pochybám. Nejen jejich adresátů, ale i těch okolo. Sebemenší pochyby pak vyvolávají další, až se pochybuje i třeba o smyslu říše. Proto je nezbytné být ve všem důsledný, jinak by říše římská, tedy správně římská republika, opravil sám sebe rychle i v duchu, by snadno zanikla. Rozhlédnul se, jakoby hledal ještě nějaký nedostatek, nebo někoho, s kým by se mohl poradit. Co viděl, vyvolalo v něm pocit spokojenosti. Když, asi před čtyřiceti léty začal bojovat o vládu v Římě, byl hliněným, špinavým městem, plným nepořádku a barabizen. Nyní jsou tu paláce, dlážděné ulice, pořádek, čistota, stejně jak v celé, nyní už neopakoval svou chybu, a i v myšlenkách dodal republice. Podíval se pomalu ještě jednou, každý se rád opájí tím, co se mu povede, a starý olivovník, který tu nechali, v něm vyvolal vzpomínku, kdy tu kdysi šlápnul do opravdové louže, až voda vystříknula do všech stran, tógu si umazal blátem, a tehdy se zařekl, že postaví Řím nový.
      Přijel tehdy z Apolonie v Ilýrii. V zimě, kdy se na moře pouštěly lodě jen výjimečně. Ale posel od Césara tehdy několikrát zdůraznil, že César ho volá, aby přijel tajně a hned, protože na tom závisí osud Říma, a tak se vydal na cestu. Agrippa a Rufus měli v Apolonii předstírat, že tam stále s nimi je. Do Říma se dostali v noci, a prošli až sem, kde tehdy měl César dům, zcela beze svědků. Jedinému, který ho poznal, a začal se vyptávat, kde se tu vzal, proříznul posel hrdlo. Oktavián potom seděl s Césarem celý zbytek noci, a následující den, než se zase příští noc vydal nazpět. Mluvili a mluvili. O všem, co se týkalo Říma a jeho budoucnosti.
      Hned začátek byl ale pro Oktaviána překvapením. Sotva vešel do místnosti, ozařované jen světlem několika kahanců, zvedl César hlavu, aby mu sdělil o psaní své závěti, ve které ho, Oktaviána ustanovuje svým univerzálním dědicem. Potom mávnul rukou, aby přerušil jeho díky, vysvětlujíc mu, že nejde vůbec o majetek, ale hlavně a jedině o Řím. Proto odkazuje jen jemu všechny své peníze a nemovitosti, ale povolal ho i dnes k sobě, aby mohl s dobrým vědomím závěť dokončit, a v klidu zemřít.
      O zdraví vůbec nejde, odpověděl na jeho otázku, a pokračoval, „připravují se mě zavraždit, v senátě. Udělal jsem hloupost s diktaturou. A za hloupost se platí, jak v životě, tak ve válce, i v politice. Proto ti chci ještě říci pár slov a záleží na tobě, zda je přijmeš nebo ne. Opravdu mi jde jen o Řím. Tebe považuji za jediného, kdo s úpadkem Říma dokáže něco udělat, zastavit jej a všechno obrátit zase správným směrem. Já už pro to, mohu udělat jen jediné, nechat se těmi blby ze senátu zavraždit. Neříkej mi nic, máme málo času. A už vůbec žádný na předstírání vzájemných sympatií, přátelství, starostí o zdraví a život druhého. Proto hned zpočátku ti říkám, že jsem si tě rozhodně nevybral pro tvé morální vlastnosti a oddanost ideám Říma a republiky. Naprosto naopak. Vím, že jsi naprosto bez skrupulí, ale dovedeš přesvědčit ostatní, aby dělali, co chceš ty, a ještě ti za to děkovali“.
      César se odmlčel, nechal pro oba donést otrokem víno, upil, a dlouho přemýšlel, zda přece jen rozhodnul správně, a neměl raději zvolit někoho jiného, nebo se ještě o vše pokusit sám. Ale když si vzpomněl na jeho výklad, jak vše dopadne před rokem, věděl, že nemohl rozhodnout jinak. Tehdy s Markem Antoniem se radili, koho jmenovat konzuly místo něho, Césara. Oktavián, jenž byl náhodně přítomen, jim začal vše rozmlouvat a předvídat nepříznivé důsledky. Markus Antonius ho nazval nerozumným a vystrašeným klukem, který neví vůbec nic o politice, ani vlivu vojska na ni, a oba se mu vysmáli. On jen pokrčil rameny, a zmlknul. Proč ho jen nenechal tenkrát domluvit a říci všechno? Ale možná mělo vše tak být, a jeho smrt pomůže víc myšlenkám, které s Římem měl, než prodloužení jeho života o pár let.
      „Markovi Antoniovi se to nebude líbit“, přerušil tok jeho myšlenek, a dodával tím suchým hlasem, „neměl by pokračovat raději on?“
      César se nyní napil zhluboka, Markus Antonius je největším nebezpečím. Holkař, frajer, absolutně nezodpovědný člověk. Ale také vynikající voják, řečník, člověk, který dokáže přesvědčit a získat kohokoliv pro cokoliv. Sice ne na dlouho, nikdy ne natrvalo, ale v tom čase, v kterém se rozhoduje, to dokáže lépe než kdo jiný. Pár větami, několika slovy, v ten okamžik, kdy je potřeba. Ale Oktavián má přednost, že o tom, kdy rozhodující okamžik nastane, ví několik měsíců předem. Rychle reagovat dokáže také. Připomněl si, jak se choval v Hispanii, a nyní již pevně řekl vše, o čem přemýšlel v posledních týdnech, kdy se dozvěděl o spiknutí proti sobě.
      „Ne. Musíš vše na sebe vzít ty. Ani Markus, ani senát, ani nikdo jiný, nedá Řím do pořádku. Myslil jsem na sebe, ale už tu dlouho nebudu. Nemyslím kvůli spiknutí. Stačili by dvě centurie, aby udělaly pořádek. Také spiknutí, o kterém každý ví, a které se rozebírá pomalu veřejně na fóru, není žádným spiknutím. Ale i bez něj tu budu dva, možná tři roky. Krátká doba na změnu Říma. Senát už nevládne, vládnou rodiny, a nedokážou se dohodnout mezi sebou. Řím potřebuje jediného panovníka, pořádnou správu a armádu. Jedině ty dokážeš ty změny provést tak, že všichni budou přesvědčeni, jak dobře, oni sami vše vymysleli a dali dohromady. Ale Markus Antonius je pro tebe jediným skutečným nebezpečím, zejména pokud mu zůstane Lepidus věrný. Co s tím budeš dělat?“
      Oktavián, nyní již nevěděl, zda to tenkrát bylo víc z legrace, nebo naprostého cynismu, či si to opravdu myslel, překvapil Césara tak svou odpovědí, že když skončil, diktátor se rozchechtal, jak se smával ještě jako začínající důstojník. Slyšel v souhrnu plán, který svým bláznovstvím byl naprosto jedinečný, ale César chápal, že může vyjít. A skutečně také vyšel. Měl před všemi ostatními několik měsíců náskok, měl i peníze. Jak od Césara, tak i ty, které si prostě vzal. Měl výhodu, že ho všichni považovali za trochu většího kluka, s kterým budou mávat, jak se jim zamane. A tenkrát vše s Césarem za dvě noci a jeden den prodiskutovali všechny možnosti, a několikrát. Probrali i ty lidi, kteří mohli něco znamenat, a co je dokáže přimět k akci. Někoho peníze, jiného ženy, dalšího hrozba, a pro někoho byl důležitý úřad nebo jiné veřejné zviditelnění. Oktavián měl dobrou paměť, a tak se vše mohlo říci jen jednou, aby si skutečnost nebo myšlenku zapamatoval, a věděl, kdy ji využít.
      Potom přišel jeho čas. Nejprve rozplakal Césarovu legii, prohlásil se sirotkem, a vojáky za svého kolektivního otce, který ho má chránit. Uspořádal zároveň hry na počest Césara, a potom s předstíranou naivitou zažaloval u senátu jeho vrahy. Vystoupil proti Markovi Antoniovi, který se snažil získat moc pro sebe. Pak se smířili, a oženil ho se svou matkou. Udělali i s Lepidem triumvirát, pochytali tvé vrahy a potrestali je, na příkaz senátu. Pak jeden z centurionů za přítomnosti centurie přesvědčil senátory, aby se stal konzulem, co hbitě navrhnul Ciceron. Pak už jen nabídnul Lepidovi život v ústraní sice, ale pořád jen život. Markus nevěděl, zda utéci do Galie nebo Egypta, až skončil v Egyptě. Obvinil ho u senátu ze zrady Říma, a skončil to s ním. Upevnil republiku, a všechny její úřady. Do všech rozhodujících funkcí se nechal zvolit po nějaké době přesvědčování. Mezitím nechal tiše pozabíjet všechny příslušníky nebezpečných rodů, popřípadě rizikové jedince, a velmi hlasitě udělil amnestii všem neschopným nepřátelům. Potom v klidu přestavil Řím a přebudoval říši. „Půjde to“, řekl tehdy Oktavián.
      César se dlouze, když Oktavián lhostejně, skoro otráveným hlasem konkretizoval proskripce, zamyslel, a pak ze sebe vypravil, „mám prosbu. Nech žít aspoň Cesariona a Kleopatru“.
      „Mít dva následníky nemůžeš, a v republice není místo pro královnu“, slyšel rozhodnou odpověď, a dokázal už jen přikývnout. Oktavián pak odešel, a znovu šlápnul do té louže přede dveřmi.
      Nyní se zamyslel, zda neměl tenkrát raději slíbit nějakou naději Césarovu synu, třeba jmenování nějakým králem někde. Ale umíralo by se mu snad lépe? Ne, nevěřil by mu, na to se příliš dobře znali, aby jeden mohl obelstít druhého. Měl by pochyby, zde ho ušetří nebo ne, a umírat s pochybami, zejména když jde o někoho z rodiny nebo o budoucnost díla, je daleko horší, než umírat i s tou nejhorší jistotou, ale jistotou.
      Náhle pocítil něco jako závist. César věděl, že má pokračovatele, dokázal si ho najít. On sám ho nalézt nedokázala a spokojil se s Tiberiem, vojákem, dobrým vojákem, ale víc už nic, a pak jak slyšel, nedokáže se ovládat. Pokrčil rameny, podíval se na skvrnu vody, do které šlápnul, a rozhodnul se nikoho nepotrestat, nechat vše už pomalu na Tiberiovi.

© Ivan Jordák, červen 2012

Dva dopisy

      Pán z Riesenburka a na Rábí seskočil z koně, nechávaje ho v péči jednoho z jízdních pacholků. Byl se projet. Hned jak vstal, ještě hladový se rozjel z hradu, objížděje navyklou cestu. Vždy, když si nevěděl rady, sedl na koně, a takřka zároveň s východem slunce, vyrazil z brány i on. Kdysi to bylo jen podél příkopu, aby se mohl, jakmile věžný zatroubí signál nebezpečí, okamžitě přes padací most vrátit. Ale v posledních letech odjížděl stále dál, a již nejméně deset, možná i víc, jezdí až k okraji lesa. Věří nejen rychlosti svého vraníka, ale i v řád, který postupně v Čechách zavedl správce, nyní král Jiří. Proud vzduchu, který při jízdě naráží na jeho hlavu, pokouší se ho srazit z koně tlakem do ramen a hrudi, z něj vyhání veškeré chmury, a vytváří v jeho nitru místo pro nové myšlenky. Aspoň tak vysvětluje svou ranní, někdy ztřeštěnou jízdu.
      Po ranní jízdě docela čile došel do světnice, a než usedl ke stolu, už na něm ležela mísa s jídlem, vedle lžíce a nůž, za ní pohár. Služebníci stáli u stěny, tiší jak pěna, věděli, že musí být zticha, když pán přemýšlí. Až bude potřebovat, osloví je sám. Pomalu přežvykoval, skoro každé sousto zapíjel, a vzpomínal včerejšího dne.
      I tady, kam si jezdil oddechnout, ho dostihly povinnosti jeho úřadu a postavení. Včera až sem, dojel za ním posel od papežského legáta Rudolfa z Vratislavi. Hned při prvním pohledu mu byl nesympatický. Vytáhlý, kostnatý, v zašpiněné kutně, a mimo pozdravení, se potom již jen obracející ke knězi, zároveň i písaři, který měl mezi nimi překládat z latiny do češtiny a naopak. Stejně tak dopis, s kterým přijel, podal nejprve knězi k přečtení, aniž by vyzval pana Viléma, aspoň ke kontrole pečetí.
      To už byl pokus o urážku, pomyslel pan Vilém. Překládání může plynout z mylného domnění, že pan Vilém, jak je obvyklé v Evropě, neumí číst a nezná latinu. Ale prohlídka pečetí je už úmyslná schválnost. Jenže, kdo byl jejím původcem? Nařídil tak papež, legát, nebo za tím byla soukromá iniciativa toho mníška? Co tak křiknout na služebníky, stojící u stěny, aby si s mníškem drobet pohráli. Než tato myšlenka dozněla celá, dávno již ji zapudil. Neposloužil by ani sobě, ani svému králi, jemuž věrně sloužil jako voják, diplomat, sudí, a vypadá to, že brzy i jako nejvyšší komorník země. A tak jen lhostejně prohodil, aby kněz zkontroloval pečeti za něj, a jestli bude mít pochybnosti, tak mníška pověsí.
      Ale, přece jen umí česky, pochopil, když si všiml zblednutí a ulekaného pohledu mníška, čím si u něj, starého diplomata, vysloužil jen pohrdání. Jsou to jen náfukové, a je na nich hned vidět, co doopravdy chtějí. Všichni stejně, víc peněz, víc moci, rychlejší postup v hodnostech, a nezajímá je, co se doopravdy děje okolo. Nějak brzy jim otrnulo. Není to ani čtyřicet let, co dozněl rachot válečných vozů, co přestali zpívat svůj chorál. Je tomu málo přes čtyřicet let, co umřel slepý Žižka. A už si všichni myslí, nemusíme se bát, není koho; můžeme si dělat, nejen co chceme, ale dokonce i co nás napadne. Slíbil dát odpověď do dvou dnů, a pak odešel, aby nemusel poslouchat poslovo drmolení, že je to příkaz a rozhodnutí svatého otce, nikoliv nějaké nezávazné psaní. Neporučil ani, aby mníškovi dali najíst, napít a po dlouhé cestě ho uložili, a tak služebnictvo se k němu chovalo stejně tak nevšímavě, jak jejich pán. Smiloval se nad ním jen kněz, který v něm viděl zástupce nadřízených, a pozval ho k sobě.
      Pan Vilém mladší z Riesenburka a na Rábí, prastarého rodu Hrabišiců, usedl po snídani v komoře u okna, dívaje se na pole, luka, které oddělovaly i spojovaly tento jeho hrad s lesy, jako vždy když nebylo mu snadné se pro něco rozhodnout. Zase po něm chtějí, aby volil jednu stranu a zavrhnul druhou. Proboha proč? Vadí jim původ krále Jiřího? Není knížecího rodu. Ale to Matyáš Korvín také. Příslušnost k podobojí? V této víře byl vybrán za správce země i zvolen králem. A přinesl zemi konečně mír, řád, zbavil ji strachu, co bude zítra. Ne, nikdo spravedlivý a rozumný si nemůže stěžovat, zavrtěl mimoděk pan Vilém hlavou. Pak odfrkl, až na pana Zdeňka.
      Je však pan Zdeněk ten rozumný a spravedlivý, zamyslel se. Chytrý, výmluvný, vzdělaný, hbitý, silný, přitažlivý, to on je. Ale též prudký, nesnášenlivý, závistivý a záletný. Skoro pravý opak krále Jiřího. A přesto byl prvním, kdo zvolal, „zdráv buď Jiří, král český“, a poklekl před ním. Nyní má pro něj jen slova nenávisti. Proč taková změna?
      Z okna viděl, jak rolníci vyjíždí a vychází na pole, žnout zralé obilí. Na okamžik se mihla v jeho hlavě myšlenka, co by mu asi řekli na jeho otázky, které si nyní klade, oni. Zasmál se vesele, určitě by údivem oněměli, že se jich pán, na něco takového ptá. Pokud by je přece jen k odpovědi donutil, spustili by, že nyní je nejdůležitější požnout obilí. Potom jej svozit do stodol a tam vymlátit a zrno dovézt semlít. Aby byla mouka na chleba, a také krupice, a šrot, protože nejen lidi, ale i zvířata chtějí jíst. Mají přízemní starosti, pomyslil si s převahou diplomata, který v králově zájmu jednal s císařem, markrabaty, falckrabími, a vůbec všemi, s kým bylo potřeba. Ale zároveň ho napadlo něco, čeho se zaleknul. Nemají ti dole nakonec pravdu, není požnout obilí, vymlátit jej a semlít na mouku důležitější než hádání o to, zda přijímat podobojí či podjednou. Zaháněl tu kacířskou myšlenku, ale nemohl se jí vůbec zbavit, a tak nakonec od okna vstal, a houknul na služebníky, aby zavolali písaře.
      Když přiběhl, nastavil ruku, aby mu do ní vložil psaní. Přelétl ho očima. Papež mu v něm přikazoval zřeknout se krále daného do klatby pro setrvávání v kacířství. Zbavuje ho proto přísahy a poslušenství vůči králi. Přikazuje i odejít ze země, pokud nebude možné splnit papežovo nařízení. Zvedl od něj oči, zrovna v okamžiku, kdy písař si zamnul ruce a hned drmolil, jak konečně se s těmi kacíři zatočí, včetně toho tlustého králíčka.
      Pan Vilém se na písaře osopil, jak si dovoluje mluvit takto o králi. „Podívej se z okna, chceš, aby si ti na poli zase okovali cepy a napřímili kosy“. „Však je svatý otec zkrotí“, blekotal nejistě písař.
      Už se ale odpovědi nedočkal, jen mávnutí ruky a příkazu, aby sednul a chystal se ke psaní. Dozvěděl se, že bude psát odpověď na včerejší dopis od legáta Rudolfa, ale tak, aby bylo poznat, že je adresovaný papeži. Když pan Vilém začal, písař se zatetelil blahem. Slyšel slova svého pána o věrnosti a oddanosti církvi svaté, svatému otci a apoštolské stolici. Měl jsem já pravdu, vzpomněl včerejšího večera, kdy se přehadovali s poslem, který tvrdil, že až na něj, kněze a písaře zároveň, jsou ostatní na hradě samí kacíři. Skoro se mazlil s písmenky, jak mu pán udělal radost. Dopsal, a obrátil se k pánovi, aby ten věděl, že má pokračovat.
      Málem ztratil vědomí, když slyšel další věty. Ještě tak se přenesl přes citaci Ježíše, dávejte císaři, co je císařovo, a božího, co je, bohu. I když nechápal proč zrovna toto má v dopise uvádět. Z dalších slov, ale pochopil, že posel měl pravdu. Jak může někdo říci, že nechce, aby věci církevní a světské byly mateny dohromady, ale zůstaly samostatné a nebyly si na překážku. Odmítnout rozhodnutí papeže o tom, že ho zbavují poslušenství krále, protože pro svou čest to přijmouti nemůže. On králi přísahal, a je tradicí jeho rodu, že přísaze jsou věrni, a papež mu nemůže přikazovati, kdy přísahu má dodržovat, a kdy ne. V církevních věcech bude poslušen papeže, ale v světských krále. Nakonec všemu tomu kacířství nasadil korunu, svou zmínkou o poddaných. Jako by někomu na nich záleželo. Ale pan Vilém trval, aby napsal i tento dovětek, že dodržením příkazu papeže by museli i tisíce chudých lidí se odstěhovat ze země a zahynout hladem. Proto prosí, aby znovu zvážili vydání klatby. Písař dopsal, rozpustil pečetní vosk, zatímco pan Vilém starší z Riesenburka a na Rábí četl napsaný dopis, kontrolujíc každé slovo. Dočetl, spokojeně si odkašlal, a ukázal písaři kam nalít vosk, aby do něj mohl vtisknout svou pečeť.

© Ivan Jordák, květen 2012

Poslední odpoledne

      Zeman Vok se šoural přes nádvoří k paláci, jako každý jiný den. Opíral se o hůl, slunce nyní v létě příjemně hřálo do zad a zátylku, v břiše hřál oběd, a bylo mu náramně. Ještě pár kroků, a usedne na kus řeči k Boleslavovi. Viděl ho na lavičce, také už shrbeného, jak nastavuje tvář odpoledním paprskům. Na okamžik se zastavil k vydechnutí, a potom udělal těch pár kroků, až ztěžka dosednul vedle.
      „Buď zdráv, můj pane“, neutrálně pozdravil. Nikdy nevěděl, zda mu má říkat králi, nebo kníže, a tak volil, pane.
      Boleslavovi to bylo zcela jedno, jeho po celý život zajímala jen skutečná moc. Král, kníže, vévoda jsou jen tituly. Když za nimi nejsou vojsko a zlato. A ani to by nestačilo bez vůle a jasného cíle panovníka a jeho družiny, která se s touto vůlí a cílem ztotožní. Potom, ať se děje cokoliv zůstává věrná jak panovníkovi, tak i jeho úmyslům. A Vok byl jeden z nich, proto tu nyní, oba už staří, neohebných kloubů a ochablých svalů, se schází a hřejí se nejen letním sluncem, ale i vzpomínkami, pokud si je dokážou vybavit.
      Ozvalo se zachrchlání, Vok si odplivnul, a Boleslav zpozorněl. Takhle vždy začíná, než něco pronese, nebo se na něco zeptá. Divné je ale jeho mlčení, potom další chrchlání, přidal i kašel, a další plivanec, který potěšeně chvíli sledoval, protože se mu podařilo doplivnout daleko, jak už dlouho ne. Nakonec mlasknul, a začal.
      „Častokrát jsem se tě chtěl zeptat, jak to bylo s Ludmilou a Václavem, to jsem byl ještě kluk. Ale i taky s císařem Otou. Co jste spolu vlastně domlouvali“.
      Vok ze sebe všechny otázky vyhrknul, maje radost, že se k tomu odvážil. Napjatě sledoval Boleslava vedle, který nyní hleděl upřeně před sebe. Nevěděl, jestli vzpomíná, nebo se v duchu rozhoduje, zda nemá Vokovi nechat srazit hlavu. Žádný panovník nemá příliš rád, když se někdo z poddaných zajímá o jeho rodinu nebo činy. Konečně se obrátil k Vokovi, a z jeho pohledu se zdálo Vokovi, jakoby se Boleslav rozhodnul pro to druhé řešení. Ale smrti se už nebál. Byl ve věku, kdy se s ní počítá, a nezáleží tak moc, zda o něco dřív nebo později. Nakonec se smrtí se potýkal celý život, jinak by nemohl být v Boleslavově družině. A tak už bude mít vystaráno, pomyslil si, a usmál se. Konečně bude zbavený toho čekání, to je nyní ve stáří nejhorší. Kupodivu, i Boleslavův pohled změkl, a změnil se v úsměv.
      „Nikdy bych nečekal u tebe takovou změnu. Na stará kolena, jsi zvědavý jak nějaká bába. Ale, proč ne. Sám už to dávno chci někomu říct“, začal smířlivě.
      Vok si oddechl, ale i podivil. Proč by Boleslav chtěl někomu vykládat, co bylo kdysi dávno. Navíc panovník, kterého každé vyřčené slovo bylo zákonem, a nikdo je nebyl oprávněn soudit. Aspoň ne, veřejně. U Boleslava z opatrnosti, ani ne tajně. Jak říkával nebožtík Česta, Boleslav snad ví týden předem, co si za sedm dní budeš myslet. A měl skoro pravdu. Vůbec ho nenapadlo, že každý baží, aby jeho činy byly správně nejen vykládány, ale i pochopeny. Aspoň někým, kdo je ochoten naslouchat. A kdo by jednou mohl někde někomu říci, ale tehdy bylo vše jinak.
      „O Ludmile vím jen od matky. Ta se něco nabránila podezření a osočování z její vraždy. Ale nebylo jí to nic platné, i když kostelík nechala na Tetíně postavit. Rády se neměly, ale kolik tchyní má rádo snachy, a naopak. Každá si myslí, jak jí ta druhá sebrala mužského, a to si ženské nedokážou odpustit. Ony se ale neměly rády i kvůli stolci. Chtěly ho obě, a obě chtěly mít při sobě i Václava a mě. Také se Ludmila pořád vtírala Bavorům, a v království se už drali k moci Sasové. To ona pořád nechápala, že svět je v pohybu. Nakonec se pohádaly, a udělaly, co mohly pro sebe udělat nejhoršího, žádat o rozhodnutí radu kmetů. Ti samozřejmě rádi rozhodli, ale chtěli už rozhodovat pořád, a o všem.“
      Boleslav se odmlčel, hledal další slova. Pro sebe se usmál, a zpovzdálí připadal jako ještě před několika léty. Rozhodný, smělý, nesnášející odporu, plný energie. Připomněl si, co mu dalo práce zbavit radu kmetů zase práva na rozhodování. To co nedokázala matka, ani po ní Václav, musel vyřešit on. Pár hlav to odneslo, ale nebylo jich zase tolik. Někdy stačí jen hrůzu budit, aby byl pořádek, a všichni věděli, komu mají být poslušni. Déle, daleko déle trvalo, přimět je mít vlastní názor. Vyslovit jej, i proti jeho rozhodnutí, a nebát se pořád a hned ztráty hrdla. Ale vida, postranní Vokův pohled, pokračoval.
      „Kmeti rozhodli, jako vždy, hloupě. Hůř už snad nemohli. Jak tu bývá někdy zvykem, chtěli nemožné, vyhovět oběma. Tak svěřili Václava a mě bábě, a stolec matce. Matka si myslela, že jsme rukojmím, aby ona musela poslouchat. A bába si myslela, že ji odstavili, protože je stará, a ujela na Tetín, i s námi a se svou družinou. Pak si posílaly posly, a přes ně si vyčítaly vše možné. Něco si možná přidali i ti poslové, a když poznali, jak jsou kněžny na nich závislé, napadlo je, co tak být knížaty sami. Začali to na Tetíně, Tunna s Gommonem. Milou bábu uškrtili. Ale byli to jen hloupí vrazi, na nás dva zapomněli, a uháněli do Prahy. Chtěli se domluvit s družiníky matky, ale tady narazili. Matka měla družinu ze Stodoranů a Čechů, kteří se nechtěli s nějakými přivandrovalými Varjagy dělit. Když je přemlouvali, a líčili jim, jak to provedli na Tetíně a pošklebovali se Ludmile, jak je přemlouvala a vyčítala, co všechno jim poskytla, místo aby jednali, stačilo to matce, aby promluvila pár vhodných slov, slíbila možné i nemožné, a jeden přišel o hlavu hned, druhému se podařilo utéci. Tak nějak mi to kněžna Drahomíra vykládala“, odfrknul si Boleslav, a Vok pokýval hlavou.
      Mlčeli. Boleslav vzpomínal, zda něco podstatného nezapomněl. Vok přemýšlel, jestli slyšel skutečnou pravdu, a že Boleslav nikdy na nic nezapomněl. Vždy dovedl všechno postupně a nesmlouvavě až do konce. Zvyklý, kníže má vždycky pravdu, a z toho, co o tom slyšel od ostatních, připustil, že to tak nějak mohlo být. Ve skrytu duše se trochu otřásl, zda mu poví Boleslav i o Václavovi. Tady leccos věděl, vždyť byl přijat do družiny, když žili ještě účastníci té vraždy nebo zabití Václava. A i když se každý střehl o tom vyprávět, přece jen sem tam někomu něco uniklo. Ale jen kuse, i při pití byl každý opatrný, aby si náhodou proti sobě neznepřátelil Boleslava, který přílišné mluvky neměl rád, zejména když si do úst brali jeho.
      Boleslav zatím nechal přinést oběma víno, které na stáří začal pít, těšíc se z jeho lehkosti, barvitosti, jiskrnosti a vůně. Upili, a zajedli kouskem placky, kterou jim dívka s vínem přinesla. Napadlo je, jestli ze slunka, které nyní o žních tak pálí, neodejít. Ale za chvíli bude klesat, a sedělo se jim oběma dobře, tak proč vstávat, a chodit jinam. Boleslav najednou dopil pohár, jakoby chtěl něco spláchnout, utopit a začal odpovídat na druhý dotaz.
      Začal dost zeširoka, jak stavěl hrad a spravovat svůj úděl. Co vše stálo v cestě, než zde naplnil své představy. Stát se jediným, kdo rozhoduje, a přimět ostatní, aby poslouchali, a družinu, aby mu nejen kryla záda, ale přicházela s nápady, co dál. Také musel ukázat sousedním knížatům, Charvátců a Zličanů, že na nějaké hrátky nepřistoupí, a že tu budou platit jen a pouze zájmy Čechů s Pšovany a jejich knížete. A pokud jde o změnu hranic, tak se budou posouvat jedině na východ a na sever.
      Boleslav se odmlčel, a Vok přemýšlel, proč začal už tímto. Obecně známými událostmi, jak byla kdysi rozkouskována země. Každých pár mil nějaká hranice, jiný kmen, jiný vladař nebo rada stařešinů. Věčně se škorpící a hádající kmeny. Vysáváni svými knížátky nebo vojvody, a při nájezdech Maďary nebo voji krále. Byla to doba, kdy skoro každý den se objevil někdo z nepřátel. Spálil domy, úrodu a předtím sebral, co za něco stálo. Lidi se buď odvlekli jinam jako otroci, nebo se pozabíjeli. Boleslav tento stav změnil, proto asi začal vyprávět, už od těchto dob.
      Napili se a Boleslav pokračoval, jak se kníže Václav najednou na podzim objevil z ničeho nic na jeho hradišti. Přijel sdělit, co se stalo králi Jindřichovi, trefil ho šlak. Byl víc mrtvý než žil, ale králem byl pořád. Za ním se už hádali tři následníci. Thanknar, Ota a Jindřich, každý z nich si našel důvod, proč se má stát králem zrovna on. Hned přesvědčoval Václava, že je to pro ně šťastná náhoda, která přijde jednou za život. Než se mezi sebou syni krále dohodnou nebo povraždí, Čechy se mohou zbavit všech povinností a závazků, které vůči králi měli. Chtěl, aby Václav jednal, aby se pojistil v zahraničí, a on zatím udělá pořádek tady. S Lučany, Charvátci, Charváty, Zličany a dalšími.
      Boleslav si odplivnul a hořce pokračoval, „a on na mě koukal, jak na prašivého psa, a pak začal blábolit cosi o víře, a potřebě králi a kralevicům pomoci v těžkém údělu, a že se jim nabídne za prostředníka. Na takovou blbost mohl přijít jedině on. Jako vždy byl už napitý, sotva se udržel na koni. Když jsem mu řekl, jak chce těm hrdlořezům něco domlouvat, když má strach i doma si udělat pořádek, tak se ukrutně rozzlobil. Jezdil se svou družinou dokola po nádvoří, a řval na mě, že je i pro mě kníže, a bude rozhodovat, co se bude v této zemi dít. Tak jsem ho i tu jeho bandu pozval raději ke stolu, a svým chlapům jsem poručil, aby jim nalévali a dávali na ně pozor. Za chvíli byla ta Václavova družina, stejně jako on, ožralá, a po vytahování se, jací jsou to kabrňáci, jeden po druhém usnuli.“
      Vok dolil Boleslavovi prázdný pohár, sobě taky, ale nepozdvihli jej ani jeden k přípitku, Jen maličko upili, aby jeden dokázal dál vyprávět a druhý poslouchat. Boleslav si nějak nemohl pořád srovnat vzpomínky, a Vok se nyní neodvážil ani špitnout. Bál se, aby vyslovením čehokoliv všechno nepokazil, a nezavřel tak Boleslavova ústa. Jejich ticho, přerušil klapot koňských kopyt. Oba poznali jen z toho zvuku, jak je kůň unavený, ještě dřív než se zjevil i s jezdcem, oba schvácení, pokrytí prachem dlouhé cesty. Jezdec zastavil těsně u jejich lavice, a cosi jim říkal neznámou řečí. Hleděli na něj, jak brebentí a zlostně zvyšuje hlas, protože mu nerozumějí, jsou staří, on unavený po dlouhé cestě. Konečně Vok pochopil, co asi chce a vší silou zařval, až sebou jezdec i kůň trhli. Bylo to jediné, co mu zůstalo z dávné slávy předáka vojska. Hlas. Takové síly, aby byl slyšet, když se dvě vojska střetnou, a musíš dát povely tomu svému. Z kostelíka naproti knížecího domu vyběhl kaplan a hnal se k nim.
      Začal s jezdcem brebentit jeho jazykem, a hned nato ten seskočil z koně, poklekaje před Boleslavem, podávaje mu schránku s listinou. Ten kývnul na kaplana, aby ji vzal, a přečetl.
      Dopis byl od dcery Mlady z Říma, a sdělovala v něm, že k založení biskupství svolí papež určitě už příští rok.
      „Tak už se toho nedožiju“, prohodil Boleslav, když uslyšel, co jediné ho zajímalo, a pak poslal jezdce i kaplana za kněžicem, taky Boleslavem, a obrátil se k Vokovi s poznámkou, „škoda, že není chlap“.
      Myslí tím Mladu, prolétlo Vokovi hlavou. Znal Boleslavovu spokojenost z dcer a daleko menší ze synů. Mlada se dostala až k papeži. Něco to sice stálo, ale hlavní zásluha patřila jí. Dokázala se domluvit, věděla, co chtějí její posluchači slyšet, a nebála se nikoho a ničeho na světě. Podobně i Doubravka. Okamžitě pochopila otcův záměr, a přes všechny výhrady se dokázala provdat za Měška, a přivést ho mezi spojence otce. Tak mu zabezpečovala jedna z dcer severní hranici, a druhá jižní.
      Myšlenky však přerušila další slova Boleslava, která dopadala jak kameny. Jak ráno počkal na Václava, a chtěl ho získat pro svůj plán. Obsadit zemi kolem kupecké stezky ze západu na východ, až do Kyjeva a pak Byzance, aspoň přes Prahu a Krakov až k Červeným hradům. Jak se kvůli tomu začali hádat, cloumat sebou, a jak Václav uchopil jeho meč. Jak je spatřila jeho družina, a jeden z ní zvolal, kníže je v nebezpečí, a vyřítili se z domu ven, a Václav utíkal ke kapli. Jak ale kněz před ním přibouchnul vrátka, a družiníci ho dostihli a zabili. A potom už vše probíhalo závratným tempem. Nejprve pobili Václavovu družinu, a ještě týž den se zmocnili Prahy. Pak zdolali odpor sousedních knížat a pobili dvě vojska vyslaná jim na pomoc. A postupně se zmocnili zemí až k řece Bug, a kupci jim museli platit za bezpečný průchod.
      „A co na to, Ota, který je teď císařem“, trochu třaslavým hlasem se zeptal Vok.
      Boleslav se zasmál. „Tehdy měl své starosti. Nejdříve zabít nejstaršího Thanknara. Nechal ho zamordovat přímo v kostele u oltáře. Pak se kolik let naháněli s Jindřichem, než se všechno podařilo Otovi zvládnout. Teprve potom měl čas na nás, ale to už proti němu stála silná a jednotná země. A Ota o tom věděl, ale táhnout sem s vojskem musel. Když chceš být císař, musíš ukazovat pořád svou moc. Nevím, zda bychom je dokázali nakonec porazit. Ani tehdy jsem nevěděl, zda vyhrajeme my nebo on. Jediné, co jsem věděl, že se mu do té války moc nechtělo, stejně jako nám. Oba jsme měli problémy s Maďary, oba s nově nabytými zeměmi, a tak jsem vsadil na jeho rozum.
      Tenkrát, v noci, před tou parádou s korouhvemi, vzdáváním si cti a uznávání jeho jako krále, a mě jako svobodného knížete, a řečech o přátelství, jsem zašel do jeho stanu.
      Přivítal mě otázkou, „nebojíš se, kníže, vejít uprostřed mého vojska do mého stanu?“
      Odpověděl jsem, „nebojíš se, králi, když uprostřed tvého vojska, jsem klidně vešel do tvého stanu?“.
      Pak jsme se oba zachechtali, on nalil poháry, a domluvili se na parádě, co druhý den pro vás ostatní uděláme. Kronikáři pak měli problémy, jak to zapsat. Jak oslavit vítězství, když nebylo poražených. Nepochopili, že tenkrát vyhráli všichni.
      Boleslav se odmlčel, ukázal na poháry, a když Vok nalil, upil z poháru a plácnul ho do ramene. „Tak už jsi spokojený, ty, bábo zvědavá“.
      Vok přikývnul, a když dopili, vrátil se do svého domu. Druhý den po obědě se vydal zase k jejich lavici. Nikoho tam neviděl, a pomyslil, kde se mohl Boleslav zdržet. Pohlédnul na palác, všiml si široce rozevřených okenic, a vzápětí uslyšel kvílení žen, do kterého se mísilo zvonění umíráčku. Ještě než se obrátil domů, viděl včerejšího posla, jak se drápe na koně, a kněze, který mu podává pouzdro s listy, a plácnutím koně po zadku, dává najevo, aby posel spěchal, protože nese do Říma zprávu o smrti krále, nebo knížete, či vévody, co na titulu záleží, ale Boleslav dnešního poledne zemřel.

© Ivan Jordák, únor 2012

Mezi dvěma pohřby

      V hlavním městě Levého království, zemřel král, Rumpál. Zpráva o smrti se šířila pomalu, každý ji přetřásal, a ptal se sousedů, jestli o tom slyšeli také. Bylo tomu nějak těžké uvěřit, při délce jeho vládnutí se zdálo, že bude žít snad věčně. Ani se příliš nehořekovalo, on totiž král svou přísností a poučováním spíše lidi odrazoval, než získával. Připadalo jim, že je považuje za malé děti, a to je zlobilo. I ti jemu nejoddanější prohlašovali, má sice pravdu, ale nemusí ji říkat třikrát denně. Jeho mentorování měli všichni dost, a získali nyní pocit ulehčení. On už člověk je takový, že chce přijít sám na to, proč si rozbil koleno nebo si natloukl nos, a nechce být před tím neustále varován někým jiným. Jeho pohřeb málem proběhl zcela v tichosti, nebýt dvou věcí. Nářku paní Blažkové, která na otázku, proč brečí, když celý život králi Rumpálovi nadávala, odpovídala, to jo, ale kdo ví, co bude teď, a když umře král, tak se plakat má. A potom slavnostních jízd a projevů očekávaného následníka Rumrajcha, jenž sliboval každému a všem život, o němž se nikomu dosud ani nesnilo. Také hned království přejmenoval na levné, nastiňuje tak svůj záměr v budoucnosti.
      Rumrajch byl ze starého rodu Lampášů, které Rumpál s ostatními starými rody zbavil jejich postavení. A ti se nyní všichni semkli kolem Rumrajcha, vysvětlili lidu, jaké lepší časy nastanou, a to jedině díky Rumrajchovi, který vše připravil, a kdyby Rumpál sám neskonal, určitě by ho svrhnul. Lid byl svolán na náměstí, a pod pozornými zraky Rumrajchovců, každý zvedl ruku, aby byl Rumrajch novým králem. Volba byla provedena jednomyslně, protože ti, co na náměstí nepřišli, se nezapočítávali. Rumrajch po svém nastolení vyhlásil pro všechny absolutní svobodu a každý si mohl dělat, co chce, nebo nedělat vůbec. Brzy však tuto svobodu pro všechny omezil Rumpálovcům, kteří veřejně neprohlásí, jak chybili nebo se mezi ně dostali donucením, či v úmyslu Rumpálovi škodit. Také se nevztahovala na gardisty Rumpála, vyjma těch ve vysokých funkcích a dalších, kteří mohli být Rumrajchovcům užiteční, anebo věděli o řadě lidí spoustu věcí.
      Lidé o tom příliš nedumali, myslili, jak je denně přesvědčovali trubadúři, že novému králi mohou na slovo věřit. Také s jásotem přijali nápad, aby všem rodům, které Rumpál zbavil privilegií, a majetku se zase všechno vrátilo, a ještě se jim nahradila újma. Rovněž, zavolat z jiných království rádce, kteří by rozhodli jak nejlépe naložit s majetkem, který Rumpál za ta léta nahospodařil. Šlo zejména o stáda krav, lány brambor a stříbrné doly, a také půjčky, které poskytnul do zahraničí. A lidé se radovali z toho, že mohou jezdit do jiných království, chodit do práce nebo nechodit, bydlet, kde chtějí nebo nebydlet. Zkrátka si každý může dělat, co chce a uzná za vhodné, a těšit se z tohoto nového Levného království. Na živobytí i na cesty si mohl každý půjčit, a tak si všichni užívali nové svobody, a jásali, co všechno mohou mít, když na to mají.
      Několik kverulantů sice mělo připomínky, ale kdo by se o jejich úštěpky a jedovatosti, při takovém nadšení a očekávání, staral. Rumrajchovci se s nimi také brzy vypořádali, jak jim to nyní bylo vlastní, slovem, vtipem, a aby nekazili ostatním šťastné rozpoložení, tak je ani nepouštěli na tribuny a sněmovní pole. Zdražili i papír, aby neměli na co psát, i když, kdo by takové štěky četl. Ke čtení byly daleko zajímavější věci. Psalo se, kdo s kým, za kolik, proč, nebo o loupežnících v Černém lese.
      Postupně zmizel Rumpálův poklad. Takřka zároveň s ním se zmenšila stáda krav, skoro na třetinu, a z té třetiny patřila polovina bývalým rádcům, které Rumrajch povolal do země. O jejich zbytek se dělili většinou Rumrajchovci, stejně jak o stříbrné doly a lány, kde dříve se sadily brambory, ale nyní byly nasazeny květy. Vždyť květiny jsou daleko hezčí a vůně se nedají vůbec srovnat. Také se do země dovezlo množství koní, a protože museli něco žrát, vozil se i oves a seno. A zase pár kverulantů vykřikovalo, že Levné království je levné jen pro cizince, ale zatraceně drahé pro domácí. Živení koní hodně stálo, dovážení mléka, masa také, a květin bylo všude ve světě dost, takže z nich byla jen ta vůně.
      Pár prostších občanů si řeklo, musíme o tom uvědomit Rumrajcha, ten jistě udělá pořádek, a napsalo mu. Rumrajch skutečně svolal lidi na náměstí, vysvětli jim jak je všechno obtížné, ale svoboda něco stojí, a na každém záleží, jak se má. Nakonec je vyzval, aby nepodléhali tomuto škarohlídství, když s úsměvem jde všechno líp. Pak vystoupil jeho ministr, a sdělil lidem, že pro jejich dobro přijali opatření. Všechny banky zvýší úroky z půjček, a tak získají další peníze, které budou moci půjčovat více lidem. Pár účastníků začalo tleskat, ale většina se pomalu rozcházela, přemýšlejíc, proč sem vlastně vůbec šli.
      Za několik dnů Rumrajch zemřel. Na všech věžích, významných rozích ulic, radnicích a palácích země zvěstovali heroldi obyvatelům, jak těžce jsou všichni občané zasaženi nevýslovným smutkem, a vzpomínají neustále všech dobrých skutků tohoto ušlechtilého krále. Zároveň ty, kteří o tom ještě nevěděli, upozorňovali, jak pro pláč nevidí ani pořádně na cestu, a bylo dobrým mravem po několik dnů smutku, do sebe vzájemně vrážet. Spolek kapsářů sice požadoval tento zvyk zavést i při každém dalším výročí, ale nebylo mu vyhověno. Rovněž se dalo na vědomost, které ulice, náměstí, ale i hory budou pojmenovány po zemřelém. Další den přibyla oznámení o smutku v cizině, za hranicemi Levného království, kde také z různých důvodů krále Rumrajcha, milovali.
      Zemřelý král byl významný zejména svými sliby. Žádný z jeho předchůdců nedokázal svým poddaným vymyslet tolik věcí a blaha, co za jeho vlády budou mít. Přišel na to, že nejlepší je lidem dát naději. Časem se sice řada z nich bude tázat po splnění, a podivovat se skutečnosti, ale velká část bude dále doufat, a raději nesrovnávat, aby o naději nepřišli. Rovněž se dá i hodně věcí vysvětlit nebo odůvodnit nepříznivými vlivy.
      Následník, když si vyzkoušel, jak se mu bude sedět na trůnu, nechal jej též zahalit černým suknem. Potom ustanovil pohřební komisi, kam jmenoval každého, na koho si vzpomněl, vycházeje z rady své ženy, dej tam každého, ať později nemůže nikdo říkat, že u toho nebyl. A tak vedle hlavní pohřební komise, byly ustaveny i pomocné pohřební komise, a dále krajské, okresní, městské a obecní pohřební komise. Nebylo takřka poddaného, který by nebyl v některé z těchto komisí. Každý byl v ní rád, protože byla tato činnost placena. Lidem nějak přitom ušlo, že to bylo placeno ze zvláštní smuteční daně, která byla hned po smrti zavedena a uložena všem, kteří nebyli příbuzní krále nebo nezastávali některý úřad.
      Hned na prvním zasedání hlavní pohřební komise si vzal slovo cechmistr soukenického cechu a navrhnul, aby všechny veřejné budovy byly pokryty černým suknem, a zároveň prokázal, že soukeníci jsou schopni tomuto vznešenému úkolu za zvláštní příplatek dostát. Jeho návrh byl přijat, stejně jak návrh cechu tesařského zbudovat na všech významných místech smuteční tribuny, cukrářského upéci pro každého rakvičky v černé čokoládě, pivovarnického uvařit zvláštní várky černého piva, květinářského zasypat cestu průvodu květy a dalších, které přišly též s nějakou myšlenkou jak uctít smrt panovníka.
      Když po přijetí všech těchto návrhů, vstal nejvyšší komorník, odpovědný za finance, jenž oznámil, že královská pokladna zeje prázdnotou, výnos smuteční daně stačí sotva na platy členů pohřebních komisí, a z ciziny nikdo nepůjčí ani groš, všichni se zaraženě po sobě dívali. Sice byl obecně znám nedostatek financí, ale nikomu se nechtělo si nechat ujít možnost zisku, a ještě takového. Chvíli se přemýšlelo, co prodat. Bohužel království už patřil jen trůn, a ten nikdo nechtěl, protože byl prolezlý červotočem. Bylo tedy usneseno zavést vedle smuteční daně i daň pohřební, ale pouze pro nečleny královské rodiny, šlechty a mistrů cechů, kteří se podílejí na pohřebních úkolech. Bylo tak dosaženo spravedlnosti, každý se bude podílet na pohřbu aspoň nějakým způsobem.

© Ivan Jordák, únor 2012

Myslivcovo řešení

      Rodiče, když jejich dcera Hanka, byla najednou ochotná nosit babičce jídlo na přilepšenou, se na sebe významně podívali. Asi ta jejich holka, přece jen dospěla a bere rozum. Ještě nedávno se všechno odbývalo s velkými prosbami matky, nebo hurónským řevem a výhrůžkami otce, jestli babičce do lesní chaty věci nezanese. Hanka skutečně dospěla, ale nebylo to získáním rozumu o potřebě babičce stravu donést, ale její potřebou zahlédnout mladého myslivce, který tu na revír nastoupil. Šlo o dospění. Nikoli rozumové, ale jak se říká na vsi, zapalovala se jí lýtka. Z toho důvodu byla ochotna nosit i červenou karkulku, kterou před měsícem málem roztrhala, když tu hučku starou rvala z hlavy. Myslivec, jenž ji v ní zahlédnul, když přišel otci říci večer o změně místa kácení druhý den, a ona se hanbou za ni málem propadla, prohodil, jak sluší jejím černým vlasům. A tak místo jejího trhání zkoušela před zrcadlem, jak si ji nejlépe nasadit. Když byla přesvědčena o správném způsobu sladění čapky s vlasy, ráda za babičkou vyrazila.
      Babička v lesní chatě nežila od pradávna. Přestěhovala se do ní, když ji vystěhovali z bytu kvůli neplacení nájmu, který se jim podařilo zvýšit po vzájemné dohodě, jak stálo ve smlouvě. Skutečností bylo, že babička někam zašantročila brýle, a nechtěla jejich ztrátu přiznat, neboť při minulé ztrátě jí rodina kvůli jejich ceně, vynadala. A tak babička předstírala zlepšení zraku a její podpis se ocitl i na smlouvě, kterou vůbec nečetla. Jinak by zjistila, že nájem je vyšší než její důchod, a i při své nekonečné důvěřivosti by asi měla pochyby o jeho zaplacení. Tak, nevědomá, posílala dál nájem ve staré výši, výzvy, požadující nápravu, házela do kamen, nedokázala je bez optiky přečíst. To vše do doby, kdy majitel bytu ztratil trpělivost, a nechal ji z bytu vyhodit. Při vystěhování brýle opět našla, ale v této době jí už nebyly nic platné.
      Co s bábou, zamyslila se rodina. Nebylo to vůbec jednoduché, ani její důchod nebyl svou výší vůbec zajímavý. Navíc se pořád cítila dobře, snažila se užít si ještě světa, a vypadalo to, že tu bude ještě pár let. Začala obvyklá hádka. Jedni se vymlouvali na nemožnost ji mít u sebe, protože mají malé děti, druzí, protože je mají už velké, další na stísněné prostory, kam by se nevešla, ostatní na rozsáhlé prostory, kde by se cítila sama. Když už se zdálo najít řešení zcela nemožné, připadlo nejmladšímu, aby ji nastěhovali do lesní chaty, kterou zdědil nejstarší Hynek, když zemřel otec. Hynek, zvyklý celý život na úsloví, jsi nejstarší, a musíš mít rozum, se nechal nakonec zviklat po slibu ostatních, že mu budou přispívat na její potřeby. Jako obvykle poslali příspěvek první měsíc, a pak na něj tak nějak zapomněli. Hynek povzdechl, ale nakonec mávnul rukou, potřeby babičky rázně omezil, přesvědčil ji, aby si důchod dala posílat na jeho účet, bude tak aspoň bez starostí, a nějak tak přežívali. V lese se dá nakonec najít spoustu věcí, jako vyhozené lahve, pneumatiky, matrace, a to po celý rok. Při trošce šikovnosti z nich lze leccos udělat, prodat, a na tyto koruny babičce ani nesáhnul. Vedle toho mohla sbírat houby, maliny, jahody, borůvky, a zase se jednalo o přínos do domácnosti, i když jen v létě. Nakonec pohyb a lehká strava staršímu člověku jen prospějí.
      Přesto všechno se občas Hynek rozpomněl, že babička je jeho matkou, a kdysi je všechny živila, a tak občas posílal Hanku s nějakým přilepšením. Tak i dnes. Hanka nasadila rychle karkulku, vzala kratší sukně a košík, a vyrazila do lesa. Pomalu procházela lesní cestou, těšíc se na potkání myslivce. Uslyšela kroky, celá se rozzářila, aby vzápětí pocítila hořké zklamání, když se z podrostu vynořil starý Vlk. Byl třikrát tak starý jak myslivec, chodil o holi, zubů už dávno neměl plný počet, a tak mu ani nepomohl úsměv věnovaný Hance. Navíc, když slyšel, že její cesta vede za babičkou, přidal se k ní, a celou cestu jí vykládal, jaká je babička stále, i přes svůj věk, štramanda. Potvrdil tak bezděky Hančino mínění o nevyhnutelné skleróze všech lidí, starších dvaceti let. Protože, kvůli myslivci, předstírala slušně vychovanou mladou dívku, a také těžko mohla Vlka odehnat, snášela jeho přítomnost, a dokonce automaticky mu i odpověděla na několik otázek, aniž by vnímala, na co se ptá. A tak spolu došli na místo.
      Babička Hanku netrpělivě vyhlížela, protože v lese zatím nic moc nerostlo, a měla už hlad. Připravovala se jí také vynadat, jak na ni rodina zapomíná. Ale sotva spatřila vnučku jít s Vlkem, okamžitě přehodnotila celé setkání. Vlk byl sice starý z pohledu Hanky, ale pro její babičku byl štramáčkem a kavalírem. Navíc měl i velmi kladné další vlastnosti, jako vysoký důchod, chalupu ve vsi, a byl bez potomků. A tak oba dva srdečně přivítala, Hance děkovala způsobem, kterým naznačovala, jak se o ni děti dobře starají, a oba zvala dovnitř na trochu jídla a pití. Vlk, po několika vyjádřeních, jak je poctěn, a pozvání přijímá jedině za podmínky revanšování, nakonec usedl ke stolu. Hanka se vymluvila na práci, kterou má doma, vysypala košík, a uháněla hledat myslivce. A tak všichni tři byli nakonec nastalou situací spokojeni.
      Navíc se Hance hned za chatou podařilo potkat myslivce, dát se s ním do řeči, a projevovat tak neskonalý zájem o les, a dění v něm, že myslivec považoval za nutné strávit s ní celé odpoledne, a potom i řadu dalších dní, až se dostali i k jiným věcem, než jen povídání o lese, kterým vše začalo.
      Babička, i když se jí žaludek svíral, se rozhodla většinu doneseného jídla investovat do Vlka. Věděla, že nasycenému se nebude chtít odejít, protože je v tomto případě každý pohyb pro člověka obtížný až protivný. Seděl, odfukoval, již dlouho se tak nenajedl, protože díky své osamělosti byl odkázán na své kuchařské umění, které vrcholilo uvařením vajíček na měkko nebo na hospodu, která však vařila jen o víkendech, kdy přicházeli výletníci. Babička se mu, líbila stále víc. Pobíhala kolem, švitořila, každou chvíli mu něco nabídla. Konečně usedla také, když poznala, že neustálým pohybem a upíjením vody, zahnala hlad, a dala se s Vlkem do řeči o tom, jak není dobře člověku samotnému.
      Oba dva svou osamělost pociťovali. Měli však potřebu, snad aby zvýšili svou cenu, nebo hned na začátku neprozradili zájem žít s tím druhým, hovořit o tom, jak jim dosavadní způsob jejich života vyhovuje. Také se tak o druhém dozvěděli více, a sami mohli upozornit na svoje přednosti, kterých si druhý zatím nevšimnul. A tak trávili řadu odpolední, někdy i večerů, a nikdo z nich se neodvažoval vyslovit slovo, které očekávali oba dva, ale chtěli, aby je řekl ten druhý.
      Jejich vztahem se už bavila celá vesnice. Ne snad ve zlém, ale protože nic jiného se tady už dlouho nedělo. Syn Hynek z toho začal být nervózní a naštvaný. Nevadily mu ani tolik narážky ostatních chlapů, ale ta zoufalá nejistota, jak vše dopadne. Už se i smířil se ztrátou babiččina důchodu, předpokládajíc jednou dědictví po Vlkovi, které by ztrátu bohatě nejen vyrovnalo, ale přineslo větší užitek. Rozhodoval se ještě více omezit posílání příspěvků babičce, aby ji popohnal k rozhodnutí. Ale proti tomu se tvrdě postavila Hanka, která měla v nošení přilepšení příčinu, jak se dostat za myslivcem. Hynek byl bezradný, a když potkal Vlka, nadhodil, jak je zle člověku samotnému. Ten přisvědčil, přiznávajíc, jak je mu nyní náramně, co se stýkají s babičkou. Ale neprojevil ani náznak touhy po společném žití u něj v chalupě. Babička to vzala totiž za špatný konec. Chodila mu uklízet a uvařit, a potom zase domů, což mu vyhovovalo nejvíce. Měl uklizeno, uvařeno, vypráno a zůstal mu jeho klid.
      Tu pomohla šťastná náhoda, spíš než náhoda neopatrnost. Prakticky žádné dlouhé stýkání dvou lidí různého pohlaví nezůstane bez následků. Ne snad babičky a Vlka, ale myslivce a Hanky. A když myslivec, jak řádný muž, vykoktal svou žádost o Hančinu ruku, Hynek rád svolil a začal jednat. Především oznámil babičce, že v lesní chatě, kterou upraví, aby se v ní dalo bydlet i v zimě, budou žít mladí. Na babiččinu otázku, kde bude bydlet ona, pokrčil jen rameny, a odjel za nejmladším sourozencem Vojtěchem, který dokázal vždy najít řešení, za podmínky, že se nemusel starat o jeho splnění on. Tentokrát ale udělal malý ústupek, za slib podílu na dědictví, když mu Hynek vylíčil celou situaci.
      A tak Hynek se po čase vracel domů s radostí. Jeho radost se ještě zvýšila, když doma našel ve světnici, jak mladý pár, tak i ten postarší, a hned překotně sděloval, jak se mu babiččino bydlení podařilo vyřešit. „Nastěhuješ se k Vojtěchovi, a důchod převedeme také na něj“.
      „Ale ten bydlí na druhé straně republiky“, skoro zaúpěla babička.
      Jejím stenem se probral i Vlk. Došlo mu to pomalu, ale přece jen včas, že šťastné měsíce za den či za dva končí. Pryč je teplé jídlo, postupně se vytratí čisté prádlo a šaty, jeho chalupa se zase zanese nepořádkem bez ladu a skladu. „A co já, tedy co my“, včas se poopravil.
      Nastalo ticho, tak jako předtím, nikdo nechtěl promluvit první. Až myslivec, který, protože byl z daleka a neznal místní zvyky, zvesela prohodil, „ a co, když uděláme společnou veselku“.
      Muži ho považovali za nutné poplácat po ramenou, a ženy políbit, za tak úžasný nápad.

© Ivan Jordák, prosinec 2011

Pochybení paní Kozy

      Paní Koza měla jet do lázní. Ode dne, kdy se to dozvěděla, připravovala rodinu a hlavně sebe na tuto událost. Bála se, co budou dělat kůzlata doma sami, jak v její nepřítomnosti obstojí. Sice byla už takřka dospělá, ale jeden nikdy neví, co je napadne. A tak místo chystání věcí, které si vezme sebou, jim několikrát denně zdůrazňovala, co všechno musí, a co za žádnou cenu nesmí. Dosáhla tak toho, že kůzlata už netrpělivě počítala málem minuty, kdy konečně odjede. Rozloučily se u vrátek, a pak s dosud neslýchaným halasem se vrhly k zásobám jídla, rozděleného a rozpočítaného na všechny dny, kdy tu paní Koza nebude. Každý si bez ohledu na den, kdy se co mělo sníst, vybral a snědl, co měl nejraději, a pak se natáhnul, zažívajíc tu dobrotu. Díky přehadování a tlačenici u jídla, se světnička přeměnila zase v chlívek, ale máma přijede až za měsíc, a tak zbývá dost času na úklid.
      Z jejich blaženosti je vyrušilo zaklepání, a za dveřmi se ozvalo, „tak děti, už jsem tady, pojďte mě uvítat, a otevřete branku“.
      Kůzlata, jak se probrala z prvního překvapení, a při opakované výzvě, poznala starého vlka, kterému i jeho druhové říkali Trumbelín, zařvala smíchy. Chtělo se jim dovádět, a polovina z nich mečela, „to je naše maminka“, a druhá polovina, „to není naše maminka“. Vlk stál za brankou, a čekal, až kůzlata se podle pohádky začnou prát, vyrazí dveře, a on se bude moci konečně pořádně nažrat. Dlouho mu nedocházelo, že znají tu pohádku také, a jen se baví. Až když se ozval takřka dospělý kozlík Matěj, a přeskakujícím hlasem se vyjádřil, že to asi bude ten strašný vlk Trumbelín, pochopil i on svou prohru, a odešel pryč.
      O něco úspěšnější byl lišák Ferda, který se dovnitř dostal, předstíráním, že je obchodníkem s odstraňovači zápachu. Uvnitř pak pěl chvalozpěvy na své zboží, dokud Matěj po něm nechtěl jeho zboží ukázat a předvést. Pokusil se sice o lest, a lákal nejmenší kozičku, aby s ním pro zboží šla k lesu, že od cesty dostane navíc ještě voňavku. Ale to už se na něj Matěj a jeho bratr vrhli, dávaje mu pocítit tvrdost svých čel a špičatost rohů. Takže lišák uháněl, jak o překot, a na kůzlečí masíčko mu přešla chuť.
      Kůzlata se nadouvala pýchou, jak vyřešila pokus šelem, před kterými je máma pohádkami varovala, a udělala druhý nájezd na zásoby jídla, čím se jim je podařilo takřka zlikvidovat. Nejstarší kozička Terka jim hned vyčítala, co budou jíst zbylé dny. Ale i ona nakonec dala za pravdu Matějovi, že se mohou pást na zahradě a na louce u plotu, kde jim žádné nebezpečí nehrozí, a tráva každý den doroste. Pro všechny byly jeho slova ulehčením, protože se našel způsob řešící jejich pochybení, a úklid Terka nějak zvládne. Tráva jim sice zdaleka tolik nechutnala, jak připravená krmě, ale jeden před druhým ji náramně chválili, zastíraje tak své zklamání.
      Uplynulo několik dní, kůzlata mimo nadávání na trávu, ze sebe už nedostala jiné slovo, když je vyrušil z jejich obtíží, nadutý mekot.
      „Co to slyším, děti mé sestry nemají důvod ke spokojenosti. Ještě, že jsem přišel“, za ohradou stál statný kozel, doprovázený útlejším kozlíkem. Po těch slovech se oba rozeběhli k ohradě, a když už se zdálo, jak se plavným skokem přenesou přes ni, zabrzdili, a podlezli nejspodnější břevno.
      „Jsem váš strýc Artur, a to je váš bratranec Kurt“, představoval oba kozel. Kůzlata si vzpomněla na vyprávění kozí babičky o jejím synovi, který se vydal do světa, kde dosáhnul nevídaného úspěchu a udělal štěstí. Jeho pán ho jmenoval zahradníkem. Babička se nikdy už nedozvěděla, jak vše dopadlo. Když pán poznal propastný rozdíl mezi řečmi Artura a jeho skutečnými schopnostmi, podařilo se Arturovi jen se štěstím zachránit holý život, a prchnout od pána i s rodinou. Potloukali se různě po světě, až si vzpomněl na hospodářství, odkud sám kdysi utekl, a pomyslel na návrat. Doba mu přála, ohrady a ploty se bouraly, všichni se začali zase navštěvovat, a pohybovat, jak kdo chtěl.
      Kůzlata o něm věděla, tolik co babička, tedy vlastně nic. Byl dospělý, mluvil rozvážně, nijak se nad jejich počínáním nepohoršoval, spíše je litoval. Dokonce uvnitř si pochvaloval, jaký je tu pořádný chlívek, a ne studeně působící pořádek, kde je vše na svém místě, a každý se bojí si udělat pohodlí, nebo se chovat jak ho momentálně napadne, jak z jejich kotce vytvořila jeho sestra. Brzy ale i on byl rozmrzelý, když nemohl nalézt nic k jídlu, jedině upatlané, smíchané a rozšlapané pozůstatky toho, co paní koza nachystala. Dokázal se však přes všechno přenést, protože prohlídkou zjistil netušené možnosti, zejména, získá-li kůzlata. Ta se zatím nedotkla na zahradě ničeho mimo trávy. Jako všichni na venkově, měla od mládí vžito, aby zeleninu a ovoce trhala, až uzraje. Dřív je to nejen hřích, ale i blbost, protože nezralé plody nejsou vůbec k žrádlu. A tady viděl strýc Artur počátek svého úspěchu. Rychle se domluvil se synem Kurtem, aby se věnoval kozičkám, a on si vzal na starost kozlíky.
      Spustil na ně, a na Matěje především, jak oceňuje jejich zachovávání tradic, co se týče chlíva, ale i rozumné a předvídavé nakládání s hodnotami, které rostou na zahradě. Matěj připomněl své rozhodnutí, aby žrali jen trávu, předstíraje ve svém tehdejším návrhu jakýsi úmysl, který strýc zatím nevyjádřil, ale podle dlouhých nic neříkajících pasáží, jež ve svém projevu měl, k něčemu takovému rozhodně směřoval. Artur pokýval hlavou, a zdůraznil, jak též dobře naložili s nově získanou svobodou, po odjezdu paní kozy do lázní. Vycítil napětí kozlíků, co ještě řekne, aby se mohli nadýmat pýchou nad svou jasnozřivostí a uznání od příbuzného, který poznal svět, a i přesto nezapomněl na rodinu.
      „Mám takový návrh. Rozhodnout ale musíte vy sami. I když jsem váš strýc, a pocházím odtud, tak zahrada a plody na ní, jsou váš majetek“, pronesl strýc, a odmlčel se, dokud sami kozlíci nepožádali, aby svůj návrh konečně přednesl.
      Artur zachrchlal, a potom přišel s tím, aby úrodu, případně i zahradu prodali, protože se nyní dobře platí, a za získané peníze si koupili žrádlo, a všechno, co bude navíc, výhodně uložili, jak jim poradí. On sám nic nechce, jen malou provizi a úhradu nákladů, které bude mít při hledání kupce. Kozlíci se na několik věcí ještě přeptali, a po jeho odpovědích, se začali stydět ptát ještě na něco, aby nedávali najevo svou neznalost světa, a jednomyslně strýcův návrh přijali.
      Horší to bylo s kozičkami. Kurt byl pro ně zajímavý jako fešák, nebyl čistě bílý, jako jejich známí kozlíci, ale grošovaný. Neměl však zdaleka výřečnost svého otce, a rovněž kozičky se nestyděly zeptat na vysvětlení. Měly už v sobě ženský pud, aby vyptáváním a umožněním muži nějakou otázku vysvětlit, ho tak získávaly. Tady Kurt žalostně selhal, protože dosud ho zajímaly zcela jiné věci než obchodní, a tak jen zmateně mečel. Druhou jeho nevýhodou i bylo, že ženský rod je daleko opatrnější, když se jedná o žrádlo, protože dobře ví, jaký je problém rodinu nasytit. A tak Kurtovo počínání nevedlo k úspěchu, a ani strýc, jenž mu přispěchal na pomoc, ani kozlíci, kteří se snažili své rozhodnutí obhájit nadáváním kozičkám do slepic, nedosáhli u nich takřka ničeho. Navíc Terka hned zdůraznila, že zahrada je jejich matky, paní kozy, a ta musí rozhodnout.
      Artur se zamyslil. Odmítnul návrh Matěje, že s bratry Terku pořádně potrkají, a ostatní už změní svůj názor, prohlašujíc, že jakékoliv násilí je mu cizí. Druhý den zmizel, a kozlíci Terce vyčítali, jak je připravila o strýce, který se jim snažil pomoci. A tak další den, když se Artur vrátil, byla i Terka ráda. Představil jim svého známého ze světa, kozla Kryšpína, jako zájemce o zahradu včetně úrody.
      Kryšpín, po svém představení, hned spustil, co je ochotný za všechno dát. Artur po chvíli přerušil jeho nabídky, a přednesl mu námitky Terky. Vůbec tím Kryšpína nevyvedl z klidu, možná i kvůli dohodě, kterou udělali, než sem přišli. Kryšpín naopak Terku pochválil, jak dbá na zájem rodiny, a dlouhou řečí navrhnul jiný způsob vzájemného obchodu. Kozlíci i kozičky jeho návrh pochopili tak, že zahrada bude ještě pět let jejich, úrodu bude odebírat Kryšpín, a platit bude cenu, za kterou prodá, sníženou o jednu desetinu. Po těch pěti letech se rozhodne o prodeji zahrady i o její ceně. To považovala za rozumné i Terka, a už nic nebránilo tomu, aby na smlouvu všichni přitiskli svá kopýtka, aniž by ji někdo nějak četl. Kryšpín jim to přece řekl sám, a dost pečlivě. Kryšpín se rozloučil, a za pár dnů po něm i strýc s Kurtem.
      Potom se vrátila paní koza. Poprvé padla do mdlob, když spatřila, co je za chlív z kotce. Po druhé, když jí řekli o prodeji zahrady. Jak se probrala, vzala smlouvu, a běžela za vlčákem, který na dvorku trávil penzi po službě u policie, a zvířatům dělával poradce ve věcech práva. Po přečtení smlouvy jí vysvětlil, že pět let budou celou úrodu výhradně dodávat Kryšpínovi za cenu, za kterou prodá Kryšpín úrodu Arturovi sníženou o desetinu. Po pěti letech prodají zahradu Kryšpínovi za cenu, kterou stanoví Kryšpín s Arturem podle výnosů, které bude zahrada za těch pět let přinášet, a paní koza padla do mdlob po třetí. Pochopila, jak velkou chybu udělala, když se spoléhala jen na pohádky, a varovala kůzlata pouze před šelmami, a vůbec ne před příbuznými a přáteli.

© Ivan Jordák, prosinec 2011

Kdo je vinen?

      Na policii v Kocourkově, stál inspektor před stolem komisaře, přemítajíc, kam ho dnes asi vyšle. Tito dva měli takřka shodné myšlení, každý si o tom druhém myslel, že většího blba ještě neviděl. Inspektor byl přesvědčen o promeškaném čase, asi tak před deseti lety, kdy tohoto senilního dědka měli penzionovat, a na jeho místo jmenovat mladého důrazného člověka, jako je třeba on. Komisař se už asi deset let těžko vzpamatovával z neštěstí, které přineslo zařazení nešikovného a vše orajícího mladíka k němu. Oba věděli o nemožnosti změnit osud, a tak si jen ulevovali v hospodě před štamgasty, které považovali za přátele. Ti ale ještě tentýž den, nejpozději další, jejich stížnosti sdělili tomu druhému, vyvolávaje tak řadu nadávek a pomluv, z nichž měli nezměrnou radost, protože se jednalo o příslušníky policie. Inspektor naříkal již po třetím pivu, komisař, který byl starší, a měl tak delší trénink, začínal až po pátém.
      Jak komisař začal o zprávě z linky důvěry, věděl inspektor, že vše ostatní jde stranou. Na tuto instituci už zcela stejný názor neměli. Oba věděli o její důležitosti, protože v jejím čele stála manželka starosty. Pokud ta oznámila nějaký problém, staly se všechny ostatní problémy nicotnými, a byly odsunuty do pozadí. Takže inspektor v duchu odsouval šetření krádeží peřin a dřeva, na něž si stěžovalo několik babek, jejichž manželé se však živili jen námezdní prací, a sedlák, v jehož lese k tomu došlo, ale byl v opozici současného vedení města. Až potud byl jejich názor stejný. Inspektor ovšem nevěděl, jakým způsobem se komisař podílel na založení této instituce. Když paní starostová přišla do let, a z lvice salónů se dost rychle měnila v ženu připomínající vrčící hrošici, snažila se zapomenout na dosavadní hříchy, a stát se prospěšnou občanům města. V té věci se radila s komisařem, který byl také jedním z jejích hříchů.
      Zděšeně naslouchal jejímu předsevzetí napravovat hříšníky, jako zlodějíčky, násilníky, a jim podobné. Představovala si vybudování azylového domu, kde za polévku, a někdy i další jídlo budou tito povinni naslouchat projevům jejím a ostatních dam, a směřovat tak k polepšení. Ač nebyl žádným vynikajícím policistou, proto také sloužil tady, dokázal si představit, jak vše musí brzy dopadnout. A hlavně, kolik tím policii, jejíž tu byl představitelem, vznikne tupostí těchto dam problémů. Natolik však tuto dámu znal, vždyť dokud byl ještě švarný policista a ona lvice, pomáhal jí krátit samotu vyvolanou zaneprázdněností jejího muže, aby opatrně a pomalu jí tento úmysl rozmluvil. Ovšem z toho, jak jí nahrazoval manžela, věděl o potřebě i v tomto případě najít náhradu. Zcela náhodně se dozvěděl o linkách důvěry, a když se ho zeptala, proč je tak zasmušilý, tajně doufajíc, že je to z ukončení nahrazování jejího muže, široce osvětlil nezbytnost linek důvěry a jak hledá, kdo by byl ochoten budování tohoto díla za své. Pak vykreslil zakladatele či zakladatelku této linky tak, aby odpovídala představám, které o sobě v poslední době měla. Zabrala, a stejně ostatní dámy, kterým šlo jen o to konat dobro, a je jedno jak a kde. Navíc i ony pochopily snadnější a méně nebezpečnou práci, jak si myslely, s dětmi než se zlosyny.
      Ovšem občas musel pykat za svoji radu, stejně tak dnes. Krátce přeříkal inspektorovi, co se dozvěděl. Údajně nějací dva starší lidé chtěli zabít dvě děti, Mařenku 13 let a Jendu 12 let. A na podrobnosti se zeptá paní starostové, které komisař hned volal, že jí na vyřešení oné věci posílá svého nejlepšího člověka. Jindy říkával, že takové nemehlo v životě u něj nesloužilo. V obou případech měl pravdu. Inspektor byl dosud jediným podřízeným, co měl, a tak byl tím nejlepším i tím nejhorším.
      V duchu nadávající inspektor se široce usmál, když předstoupil před paní starostovou, a po podání ruky okamžitě vytáhnul poznámkový blok. S účastí přikyvoval, při líčení, co má její středisko práce, a ptal se, jak by mohl pomoci. Další měsíc měli policisté vypláceny odměny, ke kterým se vyjadřovaly všechny spolky ve městě, aby občané viděli, co všechno, díky starostovi mohou ovlivňovat, když mají být na podzim volby. Za každý spolek pak podával zprávu předseda či předsedkyně. A takřka polovině spolků předsedala paní starostová.
      Ta, po pochvale, jak promptně reagovali na její prosbu, vylíčila příběh tak, jak se jí dostal k sluchu. Jenda a Mařenka Vrbovi šli do lesa za svým otcem, ale později se nějakou náhodou ztratili. Po dlouhém bloudění narazili na lesní samotu perníkářů Médových, kteří po různých slibech se je pokusili připravit o život. Dětem se však podařilo uprchnout, kdy jim pomohla velmi významným způsobem paní Lněná. To ostatní, a podrobnosti již nechávám na vás, vy se ve vyšetřování přece jen vyznáte lépe, než já, stará ženská.
      Inspektor naštěstí věděl, co se od něj očekává. V první řadě protestovat proti staré ženské, a připomenout dámu v nejlepších letech. Dále poděkovat za oznámení, a několikrát zdůraznit, že díky její výpovědi je už všechno vlastně hotovo. Zbývá jen dodat několik podrobností, pár formalit, a upravit tak, jak požaduje státní zástupce. Děkujíce, se loučil, a před domem, kde už ho nemohl nikdo vidět, si třikrát odplivl, jak to dělával v dětství, když odháněl zlé znamení nebo zaklínání jiného kluka.
      Nic horšího už ho nemohlo potkat. Jednalo se buď o osoby starostovou protěžované, nebo lidi jí nenáviděné. V první řadě Vrba, chodil starostovi prořezávat stromy na zahradě. Navíc se jí zastal v hospodě, kdy lid obecný, nemoha dosáhnout nic od svých představitelů, mstil se jim aspoň pomlouváním příslušníků jejich rodin. Tehdy byla starostová ještě lvice, a Vrba se v opilecké upřímnosti rozohnil, prohlásil ji za nejkrásnější ženskou ve městě, a po dalším pivu se už vůbec nekontroloval, a hlasitě vykládal, co by s ní vše dělal, jen kdyby k tomu byla ona ochotná. Jako vždy se našel někdo, kdo to za tepla donesl starostovi, a ten hned druhý den večer o tom informoval manželku, aby zdůvodnil pozdní příchod přemírou práce, když celé odpoledne věnoval zaučování mladé úřednice, jak nejvhodněji provádět styk se stranami. K jeho údivu se rozesmála s prohlášením, jak všichni chlapi myslí jen na jedno. Několik dní potom našla zalíbení v procházkách k lesu, ale po zjištění, že Vrba byl přeložen do jiné party, její zájem o syrovou přírodu pohasnul. Přesto vzala celou jeho rodinu pod svou ochranu. Též paní Lněná byla její chráněnkyní, protože schopnosti, které měla v získávání, a přenosu informací, se vyrovnaly nejlepším zahraničním tajným službám.
      Zato Médovy nemohla vystát. Nejen, že bydleli stranou, a mysleli si, že jim každý může. Ale jako jediní ze živnostníků nevěděli, možná nechtěli vědět, což bylo daleko horší, jak se má slušný živnostník chovat k představitelům města, a jejich rodinám. Když ve své dobrotě za nimi zajela, vybrala si a pochválila koš perníků, chtěli po ní zaplatit. Udiveně se ptala proč, a oni jí vysvětlili, že je to takový zvyk, když si někdo něco kupuje. Ve své laskavosti se jim snažila naznačit, jakou by měli reklamu, kdyby prohodila slůvko tam a jinde. Ani pak vůbec nic nepochopili, prohlašujíce zpozdile, že jejich perníky každý zná a rád kupuje. Nechala jim tedy jejich perníky, aby se už nemohli vytahovat, že je kupují všichni. Zkusila i prohodit několik slov o špatné jakosti jejich perníků, a nabízela dovoz až z daleké ciziny. Obchodníci sice její nabídku zkusili, ale jen jednou. Pak zůstali u těch lepších a levnějších, jako dosud. Tuto prohru jim nemohla nikdy zapomenout.
      Když si všechno toto inspektor uvědomil, zaklel. Jendu i Mařenku znal, a věděl, že patří k největším spratkům ve městě a okolí. Přesto byl povinen jednat, a vydal se na cestu. Musí začít s nimi, protože oni volali na linku důvěry. Ochotně, skoro radostně vypovídali, pyšní jak vše zapisuje doslova, a ve svém nadšení se vyjádřili i k jeho doplňujícím otázkám. Zklamání v nich vzbudil pouze svou odpovědí, že Médovy zavřít nemůže, ale spokojili se vysvětlením, že tak učiní později soud. Vrba vypovídal o něco méně ochotně, ale nakonec z něj dostal, co o všem věděl. Zato paní Lněná mu řekla mnohem více. Médovy byli udiveni jeho příchodem, ale ani oni se nezpěčovali říci, jak u nich všechno proběhlo. Nikdo z vyslýchaných neodmítl podepsat, co řekl, a tak nakonec se inspektor vrátil na služebnu.
      Komisař už ho netrpělivě vyhlížel. Bylo pozdní odpoledne středy, dnu, kdy chodil na mariáš. Čas se naplnil, a on vzpomínal, jak jeho přátelé již rozdávají list, rozvážně upíjejí Kozla, ale on musel čekat na inspektora, protože starostová již třikrát volala, jak to s případem je, a on se neodvážil ji nechat bez informace. Konečně slyšel kroky, a po zaklepání vstoupil inspektor. Dnes ho komisař nenechal přede dveřmi dlouho jak jindy, aby měl dost času uvědomit si, jak je na něm i v maličkostech závislý, ale okamžitě ho pozval dál. Jak v jeho rukách viděl svazek listin, oddechl si, má co pro starostovou. A proti svým zásadám ukázal inspektorovi na židli, aby si sednul.
      Ten byl z toho tak překvapen, že ztratil řeč, a aby zachránil situaci, podával komisaři složku s protokoly. Ruka s dlaní obrácenou proti němu, jasně naznačila, aby si je nechal a komisař požadoval, aby mu sdělil jen obsah a závěry vyšetřování. Inspektor se zamyslel, a jak si vše srovnal v hlavě, začal.
      „Případ má několik verzí. Podle srovnání výpovědí, doplňujících otázek a stop zjištěných na místě se měla věc asi takto.“
      Nyní přece jen zaváhal, ale nakonec spustil. „Mařenka dospěla k názoru, že je nejvyšší čas, aby svému bratru Jeníčkovi poskytla zkušenost a opojení z užívání drog. Protože matka se ji, ale po zjištění jejího feťáctví, snažila od toho uchránit, využila toho, že otec chtěl, aby mu do lesa přišli pomoc s dřevem. Dřevo jim bylo samozřejmě šum a fuk, ale poskytovalo možnost se dostat z domova. Rodiče sice budou řádit, ale omezí se jen na slovní výtky, protože děti jsou pod ochranou starostové, díky jejímu spolku a jejich kamarádství s jejím synem. Který je stejný spratek jak oni. Pro drogu se chystala dojít k Médovým, protože někde zaslechla, jak levně prodávají perník, a ve své vymatlanosti si pod tím představovala jedině pervitin. Došly k jejich chalupě, a chtěly perníku za čtyři sta. Překvapeně pak zíraly na přinesený perník, jenž absolutně neodpovídal jejich představě. Obě děti pak zahrnuly paní Médovou nadávkami, z nichž nejslušnější snad byla super blbá megera. Ostatní si paní nepamatovala, nebo se je styděla vyslovit. I přes to, že jde o paní velmi laskavou, vzala kopist na hnětení těsta, aby se ty vřískající nestvůry, jak řekla, pokusila dostat ven z domu. Děti však byly obratnější a také silnější, a tak jí kopist vyrvaly, několikrát ji s ní přetáhly, a potom roztřískaly v krámě, na co přišly. V dalším jim zabránil až pan Méd, který se vracel z města domů, a použil k jejich zklidnění, a následně odehnání biče na koně. Ve svém hněvu je hnal až na kraj lesa, kde je, díky jejich náskoku, skryla paní Lněná, protože dobře věděla, v jakém vztahu ke starostové jsou. Panu Médovi pak předstírala hluchotu, a ukázala mu záměrně jinou cestu.“
      Komisař sprásknul ruce, „takhle to nemůžeme starostové podat. Médovi musí být vinni“.
      Inspektor povzdechnul, „ale co státní zástupce“.
      Nakonec souhlasil s komisařem. Je lepší být u státního zástupce za vola. Stejně si o nich už řadu let nic jiného nemyslí. Daleko horší by bylo být nevděčným lumpem v očích paní starostové.

© Ivan Jordák, prosinec 2011

Drakova chyba

      Zachraňme draka. Pod tímto transparentem se procházelo asi dvacet lidí po náměstí. Jedni přitom bubnovali, druzí pískali, a všichni, vždy na povel strašlivě křičeli. Bydlící v domech kolem, a místní policista v Kocourkově, už všeho začínali mít dost. Ovšem identifikace ženy, která všemu velela, je přiměla ještě další chvíli vše snášet. V čele průvodu, s tyčí, na níž byla silueta draka, dávala povely paní Řádková, druhá radní.
      Od posledních voleb byla třetí nejvýznamnější politickou osobností. Jak ovdověla a zdědila továrnu na pasti, zjistili starosta a jeho strana nezbytnou potřebu ženy ve svých řadách. Žena přece jen zjemňuje politiku, dává jí sociální rozměr, něhu, lásku a pochopení pro všechny občany a jejich problémy. Přitom dokáže být rozhodná a pevná ve svých zásadách. Ne, nemohlo být lepší kandidátky než paní Řádková. Byl prodchnutá láskou k přírodě, ke zvířatům, a pro tuto svou nezměrnou všeobjímající snahu dostát svým zásadám, stanula tak mezi kandidáty na prvních místech. Zejména, když dokázala rázným činem přesvědčit i ty největší pochybovače, že ani v nejhorší situaci, dokáže neslevit z předsevzetí, kterou ona, a starostova strana hlásaly.
      Bylo to tehdy, když bezdomovec Řanda kopnul pinče paní Řádkové, pod falešnou záminkou, že mu tento roztomilý psíček sežral buřta. Potom se ještě licoměrně hájil u soudu, že to byl jediný kousek masa, ke kterému se ten měsíc dostal. Připravoval se jej opéci na ohníčku, aby zvýšil požitek z jeho pojídání o vůni z něj plynoucí, a o teplo z něj i z ohníčku, protože pod mostem, kde bydlí, je v listopadu nesnesitelný průvan. Když tu přiběhnul ten dobrosrdečný a hravý pinč, a buřta ležícího na kameni, chňapnul a na troje ukousnutí snědl. Když se k němu vzteklý hrubián řítil, myslel si ve své naivní psí duši, že si s ním ten člověk chce hrát nějakou, jemu dosud neznámou hru, a proto jen laškovně štěkl, zůstávaje na místě. Nemohlo ho ani ve snu napadnout, že ten chromajzl, pajdající na obě nohy, ho tak silně nakopne, až popoletí téměř půl metru. Bolestně zakňučel, nechápaje, co se s ním děje.
      Zato paní Řádková věděla hned, o co se jedná. Tento otrapa, kterého před rokem z její továrny vyhodili, protože poškodil zábradlí, kterého se chytil, když se pod ním prolomil ochoz, a pak se pokusil dožadovat náhrady, se jí mstí. A to tím nejpodlejším způsobem, na němé tváři, jež je po smrti manžela jejímu srdci nejbližší. Jiná žena by pištěla, naříkala, běžela si někomu stěžovat. Paní Řádková, rozčílená útokem na zvíře, jehož byla stejně tak jak i jiných zvířat ochránkyní, se však nezalekla pobudy, a vědoma si svého slibu po zvolení, hájit práva podle svého svědomí a vědomí, se na něj vrhnula, řádně ho zpohlavkovala a pak dovlekla na blízkou policejní služebnu. Stala se hrdinkou dne, a starosta věděl, že vybral správně.
      Ale to již bylo loni, lidé pomalu zapomněli, pro jiné starosti na její odvahu a nesmlouvavost. Navíc v létě přiletěl drak. Zpočátku obec měl z jeho objevu potěšení. Drak není v každé obci. Dá se i říci, že není skoro ani v jedné. Městská rada hned začala promýšlet jak na tom vydělat. Takovou atrakci bude jistě vhodné využít k turistickému ruchu, a možná i pro další potřeby. Hned chystali rozsáhlou reklamní kampaň, která by nalákala zájemce nejen z nejbližšího, ale i nejvzdálenějšího okolí. Již se tiskly i vstupenky na prohlídku draka z kopce nad úžlabinou, ve které byl, ale i do této úžlabiny, ovšem na vlastní nebezpečí. Vedle toho předseda finanční komise navrhnul zvláštní zdanění občanů pro potřeby draka. Tu se ukázalo, jak dobře udělali, když do městské rady zvolili paní Řádkovou. Po návrhu zdanění si vzala slovo, a doporučila návrh doplnit o vynětí z povinnosti platit tuto daň jednak členy rady, dále i členy jejich strany a potom všemi těmi, kteří se nějakým způsobem podílejí na uspokojování potřeb draka jiným způsobem. Všichni zatleskali a sám předseda finanční komise dojatě děkoval, a zavázal se do týdne zpracovat seznam těch, kteří budou od daně osvobozeni.
      Zdálo se, že vše probíhá náramně, a nic lepšího se Kocourkovu nemohlo přihodit. Ale za pár dní přišel ovčák, že drak chce mluvit se starostou. Vzbudil veliké podivení, ale protože jim bylo známo, že pije jen syrovátku, vydal se starosta za drakem. Z vrozené skromnosti si vzal i zlatý řetěz se znakem města, aby ho drak poznal, a tajemnici, aby všechno zapisovala, a pak se jí chystal ukázat mechový palouk v blízkém remízku.
      Ze všeho sešlo, i když zpočátku vypadalo vše nadějně. Z úžlabiny sice vycházel dým, ale obě hlavy draka se usmívaly a tvářily přátelsky. Připomněly zprvu, že o setkání drak musel sám požádat, ale jak pochopily starostovu nervozitu z jejich dvojhlasu, jedna mluvit přestala a docela přívětivě mžourala velkýma očima. Zdvořile naslouchaly vyjádření starosty o údivu jeho a občanů, proč drak navštívil jejich katastr, když nejsou ani nikdy nebyly městem královským. Drak vysvětlil potíže plynoucí z ubývání monarchií ve světě, a dopady ochrany velkých a hlavních měst na možnost jeho výběru. Sdělil, jak již při přiblížení se obrannému rádiu, startují ihned stíhačky, jsou na něj zaměřovány rakety země vzduch, a je neustále pod kontrolou všech možných satelitů. Proto od určité doby volí města menší, kde je poměrně ještě klid, a řada věcí a způsobu života připomíná středověk. Je tomu sice tak i ve velkých městech, ovšem zbraně jsou nyní zcela jiné a výkonnější. Jak slyšel, všechno je to na draka, a proto byl nucen se přizpůsobit.
      Starosta neutrálně uznal jeho důvody, a zeptal se, čím mu mohou být prospěšní, nebo čím může být prospěšný on jim, a jak dlouho se budou těšit z jeho přítomnosti. Obě hlavy draka se rozzářily, že konečně došlo k rozumné diskusi. Vzhledem k odhaleným řadám zubů při jejich úsměvu, to nebyl příjemný pohled, ale úsměv naznačuje vstřícnost obchodního partnera, a starosta se těšil na obdiv rady města, až jim vylíčí, jak důmyslně draka získal ku prospěchu města. Zprvu vše naznačovalo, že usuzoval správně. Drak přislíbil účast na reklamní kampani, přišel sám s možností pořádání vyhlídkových letů v gondolách na něm upevněných, nabídl se řešit nyní už neužívanými způsoby možné spory a překážky od případné konkurence nebo jiných závistníků. K dotazu starosty upřesnil, že se jedná o chrlení plamenů z obou jeho tlam nebo rány jeho ocasy v síle několika stovek megapascalů. Pak však přišlo něco, kdy starosta, zvyklý díky své politické kariéře na všechno možné, ztratil řeč. A to, když se zeptal, co bude za to drak chtít.
      „Vaši dceru, přece“, s opravdovým podivem, že se na to vůbec ptá, ozřejmil drak, a povzdech, když od starosty místo kvalifikované odpovědi, se mu dostalo jakéhosi zakňučení.
      Lidi jsou zdegenerovaní, pomyslil si. Dříve věděli, že když chtějí něco dostat, musí za to něco dát. Svědomí, rodinu, peníze, cokoliv co za oběť stálo a rovnalo se aspoň přibližně hodnotou získanému. A jednali rychle, bez skrupulí. Nyní by chtěli všechno a zadarmo, Aby zakryli svou slabost či neschopnost tak si vymýšlí různé zásady, pokud možno pro ostatní. Byl ale už otráven z jednání s takovým tajtrlíčkem, tak mu připomněl termín splnění jednoho týdne, kdy mu má dceru dodat, a dal najevo konec jednání.
      Starosta by do města nedošel, kdyby ho tajemnice nevedla a nepodpírala. Na mechový palouk v remízku, kde chtěla projednat otázku platu svého a manžela, nebylo ani pomyšlení, natolik byla schopná tajemnice. Věděla, že i ten největší gauner má v sobě něco lidského. U starosty to byla láska k jeho dětem, a ona to věděla. Také věděla, že její další osud záleží, zda cestou dokáže přivést starostu do obvyklé formy. Připomínáním osudů draků při jejich potyčkách s Honzy, v nejhorším případě rytíři, se jí to podařilo, a starosta pookřál. Na zasedání rady už vstoupil plný elánu a optimismu. Ve zkratce zpravil přítomné o jednání s drakem, nezabývaje se příliš podrobnostmi, a nastínil světlou budoucnost města, pokud bude rada stát, jak dosud pevně za ním. Potom odešel shánět Honzu.
      Rada spokojená jako vždy, když starosta bez jejího vědomí něco dojednal, se rozešla. Pouze Řádková zůstala. Její intuice vyvolaná tím, že se starosta při své řeči ani jednou nevytahoval nějakým sebemenším konkrétním úspěchem dosaženým u draka, jí napovídal, že všechno asi proběhlo zcela jinak, než byli informováni. Hlavou jí bleskla možnost výměny osob ve vedení města, a tak si zavolala tajemnici, když již byli všichni pryč. Nechala od ní oběma uvařit kávu, a sotva stály šálky před nimi, začala.
      „Tak, a teď mi milá paní pověz, jak to s drakem všechno bylo, a přitom mi také řekni, zda chceš ještě dělat tajemnici, nebo třeba uklízet veřejné záchodky“.
      Tajemnice byla ženou činu. Během několika vteřin, kdy srkala první lok horoucí kávy, si dokázala srovnat myšlenky v hlavě, posoudit pravděpodobnost toho, kdo bude vládnout na radnici, ale i nebezpečí, zda Řádková vyzradí starostovi, kdo jí poskytl informace. Než dala šálek zpět na stůl, začala vykládat, protože domyslela, že v nejhorším případě, tedy pro ni, na ostatním jí nezáleželo, bude mít v radě dalšího spojence, aniž by ho musela získávat, polohou vleže. To jí potvrdila Řádková při odchodu, kdy prohodila, že v žádném případě nebude tohoto rozhovoru litovat.
      Do večera měla Řádková všechno srovnané. Koho udělá starostou, pokud se všechno vyvine příznivě. Ona zůstane dál druhou radní, nebyla si jistá, co má současný starosta v záloze. Pro ni bylo hlavní odstranit starostovu dceru z místa miss Kocourkova, aby se jí mohla stát její Karolina a vzal si ji Houdek, který z neznámého důvodu bažil mít nejkrásnější dívku města. Tak dojde k budoucímu propojení jejího podniku a podniku starého Houdka. Druhý den hned ráno se vydala za drakem, který musel sehrát ve věci svoji úlohu.
      Drak ji přijal pěkně otráveně. Týden si jej nikdo nevšimnul, a teď má každý den návštěvu, a k tomu ještě na něj pár kluků házelo kamení. Ale jak se Řádková dala do řeči, zpozorněl. Sice jako každý mužský, se snažil její upozornění na nebezpečí Honzy, odbýt mávnutím tlapy a zmateným povídáním o neexistujících rytířích. Ale když mu Řádková s ledovým klidem vytkla jeho pomatenost, protože se řeč nevede o rytířích, ale Honzovi, už jí nepřestal pozorně naslouchat. Otřásl se sice ještě odporem, když vyslovila, ať si starostovu dceru klidně sežere, jako kdyby to někdy dělal. Ale považoval za zbytečné ji seznamovat s tím, že tyto dívky jen prodává do nevěstinců, podle zájmu a ceny. Dopad je stejný. Dívka zmizí, on vydělá, a může si nakoupit, co chce, většinou ovoce, zeleninu, protože je býložravec. K bezpracné obživě ale potřeboval budit hrůzu, což by požadavkem na stoh sena nebo metrák pomerančů nedokázal, a proto chtěl zpočátku princezny, nyní se spokojil i s normálními děvčaty.
      Nakonec se od Řádkové nechal přesvědčit hrát sice důležitou, ale přesto ne vedoucí úlohu v jejím plánu. Musel totiž připustit řadu neštěstí, které potkalo jeho příbuzné a známé, když se dostali do sporu s Honzou. To mu ona neustále připomínala, mávajíc statistickým šetřením, kde bylo uvedeno, kolik je v kraji Honzů. Dalo se jí leccos vytknout, ale nikdy nepřipravenost na jednání. Měl tedy dál požadovat starostovu dceru, a ona se svým spolkem ochrany zvířat mu poskytnout ochranu, a zajistit hladký průběh celé transakce.
      Starosta se zatím trápil. Nevěděl jak z té šlamastyky ven. Dozvěděl se sice od učitele způsob řešení v minulosti, kdy se za vysvobození princezny nabízela její ruka a půl království. On ale království neměl, ruka jeho dcery se mu kdovíkomu dát nechtěla, a půl města nabídnout sice mohl, ale svému slibu, už jen kvůli zájmům svých spolustraníků, nemohl dostát. A tak se začal smiřovat s osudem, a dceři se snažil vysvětlit, o jak výhodnou partii jde, kam všude se s drakem dostane. Bezděky tak uhodil na její nejcitlivější strunu. Když zvítězila v soutěži miss Kocourkova, domnívala se, že je opravdu nejkrásnější a s postavením otce nemá její vítězství nic společného. V televizi, která pro ni zobrazovala skutečnost světa, neboť na nic jiného se nedívala, ani nic nečetla vyjma časopisů, na něž ji televize upozornila, viděla, jak se vítězky takových soutěží mají. Ovšem, za cenu rozchodu s původním prostředím, a právě drak jí tento rozchod nabízel. A tak otci, za příslib nových šatů a několika doplňků, aby mu ve světě nedělala hanbu, vyšla ráda vstříc.
      Už se zdálo, jak vše proběhne dobře, ke spokojenosti všech zúčastněných, a v Kocourkově bude dál všechno při starém. I drak začal pomýšlet o tom, aby zde zůstal delší dobu, když mu tu kdekdo vychází vstříc. Jeho sebeuspokojení vedlo k snížení ostražitosti, a dalším chybám, které následovaly.
      Popelář Vojtěch, když uklidil pozůstatky po manifestaci na ochranu draka, pořádané paní Řádkovou, byl jí poslán, aby uklidil i u draka, kterému tak chtěla ukázat, že o něj dokáže pečovat. Vojtěch cestou o všem přemýšlel, a řada věcí se mu nelíbila, už i z toho důvodu, jak je nemohl pochopit. Cesta byla pěšky dost dlouhá, a tak měl času na dumání víc než dost. To byla chyba Řádkové, vysláním na cestu přiměla jednoho z těch dole přemýšlet. Porušila tak první zásadu, držet je pořád v klusu, aby měli jedinou starost, jak všechno stihnout, a nemohli se zabývat třeba tím, proč mají stíhat všechno právě jen oni. Dál už to bylo pochybení jen a jen draka, který propadl své nadutosti, jak mu všichni představitelé města vycházejí vstříc, což se potvrdilo i vysláním Vojty k úklidu. Rovněž jméno Vojta v něm nevzbuzovalo žádné asociace s nebezpečím, jako jméno Honza. A tak, když se ho Vojta zeptal, kterou dívku bude žrát po starostově dceři, lehkomyslně odpověděl, že tu, která bude nejblíže. Nemohl ani tušit, že nejblíže bydlí Vojtova Anička, jejíž rodina tu má domek a zahradu. A tak poslední, co drak spatřil, byla metařská lopata vznášející se nad oběma jeho hlavami.
      Rada města se pak podivovala, jak se drak, respektive pozůstatky z něj, mohl ocitnout na skládce města.

© Ivan Jordák, prosinec 2011

Most

     Asi ve třetině Záhoří stál most, kterému říkali most dvou Kuželů. Nebyli to jeho stavitelé, neměli tam pamětní desku, byla to jen zdánlivá shoda jmen. Ti dva se potkali čtyři dny před koncem války, právě na tom mostě. Jeden v uniformě hauptmana wehrmachtu, byl velitelem ženijní roty, z které zbyla v tuto dobu už ani ne třetina. Druhý v civilu, byl předseda ilegálního národního výboru, a ač ho žena od toho zrazovala, sebral se a šel za vojáky na most, když viděl, jak z vozu, taženého vychrtlým koněm, vykládali bedničky a klubka drátů. Pozdravil, a hned se zeptal, jestli nemají žízeň a hlad. Když přisvědčili, odvedl je do blízké hospody, a usednul proti veliteli, začínaje, „Her Hauptman, ich „.
     „Nechají toho“, přerušil ho velitel česky, dodávaje, že jeho dědeček s babičkou jsou Češi, a s úšklebkem dodal, že má typicky germánské jméno Kužel, a proto je v padesáti pořád kapitánem. Pak vysvětlil, že jeho otec odešel už v minulém století do Vídně, učit se krejčím, a pak se tam i oženil a zůstal. On se však stal stavbařem, celý život stavěl mosty, a poslední léta je zase bourá. A trpce dodal, že jich zbořil daleko víc, než postavil.
     Předseda se usmál rovněž, a s nadějí v hlase se představil jako Kužela. Hned pokračoval, že jsou možná příbuzní, a když už zbořil tolik mostů, mohl by tento nechat stát. „Máme konec války, a tak nám tady přece nechcete pokazit první dny, spíš měsíce, míru, že budeme shánět někoho, kdo nám most zase postaví. Do té doby budeme přes Bystřičku jezdit až do vesnice, skoro deset kilometrů“, zakončil, a rychle ještě přidal, „to přece po nás nemůžete chtít. Tím zbouráním už Reich nezachráníte“.
     Velitel se napil piva, uhnul pohledem, ale pak tichým hlasem, předsedův návrh odmítl. „Vím, že je konec války, a že Reich je v háji, už aspoň dva roky. Taky vím, že vyhozením toho mostu Rusům vůbec nic neztížím. Přejedou ten potok v tancích klidně vedle, a pěchota si hodí přes koryto dvoje vrata, pokud se jí nebude chtít jít brodit. Ale právě, že je do týdne konec války, nechtěl bych být zastřelený za neuposlechnutí rozkazu. Jediné co v naší slavné armádě ještě funguje, je udavačství, vojenská policie a stanné soudy. A já se už čtyři roky těším domů, a jak znovu začnu stavět nové mosty“.
     Předseda vzdychl. Velitelovy argumenty uznal, komu by se teď chtělo umírat. Přesto zkusil se zeptat, zda svým vojákům nedůvěřuje a podezírá někoho z nich z udání, vždyť vypadají jak normální lidi.
     Ten připustil, že jeho vojáci by se na všechno také nejraději vykašlali, a zamířili co nejrychleji domů. Ale pak hlavou ukázal ke dvěma stolům, kde seděli spolu příslušníci SS, kteří se k nim přidali před týdnem, právě s tím rozkazem o vyhození mostu v Záhorách. Jsou tak blbí, že pořád věří na tajné zbraně, árijské odhodlání k hrdinskému boji, a konečné vítězství. Ti by ho zastřelili sami, ani by nepotřebovali vojenskou policii a stanný soud. Právě oni rozkaz k vyhození mostu přinesli, a přišli jim s tím pomoci.
     Jejich rozhovor přerušil hospodský otázkou, kdo to pivo a bramborový guláš, který pro ně vaří, zaplatí. Na velitelovu otázku, zda, některý z vojáků odmítl zaplatit, se trpce usmál, že to rozhodně ne, ale nabízejí mu peníze, které příští týden nebudou mít ani cenu toho papíru, na kterém jsou vytištěny. Velitel po sobě zašátral, a vytáhnul hodinky a cigártašku, zda to bude stačit. Než stačil hospodský odpovědět, zasáhnul předseda a slíbil zaplatit všechno sám, ale ať od nich peníze bere, klidně jim natočí ještě pivo, a támhle těm v rohu, ukázal na stoly, kde seděli SS, dá láhev nějaké kořalky.
     „Ty neožerete, spíš rozdivočíte“, varoval ho smutně velitel.
     Předseda se usmál, a potom se velitele zeptal, zda si pamatuje české přísloví o vlkovi, který se nažral, a koza zůstala celá. Když ten přikývl a na otázku, kolik mají výbušnin, odpověděl, že už jen na ten jeden most, zeptal se ho, zda ta parta nadlidí stavařině vůbec rozumí, a jak velitel jejich odborné znalosti zpochybnil, tlesknul radostně o stůl. Potom se tajuplně otázal, zda velitel hrál někdy divadlo a jestli má mapu.
     Velitel ji vytáhnul z brašny, a rozložil po stole. Předseda našel Záhoří, Bystřičku a palcem ukázal na místo, kde na mapě nic nebylo. Tady je dálniční most, té dálnice je asi kilometr na každou stranu, pak nic. Ale od mostu to není vidět, protože je kolem les. Kdyby se tam moc nehledalo, a dost spěchalo, aby nebyl na nic čas, dal by se vyhodit tento most, a na náš by už nezbylo. Popřípadě by se mohl shodit jeden z horních oblouků nad mostem.
     „Tak toto, za tu kořalku stojí, ale musím se na to napřed podívat“, ještě trochu váhal velitel, ale pak řízně zavolal dva poddůstojníky a poručíka SS, aby s ním a předsedou šli na průzkum. K novému mostu bylo asi dva kilometry, a za necelou půlhodinu k němu došli. Slunce už padalo ke Klepatýmu, a kolem se šeřilo.
     „Was ist das“, zařval hauptman na poručíka SS.
     „Das Viadukt, die Autobahn“, vyrazil ten ze sebe nešťastně, a po dobu, co na něj velitel křičel, co svou nedbalostí všechno mohl zavinit, se třásl, předváděje nejdokonalejší postoj v pozoru, jaký kdy předseda viděl. Nakonec slíbil pracovat celou noc, aby odčinil, co způsobil, a slunce zatím zapadlo za Klepatý.
     Poručík poklusem vyrazil s oběma poddůstojníky zpět, a než velitel s předsedou za nimi došli, byl povoz už naložen, a koník stál zase před ním na svém místě, aby mohli vyrazit. Ve vesnici jim půjčili ještě tři petrolejky, a předseda tužkou na mapě velitele jim vyznačil cestu, kterou by se potom mohli dostat na cestu domů, do Rakouska. Rozloučili se, ale štěstí si nepřáli, aby jej nezakřikli. A také poslechli doporučení velitele, aby na pár dní z vesnice zmizeli, že za nimi ustupuje SS, a nikdo neví, co je napadne. Válka ještě pár dnů potrvá. A její konec potom předseda oslavil, až když dostal v červenci zmačkaný a potrhaný korespondenční lístek z Vídně, kde pod pozdravem byl rozmáchlý podpis Kužel.

© Ivan Jordák, říjen 2011

Luciperovy nápady

     Stvořitel seděl na kyprém obláčku, vznášejícím se na samém kraji nebe, schovaném za velikými mraky. Občas tam chodíval, také potřeboval být někdy sám, oprostit se aspoň na chvíli od všech starostí a povinností, které měl. Celé nebe uznávalo jeho právo na samotu, aspoň si mysleli všichni, jak tu odpočívá a nechává si provětrat myšlenky. Nikdo z nich, ani archandělé, by se neodvážili sem za ním zajít a rušit ho, pod jakoukoliv záminkou. A tak se z nich nikdo nikdy nedozvěděl, jak se tu schází s bývalým nejpřednějším archandělem, Luciperem, jehož kdysi dávno pro jeho zpupnost a troufalost srazil do pekel. Ale čas všechno zhojí, oba už tak nějak zapomněli na starý spor, a když si Stvořitel jednou na Lucipera vzpomněl, a přál si s ním setkat a pohovořit, v ten ráz byl Luciper u něho, ochotný ke všemu.
     Ač si to nechtěl přiznat, a před svými pekelnými poddanými tvrdil, on pán, já pán, přece jen se mu po nebi i Stvořiteli stýskalo. A Stvořiteli se zase nebe bez Luciperových kulišáren a nápadů zdálo všední, nudné, jeden den stejný jak druhý.
     Také dnes, jak dosedl, ucítil za chvíli příjemnou spáleninu, a hádal, co to může být. Byl sice vševědoucí, ale někdy toužil užít si radostného překvapení, a vševědoucnosti se aspoň na chvíli zbavil, což jako všemohoucí mohl udělat. To bude vepřové nebo husa, olíznul se mlsně, protože měl toho pojídání many, ambrosie a pití nektaru až po krk. Ono jíst každý den skoro totéž, po celou věčnost, se zprotiví i Stvořiteli, i když se nebeští kuchaři snažili dělat ta jídla pokaždé nějak jinak. Ale základ byl pořád stejný. To už byl Luciper tady, a podával mu krásně upečenou kachnu. Sice neuhodl, co mu bude doneseno, ale překvapení stálo za to. Pěkná oblá porce, nádherně tmavě zlatá křupavá kůžička, a pod ní šťavnaté maso, ale bez sádelnaté příchuti, jak to měl rád. K tomu žitný chleba, hotová báseň.
     Luciper počkal, až dojedl, pak podal ubrousek a půllitr plzeňského, které spláchlo všechnu mastnotu, a pomáhalo při trávení. Pak ulehl k nohám Stvořitele, protože řád je řád, a není možné, aby když Stvořitel sedí, seděl i on. Nakonec mu to i vyhovovalo, obláčky byly na něj příliš kypré, a když na něj jednou usednul, připadal si jako by se propadal, což v něm vyvolalo vůbec ne příjemnou vzpomínku na jeho prvotní pád, a tak raději takto pohodlně ležel. Stejně Stvořitel ho měl rád, když takto ležel. Jeden nikdy neví, co ho může napadnout, a to by ho mohl okamžitě skopnout dolů. A pak z něj šlo příjemné teplo na jeho nohy, co bylo v jeho věku náramně příjemné.
     „Tak co je nového“, začal Stvořitel, i když vše věděl, ale nechtěl sedět mlčky.
     Luciper se zamyslel, a začal o světě lidí. Ten Stvořitele nejvíc zajímal, ale pořád byl méně a méně spokojený se svým rozhodnutím o jeho stvoření. Bylo to už tak dávno, sám si nemohl vzpomenout, co ho k tomu tenkrát vedlo. Naslouchal Luciperovi, a držel se vší silou, aby nekroutil hlavou, nad jeho vyprávěním, a nedotkl se tak vlastní důstojnosti. Byla to samá válka, vražda, násilí, loupež, krádež, podplácení, sedmero hlavních hříchů už dávno svým počtem nestačilo. Ale to mu říkal už kolik staletí, ne-li tisíciletí, a tak tomu ani nevěnoval příliš pozornosti.
     Zpozorněl, jak Luciper mluvil o nutnosti vytvoření a přestěhování se pekla do nižšího poschodí. Současné mají provrtané potrubím na naftu, plyn, sondami zjišťujícími složení nerostů, a už není místo, kde by mohli umístit kotle na hříšníky. Pokýval hlavou a tiše připomněl, jak v nebi také už neustále se musí vyhýbat letadlům, raketám, satelitům. Asi jim též nezbude než se přestěhovat výš.
     „Tak je to vždycky, když máte nahoře potíže, tak postoupíte ještě výš. Když je ale máme my dole, tak klesáme stále níž, až najednou nebude kam. Měl byste Stvořiteli, s tím něco udělat. Lidi mají stále větší roupy, k nevydržení“, stěžoval si Luciper, a mlčky očekával odpověď.
     „To máš těžké. Já na ně po dobrém, po zlém, a k ničemu to nevede“, začal Stvořitel. Potom připomněl, jak pro lidi vytvořil ráj, ale musel je vyhnat. Chtěl je ztrestat potopou světa, varovat zničením Sodomy a Gomory, různými ranami egyptskými, nemocemi, přírodními katastrofami, diktátory, válkami, a pořád to k ničemu nevedlo. Tedy nastálo. Jen jim trochu otrnulo, už zase do všeho začali šťourat, o všem pochybovat, dělat různé nesmysly a nikdo neví, co je napadne další den. „Jsou jak mravenci, pořád z místa na místo, a k tomu mají ještě schopnost myslit. Ten člověk se mi nějak nepovedl“, končil Stvořitel trpce.
     Lucipera napadlo, to je tak, když někdo chce něco stvořit nebo vychovat k obrazu svému. Vždy se to nějak pokazí. Ale mlčel, přišlo mu Stvořitele líto. Stvoření člověka mělo být jeho vrcholným dílem, a po řadě let se musí smířit s jeho nedokonalostí. Holt vševědoucnost má také své meze.
     „Na co myslíš“, ptal se Stvořitel podezíravě.
     „Ale mám takový nápad“, zaháněl rychle Luciper předchozí myšlenky, aby se nedostali zase mezi sebou do sporu, a převalil se kousek dál.
     Stvořitel spráskl ruce. „Tebe zase něco napadlo. Když to bylo poprvé, tak jsem tě musel srazit do pekel“, mstil se ironií za Luciperovy předchozí myšlenky, které pochytil. Usmál se pod vousy, a pokračoval. „Další nápad, změť jazyků, aby se nemohli domluvit, když byli zpupní při stavbě babylonské věže. Výsledek, nedomluví se ani ve vlastní řeči. Navíc si skoro každý národ pro mě vymyslel svůj název. Zeus, Jupiter, Baal, Re, Aton, Buddha, Jehova, Manitou, Bůh, Perun, Alláh, Nejvyšší bytost, a kolik mám ještě dalších jmen. Přitom každý z nich tvrdí, ten můj je jediný pravý, a zase se kvůli tomu perou.“
     Luciper se zaškaredil. Skutečně to nebyl tenkrát dobrý nápad s těmi různými jazyky. Jenže, jak on, který vševědoucí nebyl, mohl předpokládat takový výsledek. Myslil si tehdy, pokud se nedomluví, dají pokoj. Jenže nedali, a o to více se prali mezi sebou.
     „Nebo tvůj další nápad. Stvoř, pane úředníka. Jako člověk bude lidi znát, bude je řídit, aby konali jen dobré. Dáš mu razítko, jako odznak moci, zákony, podle kterých bude řídit nejen sebe, ale i ostatní. Pche“, Stvořitel si odfrkl, vysmrkal se, a spustil dál. „A jak to dopadlo?!
     Bez razítka ani ránu. Razítko je vším. Platí víc než zákon, než člověk, než cokoli jiného. A potom jsi to vylepšil návrhem politických stran, aby na úředníka dohlížely. Výsledkem bylo spojení se úředníků, a těch stran. Jednou za čas se strany změní, změní se i úředníci, protože nová strana zná sílu razítka, a pro jistotu se změní i zákony. A lidi se mezitím naučí, jak na to, aby zase nemuseli dělat, co jim momentálně nevyhovuje, co by pro ně, jako pro všechny bylo nejlepší. A nechce to ani ten úředník, ten chce jen to, co potvrzuje moc razítka. Mě už ani nepotřebují, když mají razítko.“
     Luciper se choulil, svíjel, tyto řeči mu nebyly milé. Nevěděl, co vlastně Stvořitel opravdu chce, zda lidi vychovat, udělat je k obrazu svému, nebo potrestat, protože chtějí být svoji. Nakonec se přímo zeptal, a znova nastalo dlouhé ticho. Tato otázka nebyla očekávána. Tedy zůstala bez odpovědi, a Stvořitel po mnoha a mnoha létech najednou hledal slova, která by vyjádřila, co od těch lidí vlastně očekává. Nechtěl přiznat svou nejistotu, nerozhodnost, a tak se odpovědi raději vyhnul, jak to bývá obvyklé, když si chce jeden srovnat myšlenky. Raději pokračoval s dalšími levitami.
     „Abych nezapomněl. Taky jsi přišel na filosofy. Prý všechno pěkně vysvětlí. To byla věc. Napřed, aniž bych to od nich někdy požadoval, dokazovali moji existenci. Samozřejmě nemohlo to skončit jinak, než aby další generace filosofů, protože chtěli být jiní, zase nedokazovali mou, ale i tvou neexistenci. A na co jsi přišel teď, aby ten svět byl a zůstal v pořádku“, odpověděl i neodpověděl.
     „Napravitele, nápravníka“, vyhrknul Luciper.
     „Cože, co říkáš?“
     „Přece obecně prospěšného člověka, který bude ostatní napravovat“.
     „Tedy, i když jsem vševědoucí, tak tohle nevím co je“, škrábal se Stvořitel na bradě, trochu podezíravě se dívajíc na Lucipera.
     Ten vyskočil, nadšený jeho přiznáním, a chodil kolem něj dokola, chrlíc ze sebe, co nyní vymyslil. Měl by jím být někdo z lidí. Nebude ani volený, ani jmenovaný, nebude pobírat žádný plat. Nebude mít razítko, žádný certifikát, ani jiné odznaky moci. Bude absolutně nezávislý. Nesmí být ani hloupý, ani moc chytrý. Takový průměrný člověk. Ale je nutné mu vdechnout myšlenku o něčem důležitém pro lidi, co je může spasit, ochránit, zachránit před něčím, a zároveň v něm vyvolat přesvědčení o jeho unikátnosti, protože na tak významnou věc přišel, aniž by někdo z ostatních o tom něco věděl. Aby mohl uskutečňovat jejich plán, a zdánlivě své vlastní myšlenky, je třeba mu ještě dát zatvrzelost.
     „Počkej, a co má jako hlásat, co má objevit.“
     „Ale to je přece úplně jedno. Jen když se vše bude snažit sdělit každému, a pro svou věc bude chtít obětovat cokoli jiného“
     „Diktátory jsme už tu měli, a trvale nepřinesli nic.“
     „Právě, u diktátorů byla chyba, že se jim dala moc. U filosofů, že se jim dalo nadání a intelekt, u úředníků přidělení razítka. Tady ten nedostane nic, jen, co jsem říkal. Pokud by se nějakou náhodou dostal k moci, tak musí být okamžitě přeměněn na úředníka nebo politika, a na původní nezbytnou myšlenku vedoucí k nápravě musí zapomenout. Místo něj nastoupí další.“
     „Počkej, ať si to ujasním. Tedy člověk, který má přesvědčení, víru, že bez něčeho lidstvo nemůže být. Zatvrzelost, aby se nenechal odradit od své víry ničím. Hrdost, že na to přišel jen právě on. Nesmí být hloupý, aby svou myšlenku dokázal prezentovat. Ale ani chytrý, aby ji nedokázal prosadit, a aby nepřišel na nic opravdu důležitého. Poctivý, aby se nedal koupit“.
     „A zapomnětlivý, aby, pokud se stane náhodou, že ho přece jen někdo koupí, tak na svou víru zapomněl“, dodával Luciper radostně, tušíc už poloviční souhlas.
     „Dobře, ale jakou myšlenku mu podstrčíme“.
     „To je přece úplně jedno, třeba jak je důležité, aby se neregulovaly řeky nebo naopak. Nebo aby slepice snášely vejce ráno. Něco, čemu každý zdánlivě rozumí, i když o tom nemá ani páru. Ale mohou se k tomu vyjadřovat všichni, a kvůli své výchově, pobytu, zkušenostem, na to mají zcela odlišné názory. Lidi se chtějí přít, dokazovat, že právě oni mají pravdu, a ne ti druzí, a tak bych jim dal tuto možnost, aby v ostatním dali pokoj“.
     Stvořitel se konečně dnes zasmál, „to by mohlo vyjít“, a díval se za Luciperem, snášejícím se dolů, kde bylo jeho místo.

© Ivan Jordák, srpen 2011