DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Zprávy z cest

Obsah této sekce

My a Česko

Domov?

Motto: Kdo a kde vlastně jsme

      Vždy, když napíšu Česko, ač jde o spisovný a užívaný výraz, mám nedobrý pocit. Buď mi tam chybí Slovensko, nebo přemýšlím, zda by nešel název napsat jinak. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, a polohlasně si říkám různé názvy, pokaždé se najde důvod proč ne. Ať se použije kterýkoliv z dosud užívaných výrazů, vždy se najde někdo, kdo se cítí opomenut nebo uražen. Jedině snad soustava názvů zemí, kterou ze sebe vychrlí občas někteří politici nebo moderátoři, a to Čechy, Morava a Slezsko, by snad šel používat též, aby nebyl dotčen ten či onen. Ovšem odrazuje svou délkou a hrozí opomenutí některé země. Má i jeden nedostatek, řeší pouze země, národy a národnosti zde žijící pomíjí. Pokud bychom nechtěli žádný z nich pominout, tak by nám jejich vyjmenování zabralo hodně času, a je téměř jisté zapomenutí některého z nich. Proto vzhlížím s nesmírnou úctou k tomu Vietnamci z vtipu Jiřího Krampola, kterému odpověděl, když se ho zeptal, proč prodal jemu bundu laciněji než předtím tutéž Němci, „my Češi si musíme pomáhat“. Ovšem, to si může dovolit zde žijící Vietnamec, ale nikoli rodilý Čech. V ten moment by se ozvali uražení zástupci jiných národů, spouštěje nekonečnou diskuzi, kdo všechno zde vlastně žije, a jaké křivdy se na něm dopouští majorita, pokud ho nejmenuje. Přemýšlím, jak to dělají v Německu, ve Francii nebo v USA, kde se pojmenovávají dokonce názvem kontinentu, tedy Američané, že onen společný název nikomu nevadí.
      Proto se hned zpočátku omlouvám všem, kteří nejsou rodilí Češi, ale z důvodu úspornosti si tento název dovolím užívat v případě potřeby pro všechny občany našeho státu. Vede mě k tomu i vědomí o genetickém zkoumání kam kdo z nás náleží, které však zatím nedokázalo zjistit nějaké společné nezaměnitelné znaky, typické jen pro obyvatele naší vlasti. A budu onen název odvozovat z občanství, jež má ten či onen v České republice, nikoli z místa jeho narození nebo rodiny, v které se narodil. Samozřejmě těm, kteří budou chtít místo Čech, při čtení těchto řádků, užít jiný název, dávám předem svůj neodvolatelný souhlas.
      Jako malý jsem byl svými rodiči veden k poznání své vlasti. Jednak předkládáním knih, kde se psalo o její historii i současnosti. Za druhé potom rodinnými výlety, kdy jsme ve volném čase vyráželi na místa, které musí každý Čech vidět. Ač bych šel raději s vrstevníky se koupat, hrát fotbal, či provádět jiné zajímavější v té době pro mě věci, tak jsem díky své závislosti na nich, byl vlast nucen poznávat. Po svém dospění jsem totéž prováděl svým dětem, které v tom nyní pokračují s vnoučaty. Má touha po poznání se v dospělosti ještě zvětšila přečtením knihy „Československo země neznámá“. Přečetl jsem ji, a udělal si sám pro sebe test, jenž byl na konci knihy a sestával se ze stovky otázek. Dokázal jsem odpovědět sotva na polovinu. Vůbec jsem nebral v úvahu doložku autorů, kteří na konci napsali, že pokud odpovíte na více než dvacet otázek, tak s klidným svědomím můžete mluvit o znalosti vlasti, a pokud odpovíte na více než padesát otázek, tak tuto knihu zahoďte, a napište novou, protože máte větší vědomosti než autoři dohromady. Řekl jsem si pro sebe, jaká ostuda, že neznám ani polovinu, abych pak po dalších desítkách let přišel na to, že poznat více je prostě nemožné.
      Snažil jsem se tedy aspoň zvědět, proč si my Češi, říkáme Češi. Dodnes jsem na to nepřišel, pokud bezvýjimečně neuvěřím Starým pověstem českým a Kosmovi, od kterého Jirásek tuto pověst opsal. Hned na počátku je však průšvih, Kosmas psal latinsky, a tedy Čechy byly vlastně Bohemií. Takže po našem prapředkovi stejně pojmenováni nejsme. Ale je to tak důležité? Hlavně, pokud se tu nějak mezi sebou domluvíme, uznáváme přibližně stejné hodnoty a stejnou historii, i když vykládanou jinak. Zejména po převratech.
      Během mého života proběhly u nás dva převraty, a jeden pokus o něj. Při prvním mi bylo sotva pět let, a informace mám zprostředkované. Pokus o převrat a druhý, který byl dovršen, jsem už zažil. Není to zrovna nic zvlášť pěkného. I když o něm mluvíme jak o sametové revoluci. Ale asi má každý na jeho oprávněnost, rozsah, dosah a hlavně na jeho přínos, svůj vlastní názor. A bude trvat patrně ještě nějaký čas, než se posoudí objektivně. Nikoli podle toho, co komu přinesl nebo naopak vzal.
      Mně se na něm nelíbilo, a nelíbí, proč řada představitelů jak politických tak umělců, měla najednou potřebu stydět se za svou národnost, tedy, že jsou Čechy, Moravany, nebo Slezany, abych zmínil jen ty nejpočetnější národnosti, zde žijící. Ještě dokážu pochopit, když se někdo rmoutí ze skutečnosti, že se nenarodil v jiné zemi a v jiné rodině. Má třeba rád teplo, nebo moře, či zase naopak sníh. Chtěl by mít hodně sourozenců a podobně. Ovšem nikdy nemohu pochopit, když už se narodí tady nebo jinde, tak se prohlašuje za něco jiného. I když patrně v celé Evropě si jsme daleko víc příbuzní, než tušíme.
      Na základě naší vzájemné příbuznosti, je asi nesmyslné se snažit o definici nebo vůbec nalezení znaků toho kterého národa. Jak se říká, jedni jsme za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Národ je patrně určen pouze společným jazykem a územím, na kterém žije. Když se hledají další znaky, vede to k nebezpečí, které až k absurditě dotáhl Hitler se svými kumpány.
      Proto buďme rádi, kde jsme, a snažme se, aby se nám i jiným tady líbilo. Ona přece jen ta naše země je pěkná, stejně jak jiné země, i když samozřejmě trochu jinak. Žili tu a žijí převážně rozumní lidé, i když se samozřejmě, stejně jak další, nechají někdy svést k provádění pitomostí.
      Ale není rozhodně potřeba za to, že jsme Čechy, se stydět, jak se nám někdy snaží namluvit lidé, kteří se z neznámého důvodu prohlašují za intelektuály. Rozhodně je mezi námi dost parchantů, ale myslím přibližně stejné procento jak u jiných národů. Stejně je nebo bylo mezi námi dost těch, kteří měli co ukázat světu. Ono také dost záleží na tom, s kým ve světě nebo ze světa mluvíte. Co dělá, co ho baví, o co se zajímá. Tak se nermuťme, že zapřisáhlý fanoušek ragby nezná našeho Zátopka, Lendla nebo Jágra. Proč by měl, on nezná ani ty sporty, v kterých jsou dobří. Ani já neznám třeba nejlepší hráče kriketu, ani nevím, jak se hraje. Jsou proto Angličané snad horší? Zase mě příjemně překvapilo, když jsem se v Nevadě dostal do řeči se starším Američanem, a ten věděl, že v Československu vyrábíme motorky ČZ. Byl totiž fandou motokrosu. A tak nečekejme zázraky, ale buďme na ně připraveni, protože není ve světě větší ostudy, než když člověk neví o své vlasti ani to, co vědí oni. Nebo ji pomlouvá, pak se udiveně ptají, tak proč tam žijete.

První výlety

Motto: Totéž není nikdy totéž

      Vždy, když vzpomínám na rodinné výlety, jako první se mi vybaví hrad Choustník a zámek Červená Lhota. Byly totiž blízko obci, kde jsme každoročně trávili větší část prázdnin, a tak jsme k nim aspoň jednou ročně vyrazili, abychom si je prohlédli. Oba jsou na Táborsku, respektive Červená Lhota už v okrese Jindřichův Hradec.
      Na Choustník bylo a je stále dva kilometry, pokud se šlo z Předboře přímo na hrad. Pokud se muselo do vesnice Choustník napřed pro klíč, byly to kilometry čtyři. Tedy záleželo na létech, v kterých se návštěva uskutečnila. Potvrzuje se tím, jak je vše relativní, a závisí často na věcech, které nemají s cílem zdánlivě nic společného. Hrad totiž někdy v padesátých letech sloužil armádě. Nějaký generál rozhodnul, že to bude pozorovatelna nebo vysílací stanice, nebo kdoví co. Účel byl totiž vojenským tajemstvím. Kdo však toto tajemství neuznává, a jeho rozhodnutí je respektováno všemi armádami světa, jsou malí kluci. Vydávali jsme se na hrad sami tou kratší cestou, procházeli skalním městem, tedy různě poskládanými obrovskými kameny, jak je sem nahrnul kdysi velmi dávno ledovec, a dírou v hradební zdi jsme vlezli na hrad. Po našem objevení stráží, jsme si vyškemrali vstup na věž, odkud je vidět do širokého okolí. Potom jsme mohli nahlédnout do srubu, kde vojáci přebývali, a po slibu, že příště sebou přivedeme starší sestry, které z nás nikdo neměl, jsme se rozloučili. Až jednou jsme tam podobně vyrazili, ale bez vesnických kluků, jen ti, co zde byli na prázdninách. Na hradě nebyl nikdo, věž zamčená, a na dveřích cedule, u koho ve vesnici je možné si vypůjčit klíč. Naše nedočkavost vidět hrad a okolí se tak ukázala kontraproduktivní. Ve vesnici o tom samozřejmě všichni věděli, a tak jsme příští výlet už uskutečnili, jako vždy předtím a potom, společně.
      Za několik let se už pro klíč chodit nemuselo, ale muselo se platit, tehdy dvě koruny za osobu, pokud chtěla osoba i na věž. My na věž chtěli, ale platit jsme nechtěli. Tak jsme začali smlouvat, tvrdíc hlídači, že jsme chudí studenti. Trumfoval odpovědí, jak bychom mohli být chudí, když všechno dokola, co vidíme, patří nám všem. Přebíjeli jsme názorem, pokud nám tedy všechno patří, proč máme platit za pohled na něco, co je naše. Nakonec jsme se domluvili. My přinesli každý několik kýblů hlíny na vyspravení cesty, hlídač odemknul věž a zalezl do své budky, aby se před případnou kontrolou mohl vymlouvat, že o těch klucích na věži neví.
      Pohled z věže stál nejen za ty dvě koruny, ale za cokoliv. Bylo vidět nejen okolí až k Soběslavi a Táboru, ale mysleli jsme, že vidíme i Šumavu. Lesy, pole, luka, domky, potůčky, potoky a rybníky. Ta krajina je zvláštní. Zdá se neohraničená, ani obzorem, ani kopci, vždy je tam něco, co napovídá, jaká další pěkná podívaná se dál skrývá. A tak jsme jen koukali, mlčeli a zase koukali. Potom sešli domů, abychom se sem vydali příští rok znovu.
      Hrad Choustník v nás vzbuzoval ještě jedno dilema. Ač byl necelých dvacet kilometrů od Tábora, nebyl husity nikdy dobyt. A my přemítali, zda máme být hrdí na posádku hradu, pod kterým žijeme, nebo být smutní z neúspěchu husitů, kteří jinak ve své době poráželi všechna vojska proti nim vyslaná. Tento rozpor patří též do oné, výše zmíněné, relativity.
      S Červenou Lhotou, aspoň s názory na ni, bylo vše snazší. S cestou ovšem horší. Na ni bylo třeba vyrazit ráno, protože je vzdálená, i když se jde poli, loukami a lesy, asi tak patnáct kilometrů. Tedy čtyři hodiny tam, a čtyři nazpátek. I s prohlídkou je to výlet na celý den. Ale už vlastní cesta stála za to. Jednou jsme díky babičce a ženě, které jsou nesmírné houbařky, propadli v lese na Jankově houbařské vášni tak, že jsme na zámek došli až po jeho uzavření, protože ten den tam oddávali a prohlídky končily o hodinu dříve. Přesto si aspoň ženská část výpravy mohla prohlédnout nevěstu, její šaty a ostatní svatebčany. Ovšem při zpáteční cestě, napřed s každým kilometrem, a pak i metrem, nadšení z hub a svatby rychle vyprchávalo, a měnilo se v zklamání, že jsme se nedostali na zámek. Což bylo vyčítáno mužské části, jako její neschopnost zjistit délku otevírací doby. Bylo to v době, kdy mobily a internet se ještě nevyskytovaly ani v západních sci-fi filmech. Náš názor na zdržení z důvodu sbírání hub, nebyl brán vůbec v potaz. Zazněla kategorická odpověď, přece nelze takové houby nechat v lese, a následovalo upozornění, co všechno z nich lze udělat k jídlu. Tedy, možnost sehnat něco k jídlu, je pro ženy rozhodující, a od té doby počítáme při výletech i s možností zdržení z tohoto důvodu.
      Nejraději vzpomínám na Červenou Lhotu mého dětství a mládí. Byl to výlet se vším všudy. Vyráželo se s chlebníkem plným zásob jídla a pití, dospělí se změnili v hravé bytosti, zapomínající na svou důstojnost. Cesta plná vyprávění, her a zpěvu rychle uběhla. V Červené Lhotě jsme po sehnání kastelána s ním zasedli ke stolu, který byl v průjezdu za zámeckými vraty, a zaplatili mu čtyři koruny za dospělého a dvě za dítě. Za tento obnos cítil povinnost nás seznámit nejen s tím, co o zámku věděl, ale i s tím, co si o něm, a zde žijící šlechtě vymyslel. Nevěděl příliš, ale fantazii měl tak rozsáhlou, že každou návštěvu jsme se dozvěděli nové a neskutečné věci. Občas někdo z nás doběhnul do blízké hospody s nachystaným džbánem pro pivo, které pomáhalo kastelánovi se přenést přes suchopárný výklad. Patrně historiky by jeho výklad nenadchnul, ale my jsme jeho slova brali za skutečnost, a probírali ještě několik dnů po výletě. Neobohatil sice naše vědomosti, ale pomohl nám pochopit ducha dějin, a vytvořil v nás výhonky zájmu o živé dějiny, a nadšení pro všechno hezké a barvité. Pokračoval svým způsobem, i když jsme nakonec procházeli zámkem, a nebylo otázky, na kterou by nedokázal si vymyslet odpověď. A tak sama prohlídka trvala kolem dvou až tří hodin, protože se odvíjela od množství otázek a vypitého piva.
      Jaké zklamání jsem pocítil, a stejně i mé děti, které jsem připravil na tento způsob prohlídky, když jsme po řadě let, zámek navštívili. Nejprve jsme hledali místo, kam zaparkovat auto. Potom šli koupit vstupenky, které již byly za deset pro dospělé a pět pro děti. Vmísili jsme se do davu na nádvoří, a čekali, až bude vyvolána skupina římská II, písmeno C. Uběhlo víc času než hodina, kdy uštvaná slečna se přiřítila, křičíc, abychom si pospíšili. Zasypala nás spoustou čísel, na dotazy odmítla odpověď, protože za půl hodiny musela všechno opakovat se skupinou římská IV, rovněž písmeno C. Místo pozdravu a přání šťastné zpáteční cesty nás vyzvala k nákupu pohlednic a suvenýrů v krámku vedle pokladny. Zmatení jsme došli k autu, kde náš nepříznivý dojem byl umocněn nastupujícími do vedlejšího auta, kteří se dohadovali, zda do večera stihnou ještě zámek v Jindřichově Hradci a Třeboni. A tak příště jsme se jen už prošli kolem jezírka. A já se hrozím, jaké to bude, pokud jednou navštíví tento zámek mí pravnuci. Heslo moderní doby, čas jsou peníze, by se co nejdříve mělo nahradit třeba heslem, chtějí-li lidé zůstat lidmi a pochopit se, musí si k tomu sednout, a jeden druhému nejen vyprávět, ale také si i naslouchat.

Třeboň

Motto: Nejen kapři, ale splněný sen

      V Třeboni jsme byli několikrát, ale stále nejvíce vzpomínám na návštěvu úplně první, a na zatím poslední. Když se řekne Třeboň, každému se vybaví rybníky. Někomu i Štěpánek Netolický a Jan Jakub Krčín z Jelčan, kteří je budovali, rybářům i kapři a další ryby, jiným také pivo Regent, Rožmberkové a další věci. Je tu důkaz, a ten je tu prověřený staletími, o možnosti zásahu člověka do přírody, pokud to umí a je přitom rozumný. Netolický a Krčín splňovali obé, a další pokračovali v jejich stopách. A tak tu byla příroda přetvořena, a to nejen k lidskému, ale i svému prospěchu. Byla tu nejen zachována dosavadní flóra a fauna, ale došlo i k jejich rozšíření o další druhy, které tu s původními žijí v symbióze, a člověk místo bažin a mokřadel tu získal pole a rybníky k svému užitku.
      Na to všechno jsme se poprvé s bratrem jeli podívat asi před padesáti lety. Jeli jsme na motorce, a dopadli jsme málem bledě. Rožmberský vodník si na nás chtěl smlsnout, a jak jsme vjeli na hráz jeho rybníku, zadul větrem ze všech sil. Motorku jsme přestali ovládat, když se silou poryvu stočila, a namířila si to z hráze k vlnící se hladině vody. Naštěstí jsme se chytili mladých doubků a boučků na hrázi. A tak jsme tam trčeli, motorku svíraje nohama pod sebou, rukama rozpaženýma se zoufale držíc těch stromků. Až po chvíli nás napadlo střídavě slézt, a motorku vytáhnou na hráz. Od té doby jsme měli k našemu největšímu rybníku, nejen povinnou úctu. Stejně tak i k jeho stavitelům, kteří hráz zpevnili duby, jež se vysemenily a vyrostly pak na bocích hráze další náletové stromky, které nás spasily.
      Rybník Rožmberk má něco kolem pěti set hektarů, kdysi měl přes tisíc. Ale i přes své umenšení působí stále dominantně. Tehdy byly díky větru skoro půlmetrové vlny a nad nimi temná oblaka, jakoby se příroda zlobila kvůli tomuto lidskému dílu. Protože si tady kdysi člověk předělal, co ona stvořila. A tak těmi vlnami narážela do hráze a zkoušela její pevnost. Ale pro hráz to bylo jen neškodné pleskání, protože prorostlá a zpevněná kořeny dubů, které tu více než před čtyřmi sty léty napadlo Krčína vysadit, a vůlí tohoto člověka, byla nepokořitelná.
      Posadili jsme se na ležící kmen stromu, a mlčky hleděli přes vodní hladinu na druhou stranu, kde jsme viděli úzký proužek břehu. A také, když na okamžik slunce svými paprsky problesklo mraky, věže Třeboně. Nemluvili jsme, nebylo proč, stačilo jen vnímat ono pleskání a hledět na množství vody před námi, a opájet se tím dílem. Později jsem viděl daleko větší přehradní nádrže. Byly ale odděleny od přírody množstvím betonu a dlažby. Viděl jsem i moře, kde by se ten rybník milionkrát a více ztratil. Ale bylo odděleno od člověka svým vznikem. Tady, na Rožmberku však bylo vše skloubeno dohromady.
      Za několik let jsme přijeli do Třeboně už vlakem, a prochodili ji i okolí pěšky. Ale ten první vjem, plný pokory a úcty se už nedostavil. Tehdy na nás působilo více město, které nám připadalo, jakoby se Krčín včera odstěhoval. V jeho uličkách k zámku jsme se rozhlíželi, zda odněkud nevyrazí poslední z Rožmberků, Petr Vok, který tu dožil. Navštívili jsme zámek, a dohodli se s kastelánem, aby nás nechal procházet jen tak, nás samotné, a prohlížet si co chceme. Jen maličko zaváhal, ale pak mávnul rukou na znamení svolení. A tak jsme si mohli prohlížet, co nás napadlo, přečíst, co jsme považovali za nutné, pobýt tam, kde jsme chtěli, tak dlouho, jaká byla potřeba. Už to je dávno. Ale dodnes si pamatuji čtyři věci.
      Regály rožmberského archivu, respektive jeho dvířka, pomalovaná s motivem růže. Nebyly to pouze regály a schránky na papíry. Ale i trochu něčeho pěkného, v obvyklé kancelářské šedi.
      Potom tři dopisy. Všechny ze šestnáctého století a vypovídající o své době. Dva z nich svědčily o moci a síle rodu Rožmberků, třetí o hrdosti a rozhodnosti dívky. Prvním dopisem uděluje papež Petru Vokovi generální odpuštění všech hříchů. Jemu, který byl vyznáním a příznivcem Jednoty bratrské, jejíž členy jako kacíře církev římskokatolická pronásledovala, popřípadě vydávala světské moci k věznění či upálení, licoměrně ji žádajíc, aby při vykonávání spravedlnosti šetřila jejich těla a údů. Mnohokrát mě napadlo, co by se dělo, kdyby někdo tuto výzvu vzal doslova. Ale zpět do Třeboně k druhému dopisu, kterým část polské šlechty žádá pana Viléma z Rožmberka, aby se stal polským králem. Nestal se jím, ani na něj nekandidoval, ale určitě si s tou myšlenkou pohrával. Stejně jako někteří jeho předkové pomýšleli na trůn český. Tyto dva dopisy jsou o moci. Co všechno je při vlivném postavení a bohatství možné.
      Třetí dopis je od asi osmnáctileté dívky, příslušnice nižší šlechty a rožmberského fraucimoru, o mnoho staršímu, ale bohatému nápadníkovi. Sebevědomě a rozhodně mu dává najevo, že přes vůli rodičů a jeho postavení si ho nevezme, a zřetelně také vyjmenovává proč. Pro adresáta to bylo jistě nepříjemné čtení, a patrně nedokázal ani pochopit, co se děje, protože on jednal podle zvyklostí doby. Ona už byla hodně dál.
      Důvodem zatím poslední návštěvy byl sen. Zdálo se mi, jak stojím na rybniční hrázi Rožmberka, a jím pečenou rybu. Sen byl tak živý, až jsem cítil její chuť. Ráno jsem si vzpomněl na článek v novinách, kde se psalo o výlovu tohoto největšího rybníka, Byla sobota, a tak jsme se rozjeli k Třeboni. Když jsme dorazili, zjistili jsme, výlov byl, ale minulý víkend. Nyní byl už rybník skoro znovu napuštěn. Rybu jsem si sice dal ve městě, dobrou skoro tak jak ve snu, ale potvrdilo se, že snům nelze příliš věřit, aspoň ne v čase.

Velká Morava

Motto: Jak to tenkrát vlastně bylo

      Potulovali jsme se kdysi po Moravě, a náhodně jsme v rádiu zaslechli část pořadu o Velké Moravě, a za chvíli uviděli silniční ukazatel s nápisem Staré Město. Protože jsme byli na Moravě, jednalo se o obec u Uherského Hradiště, nikoliv o část Prahy.
      Respektovali jsme souběh náhod, a jeli, kam nám cedule ukazovala. Za několik minut jsme byli v jednom z možných hlavních sídel Velké Moravy. Tedy tam. Odkud před více než tisíci léty byl řízen a spravován první stát na našem území, možná i vůbec první Slovanský stát. Kde vzniklo první známé slovanské písmo, a byl počátek rovněž slovanské vzdělanosti, díky bratrům ze Soluně.
      Možná ano, možná ne. Nikdo už neví, zda to bylo tady. Můžeme pouze usuzovat z toho, co zůstalo. Podle mrtvých, jejích ostatků a vybavení hrobů, soudit jak tu asi žili tehdy živí. Některé nálezy svědčí hrobům velmožů. Ale nikoli panovníka. Ovšem ze sporadických zpráv té doby, poslední vládci tak nějak zmizeli, nikdo neví jak. Tak jsme si raději vsugerovali, asi tady byla ta pevnost nevýslovná, ke které přitáhlo kdysi v devátém století cizí vojsko.
      Naleziště se rozkládá na ploše přibližně deseti hektarů. Rozkládá se mezi potokem Salaškou, řekou Moravou, železnicí a Baťovým kanálem. Víc než pravděpodobné je, že tu tehdy železnice a kanál nebyly. Potok a řeka snad, ale voda mohla téci jinudy. Stačila jedna, dvě povodně, a koryto se mění. Ale pokud jsme přijali jednou existenci bájného Veligradu tady, nechme tu být i ty vodní toky. Vždyť zde nalezli i zbytky mostu a přístavu. Rovněž počet pravděpodobně zde žijících lidí, množství dílen, dobytka a bravu, musel vyžadovat množství vody, i když připouštíme, že se naši předci nekoupali každý den.
      Zůstaly tu i zbytky lodi, vytesané z jednoho kmene. Byla asi 10 metrů dlouhá, úzká, posádka se do ní vešla po jednom, kteří seděli za sebou, ale kolik měla členů, nevíme. Stejně nevíme, kudy jezdili, co vozili, a jak často. Pouze se domníváme, a to podle nálezů v hrobech, podle pozůstatků dílen, a podle písemných zpráv z té doby, které nám sdělují souvisící události. Tonáž měla asi prachbídnou, ale přece jen se ji a další snažili využít k přepravě nákladů. Člověk si mimoděk oddechne, že žije v jiné době, jak nadutě říkáme, civilizovanější.
      A potom zůstaneme bez dechu stát u sbírky gombíků a záušnic, maně dumajíc, zda by takovou krásu svedli i dnes. Určitě svedli, pomyslí si člověk ulehčeně, jinak by je nedokázali opravovat a restaurovat. Ale je tomu skutečně tak? Jaké měli tenkrát ti, co je vyráběli, nástroje? Kdo navrhoval konečný tvar? A najednou začne stíhat otázka otázku, které ve své většině zůstávají nezodpovězeny. A možná je to tak lepší, aspoň nic nebrání idealizaci té doby a našich předků.
      Další spornou otázkou tohoto místa je názor na pobyt Slovanů v těchto místech již v třetím století. Tedy o 300 let dříve než se obecně tvrdí, a než se učíme na všech stupních škol. To je k uzoufání, když slyšíte, ono to bylo tak nebo tak nějak, ale také možná úplně jinak, či zcela obráceně. Proč o tom přemýšlíme? Chceme obstát mezi svými sousedy, jakoby délka pobytu tam nebo onde, byla rozhodující pro národní sebevědomí. Abychom si nepřipadali divně, jak v té staré historce. Podle ní měli naši západní sousedé kopat, a najednou našli starý zrezivělý drát. I vydali okamžitě do celého světa zprávu, že jejich předkové měli již v době prehistorie telegraf. To naše východní sousedy pořádně naštvalo, a začali kopat také. Nenašli nic. I vydali do světa zprávu, že jejich předkové měli již v době prehistorie bezdrátovou telegrafii. My nekopali raději vůbec, kdo ví, jak by to mohlo dopadnout.
      Raději tápeme, a hledáme, jestli ten nebo onen se náhodou o nás kdysi nezmínil. Tedy o nás ne, ale o našich předcích. Čím dříve, tím lépe. A to jsme se snažili nalézt tady, kde bylo jedno z největších hradišť Velké Moravy. Ale všechna sláva, polní tráva. Najednou byl říše konec, a nikdo nevěděl jak.

Levý Hradec

Motto: Začínalo vše v Čechách skutečně tady?

      Proč Levý Hradec? Protože leží na levém břehu Vltavy, zní nejčastější odpověď. Jenže takový důvod pro pojmenování jinde těžko hledáme. Většinou pro osady u řeky jsou volena jména spojená s předložkou nad a jménem řeky. Nebo pokud tam bývala tvrz či hrádek, nazýváme je Týn. Tady Levý Hradec, aniž bychom měli dříve zmínku o Pravém Hradci. Ten byl nalezen nedávno, a nejen nalezen, ale i tak nazván, protože je takřka naproti Levému. Víc o něm, aspoň my, nevíme.
      Na tom Levém tedy všechno mělo začít, pokud máme na mysli náš stát. Jenže, kdo nám to může potvrdit? Kroniky a legendy. Lze na ně opravdu spoléhat? Zejména, když jsou převážně cizího původu. Měly logicky zájem o věci, které se jich nějakým způsobem týkaly, ostatní nechávaly bez povšimnutí. Byly rovněž reportážemi ve své době, tedy ke skutečnosti měly asi tak daleko nebo blízko jako dnešní reportáže. Ale někde je potřeba začít, a tak proč ne na tom Levém Hradci.
      V současné době se nejedná ani o samostatnou obec, ale o součást Žalova, který patří zase k Roztokům. V současné době je tu krásný výhled na Vltavu, kostel sv. Klimenta, ovšem už barokní. V něm lze nalézt pozůstatky gotického a původního románského. Ten by měl být nejstarším kostelem, postaveným u nás, a to někdy koncem devátého století. V něm měl být, asi o sto let později, jmenován nebo zvolen biskupem sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců. Tedy krátce předtím než Přemyslovci vyřešili, kdo bude v Čechách vládnout, způsobem tehdy obvyklým, vyvražděním konkurenčního rodu, tedy těch Slavníkovců.
      Na Levém Hradci měli začít budovat český stát, jako doménu Přemyslovců, Bořivoj a Ludmila. Manželé, a v řadě případů se u nich mluví jako o prvních. Tedy je to náš první panovnický pár, který známe. Jsou prvými knížaty, o kterých se napsalo. Jsou též první křesťané. Ludmila je též naše první svatořečená žena. Byli prvními, kteří přenesli sídlo knížat do Prahy. To bylo asi všechno, na co jsme si v ten okamžik vzpomněli. Stáli jsme tu poněkud rozčarováni. Vše, co připomíná vznik našeho státu je malý venkovský kostelík. Navíc ne tehdejší, ale až třetí v pořadí. Kolem vesnička, která je součástí součásti. Není to trochu málo, aby člověk zůstal v ohromení a úctě stát, vzpomínaje dávných časů.
      Asi není. My, tady v Čechách, si na úctu a ohromení nějak příliš nepotrpíme. Spíš hledáme, co je tu ke smíchu. Asi kvůli sousedům, a jejich národním hrdinům. Tedy sousedům, s kterými jsme měli spory, a kteří se berou příliš vážně. Nejznámějšími našimi hrdiny jsou Švejk a Jára Cimrman. Dokonce, když se hledal největší Čech, byl jeden z nich málem vybrán. Organizátoři museli se zoufalým úsilím zjednávat nápravu, aby se z výběru nestala fraška. Ona se ale stala. Tím, že se nás snažili nevybíravě trapným způsobem přesvědčit, koho máme volit. To je u nás také národní zvyk. Ti, co jsou zrovna u moci, rádi stavějí a bourají pomníky. A tak pro každou dobu máme jiné svaté a jiné hrdiny. Snad jediní, kteří tím nějak proplouvají bez velké úhony, jsou kníže Václav, mistr Jan Hus, Jan Žižka a Komenský.
      Ale zpět na Levý Hradec, který teď ani není vesničkou, ale spíš osadou. Nakonec jsme si řekli, proč by tu neměl náš stát mít své počátky. Vždyť i ty největší řeky mají svůj pramen v nějaké malé studánce. A tak jsme se ještě jednou podívali na údolí Vltavy pod námi, protože ten pohled stál opravdu za to.

Táborsko

Motto: Stále nevíme proč vlastně?

      Táborsko je území kolem města Tábora, tak asi na polovině cesty mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Tábor je město svého druhu. Ojedinělé, zvláštní, s tradicemi jak žádné jiné. Město, asi jediné město na světě, které si postavili lidé pro sebe. Ti, kteří se ve své době dokázali vzepřít nejen současným pořádkům, ale i tehdejším hlediskům, názorům a ideám, jež byly až do tohoto času nezpochybnitelné. Město, v němž se aspoň na několik měsíců uskutečnila absolutní rovnost všech jeho obyvatel. Kde zpočátku zrušili peníze, zavedli svobodu slova, byli ochotni za své ideály položit život. Kde tři sta padesát let před francouzskou revolucí si byli všichni bratry a sestrami, a také naplňovali do důsledku heslo, „volnost, rovnost, bratrství“. Bylo toho hodně, co se zde skoro před šesti sty léty snažili nalézt a uskutečnit. Bohužel, postupně se jim vše začalo kazit a ideály vzaly za své. To všechno nám probíhalo hlavou, kdykoliv jsme do Tábora přijížděli. Už i ten příjezd působí. Od Prahy, po staré silnici, se nejprve vítáte s rybníkem Jordán. Když jedete z Písku nebo Milevska, rovněž. Také od Týnu nad Vltavou. Jen když sem zamíříte z Budějovic, nebo z Pelhřimova, rybník nemíjíte. Všechny cesty ale končí, pokud do Tábora jedete, a ne jen jím projíždíte, na náměstí. Jak jinak, než na Žižkově náměstí. Místo válečných vozů, tu nyní parkují auta. Neřadí se tu do šiků již boží bojovníci, ale prochází tady turisté. Nezní tu děsivý a velebný chorál, ale řve tu reprodukovaná hudba. Klokotskou nebo Kotnovskou ulicí se dá sejít na parkány k řece Lužnici, nebo ke Kotnovu, bývalému hradu, začleněnému do opevnění města. Pod nimi je strmý sráz k Lužnici, chránící město z této strany. V Táboře vždy nastalo dilema. Jestli se dívat kolem sebe, nebo jen tak vzpomínat a nechávat na sebe působit historii města, a představy, které nám kdysi v dětství naši rodiče a další vštěpovali. Asi obojí, a také podle nálady. Rovněž podle místa, kde zrovna stojíme nebo jdeme. Jak vyjdeme z nejstarší části města, je Tábor stejné město, jako každé jiné. Byli jsme zde mnohokrát. A mimo tu historii, člověk vzpomíná jedině na něco, co se vymyká všednosti, je něčím mimořádným. Stalo se jen jednou. S Táborem spojuji tři zážitky. Dva příjemné a jeden nepříjemný. Většinou chce člověk slyšet napřed tu nepříjemnou zprávu. Je to proto, aby se mohl těšit na tu příjemnou. A tak nejprve ten nepříjemný zážitek. Stalo se to mimo město, ale týkalo se ho to. Na ČT 1 probíhala nějaká soutěž, kterou moderoval známý český herec. Mezi soutěžícími mladá, začínající paní učitelka. Na ni padla otázka, týkající se Tábora a husitů. Moderátor hned navodil ducha odpovědi další otázkou, zda bude paní učitelka oblbovat děti, jak to dělal předchozí režim, dle něj se jednalo o komunistický, tvrzením jací to husité byli pašáci. Ona v tu chvíli hned pochopila, jak se může dostat k dalším bodům a začala vykládat o loupežnících, též vrazích a škůdcích země. Body dostala. Tenkrát jsem pochopil, proč byli považováni herci kdysi za komedianty v pejorativním slova smyslu, a o učitelích se říkalo, že mají zrovna stejný názor jak na radnici. Jistě může mít každý svůj názor. Jinak hodnotí husity Palacký a Pekař, ovšem i Pekař je přitom poctivý, nepomlouvá, konstatuje, a dokáže i přiznat kladné stránky. Proto nechápu jak se na něj lidé, kterým jde pouze o hanobení, mohou odvolávat, a citovat co nikdy nenapsal, ani neřekl. Ale raději k těm příjemnějším. Poprvé to bylo v hotelu Palcát, takřka před padesáti léty na obědě. Dali jsme si kachnu. Od té doby jsem takovou nejedl. Vypadala jak na reklamní fotografii, voněla jen, aby vyprovokovala chutě, a chutnala více než na Olympu ambrozie. Nevím, jestli ten kuchař ještě žije, ale aspoň touto cestou mu opět vzdávám dík. On uměl. A to stačilo. Podruhé, na co vzpomínám rád, to bylo, když jsem se z Tábora vydal do Předboře, vzdálené 22 km, pěšky. Jezdil jsem tam o prázdninách na víkend za manželkou. Vlakem do Tábora, a potom rychle na poslední autobus, který podle jízdního řádu odjížděl pět minut po příjezdu vlaku. Když vlak přijel později, odjel také, nečekal. Pak mi nezbylo než jít po svých, a doufat, že aspoň kousek mě někdo sveze. Tenkrát mnoho aut nejezdilo, zejména v tomto regionu. Byl jsem v Měšicích, nevím, jestli už to je součást Tábora, nebo samostatná obec. Jde o první vesnici za Táborem, kde jsem mávnul na auto, a ono mi zastavilo. Řidič řekl, že jede do Turovce, což byla další vesnice, vzdálená asi 6 km. Řidič se pak zeptal, kam jdu já, řekl jsem, že do Předboře. Tak vám zbývá ještě asi 12 km. A pokračoval ve vyptávání, proč tam jdu a jak se jmenuju. Když jsem se představil, divil se, že mě nezná. Tak jsem mu vysvětlil větve naší rodiny, a koho jsem syn. Vjeli jsme do Turovce, a řidič projížděl obcí stále dál, a já byl rád, doufaje, že bydlí až na konci, protože každý metr je dobrý. Ale on nezastavil a pokračoval dál. Přemýšlel jsem o nějaké samotě za vesnicí, ale na nic jsem si nevzpomněl, a tak jsem se zeptal. Jen se zasmál, a povídal, že bydlí uprostřed vesnice, ale když ví, kdo jsem, tak mě veze až na místo, pokud s tím budu souhlasit. Jak rád jsem souhlasil. Když jsem vystupoval, řekl, abych pozdravoval tátu, a když jsem se zeptal od koho, znovu se zasmál. „To je jedno, řekněte z Turovce, já ho asi nikdy neviděl, a on mě asi také ne, ale hodně jsem o něm slyšel“. Pak se otočil a jel domů. Otec se podivil, protože tu býval jen přes léto, jinak už žil padesát let v Praze, kdo by to mohl být. Otci bylo přes sedmdesát a tomu hodnému řidiči sotva třicet. A tak mu děkuji také ještě jednou, za uchránění od obvyklých puchýřů. To je také Táborsko. Lidi jsou tu hodní, stejně jak jinde, a trochu se za to stydí, proto zůstávají bezejmenní. Jsou tu úzké cesty, samá zatáčka. Hodně lesů, rybníků a také rybníčků, potoků, potůčků a studánek. Mimo těch lesů je všechno malé, jakoby tady vše teprve se rodilo, vznikalo. Hledalo už po staletí vlastní cestu. Stejně jako jinde, protože lidi jsou ve svém celku si většinou podobní. Svým chováním, jednáním a touhami. Na podobě tváře až tak nezaleží.

Studená

Motto: Sotva kdo ji zná?

      Je to vesnička. Opravdu malá, jak se říkávalo, sotva dvacet čísel popisných. Nyní je okres Plzeň – sever, kdysi Plasy, předtím Kralovice. Nedaleko byly ale Dolany, které měly jen pět čísel popisných. Měly ale kostel. Sice už v 19. století opuštěný, pomalu chátrající, ale kostel to kdysi byl. Jako děti jsme si tam chodily hrát. Tehdy bylo pro nás zážitkem, jít do kostela, hrát si na faráře, nebo vše prolézat, honit se tu, dělat, co nás napadlo, když jinde v kostele bylo nutné být zticha, nezávisle na tom, zda se jednalo o věřícího nebo ateistu. Tady mě poprvé napadlo, že gotika mohla být také vyjádřením touhy lidí po lese, který v té době opouštěli. Vysoká klenba, úzké okenní průzory, skrz něž prochází paprsky světla jen na jedno místo, klid, pokora, lidé tiše našlapují, a mají obavy z něčeho většího, než jsou oni. Stejně jak ve staletém lese, jedno zda je listnatý nebo jehličnatý. Ze Studené pocházela matka. Jak říkali, z hospodářství. Dědeček byl sedlák, také řadu let starosta. Měl pole, luka, les, sad a chmelnice. Skoro se na něj nepamatuji, byly mi čtyři roky, když zemřel. Mám na něj dvě vzpomínky. Stále ho vidím, jak jsme jednou přijeli, když už on byl na výminku. Seděl u stolu, četl bez brýlí, před sebou mimo knihy ještě talíř oloupaných brambor, dřevěnou solničku, a dlouhou fajfku. Pod stolem ležel Lesan, lovecký pes. Když jsme vešli, děda zvedl hlavu, Lesan se zvedl celý, a oba se usmáli. Děda vzal bramboru, strčil ji do slánky, a osolenou mi ji podal. Pes zalezl pod stůl, ale nechal tam i místo pro mě, a tak jsme se o bramboru mezi sebou podělili. Námitky matky děda umlčel, a mě pod stolem bylo dobře. Druhá vzpomínka se mi splývá z několika dní. Jak jsme přijeli, protože děda umíral. Ženské mu, k mému údivu ležícímu na kanapi, vybíraly lžičkou z úst sliny. Za několik dní zemřel, a já těžce nesl, že jsem nesměl jet na kozlíku pohřebního vozu, ale musel jít s ostatními pěšky za vozem s rakví až na hřbitov, který byl za Chříčí. Předtím jsem tak velký průvod lidí ještě neviděl, a ani neslyšel tak podivnou hudbu. Bratr, který je o šest let starší, i babička, a jedna z tet mi o dědovi hodně vyprávěli. Ve třicátých letech zakládal ve vesnici družstvo. Byl údajně prchlivý, a některá jeho rozhodnutí lidi překvapili. Například vždy, když přijeli světští, ať to byli kolotočáři nebo brusiči nožů, či další, nebo i cikáni, mohli si u něj za stodolou na zahradě postavit maringotky, dal jim pro koníky seno a slámu. Ale museli po sobě uklidit a slíbit, že nebudou krást. Dodržovali to, aspoň ve Studené. Všechny děti ve vsi museli chodit do školy. Copak obecná byla ve Chříči, vzdálené jen dva kilometry. Měšťanka byla ale až v Kožlanech, přes devět kilometrů. Také ve třicátých letech zakládal ve vesnici družstvo. V zimě roku 1944 našla jedna žena v lese dva ruské důstojníky, kteří utekli z koncentráku. Přivedla je k dědovi, a u něj s dalšími přežili válku. Ale když po něm jednou chtěli koně, odmítl, že by se jim mohlo něco stát, a válka je věc lidí a ne koní. Přijeli se za ním podívat v roce 1957, ale to už byl skoro deset let mrtvý. Jako jediný ze sedláků nenechal babičku dělat na poli. Jak říkal, měla údajně doma práce dost, a najal raději další děvečku. Čeleď u něj zůstávala buď do osamostatnění, nebo až do smrti. S jednou z těchto děveček, už velmi starou paní jsem se setkal na pohřbu tety. Ona mě kupodivu poznala, já ji ne. Divila se, proč jí netykám. Nechtěl jsem říct, že kvůli jejímu věku, a tak jsem jen něco blekotal. A ona mi vysvětlila tehdejší společenské zásady, které stále dodržovala. Čeleď, děti a svobodní si tykali, vykalo se hospodáři a hospodyni. Jakmile se někdo oženil nebo dívka vdala, tak si tykali se všemi, kteří už byli ve stavu manželském. Na věku nezáleželo, svobodným a svobodní mezi sebou si tykali. Od hospodáře se očekávalo, že pokud někdo z jeho čeledi se žení nebo vdává, tak mu dá něco do začátku. Samozřejmě, ne všichni to dodržovali, ale tvůj děda vždycky. Ale abych se vrátil do Studené. Vesnice byla zvyklá se postarat o lidi, kteří se v ní narodili. Pamatuji se na Otu. Nevím, jak se jmenoval, všichni mu říkali jen Ota. Žil v pastoušce, nosil vojenskou uniformu Rakouska z první světové války, v které on zešílel. Pak se ho částečně podařilo vyléčit, ale jen částečně. Z ústavu se vrátil do vesnice, a žil v malém domku na návsi. Za jídlo, hlavně za buchty, konal pochůzky a pomáhal při drobnějších pracích. Z neznámého důvodu toužil po šavli, a psal si o ni na všechny možné úřady, které mu samozřejmě nikdy neodpověděly. Nakonec se pár sousedů složilo, a nechali mu ji u kováře udělat, a předseda MNV mu na ni vystavil doklad, kde bylo i napsáno, jak ji smí užívat. Lidi z toho měli srandu, ale pro něj to byl nejšťastnější den jeho života. Každé ráno si pak předčítal povolení, které dodržoval. Mezi jiným tam byl zákaz jejího vytažení z pochvy, vyjma doby války, nebo napadení vesnice nepřáteli. V noci obcházel vesnici, a tak tu až do jeho smrti měli posledního činného ponocného v Čechách. Na návsi byla i malička kaple, několik roubenek a pomník padlým v první světové válce. Také tam stály sněžné pluhy za koně. Na obou koncích vesnice stály hospody. Obchod tu ale nebyl, a muselo se chodit nakupovat do Chříče, do obchodu k panu Kirikiadisovi, kterému se říkalo jen Kykyryký. Jak napovídá jeho jméno, nebyl to Čech, ale Řek. Byl zapálený vlastenec, nikoli řecký, ale český, a obětavý divadelní ochotník. Česky se domluvil, ale jen s místními lidmi, kteří si zvykli, že uznává u podstatných jmen pouze ženský rod a u sloves infinitiv. Měl zvláštní větné vazby, dané asi tím, že ho nezajímaly pády, a vyjma zájmena „ty“, neuznával mimo podstatných jmen a sloves žádné jiné druhy slov. Dokázal přečíst jedinou knihu o národním obrození, kde se dozvěděl, jak jsme trpěli, a že nás zachránilo divadlo. Proto se stal divadelním ochotníkem. Obětoval tomu veškerý volný čas. Shánění textů her, kulis, obleků, herců, jejich pohoštění, a vůbec všeho, co je pro existenci ochotnického divadla nezbytné. Jeho obětavé úsilí a vydávání prostředků pro tento účel bylo o to záslužnější, že si prakticky nikdy nezahrál žádnou roli. Byl obsazován pouze do úloh mrtvol, strašidel nebo těch, v kterých se nemuselo pronést ani slovo. Po několika letech nezměrného úsilí se podařilo naučit ho tři věty bez přízvuku a komolení. „Divadlo je spása Čechů. Vítáme vás. Děkujeme za návštěvu.“ Tyto věty pronášel vždy na počátku a konci představení, a býval za ně odměňován vždy potleskem, někdy delším než vlastní představení. Ve Studené byl i malý rybníček, sloužící ale jen jako požární nádrž. Na koupání a plavení koní se chodilo k Berounce, naproti Zvíkovci. Byla tam louka podél lesa, řeka poměrně mělká, ale i s tůněmi, kde se dalo předstírat plavání. Odchod na koupání byl vždy provázen lamentacemi babičky, v jak hanbatém odění, tím myslela plavky, začínaly se nosit bikiny, se sestřenice jdou koupat. Jednou jsem se jí zeptal, v čem se chodily koupat dívky v době, kdy byla ona mladá. Odpověděla, že ony se chodily koupat ve lněných košilích až na paty. Připomněl jsem, že po namočení je skrz lněnou látku absolutně všechno vidět. Babička s úsměvem zavrtěla hlavou nad mou hloupostí, dodávaje, „ale všichni dělali, že nic vidět není“. Bezradně jsem mlčel, nenalézaje žádný argument. Tak to bylo něco ze Studené, která tu existuje asi od 14. možná 15. století. Pořád malá, jen na těch podrobnějších mapách. Mimo hlavní cesty, mimo střed zájmů lidí, kteří tu nebydlí. Zimomřivý strýc vždy říkal, že dělá čest svému jménu, a pro jistotu si přibalil další svetr. Nám tam ale zima nebyla. Možná, že jsme tam bývali prakticky už jen o prázdninách.

Ferdinandov

Motto: Na konci světa, ale zase ne úplně

      Do Ferdinandova jsme se dostali přes známé, kteří tam byli rok před námi u pana Prýska, kterého nám doporučili. Na sever Čech jsem jel tehdy, někdy v polovině padesátých let poprvé. Od té doby mám zafixované, že je tam strašně špatné spojení, musí se stále přestupovat. Krajina je tvořena pouze horami a loukami, které jsou kolem těch potoků, protékajícími údolím.
      Vedle potoku vede cesta, za kterou jsou stavení nikde nekončících a začínajících vesnic. Ty jsou od sebe odděleny pouze ukazateli s vypsaným názvem. A tak z Bílého Potoka jdete přes Hejnice, Lužec, Luh, Raspenavu, a najednou jste ve Frýdlantě, ani nevíte jak, jen vás bolí nohy. Divíte se, jak jste se sem dostali, když mělo být cestou tolik obcí, a vy, pokud jste přehlédli ceduli na koncích a začátcích obcí, jste měli dojem, že jdete stále obcí jedinou. Těch cedulí si jen těžko všimnete, protože český turista při cestě neustále kecák. Potřebuje se totiž podělit o dojmy, aby jak ostatním, tak sám sobě prokázal, že nedělá cestu nadarmo, a ta únava, někdy i puchýře, opravdu stály za to.
      A tak co chvíli někdo ze skupiny upozorňuje na skálu, tyčící se těsně u cesty, jakoby ji ostatní mohli přehlédnout. Jiný prokazuje své přírodovědné znalosti voláním, že tento les je jehličnatý, zatím co před chvílí jsme šli kolem listnatého. Další se velmi podivuje pasece na úbočí hory před námi, a sděluje svůj mimořádný objev, že ta paseka je ze všech stran ohraničena lesem. Na to, dosud mlčící a zahloubaný člen výpravy, ohromí ostatní zjištěním, že ten les dosahuje až k cestě, po které jdeme. Toto poznání přiměje všechny k zastavení, a ujištění se, zda je tomu opravdu tak. Bylo. Zastávky se využije k vytřepání kamínků a písku z bot, a teprve potom se pokračuje dál.
      Toto vše jsme ještě nevěděli, když jsme dorazili do Hejnice, kde nás pan Prýsek čekal s vozíkem, jenž měl tvar malého žebřiňáku. Do něj jsme naložili všechna zavazadla, která jsme měli, a vydali se s ním na náš letní byt, jak se tehdy říkalo.
      Asi po hodině cesty mezi dvěma nekončícími řadami domů, jsem se unaveně zeptal, kdy už budeme v tom Ferdinandově. „Už v něm dávno jsme, a tamhle je moje chalupa“, ukazoval na domek u potoka pod strání.
      Chalupa měla dvě obytné místnosti. Kuchyň, kde nyní bude přebývat Prýsek a pokoj, kde budeme žít my. Mezi nimi byla úzká předsíň, z které stoupaly schody na půdu, jež mi tehdy, ve dvanácti letech připadala nesmírně obrovská. Prýsek se zlobil, proč ten Němec, co tu kdysi bydlel, neudělal na půdě mansardy. On by je nyní mohl také pronajímat, a získat větší množství peněz. Na otázku, proč je neudělá tedy on, měl obvyklou odpověď, „copak mám na to čas“. Pan Prýsek byl již několik let v penzi. Předtím byl předsedou Národního výboru. Ale i jeho tajemníkem, sekretářkou, ale i ve všech dalších funkcích. Přistěhoval se sem po válce, po odsunu, ale nebyl, jak se tenkrát říkávalo, zlatokopem. Byl osadníkem, a za chalupu splácel její cenu dosud, protože ji koupil, nikoli obsadil. Proto také jednu místnost pronajímal, neboť výdělek i důchod měl nevalné výše. Před válkou byl vyhnán z Hejnice i s rodinou, a po válce šel do Ferdinandova, kam se nikomu moc nechtělo.
      Postupně jsme se od něj, a od rodiny, která bydlela ve vedlejším stavení, dozvěděli, jak tu začínali. Jak Prýskovi utekla žena, která se tu bála, když on byl stále v práci. Jak si našel jinou, a ta mu několikrát utekla, a několikrát se vrátila. Čekali jsme, zda se objeví během těch dvou týdnů, co jsme tam měli být. A jestli nás nevyžene, mělo se totiž jednat o paní ráznou a nesmlouvavou. Někdy přišla i řeč na události před válkou a po ní, a nebylo to vůbec veselé povídání.
      Vždy, když jednám někdy na úřadech, vybaví se mi vzpomínka na něj. Na placatou čepici, kterou sundával pouze večer u postele. Široké kšandy, na nichž visely široké kalhoty, a pod nimiž měl kostkovanou košili. Na jeho věčný strach, že se mu nezdaří splatit chalupu, ještě než zemře, a zůstane tak státu dlužen. Vůbec nebral v úvahu, že ta chalupa, protože nemá dědiců, připadne zase státu. Tehdy ještě zůstat někomu dlužný, bylo ostudou.
      Vedlejší sousedi měli malé dcery, nejstarší měla asi deset, a černou vlčici, která měla jedno štěně. Ostatní štěňata, jak se tehdy dělávalo, utopili. Protože je nikdo nechtěl, ani se nikdo nad tím nepozastavoval. Hned po narození, ještě slepé, se dali do pytle, a v něm se nechali v potoce čas potřebný k utonutí. Nechala se vyrůst jen ta, která byla v budoucnosti zapotřebí. K těm se chovali všichni dobře. Tomu štěněti říkali štěněc. Zrovna, když jsme přijeli, začalo žrát. Sežralo všechno, na co přišlo. Ne snad z hladu, ale z radosti, že zůstalo na světě a vyrostly mu zuby. Nepohrdlo ničím. Ať to byla ponožka, bota, máslo, chladící se ve vodě v hrnku na chodbě, salám, chleba, kus šatstva ponechaný v jeho dosahu, prostě všechno, k čemu dokázalo vylézt. Za svou žravost trestáno nebylo. Každý uznával její potřebu, aby vyrostlo. Vlčice, když jí utopili mimo tohoto štěněte všechna ostatní, tak prý pár dní kňučela a hledala je. Pak považovala za štěňata nějaký čas děti. Ještě jsem stihnul, aby mě zahrnula do své rodiny. Znamenalo to možnost si hrát se štěnětem, být jí kárán zavrčením, když naše hra překročila podle jejího uvážení přípustnou míru. Ale také její ochranu. Nikdo dospělý se v její přítomnosti nás neodvážil nejen uhodit, ale ani nás hlasitěji kárat. To po něm okamžitě vystartovala. A tak jsme u ní hledávali asyl.
      Tak to bylo nejbližší okolí, kde žil Prýsek. Přes potok do lesa jsme chodili na houby. Rostly tam v nevídaném množství. Chodili se sbírat, nikoli hledat. Nerostlo jich tehdy snad více, jak se nyní říká, aspoň si myslím. Bylo ale daleko méně houbařů. Do lesa chodili jen místní. Z měst neměli způsob, jak se na ně dostat. Aut bylo poskrovnu, a vlakem nebo autobusem byla cesta složitá. Z místních pak navíc chodili většinou jen děti nebo staří. Dospělí byli v práci, a to i v sobotu. A tak měly houby, ale i ostatní lesní plody čas nerušeně vyrůst. My pak měli čas a prostor je sbírat. Míra byla košík pro každého, který se nakonec doplnil liškami. Tady má teorie pokulhává. Těch tehdy opravdu rostlo víc. Celé žluté plantáže. Pak rostlo více i syrovinek, které dnes skoro vymizely. Lesní plody byly jakýsi příspěvek přírody na náklady vynaložené na letní byt. Vždy se dokázaly nasbírat na celý rok.

Okolí Ferdinandova

Motto: Každá doba má své změny

      Ferdinandov byl také naší základnou pro poznávání tohoto kousku Čech. Nic tady jsme neznali, ani dosud neviděli. Pouze podle mapy, školních znalostí a záhadně uchovaných vzpomínek na někoho vyprávění, jsme si připravili několik míst, která jsme považovali za nutná navštívit. Jednalo se o Hejnice, Frýdlant, Libverdu, snad i Ještěd a Liberec. Zdálo se nám to na čtrnáct dní přiměřené. Samozřejmě jsme je navštívili jen z poloviny. Počasí nám přálo, a bylo pro nás snazší chodit po lese, respektive po lesních cestách. Nakonec jsme se dostali jen do Hejnice, Frýdlantu a Libverdy.
      První výlet určilo jednoznačně počasí. Skoro celou noc pršelo, a ráno bylo hrozivě zataženo. Rodiče rozhodli o návštěvě Hejnice. Byla blízko, něco kolem půlhodiny pěšky. Šlo se tam po silnici, a vše, co jsme tam chtěli vidět, mělo střechu, nebo byla střecha opodál. Vzali jsme pláštěnky, deštníky, pití a malou svačinu, a vyrazili za cílem naší cesty. Cesta vedla po rovině, nebo maličko z kopce, a tak se dobře šlapalo. V Hejnici, malém městu, jsme chtěli vidět hlavně baziliku s krkolomným názvem „Bazilika navštívení Panny Marie“, která byla postavena počátkem 18.st., vedle stojící františkánský klášter, několik hrázděných staveb, a jak se říká ještě na co narazíme.
      Bazilika byla na Hejnice, malé městečko, příliš veliká. Bylo to dáno jejím významem, jednalo se o poutní místo. Kdysi, někdy před sedmi sty léty, tu došlo k zázraku. Proto se postavil v baroku nakonec i františkánský klášter a bazilika. Nechal je stavět rod Gallasů, později Clam-Gallasů. Potomků toho Jana Matyáše Gallase, který vedl spiknutí proti Valdštejnovi, a dostal pak od císaře jednak jeho hodnost, jednak jeho panství. Pozor, ale Gallas nevraždil, na to už byl v té době moc velký pán. Ono se to tenkrát měnilo, hned tak, hned onak. Rozsáhlá panství původně patřila Ronovcům, pak Biberštejnům, pak králi, který ho prodal Redernům. Jim a po nich už se jen konfiskovalo. Napřed Valdštejn Redernům, pak za služby pro císaře a zabití Valdštejna dostali vše Gallasové, po nich přiženěním byli majetníky Clam-Gallasové, kteří tu vydrželi až do konce druhé světové války.
      Bazilika, jako vůbec většina kostelů, vypadá nádherně. Tenkrát bývaly kostely přes den otevřeny stále, protože se tolik nekradlo. Tak jsme, po zhlédnutí průčelí a celé stavby zvenku, vstoupili dovnitř. Rázem se nás zmocnila směs pocitů, asi jako každého. Ohromení, stísněnost, pocit nicotnosti v tak velkém prostoru a zase hrdost nad těmi, kteří dokázali vše kolem nás postavit a vyzdobit. Jistě v tomto století jsme zvyklí na daleko větší stavby, ale přece jen tyto sakrální působí jinak. Jak museli asi působit v době svého vzniku, při srovnávání s nepatrnými obydlími kolem, a ještě umocněné vírou v nadpřirozeno. Po zklidnění a vyrovnání se s prvními dojmy, jsme si vše prohlédli. Při odchodu však nikdo z nás neodolal, pohlédnout ještě naposledy do kupole, odkud přicházelo světlo.
      Venku nás přivítalo sluníčko. Přivedlo nás k rozhodnutí, když už jsme tady, vyrazit na cestu k vodopádu Černého potoka. Asi za dvě hodiny jsme k němu dorazili. Nebyl sice nějak obrovský. Byl však prvním vodopádem, který jsem v životě viděl. Proto se mi v představách měnil v Niagáru, ač měl sotva šest metrů. Uprostřed veliký balvan, který dělil potok do dvou proudů dopadajících do koryta, kterým voda spěchala dál. Slyšeli jsme podmanivou hudbu té padající i odtékající vody. Je zvláštní, když vodě nasloucháme v přírodě, tak ať je vyluzovaný zvuk jakékoliv intenzity, vždy je sám o sobě podmanivý, a člověk mu dokáže naslouchat hodiny. A naopak, před některou hudbou, vyluzovanou nástroji, si člověk ucpává uši, a prchá z dosahu. A tak, když jsme si užili dost melodie i pohledu, namířili jsme si to dolů, a potom rovnou do Ferdinandova.
      Zašli jsme i do Libverdy, která byla necelé čtyři kilometry daleko, ale stejně se tehdy jednalo o celodenní výlet. Jsou to lázně s nepatrným pláckem, nazývaným kolonádou a také atrakcí, která je ovšem kus cesty dál, hospodou v sudu. Tenkrát jsem byl moc nešťastný z probíhající opravy, a tedy nemožnosti návštěvy. Řadu let jsem si myslel, o kolik jsem přišel, když jsem ten sud nemohl navštívit. Až v dospělém věku se mi zdařilo dostat se dovnitř. A pocítil jsem zklamání, jako vždy, když se dětský sen a očekávání něčeho nedefinovatelného, tajemného, co ani fantazie nedokáže v mysli vykouzlit, seznámí s realitou. Po otevření dveří a vstupu dovnitř, se dosud třináctá komnata zjevila být běžnou hospodou, jakých je na sta.
      Poslední výlet byl do Frýdlantu. Podle tohoto města bylo kdysi nazváno vévodství Albrechta Valdštejna, Frýdlantským vévodstvím. To i přesto, že skutečným sídlem a tak říkajíc hlavním městem byl Jičín, vzdálený asi osmdesát kilometrů, což tehdy představovalo minimálně den jízdy koňmo. Ale kdo by se teď zabýval pátráním po důvodech a příčinách, proč tomu tak tehdy bylo. Zkrátka bylo tomu tak. Zámek tu skutečně vévodí městu, protože byl přestavěn z původního hradu. Zajímaly nás hlavně dvě věci. Zbrojnice, jako v tom věku všude. Ale také, kde byl vězněn kovář Ondřej Stelzig, protože zrovna vyšla kniha „Železná koruna“ od Kaplického. Líčí se v ní selské rebelie koncem sedmnáctého století, jichž se Stelzig účastnil. Vězení tenkrát nebylo pěkné, ale konečně, kdy pěkné bylo nebo je. Zbrojnice hezká byla, i když představa vystavených exponátů při jejich použití už tolik ne.
      A tak jsme poznávali tento kousek Čech s pocity, jako vždy, smíšenými. Ale zase sem nejet, nebylo možné. Pořád bychom měli dojem, že jsme o něco přišli, něco, co jsme ještě neviděli, a proto to musí být úžasné.

Jezerka

Motto: za tisíc let se příliš nezměnila, a přesto se tu stále něco děje

      Jedná se o Jezerku, nyní park na Pankráci, ale dotýkající se i Michle. Nepatří mezi největší nebo nejstarší parky Prahy. Nepořádají se tam ani výlety a školní výpravy. Chodí ji užívat většinou děti a mládež tak do patnácti let, a potom důchodci. Hlavně slouží lidem z okolí, bydlící kolem většinou v družstevních domech, družstev, která vznikala už za první republiky. Nyní se jedná samozřejmě o společenství vlastníků bytů, neboť každá doba, respektive každý režim, prosazuje něco jiného, zejména co se týká forem vlastnictví. Kdyby už pro nic jiného, tak aby držel lidi ve střehu, co se proboha bude zase dít. Pak nemají čas si všímat jiných věcí.
      Údajně byla Jezerka kdysi posvátným hájem, kde kněžna Libuše se svou dívčí družinou čerpala také inspiraci pro své věštby. Také prý odtud vedl vodovod, a to z dřevěných trubek, na Vyšehrad. Já už jen pamatuji na horním konci zemědělské hospodářství, které po válce bylo brzy zbouráno. Kolem staré hospody a altánu uprostřed Jezerky, pak byl vytvořen park.
      V hospodě byl sál, a hrávala tam kapela, jak se říkávalo, k tanci a poslechu. Hodně dlouho, několik desítek let minulého století, se tam v neděli scházela mládež, ale i starší tance chtiví obyvatelé okolních činžáků. Již má teta sem chodila počátkem dvacátého století, a vyprávěla mi, jak tu v dětství dostala pár facek od trumpetisty kapely. Nechala se staršími kamarády přesvědčit, aby snědla citron před kapelou, že za to dostane lízátko. Dostala pár facek od trumpetisty, který při pohledu na citron nemohl hrát, protože mu vyschlo v ústech. Od kamarádů se jí místo lízátka dostalo výsměchu, že jim naletěla.
      Za našeho mládí tam bývaly čaje. Později se hospoda přestavěla na televizní studio a nyní na divadlo pan Hrušínského, a samozřejmě i hospodu. Hospody většinou přetrvávají věky, na rozdíl od jiných staveb.
      Na horním, i dolním konci, ale i uprostřed byly plácky, využívané jako hřiště. Stejně se v zimě, využívalo i spádu parku k sáňkování a lyžování. Pro ty starší tu bylo několik laviček a budek na krmení. Ne snad pro důchodce, aspoň dosud ne, ale pro ptáky, kteří se sem slétali, a penzisti jejich krmením mohli zabít čas.
      Takřka na horním konci stála řadu let, mezi stromy a křovím, na první pohled buď zapomenutá, nebo sem vyhozená jakási obrovská nádoba, ne-li kašna. Měla kolem horního okraje ozdoby, které připomínaly ornamenty, ale stejně dobře mohly být i pozůstatkem doby z počátků našeho státu. Byly totiž úplně stejné, aspoň tak jeden z nás kluků tehdy poznamenal, jako ty, co byly namalovány na obrazech, které se zabývaly vyjádřením života starých Slovanů. Proto jsme až do svých čtrnácti let věřili, že je to vana, ve které se koupávala kněžna Libuše.
      Naše víra vzala za své během jediného dne, spíš během jednoho večera. Stálo nás tam pár tehdy v hloučku, chystaje se jít domů. Ovšem před rozchodem jsme museli probrat ještě řadu důležitých věcí. Bylo to v době, kdy se měnil náš vztah k holkám. Začínali jsme jim říkat děvčata, a přiznávat i určitou rovnocennost. Dosavadní, do té doby dost kruté pohrdání jimi se měnilo. Přestávala nám vadit jejich neschopnost hrát fotbal, hokej, i způsob jejich běhání, házení kamenem a řada dalších věci, které ony absolutně nezvládaly. Začínaly nás zajímat jinak, a ač jsme nevěděli přesně proč, předstírali jsme, že to už dávno víme. Právě z tohoto důležitého rozhovoru nás vytrhnul menší kulatý mužík, ptající se na nějakou ulici. Po naší odpovědi se chtěl odvděčit žertem, a prohodil, zda tu hledáme místo, kde se koupala Libuše.
      Rozesmátí jsme mu ukázali vanu. Mužík zvážněl a zeptal se, kdy kněžna Libuše žila. Považovali jsme to též za žert, a odpovídali, co nás napadlo. Odpověď nejdrzejšího z nás, že včera jsme ji byli na pohřbu, však mužíka rozzuřila. Přísně se po nás podíval, a zeptal se, zda vůbec víme, s kým hovoříme. Přiznali jsme svou absolutní nevědomost o něm. Pokýval smutně hlavou, že si to myslel, a potom se prohlásil za největšího vědce všech dob.
      Rozzářili jsme se. Byli jsme v letech, kdy jsme považovali všechny dospělé za blbce, nebo jsme se z nich blby snažili udělat. Onen mužík nám vyšel více než polovinu cesty vstříc, a my ho radostně vítali. Bylo nám zřejmé, že dnešního večera se nudit nebudeme. Byla to doba, kdy Heyrovský dostal Nobelovu cenu, a tak jsme se mužíka ptali, proč ji nedostal on. Rozhořčeně nám vysvětlil, že kvůli dvěma věcem. Jednak protože nemá akademické vzdělání, a je jen prostým krejčíkem. Druhým důvodem byla zášť a intriky všech historiků, protože objevil něco, na co oni nebyli schopni vůbec přijít.
      Jak jsme projevili zvědavost, o co vlastně jde, oblažil nás dalším výrazem, jež bylo pro nás znamením jeho méněcennosti. Oslovoval nás mládenci. Ostatní nám říkali kluci, někdo i hoši, chlapci, ale slovo mládenec jsme znali jen z lidových písní, které se nám v té době z duše protivily. Takže, když jsme slyšeli, „mládenci, hovoříte asi s největším vědcem všech dob. Protože já, mládenci, objevil, že všichni lidé jsou Slované“.
      Potom jsme s ním procházeli Jezerkou, a on nás přesvědčoval o své teorii. Občas nám vynadal, když se někdo neudržel, a vyprsknul smíchy. Nebo nám vyčetl naše, pro něj dogmatické a scholastické znalosti, pokud jsme se snažili odporovat jeho teorii vědomostmi nabytými ve škole. Rovněž posupně nás peskoval za nedostatek odvahy vzepřít se obecnému tvrzení, a hledat sice nepohodlnou, ale vlastní cestu. Prozradil nám i z kterých děl čerpal, a jak k své teorii přišel. Měl doma tři knihy. Kroniku Českou od Václava Hájka z Libočan, Dějiny světa, již si nepamatuji od koho a kapesní vydání nejdůležitějších částí bible. Vedle toho měl atlas světa a globus. Více nepotřeboval, protože případné další vzdělávání a čtení nějakých knih by mu zatemňovalo mozek. Ke své teorii přišel jednoduchým, ale naprosto nezvratitelným, způsobem.
      V novinách, které četl, byla zmínka o Číně, řece Chuang-che a lodní dopravě po ní. Vyhledal ji v atlasu, aby si udělal jakousi představu. Tam se i dozvěděl, že česky se jí říká Žlutá řeka, protože má žluté zbarvení. To byl první popud. Zkusil hledat další názvy, a zjišťovat, zda mají české ekvivalenty. Měly. Potom si v bibli přečetl o stavbě babylonské věže a změti jazyků, a teorie se začala pomalu, ale stále zřetelněji rýsovat, a nabývat na věrohodnosti. Všichni lidé pocházejí z Evy a Adama. Po stavbě babylonské věže začali mluvit rozdílnými jazyky, ale vyjadřují jimi stejné hodnoty, jen trochu jinak. Ovšem přeloží-li se, znějí úplně stejně. Tedy všichni jsme jednoho rodu, a to Slované.
      Ptali jsme se, proč tedy nejsme všichni třeba Germáni nebo Románi, popřípadě ti Číňané. Povzdechl nad námi. Jen díky svému taktu nás neoznačil za nic nechápající tupce, a kategoricky odpověděl, „protože jsme Slované“. Vzdali jsme se, a byli rádi, že jsme se mohli vymluvit na pozdní večerní hodinu, a povinnost jít domů. Proti němu jsme neměli šanci, protože víra nejen hory přenáší, ale dokáže i čemukoliv a komukoliv vzdorovat.

Dřevohostice

Motto: Co někdy stačí k pýše na obec

      Do Dřevohostic jsem se dostal poprvé v roce 1961, na tzv. umístěnku, jako úředník cukrovaru. Hned ten první příjezd do městečka, nebyl nijak slavný. Ač mi bylo řadou lidí sděleno, abych vystoupil na první zastávce autobusu, tedy u cukrovaru, tak jsem vystoupil na druhé, na náměstí. K cukrovaru jsem se musel pak vracet. Mělo to, jak ostatně všechno dvě stránky. Dobrou, poznal jsem náměstí, radnici a kousek města. Špatnou, musel jsem se táhnout s kufrem, velkým pytlem, a měli mě za blba, který si nedokáže ani pamatovat, kde má vystoupit.
      Dřevohostice jsou skutečně město, a to už hodně dlouho. Místní jsou na to náležitě pyšní, zejména na to, že měli hrdelní právo. Znalým to prozrazuje radniční věž, která má pět věžiček, což prý bylo znamením, že tu mohou popravovat. Poslední poprava tu byla někdy v 18. století, nějaká Cagašová. Za co byla odsouzena, už nevím. Kat sídlil hned na kraji obce, proti nynějšímu cukrovaru. Hrdou minulost města ještě připomíná kopec směrem na Prusinovice a pak dál na Holešov, který se nazývá Šibence. A skutečně tu prý stávala šibenice.
      Ale abychom nemluvili jen o minulosti temné, je tu i řada dalších pamětihodností. Je jí třeba vodní zámek, tedy zámek, kolem kterého, a to úplně dokola byl funkční vodní příkop a val, na kterém byla kaštanová alej. Potom již zmíněná radnice s věží. Dále zvonice z 16. století a římskokatolický kostel. Ten byl původně Jednoty bratrské, kde byl knězem údajně švagr Komenského. Když však shořel římskokatolický kostel na náměstí, museli se bratří stěhovat pryč, a kostel dostali katolíci, Mělo se to stát někdy v průběhu třicetileté války. Potom zde bylo velké národní setkání v roce 1891, a jeho fotografie plné krojovaných osob jsou takřka ve všech národopisných muzeích. Po sto letech došlo nejen k obnovení, ale i rozšíření této tradice. V létě tu dochází, a to každý rok, k setkávání dechových hudeb.
      Cukrovar tu vydržel přibližně sto let. V roce 1892 byl zahájen jeho provoz a o sto let později byl zrušen. Jiný průmysl tu nebyl, až na několik dílen. K cukrovaru vedla od náměstí strašná cesta, samé kočičí hlavy. Údajně to bylo schválně, aby se vytřásla hlína z řepy, když byla svážena do cukrovaru. Cukrovar byl totiž rolnickou akciovou společností, a správní rada věděla, jak se snaží jejich akcionáři dostat k větším penězům. Jeden ze způsobů bylo i nakládat s řepou hlínu, vždyť vůz se vážil se vším.
      Tenkrát, když jsem přijel, jsem o řadě věcí nevěděl. Šoural jsem se, obtížen zavazadly, k svému prvnímu stálému pracovišti. Cestou mě nejvíce potěšilo, když jsem uviděl na jednom domě, desku, že je tam pohřební ústav. Z neznámého důvodu jsem usoudil, že pokud je zde pohřební ústav, nemůže se jednat o malé město. Také tam byla cedule, že je v domě i zdravotník červeného kříže. Služby byly kompletně v jednom místě, podle zdravotního stavu si šlo vybrat.
      Město udělali z Dřevohostic kdysi Žerotínové, kterým obec patřila. A tak jí dali různá práva, mohli vařit pivo, mlít obilí, pořádat trhy, vykonávat řemesla, a kdo ví, co ještě, aby bohatli. A když bohatli oni, bohatli i jejich páni. To byla zásada řady panských rodů, bohatí poddaní znamenají i bohaté pány. Prospělo to oběma. Neprospívalo, a kupodivu ani teď neprospívá zásada, nejprve musí zbohatnout páni, a teprve pak až poddaní. Ta vede ke krachu. Stejně se choval i v nedalekém Zlíně, pak Gottwaldově a nyní zase Zlíně, nějaký Baťa. Tomáš Baťa, nikoli už Jan. Aspoň jak lidi vyprávěli.
      Také bohatli všichni, i když samozřejmě každý v jiné míře.
      Dřevohostice leží, a o tom i místní vedou spor buď na okraji Hané, nebo na okraji Valašska. Hranice není v tomto případě vytýčena, a tak to nikdo přesně neví. Ví se jen to, že tu končí rovina, začíná pahorkatina, která pak přechází do hor. Zkrátka, jak se komu hodí. Ale musím potvrdit, že při hodech se o půlnoci zpívávalo vedle písně, „čí sou hode, naše hode, poťme stará do hospode“, i píseň, „my sme Valaši, jedna rodina“. A pak si vyberte. Skoro stejně daleko odtud bylo do Olomouce nebo zase do Vsetína, či Kroměříže a na druhou stranu do Valašského Meziříčí.
      Díky tomu tu bylo vidět i v šedesátých letech něco, co člověk znal buď jen z knížek, nebo z filmu. Vzpomínám tří věcí, které mě nejvíc zaujaly. Primice, procesí a průvod božího těla.
      Primice, pro ty, kteří to neví, je první mše, kterou kněz celebruje po svém vysvěcení. Slouží ji většinou v rodné obci. Samozřejmě je kolem toho velká sláva. Nepamatuji se již přesně na každý detail, ale bylo to velkolepé divadlo. Pořádat slavnosti se musí umět, a ti, co vše tehdy pořádali, to rozhodně uměli. Nikoli od kraje městečka, ale od první křižovatky před ním byla vytvořena alej z břízek, opentlených a ověšených, den předtím poražených, dovezených a snad pět metrů od sebe postavených kolem cesty, od té křižovatky až ke dveřím kostela. Průvod asi třiceti kněží přijel k té křižovatce, kde vystoupili, a seřadili se za svým novým mladým spolubratrem, a za hlaholu zvonů se vydali ke kostelu. Na kraji města je vítali předseda Národního výboru a předsedové všech stran a organizací, co v městě byli, včetně předsedy KSČ, občané města, a rovněž občané vesničky, kdesi na Valašsku, kde měl nový farář sloužit. Pak se všichni zařadili za ty kněze, a průvod došel ke kostelu, před kterým stála tribuna, na níž proběhla kázání a projevy. Potom už jen značně menší průvod doprovodil nového kněze k hrobu rodičů a odtud do sokolovny, v jejímž sále byla přichystaná hostina pro dvě stě osob.
      Procesí jsem neviděl přímo v Dřevohosticích, ale na, asi sedm kilometrů vzdáleném Hostýně, který patří mezi památné kopce Moravy. Je přes sedm set metrů vysoký, a pokud o něm víte, spatříte jej zdaleka. I s bazilikou Nanebevzetí panny Marie, kterou postavili v polovině 18. století. Naposledy jsem se v ní byl podívat už v minulém století, počátkem sedmdesátých let, kdy právě ukončili její opravu a restauraci. Protože bylo všechno jak nové, byl nejen nádherný, ale ohromující pohled vzhůru, na zářivě modrou s hvězdami a pannou Marií. Podle legendy se na Hostýně lidé z okolí bránili Tatarům, a trpěli žízní. Jejich prosby vyslyšela p. Marie, pro obránce nechala vytrysknout pramen, na Tatary spustila bouři, která je zahnala. Se skutečností nemá legenda nic společného, ale proč si ji neposlechnout. Vedle baziliky je tu ještě také křížová cesta navržená Jurkevičem, 250 schodů od pramene (u něj by tehdy i malý bazének) k bazilice, rozhledna a jezuitský klášter.
      Po těch dvou stech padesáti schodech přicházejí procesí na pouť. A jedno z nich jsem tu měl v roce 1961 možnost vidět. Bylo to jak ve filmu. Všichni, muži, ženy, děti svátečně, tehdy to byly černé šaty, klobouky, šátky, bílé košile a halenky. Na čele mladík s křížkem, pak prapory, předvolávač, jehož zvolání po něm opakovali členové procesí, pomalu, unaveně stoupající po schodech k bazilice. Na straně seděl, asi metr od schodů, harmonikář, volící skladbu podle věku těch, kteří zrovna procházeli, a děkující za každou minci, hozenou do klobouku. Nahoře poutníci na ráz pookřáli, byli u cíle, cesta pro ně skončila. Aspoň na chvíli, než pobudou v bazilice a projdou mezi stánky, aby vybrali něco pro ty, kteří nešli, a zůstali doma. Čipernější ještě prošli křížovou cestu, všech čtrnáct zastavení, a ti zvědavější vylezli na rozhlednu. Pouť pro ně skončila. Pro některé dojel autobus po silnici vedoucí až nahoru. Jiní sešli až dolů, do Bystřice pod Hostýnem, kde nasedli na vlak nebo na jiný prostředek hromadné dopravy. Všichni, ať poutníci, turisti, nebo i jen tak zvědavci, si ale nejpozději před odchodem nabrali z pramene zázračné vody, či ji aspoň okusili. Ta tu byla hlavním artiklem.
      Potom jsem viděl procesí až skoro po čtyřiceti letech. U Levoče, na Slovensku, bylo to při návštěvě papeže. Vpředu křížek a prapory, ale někde se zatoulal předvolávač, a také ta černá a bílá barva oděvů. Ani u silnice, kudy procesí šlo, na žádné z jejích stran, neseděl harmonikář. Bylo horko jak tehdy, a tak hodně účastníků šlo pouze v krátkých kalhotách, dívky ještě s horním dílem plavek. Ne, že by to nebyl pěkný pohled, ale procesí už to nebylo. Spíš vše připomínalo špatně připravený výlet turistů.
      Průvod božího těla, nevím, zda je to správný název, je slavnost hlavně dívek. Od těch nejmenších do největších. Všechny v bílém, všechny s košíčky, a v nich lístky květů pivoněk, rozhazovaných plnými hrstmi nebo hrstičkami na zem. Taková je to sláva. Ať si jí děvčata užijí. Kněz, přední občané města nesoucí baldachýn, jsou všichni až daleko za těmi dívkami. Oni totiž nepůsobí tak svěže jako ty květiny a už vůbec ne jak ty dívky.

Litomyšl

Motto: Potomkům se nevyplácí chytračení radních, i když v něčem možná i ano

      Litomyšl, nevím proč, ale podvědomě ji řadím mezi taková města v Česku, jako jsou třeba Praha, Olomouc, Český Krumlov, Plzeň, České Budějovice. Tedy města, která tu jsou tzv. odjakživa. V každé etapě historie byla něčím zajímavá, měla v čemsi svoji přednost, ne-li přímo prvenství. O Litomyšli již píše Kosmas, a po něm řada dalších. Kdysi to byl hrad na Trstěnické stezce, již od 13. století je městem, a to městem dost významným. Bohužel jeho význam postupně klesá. Vezměme si např. biskupství, jež tu bylo založeno roku 1344 jako třetí po Praze a Olomouci, ale fakticky vydrželo jen 100 let, formálně 200 let. Největší ránu rozvoji města pak dali jeho vlastní radní, kteří nechtěli údajně prodat pozemky pro železnici, nebo až příliš spekulovali. A tak vedla železnice jinudy, a Litomyšl, jak se říká, ostrouhala. Kdysi jedno z předních měst království není v současnosti ani městem okresním, respektive nebylo, protože nyní jsou už okresy zrušeny.
      Ale pořád si Litomyšl uchovala věhlas kulturní. Nejen, že skoro na každém domě je pamětní deska, kdo tu někdy žil. Když člověk prochází oběma náměstími a ulicemi kolem, připadá mu to, jakoby zde žili aspoň krátký čas všichni Češi a Češky, kteří něco znamenali. Stejně se mi mezi tou záplavou předních osobností naší kultury a národního obrození, nejvíce líbila pamětní deska spisovatele, cestovatele, novináře a hlavně kamaráda Jaroslava Haška a také bohéma, a to Zdeňka Matěje Kuděje, který tu v roce 1955 zemřel. Nevím, jestli ještě ta pamětní deska existuje. Viděl jsem ji někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let na hostinci, a stálo na ní, „Zde žil český spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, který ve vedlejším domě bydlel“. Vzpomněl jsem si na to, co jsem od něj četl, a tak mě napadlo, jestli si ji nenechal už udělat sám, ještě když žil.
      Nejznámějšími osobnostmi, které nějakou dobu v Litomyšli žili, jsou vlastně Bedřich Smetana, Zdeněk Nejedlý, Alois Jirásek a Božena Němcová. Je podivné, že jsou stiženi podobným osudem. Dobou svého vynášení, dobou zatracování, dobou hledání, co by se na ně ještě dalo najít nepěkného nebo nenormálního.
      Nejlépe z té pozice pod varovně vztyčeným ukazovákem ještě vyšel Smetana. Tomu se vyčítá, že ho vyzdvihoval nezaslouženě Nejedlý, který měl naopak snižovat význam Dvořáka. Pak se o něm tvrdí, že měl syfilis, a proto ohluchnul. Jakoby na tom záleželo, nebo za to on sám vůbec mohl. Nevím také, proč se muselo zrušit pojmenování divadla Smetanovým jménem a dát mu nový název Státní opera. Asi nějaký blbec potřeboval se něčím zviditelnit, a na nic jiného, než změnit něčemu jméno, nepřišel. Nejsem hudebník, ale myslím si, že i ti nejlepší hudebníci, by velmi těžko dokazovali, proč je ten nebo onen skladatel lepší, a na základě čeho. Zda je to u nás Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů nebo někdo další. Můžu jedině říci, mně osobně se líbí Prodaná nevěsta, ale také se mi líbí Rusalka. Proč? Nevím. Někdy se mi líbí víc ta a jindy zase ta druhá. Lidi chodí na obě, a rádi.
      Nejhůře dopadl Nejedlý. Tomu se vyčítá všechno možné. Vzpomínám, když jsme si z něj v naší pubertě dělali legraci, protože ve svých nedělních slovech, nazval jednou Adenauera, který byl sice o dva roky starší, ale přežil ho o pět let, omšelým stařešinou, zastavil se u nás profesor češtiny. A o Nejedlém nám na školní chodbě vykládal, on k němu totiž chodil na přednášky. A chválil ty přednášky, že i přes Nejedlého špatnou vyjadřovací schopnost, byly ty přednášky velmi zajímavé a vždy dost navštěvované.
      Pocítil jsem i velké zklamání z profesora Václava Černého, když jsem četl zároveň jeho Paměti a jeho Středověkou milostnou lyriku. V Pamětech z Nejedlého udělal neználka, v lyrice ho citoval skoro na každé druhé straně, tedy jeho odbornost tak přiznával. Ale asi je to tu v Česku zvykem, jak se kdy a komu hodí.
      Současné postoje u Němcové a Jiráska mi připadají jako pomsta za to, že jejich díla patřili k povinné literatuře. Proto o nich vyhledáváme drby. Jako daleko důležitější se nyní jeví, ne co Němcová a jak napsala, ale kdo byli vlastně její rodiče. A hledají se střípky, které by potvrdily tu či onu domněnku. Neboť zkušenost nás učí, že pokud připomeneme vybrané věci, a pomlčíme o nehodících se, můžeme naznačit, když už ne dokázat, všechno na světě. A bohužel je stále daleko čtivější pro větší část národa, koho to nemanželskou dcerou vlastně byla, než její novely, povídky anebo pohádky.
      Jirásek je na tom ještě hůře. Nějak se mu nemůže zapomenout, že napsal Temno a Proti všem. Rovněž jeho oslavování a vyzdvihování v padesátých letech. Ani to ne, že žil spořádaným životem, a nelze nalézt na něj věrohodné klepy. A tak se mu to vytmaví na jeho díle, bohužel způsobem nesmyslného pitvání a hledání jak rychle mu nasadit psí hlavu, když už napsal ty Psohlavce. Vím, že nepsal stejným způsobem jak třeba Hašek, Čapek, Hrabal nebo Kundera. Ale, může někdo vysvětlit, proč by tak psát měl. Považoval za důležité psát o jiných věcech, a psal svým způsobem, a řada čtenářů, a to nezanedbatelná řada, jeho způsob přijala a vnímala. Tak by měli ti různí kritici mu dát pokoj. On je totiž už mrtvý, a nemůže se bránit. Navíc, lidi ho i nyní čtou a dokonce stál i televizi za to, natočit podle něj seriál. Vezměme si třeba Angličany. Také nechávají spát W. Scotta a nevyčítají mu, že nepsal jako třeba Dickens nebo Amis.
      Ale to už jsme se dostali nějak z Litomyšle ven, takže zase zpátky k tomu, co zde můžeme vidět, vedle těch pamětních desek. Je toho hodně. Přes všechno, co se tu stalo, byla, je a asi i bude Litomyšl pěkné město. Stačí se jen projít a koukat. Ne snad hledět, ale zvědavě koukat. Ony ty staré domy kolem, všech možných slohů, pořád na vás působí. Tak nějak divně. Najednou kolem sebe vidíte mezi skutečnými, nyní žijícími lidmi se pohybovat i ty, kteří tu žili kdysi včetně postav literárních. To se vám mezi paneláky, aniž bych je chtěl deklasovat na králíkárny, jak jeden politik, který si o sobě až příliš myslel, to se mezi paneláky nestane. Tak projdete po obou náměstích, přilehlými k nim uličkami, a nakonec se vydáte kolem piaristického kláštera nahoru, na zámek, kde je muzeum hudby.
      Toto muzeum, asi proto, že nemám vůbec hudební sluch, dokonce i na vojně jsem měl zakázáno zpívat, směl jsem jen počítat, jsem navštívil několikrát. Snad kvůli naději, že zhlédnutím vývoje hudebních nástrojů a not, se mi nějakého toho sluchu dostane. Neboť i my ateisté věříme na zázrak, když nemůžeme jinak. Ten se však nikdy nestal, a vycházel jsem, stejně hluch, jako jsem vcházel. Nejvíce mi ale dala návštěva, kterou jsem vůbec neplánoval. Díky možnostem přepravy, jsem byl zde odsouzen, kdysi v zimě, k několika hodinovému čekání. Tento čas šlo buď strávit v hospodě, nebo v muzeu. Jiná možnost není. Pokud budete řídit auto, vydržíte v hospodě maximálně hodinu. Vypijete jedno kafe nebo čaj, dáte si nějaký nápoj, něco k jídlu, a co pak? Tak jsem šel raději hned do muzea.
      Tvářili se náramně překvapeně. V tuto dobu sem, mimo školních výprav, nikdo nechodí. Personál, výlučně ženský, shromážděný v první místnosti, kde nejspíš řešily co nakoupit a uvařit, při mém příchodu propadl panice. Kdo jsem mohl být? Buď zloděj, nebo něco mnohem horšího, nějaký panák, který je přišel zkontrolovat. A tak se rychle rozeběhly do svých místností. Byly viditelně i naštvané, z překažení jejich plánů, kdy si která dojde nakoupit apod.
      Tam se mi hned pomstily. Chodívám totiž po muzeu rád sám. Zastavuji se tak jen u exponátů, o které mám zájem, a protože, jako u nás většina, umím číst, přečtu si na popisce i potřebné informace. Nikdy, až na jeden případ, vlastně dva případy, se mi nestalo, že průvodce nebo hlídač, mi řekl více, než bylo uvedeno na té popisce. Občas si některý i exponáty spletl. Ovšem s absolutní jistotou toho, který je tady domácí, a ještě je za to placený, tvrdil vám do očí, například že řemdih je palcát a naopak. Tehdejší průvodkyně ale znaly, a znaly hodně. A pro případ, že bych byl ta kontrola, rozhodly se o své znalosti se mnou podělit.
      Hned první mi nesmlouvavě dala najevo, že si mám sednout, poslouchat, co mi řekne a pustí ze záznamu, dívat se na to, co mi ukáže. Nezbylo mi než poslechnout. V každém z nás zůstává část malého školáčka, která udržuje vědomí o tom, pokud se ti něco nařídí odpovídajícím způsobem prostředí, kde jsi, musíš se podřídit. Tak jsem se dozvěděl množství věcí, z kterých jsem více než polovinu zapomněl, než jsem se dostal na konec muzea, a zbytek jsem zapomněl v dalších dnech a týdnech.
      Přes to všechno mám Litomyšl rád, líbí se mi, a pokud budu mít možnost se tam zase podívat, využiji ji.

Rejvíz

Motto: Člověk si k pohoršení důvod vždycky najde, ale najde i zajímavosti a krásu

      Jeli jsme tam na několik dnů s partou důchodců. Do vesnice i penzionu stejného jména v Jeseníkách nad okresním městem Jeseník. Jak vidno, nevymýšleli si zde nová jména, klidně použili stará, pokud se hodila. Vesnice je skoro osm set metrů vysoko, ale měli jsme štěstí na počasí. Už ne tolik na další skupiny turistů, které tu byly ubytovány střídavě s námi. I když si účastníci těchto zájezdů, možná totéž mysleli o nás.
      První skupina byla též složena z penzistů, ale odlišovaly nás dvě skutečnosti. My bydleli v hlavním domě, oni v domě přes silnici. My měli polopenzi, oni měli plnou penzi. Problémy mezi námi nastávaly ráno, při snídani. Ta byla podávána formou švédských stolů. Personálu nějak nedošlo, že dva stoly, na které se vejde pouze jen několik táců s jídlem a džbánů s nápoji, je pro takový počet lidí málo. Zákonitě pak vznikne fronta, která se prodlužuje v okamžiku, kdy se tácy a džbány doplňují. Tím vzniká u čekajících a hladových úplně zbytečná obava, co když na mně už něco nevyjde, a kdo je tomu vinen. Vše bylo ještě umocněno tím, že si lidé překáželi jak při příchodu, tak při odchodu.
      Díky své letargii, ale hlavně tomu, že jsem vstával o dvě hodiny dříve, a posnídal jsem při vstávání z vlastních zásob, jsem klidně čekal, až fronta zmizí, a pak si šel vzít svůj díl. Zůstalo vždy dost, snad mimo některých uzenin. U „švédského stolu“ jsem se pak vždy setkal s paní, která mě považovala první tři dny, za člena jejich skupiny. V okamžik, kdy jsme tam zůstali jen my dva, spustila rozhořčeně, ale velmi tiše, zda vím, proč je toho tady tak málo. Oponoval jsem, že mi připadá všeho dost, a ještě doplňují, ukazoval jsem na personál nesoucí další plató.
      „Dost, dost, mohlo by toho být víc“, a zároveň pobouřeně vyjmenovala z nabídky, co zrovna chybělo. Pak se naklonila skoro až k mému uchu, a tajůplným šeptem mi do něj sdělovala, že ona ví proč. Po mém pokrčení ramen doplnila, že je to vinou druhé skupiny, protože jsou to venkovští burani a všechno sežerou. Pokrčil jsem rameny, nevěda, jak jí sdělit, že jsem i já tím všežravým venkovským buranem. Přišla na to naštěstí třetí den sama, a stíhala mě nevraživými pohledy. Asi mě považovala za špiona, zvlášť vyslaného zjistit, co si o nás myslí.
      To byla jen epizoda, proti tomu, co přišlo. Přijel autobus středoškoláků z Poznaně. Spali ve volných pokojích naší budovy. Byli zdvořilí, usměvaví, kluci a holky kolem sedmnácti let. Večer se nějakým způsobem dostali k alkoholu. Byli stále zdvořilí, ale začali být hluční, snad s každou další minutou aspoň o jeden decibel. Po půlnoci už to vadilo, i volali jsme, aby zakročili je doprovázející pedagogové. Zakročili, vynadali nám. Důvodem toho bylo nechápání duše a problémů dítěte v těžkých, pro to dítě letech. Jednali obdobně, jak někteří naši pseudohumanističtí intelektuálové. Rázem se vytratila i zdvořilost dětí, neb viděli, že mají zastání pro jakýkoliv svůj čin. Byli už jen nepříjemně hluční, a jejich žaludky se začaly bránit dalšímu přísunu alkoholu. Z těch tří, dětí, pedagogů a žaludků, byly ty třetí nejrozumnější, i když jsou bez mozku, nebo právě proto. Jednají přirozeně. Bohužel však jednaly rychleji než děti, a tak došlo ke znečištění příslušných zařízení.
      Přirozeně, nekompromisně a úžasně spravedlivě, jednala i paní šéfová, kterou jsme zavolali. Nabídla pedagogům i jim svěřeným dětem možnost si vybrat, buď odejít na pokoje a být tam tiše sami, nebo s doprovodem policie. Vybrali si to první. Předtím
      se, ale musili přiznat viníci znečištění, a pak všechno jít uklidit a pořádně umýt. Byli udiveni a nabízeli několik set paní uklízečce, aby to udělala za ně, a svou nabídku zvyšovali, že ta málem už přijala. Ne tak paní šéfová, trvalo na tom, že úklid musí provést oni, a také ho nakonec provedli. Ještě dnes před ní smekám.
      To byly všechny nepříjemnosti, které nás tu potkaly. Jinak už byly jen věci pěkné, jako počasí, které nám tu přálo. Vzhledem k věku jsme si užívali procházek po okolí, kde i ve výšce osm set metrů je rovina, a navštívili samozřejmě rašeliniště, které počíná nedaleko od pensionu. Po dřevěných chodníčcích jsme se dostali až k úplně černému jezírku, kde podle pověsti je zapadlé hříšné město s podivným názvem „Hunohrad“. Pečlivě jsme přečítali nástěnné tabule naučné stezky, co bychom vše viděli, kdybychom tu byli jindy, nebo měli štěstí, že zrovna zvíře, pták nebo plaz byl ochoten se nám ukázat. Hleděli jsme i na mechová jezírka s pocitem, tam by se leželo, kdyby se mohlo, ale ukázněně jsme dodržovali všechny zákazy, které tu byly.
      Večer za námi přišel místní občan, který nám měl o všem povědět. Měl typicky české jméno, pro tento kus pohraničí, jmenoval se Joanidis. Byl jedním z Řeků, kteří k nám koncem čtyřicátých let uprchli, kvůli občanské válce doma. Většinou šli do pohraničí, kde zůstali. On se už považoval za Čecha, tedy občana. Seznámil nás s krajem a jeho historií. Asi jako všude v pohraničí, tu byli nejprve Češi, pak přišli Němci, začala germanizace a po válce zase odsun. Řekl nám, i kam se můžeme podívat, rovněž co tu běhá, leze, pluje nebo létá, či roste. Od toho dne vím, co je to chřástal. Ptal jsem se co tu navečer tak skuhrá. Prozradil nám, že chřástal, a nejlépe ho uvidíme brzy ráno. Skutečně jsem ho asi za dva dny kolem páté hodiny ranní viděl. Je o něco větší než kos, a je hnědý až rezavý. Tedy je to pták. Já si předtím myslel, že chřástal, je nějaký had, protože jsem si ho odvozoval od chřestýše, o kterých jsem se něco načetl v dobách mého dětství v rodokapsech. A tak jsem pozdě bycha honil, ale přece jen ho dohnal.
      Pak si vzpomínám na Koberštejn, zříceninu strážního hradu. Ono se tady těžilo totiž zlato, a byl tu i mlýn na zlato, který jsme také navštívili, a divili se, jací byli naši předkové koumáci. Rovněž tu byla solná cesta. A tak byl důvod pro hlídání, i když posledními obyvateli hradu byli loupežníci. Strážní hrad nebyl až tak daleko, tedy proč jej nenavštívit. Měl jedinou nevýhodu, vlastní takřka všem hradům, byl na kopci. Když jsme se k němu dost přiblížili, uviděli jsme cedulku ukazující do lesa, s nápisem Koberštejn 500 m. Pár nás, těch nejhloupějších, vyrazili, kam nás cedulka směrovala. Za chvíli jsme zjistili, že jdeme, vlastně stoupáme pořád do kopce, stále strmějšího, až začal připomínat chůzi po schodech nějakého mrakodrapu nebo televizní věže. Sotva jsme si to uvědomili, potkala nás další hrůza. Před několika dny tu byla vichřice, a po sobě zanechala velmi rozsáhlý polom, až k hradu. A tak jsme přelézali stromy, mezi nimi balvany, až jsme se dostali k části věže hrozící zřícením. Tam nás čekali ti, co si sice neušetřili část cesty, ale došli sem, sice oklikou, ale pohodlně. Jak jsme poznali, touha po pohodlí, rychlosti a zkrácení cesty se ne vždy vyplácí.
      Byli jsme se i podívat na malý koncentrační tábor, kde byli zavření zajatí rudoarmějci.
      Pak přišel tyfus, a jak říká Pandrhola – jedině smrt je spravedlivá, protože bere všechny. Podle údajů tu mřeli jak zajatci, tak jejich dozorci. I když musím dodat výrok jedné paní, „kdo ví, jak to tenkrát bylo skutečně“.
      V pensionu Rejvíz je jedna zvláštnost. Jsou tu dva stoly štamgastů. Jeden těch, kteří tu byli před válkou, a druhý těch, co zde žijí nyní. Možné je to díky šikovnosti lidí, co zde žili a co zde žijí. Štamgasti, vyřezáni ze dřeva, vybarvení, slouží za opěradla židlí, na které usedají nebo kdysi usedali jejich živé předlohy.
      Takže je zde hodně zajímavostí a pamětihodností, ale nejkrásnější jsou tu luka, podle kterých je Rejvíz pojmenován. Nevadí, že je to německý název. Ta luka tu byla dřív než Češi, Němci, dokonce i dřív než tu byli Keltové, ale vůbec než nějaký člověk. A jsou pořád pěkná. Zejména po ránu, s kapičkami rosy, které sluníčko buď rozzáří do stříbřita nebo do duhova. Záleží jen, z které strany svítí.

(Květen 2012)

Hradčany

Motto: Věčná záhada

      Hradčany, nebo jsem také slyšel „Hradčana“, jsou vlastně Praha. Když tu někdo chce někde zobrazit, koná tak siluetou Hradčan. Jsou až nehezky hezké. Podobně jak třeba obrázky Josefa Lady, nebo české sklo. Můžete se na ně dívat stokrát, a opět se jdete na ně podívat po sto prvé. Jsou legendou, a jako každá legenda mají právo na řadu omylů a rozporů se skutečností. Hned třeba první omyl – dávné sídlo českých králů. Spočítáte-li však ty, kteří zde opravdu sídlili, tak jich byla menšina, zejména pokud se jedná o podobu, v jaké je vidíme nyní. To už se jedná jen o prezidenty, napřed československé a nyní české. Ti zde sídlili a sídlí všichni. Někteří je chtěli i přizdobit. Dopadlo to obdobně, jako když chcete zkrášlit růži rtěnkou koupenou na pouti.
      Mají ještě řadu podivuhodností. Je nejen pěkný pohled na ně, ale i od nich. Na Prahu, zejména na Malou Stranu. Jsou obráceny k poddaným, tedy Praze a zemi, tou hezčí, vlídnější stranou. Kupodivu jsme si z nich ani v pubertě nedělali srandu. Od malička to byl pro nás symbol. Jsou údajně největším zámeckým komplexem na světě. Za svých asi jedenáct set let trvání, byly pořád první v zemi, postaveny skoro v jejím středu. Působí nejen jako dominanta, ale uklidňujícím dojmem. Aspoň tak vždy působily na mně. Když jsem šel ke zkoušce, tak jsem vycházel Kaprovou ulicí, abych je viděl. Jakoby z nich čišelo, co to je nějaká zkouška proti nám. Pak jsem se teprve pustil kolem filosofické fakulty a židovského hřbitova k fakultě právnické. Ne, že by mi bylo najednou lehce, očekávání každé zkoušky zatěžuje organismus, ale bylo mi o hodně lépe. Stačil jen ten pohled.
      Zblízka, jako vůbec všechno, už tak nádherné nejsou. Začnou se ztrácet ve svých jednotlivostech. Také se větší část roku tu prodíráte mezi turisty odevšad, výlety školáků převážně z Čech, rodin s dětmi a řady dalších, kteří tu buď musí, nebo chtějí být. Také zahlédnete tu či tam špínu, pohozený odpadek, prasklinu, a takové ty, jak říkávala babička, fuj tajkslové věci. Také platíte vstupné. Kupodivu i tam, kam jste vůbec nechtěli jít. Ale onen prostor je přiřazen prostě do jednoho z okruhů, který někdo určil. Nikdo neví proč, a na základě čeho. Zkrátka měl pravomoc to udělat, a tak to udělal. A tak vidíme, že Hradčany jsou nejen odkazem minulosti, ale i obrazem současnosti, která nás nutí platit za něco, co jsme vůbec nechtěli.
      Co je, na Hradčanech, vyjma pohledu z druhého břehu Vltavy, nejhezčí? Nevím, a ani jsem po tom nijak nepátral. Vždyť kolikrát jsme slyšeli, ať už ze svého nitra, nebo od někoho jiného, „to musíš vidět“. A když jsme to po mnoha klopotách konečně viděli, tak jsme se divili, proč jsme sem vůbec šli. Tento údiv nás zde určitě nepotká, ale co je nejhezčí, a co by měl vidět každý, nevím.
      Jako malému se mi nejvíce líbila Zlatá ulička. Tehdy jsem se někde dočetl, že kdysi tu bydleli členové hradní stráže. Vojáci jsou v každé době pro kluky přitažliví, a už nejvíce, když mají starou zbroj. Na sobě brnění nebo aspoň kyrys. Měli údajně také červený stejnokroj. Postupně se obyvatelé měnili, a skoro šedesát let se tu nebydlí. Ale vidíme, jak se bydlelo kdysi. Ty barevné, maličké domky, se starým nábytkem a vybavením byly a jsou jak z pohádky, a vyvolávají řadu otázek. Jak v těchto malých postelích mohli lidé spát? Na co užívali to či ono? Jak tu topili, co jedli, do čeho se oblékali doma, do čeho, když šli ven? Navštěvovali se, nebo jen zdravili v uličce? A řadu dalších, neboť otázka je pro kluka základem života, je prvním krokem poznání, odpověď druhým a představa dalším, ale nikoli posledním. Pak následuje teprve hra, a až z té se někdy dochází k pokroku.
      Dalším zajímavým místem, byla výstava monstrancí a i jiných kultovních předmětů v Loretě. Byly krásné, přitažlivé pro oči. Jak obsahem drahých kamenů, kovů, perel, ale i třeba křišťálu, tak zpracováním. Vždy mi vrtalo hlavou, kolik jednotlivosti zde vystavené mohly stát. A co tehdy, v době jejich vzniku by za tu cenu šlo pořídit. Ale, co bychom nyní obdivovali, kdyby tehdy byli lidé absolutně pragmatičtí a potřebné náklady a práci vynaložili ryze účelově? Patrně nic. Také bychom neměli potom proč na naše předky vzpomínat, když bychom nenašli ničeho, co vytvořili.
      Později přibyly k zajímavým místům i Španělský sál, místnosti zemského soudu, obelisk na nádvoří, vrata chrámu sv. Víta a řada dalších věcí. Ale nic už tolik nepůsobí, jak místa objevená v dětství. Na ta se vzpomíná celý život. Ta, která nalezneme později, si už jen připomínáme s něčím.
      Pak tu je Vikárka, hospoda, v sousedství chrámů a paláců, ale z této hospody konal pan Brouček svá putování. Nikoli z jejího sousedství. Vždy, když jdu kolem ní, nebo si na ni nějak vzpomenu, vybaví se mi okamžitě vzpomínka na událost, asi před čtyřiceti lety. Unaveni prohlídkou a vysušení červencovým sluncem, jsme sem zašli s bráchou na pivo. Byla to doba, kdy i běžní Češi chodili na pivo v oblastech, které podléhali turistickému zájmu. Stálo tam něco málo přes tři koruny. Seděli jsme hned u dveří, protože bylo plno. Dá se říci, že jsme se díky únavě a žízni nudili.
      Z nudy nás, a nejen nás dva, vytrhnul příchod ženy tak mezi sedmdesáti a osmdesáti léty staré. Byla v šátku, jehož cípy jí padaly až na ramena kabátu, který na sobě měla i při teplotách kolem dvaceti pěti stupňů. Vedle toho nesla velkou nákupní kabelu. Bez ptaní i rozpaků usedla k vedlejšímu stolu, a zanedlouho následoval její první střet s personálem Vikárky. Když vytáhnula z kabely v ubrousku zabalené jídlo, a láhev s pitím, aby pojedla a napila se, přiřítil se vrchní. Rozčileně jí sděloval, že hosté zde mohou jíst pouze jídlo, tam přinesené. Babka mu s plnou vážností odpověděla, že si přece ona sem jídlo přinesla. Na okamžik ztratil řeč, ale pak jí vysvětloval, jak vše myslel. Naslouchala mu pozorně, ukusujíc a upíjejíc přitom ze svých zásob. Když zakončil svou řeč pohrůžkou, pokud si něco nedá, tak tu nemůže ani sedět, udiveně na něj pohlédla.
      „Snad bys mě, chlapče, nechtěl vyhnat“.
      Vrchní se zarazil. Tehdy přece jen jakási úcta k starým lidem ještě existovala. Též si povšiml, jak ostatní hosté je sledují, a byl natolik zkušený, aby věděl, na čí straně jsou jejich sympatie. Vyřešil to po česku. Zavolal jednoho z číšníků, aby vyřídil přání staré paní, a sám důstojně odešel. Číšník sledující problém od počátku, byl trochu tak recesista, a začal otázkou, co jí může nabídnout. Babka se zasnila, a vzpomněla své poslední návštěvy zde, která se uskutečnila před válkou. Dokonce se jí vybavil i název jídla, které tehdy měla, a požadovala je. Když číšník přiznal, že toto jídlo už nevedou, vybídla ho, aby jí tedy řekl, co vedou, a požadovala přitom uvést i ceny. Nabídnutý jídelní lístek odmítla, protože si zapomněla doma brýle. Přečetl jí všechno, ale neuspěl, neboť srovnávala současné ceny s cenami za svého mládí, kdy se ještě počítalo na krejcary.
      Když však číšník povzdechnul, zželelo se jí ho, a objednala si aspoň pivo. Donesl jí půllitr plzně, a po její připomínce, že za její poslední návštěvy stála sotva třetinu současné ceny, projevil velkomyslnost on, a souhlasil s tím, aby dala, co uzná sama za vhodné. Upila tak třetinu, aby pak požádala o přinesení nálevky, skrz kterou zbytek piva nalila do lahve s vodou, kterou pak pečlivě zatřepala, a schovala do kabely, neboť do večera bylo ještě daleko. Poté ochutnala od vedle sedící dámy krapet polévky, a poručila si jí také talíř, platíc stejným způsobem jak za pivo. Lidé se dokážou vždy nějak dohodnout, pokud nelpí na své vykonstruované důstojnosti, a na penězích, napadlo nás, když babka odešla.
      Od té doby si pamatuji, že Hradčany nejsou jen od vůle panovníků a prezidentů, ale i lidí, kteří zde žijí.

Kutná Hora

Motto: Hrdost na přítomnost se mění v pýchu na minulost

      Na počátku jen kopec, potom hornická osada plná zmatků, která se rychle mění v město, dokonce druhé nejvýznamnější město po Praze, aby postupně klesalo, ne-li padalo z výše, kam je vyneslo dolování stříbra. Vlastně za to může Kolumbus. Tedy za úpadek Kutné Hory. On objevil Ameriku, další v ní objevili stříbro, a jiní je dováželi do Evropy v takovém množství a tak dlouho, až se v Evropě přestalo vyplácet stříbro kutat. Aniž bych to měl v úmyslu, podařilo se mi zareagovat správně po česku, za úpadek Kutné Hory může Kolumbus, tedy cizinec.
      Nějak si v Čechách libujeme trpět, pykat za činy jiných, a používat slůvko kdyby. Po posledním převratu najednou objevilo množství lidí, jak trpěli za komunistů. Předtím tito lidé trpěli za okupace. Před válkou o sobě prohlašovali, že trpěli za Rakouska. Už nevím, jak to bylo v středověku, ale určitě se i tenkrát, nějako to utrpení našlo. Vším, ať je to cokoliv nepříznivého, je vinen někdo druhý. Nebýt tohoto viníka měli bychom se jak prasata v žitě. A tak za upálení Mistra Jana Husa může císař Zikmund, Štěpán Páleč a Němci. Za Bílou horu nikoli neschopní čeští páni, ale Bethlen, který nepřijel, jak měl, španělské a papežské peníze, anglický král, který odmítnul pomoci svému zeti Fridrichovi Falckému, císař Ferdinand II. A tak se vysvětluje jedno po druhém, a často se užívá slůvko, kdyby. Kdyby, někdo mimo nás, udělal to či ono, bylo by vše v naprostém pořádku.
      Proto ten Kolumbus a další. Jenže tím objevením Ameriky se do Evropy dostal také tabák a kakaové boby. A z toho Kutná Hora, a nejen ona, ale i republika, profitovala. Byla tu tabákovna a čokoládovna. Jenže, kde ty loňské sněhy jsou. Čokoládovna Lidka je zrušena a tabákovna nám nepatří. Díky záhadným myšlenkovým proudům, pokud se chceme vyjádřit velmi decentně, vládnoucích představitelů naší země v devadesátých letech, zbavit se všeho co vydělává, jsme o tabákovnu přišli. Proto se v Kutné Hoře vzpomíná hlavně na minulost. Jsou to vzpomínky náramně hezké a hmatatelné. I když jsou staré řadu staletí.
      Nám se nejvíce líbil chrám sv. Barbory, kterým kdysi pyšní a bohatí horníci, podle současné terminologie by to byli akcionáři dolů stříbrných, chtěli překonat dokonce chrám sv. Víta v Praze, a i plastikou horníka vystrkujícího částečně pozadí směrem k Vlašskému dvoru, dávali najevo, co si o královské moci myslí. Údajně se však původně zamýšlený chrám podařilo postavit pouze z třetiny. Ale i tak stojí za to. Ještě nyní je vidět zdaleka načechrané kamenné krajkoví jeho střechy. A láká pořád k návštěvě, k zamyšlení jak věřícího tak nevěřícího. K tomu, aby se zde každý rád sklonil buď před Bohem, nebo umem lidí, kteří chrám vytvořili. Byli to údajně Parléř, a určitě Rejsek, Rejt a Santini v čele dalších bezejmenných. Užasl jsem nad akustikou, kdy z kazatelny, umístěné poněkud netradičně nikoli v blízkosti oltáře, byl i šepot slyšet po celém chrámu. Nad dubovými vyřezávanými lavicemi, starými několik set let, za něž prý nabízeli Angličané desítky tisíc liber za jednu. Neuspěli, narazili tehdy na někoho rozumného, který věděl, že peníze v jakémkoliv množství pominou, ale na ty lavice se budou chodit dívat další generace. Doufejme, že tento názor bude platit i dál.
      Pak je tu Vlašský dvůr. Z původního opevnění tu Václav II. nechal udělat ústřední mincovnu Čech. Postupem času měl hodně podobného dnešní době. Stačí si přečíst paměti Mikuláše Dačického z Heslova. Podvádělo se a tunelovalo již tehdy. Jenže tehdy, aspoň někdy se i trestalo.
      V Kutné Hoře byl i horní soud, jako soud odvolací pro Střední Evropu. Řídili se tu horním zákoníkem Václava II., který byl v platnosti přes pět set let. Srovnáme-li to s délkou platnosti současných zákonů, máme dojem, že jsme se ocitli někde v pohádce nebo království fantazie. I to je Kutná Hora.
      Rozhodně bychom pak neměli opomenout si prohlédnout aspoň průčelí Kroupova nebo také Kamenného domu, nebo Kamennou kašnu na Rejskově náměstí. Je tu i kostnice, ale tu jsme nenavštívili. Nemáme totiž dobrý vztah ke kostrám. Nechápeme důvody proč z nich vytvářet obrazce, sochy, sousoší, a bůhví, co ještě. Nějak je v nás příliš založeno úsloví, „nechte mrtvé spát“. A tak jsme si nakonec prohlédli ještě část dolu, a jeli pryč, přemýšleje, kdy se sem opět vrátíme. Protože dojmy, které v nás město zanechalo, je nezbytné osvěžovat.

Český Krumlov

Motto: Místo, kterému byla přisouzena dvojka

      Doména Rožmberků, druhého rodu v zemi po královském, tedy prvních šlechticů v království po králi. Druhý největší zámecký komplex po Hradčanech. Dvakrát tu byl vězněn Jindřichem z Rožmberka český král Václav IV. Na zámku jsou dvě divadla, jedno přímo na zámku a druhé, s otáčivým hledištěm, v zámeckém parku. Vždy tu žily nejméně dvě komunity. Kdysi Češi a Němci, nyní Češi a Rómové. Jako druhý byl zapsán v roce 1992 do seznamu chráněných měst UNESCO. A patrně by se dalo dál vyhledávat, v kterém případě ještě přísluší dvojka.
      Ať přijedete odkudkoliv, je nejlepší vždy zajet k potoku Polečnice, a od něj vzhlížet k zámku. Už tento pohled stojí za uskutečnění návštěvy. Věže směřující k nebesům, množství opěrných oblouků, vznosné paláce místo starého hradu. Teprve, když se dost nasytíte tímto pohledem, a nechce se vám do Jelení obory, můžete se vydat k Vltavě, a pak do města a do zámku. Snad se tu zastavil čas. Aspoň stavby, kolem kterých procházíte, vás o tom přesvědčují. Také i Vltava, která se tu samým údivem, co lidé tady postavili, se neustále zvědavě kroutí, uhýbá hned na jednu a vzápětí na druhou stranu, poskakuje zvědavě po kamenech, aby pak uklidněně splynula s okolím a směřovala dál k severu, podělit se o to co vše viděla. Řeka byla skoro úplně stejná jak jedna paní, kterou jsme viděli na parkovišti, když líčila postiženým předkům, kteří nemohli nahoru jít, vše co poznali. Její ruce opisovaly veliké oblouky, aby se náhle sepnuly k sobě, přimkly takřka k tváři, tlumíc již beztak tichý šepot, čím zdůrazňovala neskutečnost pozorovaného. Vzápětí se paže rozletěly, paní se natřásala v bocích, a zalykaje se smíchem, chrlila na staříky, co kdo při prohlídce zámku řekl, když se snažil zakrýt před ostatními své ohromení.
      Poprvé jsem byl na Českém Krumlově, na zámku, asi ve svých dvanácti letech. Už nevím, zda to tehdy byl školní výlet, či zájezd několika rodin. Matně si vzpomínám, že dětí nás tam byla převaha. Na co si ale dodnes pamatuji, byl modrý šátek kastelánky, její tmavá jupka s bílými kolečky, a obrovský svazek klíčů, přivázaný u pasu na volnějším řemínku, aby se s klíčem dostala k zámku, který potřebovala otevřít. Někde však byl řemínek krátký, a byli jsme svědky podivných poskoků, jimiž se pokoušela dostat klíč na místo, kde byl zapotřebí, aby jej nakonec ze svazku odvázala. Bylo nám záhadné, proč neustále zkouší, zda přeci jen konečně nedoskočí. Také, když viděla takové množství dětí, rozhodla se nás nejen seznámit s tím, co na zámku je, ale i poučit, jak se k takovým věcem šlechta dostala.
      Hlasem, připomínajícím kvílení muezzina nebo popa svolávajících své ovečky, nám vykládala o robotě tak, že jsme ji považovali za otroctví nejhoršího zrna. Zároveň se vyjadřovala tak zasvěceně, jakoby i ona ještě den před naší návštěvou ji konala. Tak u nás docílila, že jsme se začali skutečně zajímat, jak to bylo, protože působila dost nevěrohodně. Rožmberkové, aspoň ve své většině, nebyli žádní filantropové, neměli, jak konečně nikdo v té době, žádné zábrany. Své si dokázali prosadit proti komukoli, nevyjímaje krále. Ovšem byli též hospodáři. A pak, vzhledem k legendám, které o nich dosud existují, to u nich nemohlo být horší než u jiných. Doba, v které žili, byla zlá a krutá, a oni se nerozpakovali být v této době mezi prvními.
      Mimo tohoto prvního vjemu, utkvěli nám zde ještě další věci. Maškarní sál, divadlo, obrovská šatna a otáčivé hlediště v zámeckém parku. A také zlatý kočár, použitý k jedinému účelu, pro jízdu při nastolování papeže, kdy se kočár tady rozebral, jeho části se dovezli do Říma, kde se daly dohromady, kočár ujel několik set metrů, a od té doby už jen stojí na Krumlově.
      Prohlídkou šatníku, nás napadlo, jak tehdy byli lidé malí, proti dnešku. Barokní divadlo je stále obdivuhodné svým technickým zázemím, maškarní sál výzdobou. Jediné, co nechápu, proč musí být zrušeno divadlo v zámeckém parku s otáčivým hledištěm. Až na úředníky EU, a některé naše, byli tímto divadlem nadšení jak diváci, tak umělci. Záminka, že je nové a do starého komplexu nepatří, se mi zdá více než pochybná. V místě, kde stojí, nic neruší. Vývoj se přece nedá zastavit, dobrý nápad to byl, i dobré provedení. Tak si v této souvislosti myslím, že by si všichni ti úředníci, kterým tak vadí, měli zamyslet nad něčím jiným, tady v Krumlově. Panu Vilému z Rožmberka stačilo k zajištění správy, jak hospodářské, tak politické, soudní a správní něco málo přes sedm set padesát úředníků. Tedy při počtu skoro sto tisíc poddaných, to bylo téměř desetkrát méně, než je potřeba k zajištění těchto věcí úředníků nyní. Nebylo by lepší, kdyby zkoumali tito úředníci, jak to tenkrát prováděli. A to neměli počítače, telefony, faxy, mobily, auta a řadu dalších věcí.
      Město, které je kolem řeky Vltavy, je stejně krásné jak zámek. I po čtyřech staletích, kdy zemřel poslední z tohoto rodu, Petr Vok z Rožmberka, je zde neustále symbolem pětilistá červená růže, a nejen na Českém Krumlově.

Šerlich

Motto: Místo, kde jsme kupodivu vždycky zmokli

      Šerlich v Orlických horách, asi 1027 m n. m. Stojí tu Masarykova chata, postavená Klubem Českých turistů v roce 1925. Asi 200 metrů od něj je parkoviště, z kterého se sem musí dojít pěšky. My jsme vždy dělali okruh po červené značce skrz Bukačku k Polomskému sedlu. Odtud po zelené na modrou značku, a po ní k Šerlišskému mlýnu. Zde posvačit a vzhůru po modré zpět na Šerlich. Cesta je asi sedm nebo osm kilometrů. Vyjma části od Šerlišského mlýnu na Šerlich, kde je několik set metrů dost strmý výstup, je jinak zbytek cesty takřka po rovině, a cesta trvá kolem dvou hodin. Záleží hlavně na zdržení u svačiny.
      Vyjma té procházky, je zde řada výhledů. Jak na Orlické hory, tak na Bystřické hory v Polsku. Ona tu totiž vede také státní hranice. Potěšitelné je, že je hranicí stále méně. Jako hranice mezi státy nebyla nikdy příliš respektovaná. Stála tu sice budka, s nápisem celnice, ale celníka jsme tu nikdy neviděli. Ani pohraniční stráž. A tak tady turisté, především však houbaři a sběrači borůvek se hranicí příliš nezabývali. Jak také mohli, když viděli pořádné hřiby nebo obsypané chrásty borůvek. Pak nikdo už nezjišťuje, zda jsou ještě u nás, nebo naopak u nich. Jde a sebere je. Co na tom, zda v Čechách nebo Polsku. A Poláci stejně tak. Ono se to tak nějak vyrovná. Žádný stát určitě nezchudne. Hranici také neuznávali pašeráci, dokud se ještě pašovalo, což tady bylo nezbytnou součástí obživy. Vedle dřevorubectví a tkalcovství, které sotva stačilo na obživu. Na zbohatnutí už vůbec ne.
      Pro nás měl Šerlich ještě jeden význam. Cosi, jako deštivá hora. Pokaždé, když jsme tu byli, zmokli jsme. Pořádně. Kdo zažil liják v horách, ví jak. Deštník, pláštěnka, při něm spíš překáží a provokují, než chrání. Voda si cestu, až k vaší kůži, najde. Tam potom studí, je stále víc nepříjemná. Lpí na brýlích, a za chvíli nic nevidíte, jen malý okamžik po jejich otření. Než se opět z jedné strany zamlží, a z druhé zamokří. Pak usednete do auta, ale málem hned nadskočíte, jak voda přinesená v šatech, dokáže zamrazit. Rychle pustíte topení na plno, maje dvě myšlenky, na teplo a sucho, a třetí je závist vůči beduínům na Sahaře, kteří obojího mají dost.
      Chcete se rozjet, pustíte stěrače, a zíráte strnule skrz okno ven. Déšť ustal, slunce září, jak neony v noci, vzduch se jen třpytí, kapky na větvích kolem hrají všemi barvami duhy, která se konečně také rozpíná od země k nebesům. Uvědomíte si, že by to chtělo vystoupit, a vyjít těch několik metrů na Šerlich, protože nyní bude vidět nejen Polsko, ale i Kralický Sněžník. Vzpomínka na potíže při dosedání před chvílí, však je tak mocná a nepříjemná, že znovu nastartujete, a jedete domů, těšíc se na jedinou věc, až se převléknete do suchého. Topení hřeje, venku je kolem třiceti, ze šatů stoupá pára, a výletu je konec.
      Poprvé jsme si řekli, máme smolný den. Podruhé jsme si řekli, máme asi smůlu. Po třetí jsme neříkali nic, a vzpomněli duchů Orlických hor, které jsme nějak urazili a oni nám nepřejí výhled ze Šerlichu. Přestali jsme tedy na něj už jezdit, když se nám je nedařilo přelstít buď jízdou na poslední chvíli, nebo z jiné strany. A výhledy známe jen z vyprávění a fotografií jiných.

Hartmanice

Motto: Co dovede clo a pohledy

      Hartmanice jsou na Šumavě. Vznikly jako osada počátkem třináctého století, a roku 1320 byly povýšeny na královské zlatohorské město. Později se staly zase vesnicí, ale v současnosti jsou opět městem. Kvůli neustálému úbytku obyvatel se však asi brzy opět stanou vesnicí. Uvádí se, že leží v nadmořské výšce 712 metrů. Ovšem skutečností je, že se prostírají od nadmořské výšky 580 metrů do 930 metrů. Tedy k zadýchání, se stačí projít po městě.
      Byli jsme tam poprvé, a bohužel také naposled asi před patnácti lety. Od té doby si říkáme, příští rok tam určitě vyrazíme. Pořád nevyrážíme. Vlastně ani nevíme proč. Ale člověk je jednak pohodlný, a také se rád na něco těší, až se najednou už těšit nemůže, lze mu pouze vzpomínat.
      Přijeli jsme sem po obědě, cesta trvala kolem šesti hodin i se zastávkou v Sušici. Ubytovali se v penzionu, bývalé podnikové chatě, kde bylo ještě asi čtyřicet dětí, a nás dospělých asi šest. Po seznámení s penzionem jsme vyrazili do města, jaké vlastně je. Dozvěděli jsme se, že leží na Březnické stezce z Bavor do Čech, kudy se dopravovala sůl, a kvůli tomu tady byla již od středověku celnice. A u ní jsme zjistili první zajímavost, popírající tvrzení v devadesátých letech nám neustále vpravované do hlav, „chceš-li něco zlevnit, vezmi to státu, a dej soukromníkovi“. Na celnici jsme se ale dozvěděli, že počátkem šestnáctého století, bylo císařské, tedy státní clo, dva krejcary z putny (asi 50 kg) soli. Po bílé hoře byla celnice pronajata Liechtensteinům, a místo dvou krejcarů se brzy začalo platit 47 krejcarů. Dosáhli tak výsledku, že se skoro devadesát procent dovážené soli pašovalo.
      Dále tu byly doly na zlato. Navštívili jsme je. Smutně jsme hleděli na pozůstalé jámy se zborcenou výdřevou. I nám laikům bylo jasné, že tady rozhodně nic už nenajdeme a ani tedy nezbohatneme. Potom tu byla ještě synagoga, také kostel sv. Vintíře, toho jména údajně jediný na světě, zbytky lázní, dům volarského typu, a pak okolí, kde si lze vybrat z množství nabídek.
      První den jsme vyrazili po modré značce, cílem byl Annín a údolí Otavy. V noci lilo, ale než jsme vyšli, slunce osušilo cestu, a díky pročištění ovzduší byl kolem nás jen zářivý jas. Nedaleko od Hartmanic jsme narazili na kotel k výrobě bukového dehtu. V životě jsme jej neviděli, ani o něm neslyšeli. Zvykli jsme si příliš na ropu, a vůbec nás nenapadlo, že dehet potřebovali kdysi i naši předkové, a dokázali se s tím také vyrovnat. Marně jsme přemýšleli, kolik buků bylo potřeba porazit, a jak dlouho je zde luhovat (vůbec nevím jaké sloveso správně napsat), než získali sud dehtu. Ale získali jej.
      Také jsme se přesvědčili, že Klostermann a Vrba nekecají, když píšou, jak jsou krásná rána na Šumavě. Po tom nočním dešti, byla ještě hezčí, než dokázali popsat. V Malém Radkově jsme změnili barvu značky za zelenou, a pustili se přes Velký Radkov k Radešovu. Cestou jsme narazili na turisty, šlapající opačným směrem. Po pozdravu nastala výměna informací, kde kdo je, co tam je, jak se tam a kde jí, a jak je kam daleko. A tak, protože jsme byli přes dvě hodiny na cestě, začínali mít hlad, a dozvěděli jsme se, že za Radešovem žádná hospoda není, zastavili jsme se na oběd tedy v Radešově.
      Byla i nebyla to hospoda. Měla jakýsi, nezapamatovatelný cizí název. Majitel patrně toužil být světový. Vše, co pro své přání byl schopen a ochoten udělat, bylo právě vymyšlení toho názvu. Usedli jsme, požadujíce pivo. Dali nám vybrat mezi plzní a budvarem, a pak přinesli lahvové. Tím nás ohromil, čekali jsme čepované. Požádali jsme o jídelní lístek. Tím jsme ohromili zase my jeho. Ukázal nám na tabuli, kde byla nabídka několika jídel. Párek, klobása, hranolky s kečupem, hranolky s tatarkou a hranolky s čínou, konečně i polévka ze sáčku. Jak jsem viděl tak píšu, nabídka byla nezapomenutelná, i když je tomu již asi patnáct let. Objednali jsme tu čínu. Kupodivu, šlo to. Při placení jsme zjistili, že jsou tady již několik let napřed. Ale dobře nám tak, tímto poučeni, brali jsme si na další výlety sebou chlebník. A vzpomínali na doby, kdy hospoda byla hospodou, a hospodský se považoval za hospodského, jsa na povolání hrdý, těšíc se na to, že hosté přijdou i po letech a pošlou k němu své známé. Nevím, zda toto ještě existuje?
      Posíleni a osvěženi jsme došli k Otavě, a podle ní do Annína, kde jsme zašli do prodejny místní brusírny skla. Bylo na co se dívat, bylo i z čeho vybírat, a tak jsme koupili nějakou tu památku na Annín. Z něj už byl údolím řeky kousek k Novému Městečku, a odtud pořád do kopce kolem židovského hřbitova do Hartmanic. Tak jsme ušli asi dvacet kilometrů. Rádi jsme povečeřeli, a po jídle zůstali v lokále, byli jsme žízniví, spát se nám ještě nechtělo, a nikam jít jsme nechtěli.
      Seznámili jsme se tu s dalšími dvěma hosty. Přeširokou paní, která nyní i každý další večer obstarala přes devadesát procent rozhovoru, a jejím útlým pánem, který snad uměl jen dvě slova, „ano, Mařenko“. Seznámení proběhlo tak, že paní přišla ke stolu, kde jsme seděli, a řekla nesmlouvavě, „na Šumavě je krásně“. Přisvědčili jsme, a tak zavolala na pána, aby si šel také přisednout. Zeptala se, co jsme dělali, a po našem přiznání projevila údiv, proč jsme šli pěšky, když tu máme auto. Rychle jsme vše zamluvili, a ptali se, kde byli oni. Řekla, že u Vintíře. Po našem uznání nad jejich výstupem ke kapli na paměť, kdysi zde žijícího poustevníka, nám vysvětlila, že byli u hotelu Vintíř, který je asi dvě stě metrů daleko a nakupovali v okolních krámech. Na náš dotaz, kam půjdou zítra, sdělila, že zase nakupovat na náměstí k hotelu. Byli jsme natolik nejapní, že jsme položili otázku, jak tedy ví o krásách Šumavy. Usmála se a ukázala nám svazek pohledů.
      Od toho večera k nám usedali každé ráno, a každý večer. Hospoda je, již od císaře Josefa II. veřejná místnost, kde si kdokoliv, může sednout kamkoliv. A tak jsme spolu sedávali, divíce se jeden druhému navzájem. Až do poslední snídaně. Při ní nám paní řekla, že jim jede za hodinu autobus ze Sušice do Prahy. Projevili jsme názor, že jim asi před půl hodinou ujel autobus z Hartmanic do Sušice, a domníváme se, že další jede až po obědě. Ujistila nás, že náš dojem je absolutně správný, ale ona si myslí, že autem budu v Sušici klidně za čtvrt hodiny. Přisvědčil jsem, ale zároveň jsem sdělil, že nevím, proč bych do Sušice jel. „No, přece nás povezete na ten náš autobus“.
      Nedokázal jsem nic jiného než přistavit auto, naložit jejich zavazadla, a odvézt je na ten jejich autobus. Na nástupišti mi paní řekla, že mi za odvoz nic nenabízí, protože ví, že bych stejně nic nevzal. Rozhodně ne, ale jsem raději, když o tom mohu se rozhodnout sám, a tak jsem se s nimi docela srdečně rozloučil, a odjel nazpět, třesouc se napětím, zda jejich autobus přijede, abych je nemusel vézt do Prahy. Mimo těch snídaní a večeří, jsme tu dělali ještě další vycházky, ale o těch v jiných kapitolách.

Srbská Kamenice

Motto: Před některými živnostníky dosud stále smekáme

      Srbská Kamenice je vesnice mezi Lužickými horami a Českým Švýcarskem nedaleko Děčína. Má asi dvě stě obyvatel, leží podél říčky Kamenice, a podle našeho poznání před několika lety, šikovné hospodské a chataře. Také je tu pamětní deska, nedaleko vesnice, připomínající pád letadla v roce 1972 z výšky deseti kilometrů, který tehdy přežila letuška Vesna Vulovičová. Tato pamětní deska, protože je z barevných kovů, a protože jsme v Čechách už ve dvacátém prvním století, se neustále krade. Aspoň nám tak bylo řečeno, když jsme ji marně hledali. Neměli jsme bohužel žádný důvod tomu nevěřit. Rovněž je tu barokní kostel a několik roubených chalup.
      My jsme byli ubytováni v chatě jedné střední škole z Děčína, kterou měli pronajatou manželé odtud z vesnice. Bylo nás přes dvacet, samí důchodci. Ubytování včetně polopenze nás stálo přibližně o patnáct procent méně, než jinde. Tato láce v nás budila určitou nedůvěru, jaké to tam bude. Bylo to dobré, mnohem lepší nejen než jsme čekali, ale i než jinde, kde nám tytéž služby poskytovaly dráž. Šéfovou tu byla paní. Nesmírně činorodá žena, hybná síla snad všech spolků, které tu byly. Přitom i s námi jednala neustále s úsměvem, a snahou vyhovět. Byli jsme přece její hosté, nikoli zákazníci nebo návštěvníci nebo štamgasti. Hosté, a jak kdysi platilo, host do domu, bůh do domu.
      Od jejího manžela, který byl na svou ženu náležitě hrdý, a snažil se jí pomoci, jak mohl, jsem se dozvěděl překvapivou věc. On od října do května, dělal v továrně. Důvodem bylo, že v tomto období chata, protože zde nebylo lyžařské středisko, je schopna uživit jen jednoho člověka. Od května do září už tu bylo živobytí pro dva. A tak si sehnal zaměstnání, kde jim vyhovovalo, aby u nich byl jen část roku. Jinak by museli zdražit, vysvětloval. A oni zdražit nechtěli. Neviděli v tom smysl a cíl svého podnikání. Oni chtěli dělat, co je baví, a mít dobré a slušné živobytí. Přitom si i našetřit, jak se říkávalo na stará kolena, aby nebyli dětem na obtíž. To jim stačilo. Někdo si pomyslí, jak malý přízemní cíl. Osobně před nimi ještě po tolika letech smekám. Věděli perfektně, na co stačí. Večer šli spát utahaní, ale spokojení, neboť byli spokojeni i jejich hosté, a oni splnili své předsevzetí pro tento den. Druhý den ráno s chutí vstali, protože věděli, co od nového dne mohou očekávat. To není málo pro jeden život, ale náramně hodně, a stojí za to jej žít.
      Maně se přitom vybavuje jiná vzpomínka, na jednu klientku, majitelku obchodu. Ta, mezi řečí si postěžovala na nepříznivou situaci, protože je nucena jít do obchodu, jehož je majitelkou, jít sama prodávat. Výdělek jí už nestačí, aby v něm dokázala mít další prodavačku. Podivil jsem se, protože to byl obchod s dvěma prodavačkami, a tak nějak jsem předpokládal, že je jednou z nich. Ona užasla nad mým divením, ona je přece šéfová, a ne prodavačka. Pak se někdy divíme, proč je tak draho.
      Dopad těchto dvou myšlení jsme měli možnost srovnávat hned s jednou obcí, opodál Srbské Kamenice. V Srbské Kamenici, kde jsme nacházeli, aspoň tehdy, hospody, chaty a restaurace vždy plné, ale přesto pro vás dokázali najít místo, byli hospodští, aspoň se nám tak jevilo, stejného zrna. Jednou jsme právě zajeli asi deset kilometrů dál, kde hospody zely prázdnotou, a personál postával na sluníčku před nimi. Stačilo přehlédnout ceny na jídelních lístcích, a vše bylo vysvětleno. Byly takřka dvakrát tak vysoké. A postávající personál se ani nenamáhal nás pozdravit, natož nás nějak přimět k návštěvě.
      Ale není tu pěkně jen díky rozumným živnostníkům, je tu pěkné i okolí. A stojí za to, jím pěšky, po vlastních nohou procházet, aby nic neuniklo. Po řece Kamenici se pak vydat soutěskami, už nevím, jak se jmenují, až k Hřensku. Pískovcové sloupy kolem působí roztodivně, mají svá jména, ale každému připomínají něco jiného. Proto je dobré tam zajet, a nechat se unášet fantazií nejen svou, ale i průvodců a turistů, kteří tu byli kdysi dávno před námi, a pojmenovali si vše podle svého.

(Červen 2012)

My a země, kde se mluví německy

Vztahy

Motto: Jak to mezi námi vlastně bylo

      Vztahy mezi námi a těmi, kteří mluví německy, byly tak různorodé, že dávají možnost každému o nich říkat cokoli. I když se sejdou dva, s názory absolutně protichůdnými, každý z nich dokáže pravdu svého. Stačí jen dobře vybrat dobu, a v ní najde tisíce příkladů, potvrzujících jeho názor. Rozporuplnost je dána i našimi prapředky, kdy staří Germáni žili na našem území, a staří Slované zase naopak na jejich. Mockrát jsme se řezali jak kluci, nucení žít vedle sebe na dvorku. Většinou kvůli nápadu nějakého potentáta, aby zvětšil své území. Někdy jej rozšířil, jindy zase ne, ale vždy to odnesli poddaní, a to na obou stranách. Pokud se projede rychle dějinami, zjistí se, že jejich panovníci měli ty hloupé nápady vyrazit, ač nezváni, k sousedům na dvorek, častěji. Oni byli tím starším a větším klukem, bohužel, ale ne vždy také tím rozumnějším.
      První zprávy o obou jsou od starých Římanů nebo Byzantinců. Ti nás tehdy, a to jak Slovany, tak Germány, považovali za barbary, kterými se není potřeba zabývat. Snad jedině tehdy, když přešli jejich hranice, podívat se, jak to vypadá v civilizovaném světě, a případně si vzít něco na památku. Aby doma ženským dokázali, že se ve světě jen tak neflákali. Nutno přiznat větší úspěšnost v tomto směru Germánům, kteří nakonec obsadili i Řím, když se ženské chtěli do světa podívat také. Postupně potom vytvořili novou říši římskou skoro pro celou Evropu.
      V té době se už naučili psát i oni, tedy jejich kněží, a psali o tom, co se děje. Vlastně spíš o tom, jak by se podle nich mělo vše dít. Také už o nás, protože na rozdíl od Římanů rozlišovali Slovany na jednotlivé kmeny, mezi nimi i Čechy, Moravany a další. A podle těch kronik se už všichni mezi sebou prali.
      Nejprve se k nám cpali Frankové, kteří ovládali takřka všechny německé kmeny. Byli ochotni nás přivést k pravé víře, křesťanství. Pochopitelně takovou věc nemohli dělat zadarmo. Bylo i třeba dohlédnout, zda k této nové pravé víře se bývalí pohané kloní doopravdy. Našim předkům to bylo docela jedno. Nezáleželo, ke komu se modlit, a koho vzývat, aby pomohl. Jestli je to Perun nebo Bůh. Hlavně aby zařídil život a růst dobytka, a vzejití obilí. A také, aby kroupy neutloukly, voda nebo oheň nevzaly. Aby moc nemrzlo, a v létě aby slunce příliš nehřálo. Zkrátka chtěli po něm pohodu, pak zdraví, a jídlo. Nebylo toho mnoho, ani málo, co chtěli. Původně se o styk s bohy starali knížata, kterých bylo tehdy v Čechách požehnaně. Jenže najednou se museli starat i o jiné věci, a tak si k orodování u bohů zřídili nejprve žrece, a když je začali přesvědčovat Frankové, že jejich bůh je lepší, ponejvíce válkami, najímali si kněze. Aby nezůstal nikdo stranou, sebralo se všech čtrnáct knížátek, co tu bylo, a jeli do Řezna, kde se společně s manželkami, dětmi a družiníky nechali pokřtít.
      Divili se, proč je kolem toho taková sláva, když se vykoupali jeden po druhém v kádi, pak na ně promluvil kněz nesrozumitelnou řečí, a dostali každý nějaký dárek. Ale ze slušnosti, vždyť byli v cizině, se ničemu nedivili veřejně, a ničemu nevzpírali. Navíc byla i hostina, a tak se jim křest zalíbil, a rádi by jej opakovali častěji. Teprve, když jeli domů, a vydali se s nimi i kněží, sdělujíc jim cestou, co všechno jsou od teď povinni, přemýšleli, jestli udělali dobře. Nakonec, jak již bylo v Čechách zvykem i tehdy, mávli nad vším rukou, nějak bylo, nějak bude. Dávky a poplatky se přesunuly na poddané, kněží už jim dokázali vysvětlit, proč je to potřeba.
      Moravané byli díky Rostislavovi méně lehkomyslní. Nechali si poslat z Byzance dva bratry, bez toho, aby za ně museli Byzanci platit. Dokonce, stejně jako dřív, se mohli obracet k bohu vlastní řečí. To se ale vůbec nelíbilo Bavorům a Frankům, kteří tu pravou víru nabízeli dřív. Nešlo ani tak o tu řeč, spíš o vliv, o desátky, a tak se začalo válčit. Nejprve zkusili podle staré dobré zásady, rozděluj a vládni, rozeštvat knížata Rostislava s jeho synovcem Svatoplukem, kterému nabídli panovnické křeslo. Svatoplukovi se návrh nesmírně líbil, ale daleko méně se mu líbila podmínka závislosti na nich. A tak tahal pilku s každým chvilku, a mezitím rozšiřoval své území. Nakonec ale došel k poznání, že bude lepší se zase domluvit nějak s bavorským biskupem o církevních záležitostech, a nechal vyhnat Metodějovy následníky.
      Vše nasvědčovalo konsolidaci Moravy, a patrně bychom se i nyní tak nazývali, kdyby. Někdy na přelomu devátého a desátého staletí nastala osudná kdyby, což sice v historii neplatí, ale když už se tak stane, tak to všechno poznamená. Zemřel Svatopluk, to bylo první kdyby. České kmeny napadlo vyhánět ďábla belzebubem, a šly žadonit do Řezna, aby jim Bavoři pomohli se vysvobodit z moravské okupace. Nic lepšího nemohlo Bavory potkat, a v první chvíli, zalykaje se radostí, za tuto pomoc nic nechtěli. To bylo druhé kdyby. Přišla povodeň jak v roce 1997, což tenkrát byla pro Moravu potopa světa. To bylo třetí kdyby. Bavoři si pozvali na pomoc Maďary, a to bylo dalším kdyby.
      Celé desáté století se pak mezi sebou mlely jak kmeny, tak národy. Králové, knížata je vedli do jedné války za druhou, a přitom se mezi sebou vraždili, osočovali a zase prohlašovali za svaté, až se ke konci století jakž takž zkonsolidovali, aby mohl začít středověk. Německé kmeny se velmi volně sjednotily v římské říši, asi tak na území dnešního Německa a Rakouska. České a Moravské kmeny pod Přemyslovci daly dohromady české knížectví, a také království, přibližně, co jsou nyní, ale na chvíli i Slezsko, Malopolsko a kus Slovenska.
      Hned na počátku jedenáctého století se u nás všechno zepsulo. Po schopném dědovi a otci přišel přetrhdílo vnuk Boleslav III., který místo svému knížectví se věnoval honění svých bratrů. Nakonec ho jeho polský bratranec sesadil a českým knížetem ustanovil Vladivoje, snad svého bratra. Ten dokázal se akorát opíjet, navíc v opilosti, když ho bratr káral, napadlo ho pojistit si knížecí titul i jinde, a nechal si Čechy udělit králem Jindřichem II. v léno. Nic lepšího nemohlo krále potkat, a Němci od té doby prohlašovali, že Čechy patří k říši. Češi připomínají, že se to stalo leda v ožralosti. Němci pak vytáhnou statistiky, a tvrdí, co se týče piva, tak ta je u vás pořád. A tak se přehadovali až do Zlaté buly sicilské, potom do vydání zákonů o této věci Karlem IV. Pár let nato s námi nechtěli mít nic společného, až na nějakou tu křížovou výpravu, protože jsme byli kacíři. V té době se našim předkům zastesklo, že odtud Němci odešli nebo utekli, a tak se za nimi se zpěvem několikrát vydali. Účinky toho zpěvu byly tak děsivé, že se nakonec i s církví domluvily oba národy spolu na kompaktátech, a pár let žily celkem v klidu vedle sebe.
      Roku 1526 však české stavy napadlo, údajně za mnoho tisíc zlatých, zvolit králem Ferdinanda I. a spojit svůj osud s Rakouskem. Necelých sto let to celkem šlo, ale potom nastal tanec, který trval třicet let. Od něj pak se Čechy stále více stávaly částí Rakouska, ztrácejíc přitom jednu zemi za druhou, protože Habsburkové museli nějak platit své dluhy a válečné reparace, až v roce 1918 se za přispění velmocí dohodli o rozvodu. Netrvalo ani dvacet let, a Hitler Rakousko i nás začlenil do své tisícileté říše.
      Protože uměl jen německy, neptal se nás Čechů, jestli tam chceme být, ale pouze a jen německých usedlíků. Když uslyšel řízné Jawohl, nemohl nevyhovět. Tím skončila, jak se říká veškerá sranda. On totiž, na rozdíl od předešlých potentátů, se nespokojil jen s poplatky a daněmi, ale chtěl určovat, i kdo je člověk, a kdo ne, kdo má nárok na život, a kdo ne. Naštěstí tisíciletá říše trvala pro nás jen šest let, a pak jsme se zase rozešli, pouze ti, co v ní chtěli být už před válkou, tak nyní ať chtěli nebo nechtěli, museli do Německa.
      Od té doby tak nějak žijeme vedle sebe, celkem přijatelně. Asi nám nezbývá nic jiného, než na minulost zapomenout. Tvářit se, jako by nebyla. Tak jako dva dospělí lidé, kteří se sice jako malí kluci skoro každý den fackovali, ale když se za mnoho let ve stáří sejdou, vzpomínají jen na to, že jsou z jednoho hnízda, a ne na problémy, které mezi sebou měli. Snad se nám to povede.

Návštěva první

Cesta tam

Motto: Není Němec jako Němec

      Jednou jsme se rozhodli strávit dovolenou v Německu, tehdy ještě NDR. Výhodou naší cesty bylo, že jsme mohli využít rekreačního zařízení družebního závodu v NDR. Tedy vyjma cesty to bylo stejné, jako bychom se rekreovali doma, za několik stovek. Jejich zařízení byly tři chaty v obci Grosskoschen u Senftenbergského jezera, naše zařízení byla jedna velká chata na Pastvinách. My jezdili tam, oni jezdili k nám. Obojí jsme si mysleli, jak jsme na to vyzráli.
      Když nám ROH sdělilo pevný termín, začali jsme s přípravami. Opakováním nutných německých slovíček, dokupováním šatstva, obstaráním výjezdních doložek, zjištěním podrobností cesty a pobytu u kolegů, kteří tam již byli. Zamysleli jsme se nad vším, a udělali si plán, co tam kdy budeme dělat, co všechno navštívíme, s cílem nic nám nesmí uniknout, abychom jej po několika dnech pobytu rychle zahodili.
      Konečně přišel den odjezdu, Dojeli jsme do Prahy na Wilsonovo nádraží, odkud nám měl ve dvě hodiny v noci odjíždět vlak do NDR. V jednu hodinu bylo na nástupišti asi tolik lidí, jako když za války odváželi totálně nasazené na práci do Německa. Marně jsme si vyčítali, proč jsme nejeli na Smíchov, odkud byl vlak vypraven. Nyní bychom už to nestihli. Vlak k všeobecnému údivu přijel na čas. Dav se zavlnil, posunul až na kraj nástupiště, a nás potkalo štěstí, jaké má jen Honza v pohádkách. Přímo proti nám byly dvířka k nastupování. Vrhnuli jsme se do nich jak šelmy na kořist. A hned v prvním kupé byla čtyři místa, přesně pro naši rodinu. Usadili jsme se, uložili nad sebe zavazadla, a se zájmem sledovali cestující pobíhající kolem po chodbičce, marně hledající místo. Kluci hned usnuli, a vlak se vydal na sever.
      Chvíli po rozednění jsme dojeli do Děčína, kde přistoupila pasová a celní kontrola. Spokojila se s prohlášením, že k proclení nic nemáme, a vtiskla nám na doložku razítko. V Bad Schandau vystoupila, my pokračovali dál, až do Drážďan. Tady už jsme zažili první problémy. Věděli jsme, že musíme dojet až do Senftenbergu, ale nevěděli jsme, který je to směr, a už vůbec ne, na kterém nástupišti najdeme náš vlak. Šel jsem tedy na informace, které bývají na každém větším nádraží. Byly tam dvě slečny. V duchu jsem si několikrát přeříkal dotaz, aby vyzněl německy, a pak jsem je oslovil. Jedna pokývala hlavou, vzala jízdní řád, potom pohlédla na jiný seznam, aby mi naprosto nesrozumitelnou řečí něco oznámila. A tehdy jsem pochopil, proč se říká, „není Němec jako Němec“, v našem případě, „není Němka jako Němka“. Ono se v různých částech Německa také různě mluví. Až později jsem slyšel, že i dva Němci z různých koutů své vlasti těžko domluví.
      Nechápavě jsem na ni hleděl, a ona ochotně odpověď zopakovala. Dokonce daleko hlasitěji, ale o to méně srozumitelně. Pokrčil jsem rameny. Nadechla se a hlasem kaprála, vítajícího nováčky, zaječela, až sebou polovina cestujících na nádraží trhla. A já opět nic nevěděl. Vyhrkl jsem nešťastně a bez přípravy, „napište mi to, bitte“. Přikývla, z bloku vytrhla list papíru, a psala, kupodivu čitelně. Nástupiště, časy odjezdu a pak časy příjezdu. Řekl jsem, děkuji, ona k mému údivu prosím, a když jsem odcházel, dala se s kolegyní do řeči, patrně, jak jsou ti Češi hluší.
      Po nastoupení do vlaku, jsme zažili překvapení. Nejen, že byly vagony čisté. Byly ale i rozděleny na polovinu kuřáckou a nekuřáckou. Tak jak tomu bývalo i nás, ještě na počátku šedesátých let. Patrně tady asi na rozdíl proti nám, vagony uklízeli, a nevymlouvali se za znečištění kuřáky, jak u nás. Vlak dodržoval jízdní řád, a tak, když jsme vystoupili, řídíc se časem na papírku z informací, byli jsme skutečně v Senftenbergu. Našli jsme i autobus, a dojeli do Grosskoschenu. U správce vyzvedli klíče, on nás naložil do Trabanta, a dovezl k jedné ze tří chat.
      Chata měla předsíň, kuchyň, dva pokoje. V předsíni byla dvě kola, vedle stál složený stolek a křesla. V kuchyni bylo nejnutnější vybavení a nádobí, v pokojích palandy. Na pobyt v létě toho bylo až, až. Abych nezapomněl, byly tam i dvě skříně na šaty, boty a jiné věci. Asi sto padesát metrů byla pláž a jezero. Také stánky s občerstvením a za nimi restaurace. Na druhou stranu byla zastávka autobusu, a o něco dál, ve vsi, hospoda. A tak první, co nás napadlo, bylo převléknout se do plavek a vydat se na pláž a k jezeru. Píšu k jezeru, protože se mu říkalo jezero. Ve skutečnosti to byl zatopený obrovský povrchový důl na hnědé uhlí. Po uhlí už nebylo naštěstí ani zbla, a jezero mělo azurově modrou vodu. Dodnes nevím odkud a proč. Voda byla teplá, příjemná, a tak jsem i já do ní vlezl. Byli jsme na místě, a proč bychom si to také neužili. Koupali jsme se skoro každé ráno, a každý večer. Když kluci naléhali, tak i celý den.
      Mimo koupání se tu ještě dalo jet lodí. Parníčkem, ale už na naftu. Měl otevřenou palubu a zakrytou palubu. Právě ta otevřená tvořila střechu té zakryté, odkud se dalo hledět kolem jen okénky. Jezdíval, vlastně plul od naší pláže v Grosskoschenu do přístavu v Senftenbergu. Nazpět se dalo plout opět na parníku nebo jet autobusem. Záleželo na spěchu, parník jezdil v delších intervalech a pomaleji.
      První plavba nás udivila. Hned po nástupu a usednutí jsme s údivem zírali, jak řada starších žen se hrne na levobok, a vzhledem k součtu jejich vah se loď znatelně na levou stranu klonila, a kormidelník měl co dělat, aby udržel přímý kurz. Párkrát na dámy vykřikl, aby si šly sednout, ale vida marnost svých výzev, rval se raději se svým kormidlem než s těmito dámami. Najednou mezi nimi nastal ruch, začaly vykřikovat, chichotat se a ukazovat do dáli. Zvědavě jsme pohlédli tím směrem, a poznali, proč předtím ten boj o místo u zábradlí a odmítání výzev námořníka. Několik set metrů se tu táhla nudistická pláž, a pro tyto dámy, jak jsme později poznali, to bylo každodenní zpestření pobytu, a patrně i vzpomínka na časy již minulé. Bylo na co se koukat, a člověk si trpce uvědomil, že nezabalení dalekohledu sebou, protože na co bychom jej tu měli, když nejedeme na hory, nebyla zrovna nejlepší myšlenka.

Výlety

Motto: Sasko nebo Lužice

      Nevěděli jsme, zda jsme v Sasku nebo v Lužici. Ono se to tam někde dělilo, ale nikdo nevěděl přesně kde. Administrativně se jednalo o spolkový stát Sasko. A tak jsme si vzpomínali z dějepisu, kde asi ta hranice je, a kterých šest měst tvořilo šestiměstí. Bez výsledku samozřejmě. Přesto jsme chtěli někam jet, a šli k mapě okolí. Záběr měla takřka na celé Sasko. Náš výběr padl na Senftenberg. Byly k tomu tři důvody. Byla k němu nejkratší a přímá cesta autobusem. Byl družebním městem našeho Žamberka. Rozbili jsme konvičku na čaj, a bylo tu nepsaným zvykem, kdo rozbije něco z nádobí, tak totéž nebo podobné koupí, a dá místo něho. Doufali jsme, že v Senftenbergu bude prodejna, něco jako domácí potřeby, a konvičku tu budou mít. Skutečně tu prodejna byla. Ale ani po dlouhém hledání jsme konvičku nenašli.
      Tak jsme se obrátili na jednu z prodavaček a naší němčinou jsme na ní požadovali, „kleine Kanne, bitte“.
      Překvapeně se k nám otočila, a vyrazila ze sebe, „Was“.
      Opakovali jsme náš požadavek. Usmála se, pokývala hlavou, a odběhla, aby se obratem vrátila s malou konvičkou, plechovou na zalévání kytek.
      „Nein, nein“, vyhrkli jsme.
      Opět pokývala hlavou, a přinesla ještě menší. Když jsme znovu odmítali, opakujíce svůj požadavek, nejistě nám přinesla o něco větší. Po zjištění, že nám nevyhověla, mávnula rezolutně rukou, abychom šli s ní, a dovedla nás do skladu, kde na polici byla řada konví, všech velikostí a barev, a naznačila nám, ať si vybereme.
      Mohli jsme si hlavy ukroutit, až někdo z nás měl spásný nápad, a vyrazil ze sebe, „kleine Kanne an Tee“.
      Opakovala si vše udiveně, a najednou se rozzářila, a vyrazila ze sebe něco, co znělo jako, „ja, ja, kénlajn“.
      Přesto, že jsme vrtěli záporně hlavama, nenechala se už svést z nastoupené cesty, a položila jen otázku: Glas?, Porzellan?
      Na porcelán jsme kývli, věděli jsme, o co se jedná, a naše přání bylo vyplněno.
      Pak jsme se vydali do města. Nic, co by nás ohromilo, jsme nenašli, a tak jsme skončili v muzeu, k překvapení tamních zaměstnanců. Ti totiž nečekali od turistů z Čech naprosto žádný zájem. Nastal problém s placením. Ani oni, ani my jsme neměli potřebné množství drobných. Nakonec jsme koupili klukům odznáčky, po nichž netoužili, a pokladní muzea nám odpustila necelou marku, o které součet cen vstupenek a odznáčků převyšoval mince, které jsme dali dohromady.
      Muzeum bylo zaměřeno na blízké okolí. Jak jeho historii, tak i přírodu a činnost lidí v jednotlivých obdobích. Také tam v oddělení zvířat byl vycpaný jezevec, náš krajan, neboť jak jsme si přečetli, byl darován ze Žamberka. Několik mapek nám ukazovalo ústup Lužických Srbů, kteří zde kdysi žili. Bylo tu hodně modelů, ukazujících práci v hnědouhelných dolech, protože podloží kolem bylo samé hnědé uhlí. Viděli jsme i jak tu probíhal nástup Hitlera k moci, a to na seznamech popravených nebo ubitých, zdejších Němců. Jejich počet se v každém roce snižoval, jak se Nacistům dařilo zastrašovat ty živé. Pak už byli uváděni padlí ve válce, včetně fotografií. Nebyl to příliš přitažlivý pohled, a řada jich si s Náci užila jak ostatní národy.
      Další výlet byl do Hoyerswerdy. Tedy do Lužice. Z autobusu jsme viděli, pro nás neobvyklou rovinu, ať jsme projížděli lesy nebo poli. Ve městě jsme zamířili na náměstí. Tedy na náměstí ve staré části města. Připadali jsme si jak v některém z městeček na jihu Čech. Úzké, dlážděné uličky. Nízké domky s vysokými a také špičatými střechami, pokrytými červenými taškami. Malá okénka s pískovcovou obrubou. Na náměstí radnice, s hospodou v přízemí, nebo spíš v suterénu. V ní dřevěný nábytek. Uprostřed náměstí kašna.
      Obchody, stejně i jak úřady, tu byly s nápisy ve dvou jazycích. Němčině a také, nevím správný název, píšu lužické srbštině. Připomínala polštinu. Ceny, pokud je lze srovnávat podle kurzu, tehdy jedna marka za tři koruny, byly takřka stejné jak u nás. Jen knihy tu byly skoro třikrát dražší, ale průmyslové zboží zase levnější, i když ne třikrát, ale dost podstatně. V restauracích bylo také o něco dráž, zejména pivo. Koupil jsem si tu soubor starých map, který jsem u nás neviděl. Také jsme nakoupili nějaké dárky pro rodinu. Problém jsme měli pouze s nákupem doutníků. Nevěděli jsme, jak se nazývají v němčině. A tak jsme se snažili různými posunky, úděsným slovním spojením, že chceme grosse, aber grosse zigarette, naznačit paní prodavačce, co po ní vlastně žádáme. Zamyslela se nad naší opičárnou, a zeptala se, „die Zigarre?“.
      „Nein, nein Zigarrete“, volali jsme, a znovu ukazovali. Nechala nás provádět naši pantomimu, a z regálu brala jednotlivé druhy zboží, a ukazovala je. Doutníky vzala, až jako třetí nabídku, aby nás nevyplašila, a my s úlevou přikývli. Byla nejen zdatnou obchodnicí, ale i dobrým psychologem.
      Poslední výlet jsme si udělali do Drážďan. Jak se říká Florencie na Labi. K našemu údivu nám tu řeka Labe připadala daleko menší než v Děčíně, ač by tomu mělo být zcela naopak. Jako první jsme šli do Zwingru, podívat se do obrazárny. Zařadili jsme se do fronty, v které jsme postupovali krok za krokem, až jsme se asi za hodinu také dostali dovnitř.
      První, čeho jsme si všimli, bylo neskutečné množství zbraní, tzv. studených. Různé šavle, kordy, rapíry neskutečně tenké, že připomínaly spíš hračky než nebezpečné nástroje na zabíjení. Rovněž zbraně horké, pistole a muškety. A za nimi medaile, jež dostávali ti, kteří těmito zbraněmi nejlépe vládli. Pak šperky, nádoby, porcelán, vždyť je to jen malý kousek od Míšně.
      Na konci obrazárna, tedy na konci pro nás. Nevíme dosud, zda jsme tehdy muzeem postupovali správně, ale procházeli jsme jej, jak nás napadlo. Na konci pak perla této sbírky Sixtinská madona od Raffaela. Musím přiznat, že jsem byl zklamán. Nevím proč, ale tolik bylo o tomto obraze napsáno. Jak o jeho osudech, tak o jeho působení na diváka, že člověk očekával něco jako úder bleskem. Ale ten se nedostavil. Možná nemám potřebné umělecké cítění, nedokážu vnímat vše, co chtěl malíř vyjádřit. Snad i kontraproduktivně působí, že tento obraz je všude možně reprodukován, a člověk se jím stává přesycen. Možná také, že mě po tom čekání a chození bolely nohy, a na nic jiného jsem už neměl myšlenky. A tak místo matky s dítětem mě na obraze nejvíce zaujali dva andílci, úplně dole. Jeden prsty u pusy, ne-li přímo v puse, a v očích obou je vidět pocit, proboha, kde jsme se to ocitli? Dva malí kluci mezi tak důležitými lidmi. Teprve pak jsem si sám pro sebe uznal Raffaela Santi za velikého malíře.
      Po prohlídce Zwingeru jsme zamířili do středu Drážďan na oběd. Byli jsme unaveni, sotva jsme táhli nohy za sebou. Později jsme se dozvěděli, že se jednalo o den, kdy byla naměřena nejvyšší teplota toho léta. Což jsme ovšem předem nevěděli. A tak jsme zašli do restaurace. Šťastni, že sedíme, jsme si vybrali jídlo a pití. Bylo nám pak přineseno nejen vybrané, ale kupodivu i několik salátů, které jsme si nevybrali. Když jsme je striktně odmítli, číšník je s úsměvem odnesl, a i my jsme se usmáli, že je nám nevnucuje a netvrdí, že jsou součástí objednaného jídla. Úsměv nás přešel, jakmile jsme nahlédli do přineseného účtu. Dali nám čas si jej prohlédnout. Nikdo nad námi nestál a nervózně nepoklepával tužkou, aby tak dával najevo, jak ho zdržujeme. Ale na účtu byly saláty zaneseny v celkové ceně asi 24 marek. Podivil jsem se, ukázal na příslušnou řádku s tím, že jsme si je neobjednali, ani nevzali. Vrchní se podivil rovněž a řekl eine moment, bitte, vzal účet a hnal se kamsi dozadu. Za chvíli se vracel, nejen sám, ale i s číšníkem, který nás obsluhoval, a ještě s nějakým pánem v civilu. První, co nás napadlo, že si na nás přivedli policii. Nebylo tomu tak, byl to provozní, a spolu se zbývajícími se nám přišli omluvit za nedopatření, ke kterému došlo nesprávným vyúčtováním. Vzájemně jsme se ujistili, že nyní je již všechno úplně v pořádku, a rozešli se. Kupodivu, zde to šlo. U podobných případů v Československu, ale i v USA to nešlo.
      Po prohlédnutí rozbombardované části starého města, jsme šli na nádraží. Byli jsme tam asi dvacet minut před odjezdem vlaku. Služba nás ujistila, že na nástupiště, kde jsme stáli, přijede opravdu vlak do Senftenbergu. Asi pět minut před odjezdem, vlak přijel. Nastoupili jsme, a za dvě minuty se rozjeli. Připadalo nám to podivné, protože jak říkal můj strýc, ajznboňák, vlak může mít pouze zpoždění, zrychlení nesmí mít nikdy. Začali jsme se vyptávat, zda tento vlak jede skutečně tam, kam jsme chtěli. Několik lidí pokrčilo rameny, jeden váhavě přikývnul, až najednou jedna paní vyjekla, že tento vlak jede do Míšně, ten náš jede až za tři minuty. Kolem nás se strhla vřava. Lidé se dohadovali, co s námi. Nakonec nám jeden pán pečlivou němčinou řekl, abychom na prvním nádraží, které bylo ještě v Drážďanech, vystoupili, tramvají se zase vrátili na hlavní nádraží, a určitě nám nějaký vlak ještě pojede. Učinili jsme tak, a vlak skutečně jel. Ovšem nejel už autobus do Grosskoschenu, ale všude tu byly cedule nabízející taxi, a tak jsme jej zavolali. Tak jsme tento den poznali daleko více, než jsme původně chtěli.

Jídlo

Motto: Sice, nejen jídlem je člověk živ, ale bez něj to rozhodně nejde

      Jídlo jsme řešili různě. Díky velkým vedrům, někdy také vůbec ne, protože byla jen žízeň. Je štěstím pro Středoevropany, že jejich kuchyně jsou si velmi podobné. Tedy, ne tak úplně úpravou, ale chutí a použitými surovinami. Asi je to způsobeno stejnými plodinami, které se tu všude pěstují a také migrací lidí. Jsou jen některé odlišnosti, jež vnímáme se zvědavostí a zájmem, nebo rozhodnutím, tak toto už nikdy. Právě tady v Německu jsem zanevřel na vařené okurky, které byly součástí jídelníčku. Mně prostě nechutnají. A to ani u znojemské pečeně. Samozřejmě jako první jídlo, které jsem si dal v restauraci na pláži, bylo maso na okurkách. Od té doby jsem vždy na jídelníčku pečlivě vybíral, abych nedostal repete.
      Snídaně jsme všechny absolvovali na chatce. Byla na to vybavená, a tak stačilo ráno dojít pro nějaké pečivo, uvařit čaj, kávu, kakao, co kdo chtěl. Také nám, nevím už kdo, doporučil koupit si bílou kávu v prášku. Od té doby jsem zanevřel na všechny podobné nápoje. Přes poledne jsme stravování řešili podle situace. Většinou jen svačinou, zejména když jsme se byli koupat, a považovali jsme za nesmyslné se otírat, převlékat, někam jít, a potom zase nazpátek k vodě. Pokud jsme byli na výletě, tak v restauraci. Ceny byly přibližně stejné jak u nás.
      Večeře buď uzeninami. Němci je mají jiné než my, ale dobré, a tak jsme si jich dosyta užívali. Také se někdy dělala večeře na chatě, když dostal někdo chuť na něco, co zde nebylo, anebo se nikomu nikam nechtělo jít.
      Hodně jsme chodívali do Grosskoschenu, kde byla hospoda. Nikoli restaurace, či snad bar, ale hospoda, tady Gasthof. Tedy ani knajpa, ani hostinec, ale stejná jako je u nás na každé větší vesnici. Dřevěné stoly, kolem židle, u stěny lavice, u dveří výčepní pult. Točené pivo, pět šest studených jídel a pět šest teplých hotových jídel, jeden dva deserty. Ceny mírné, obsluha vzorná. Jediné rozdíly proti Čechám, byly vlastně dva. Hospodský nosil velkou zástěru, a na výčepním pultě nebyla stolice jak u nás do T, kde jsou pípy v rozestupech seřazeny vedle sebe, ale byla kulatá, kde jsou pípy namačkány vedle sebe.
      U stolů sedí místní strejci, a nadávají patrně také na všechno jak u nás. Nám sotva věnovali pozornost první den, kdy se zeptali, odkud jsme, a kde jsme tady. Po obšírné odpovědi, omezené naší znalostí němčiny, že s Československa a tady jsme u jezera, pokývali hlavami, prohodili, že sem jezdí lidi odvšad, a dál se věnovali svým problémům.
      Měli jsme tu pouze dva problémy. Oba zaviněné neznalostí němčiny. První vyřešil za nás jeden z místních štamgastů. Když slyšel, jak toužím po játrech a stěžuji si, že je nemohu najít ve slovníku, vstal, a perfektní češtinou nám pověděl, že játra se řeknou německy „die Leber“, a pro jistotu nám to ještě napsal na lístek, abychom věděli pro příště. Potom je nám všem objednal játra, maje za to, že po nich toužíme všichni. Netoužili jsme, tedy ostatní ne, ale vděčni za ochotu a pomoc, se celá rodina usmívala a děkovala, i když játra jím prakticky s chutí jen já. Tak jsme aspoň něco udělali pro smíření našich národů, a za nabízenou pomoc jsme se odvděčili, i když jsem ji využil jen já, tedy vzhledem k našemu počtu, čtvrtina.
      Po druhé jsme se už domlouvali tiše, maje strach z přemíry ochoty. Mladší syn si nemohl pořád vybrat z toho, co jsme dokázali přelouskat a pochopit z jídel, která byla na jídelníčku napsaná. Hospodský se přišel už asi po třetí zeptat, a on pořád nic. Naše nervozita stoupala, a přesvědčovali jsme ho o každém z napsaných jídel, jak jsou dobrá, a co by jinde děti za to daly, kdyby je aspoň jednou v životě mohly jíst. Obvyklé bláboly rodičů a staršího sourozence. Předstírali jsme, jak nám náramně chutnalo, co jsme jedli, a přemlouvali ho, aby si vybral něco z toho. Bohužel ve svých čtyřech létech měl ještě neotupené smysly, a naši přetvářku prohlédl. Potom uchopil jídelní lístek sám, a pečlivě si jej prohlížel. Z jakého důvodu nevíme. Nejen, že až na několik pozdravů neuměl vůbec německy, ale dosud neuměl ani číst a psát. Po chvíli položil lístek na stůl, a palcem ukazoval, co si přeje. Bylo tam napsáno Eis, patrně se mu zalíbil nejkratší název, který tam existoval. Manželka se ptala, co to je. Asi jsou to vajíčka, řekl jsem, opomíjejíc, že tam není napsáno Eies, ale jen Eis. A tak jsme hned s ulehčením souhlasili, a objednali. Jeho nadšení, když mu vybrané přinesli, neznalo mezí, byla to zmrzlina. Dokonce troje. Vanilková, jahodová a čokoládová. Museli jsme objednat i staršímu, a od té doby ještě několikrát.
      Naštěstí se už blížil konec naši dovolené, a tak jsme sháněli jídlo a pití na cestu. Po dlouhém přemýšlení a rozpravách, co je nejvhodnější, co v teple vydrží. Jak dlouho pojedeme, jsme si vybrali totéž, co jsme měli na cestu z domova sem. Nějaké pečivo a k tomu sýry a uzeniny. Pár minerálek a džusů, a naše dovolená mohla skončit. Ještě jsme si koupili místenky, abychom nemuseli bojovat o sedadla, a správce nás odvezl do Senftenberga na první ranní vlak.

Návrat

Motto: Kdo se ptá, nejen, že se něco dozví, ale někdy si i ublíží

      V Drážďanech jsme při přestupování vyhledali vagon, kam jsme měli místenky a šťastně usedli. Do Čech to bylo kousek, pak větší kus do Prahy, a nejdelší z Prahy do Letohradu. Sotva jsme usedli, začali jsme vyplňovat celní a dovozní prohlášení na výjezdní doložce. Nutno říci, že nejen vyplňovali státem požadované údaje všichni, ale všichni se také radili, jak a co tam napsat. Ač tam bylo výrazným písmem, hned na první straně uvedeno, co všechno hrozí při zamlčování nebo falšování údajů, tak se nikdo touto hrozbou nezaobíral. Naopak, všichni se hlasitě radili, co uvádět, a co ne, Vyptávali se druhých, jaké jsou povolené limity zboží osvobozeného od cla, a potom tyto limity uváděli na svá prohlášení. Slabší povahy se přezouvali do bot, které v Německu zakoupili. Nějaká paní zastrčila záclony pod kufry, a vykřikovala, že ji nikdo nedonutí se k nim přiznat, pokud se na ně přijde. Všichni byli Čechoslováci, a tak nikomu ani na chvíli nenapadlo, brát předpisy vážně, natož se jimi řídit. Nikdo také nepřemýšlel o tom, zda mezi námi není celník nebo policista v civilu, popřípadě nějaký udavač.
      Jedinou výjimkou byl starší pán, podle mluvy z Ostravy, nebo někde z jejího okolí. Po vyplnění prohlášení, chodil od jednoho k druhému, seznámil ho nejprve se vším, co veze pro vnoučata a široce rozvětvenou rodinu. Potom ukázal prohlášení, a ptal se, zda tam nemá raději všechno ještě dopsat. Odpověď všech byla jednoznačná, ať ho to ani nenapadne, clo by dosáhnulo netušené výše, a ještě by mu patrně některé věci sebrali. Jak nás všechny ve vagonu obešel poprvé, začal s druhým kolem. V jeho dokončení mu zabránil příjezd do Bad Schandau, kde nastupovala naše celní a pasová kontrola, aby než přijedeme do Děčína, splnila svou povinnost.
      Byli to tři muži v uniformách s otrávenými výrazy, na kterých se pokoušely vyloudit profesionální úsměv. Sotva se vlak rozjel, zavolali, abychom si sedli do svých kupé, a každý si připravil vyplněnou výjezdní doložku, a předal jim ji, když dojdou ke kupé. Pak šli ode dveří ke dveřím, spokojeni, že jim lidé stanovený tiskopis podávají, a oni vše pohodlně do Děčína stihnou. Dvakrát se zastavili, že někdo z cestujících neuvedl na doložce datum nebo se nepodepsal, a v klidu se blížili na druhou stranu, neboť jak jsme míjeli Hřensko, byli už za polovinou.
      Tam na ně vystartoval stařík, kterého už dávno minuli, neboť seděl v druhém kupé od dveří, kterými nastoupili. „Hej, halo, mám vám ukázat kufr?“, zavolal pronikavě.
      Všichni tři úředníci na něj hleděli jak na zjevení. Asi se jim stalo poprvé ve službě, aby, kdo je již odbaven se dožadoval prohlídky. Pak pohlédli unaveně na sebe, s tím známým výrazem, to ten den pěkně začíná, protože jsme byli první příhraniční vlak. Pokrčili rameny a udělali krok k následujícímu kupé. Mezitím je stařík doběhnul a svou otázku opakoval. Celý vagon ztichl, očekávaje, co se bude dít.
      „Pokud vás nevyzveme, tak nemusíte nic ukazovat. A my jsme vás nevyzvali“, se konečně vyslovil jeden z celníků. Lidé ve vagonu si oddechli, že to zasvištělo, jako by vlak vjížděl do tunelu. Celník se dědka elegantně zbavil, a přitom si nezadal. Ovšem dědek nic nepochopil, a znovu opakoval svůj dotaz. Celník zvýšeným hlasem znova svou odpověď, a dědek se rozčílil.
      „Já se vás slušně ptám, jestli mám ukázat kufr. Tak na mně neřvete a nepleťte sem něco o vyzvání a nevyzvání, a řekněte mi jasně, zda kufr chcete vidět nebo ne.“
      Úředníci ztuhnuli, a pohraničník požádal o občanský průkaz. Když dědek si pro něj šel do kupé, všichni tři šli s ním, pomohli mu vzít všechna zavazadla, a v Děčíně s ním vystoupili. Většina z nás se namačkala u oken, a pozorovala tu skupinu, kde dědek vyřvával o buzeraci, a že mu ujede vlak do Ostravy. Většina přihlížejících mu přála, aby mu ujely i další vlaky, a litovali, což je v Čechách naprosto neobvyklé, státní úředníky, jak někdy mají těžkou službu. A tak skončila naše návštěva, a to první i poslední v Německu.

Letmo v Rakousku

Služebně a hned dvakrát

Motto: Cesta plná překvapení

      Žijí v Rakousku Němci nebo Rakušané? Nevím. Je to asi stejná otázka, jako zda kolem Klenčí žijí Češi nebo Chodové, či mezi Olomoucí a Prostějovem jsou Moravané nebo Hanáci. Otázky bez odpovědi. Pokud se neptáme někoho, kdo je zarytý etnograf, filolog nebo nacionalista. Ti nám dokážou snést tisíce důvodů pro některý z názorů. A tak se spokojme s tím, že Rakousko patří mezi německy mluvící země. Kdysi to byla Východní marka, a od místopisného názvu pak vzniklo i jeho skutečné jméno. Přitom k Rakušanům, jako takovým máme lepší vztah než k Němcům. Ale zase ne tolik jako třeba k německy mluvícím Švýcarům, pokud bereme v potaz jen německy mluvící země.
      Proč? Probíráme-li dějiny, měli jsme s nimi stejné problémy, ne-li větší než s Němci. Až na jednu výjimku, Hitlerovo Německo. Ale, cožpak Hitler nebyl Rakušan svým původem? Nebo pokud vezmeme v potaz Hindenburga, který si ve své senilitě pletl jeho rodiště v Braunau am Inn v Rakousku s českým Broumovem, a nazýval Hitlera českým kaprálem, tak byl dokonce českým Němcem. Možná proto, že Rakousko je země přibližně stejně veliká jak my. Nebo že nejsou tak protivně důslední jak Němci v Německu, ale dost nám podobní. Možná proto, že hned po válce nám pomohli se stát mistry světa v hokeji. Zase by se dalo procházet množstvím důvodů, ale asi bude lepší se tím nezabývat, a smířit se s tím, že tomu tak prostě je.
      Počátkem devadesátých let jsme vyrazili do Rakouska, navazovat spolupráci ve výrobě. Jelo nás plné auto, protože v této době, krátce po převratu, jsme ještě byli navyklí šetřit. Všichni jsme byli zvědaví, a to úplně na všechno. Měli jsme možnost srovnávat skutečnost dosud nám popisovanou, ať už našimi nebo cizími médii, s vlastním pozorováním. Jako obvykle, pravda byla někde uprostřed.
      Hned na hranicích byl problém. Na autě nám chybělo označení CZ. Pochopitelně, auto jelo do ciziny poprvé. Předtím se cestovalo buď vlakem, nebo letadlem. Bylo pro nás štěstím, že zde měl stánek nějaký podnikavec, který si mimo jiné uvědomil tento nedostatek a cedulky tu prodával. Za hranicí jsme se rozhlíželi, zda si všimneme změny. Nezaznamenali jsme žádnou. Stejně jak u nás před hranicí, na levé straně les, a na pravé straně také les. Snad jediná změna byla v příkopech. Tady byly bez trávy, křoví a odpadků. Jak tvrdily zlé jazyky, ty odpadky vozily k nám, do našich příkopů, protože tady by s nimi policie nesmlouvavě zatočila. My jsme tehdy váhali, jak se k cizincům chovat. Co už je hrubost, a co ještě ne.
      V navštíveném podniku nastal další problém. Místo dosavadního tlumočníka, jsme vzali nového, který se vrátil z emigrace, zrovna z Rakouska. Bylo to v rámci výměny vedoucích a odborných pracovníků, jak je v Čechách po státních převratech vždy zvykem. Německy uměl, vždyť tu řadu let žil. Ale neznal technickou němčinu, byl tu prodavačem textilu. Úsilím nás všech se však podařilo i tento problém zdolat, za pomoci slovníku, a vysvětlování pojmů jakoby malému dítěti.
      Překvapilo nás, když bylo potřeba k jedné věci zavolat jejich technika. U nás by se asi účastnil celého jednání. Tady ho zavolali, nevyzvali ani, aby si sednul, podal jen žádanou informaci, a zase odešel. Rovněž vybavení jednací místnosti bylo účelné, jen co bylo nezbytně potřeba. Naše představy, vyvolané filmy, se nepotvrdily, bylo to stejné, jak u nás, až na obraz představitele státu. Podávána byla minerálka, káva a čaj.
      Po vyřešení záležitostí, kvůli kterým jsme přijeli, a do oběda zbývalo ještě dost času, zbyla chvíle na diskuzi. Noví představitelé našeho podniku, podlehli svatému nadšení a počali vysvětlovat jejich představitelům, kteří svůj celý život prožili v kapitalismu, jak má takový správný kapitalismus vypadat, a jak rychle jej dosáhneme privatizací a likvidací státního vlastnictví. Oni zdvořile naslouchali, přece jen jsme byli hosté, ale při posledních slovech se velmi ohleduplně snažili naznačit, že i v jejich státě, ač byl vždy pouze kapitalistickým, je více než třicet procent podniků ve vlastnictví států, a snažili se vysvětlit důvody proč. Jedním z důvodů byla potřeba státu mít majetek, aby mohl zajistit potřeby, které na státu leží. Rozhodně pak popřeli možnost tyto potřeby a nároky zabezpečit pouze daněmi. Naštěstí už byl čas na oběd, a tak bylo možné tuto diskuzi ukončit.
      Při odchodu se jeden z nás podivil velikému obrazu státníků, sedících kolem kulatého stolu, tedy hlavně tomu, že na onom obrazu byla sovětská vlajka a na čestném místě seděl Molotov, kdysi ministr zahraničí SSSR. Ptal se, proč ho tam vystavují, na tak čestném místě, dodávaje k tomu nějaký vtípek, obvyklý v Čechách. Odpovědí byl zaskočen nejen on, ale i my ostatní, protože jsme o tom nevěděli. „Vždyť on byl hlavním strůjcem naší neutrality, a tento obraz je ze zasedání o ní“. Ale neměli jsme důvod jim nevěřit, a oni nám lhát.
      Obědvali jsme v místní restauraci. Dřevěné byly stoly, židle, přepážky boxů, sloupy a nezakrývaná část krovů. K tomu zelené ubrusy a ubrousky. Jídelní lístky v imitaci kůže, Řada jídel, zejména desertů, tam byla i ve fotografii. Nějak jsem rezignoval na hledání a vybírání jídla, a poručil si smažený řízek. K mému údivu ho přinesli s rýží. Podíval jsem se znovu do jídelního lístku, a byl tam skutečně napsaný s rýží. Co se dalo dělat, pustil jsem se do toho, a byl jsem překvapený, že mi to chutnalo i tak. Někteří si ale stěžovali na tvrdé hovězí, na chuť však nikdo.
      Než jsme jeli domů, navštívili jsme ještě supermarket. Já v něm byl tehdy poprvé, a padl na mě z něj spíš strach než uspokojení z množství nabídky zboží. Člověk si tam připadal opuštěně. Nikde nikdo, ani zákazníci, ani personál, přišli jsme tam v mrtvou dobu. Jen osamocená paní pokladní. Člověk procházel mezi regály, a koukal se pořád na jedno a totéž zboží. Několik metrů řada krabic s moukou, pak s cukrem, dále cukrovinky a já nevím co ještě. A tak jsem rychle vybral, co přivézt komu domů, a s úlevou jsem prchal pryč.
      Druhá návštěva byla, jak říkáme my Češi, nemlich taková, jak ta první. Jen naši partneři byli o něco tvrdší, protože už nevím, kdo měl ten nápad jim vykládat, jak potřebujeme od Západu pomoc, a musíme se od nich učit. Tak s tím učením hned začali, že nic není ve světě zadarmo, a pomocnou ruku je třeba hledat jedině u svého ramene.

Skrz Německo do Francie

Dva dny kvůli EP

Motto: U dvou zakladatelů, z nichž přesto je každý jiný

      Podařilo se mi jet, bylo nás asi čtyřicet, podívat se na zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku. Vyrazili jsme autobusem brzy ráno, abychom co nejdříve přejeli hranici v Rozvadově, protože v Německu se naše cesta výrazně zpomalí. Ne snad kvůli jejich dálnicím, mají je lepší a vedou prakticky přes celé Německo. Ani ne kvůli předpisům, mají je stejné. Rozdíl je v tom, že Němci předpisy dodržují. Jejich policie totiž nekompromisně stíhá každého, u koho zjistí nedodržování přestávek v jízdě. Pokud si vzpomínám dobře, tak po třech hodinách to byla půlhodina a dalších třech hodinách se přestávka ještě prodlužovala.
      U nás po vydání nějakého předpisu vždy vypukne celonárodní diskuze. Zejména u předpisů dotýkajících se nějakým způsobem dopravy. Zúčastní se jí všichni, začínaje obvyklým výrokem, proboha, co si ti nahoře zase vymyslili. Tato diskuze je vedena i v médiích, kdy dostává slovo každý, kdo uvádí nějaký důvod, proč je ten předpis nesmyslný. Tak se dozvíme, proč nemůže platit omezení rychlosti pro rychlá auta, která by si pomalou jízdou mohla poškodit motor, nebo jakou šikanu provedli policisté řidiči, který odjel pár minut před ukončením přestávky, protože vezl kazící se zboží, a v tomto duchu se nakonec i začnou vyjadřovat politici, kteří o zákonu rozhodli, a stává se i že soudy hledají důvod jak předpis vysvětlit jinak než je. To německá policie má jednodušší, buď předpis platí, nebo neplatí.
      Ona i ta dálnice se u nich podřídila pořádku, i když je údajně o 30 % levnější než u nás. Ale jak jsme na ni vjeli, autobus přestal rachotit, natřásat se, zavazadla ležela v sítích, a nenadskakovala. Domluvili jsme se pohodlně mezi sebou, a cesta rychle ubíhala do první přestávky. Bylo jich několik, a až k večeru jsme dojeli k cíli naší cesty, vystoupili jsme a ubytovali se. Byl to Oberharmersbach, městečko v Německu, nedaleko hranic, protože tu bylo levněji než ve Francii.
      Hotel měl název Bären, a podle štítu jsme poznali, že jej tvoří komplex několika budov, kde byly pokoje a restaurace. Patřil nějaké rodině, jejíž všichni členové zde dělali, a teprve, když nestačili, najímali si další personál. I nejstarší dědeček aspoň obcházel hosty, a pohovořil s nimi, popřípadě jim něco málo i donesl. Na pokoji jsme byli dva, a mimo ložnice tam bylo ještě sociální zařízení včetně vany. Vybalili jsme, a šli do restaurace ve vedlejší budově. V ní vyhrávala kapela vší silou, takže nebylo slyšet vlastního slova. Sebrali jsme se raději a vyšli do pivnice v prvním patře, kde byla i televize, zrovna vysílající fotbal mezi, už nevím, o jaké kluby se jednalo, jen že to byli Němci a Italové.
      Přinesli nám pivo, které stálo 3,5 €. Po přepočtu dle kurzu na koruny, se nám protočily panenky, jak se říká. Mohli jsme si dovolit jen jedno pivo na každý poločas, a tak jsme vzdorovali číšnici, která se nám snažila vnutit další. Naštěstí si k našemu stolu přisedla skupina gymnasistů z Itálie, kvůli tomu fotbalu. Ti vynahradili obsluze naše šetření neustálými objednávkami něčeho, a tak jsme byli dalšího naléhání ušetřeni. I proto nám kluků přišlo líto, kdy Italové hrající doma v Miláně, nakonec zápas prohráli, přesto, že zpočátku vedli. Bujaré nadšení vystřídal smutek, jenž byl umocněn ještě příchodem jejich profesora. Jako většina profesorů dohlížel, aby se chovali slušně, což při jejich temperamentu ve spojení s fotbalem byl pro něj i pro ně úkol nadlidský. Při jeho příchodu okamžitě uhasili cigarety, ti, kteří si poručili pivo, předstírali, pokud již bylo přinesené, že se jedná o zapomenuté předešlými hosty. Těm, kterým ho kelnerka zrovna nesla, se náramně podivovali jejímu omylu, když si přece objednali nealkoholické nápoje. Personál na jejich hru přistoupil, a jak jsme poznali při placení, kluci svou štědrostí vše vynahradili.
      Druhý den ráno, pro nás přijela asistentka europoslance, která nám měla po celou dobu dělat průvodkyni. Nejprve jsme však posnídali. Všeho bylo dost, všechno bylo dobré. Setkali jsme se jen s jedinou závadou, a to dobou snídaně. Veškeré naléhání, aby byla podávána dřív, bylo marné. Pekař vozí pečivo až po sedmé hodině, zněla stereotypní odpověď, a tak jsme jedli až v půl osmé.
      Po snídani jsme vyrazili do Khelu, německého města na pravém břehu Rýnu, který je se Štrasburkem spojen mostem, a mají společnou městskou dopravu. V Khelu jsme zastavili kvůli paní asistence u hotelu, kde bydlela nejen ona, ale i personál a poslanci evropského parlamentu, když zasedají ve Štrasburku. Jediným, ale rozhodujícím důvodem je drahota ve Francii a pomyslná láce v Německu, což nám bylo jednak řečeno, a také jsme mohli tuto skutečnost poznat sami.
      Pak jsme přejeli most přes Rýn, který mě zklamal, protože jsem doufal spatřit veletok, a řeka tu nebyl ani tak široká jak Vltava v Praze. Kousek za mostem stála budova Evropského soudu pro lidská práva, a opodál budova Evropského parlamentu, který jsme měli navštívit. Obvyklý příběh státních budov, z dálky velmi imposantní, z blízka na řadě míst ošuntělé. Ale nezkoumali jsme to, prošli vstupním prostorem, odložili si v šatně, a potom zasedli v návštěvní místnosti, kde jsme byli postupně informováni o práci Evropského parlamentu a jeho zázemí. Nakonec nás navštívil poslanec EP Ing. Kohlíček, pod jehož záštitou se vše uskutečnilo, a seznámil s jeho činností.
      Nyní nám už nezbývalo, než vyjít na galerii zasedacího sálu, najít si číslo českého překladu, nasadit sluchátka, a sledovat zasedání. Bylo poněkud jiné, než jsme my zvyklí u našeho parlamentu. Europoslanci mají odměřený čas. Řídící schůze jim při vyvolání do diskuse, zároveň i stanoví, zda jeho příspěvek bude dlouhý minutu jednu, dvě, tři nebo čtyři. Na digitální tabuli je potom čas odměřován, a po jeho naplnění poslanec skončí. Jakým způsobem se délka stanoví, proč jeden jen minutu a druhý třeba čtyři, nevím. Nikde jsem zásady pro toto určení nenašel, a nebylo koho se už zeptat. A tak někteří poslanci si stačili pouze stoupnout, pozdravit shromáždění a předsedajícího, a nezbylo jim než zase usednout. Na jednu stranu to urychluje jednání, na druhou omezuje poslance. Marně přemýšlím, co je lepší. Asi za hodinu jsme se sebrali, a vyrazili každý zvlášť na prohlídku města. My šli společně s Pavlem pěšky, abychom co nejvíce viděli.
      Štrasburk je město staré dva tisíce let. Střídavě patřilo k Francii nebo Německu, tak jako celé Alsasko, jehož je hlavním městem. Původně zaujímalo ostrov mezi rameny řeky Ill, nyní se táhne až k Rýnu, kde je i hranice. Žila zde řada významných lidí, mě nejvíce zajímalo, kde bydlel Rouget, který zde složil Marseillaisu, tehdy tuším byla pojmenována jako pochod revolučních vojsk na Rýně. Samozřejmě jsem jeho bydliště nenašel. Nakonec jsem našel sochu, o které jsem si myslel, že je to on, ale byl to nějaký vévoda, který tu kdysi válčil.
      Snad kvůli těm změnám příslušnosti města, kdy jednou hranici mělo na východní straně a pak zase na západní straně, je tu takřka polovina ulic pojmenovaná po některém generálovi nebo maršálovi. V současnosti jsou to francouzští. Také místní tu výhradně mluví jen francouzsky. Zjistili jsme to, když jsme zabloudili, a snažili se zeptat na cestu. Pouze jedna slečna byla ochotna se domlouvat anglicky, ale sotva svůj návrh vyřkla, podívala se provinile na ji provázejícího mládence, který ostrým pohledem vzal chuť domlouvat se tímto jazykem i nám. A tak jsme bloudili dál, Ona je totiž ve Štrasburku změť ramen řek Rýna a Illu, a i jejich kanálů, které připadají turistovi takřka navlas stejné, a nelze se tedy podle nich řídit, jak jsme si původně mysleli.
      Přes všechny peripetie jsme se dostali na náměstí ke kostelu Naší paní, do středu města. Zde jsou nádherné staré gotické domy, a člověk má pocit obdobný pocitu, když je třeba na Malé Straně. Nestačí vnímat tu nádheru kolem. Dostali jsme také nápad, projet se vyhlídkovou lodí po místním kanálu. Když jsme zjistili cenu lístku, nápad nás přešel. Pak jsme si změnu rozhodnutí odůvodnili, že z hladiny přes stěny nábřeží kolem bychom stejně nic neviděli. Přišel čas nakoupit něco pro členy rodiny na památku. Když jsem viděl cenovku na panně v částce 350 euro, koupil jsem pro vnučku nakonec čokoládu při návratu v Německu. Stejně tak další suvenýr se smrskl nakonec na pohled, který přišel takřka na 40 korun. A tak jsme si pouze prohlíželi, a nakonec u autobusu učinili dotaz, kolik je tu průměrný příjem. Sdělení jeho výše nás ohromilo, protože běžní občané jej mají asi kolem 500 euro. Ovšem nežijí ve středu města.
      Večer jsme vyrazili domů, abychom přes noc projeli Německem, a s ranním úsvitem se vrátili do vlasti. Poznali jsme ji nejen podle času, slunce a nápisů, ale i toho, že nám zase zavazadla začal padat ze sítí, a do té doby tiše ševelící autobus se změnil v rachotící a třesoucí se příšeru, díky naším cestám, a zvýšené péči ŘSD za stále rostoucí poplatek nás řidičů, o ně. Ale doma je doma.

(březen 2012)

My a Polsko

Sousedé

Motto: Jako všichni sousedé

      S Polskem, respektive s Poláky, sousedíme od pradávna. Naše řeč si je velmi podobná, a pokud mluvíme pomalu, zřetelně, a hledáme vhodné výrazy, tak si rozumíme i bez tlumočníka. Asi proto si někdy nerozumíme vůbec, i s tlumočníkem. Jsme holt sousedé, a občas máme jeden nebo druhý zájem se tomu druhému podívat na dvorek. Tak nějak zapomínáme, že bychom se měli napřed nechat pozvat.
      Podle písemných pramenů začaly naše styky víc než dobře. Náš kníže Boleslav I, provdal svou dceru za knížete Polska Měška I. Protože Doubravka byla už postarší, dodal s ní i několik kněží, aby u sousedů také zavedli křesťanství. O dalším věnu není řečeno, respektive napsáno nic. Jen je zmínka, že později si tchán, není řečeno už proč, tak nějak ponechal dnešní Krakowsko, Kladsko, Slezsko a část Polska podél Tater až k Přemyšli. Asi chtěl ulehčit zeti vládu, aby toho neměl na sobě zpočátku moc.
      O pár let později navštívil Polsko i biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců, jak jsme si zvykli říkat. Ten křtil všechny, co nestačili pokřtít kněží, kteří sem přišli jako doprovod Doubravky. Nějak se přitom zapomněl zeptat, zda se jim to, jako pohanům líbí. Našli se i tací, kterým se křest vyloženě protivil. Zejména Prusové na severu Polska. Ale Vojtěch se nedal, a říkal si, když jih Polska u Tater mohl obsadit strýček Boleslav I. před třiceti lety, proč bych neměl já přivést k rozumu severní část u moře. Nějak mu ušel dost podstatný rozdíl mezi nimi, který se mu potom stal osudným. Strýček ten jih navštívil v čele obávaného vojska, a o svých rozhodnutích měl schopnost rychle každého přesvědčovat mečem. Jako první to zakusili, nějaký neznámý předák kmene, trpící svobodomyslností, a odpíral za svůj kmen stavět Boleslavovi I. hrad, tvrdíc, že to nebylo dosud zvykem, a že jsou muži svobodní. Ten s ním příliš dlouho o tom nediskutoval, a usekl mu hlavu. Ostatním v ten okamžik došlo, že na staré zvyky nelze spoléhat. Druhým byl bratr Václav, jenž projevil rozdílný názor na zahraniční politiku. Byl to poslední názor, který měl. Od té doby se ostatní snažili knížeti Boleslavovi I. vyhovět. Ovšem toto Vojtěch pominul, a vstoupil Prusům na rumové pole, aby jim dokázal, že jejich víra, kdo vstoupí na rumové pole nepozván, zahyne, je pověra. Bohužel pro Vojtěcha, Prusové dokázali jemu, že dosud to pověrou není, a jeho tělo a hlavu, od sebe oddělené pak prodali Polskému knížeti za stejnou váhu zlata.
      Ani ne tak za dlouho, po této nepříjemné události se rozhodl Polský kníže Boleslav Chrabrý navštívit rodinu v Čechách. Dědeček a strýček, kteří by ho patrně uvítali již na hranicích se stejným množstvím doprovodu, jaký měl on, už nežili. Bratranci se hádali mezi sebou, a na vítání neměli čas. A tak Boleslav Chrabrý nechal v Praze rok svého člověka, aby mu nějak setkání s bratranci zařídil. Ten však na místě určení objevil pivo a patrně slivovici, prameny jsou v tomto směru nedostatečné, a jak Češi zjistili, že pomalu nestačí vyrábět tyto nápoje jen pro potřebu tohoto vladaře, a na ně by nezbylo takřka nic, rychle se přestali hádat, a vyhnali ho. Jemu už to bylo ale jedno, protože se zároveň uchystal k smrti. Od té doby si připíjíme na zdraví.
      Asi tak za třicet let si vzpomněl Břetislav I. na prastarou zdvořilost, nezbytnost oplatit návštěvu, a rychle vyjel za příbuznými do Polska. Cestoval přes Hnězdno, kde se chtěl poklonit ostatkům dalšího příbuzného, sv. Vojtěcha. Tam dostal nápad, aby je vzal do Čech, a umožnil tak i svým poddaným projevit úctu světci. Aby vše mělo slavnostnější ráz, vyhlásil přitom první známý český zákoník a se světcem vzal i všechno, co se mohlo někdy hodit. Měl sice potom chvíli kvůli tomu s císařem i papežem trable, ale jak pochopil, že kdo chce brát, musí umět také dávat a najít si toho, komu se dávat vyplatí, došlo mezi všemi ke smíru.
      Dál se vztahy vyvíjely obdobně jak v prvních dvou stoletích přátelských a kulturních vzájemných styků. Někdy to byli Češi, jindy Poláci, co tahali za kratší konec. Občas se i spojili v jakousi personální unii. Toto škádlení skončilo v 16. století, vymřením Jageilonců, když několik stovek let předtím vymřeli Přemyslovci. Osudy obou dvou národů se pak braly dál samostatně, závisejíc na úplně jiných lidech. Čechy se staly nakonec součástí Rakouska, a Polsko, které bylo větší, i když ne zase tolik, jak se někteří Poláci domnívali, součástí hned tří států, Rakouska, Ruska a Pruska. Jestli, a jak dalece to Čechům a Polákům vadilo, již nevíme, nějak se jich na to zapomněli zeptat. Počátkem dvacátého století obnovily oba dva národy samostatnost, a až na menší přerušení, jsou samostatné dodnes, v těch mezích a rozsahu, jak takovou samostatnost chápou u středních států velmoci.
      Ve dvacátém století se Polsko a Čechy poškorpily dvakrát. Nejprve, po obnovení svých samostatných států u příležitosti skončení první světové války, se začaly přít o Těšínsko, respektive o jeho část. Polsko využilo doby, kdy ještě české legie nebyly doma z války, a obsadilo spornou část. Zároveň vojáci požádali starosty obsazených obcí, aby za obce podepsali připojení k Polsku. Což starostové ochotně učinili, majíc radost, že se puškami jen hrozilo, ale nestřílelo. A také z toho, že je jim dovoleno rozhodovat o hranicích státu, což v kterékoli zemi smí pouze panovník, jde-li o monarchii, nebo parlament, jde-li o republiku. V Praze se to české vládě příliš nelíbilo a protestovala, ale mimo sokolských hlídek neměla v té době žádné ozbrojené sbory, a tak byly i její protesty vnímány v těchto souvislostech.
      Poláci si pochvalovali, jaký to měli v říjnu 1918 dobrý nápad. Po Novém roce 1919 se legie začaly vracet z Francie, a rovnou je šoupli na Těšínsko, pod velením plukovníka Šnejdárka, bývalého důstojníka cizinecké legie. Ten, zvyklý na rozlohu Sahary, se i nyní rozjel ve velkém, a mimo osvobození Těšínska, obsadil i Polské Slezsko. Pak se vlády chvíli přehadovaly, a nakonec se všechno vrátilo do původních hranic.
      Poláky to ale nepřestalo mrzet, a tak, když Hitler nabízel výprodej Československa, byli mezi zájemci, a zase kousek zabrali. Opět to byl špatný nápad, protože si toho neužili ani rok, a Hitler spolkl i je. Potom, když se zbavili, stejně jak ostatní národy Hitlera a jeho Velkoněmecké říše, řekli si Češi s Poláky, že k případné změně hranic pro potřebu třeba stavby silnice nebo úpravy vodního toku, budou stačit geodeti a mezivládní komise. Zatím, tento, dosud nejlepší nápad, jim vydržel až dodnes, a doufejme, že už nikoho nenapadne na tom nic měnit.
      A tak se běžná sousedská rivalita změnila na normální sousedské vztahy, a přes hranice jezdí jen turisté, obchodníci a podobní lidé, za obapolného souhlasu.

Návštěva první

Den první

Motto: Člověk míní, Čedok mění

      Někdy na jaře v roce 1965 jsme se dozvěděli o nabídce Čedoku na třídenní návštěvu Polska autobusem. Asi třicet lidí se nás domluvilo o využití této nabídky. Cílem měl být Krakov s Wavelem. Solné doly ve Veličce. Osvětimský koncentrační tábor. Další den Katovice a Čenstochová s tamějším klášterem. Cena byla tenkrát asi 300 Kč za jednoho, a každý si navíc měl hradit jídlo.
      Konečně přišel den, kdy jsme měli vyrazit. Těšili jsme se hlavně na Krakov, který býval sídlem polských králů. Já ještě na Čenstochovou, a její klášter, který jsem si představoval podle Sienkiewicze, jak jej popsal ve svém románu Potopa, kdy ho dobývali Švédové. Autobus přijel na čas, a v něm nás uvítal průvodce, který jel za Čedok s námi, a měl nám jednak překládat a dále zařizovat vše potřebné. Jmenoval se Novický, a jeho polsky znějící jméno nám, okamžitě po představení, poskytovalo záruku, jak vše hladce a v pořádku proběhne. Usadili jsme se, a po několika minutách jízdy, jeden po druhém usnuli, nahrazujíc si tak včasné vstávání. Byli jsme vzbuzeni před Českým Těšínem, pasovou a celní kontrolou. Nechali si předložit občanské průkazy a výjezdní doložky, kam vtiskli razítko, a celník z dlouhé chvíle ukázal na jeden z kufrů, aby mu jej majitel otevřel. Než tak stačil učinit, dokončili razítkování, a celník mávnul rukou, a vystoupil s ostatními úředníky z autobusu. Náš spolucestující nadával, protože těžký kufr sundával zbytečně, a nyní jej musel zase vyzdvihovat na jeho místo v zavazadlové síti. Když se mu to konečně podařilo, jeho žena si vzpomněla, že je doba snídaně, a požádala manžela, aby jej opět sundal, protože tam měli jídlo. Padlo několik nepěkných slov, ale jimi všechno skončilo, a uháněli jsme ke Krakovu.
      Nastal čas prezentace zájezdu naším průvodcem, a zhostil se jí opravdu skvěle. Jako první nám oznámil, že jsme již v Polsku, které je naším sousedním státem. Jeho hlavním městem je Varšava, kam ale nejedeme, protože jedeme do Krakova, který ale hlavním městem není. Ovšem velkým městem je. Má půl, možná milion obyvatel, a je třetím největším městem Polska. Nám to však může být jedno, my je počítat nebudeme, zavtipkoval, a když se dočkal zdvořilého zachichtnutí, asi tří cestujících, pokračoval dál. V Krakově je Wavel, kdysi hrad polských králů, nyní je státní. Pod ním teče Visla nebo Odra, zkrátka jedna z těchto dvou polských řek. Nakonec se dozvíte všechno tam, ukončil vyčerpávající informaci.
      Byl opravdu mužem na svém místě. Po shora uvedeném zevrubném seznámení s kulturními zajímavostmi, které jeho vůbec nezajímaly, a z toho důvodu nevěděl, proč by měly zajímat nás, nás pečlivě informoval, co po nás budou chtít Poláci, a co po nich můžeme chtít my. Seznámil nás i s cenami zboží jak v korunách, tak i ve zlotých, a i přepočítacích kurzech, odlišných od kurzů uváděných bankou. Tyto informace nám pečlivě předával, dokud jsme se neocitnuli v Krakově na velkém náměstí, nebo také rynku. Tam, po zastavení autobusu, jako první vystoupil, volaje na nás název hotelu, kde jsme měli přespat, a kam za námi večer přijde, a ukazujíc nám paní, která nás měla provádět.
      Pro svou drobnou postavu zcela zmizela v záplavě trhovců, kde se ztratil i Novický, a po vystoupení se ztráceli i my. Trhovci obklopili autobus, a zaplavili nás jak lavina, aby nám nabízeli, a zase po nás požadovali všechno možné. Napsal jsem trhovci, protože jiný výraz mě nenapadl. Ale ať si nikdo pod tím nepředstavuje trhovce, jací jsou u nás. Tedy menší nebo větší stánek se střechou a pultem, kde mají vyložené zboží, někteří i ceduli s cenami. Tito měli pouze ruce, někteří kabelu, odkud zboží vytahovali, a zase schovávali. Maně jsem vzpomněl na svého dědu, kterému císař dopřál cestu do Haliče, jako vojákovi za první světové války. Ten zasněně a s velkým uznáním hovořil o tamějších obchodnících. Měli prkénko, na něm troje tkaničky, ti zámožnější ještě krém a kartáč na boty, a s tím obchodovali a dokázali uživit celou rodinu. Jak to dělali, nevím, říkal, ale vycházelo jim to. Já mám hospodu, pole, louky, les, přitom řezničím a dělám dohazovače, a vycházím jen tak, tak, a na dálku před nimi vždy smekl.
      To už jsme se prodrali zástupem k průvodkyni, která sice nebyla vidět, ale o to více byla slyšet. Seřadila nás, obešla s námi rynek a pak jsme se pustili k sídlu polských králů, Wawelu. Prošli impozantním opevněním, a cestou se dozvěděli, že tady někde u hradu byla roku 1364 založena nejstarší Slovanská univerzita. Namítali jsme, že tou byla přece Karlova roku 1348 v Praze. Paní se na nás s pochopením usmála, „to říkáte, vy, Češi. Ale Karlova univerzita byla až do Kutnohorského dekretu německá, a ten byl roku 1409“. Někteří jsme citovali ustavující listinu, že se jednalo o univerzitu pro obyvatele českého království. Když paní přisvědčila, že samozřejmě pro české království, předčasně jsme věřili v přijetí našeho názoru, než dodala, ale německá univerzita, čistě slovanská byla až polská založena tady. Prošli jsme hradem, ale s Hradčany jsme si jej srovnávali v duchu, každý pro sebe, abychom se nedozvěděli zase pro nás něco nepříjemného. Pomstili jsme se aspoň při odchodu poznámkou, proč se neuvádí, že jako hrad to zde založil vlastně český kníže Boleslav I. Paní málem v slzách odpověděla, že tu hrad byl založen již v 7. století jakýmsi mytickým Krakenem nebo tak nějak, a naše další připomínka, že i o Praze se vypráví, jak ji v 7. století založila Libuše, ji zbavila řeči. Mlčky nás, pohany, dovedla ke katedrále, a doporučila nám ji prohlédnout.
      Po jejím odchodu jsme si nepřipadali jak vítězi, ale jak kluci, dokazující, že jejich táta je o něco větší. Katedrála byla pěkná, jen nás udivila spousta otevřených dopisů, jež ležely u soch jednotlivých svatých. Český neznabožský nadhled jsem pozbyl po přečtení dvou z nich. V jednom prosila máma o uzdravení těžce nemocné dcery, v druhém o opatrování syna, který byl námořníkem. Další už jsem nečetl. Také jsme prohlédli hrobky polských králů, a vydali se k hotelu.
      Vyzvedli jsme klíče od pokoje, nalezli dveře s naším číslem, a otevřeli je. Tedy jen vlastně pootevřeli. Po rozevření skuliny široké asi padesát centimetrů, se dveře zarazily a nešly posunout dál. Zkusili jsme vše znovu, ale marně. Nezbylo mi než jít na recepci, a žádat o nápravu. Recepční nejprve projevil nedůvěru, pak úžas, a jak jsem stále trval na svém, že dveře nejdou otevřít, byl zcela ohromen. Vyšel zpoza svého stanoviště, a vydal se nahoru. Důstojně odemkl, a potom dveře otevřel na těch padesát centimetrů. Obrátil se k nám s údivem, proč jsme ho obtěžovali a naznačil dvojím zavřením a otevřením, že patrně pocházíme z krajů, kde jsou dveře buď jiné, nebo nejsou vůbec. Chvíli jsme se ho snažili přesvědčit, že očekáváme od dveří, aby se otevřely dokořán. Konečně pochopil naše hnidopišství, a vysvětlil nám, nemožnost takového očekávání, protože tomu brání postel, a nedostatek prostoru, aby se ona postel mohla dát dál od dveří. Úklonou se s námi rozloučil, a pokynem ruky naznačil, že se máme škvírou protáhnout dovnitř. Tehdy jsme to ještě dokázali.
      Vzápětí jsme lezli tím průzorem zase na chodbu, kam nás všechny svolal průvodce Čedoku, určený pro nás, pan Novický. Zeptal se, jak a co jsme nakoupili, zjevně potěšen, když mu někteří děkovali, jak dobře poradil. Potom pronesl návrh, abychom pozítří nejezdili do Čenstochové, protože to nestojí za to. Čas, pro ni určený, může každý z nás využít nákupem v Katovicích, a návštěvou zábavního centra, kde je plno pouťových atrakcí. Stejně je možné navštívit zde i ZOO. Protestoval jsem, těšil jsem se na Čenstochovou už aspoň deset let. A to od té doby, co jsem poprvé četl Potopu od Sienkiewicze, kde popisuje, jak tamější klášter udatně brání proti Švédům pan Kmitic, který byl v mých deseti letech jedním ze vzorů. Stál ve stejné řadě jako Rychlé šípy, Kuneš z Bělovic, jeden z táborských hejtmanů, Ivanhoe od Scota, Hrajnoha, věrný druh Jánošíka, Bohun, záporožský hejtman, tetička Drollová od Maye, syn pluku a mnoho dalších, o kterých jsem četl, nebo viděl ve filmu. Marně jsem uváděl důvody, zbytečně jsem poukazoval na plán cesty. Jak pan Novický naznačil, co všechno si lze v Katovicích užít a sehnat, byla drtivá většina pro Katovice. Dodnes ve mně vyvolávají aversi, i když za to oni nemohou.
      Potom jsme zašli na večeři do hotelové restaurace. Měli jsme jakousi koprovou polévku, a potom, jak je pro Čechy obvyklé všude v okolních zemích, smažený řízek s bramborem. Zde to bylo vylepšené, že řízek i brambory byly zasypány koprem. Proč, nikdo z nás nevěděl. Ale kopr nám dávali takřka ke všemu, vyjma zákusků. Po večeři jsme pomalu a složitě hovořili s nějakými polskými hosty. Jak je slovanským zvykem, nadávali jsme na všechno. Až jsme vyčerpali vlády, životní úroveň, tak jsme přešli ke sportu. Poláci tenkrát vyhráli skupinu B v hokeji, a postoupili tedy do skupiny A, a již se těšili, jak nám to příští rok na MS natřou. Samozřejmě jsme to považovali za pitomost, a dali jsme jim to znát. Když poznali v tomto bodě naší neústupnost, přešli k vodce vyborové, kterou považovali za nejlepší kořalku na světě. Protože jsme byli převážně z Moravy, poučili jsme je o slivovici. Bohužel jsme jim ji nebyli schopni nabídnout k ochutnání. Přesto, se sobě vlastním šarmem a citlivostí hostitelů k hostům byli ochotni uznat, že se vyrovná vodce vyborové, ale zubrovce, ani zdaleka. A tak jsme se trochu nevrle rozloučili, a šli spát, doufaje, že i v tomto stavu se protáhneme škvírou, kterou nám vymezí veřeje dveří. Podařilo se, a nabrali jsme tak sil na příští, programem nabitý den.

Den druhý

Motto: Místo poznávání shledáváme dojmy

      Ráno, po snídani, obložené talíře plus kopr a čaj, jsme vyrazili do Veliček. Rovnou do solného dolu. Sešli jsme někam hluboko do podzemí, po dřevěných schodech, které byly naštěstí v bezvadném pořádku, a vydali se na cestu sice důlní chodbou, ale upravenou pro turisty. Končila v obrovském solném sále. Zde se sůl, v záři reflektorů, třpytila jak diamanty. Němě jsme pohlíželi na tento nerost, jehož cena je podle pohádek nad zlato, a dávali jsme těm pohádkám za pravdu. Nikdo ani pořádně nevnímal hlas průvodce, zavalující nás technickými údaji. Od kdy se tu těží, kolik se tu kdy těžilo, kolik tu pracovalo lidí, atd. atd.. Jen jsme užasle hleděli na různé výtvory ze soli. Kaple, kříže, sochy, reliéfy, a už se nepamatujeme, co všechno tam bylo. Víme jen, jak jsme přecházeli očima z jednoho na druhé a potom i na třetí, a tak dál. Až jsme najednou stáli u výtahu, který nás vyvezl nahoru. O tom, co jsme viděli, jsme ještě pak vykládali v autobuse, pořád dokola. Každý si vzpomněl na něco jiného, a tak řeč o solném dole neustávala po celou cestu do Osvětimi. Tam, před výstupem z autobusu utichla, protože v tomto místě končí veškeré nadšení a údiv nad lidskou dovedností, neboť zde byla dokonale a neskonale zneužita,
      Člověk, který sem jede, poučen knihami, časopisy, pořady a vzpomínkami zdejších vězňů, očekává při vystoupení z autobusu, nápor strachu, hrůzy, která by měla na vás okamžitě dopadnout z toho, co se zde dělo. Kupodivu nic z toho se nestane. Po vystoupení na parkovišti, vidíte shluk oplocených budov, připomínajících dělnické ubytovny u nějaké továrny. Ten první dojem je umocněn nápisem nad vstupní branou „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje).
      A tak jsme uklidněni vstoupili do tábora s paní průvodkyní. Náš počáteční klid rychle mizel, sotva jsme vešli do prvních baráků, a za sklem jsme viděli nejen fotografie, ale daleko tíživěji působily kupy ostříhaných vlasů naházených za sklem v místnosti, jež byly určeny k dalšímu zpracování. Potom to byla vitrína tisíců brýlí různých tvarů, velikostí, dioptrií, kostěných, kovových a kdoví jakých ještě, opět určených k dalšímu užití. Pak najednou hromada zubních protéz s dírami po vytrhaných zlatých zubech, které po úpravě se opět nějakým způsobem využily. Dětské čepičky, nočníky, šálky, rukavice s vyšitými monogramy, školní aktovky. Vše v tisících kusech, bez ladu a skladu. Tady už vůbec neplatilo, z prachu jsi pošel a v prach se obrátíš. Ale jen jediné, člověk je také surovinou, pokud se narodil v nesprávné rodině, a jako takový se musí vyplatit i po zavraždění. A potom to byly ubikace, nekonečné řady paland. Na těch se ne tísnili, ale byli poskládáni lidé, dokud byli schopni ještě pracovat a přispět tak opravdu už doslova z posledních sil k vítězství Velkoněmecké říše. A za nimi betonové kobky, kde nelze sedět, ležet, ani stát. Jen být v jakési pokrčené poloze, a odpykávat si tu trest.
      A přece, když jsem mluvil s jedním známým, který tu byl necelý rok, tak se jen ušklíbl otázce, jaké to tam skutečně bylo. „Já už ani nevím, mě sotva stačili vytetovat číslo, a už nás osvobodili Rusové.“ Měl štěstí, nebo mu přála šťastná náhoda? Nevěděl, a ani nechtěl vědět, proč on přežil a jiní ne. On totiž nemohl nikdy najít důvod svého návratu z továrny na smrt. Kde ke smrti bylo tak blízko. Stačilo se jen znelíbit někomu z nadlidí, a někdy jen stačilo, aby si vás ten, kdo rozhodoval o životě a smrti všimnul. A vy jste měl třeba brýle, a jemu se brýlatí nelíbili. Nebo zablácené dřeváky, a on jako Němec měl smysl pro pořádek. A mnoho dalších banálních věcí, které tu ale měly děsivý dopad.
      Lze se toho vyvarovat, předejít opakování něčeho podobného? Strýc, který sice nebyl v Osvětimi, ale v jiných koncentračních táborech říkával. Neměli byste nikdy zapomenout, co Němci vytvořili a udělali. Ale také byste neměli zapomenout, že jiní Němci tady byli jako první zavřeni a povražděni.
      A tak jsme rádi odsud nakonec odcházeli, ale v autobusu jsme nyní jeli mlčky, nemohouce pochopit, proč se tak stalo.
      A každý se snažil spíš zapomenout na plynové komory, na krematoria, na plochy, kde byly apelplatzy, ostnaté dráty napájené elektřinou. Ale vždy se to všechno zase vybaví, když se najednou někdo ozve s tím, že toto vůbec neexistovalo, že jsou to lži, nebo se vypráví o utrpení Němců za války, když už ji neprozřetelně začali. Jistě žijí již kolikáté generace, ale s úplným zapomenutím, že se to mohlo stát a stalo, a kdo vše toto rozpoutal, a kdo se toho zúčastnil, nelze počítat. Pouze nejde vinit děti a vnuky za zločiny prarodičů, ale ani jim nelze promíjet křivý výklad všeho toho.
      Večer dne druhého už nebyl tak družný jak prvního dne. Většinou každý říkal, že je unavený, a jde spát. O čem také mluvit. A tak jsem si jen vzpomněl na „Smrt je mým řemeslem“ od Merleho. Věděl, o čem píše, ale všechno napsat nedokázal.

Den třetí

Motto: Poznáváme, co máme i doma, a proto jedeme domů

      Jak jsme rozhodli referendem prvního dne, jeli jsme do Katovic. Pan Novický se měl narodit politikem, lidé by si díky jemu odhlasovali i vyšší daně. Katovice nám tak nějak připadaly jak Ostrava. Vystoupili jsme kdesi, a navštívili zoologickou zahradu, a po ní jakýsi zábavní park, připomínající Matějskou pouť. Pak jsme si vzpomněli na povinnost poslat příbuzným a známým pohledy, i učinili jsme tak. Odpoledne jsme nasedli do autobusu, a jeli domů. První návštěva Polska skončila.

Návštěva druhá

Motto: Někdy stačí jen nápad

      Byli jsme na dovolené v Broumově, a procházeli nebo projížděli okolím. Jednou při prohlídce mapy, kam teď, jsme na ni uviděli obec Vambeřice. Ten název se nám jevil jaksi známý. Potom jsme si vzpomněli, vždyť do Vambeřic chodila babička Boženy Němcové na pouť. Když ona, tak proč ne my. A rozhodli jsme, hned příští den tam vyrazit. Splnit přání bylo snadné, už jsme byli, jak Poláci tak my v EU.
      Nasedli jsme ráno do auta, a vydali k hraničnímu přechodu. Pasová kontrola nás nevnímala, protože její členové řešili nějaký jiný důležitý problém. Nám by to ani nevadilo, ale potřebovali jsme zvednout závoru. Tak jsme chvíli seděli, a dívali se na dva zástupy. Jeden směřoval z Otovic do Tlumačova, a druhý z Tlumačova do Otovic. Místní občané tu s taškami a bandaskami zařizovali, co nedokázali stihnout exportní a importní společnosti. Bylo jich tolik, až nám hraniční přechod připadal jak vrátnice nějaké velké továrny, kde se zrovna střídaly směny. Nikdo si jich nevšímal, jen když se potkali známí, na okamžik se zastavili, aby mezi pozdravy se ubezpečili, že na nic nezapomněli.
      Za několik minut se nám už nechtělo čekat, a tak jsem vzal pasy, a zaklepal na úřední okénko. Muž u něj dopověděl, co chtěl říci svému kolegovi, a pak se na mně s údivem podíval, vyptávaje se, co chci. Když jsem se mu svěřil s naším přáním, jet do Polska, odvětil ať klidně jedu. On o tom vědět nepotřebuje, široce se usmál, řka, „totalita již skončila“. Přisvědčil jsem mu, ale s dodatkem, „závora však zůstala“. Jeho údiv se změnil v absolutní nechápavost. Jen s největším úsilím se mi podařilo jemu a jeho kolegovi vysvětlit, že pokud závora spočívá dole, je ukončení totality pro mě absolutně bez významu, protože stejně nemohu jet dál.
      Konečně pochopil, široce se usmál, a obrátil ke kolegovi, který poslouchal s ním, aby mu sdělil, co jsem řekl. Předtím se mi zdálo, že kolega naslouchá, ale patrně jsem se mýlil. Teprve nyní pokýval souhlasně hlavou, a vyřknul podezření, že předchozí směna jejich kolegů patrně závoru zapomněla ráno zvednout. Nám bližší úředník konstatoval po vyhlédnutí z okénka, rovněž tuto skutečnost, a chvíli se dohadovali, zda ten úkon mají za ty lajdáky provést nebo ne. Nepršelo, nebyl vítr, ani naopak nesnesitelné vedro, nic, co by jim bránilo vyjít ven, ale nějaký důvod měli. Jistě vážný a normálnímu občanu nepochopitelný a neznámý. Nabídl jsem se, zvednout závoru sám. Kategoricky tuto nabídku vyloučili. Nejsem úředník, nejsem ani proškolen, a mohlo by mě i jindy napadnout zvedat si závoru sám. Už jsem začal uvažovat o tom, zda autem závoru přerazím, když oni dostali nápad, a věc se hnula kupředu. Přímo nezadržitelně. Jeden hodil mincí, oba se podívali, která strana je navrchu, a potom vzdálenější úředník se natáhnul k okénku, pod kterým byl zelený knoflík, a palcem jej nesmlouvavě stisknul. Ozvalo se zavrnění, závora vyjela nahoru, a oba úředníci nám popřáli šťastnou, ničím nerušenou cestu.
      Na polské straně měli závoru nahoře, a tak jsme se dostali šťastně do Polska, Také jsme pár metrů za hranicemi uviděli směnárnu, a tak jsem si tam zašel vyměnit naše peníze za polské. Paní ve směnárně mi položila otázku na jak dlouho a kam jedu. Po mé odpovědi, že jen na dnešní den do Vambeřic, udiveně se ptala, proč tedy měním peníze. Začal jsem ji považovat za sestřenici těch dvou našich úředníků. Ale ve vší slušnosti jsem odpověděl, abych mohl platit vstupné a koupit si nějaké jídlo a pití. Dívala se na mě rozpačitě, ale potom v ní převážila možnost udělat kšeft a peníze mi vyměnila. Později jsme seznali, že všichni Poláci, jak u památek, tak v obchodech a jinde, po zjištění, že jsme Češi, nám řekli okamžitě cenu v korunách, a teprve na naše požádání ve zlotých. To jsme nevěděli, a proto jsme peníze měnili, přesvědčeni o tom, že tu budeme platit jejich měnou.
      První zastávku jsme učinili v Radkově. Nevelké městečko na hranicích, kde nic není, vyjma nepořádku. Připadalo nám, jakoby je včera opustily bojující armády, a místní ještě nestačili svoji obec zcivilizovat. Jediná stavba v pořádku byl kostel asi z 15. st., tedy z doby, kdy i tento Radkov patřil k zemím koruny české. Chtěli jsme zajít na snídani do cukrárny, ale když jsme v mračnech much nemohli nalézt prodavačku, od svého záměru jsme upustili, a jeli přímo do Vambeřic.
      Ocitli jsme se v jiném světě. Všude uklizeno, všechno upraveno, domy a ulice takřka bez poskvrnky. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku. Zprava se tyčila bazilika, na druhé straně kalvárie. Nejprve jsme šli k bazilice. Vedla k ní krátká cesta vzhůru ke schodišti, které ale mělo padesát sedm schodů. A tak jeden po jednom, občas jsme se zastavili a pohlédli na druhou stranu. Nejen pro ten pohled, ale abychom si aspoň na chvíli vydechli. Nakonec jsme se jen přece dostali k vchodu do baziliky, a vešli dovnitř. Byl to krásný kostel s barokní výzdobou, a rovněž barokní legendou, podle které tu měl slepec díly prosbám k P. Marii prohlédnout. Nejpůsobivější uvnitř byla blankytně modrá kaple. Zašli jsme i za baziliku, kde jsme zjistili, že dolů se nemusí zase po schodech, ale dá se sejít i po cestě. Když se dá sejít, tak se dalo i vyjít, napadlo nás, a nemuseli bychom stoupat po schodech. Ovšem v tuto chvíli už nám to nebylo moc platné, a tak snad někdy příště.
      Dole jsme zašli pro pohledy, a paní prodavačka nám řekla cenu v korunách. Nyní jsme teprve pochopili, proč se směnárnice divila, když jsme měnili peníze. Stejně se divila i prodavačka pohledů, když jsme jí platili zlotými. Zeptali jsme se na poštu, a ukázala nám dům na druhé straně ulice.
      Po napsání pohledů jsme šli k domu, který nám označila. Vešli do průjezdu, kde bylo papírnictví, a potom zase po schodech, kam až vedli, ale poštu jsme nenašli. Asi jsme si dům popletli, napadlo nás, a vyšli zpět na ulici. Ale ani dům vlevo, ani dům vpravo poštou také nebyli. Dokonce ani ty domy za nimi, a tak jsme se vrátili zpět k označenému domu. Hledali jsme ještě nějaký vchod, který jsme patrně přehlédli, a to jak zvenku, tak zevnitř. Poštu jsme však nenašli, a tak jsme se vrátili zpět ven na chodník.
      Zrovna procházela usměvavá bodrá žena, které jsme položili naši otázku, dodávaje pro jistotu mimo slova pošta, ještě i das Postamt, post oficce, a mysle si, že je to polsky i pečlivě vyslovujíc každé písmeno, proše pani, kde je poszta. Její úsměv zmizel, vystřídán výrazem podezíravosti, do kterého se mísilo jakési zděšení. Pak s velkým sebezapřením nám ukázala na dům za námi, z kterého jsme vyšli, rychle spěchajíc pryč. Vrátili jsme se dovnitř, a znovu po schodišti vzhůru, pečlivě čtouc vývěsky na každých dveřích. Dozvěděli jsme se tak jména nájemníků, kteří zde bydleli, ale pošta opět nikde, a už zoufalí jsme sešli dolů. Přemýšleli jsme, zda nebude lepší pohledy zahodit někde do koše, ale pak jsme učinili ještě zoufalý pokus, a šli se zeptat do papírnictví.
      Zde byl za stohy papíru, sešitů, kalendářů, tužek a všeho možného ukrytý pán, kterého jsme se pokorně ptali, ukazujíce mu pro jistotu i pohledy. Pokýval hlavou, vyšel ze svého úkrytu za pultem, a šel k malému stolku v rohu místnosti, na němž ležely nějaké papíry. Asi nám to nakreslí, propukla v nás naděje, když ke stolku usednul, a pro něco se pod něj sklonil. Patrně pro tužku, domnívali jsme se, ale jak se objevil znovu nad stolkem, natáhnul si obřadně klotové rukávy, a pokynem nás pozval k sobě. Vzal pohledy, vylepil na ně podle tam uvedených adres známky, pak nás zúčtoval, a rozloučili jsme se. A tak jsme poznali, že je chybou hledat jinde totéž, co doma.
      Po této příhodě bylo pro nás cesta na kalvárii, i když měla asi sto zastavení, a končila na kopci, o hodně převyšujícím kopec naproti včetně baziliky, už jen příjemnou malou procházkou. Zejména, když jsme nahoře viděli Vambeřice, jak se říká, jak na dlani, a měli možnost porovnat, zda se opravdu podobají Jeruzalému. Aspoň je to tak vedeno ve všech průvodcích. Této možnosti jsme nevyužili, protože nevíme, jak vypadá sám Jeruzalém, ale asi jako Vambeřice.
      Také tu nahoře ležela na prknech řada zvonů. Proč tu ležely, kdo, jak a kdy je sem dopravil, jsme se nedozvěděli. Zkusili jsme aspoň tedy na ně zabouchat, a když se ozvalo jejich zadunění, byli jsme tak rádi, že jsme to zkusili ještě několikrát. Naposled i kamenem, dívaje se opatrně kolem, nevěda, zda se to smí.
      Po zazvonění jsme sešli dolů, a tam jsme dostali hlad. Když jsme potkali muže, jenž nesl plný košík hřibů a kozáků, zmocnila se nás chuť na houby. Ale, třikrát ale, kde je udělat, a tak jsme vešli do blízkého bufetu, co tam asi budou mít. Měli tam jediné, a to příšerný pach rybiny. Jen, co jsme otevřeli dveře, obklopil nás, a všemi póry vnikal na naše sliznice. Tak jsme se ještě ve dveřích obrátili a uháněli ven. Naproti byl hotel, i vrhli jsme se k němu, doufaje zde nalézt, co nám chybělo. Jídlo a pití. Měli otevřeno, a servírka nám donesla jídelní lístek. Pročítali jsme jej, a přemýšleli, co se pod názvy, které nám vůbec nic neříkali, skrývá. Nakonec jsme se rozhodli pro jídlo, kde bylo v dlouhém názvu uvedeno slovo „kotlet“. Ve své hlouposti jsem tvrdil, že se jedná o kotletu s něčím. Není dobré považovat podobně znějící slova v cizích, i když blízkých jazyků, za slova stejného významu.
      Nedonesli nám kotletu s něčím, ale mrkev, karfiol, celer, ještě nějakou, nám zcela neznámou zeleninu, a pár brambor. Manželka zajásala, jí ráda zdravě. Já jsem tiše proklínal svůj nápad o kotletě, protože jím rád dobře. Přesto mi přinesené docela chutnalo, a najedl jsem se. A tak nám úspěšně skončila další návštěva Polska a mohli se vrátit do Čech.

Návštěva třetí

Motto: Někdy stačí jen nápad

      Tato, zatím poslední návštěva našeho severního souseda, započala četbou jedné knihy. O našem prvním arcibiskupovi, Arnoštovi z Pardubic. Mimo jiné jsme se v ní dozvěděli, že se nenarodil vůbec v Pardubicích, jak se psal, ale někde v Kladsku, tedy zemi Kladsko. Máme Kladska dvě. Zemi a město. Jeho otec tu byl na nějakém hradě purkrabí. Na kterém se neví přesně, a tam se právě narodil. Ví se však přesně, kde je pochován. Hrob má v městě Kladsko, které je hlavním městem země Kladsko.
      Když se on narodil, a zemřel, patřilo Kladsko, jak země, tak i město ještě mezi země Koruny České. Není to zase tak úplně přesně, protože země Koruny České byly ustanoveny až za jeho života Karlem IV., ale raději už celou věc nebudeme příliš rozebírat.
      Jednou jsme si řekli, mohli bychom hrob našeho vznešeného předka navštívit. Byl přítelem Karla IV., byl jedním z nejvzdělanějších lidí své doby, byl českým prvním arcibiskupem. Také zrušil ordály, tedy souzení lidí podle jim přející náhody, ovšem tehdy se říkalo, že podle projevu vůle Boží. Byl právníkem, diplomatem, a podle dobových zpráv byl člověkem hodným, spravedlivým a přejícím, což není zase tak málo, zejména pokud jde o člověka v takovém postavení, jako byl on.
      Chtěli jsme jet vlakem, protože z Letohradu jezdí přímo do Kladska, a stejně tak i nazpět. Ale známí chtěli raději jet autem, a byli ochotni jej i řídit, a tak jsme jak oni zvolili pohodlnější variantu, zejména pro nás. Do Kladska jsme dojeli přes Lichkov asi za hodinu, protože je to přibližně šedesát kilometrů, a na hranici už nejsou ani celníci, ani pasová kontrola.
      Zaparkovali jsme, a vydali do města. Vzhledem k věku, bylo první, co jsme hledali, toalety. Když jsme je našli, tak se nám tzv., protočily panenky. Jedno použití pisoáru přišlo na našich patnáct korun. Člověku se příčí vydávat takový peníz, i když chápe, že všechno stojí. Ale tady mám platit za to, že někde nechám něco, co mi dosud patřilo. A pak, i když nyní patnáct korun nejsou skoro žádné peníze, pro nás to ale peníze jsou. Člověk si na hodnotu peněz, a toho, co si za ně může pořídit, navykne ve svých deseti až dvaceti letech. Od té doby nám už uplynulo sice půl století, ale my si, i přes počínající sklerózu pamatujeme, jak jsme za patnáct korun pořídili celkem i dva obědy. Proto pro nás znamenalo tedy je vydat jen za použití záchodu něco jako je zahodit.
      Většina Čechů je nejaktivnější v okamžiku, kdy cítí potřebu obejít nějaký předpis, nebo někoho doběhnout. My jsme Češi, měli jsme nejen potřebu, za kterou po nás chtěli zaplatit, a tím nám vznikla druhotná potřeba, v ten moment cizince, nikoli bratry Slovany, doběhnout usilovně jsme popřemýšleli. Myšlenka se nabídla sama, záchody jsou zdarma v restauracích a veřejných budovách, vzhůru tam. Restauraci jsme sice nenašli, ale našli knihovnu. Bohužel bez sociálního zařízení. Vedle však stálo něco lepšího, radnice města. Navíc měla pořád v průčelí vytesaného lva, památku na doby, kdy Kladsko patřilo nám. Zde sociální zařízení měli, a dokonce i přístupné pro veřejnost.
      S pocitem ulehčení, skoro radostně, jsme se vydali hledat informační středisko, aby nám řekli, co je zde možné uvidět. Byla tam velmi vlídná paní, ochotná a snažící se nám vyjít vstříc. Pouze jedno nemohla. Prodat nám mapu nebo přehled zajímavostí města v češtině. Mapy i přehledy tam byly ve všech možných jazycích, snad i v nářečí domorodců Amazonských pralesů. Ale nebyly, jak je obvyklé snad všude na světě, v jazyce nejbližšího souseda, v našem případě češtině. Mám takový pocit, že tyto mapy a přehledy se tisknou ve stejném množství pro všechny národnosti, aby se některá z nich necítila diskriminovaná při zjištění, že pro ni vytiskli nižší náklad. Ale problém vzniká při jejich odběru. Zatímco třeba Češi sem jezdí dost často, indián kmene Bororo jen zcela výjimečně. Vzali jsme si tedy polské, a vydali na cestu městem.
      Radnici, která byla nejblíže, jsme už navštívili, i prohlédli si zvenku. Ač tu stála několik století, byla pořád pěkná na pohled. Potom jsme šli na most přes Nisu, jenž má připomínat Karlův most v Praze. Nepřipomínal. Ona Nisa tady, je jen větší potok a ne řeka jako Vltava. Potom i ten most stačilo postavit mnohem menší, a tím bylo i méně soch. Celkem čtyři, z nichž jsme dvě poznali. Byl to sv. Václav a Jan Nepomucký. Prošli jsme kolem augustiánského kláštera, kde Arnošt z Pardubic začal studovat, a šli do kostela Nanebevzetí, který založil a je tu i pochován.
      Prohlédli jsme si sochu, a přemýšleli, jak dalece si tu je asi arcibiskup Arnošt podoben. Asi jak obvykle, vůbec ne. Nevadí, jde spíše o symbol. Marně jsme hledali jeho hrob, až jsme se šli raději zeptat. Paní informátorka nám ochotně ukázala desku, pod níž je pochován, sdělujíc nám to ve smyslu, že se jedná vlastně o jejich příslušníka. Známá smířlivě podotkla, že tak bude na půl náš a na půl jejich. Ale už se odpovědi nedočkala. A tak když jsme si vše prohlédli a přečetli, obešli jsme kostel ještě zvenku. Jako obvykle, nic zvláštního jsme nezjistili, ale neudělat to, tak bychom kolik měsíců přemýšleli, zda jsme o něco nepřišli.
      Zbývala nám již jen pevnost nad městem. Byla postavena v 18. století, aby bránila útoku Prusů do Čech. Vedla se tu jediná bitva, kdy pevnost Prusové dobyli. Podle průvodců je největší v Evropě. Zda je tomu tak i ve skutečnosti, nevíme. Terezín se nám zdál větší, ale neměřili jsme ani jednu z nich. Za války tu bylo vězení. Takto se využívali pevnosti i u nás. Mírov, Špilberk, Terezín, když vzpomeneme jen ty z nich, které jsou nejznámější. Vstupné je sem něco přes sto korun. Pokud nechcete při prohlídce do kasemat. Pokud chcete, je vstupné dvojnásobné. Největší dojem byl pohled na Kladsko, na Kralický Sněžník a hory oddělující Kladsko od Čech.
      Vrátili jsme se do města, a hledali restauraci, kde bychom pojedli. Nenašli jsme ji. Viděli jsme asijskou restauraci, pizzerii, ale polskou ne. Stejné jak u nás a takřka v celé Evropě. Všude stejné jídlo, stejné zboží, stejně oblečení lidé, jen za jiné ceny a jiné platy. V Polsku je o něco levněji než u nás. A neviděli jsme tu vietnamské prodavače, ať to bylo na tržnici nebo v prodejnách oděvů.
      A tak jsme nakonec vyrazili domů, že se najíme v Čechách. A bylo po výletě, a Polsko jsme zatím naposled opustili.

© Ivan Jordák, leden 2012

My a Rumunsko

Rozhodování a cesta tam

Motto: První poznávání

     Poprvé, a také naposled, jsme navštívili Rumunsko v roce 1973. Nijak jsme cestu neplánovali, ani se na ni nechystali. Vše se seběhlo tak nějak rychle, nenápadně, skoro bez naší vůle. Jezdili jsme na léto vždy do Jižních Čech, a zcela k naší spokojenosti jsme tam trávili prázdniny a dovolenou. I v tom roce 1973 jsme na nic jiného nemysleli. Ale člověk míní, a lidé kolem mění.
     Někdy koncem jara mě zastavil předseda závodního výboru cukrovaru. „Vy jste nebyli ještě u moře v Rumunsku“, řekl skoro vyčítavě. Rozuměl jsem mu, patřil mezi ty, kteří se přičinili, aby podnik pronajal kemp v Rumunsku pro své pracovníky na dovolenou. Celý život toužil po moři, které dosud viděl jen ve filmu nebo na obrázku a ve stáří si svůj sen konečně splnil. Byl přesvědčen o toužení po moři i u ostatních a chtěl jim pomoci splnit jejich tužbu. Byl člověkem přejícím, ochotným, pomáhajícím. A věřil, že takových je většina. Aspoň se o tom dočítal v novinách a knihách, které četl.
     Proto se pronajal kemp rovnou na dva roky, vždy od května do září, aby se tam takřka všichni mohli vystřídat po třech týdnech pobytu. Rovněž jeho zásluha. Někde se dočetl, že pobyt u moře musí být minimálně třítýdenní, aby měl význam i pro zdraví. A tak odbory rozhodly o této délce s tím, že kdo nebude mít dovolenou, tak si v roce, kdy pojede k moři, napracuje zbývající část.
     Svým návrhem mě zaskočil. Abych řekl pravdu, moc se mi nechtělo. Nemám rád dlouhé cesty. Je mi úplně jedno, jestli letadlem, vlakem nebo autobusem. Koupání mě také nijak nebaví. Mám sice rád teplo, ale nesnáším vedro. Syn měl astma, a nevěděl jsem, jak bude snášet cestu a pobyt tam on. Navíc měl jít nyní v září poprvé do školy, a my se měli vrátit až v polovině září. Také jsem se hrozil zařizování věcí okolo. A tak jsem mu vše poněkud zaobaleně pověděl. Skoro nad vším mávnul rukou s úslovím, ostatní si to také zařídili. U poukázání na synovo astma, se doslova rozzářil, „mám zjištěno, že pro tuto nemoc nemůže být nad pobyt u moře nic lepšího, a cestu snese líp než dospělí“. A ve škole ho omluví, jako i jiné děti“. Když dopověděl a zjistil, že já také mlčím, pronesl nesmlouvavě, „tak vás píšu na poslední termín, od 20. srpna do 10. září.
     „My ale na to nemáme peníze“, pokusil jsem se o poslední zoufalý odpor, a jeho jsem rozesmál. „Co nemáte? Ty tam jako zaměstnanec jedeš zadarmo i s kapesným ti vše platí závodní výbor, syn jede za polovinu. Akorát manželka, ta je doma, musí platit.“ Na chvíli se zamyslel a usilovně počítal. „Tak vás to může tak přijít dohromady i s dokoupením nějakých věcí tak na 2.200,- korun. To snad máte, a jestli ne, tak vám závodní výbor rád půjčí. V říjnu začíná kampaň, tak to splatíš, ani nebudeš vědět jak, jak říkám levou zadní“.
     Odhad měl dobrý, Ta dovolená nás vskutku přišla úplně se vším všudy včetně nákupu nějakých doplňků ošacení, velkého kufru, poplatků celkem na 2.400,- Kč. A tak jsem šel domů, a řekl o tom manželce, čekaje odpor. Zamyslela si a potom vyjmenovala řadu věcí, které je nutné dokoupit. U lékaře mi potvrdili předsedova slova, že pro syna nemůže nic lepšího být. Výjezdní doložky nám vyřídili za týden. Tak už jsem jen doufal v pomoc školy, kde byla přísná paní ředitelka, a začátkem své odpovědi mi vlila naději do žil.
     „To vám samozřejmě povolit nemohu. Každý žák musí nastoupit 1. září do školy a žádná výjimka neexistuje.“ Potají jsem jásal, i když navenek jsem předstíral smutek. Zapomněl jsem, že žijeme v Čechách, kde si lidé sice lámou hlavu předpisy, ale ne kvůli jejich plnění a dodržování, ale kvůli jejich obcházení. Snad je k tomu přiměl tvar paragrafu, svým propletencem a zaoblením. A ředitelka pokračovala, „ovšem škola není oprávněna zkoumat, kde dítě je, pokud nemá podezření o tom, že by se mu dělo příkoří nebo by mu snad rodiče bránili do školy chodit. A to samozřejmě u vás nepřipadá v úvahu. Až se vrátíte, napište mu omluvenku, že nemohl chodit do školy z rodinných důvodů. Nezapomeňte z rodinných důvodů, popřípadě můžete uvést i zdravotní důvody. Stejně si ten první měsíc ve škole čte prvá třída jen pohádky a hrají hry“. S chápajícím úsměvem mi pak dovolila odejít. A mě nezbylo než pomoci ženě při chystání a jet.
     Cesta měla trvat dvě noci a jeden den. Jeli jsme lehátkovým vlakem, po pěti v kupé. S námi třemi též jeli v kupé starší manželé. Celkem nás bylo asi třicet i s vedoucím, kterému nás předal předseda, jež nás k vlaku před půlnocí dovezl. Nastoupili jsme, vedoucí nás rozmístil po kupátkách, zjistil, zda jsme všichni a nikomu nic nechybí. My jsme se převlékli, zalehli a v Bratislavě nás probudila celní a pasová kontrola. Asi za deset minut měla náš vagon odbytý, a my ve Štúrově pak přejeli přes Dunaj do Maďarska, směřujíc k jihu.
     Všichni jsme vycházeli na chodbičku, rozpačitě pokukovali po ostatních a dumali, jak se navzájem seznámit. Vše usnadnil náš vedoucí. Dodnes vzpomínám na onoho blonďáka s brýlemi, věčně se snažícího někomu vyhovět, s uječenou ženou a dvěma dětmi. Byl jednak koncentrovaná pečlivost. Na cestu si připravil sešit, který měl zcela popsaný poznámkami, kde má co udělat. A to opravdu velmi podrobně. Byl starost sama. Stále měl obavy, aby něco nezanedbal nebo nás o něco neochudil. Poznali jsme, že nemůžeme být v lepších rukou. Hned jak jsme vyjeli ze Štúrova na most, prozradil nám, že skončila pasová a celní kontrola. Upozornil rovněž všechny, že obdobná kontrola bude na hranicích mezi Maďarskem a Rumunskem a stejně tak na cestě zpět. Pohlédl do sešitu, a rychle nám sdělil, že už nejsme v Československu, nýbrž v Maďarsku, a ta řeka, přes kterou jsme přejeli, byla Dunaj. Nato všechny uklidnil prohlášením o svém odhodlání poskytovat nám podobné informace nejen po celou cestu, ale i po celou dobu našeho pobytu.
     Vyřešil však naše přemýšlení, jak se kdo jmenuje a jak se seznámit. „Já jsem Franta, a všichni mi tak můžete říkat a tykat. Jsme tu, myslím, každý v odborech. Až na děti do patnácti let, ty mi budou říkat, pane Franto“, udělal první vtip, kterému se dlouho smál. Aby, když ho veselost přešla, podal každému ruku, a hlasitě opakoval jeho jméno, které mu každý při potřásání sdělil. A tak jsme slyšeli, jak se kdo jmenuje a u některých jsme si to pamatovali už ve vlaku, díky našemu vedoucímu Frantovi a jeho sešitu. Vedle pečlivosti a ochoty, měl i další význačnou vlastnost. Byl přivolávačem neštěstí a nehod. Pro nás bylo dobré, že tato jeho vlastnost byla tak silná, že jejich obětí se stával on sám, vše stáhl na sebe jako hromosvod. Ostatním se, aspoň po dobu této dovolené, smůla, až na několik případů, které vznikly jeho přičiněním, celkem vyhýbala.
     Rozešli jsme se, vytahovali jídlo, pití, abychom posnídali. Při jídle nás Franta obešel se sdělením o prvním kupé ve vagónu, které slouží jako bufet, a je tam možné za české, ale i rumunské peníze si koupit kávu, čaj, pivo, limonádu, různé sušenky, oplatky a další věci. Než jsme dojedli, byli jsme v Budapešti. Tam jsme potom na nějakém postranním nádraží uhnuli na jihovýchod a uháněli do Rumunska.
     Maďarskem jsme jeli ve dne, a bylo stále se na co dívat. V podstatě se jednalo o tři věci. Kukuřice, pusta a jinak, než u nás, stavěné vesnické domy. Byly, oproti našim, daleko širší, sice se sedlovou střechou, ale hodně zploštělou a v řadě případů jen pokrytou rákosem, nebo něčím takovým. Někdy v poledne jsme přejeli Tisu, jak nám Franta řekl, a také jsme se od něj dozvěděli, jaký čas nám přibližně ještě zbývá do Rumunska a upozornění na pasovou a celní prohlídku při přejezdu hranic.
     Celníci tu byli otrávení svým povoláním ještě více než naši. Uposlechli jsme jejich příkaz, abychom z chodbiček odešli do kupé. Jedině Franta, který nám šel tento příkaz zopakovat, se s nimi dostal do slovní rozepře, protože byl na chodbičce. Naštěstí si nerozuměli, a tak když zalezl, konali svou povinnost. Spočívala v odebrání výjezdní doložky, jejím položení na prkénko, orazítkování, zasalutování a bylo hotovo. Franta nám pak v Aradu oznámil skončení této prohlídky, a také náš příjezd do Rumunska. Byli jsme zvědaví, jak vypadá město, jehož název je skoro v každé křížovce, ale moc jsme z něj neviděli. A to co jsme viděli, bylo prakticky všude kolem kolejí, v kterémkoliv státě.
     A tak jsme byli v Rumunsku, o kterém jsme nic moc nevěděli, a řeč jsme rovněž neznali. Naše znalosti byly sporadické. Měli jsme pouze vědomí, že má asi 20 miliónů obyvatel a hlavním městem je Bukurešť. Za první republiky to byl jediný soused, který po nás po Mnichovu nic nechtěl, ani nás nenapadl. Věděli jsme přibližně jeho polohu a rozlohu. Znali jsme auto Dacie, a to bylo tak všechno. Na cestu jsme si koupili mapu, která nám vzhledem ke svému měřítku nebyla nic platná. A zároveň i přehled rumunsko-českých výrazů a rčení, který nám byl platný, jak jsme brzy v Rumunsku zjistili, asi jako ta mapa.
     Za Aradem jsme se dostali do Transylvánských nebo také Sedmihradských Karpat. A tak první dojmy z Rumunska byly víc než nádherné. Něco takového jsme ještě, tedy my, neviděli. Příroda, hory, lesy, vody. Ničím nenarušené, ničím zatím nenapadené ani nepoškozené. Člověk se tu ještě nevyřádil, neprokázal svoji nadvládu. Stužka železnice a několik cest, vesměs ještě prašných, ani obydlí ve většině dřevěná nic nepoznamenaly, do přírody zapadly. Blížící se podzim svou průzračností a rovněž pestrostí umocňoval dojem. Žádné narezlé nebo skomírající stromy, potoky a řeky, skrz jejichž vodu bylo i při jízdě z vlaku vidět až na dno, a zase štíty hor. Patrně se tu zastavil čas, a to co zde viděl hrabě Dracula, viděli jsme i my. A tak jsme se dívali a dívali, a mlčeli. Občas jsme zamávali povozníčkům, kteří seděli na kozlíku vozu, vždy přikrytého plachtou, taženého jedním nebo dvěma koni. Auta jsme zde neviděli. A člověka tak napadlo, zda veškerý pokrok, vždy k dobrému lidí jest. Cestou jsme zde strávili celé odpoledne a kus večera, opájejíc se obrazci, které vytvářely paprsky zapadajícího slunce a stíny, které k obloze vrhaly štíty hor. Až pozdě v noci jsme se dostali do Brašova, kde jsme ulehli, a druhý den ráno se probudili v Bukurešti.
     Viděli jsme zase Dunaj, který tady byl už veletokem, a směřovali k pobřeží, což nám všem, a každému zvlášť, potvrdil i Franta.  Před polednem jsme se dostali do Constance, a za chvíli i spatřili moře. To, že jsme už v turistické oblasti, jsme poznali podle asi tak desetiletých dětí, běhajících kolem stojícího vlaku a naznačujících nám posunky, abychom jim hodili cigarety nebo něco k jídlu, či na mlsání. Splnili jsme požadované, a podle pobřeží jsme jeli na jih do Mangalie, kde jsme měli být asi za čtyři hodiny. Potom za tři za dvě, za hodinu a půl, jak nám neustále oznamoval Franta, kterého blízkost cíle zase zaktivizovala.
     Konečně Mangalie. Vystoupili jsme a šli před nádraží do autobusu, který nás měl dovézt do kempu.  Franta nás podle seznamu asi třikrát zkontroloval, a potom jsme odjížděli bez něho, protože pro jistotu se po poslední jmenné kontrole šel podívat na nádraží, jestli tam přece jen někdo nezůstal. Ale všichni jsme volali na řidiče, aby stál, protože bez Franty bychom v Rumunsku nemohli být. Ten, řádně vypeskován manželkou, usedl vedle řidiče, a za pár minut jsme byli v kempu, tedy u jeho brány, aniž nám to Franta oznámil, neboť rozezlená manželka seděla hned za ním, a on se bál její reakce.

Potíže prvního dne

Motto: Všude dobře, pokud se člověk přizpůsobí

     U brány kempu stála dlouhá fronta. Jak jsme se později dozvěděli, jednalo se o lékaře z Olomoucka, kteří přijeli podobně jak my, ale z nádraží odjeli rychleji, neboť na nikoho nečekali. Kamarád ze školy a práce, který zde byl v předchozím turnusu, a přišel nám naproti k bráně, vše vysvětlil. Tady je kancelář kampu, kde sedí dva úředníci a kontrolují každého, kdo tu chce být ubytován. Protože umí česky, asi jako my rumunsky, tedy vůbec ne, kontrolují a srovnávají aspoň razítka. Jak a kde byla vytištěná, co mají za znaky, barvu, data, velikost. Byli úředníky, a museli existenci svého úřadu zdůvodnit. To také činili, kamarád smutně řekl, jak tu při jejich příjezdu před třemi týdny, stáli asi dvě hodiny.
     „Já to zařídím“, ozval se Franta, který mu s námi naslouchal, a slyšel i repot skupiny před námi, který se už ale ozýval i z našich řad. „Nesměj se“, řekl jsem kamarádovi, který pochyboval o Frantovi, v nějž jsem skládal naději, protože nic jiného mě, ani ostatním nezbývalo. Franta zmizel v kanceláři, odkud za chvíli vyšel s dalším, již třetím úředníkem. Patrně vedoucím, protože ti dva, co byli venku, vstali od svých stolů, viditelně očekávaje nějaké příkazy. Sedli si a pokračovali, teprve když na ně mávnul rukou. Přišel před nás a celkem srozumitelně nám řekl, že umí slovensky. Tím, aspoň podle nás, jeho znalost slovenštiny končila. On si myslil, že tímto jazykem pokračuje dál. Polygloti mezi námi v jeho hatmatilce poznávali směs rumunštiny, maďarštiny, ruštiny, polštiny a sem tam zachytili i několik slovenských výrazů. Štúr se patrně již začal vyhrabávat z hrobu. Bylo to něco děsného, zejména v tom, že byl přesvědčen, jak nám všechno vysvětlil, a jak my ho chápeme. Spíš podle jeho posunků jsme si uvědomili, že máme vytvořit druhou frontu, jeden úředník se bude věnovat nám a jeden lékařům před námi, což by stejně nic nevyřešilo. Repot se ozval silněji než předtím, a to od obou skupin.
     Franta jej mávnutím ruky utišil, a pak řekl, „Československo, Praha, Románia, Bukurešt, družba“. Všichni jsme na něj užasle a nechápavě hleděli, stejně jak vedoucí úředník, který však znejistěl, a po těchto několika slovech, z nichž rozuměl přibližně polovině, zpozorněl. „Mám seznam mých lidí“, ukázal na nás Franta a nesmyslně dodal, „a s razítky“, které ukázal ouřadovi. Ten vzal seznam do ruky a pokyvoval hlavou. Jak by také ne. Bylo to razítko Pražských cukrovarů, a vedle závodního výboru ROH. V životě je vidět nemohl, ani vědět co znamenají. Dokonce si myslím, že asi ani nevěděl o existenci Pražských cukrovarů. Jak potom Franta úplně nesmyslně pronesl, „ambasáda, konzulát“, tak se kupodivu usmál, s Frantou se objali, a my dostali pokyn, abychom šli bez dalšího všichni dovnitř.
     „Ty vole, nejen Slovan, ale i blbec všude bratry má“, řekl kamarád a odplivnul si, vzpomínaje, jak oni tu celé odpoledne stáli a náš Franta to vyřešil během několika minut. Bylo to jedno z několika milých překvapení, které nám Franta uchystal.
     Prošli jsme kempem, do nám pronajaté části. Bylo tam deset stanů, postavených do půlkruhu. Uvnitř půlkruhu byly stoly a lavice, a v jeho otevřené části stála kuchyně vybavená nádobím, příbory, sporáky a vařiči na plyn. Několik metrů za ní bylo naše sociální zařízení. Při prohlídce a ukládání věcí do stanu nám kamarád a jeho žena dávali rady a sdělovali své zkušenosti z pobytu. Bohužel jsme je, příliš pozorně neposlouchali, což nebylo rozumné, jak se takřka hned ukázalo.
     Manželka se odešla po cestě osprchovat. Za chvíli se objevila paní, která volala mé jméno. Když jsem se přihlásil, řekla, abych manželce donesl ručník. Divil jsem se, proč si jej nevzala, když šla do sprch. „Ale vzala“, vysvětlila mi. „Když si ho však přehodila přes přepážku, tak v době mytí hlavy jí jej někdo sebral“. A tak jsme byli poučeni, jak je špatné neposlouchat dobře míněné rady. A protože jsme šli k moři, vzali jsme si i čtyři tyčky a prostěradlo na vytvoření stříšky, v jejímž stínu budeme na pláži. Namazali se pečlivě opalovacím krémem, a vyrazili.
     Prošli jsme opět celým kempem, přešli silnici k malému parku, za kterým už byla pláž, široká asi 200 m. Jemný písek jak na dětském pískovišti, horký jak deska vařiče a my rychle nazouvali tenisky, které jsme na začátku pláže sundali. A hleděli přes ni na Černé moře, které bylo azurově modré. Pečlivě dodržovalo poučky, vštěpované nám na základní škole, že na hladině moře vidíme, jak je země kulatá. Skutečně se nám zdálo, jakoby nepatrně stoupalo do oblouku, který vrcholil neznámo kde, ale bylo to hodně daleko.
     Byl jsem zklamán z prvního setkání s mořem. Dlouho jsem žil představou živlu, vysokých černých vln s bílou pěnou. Jak naráží do útesů, jedna za druhou a na něm zmítající se koráb, kde posádka zoufale bojuje o život, dělaje vše možné i nemožné, aby neztroskotala. Tady, před námi, jsme viděli hladinu, hladší než, která je ve vaně, a uprostřed dědu, pokuřujícího fajfku, pomalu veslujícího, který někam jel. Za ním pak byly bóje, ohraničující místo ke koupání a spousta plavčíků na neznatelně se pohupujících loďkách. A stovky lidí ve vodě. Projevil jsem své zklamání nahlas.
     „Co chceš. Je bílá vlajka“, ukázal mi kamarád na nedaleko stojící stožár s velikou bílou vlajkou.
     A my se dozvěděli, bílá vlajka – moře musí být absolutně klidné, modrá vlajka – moře se smí vlnit a šplouchat na pláž, a lidi si mají dávat pozor při koupání. Černá vlajka, moře si dělá, co chce, vlny jsou i několik metrů vysoké a zaplavují celou pláž, a lidi je smí jen zpovzdálí se vším ostatním pozorovat. Měl jsem radost, když nám pak při pobytu dvakrát vyvěsili černou vlajku, aby moře mohlo ukázat, co umí.
      Dnes jsme se jen ještě rychle vykoupali. Těšili se z teplé vody, jak ve vaně a také nás nezvykle nadnášející. Potom rychle utřít a jít nakupovat do Mangalie, kde bylo o něco levněji než v turistické části. Ale i zde byly ceny vyšší než u nás, a překvapivé to bylo zejména u ovoce a zeleniny. Potom jsme se rozloučili s kamarádovou rodinou a oni pozdě večer jeli s předcházejícím turnusem domů.
     My měli čas prohlédnout si pořádně místo, kde budeme nyní tři týdny bydlet. Stan byl s podsadou, předsíňkou, kde byly uloženy věci, a jíž se vstupovalo do obývacího prostoru. Byl rozlehlý asi 3 x 3 metry, a vysoký asi 2 metry, takže se dalo bez potíží procházet a spát. Vybavení bylo čtyři lůžka, dvě židle, stolek a skříň a něco jako větší noční stolek. Dovnitř byla zavedena i elektřina. Povlečení bylo čisté a dek bylo dost.
     Jak jsme se dozvěděli, aspoň my, všechno se sem vozilo z Čech a na konci sezony zase zpět.
     O kuchyni a sociálním zařízení jsem již psal. Tak jen, že stačilo pro nás pro všechny. Čekalo se jedině ráno, ale asi tak, jak se čeká doma, než se rodina vystřídá. Jediným problémem byly turecké záchody, tedy místo mísy a prkénka, šlapky. Každý den byly záchody i sprchovací kabiny skupinou uklízeček dobře uklizeny a vyčištěny. Nutné bylo si dávat pozor na odložené věci, ať to bylo mýdlo, ručník, zubní pasta, dokonce ale i hřeben nebo kartáček na zuby.
     Jedinou, ale velmi podstatnou nevýhodou, bylo sousedství koňské stáje a výběhu pro tato ušlechtilá zvířata. Ohrada končila hned u sociálního zařízení. Kde jsou koně, je i hnůj. Koňský hnůj je sice zlatem pro zahrádkáře, ale bohužel i živnou půdou pro mouchy. Byly jich tu mračna. Naprosto neuznávaly ohradu, která oddělovala prostor pro koně a pro nás. Mouchy měly rády všechny, koně i nás. Děti měly rády koně, a mouchy jim kvůli radosti z koní, kteří ochotně přicházeli k ohradě na zavolanou, aby si z jejich ruček vzali kus trávy, chleba nebo cukru, jim zas tolik nevadili. Dospělí neměli rádi mouchy, a po pár dnech, kvůli těm mouchám, nadávali i na koně. Nejvíc nám mouchy vadily u jídla. Časem jsme si navykli jednou rukou jíst, a druhou ty mouchy odhánět. Z dálky jsme museli vypadat, jak skupina šílenců, křepčících u jídla, a báli jsme se, abychom si na tento způsob nenavykli.
     Večer je vystřídaly můry a asi pět centimetrů dlouzí létající brouci. V naší části kempu se jedině pořádně svítilo, a tak se sem ta havěť slétala podívat proč. Potom, jak se naštvala, že lampy nejsou slunce nebo něco, co si představovala, vrhala se na nás, což zvlášť u těch velkých brouků vyvolávalo ječení žen a dívek. Ale nebylo jich tolik jako much, a tak jsme si na ně postupně zvykli.
     Určitou nepříjemností, byly řady potulujících se psů a koček, neskutečně hladových a vyzáblých, žeroucích, nebo pokoušejících se žrát, všechno, co jsme nechali přes noc venku. Připadalo nám, jakoby v celém okolí je lidé vyhnali ze svých domovů, ať se jdou nažrat k turistům, když už ti přijeli, a jsou tady. Naučili nás hned na počátku nic venku nezapomínat, a pečlivě zatahovat zipy stanů, ať šel člověk ven nebo dovnitř.
     Poslední problém, který jsme museli vyřešit hned první den, bylo hlídání kempu po dobu dne, kdy jsou všichni pryč. Na první den se nabídl Franta, a na další dny jsme se dohodli, že se budeme střídat podle čísel stanů.
     Již jsme se chystali spát, když se ozval pan Bláha, „kdo umí hrát kanastu nebo žolíky“. Několik se nás přihlásilo.  Vstal a zmizel ve stanu, myslel jsem, asi pro karty.
     Snad nechce hrát, děsil jsem se, blížila se půlnoc. Místo karet přinesl obrovský notes a tužku. Každého, kdo se přihlásil, se zeptal na jméno, datum narození, povolání, tituly a bydliště. Udiveně jsme mu sdělili požadované, aby nám pak sdělil, o co mu vlastně jde.
     Do bloků, kterých již měl několik desítek, psal všechny lidi, s kterými kdy hrál. Psal i všechny hry, jak která dopadla. Připravoval veliké dílo, „Kanasta a žolíky v Čechách“. Jak nám vysvětlil, chce v této knize osvětlit, kteří lidé a jak hrají tyto dvě hry. Zda jsou ve hře lepší muži nebo ženy, v kterém věku hrají nejlépe. Která povolání jsou pro hru výhodné, a která ne. Skutečně pak celou dobu zapisoval každou hru s výsledky, a pokud nemohl, zapisovala jeho manželka nebo dcera. Ty k němu vzhlížely, kvůli této jeho práci, jako k příštímu nositeli všech významných vědeckých a literárních cen. Na chvíli mě napadlo, jaký účel toto dílo, pokud kdy vůbec vyjde, bude mít. Jestli si tu knihu někdo koupí. Asi moc lidí ne. Ale již nyní má význam pro něj a jeho rodinu, a někdy daleko v budoucnosti, pro někoho, kdo bude chtít vědět, jak se ve dvacátém století hrála kanasta a žolíky v Čechách. A to je dostatečný důvod, aby se pan Bláha tím celý život zabýval.
     Když od nás zjistil požadované, a chystali jsme se odejít spát, obrátil se na mě. „Vy naší Mařence stále vykáte, všiml jsem si. Tykejte jí.“
     „Slečna mi tykání nenabídla“, namítl jsem.
     „Jaká slečna. Je to ještě děvčátko. Bude jí čtrnáct“, dal se do smíchu. Žil v omylu, jež postihuje většinu rodičů. Považují své děti stále za děti, které nestárnou. Obdobně mi i můj otec ve své sedmdesátce, kdy mi bylo čtyřicet a pomáhal jsem mu se dřevem, řekl, abych nebral velké poleno, že na mně je moc těžké, a vzal jej sám. Podobně se i já chovám někdy i ke svým synům, neuvědomujíc si jejich dospělost.
     Ale tenkrát jsem to nevěděl, a tak jsem zůstal údivem oněmělý. Mařenka, přes svůj věk, měla prsa jak zámecká kojná, boky a zadek připomínal tanečnici břišních tanců. Také, jak jsme později si všimli, nebyla zase až tak nevinné děvčátko, jak si pořád rodiče mysleli. Ale nyní jsem pouze vykoktal, že se tedy pokusím.
     Potom jsme se už rozešli spát, poprvé v Rumunsku. Spalo se nám přes všechny peripetie a nehody dobře, a probudili jsme se do slunečného rozzářeného dne, již ráno až nepříjemně teplým a parným.

Pláž

Motto: Pokud je něčeho příliš, přestává být dobré dobrým

     Většinu času naší dovolené, takřka jeho tři čtvrtiny, jsme strávili na pláži. Ono se dost dobře nedalo ani nic jiného dělat. Teplota přes třicet stupňů, hned od rána, pohřbila každý úmysl někam vyrazit, jakoukoliv činorodost. Bylo sice příjemné, být jen v plavkách, a tak setrvat až do večera, ale brzy přišla nuda. Den co den, ráno vstát a jít na pláž. Tam být až do večera, občas vlézt do vody, sem tam se projít, a pak zase kopat nebo pinkat do míče, nebo ležet pod přístřeškem a pokoušet se něco číst. Ale o tom jsme první den ještě nevěděli. A tak jsme vyšli ze stanu ven, kam nás svolával Franta.
     Držel svůj poznámkový sešit, pečlivě do něj nahlížel, aby nás mohl informovat. Tak jsme se dozvěděli o moři vzdáleném několik set metrů, ve kterém se lze koupat, ale i jezdit na půjčených lodičkách nebo šlapacích kolesnách. Sice jsme v něm už včera všichni, aspoň na chvíli byli, ale Franta považoval za nezbytné nás podrobně o všem informovat.
     „Ale pozor“, zahřímal, až jsme se lekli. „Koupat se lze jen k bójkám. Dále je hloubka a hrozí nebezpečí utopení. Proto vás žádám, nepřepínejte své síly. Chci, abychom se domů vrátili všichni.“ Chtěli jsme to také, ale nepovažovali jsme za nezbytné o tom mluvit. Franta nám ještě sdělil, co všechno lze dělat na pláži. Zároveň přidal varování před slunečními paprsky, které tu září daleko silněji než doma, a při neošetření naší pokožky opalovacím krémem, bychom mohli se spálit, a strádat místo radostného užívání dovolené.
     Ještě ten večer jsme se měli možnost o tom přesvědčit. Jak to dopadne, když se někdo nenamaže, a stráví celý den na sluníčku. Opravdu zrudne pokožka a naskočí puchýře. Velmi nepříjemné a bolestivé, které je pak nezbytné natírat hojivou mastí a dlouhou dobu chodit pečlivě oblečený, aby se zamezilo přístupu slunečních paprsků na postižená místa. Tato nepříjemná kúra trvá dva až tři týdny, prakticky se tak celá dovolená změní v léčení, jak nás předem Franta informoval.
     Oním nešťastníkem byl Franta. Dodnes nevím proč, Považoval jsem za nevhodné se jej ptát na příčinu jeho spálení, nebo proč se nenamazal. Bylo mi ho líto, a zamezil jsem i synovi, který hořel zvědavostí svých sedmi let, aby se ho šel zeptat. Nejspíš měl ve svém sešitě nějakou chybu. Asi si tam napsal o nutnosti užití opalovacího krému jen pro pláž. Nikoli i pro kemp, který považoval, za sice dočasný, ale přece jen domov. A doma se mazat nutné nebylo. Vycházel doslova z návodů na tubách s těmito krémy, kde bylo, nezapomeňte se na pláži namazat. On na pláži nebyl. Tak nějak mu uniklo, že sluníčko září po celém Rumunsku. A tak jsme měli hlídání na několik dnů vyřešeno, protože on se koupat chodit nemohl. Až za několik dnů jsme ho vystřídali, aby se mohl podívat aspoň po okolí. I když vše měl ztížené děsnými obavami, aby jej někdo neplácnul nebo se jinak nedotknul spálených míst.
     My naštěstí jeho rad uposlechli, a tak jsme až na výjimky, byli na pláži skoro každý den. První bylo vždy vytvořit přístřešek. Zapíchnout čtyři tyčky, a natáhnou přes ně prostěradlo, a tak vytvořit dostatečně stinné místo. A být buď pod ním nebo v moři nebo chodit, na hlavě s čepicí.
     Pláž měla šířku asi 200 metrů, a dlouhá byla několik kilometrů. Pořád písek, písek zabíhající i do moře. Bez kamení i bez kamínků, ale pálící a ulpívající na těle. Přesto se do něj řada lidí zahrabávala, a vyhřívala si tak kosti a svaly. Jiní, ti větší z něj buď stavěly hrady nebo mosty, nebo ti menší dělající z něj bábovičky. To se ale musela nejprve odhrabat vrchní suchá vrstva, a vše dělat z té spodní vlhké, která začínala asi tak patnáct centimetrů pod povrchem.
     Na pláži byl sem tam keřík, trs trávy, či malá skupinka kytek. Pozůstatky nebo nové výhonky přírody. Uprostřed byl tryskající proud, vysoký několik metrů. Našli byste jej i v noci, byl vydatně nasycen sirovodíkem. Hodně turistů věřilo v jeho léčivé účinky. Nechali se jím skrápět, a potom dlouho se máčeli v moři, zbavujíce se silného odéru, který na nich ulpěl. Všude byli lidé v plavkách, tlustí, hubení, hezcí i oškliví. Nejvíce tu bylo Rumunů, pak Čechů, Němců, Rusů a i jedinců z jiných národů. Dokud ale nepromluvili, byli všichni k nerozeznání. Podle snědosti se dalo určit jen, kdo je tu již delší dobu, a kdo přijel včera nebo před několika dny.
     Všichni tu byli kvůli teplu a moři. Jen někteří Rumuni kvůli výdělku. Ti uklízeli odpadky po turistech, naplaveniny všeho možného, zejména řas od moře. Občas chytali i medúzy, nebezpečné svou žahavostí. Starali se, aby se nikdo neutopil, aby neměl nikdo žízeň nebo hlad. Byla tu řada stánků s jídlem a pitím, ale šlo koupit i zmrzlinu. Rovněž ovoce, zeleninu, pečivo. Také tu byly prodejny keramiky a výrobků ze dřeva. Pro ty movitější i třeba krojů nebo kožichů. Nikdo neměl nejen strádat, ale i být neuspokojen. Celkem se jim tento úmysl dařilo naplnit.
     Moře nám dlouho ukazovalo svou vlídnou náruč. Bylo teplé, klidné, doslova člověka, když se do něj ponořil, hladilo a laskalo po celém těle. Díky vyššímu obsahu solí ho i nadnášelo, a utopení se zdálo být nemožné. Asi za týden se objevily větší vlny, a na stožáru vyvěsily modrou vlajku. Ale bylo to pouze něco nového, zajímavého. Vlny někdy plavce zalily, ale zase jej vzápětí vynesly vzhůru, a tak dovádění nepřestávalo, a každý hledal způsob jak jich využít k odstranění dosud monotónního pobytu.
     Potom přišel jednou vítr. Za chvíli byla modrá vlajka nahrazena černou, a moře se přeměnilo v živel, nepřátelský vůči všemu ostatnímu. Azurová modř se změnila v čerň, a tehdy jsme pochopili, proč se moře jmenuje Černé. Klidná hladina byl rázem pryč, nahradily ji vlny dva, tři, čtyři a více metrů vysoké. Chtěly urvat pro moře ještě kus země, a valily se, nebo aspoň šplíchaly do třetiny, poloviny pláže, podrážejíc nohy tomu, kdo včas neutekl. Konečně se stalo moře mořem takovým, které jsme si, my absolutní suchozemci, představovali.
     Lidé se rádi bojí živlů. Ale ne dlouho. A i zde, se našli takoví, které živel vody začal přitahovat. Lákat ke zkoušce, zda je opravdu tolik nebezpečný, jak se zdá. Kolem břehu stáli plavčíci, a zaháněli nás od něj dál.  Kupodivu, s některými se doslova prali, aby jim zabránili do moře vstoupit. Dvěma se to povedlo. Jednoho zachránili, druhého našli další den, a jeho tělo přivezla helikoptéra.
     A tak jsme díky těmto dvěma, nemohu se rozhodnout, zda napsat nešťastníkům nebo pitomcům, proto užívám výrazy oba, viděli záchrannou akci. Je něco úžasného a nezapomenutelného, když lidi zachraňují člověka, kterého vůbec neznají. Který je svým chováním, porušením jejich rad, pořádně naštval, a může si za své problémy absolutně sám, a oni přece jdou, a snaží se zachránit jeho život, kterým on sám z jen, jemu známého důvodu bezdůvodně mrhá.
     Záchranná akce probíhá zdánlivě prostým způsobem. Deset chlapů jde do moře tak daleko, kde si jsou ještě jisti, že je nesrazí některá z vln. Tam na jednoho z nich pak navěsí záchranný kruh a popruhy, a přivážou na něj lano. Jak vše dokončí, on se vydá směrem k tonoucímu. Nejprve jde, kam až může, a potom začne plavat. Tempo za tempem, pomalu, zaháněný vlnami, které nechtějí vydat svou kořist, zpět, Vše trvá neskutečně dlouho, ale muž na laně stále, centimetr po centimetru, metr za metrem, se přibližoval k oběti. Konečně byl u něho. Vždy na chvíli zmizeli a zase se objevili, jak si která vlna s nimi pohrála. Ale už bylo vidět tonoucího v záchranném kruhu, za okamžik v popruzích přivázaného na lanu. Plavčík zařval a mávnul rukou, a ta zbylá desítka je oba táhla na laně ke břehu. Když byly do břehu asi dvacet metrů, tak se z desítky šest chlapů k nim rozeběhlo, a vzali společně tonoucího, aby jej donesli k břehu. Skupinku každou chvíli rozrazila vlna do všech stran. Oni se znovu seběhli a zvedli oběť, aby s ní popošli zase několik kroků, a tak pořád dokola, až ho donesli na předěl pláže a parku. Tam čekal lékař, a sanitka, která potom s radostným houkáním odvezla zachráněného.
      Zachránci se vraceli zase k břehu, aby přesvědčovali nepoučené před pokusy vyzrát nad mořem. Když procházeli, netleskali jsme, nevolali bravo, neplácali je uznale po ramenech, nepronášeli projevy. Jen jsme jim udělali špalír a mlčeli jsme, stydíce se, že tu nejsme nic platní. I za ty dva, i za to, že vše bylo pro nás jen senzací. Druhý den přiletěla znovu helikoptéra, hledat toho druhého. Našla ho a složila na pláži. Než pro něj přijel pohřební vůz, seděla u něj jeho žena. Se sklopenou hlavou, držíc ho za ruku. Schoulená a plačící. Když přijelo pohřební auto, odvedli ji dvě známé pryč, a vše skončilo. Kupodivu to byli Němci, o kterých jsem si do té doby myslel, jak dodržují předpisy a nařízení.
     Další den už z toho byla jen senzace, a potom nepříjemná vzpomínka, které se chtěl každý co nejdříve zbavit. Vše připomínaly jen chaluhy vyplavené na břeh a medúzy pohupující se u břehu, okolo nichž člověk opatrně obcházel, bojíc se jejich žahavosti. Když odklidili chaluhy, a zmizely medúzy, nikdo už na nic nevzpomínal a všichni zase žili krásným dnům a azurově modrému moři.
     Tak jsme poznali všechny podoby moře. Každá byla svým způsobem přitažlivá, ať svým klidem nebo svou silou. Krásnější bylo moře ve své síle, ale spíš na plátně obrazu než ve skutečnosti. Pláž byla krásná, jen když bylo moře v klidu. Tehdy zářila všemi odstíny žluté, od takřka bílé přes světle hnědou k tmavě zlaté. Když bouřilo moře, byla pláž šedá, pokrytá hnijícími řasami a chaluhami.

Mangalie

Motto: Všude se žije stejně, ale tak nějak jinak

     Mangalie je město, má asi 40.000 obyvatel, v létě do ní přibude přibližně stejný počet turistů, Vedle lidí má i přístav, minaret a pravoslavný kostel. Má i řadu hotelů. To je tak všechno, co turista se dozví o Mangalii. O usedlících, vyjma těch, kteří se věnují turistům, se nedozví nic. A ani o těch, kteří se točí kolem něho, se nedozví víc, než potřebuje k rozlišení jaké služby, ten či onen mu může poskytnout.
     My byli zvědaví, a tak jsme se skrze tu pomyslnou hranici vydali. Neznali jsme sice řeč, ale pohyby rukou, mimika tváře, a především znalost řady Rumunů slovenštiny, pomohla, aspoň k doptání se na to či ono.
     Nejprve jsme se vydali k minaretu. Tyčí se tady k nebesům asi čtyři sta let, a pro nás ze střední Evropy, byl něčím nevídaným. Dosud jsme jej znali jen z obrázků, filmů a knih. Čekali jsme volání muezzina, ale nedočkali se, a tím dosavadní tajuplnost a zvláštnost minaretu hodně poklesla. Když jsme pak zjistili, že se jedná o prostou věž, bez ozdob, bez vybavení, náš zájem se rychle vytratil.
     Pravoslavný kostel byl daleko přitažlivější. Bohatá výzdoba ikonami, množství lidí na bohoslužbě. Byla pro nás poněkud překvapující. Je, pokud lze různé víry, vzhledem k našim malým zkušenostem, vůbec srovnávat, jiná. Jednak není omezena časově. Aspoň nám to tak připadalo. Lidé přicházeli a odcházeli, a mše pořád trvala. A potom byla taková rozmáchlejší. Účastníci zde chováním, gesty, aspoň navenek, průběh mše daleko více prožívali. Řada z nich nejprve přišla k některé z ikon, pokřižovala ji, políbila, pak křižovala, aspoň třikrát, sebe, a to celou horní část těla. Ne jen čelo, maximálně tvář a hruď, jak u nás, ale vše od pasu nahoru. A potom ulehli před ikonou na zem, s rozpaženými rukama. Po chvíli vstali, uchopili hořící svíci, které byly v nepřeberném množství, na stojanech, rozmístěné po celém kostele, a stáli, naslouchajíce popovi.
     Nejprve však každý donesl a předal popovi nějaký dar, který jej položil na obrovský stůl před oltářem, umístěným za dřevěnou zástěnou, když předtím dárci řekl několik slov a požehnal mu. Stůl byl plný ovoce a jídla všeho druhu. Také tam byly peníze, různé výrobky, ale toho bylo, aspoň na pohled, daleko méně. Pop, co chvíli, odcházel za zástěnu k oltáři a zase se vracel k nám. Proč, to nevím. Hodně zpíval, a jeho bas dělal čest a odpovídal mohutné postavě, asi tak dva metry, ne-li více. Zpěvem působil nejvíce, a to i na nás. Síla hlasu, prostředí, ikony, věřící kolem, rozeznívaly uvnitř člověka podivné chvění. Mše už trvala přes dvě hodiny, když si jedna z žen všimla, že stojím bez hořící svíce, a přinesla mi ji. Dostala mě do rozpaků, co mám dělat. S úklonou jsem ji převzal, a po chvíli ji zastrčil zpět do jednoho ze stojanů. V následujících okamžicích jsme pocítili, a to velmi intenzivně, že tu nemáme co dělat, že sem nepatříme. Nikdo nám nic neřekl, ale pohledy všech okolo stojících stačily. A tak jsme raději tiše odešli.
     S popem jsme se setkali ještě jednou. Za několik dní jsme seděli na terase kavárny, přímo nad jednou z hlavních ulic města. Dívali se dolů na lidské hemžení, které bylo velmi podobné, ne-li úplně stejné, jako kdybychom pozorovali některou z našich ulic doma. Až najednou se blížil jakýsi hluk, v kterém jsme brzy poznali nářek, a rychle jsme zpozorněli, co se vlastně děje. Nejprve jsme uviděli nákladní automobil, za nímž šla dlouhá řada lidí, spíš průvod. Jak se ocitl pod námi, poznali jsme, jde o pohřeb. Na korbě vozu byla odkrytá rakev, a v ní nebožtík, zasypaný květinami a obrázky. Na předním čele korby, byla pověšená jeho veliká fotografie.
     Nářek, pláč, ale spíše jekot a kvílení, vyluzovaly ženy, sedící na korbě auta kolem rakve, s černými šátky, černými punčochami a šaty, lomící rukama, klátící horní části trupu, a hlavně ječící, že oznamovaly příchod pohřebního průvodu dlouho předem. Za autem šel jako první pop, který svou mohutnou postavou čněl nad ostatními, kteří byli převážně drobní a malí, zdálo se tak o půl metru.
     Pod kavárnou auto zastavilo. Neznali jsme, a dosud nevíme důvod zastavení. Zprvu jsme myslili, plačky se patrně po nějaké době střídají. Což bylo pochopitelné, tak silný nářek je musil stát hodně úsilí. A také z průvodu vyběhla skupina stejně oděných žen, ale i několika mužů, hrnoucích se ke korbě s rakví a nebožtíkem, z obou stran. Ke střídání však nedošlo. Nastal, jinak to ani nelze nazvat, rumrajch. Ti dole se snažili dostat nahoru. Ti nahoře jim to nechtěli dovolit. A tak je odkopávali, byvše přitom chytáni za kopající nohy a strháváni dolů. Rozhodně nešlo o žádný požitek, když člověk tažený a držený za nohy, spadl z korby na silnici. Většinou na záda a na hlavu. Jen některým se podařilo při pádu pootočit, aby dopadli na ruce. Ale žádný z nich nezanechal boje, po pádu ihned vyskočil, a urputně usiloval o své místo na korbě. Proč se tak bili? Patrně sedět u rakve znamenalo něco, ale co, to nevíme. Ale určitě znamenalo, jinak by se tak neprali.
     Rvačka trvala již několik minut, když se ukázalo, jak dobré je mít mohutného popa, a udatného kostelníka, pokud to byl kostelník. Usuzovali jsme na něj z toho, že v ruce třímal kříž a v druhé řetěz s nádobou na kadidlo. Pop najednou zařval. A potom se vrhl mezi ty dvě skupiny, pohlavkujíc mohutnýma rukama jednu i druhou. Vzhledem k výškovému rozdílu popa a účastníků pohřbu, působil celý boj dojmem, jakoby učitel pořádal své žáky. Kostelník se k němu okamžitě přidal, řezajíce do účastníků tím co měl po ruce, tedy křížem a řetězem s nádobou na kadidlo. Snad během minuty dosavadní bojovníky i s jejich bojovnicemi zpacifikovali. Pop ukazovákem rozhodl, kdo bude nahoře a kdo dole. Až na nějaké postranní mumlání, všichni ukázněně uposlechli a pop se zařadil za auto, ostatní do průvodu. A jak se ozvalo popovo halelujá, které znělo jak zvony vítězství, auto se rozjelo, a pohřeb pokračoval.
     Divili jsme se tomu průběhu, a někteří tvrdili jak je to typické jedině pro Balkán nebo také pro pravoslaví. Málem jsem tomuto vysvětlení věřil, dokud jsem se nesetkal u nás doma s příběhem, který byl tomuto velmi podobný. Milenka a manželka zemřelého muže se servaly a málem i soudily o to, která zaplatí pohřeb zesnulého. Platit jej chtěly obě.
     Mangalie leží u moře, a proto má přístav, a také námořní lodě. Má i lodě pro turisty, kteří z nich mohou koukat na moře a pláž. Ze začátku jsme se zabývali myšlenkou, na některé z těchto lodí se projet. Několik z nás tuto myšlenku uskutečnilo. Ti nás od ní odradili. Vraceli se zelení, a ujišťující nás, že na ně sice houpání lodi vůbec, ale vůbec nepůsobilo, zatímco všichni ostatní vydávali obsah svých žaludků přes brlení všanc moři. A na otázku, co viděli, odpovídali moře a pláž. To jsme viděli konečně také, a tak jsme patřili k těm, kteří dávali přednost nehoupající se zemi.
     Námořní koráb jsme viděli zblízka, díky natáčení nějakého historického filmu. Byl zakotven v umělé zátoce, oddělené od moře nekonečně dlouhou zdí. Překvapil nás svou velikostí, pokud lze tento výraz použít. Měl dva stěžně a rozměry asi jako má autobus. Když jsme si uvědomili, kam na něm a jemu podobných tehdy lidé dopluli, žasli jsme nad odvahou a úsilím lidí, tedy těch před třemi nebo čtyřmi sta lety.
     Mangalie připomínala kterékoli okresní město u nás. Podobné ulice, chodníky, na křižovatkách semafory, spěchající nebo loudající se chodci, auta, kola jezdící kolem. Obchody s výkladními skříněmi, i bez nich. Kavárny, cukrárny, restaurace. Prázdné i přeplněné koše na odpady, pouliční osvětlení. Parčíky, lavičky, pískoviště, hřiště. Domy nízké i vysoké. Jen dva rozdíly jsme našli. První byl teplo, mnohem tepleji než u nás. I když nám teplo dost vadilo při pohybu, nevadilo nám jako takové, neboť jsme sem za teplem jeli a tudíž jsme s ním i počítali. Byla to otázka oblečení, pomalosti pohybu a pití.
     A právě s pitím jsme měli potíže. Byly tu k dostání limonády, Pepsi-cola, Coca-cola a já nevím co ještě. Bylo tu i pivo, respektive nápoj za pivo vydávaný. I s tím jsme se smířili, vždyť všude ve světě za pivo vydávají něco jiného než v Čechách. Ale nebyly tu hospody. Restaurace, ty ano. Ale hospody, kde sednete na dřevěnou lavici nebo židli k dřevěnému stolu, a necháte si natočit a přinést orosené, takové tu nebyly. Franta nám sice potom vítězně sděloval, že takovou našel, a pečlivě popsal, jak se k ní dostaneme.
     Uvěřili jsme mu, ač nás mohlo varovat jeho líčení, jak si popovídal s místními a pil s nimi Plzeň. Naděje však umírá naposled, a tak jsme se vydali na cestu. Místo jsme našli, hospodu ne. Nebyla tam ani pivnice. Byla to nálevna něčeho, co nepřipomínalo pivo ani vzhledem, vůní a chutí to bylo něco zcela jiného, i když ne tak odporného, jak se někteří z nás vyjadřovali. S tímto nápojem se dalo udělat jediné. Po nalití a zaplacení ho zase vylít. Dělali to i Rumuni. Nikoli místní. Ti sem buď nechodili, nebo snesli vše na světě, stejně jak Franta, a nápoj pili. Název to mělo nepřeložitelný, a obsluha na všechny naše názvy piva ve všech jazycích, na které jsme si vzpomněli, poctivě vrtěla hlavou, a sdělovala nám název, který nestál ani za zapamatování. Při zpáteční cestě, která trvala přes hodinu, stejně jako cesta tam, navíc v úmorném vedru prosazovali někteří, abychom po návratu Frantu lynčovali. Upustili jsme však od toho. Jestli skutečně vypil čtyři půllitry, jak říkal, je buď hrdina, nebo šílenec. Ani jednoho z nich kulturní národy nebijí. Není-li ani jedním z nich, pak vydrží všechno na světě a nářez nemá význam.
     Asi týden před odjezdem nám začali scházet peníze, i vydali jsme se do směnárny. Byla zavřená, ale rozvrh otevírací doby na dveřích hlásal, že od čtrnácti hodin, tedy asi za dvacet minut bude zase otevřena. Posadili jsme se na zídky kolem a čekali. Ve čtrnáct hodin a deset minut přišel snědý muž, který zamířil ke dveřím. Vstali jsme a postavili se do fronty. Muž stiskl kliku, stejně marně jak před chvílí my, podíval se na provozní dobu, stiskl znovu kliku, a pro jistotu s ní ještě zacloumal. Potom začal hlasitě nadávat, a to italsky.
     Otočil se k nám, představil se italsky, anglicky, německy a rusky a položil nám otázku, kterým jazykem má s námi hovořit. Vzpomínka na naše školní léta nás automaticky přiměla k jednotné volbě ruštiny. Muž přikývnul a plynnou ruštinou spustil, že je tu už po několikáté, a vždy mají zavřeno. A jak je možné mít zavřeno tehdy, kdy je napsáno, že je otevřeno. Vysvětlovali jsme mu směsí tří jazyků, češtiny, slovenštiny a ruštiny, že to možné je. Patrně má zaměstnanec, který tu má být, něco neodkladného, něco daleko pro něj důležitějšího než být v práci. Ital nám příliš nerozuměl. Naše hatmatilka mu však zněla, ve všech svých výrazech, jako ruština, a proto se omluvil, že rusky příliš neumí, učí se ji teprve rok. Proti nám, kteří jsme se ji učili deset a více let, vládl tímto jazykem jak Puškin. Ale nebyl Slovan, a tak i češtinu a slovenštinu považoval za stejný jazyk. Prosil, abychom své vysvětlení mu podali pomaleji a pečlivěji.
     Naštěstí přišel zaměstnanec. Směnárnu sice otevřel, ale nadšený ze zákazníků nebyl. Ital chtěl vysvětlení po něm. Ani jeden z jazyků, kterými vládnul, mu nebyl nic platný. Byl lhostejně vyslechnut, zatímco nám byly vyměněny peníze. Když jsme šli pryč, strhla se mezi nimi hádka. Oba byli jižané, a i zaměstnanec dokázal být velmi temperamentní, když nešlo o práci. Nějak nám toho Itala přišlo líto, a tak jsme čekali venku, kdyby náhodou. Ale oba se nakonec vyčerpali nadáváním, peníze byly vyměněny, a loučili se tak, že si snad dodnes dopisují. To je výhoda povah jižních národů, rychle vzkypí i vychladnou. Z jednání Itala jsme nabyli dojmu, jaký asi musí být na Západě, tenkrát jsme i Itálii považovali za Západ, pořádek. Když nemohl pochopit pozdější otevření. Později jsme se přesvědčili, že zrovna v Itálii, zase až takový řád není.
     Asi dva dny před odjezdem jsme se na vozících tažených traktůrkem, obstarávajících dopravu do města, jeli na Mangalii naposledy podívat. Byla úplně stejná jak jindy. Až na jednu změnu. Ulicí jel asi tak desetiletý kluk. Seděl na kozlíku vozu, taženém dvěma koni. Jel sám, a náležitě si své samostatnosti užíval. Šlehal bičem, ne do koní, ale kolem vozu. Jen tak, z bujarosti nad zvukem prásknutí, kterými doprovázel své hvízdání. Oboje znělo prázdnou ulicí. Nápěv nějaké staré písně, vyjadřující cosi důležitého pro lidi, kteří ji složili a zpívali. A jako refrén ji provázelo zahřmění, aspoň nám tak v ten moment to připadalo, řemínku biče. Ten kluk si nejen vychutnával sám, ale projevoval i ostatním pocit své volnosti. Patrně tak jel poprvé, přejme mu, aby ne naposled.

Stravování

Motto: I zdánlivě banalita bývá spojena s potížemi

     Jeli jsme sem s úmyslem, někdy si něco uvařit, někdy se někde najíst. Obojí je možné. Pro první případ sloužila kuchyně v kempu a obchody kolem a v Mangalii. Pro druhý byla připravena řada stánků a restaurací jak na pláži, tak ve městě. Jak se ukázalo, nebylo vše jednoduché tak, jak jsme si představovali a přáli. Bohužel bývá to tak vždy. Odněkud se vynoří potíž, častěji potíže.
     Nejprve jsme byli vyvedeni ze svých představ na pláži. Stánků, jakýchsi bufetů, tam bylo požehnaně. Prodávali pití a jídlo. Pití měli větší výběr nealkoholických nápojů. Měli i pivo, které se jmenovalo nějak jako bidžoš. Místní, na žízeň a zapíjení jídel mastných, zcela dostačující. Časem jsme si všimli, že toto pivo prodávají za různé ceny. V tom samém stánku, respektive ve všech stáncích. Ze začátku nám, jako Čechoslovákům, prodávali jednu láhev piva od šesti do devíti lei. Němcům od patnácti do dvaceti lei. Rumunům za dva lei a padesát bani. Když jsme to třetí den vyšetřili, a byl jsem dost opálený, stoupnul jsem si do fronty a řekl „bidžoš“. Změřil si mě podezíravě tamější prodavač, ale v plavkách jsme si všichni rovni, a tak po mně chtěl jen 2,50. Ale jak jsem se přeřekl a chtěl pivo, bylo to zase za sedm nebo osm lei. Ráno více, jako by doháněli promarněnou noc, večer byli na spodní hranici. Na konci pobytu nám jeden z prodavačů vysvětlil, že cena je přímo úměrná kapitálové síle země, odkud turista přichází. Proto západní Němci platili nejvíc. Východní o něco méně, ale více než my, protože to byli Němci.
     S jídlem bylo hůře. Smažené ryby, ohřívané jakési klobásy a miči, něco jako u nás čivabčiči.  Ryby jsme nejedli, uzenina se jíst nedala, a tak, když jsme se nechtěli vracet kvůli horku, což bylo prakticky pořád, dávali jsme si miči. Nebylo špatné, hrst cibule, kupa hořčice a kečupu, přerazily jakékoliv pachuti, pokud se vyskytly. Horší problém byl, jak to sníst. Místo stolků, byl kolem stánku přidělán jakýsi pultík, asi třicet centimetrů široký. U něho skoro pořád stáli ti, kteří měli trvalou žízeň, každý den od večera do rána. Pro jiné nebylo místa. Bylo nezbytné miči na tácku donést k místu, kde jsme přebývali. Tři porce a společná porce chleba vyvolávaly vždy nekonečné úsilí vše jen pobrat. Setkání po cestě s míčem, honícími se dětmi, vždy znamenalo upadnutí něčeho do písku. Pokud to byl chleba, nebylo to až tak hrozné. Stačilo ho sebrat a písek oklepat. Pokud spadlo miči, vznikl problém. Miči bylo mastné a obalené hořčicí a kečupem. Písek byl jemný a neuvěřitelně rychle lnul ke všemu, co nebylo absolutně suché, a nemělo dokonale hladký povrch. Miči vedle prve uvedených příměsí bylo navíc i pórovité. Jak spadlo, během setiny vteřiny se dokonale obalilo pískem. Zprvu jsme se je snažili očistit. Potom řešit písek jeho vyplivováním. Všechno bylo absolutně zbytečné, a tak jsme se ho naučili jíst i s pískem. Kachna to nakonec dělá také. Je to jen otázka zvyku. Synovi jsme se snažili vybrat nejméně znečištěné, což on považoval za diskriminaci.
     V restauracích byl jiný problém. Snad všichni číšníci v Rumunsku žili jedinou představou. Češi nejedí nic jiného než smažený řízek s brambory. Jakmile nás poznali, nabídka byla jednoznačná. Schnitzel, u jazykově vybavených ržižek. Marné byly naše protesty, požadavky na jídelní lístek, zcela zbytečně jsme si koupili slovník nejužívanějších výrazů pro turisty. Jsi Čech, dostaneš řízek. Popřípadě i polévku s játrovými knedlíčky, protože tady dobře víme, že Češi nic jiného nejedí. A tak jsme nakonec vždy rezignovali, a nežádané, ale přinesené snědli. Pouze jednou jsme se domluvili se starým vrchním, který uměl trochu česky, aby nám donesl něco, co vaří a jedí tady v Rumunsku.
     Přikývl, zamyslel se, a za chvíli přinesl talíře. Zvědavě jsme do nich koukali. Ležela tam žlutá ani placka, ani kaše, něco mezi tím. A pak omáčka se spoustou restované zeleniny a kousky hovězího masa. Ochutnali jsme, kousek té žluté kukuřičné hmoty namočili do šťávy, a na něj nahrnuli zeleninu s masem, a potom rychle znova a znova, až všechno zmizelo. Bylo to něco úžasného. Po miči, řízcích a jídlech z konzerv, nám toto připadalo jak ambrosie. Napsali jsme si název tohoto jídla, a učili se jej vyslovovat. Zbytečně. V dalších restauracích nás sice vyslechli, pokrčili rameny a přinesli řízek. A tak s úctou dosud vzpomínáme na toho vrchního, který nepodlehl obecnému klišé, že každý Čech je řízkožrout a snažil se nám vyhovět.
     Je pravdou, podobné jednání jsem pozoroval i v Čechách. Několik měsíců po svatbě jsme zašli s manželkou do Zlaté studny v Praze. Do posledních okamžiků jsem se domníval, jaký jí dopřeji zážitek. Byla to doba manželství, kdy se snažíte pro toho druhého sehnat jen to nejlepší. Zážitek to byl, ale bohužel zcela jiný, než jsem tehdy předpokládal, vycházeje z návštěvy uskutečněné tam se slečnou, asi deset let před tím. Oba studenti, jsme tehdy měli dohromady tak na sedmičku vína a mandle. Ale číšníci, pečlivě upravení se k nám chovali jak k vládní delegaci. Nechali mě židli přisunout společnici, a sami ji přisunuli mně. Přinesli nám žádanou láhev, občas dolili, ale ne mnoho, věděli, že na další nemáme, a chceme tu být co nejdéle. Jak to věděli nevím, ale znali lidi, host byl pro ně hostem a vycházeli mu vstříc. Snažili se, aby se cítil dobře, a také toho docílili. Nyní tu už ti páni nebyli. Místo nich tu byla rozjívená, asi dvacetiletá holka, nazývající se servírkou, ovšem dokonale popírající význam tohoto slova. Nás ještě tak nějak odbyla. Přinesla nám žádanou láhev, už otevřenou, což možná při její šikovnosti a ochotě bylo pro nás štěstí. Potom ji volali od vedlejšího stolu. Dost dlouho marně, ale nakonec se přece jen dočkali jejího suverénního výroku, „já tý vaší hatmatilce stejně nerozumím“. Pán od vedlejšího stolu ji informoval, že by rádi jídelní lístek, protože mají hlad. Opřela se bokem ušmudlané sukně o jejich stůl, a pak řekla, že jim přinese řízek, že si stejně nic jiného nevyberou. Jak řekla, tak učinila. A pro všechny nás kolem rázem přestala být Zlatá studna zlatá. Pohled na Malou stranu, jaksi zešedl.
     Ale zpět do Rumunska. Mimo to jsme si vařili sami. Řeznictví jsme sice v Mangalii nenašli, ale měli jsme něco z domova, a také blízko kempu byla prodejna potravin. Jezdili jsme raději do Mangalie, kde byl větší výběr a také levněji. Ale když jsme šetřili čas, nakupovali jsme i zde. Neradi. Vzbuzovali v nás dojem podvodníků. Patrně stejný dojem jsme i my vzbuzovali my u nich, a ještě šetřílků. Kvůli cenám. Všechny konzervy, sušenky, a prostě všechno zboží mělo vytištěné na obalech ceny. Ty ale neplatily. Tedy tady v turistické oblasti neplatily, byly dodržovány pouze ve vnitrozemí. Zde platily asi o dvacet až třicet procent vyšší. Zkrátka cizinci tak měli přispět ještě dalším způsobem do státního rozpočtu Rumunska. Dále nám nechtěli vracet menší částky, asi tak do pěti lei. Místo toho nám vnucovali cukr, bonbony a jiné drobné zboží. Hádali jsme se s nimi kvůli tomu, někdy jsme jim zboží nechali na pokladně, což u pokladních vyvolávalo záchvaty nepříčetného vzteku. Takže zda nakoupíme, záviselo na hladu, který jsme zrovna měli, a na rozpětí, o které nám zrovna ceny zvýšily. Ani jedni, ani druzí jsme za to nemohli, ani jsme neměli sebemenší šanci to nějak změnit, o to urputněji jsme se hádali.
     Podobně jsme byli rozčarováni z cen ovoce a zeleniny. Měli jsme vžitou představu, co se zde najíme broskví, rajčat, paprik, vína. Podle nás se zde měly tyto plodiny dávat takřka zadarmo. Však při teplotách zde obvyklých tu musí růst takřka samy. Byly skoro dvakrát tak drahé co u nás, a kupodivu jen o málo lepší. Navíc někde, doufajíc v naši hloupost a neznalost, se snažili nám vecpat, co by jim zdejší hodili na hlavu. Byli nepříjemně rozčarováni, když jsme chtěli učinit totéž. A tak docházelo ke zbytečným nepříjemnostem, a otrávení jedněch od druhých. Dělo se tak prakticky jen na počátku pobytu. Pak jsme chodili nakupovat tam, kde jednali bezvadně a místní vlčáci museli čekat na další skupinu turistů.
     Jídlo, které jsme vařili v kempu, se přese všechno skládalo hlavně ze zeleniny, masa, a to hovězího nebo z konzerv, a brambor nebo rýže. Nebo různě míchané saláty či sýry. Hlavně vše, co lze udělat rychle, a co se nekazí. Vzhledem k neustálému horku, hlad ani nebyl, spíš žízeň.
     Také jsme chodili do cukrárny, kterou měly pronajatou dvě dívky, patrně studentky. Podle čistoty všeho, podlah, pultů, nádobí, stolů, studovaly nejspíš hygienu, a zde ji v míře vrchovaté uplatňovaly. Poznali jsme tu poprvé pistáciovou zelenou zmrzlinu. Chutnaly i zákusky. Měly, a to i zmrzlina, jedinou vadu. Vše bylo přeslazené. Ale setkal jsem se s tím všude, kde je tepleji než u nás. Proč, nevím.
     Jednou večer jsme se procházeli, asi dva metry před námi šel syn s kamarádem, a potkali jsme pouličního prodejce pečiva. Vrazil do ruky každému z kluků tvarohový a marmeládový koláč, do kterého se oba ihned zakousli, než jsme jim stačili říci, aby nic nebrali. Koláč tu byly asi tak dvakrát drahé, co u nás. To jsme věděli my, to věděl prodejce, ale ne kluci. Nezbylo, než zaplatit. Vzpomínám dodnes toho obchodníka, ve sněhobílé kazajce a kalhotách, které končily nad kotníky bosých noh. Ty svým pleskáním o chodník, zdaleka upozorňovaly na příchod toho, koho nosily. Byl to velmi zdatný obchodník. Peníze odmítl, řka, že klukům koláče dal ze sympatie. Když jsme na něj naléhali, po dlouhém přemlouvání povolil za podmínky, že si koláče koupíme i my. S pocitem vítězství jsme si je koupili. Až po jejich snězení, a když už ty nohy nebyly slyšet, nám došlo, že jsme koupili třikrát tolik, než kdybychom klukům koláče vybrali někde u stánků, kde o ně již projevovali zájem.
     Stánky tam byly se vším možným, i s keramikou a ze dřeva vyřezanými příbory. Ty jsme si koupili jako vzpomínku na Rumunsko. Po příhodě s koláči, jsme je pečlivě prohlédli, zda tam není napsáno Made in Czechoslovakia nebo Japan. Nenašli jsme nic, a tak dodnes sdílíme přesvědčení o malých dílničkách, kde jsou ručně a tradičně vyráběny.
     Jednou mě vytočila prodavačka ovoce a zeleniny u stánku tak, že jsem zavolal na pomoc člena milice, tedy policistu, který stál opodál u křižovatky. Proč tam stál nevím, a nevěděl to asi ani on, protože celkem ochotně přišel. V Rumunsku je policista někdo, je to osobnost, kterou musí každý poslechnout. Ne jako u nás, ten, z koho si lidé dělají terč svých vtipů. Byl překvapený tak mým voláním, že přišel a zasalutoval. Ani ne tak z mé řeči, jako z mého výrazu rozhořčení a své zkušenosti poznal, o co jde. Tedy o snahu mi vecpat poškozené ovoce a zeleninu, pokud se chci k jednání prodavačky vyjádřit velmi shovívavě. Po je příchodu následoval prodejní obřad. Já ukázal, co chci. Prodavačka pečlivě z bedny přebrala zboží, a podala je policistovi. Ten je zkontroloval, vyhodil z něj vše, co mělo nějakou vadu, a podal je mě ke kontrole. Když jsem byl spokojený, vrátil jsem mu je, a on je položil na váhu. Potom jsme čekali, dokud zobáčky vahadel neukazovaly přímo proti sobě. A tak jsem nakoupil všechno a nakonec zaplatil. A potom jsme se rozloučili.
     K naší ostudě musím také napsat, že tam byla jedna paní ze severních Čech, která měla ušitý speciální zlodějský kabát. Tedy uvnitř řadu kapes, kam dokázala rychle, neuvěřitelně rychle a nepozorovatelně zastrčit množství zboží. Vcházela do krámu jako štíhlá dáma, odcházela jak těhotná žena, co toho v kabátě měla nastrkaného. A my jí nedokázali její počínání zarazit. Spíš jsme si dávali pozor, abychom při nákupu nebyli v její přítomnosti, a nebyli s ní spojování. Jejím vrcholným číslem pak byla krádež kožichu v shopu, což bylo tam něco jako u nás Tuzex. Byla velmi elegantně oblečena, a mluvila dokonale spisovnou češtinou, a místo jen trochu neslušných slov používala tečky. Přemýšleli jsme, zda krade rovněž v Čechách. Nakonec jsme se shodli, že určitě ano. Ušití onoho zlodějského kabátu se jí bohatě muselo vyplatit i pro Rumunsko, ale takové zručnosti a chladnokrevnosti mohla nabýt jedině pravidelným a dlouholetým tréninkem.

Constantie a Bukurešť

Motto: Výlety za poznáním většinou končí poznáním jiného, než jste chtěli

     Do Constantie je z Mangalie asi 40 km autobusem. Obcházeli jsme všechny, snažíc se zjistit, kolik stojí lístek. Nikdo nevěděl, Až Franta nám řekl cenu, odvolávajíc se na svou cestu autobusem. Nachystali jsme si tu sumu, zaplatili tak, že jsme ji dali paní průvodčí, a na prstech ukázali, kolik chceme lístků. Fungovalo to, Franta se zase jednou osvědčil. Akorát, když jsme ujeli asi třetinu cesty, začala na nás průvodčí povykovat, ukazovat lístky, a chovat se k nám velmi nevlídně. Ukázali jsme jí svoje lístky, a její povykování se změnilo v jekot. Přemýšleli jsme proč, ale ničeho jsme se nedopátrali. Za chvíli přestala. Až když jsme přijeli do Constantie, a chtěli vystoupit, začala křičet znovu. Patrně na řidiče, protože ten najednou zavřel dveře, a rozjel se. Bohužel zrovna, když vystupovala stará babka s nůší na zádech. Babka byla venku, nůše zůstala uvnitř, ale spojovaly je navzájem popruhy. Držely pevně a spolu s jedoucím autobusem přinutily babku k jakýmsi úskokům vedle autobusu, který ji vlekl sebou. Nevydržela dlouho, a začala nadávat tak, že přehlušila všechno, i tu křičící průvodčí. Řidič rezignoval, a zastavil. My vystoupili naštěstí dřív, než se babka vzpamatovala, a hrnula si to zpět do autobusu si všechno vyřídit s průvodčí i řidičem. Jak jsme zvenku pozorovali, docílila velmi brzy převahy nad oběma.
     Když jsme jeli večer nazpět, řekli jsme pečlivou výslovností Mangalia. Platili jsme asi třikrát tolik, co ráno. A tak jsme šli požádat Frantu o vysvětlení. „Kde bych byl, jako vy dneska“.
     „A jak se to tam jmenovalo“, naléhali jsme.
     „Kdo si má ty jejich názvy pamatovat“, krčil rameny.
     „A jak si tam jel dlouho?“, napadlo někoho se zeptat.
     „Asi tak patnáct minut, možná dvacet.“
     My jeli víc než hodinu. Šli jsme tedy i s ním k jízdnímu řádu. Nejel do Constancie, ale do Costinici, asi deset km daleko. Ovšem on žádný velký rozdíl neviděl. Obě města byla v Rumunsku, obě začínala na C, čtené jako K, obě měla přístav, a do obou se jelo autobusem ze stejné zastávky. My konečně pochopili průvodčí. Byli jsme černí pasažéři. Ale to jsme se dozvěděli až večer.
     Nyní jsme vystoupili, a přemýšleli kam jít. Constanca je takřka 2 000 let staré město, má jméno podle sestry nějakého římského císaře. Tehdy měla asi půl miliónu obyvatel. Tedy bylo co vybírat, pokud jste věděli, co všechno tam může být. A to jsme my, ale nevěděli. Průvodce v Rumunštině nám poskytl přibližně stejné množství informací, tedy žádné. A tak jsme dávali dohromady, co kdo kde zaslechnul, nebo si vzpomněl. Po dlouhém dohadování jsme dali dohromady vlastně jen dvě věci. Pokud město leží na pobřeží, musí mít přístav. Pokud je tak staré a má jméno podle členky císařské rodiny, musí tu být vykopávky. To nám na ten den, co jsme tam byli, zcela stačilo.
     Již jsme chtěli vstát, a vydat se na cestu, když se kolem nás zabarvilo, rozpestřilo a  začalo cinkat a chrastit. Obklopily nás asi desetileté cikánečky, oblečené, jak je kdysi malovával Mikoláš Aleš nebo Lada, nebo jaké nosí kostýmy v operetě. Šátečky na hlavách, blůzky a halenky, několikero sukní pod živůtky, Barvy všechny, co existují, hlavně červená, žlutá, černá, ale hlavně zářící. Na sobě nesčíslné šňůry bílých korálů a spousta blýskavých kulatých plíšků, zářících jak malá sluníčka. Po asi pětivteřinovém tanci a zpěvu, na nás pak minimálně deset minut požadovali s nastavenou dlaní odměnu za své vystoupení, volajíc cosi lítostivými hlasy. Zbavili jsme se drobných, byli odměněni úsměvem a nyní veselým voláním. Což přerušil příchod další skupiny turistů, kterým se děvčata začala okamžitě věnovat, obdobně jak nám.
     Nejprve jsme našli přístav. Tedy, v pravdě jsme vylezli na nepříliš vysoký kopec, a on byl pod námi. A přišlo zklamání. Dodnes nevím, co jsme vlastně očekávali. Vím jen, že naše očekávání nebylo naplněno. On ten přístav, zejména z dálky, vypadá jak sklad. Veliký sklad. Sem tam loď, a jinak množství jeřábů a tisíce stohů zboží mezi kolejemi, kde jiné jeřáby to zboží nakládají na vlaky. Příliš dlouho se na to dívat, nás nebavilo. To jsme znali z domova, i když ne v takovém rozsahu.
     I vydali jsme se za historií. Usuzovali jsme, že bude někde v blízkosti přístavu, protože už ve starověku byla Constanca námořním městem. A skutečně byla, i když zcela jiná než jsme si představovali. Očekávali jsme bílé sloupoví, mramorové paláce, mosaiky chodníků a dvorů, fontány, na moři galéry. Právě tak, jak jsme viděli ve filmu nebo na obrázcích, pojednávajících o Starém Římě. Po delším hledání jsme našli rezavý drátěný a dost poškozený plot. Za ním byla hluboká díra, ve které kopalo několik desítek chlapů. Několik jedinců mezi nimi nekopalo, ale špachtlí odstraňovali hlínu z nějakého předmětu. Občas některý vztyčil ruku, a zavolal. Vzápětí se k němu rozeběhnul některý z mužů, co stáli u stolu s harampádím. Aspoň tak se nám zdáli jevily nálezy pozůstatků antické kultury, které zde hledali. Nalezené pak odnášeli na stůl. A potom někam, kde vše řádně očistili, nakonzervovali, popřípadě jednotlivé části pracně složili a slepili, a potom vystavili v muzeu. My chodíme kolem, díváme se, obdivujeme, a voláme, to je krása, jestli by to dnes lidi dokázali? Asi ano, pokud to dokážou opravit. Ovšem nalezené a vykopané věci jsou stejné, jako kdybychom je rozbili a vyhodili včera.
     Od obou přístavů jsme se vrátili do města, které bylo stejné jak jiná města, ať u nás nebo kdekoliv v Evropě. Pojedli jsme, díky slovensky hovořícímu vrchnímu, konečně místní jídlo. Z restaurace jsme se ještě vydali nakupovat, a objevili jsme řeznictví. V Mangalii nebylo, nebo jsme jej nenašli. Tady bylo stejné jak u nás. Na jedné straně maso, na druhé uzeniny. Z uzenin jsme si vybrali salám, ve tvaru podkovy. Zvědaví, jsme jej hned před řeznictvím nedočkavě ochutnali. Měl chuť připomínající staré prošlé karamely. Ihned jsme nabídli ostatním, řezajíc silné proužky. Potvrdili ihned schopnost našich chuťových buněk rozeznat chuť správně. Nastalo přehadování, z čeho asi ten salám může být. Všem se zdálo nejpravděpodobnější, že z oslího masa, které z nás nikdo neznal. A patrně ještě něčeho, co správně měli vyložit ve vedlejší cukrárně. Ač jsme nabízeli, nikdo už nechtěl. Večer jsme jej schválně zapomněli na jednom ze stolů mezi stany. Věděli jsme o nočních návštěvách psů a koček, dlouhodobě hladových, a doufajících nalézt zde, co jim nebylo poskytnuto vůbec jejich majiteli, totiž jídlo. Měli problém „kam s ním“ vyřešit za nás. Nevyřešili, ani si nekousli. Byli domácí, a věděli, o co jde.
     Další velké město, které jsme navštívili, byla Bukurešt, ale až při zpáteční cestě. Vlak tu stál, nevíme proč, od rána do večera, a tak jsme měli možnost si prohlédnout, tedy spíše nahlédnout do hlavního města Rumunska. Bylo čisté, široké bulváry, vše blízko nádraží, což bylo nespornou výhodou, protože jsme si dokázali zapamatovat cestu zpět. Vyrazili jsme všichni, až na Frantu, kterému manželka přikázala být ve vlaku, ze strachu, aby se neztratil a rodina nepřišla o živitele.
     Setkali jsme se tu s několika podivnostmi, které nás přivedli k úžasu. Nejdříve to byli policisté. Měli tu vážnost a autoritu. U národa, tedy nás, bavícího se již několik století hlavně vymýšlením vtipů na policii, vojsko a vládu, to bylo něco neskutečného. Poprvé nás zarazila mladičká policistka ječící na dav lidí, který přecházel špatně, aspoň podle ní, ulici. Svým jekotem, a máváním rukama ten dav donutila, aby se vydal zpět, a přešel ulici podle jejího návodu znova a správně. Podruhé jsme se stali obětí policistů my samotní. Někdo nám sice předtím říkal, v Rumunsku se nesmí chodit po chodníku vedoucím kolem vysokých státních úřadů. Považovali jsme tuto dobře míněnou radu za blbost. Přece chodník je odvozen od slova chodit, a tedy je možné po něm jít kdekoliv. Přesvědčili jsme se, že nikoli. Nevím, co to bylo za úřad, pamatuji si jen, jak k němu vedl dlouhý červený koberec od ulice, přes chodník, pak schodiště až k rozsáhlým vratům. Šel po něm jeden muž v uniformě. Podle lampasů, třpytících se epolet a hrudi pokryté řadou vyznamenání, patrně nějaký generál. Asi dvě stě metrů před ním na nás začali povykovat dva policisté. Dělali jsme, že jim nerozumíme, což jsme také nerozuměli. Přiběhli k nám, a ukazovali, spíše přikazovali přejít na druhou stranu. Chvíli jsme s nimi diskutovali, my česky, oni rumunsky, ale bylo poznat, že nás dál nepustí, a tak jsme přešli. Kolemjdoucí místní jen udiveně zírali. Oni přešli už dávno.
     Pak nás zarazilo jednání číšníka v restauraci. Sdělil nám, jako všude, že nám přinese řízek, když jsme Češi. A jak od nás odcházel, vyhodil z restaurace starší Rumunku, která do ní omylem vstoupila, a očekávala, že bude obsloužena. Nebyla cizinkou, a proto neměla v této restauraci nárok. Styděli jsme se, a bylo nám jí líto. Nevím, zda to byla iniciativa toho číšníka, nebo to tam bylo zvykem. Ale o několik let později jsem se setkal s podobným jednáním v Praze, na Pohořelci. Byli jsme zde na obědě, měli v sobě polévku, a čekali na druhé jídlo. Tu přijel zájezd, a servírka se začala věnovat jemu, a nás nechala být. Přivolal jsem ji, a udiveně jsem poslouchal její odpověď, „mám tu přece turisty, zájezd“. Namítl jsem, že nejen v Čechách, ale všude na světě v hospodě platí, a nejen v hospodě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Zdvihla významně obočí a řekla, „to jsou ale Němci“. Když jsem jí řekl, že citované přísloví platí i v Německu, pohoršeně zakroutila hlavou. Když jsem jí potom řekl, že tedy rušíme v takovém případě objednávku, a jdeme do nějakého slušného podniku, začala vřískat. Přiběhnul vrchní, vyslechl ji, vyslechl nás, pak jí vynadal, nám se omluvil, a i když jsme trvali dál na odchodu, řekl, že nás chápe. Takže aspoň jeden spravedlivý, a už se ta restaurace nezdála tak hrozná.
     A tak to byly dojmy z oněch dvou měst

Večery a poslední dny

Motto: Je dobré mít sebou znalce her, je to lepší než mít sebou znalce duší

     Večery v kempu byly nádherné. Byly teplé, ale po celodenním vedru, příjemně teplé. Sesedlo se nás pár u stolů, a nemaje televizi, rádio, ani nic jiného, mohli jsme mezi sebou vykládat nebo hrát hry. Vůdčími osobnostmi tu byli Bláhovi, kteří neznali jen kanastu a žolíky, ale spousty dalších her. A měli i cit, když se nám příliš hrát něco nechtělo, začali sami jen povídat. Franta zde ztratil své vedoucí postavení, ale brzy se tvářil, jakoby Bláhovy zajistil on, a to mu stačilo. Už si ty hry nepamatuji, nakonec jsme kvůli dílu pana Bláhy „Kanasta a žolíky v Čechách“, vždy skončili u žolíků. Ale předtím byla vždy hra, a to každý večer jiná.
     Pamatuji si už jen jednu, zpočátku příšernou, ale nakonec jsme ji hráli skoro do rána. Každému bylo přiděleno jméno některého z indiánských náčelníků. Za každou chybu se dělala chybujícímu tužkou na obočí čárka na čele. Hra se pak hrála tak, že jsme se vzájemně oslovovali způsobem dál uvedeným, a kladli si otázky. Za chybu při oslovení nebo odpovědi či chybném dotazu, byla udělána na čelo další čárka. A nyní ten strašný příklad, „Já Vinnetou s dvěma čárkami se ptám tebe Inčučuny s třemi čárkami, kolikátého dnes je nebo kdo napsal tu a tu knihu atp.“ Odpověď zněla, „Já Inčučuna s třemi čárkami, říkám tobě Vinnetou s dvěma čárkami, že Válku s mloky napsal Karel Čapek atp.“ Dalo se to hrát donekonečna, dokud bylo na čele místo pro čárky.
     Jindy nám pan Bláha četl ze své knihy, a dokázal nám, že i statistika se může stát podáním zajímavá. Někdy jsme hledali jejich Marušku. Byla zvědavá a dychtivá po poznání, jak tomu ve věku čtrnácti let bývá. Díky své korpulentní postavě byla pro muže jižních národů nesmírně přitažlivá, oproti klukům doma, což zvyšovalo její sebevědomí a bohužel snižovalo i její zábrany. Nikdo z nás se to rodičům, kteří jí stále ještě kupovali panenky, neodvážil říci. A tak jsme ji pomáhali hledat, a díky dvěma asi dvacetiletým slečnám, které si nad ní vzaly patronát, se nám ji nakonec vždy podařilo najít, nevinně spící v jejich stanu, kam ji přivedly tajně, a my potom na smluvený signál nalezli.
     Pokud se nám nechtělo nic hrát, procházeli jsme se podél pobřeží. Prohlíželi řady nových hotelů, osvícených a znějících minimálně na doslech k druhému hudbou, už tehdy většinou reprodukovanou. Byla tam i jakási salaš převlečená za prastarou hospodu, nebo jak se tomu v Rumunsku říká, kde hrála cimbálovka a tančili v krojích, předstíraje bodrost a životnost prastarých Rumunů. Ceny však byly současné, a to nás odradilo.
     Večer bylo i jiné moře. Vlny se stříbřily, pokud svítil měsíc, a i když nebyl, tiše a velmi neodolatelně šplouchaly. Moře v noci jemně zpívá. Když není vidět, přitahuje aspoň svou melodií. A člověk sní. Podle nálady, a toho co prožil ve dne, buď o bludném Holanďanovi, nebo o pirátech, popřípadě, protože to bylo Černé moře o tureckých galérách nebo korábech admirála Ušakova. Je divné, že vždy o něčem, co dávno bylo, o něčem, co budí trochu hrůzu, nikdy o současnosti.  A hvězdy s, tady půl měsícem“, byly o něco málo krásnější než doma. Možná jen proto, že tady jsme měli čas a chuť se na ně dívat. Byli jsme se také podívat na východ slunce, ale byla mlha, a tak jsme jej neviděli vylézat z vln, ale když už bylo vysoko nad nimi. Ovšem litovali bychom, pokud by jsme se nešli na ten východ podívat.
     Jediné, co nám chybělo, byli vodníci a rusalky. Na moři, vyjma opery Antonína Dvořáka, nejsou. Jsou u nás doma na rybnících. Tady nemají vrby, na kterých by seděli, ani rákosí, kde by se skrývaly. Je tu jen Poseidon nebo Neptun a jejich nymfy a najády, ale tito jsou pro Čecha moc nóbl a příliš vážné. S nimi není žádná sranda, a proto asi v Čechách nejsou.
     A když jsme se vrátili z procházek, chtělo se nám dlouho povídat nebo také někdy zpívat. Tehdy se ještě zpívávalo. To byla veliká výhoda tehdy ještě nerozvinuté techniky. Byly sice již přenosné gramofony, rádia a magnetofony. Ale díky tomu, že ještě nebyly vynalezeny čipy, byly všechny tyto přístroje nadměrné velikosti. A tak nestačilo zmáčknout knoflík, ale člověk si musel vzpomenout na slova a na nápěv. Protože nás bylo hodně, tak si vždy někdo na něco vzpomněl, a ostatní se přidali.
     Sem tam jsme nějaké slovo nemohli nalézt, ale pomohlo opakování la, la, la nebo jiná jednoduchá slůvka.
     Také se popíjelo, ne pilo, jen popíjelo. Buď místní víno, nebo pálenka. A právě díky hovoru a zpěvu, to zůstalo vždy jen u toho popíjení, protože na pití či nalévání se nebyl čas.
     Pomalu se blížil závěr naší dovolené. Teplo bylo pořád stejné, slunce svítilo a hřálo dál nesnesitelně, ale kemp se den za dnem vylidňoval. Kde jsme se dosud prodírali zástupy lidí, bylo najednou volněji a cesta k moři za chvíli patřila jen nám. Což bylo dobré. Horší bylo stahování se potulných psů a koček k nám, kde jedině cítili šanci ještě něco získat. Marně jsme je vyháněli, protože v kličkování mezi stoly, židlemi a stany, jsme na ně prostě neměli. Další nepříjemnou věcí bylo rozhodnutí vedoucího kempu šetřit prostředky. Prvním nápadem bylo zavření záchodů a umýváren, aby se šetřila voda, a mohl propustit uklízečky.
     Jak je v našich zemích dobrým zvykem, nikomu se nic předem neřeklo. Prostě se jednou ráno objevila skupina uklízeček, která s překvapivým úsilím vše čistila, leštila a jinak dávala do pořádku. Podezřelým nám jejich počínání přišlo, až když se k nim dostavili dva chlapi, a začali oddělávat sprchy, kohoutky a ostatní sanitární techniku. Vybrali si ale špatnou dobu, ráno, když my jsme ještě vstávali a snídali. Jakmile pak zazněl poplašný křik z umýváren, kde někomu, pokrytému mýdlovou pěnou, naráz zastavili vodu a oddělali ventil, shromáždil se náš třicetihlavý dav kolem nich. Poměr byl asi tři ku jedné v náš prospěch. Morální poměr pak byl daleko vyšší. My jsme šli hájit svá práva, čistotu a možnost vykonat potřebu, oni hájili pouze svou nevalnou mzdu, o kterou měli beztak v několika dnech přijít. Až na jednu z uklízeček, která neustále křičela, „já nevinovaná“, rozuměli nám ostatní pouze z gest a zvuku hlasu, co nám vadí, a co jim hrozí, pokud se budou snažit jim uloženou práci dokončit. Nesnažili se. Sebrali prostě nářadí, a chtěli odejít. Když jsme vytvořili neprostupnou hradbu, odchod jim znemožňující, pokrčili rameny a přidělali zase vše, co dosud oddělali. Pak jsme se s úsměvy rozloučili.
     Přemýšleli jsme o postavení hlídek, ale Frantovo, „běžte se koupat, já to zařídím“, nás k naší škodě uklidnilo. Uvěřili jsme mu bezmezně, už jen proto, že se nikomu z nás nechtělo zůstat v kempu, být vydán napospas sálajícímu slunku. Jeho poslední zkraty nás měly varovat, ale nevarovaly. Vzpomenuli jsme, jak nás dostal do kempu, a rozhostil se v nás pocit klidu, že Franta a vedoucí kempu si vzájemně vycházejí jen a jen vstříc. Trest za naši důvěřivost a lehkověrnost se dostavil hned při návratu z pláže. Sociální zařízení bylo zamčeno, demontována technika i hlavní ventil. Na náš udivený pohled a štěkavé dotazy, sdělil Franta se širokým úsměvem, „zajistil jsem náhradní řešení. Můžeme se chodit mýt a na záchod do společného zařízení, které bylo asi kilometr daleko.
     Bít ho nemělo význam, a díky zastavené vodě bychom ho neměli ani čím vzkřísit. A tak se náš hlouček vydal na cestu k úřadovně kempu. Zdánlivě prázdný kemp ožil, a postupně se k nám přidávali další ubytovaní, když se dozvěděli kam a proč jdeme. Postihnul je totiž stejný osud. Za okamžik nás bylo u cíle ne-li na stovky, tak určitě na desítky rozlícených osob. Jak řekl klasik, neměli jsme co ztratit, mohli jsme pouze získat.
     Do kanceláře pro jednoho se nás nahrnulo asi padesát. Vedoucí kempu zesinal. Dva podřízení úředníci, dva údržbáři, od kterých mohl žádat pomoc nebo aspoň sdílet s nimi stejný osud, okamžitě zmizeli. Zůstali jen asi tři špatně se pohybující uklizečky, které pištěly, a tím bezděky zvyšovaly napětí. Vedoucí byl patrně historik, protože jak zjistil převahu českých hlasů, pohlížel ustrašeně k oknu, vzpomínajíc pražských defenestrací. Ta však neměla smysl, kancelář byla v přízemí. Zaklínali jsme se naší ambasádou, konsulátem, jako by jejich představitelé byli naši mladší bratři. Slibovali jsme i kruté násilí, a nakonec vedoucí začal řvát, a z úkrytů se vynořili údržbáři i podřízení úředníci, všichni vzali nářadí, a šli obnovit provoz sociálních zařízení. Když na vše vzpomínám, měli jsme všichni pravdu. Vedoucí chtěl zamezit plýtvání. My ale jsme zaplatili za fungování všeho do posledního dne. Možná se stačilo předem nějak domluvit.
     Poslední dny nás mimo psů a koček, navštěvovali i potulní prodavači všeho možného, snažící se nám něco vnutit. Jednak to byly příšerné suvenýry, ale také i zelenina a ovoce. Chtěli jsme si koupit nějaké vitamíny, jak jsme říkali, na cestu. Prodavač chtěl za kilo asi čtyři lei, s čímž jsme byli srozuměni, a chystali se koupi uskutečnit. „Tady musíte smlouvat“, přerušil prodej Franta. Dal se s prodavačem do řeči, či spíše do mávání rukama. Vztyčovali prsty, každý vykřikoval, čemu druhý vůbec nerozuměl, a nakonec nám Franta chlubivě sdělil, že za kilo sice dáme o jeden lei více, ale dostaneme i píšťalku. Rezignovali jsme, a píšťalku dali synovi. Jednou písknul, a potom už jen marně foukal. Mezitím zmizel prodavač i Franta.

Cesta domů

Motto: Konec dobrý, všechno dobré

     Jednou ráno se u naší části kempu objevil náklaďák s českou SPZ, a asi čtyři muži, kteří přijeli, aby zítra, až odjedeme, demontovali stany, zařízení kuchyně, stoly, lavice, naložili je na auto a dovezli do Čech, aby je tam pospravovali a příští rok postavit buď zase zde, nebo jinde.
     Na nás všechny padl smutek, budeme se loučit. I když jsme se znali jen tři týdny, tak přece jen jsme spolu něco prožili. Také jsme věděli, že vyjma náhody se už nikdy nesetkáme. Takové vědomí je vždy nepříjemné, ale prakticky jen do příštího setkání a loučení s jinými lidmi.
     Posádka k likvidaci tábora se šla osprchovat a učinit potřebné úkony po cestě, když zjistila, že sociální zařízení funguje, a nemusí jak loni utíkat k moři a využívat kolem rostoucího řídkého porostu. Udiveně se vyptávala, jak jsme toho docílili, a my, nějak  se stydíc za pokus o defenestraci, jsme je odkázali na Frantu, který zářil a hřál se jejich obdivem schopného vyjednavače.
     My se šli podívat naposledy na moře, a ještě jednou se v něm smočit. Bylo klidné s drobnými vlnkami, vlídné jak hostitel, když se hosté chystají k odchodu. A tak jsme se do něj ponořili, udělali poslední tempa, a vrátili se do tábora balit. Respektive vše naházet do kufrů, nechávaje venku jen oblečení na cestu.
     Poslední ráno pro nás přijel autobus a odvezl na nádraží. Při výjezdu z kempu jsme mávali jeho vedoucímu, a i on se svými podřízenými pozdravy opětoval. A jak tomu bývá vždy, místo toho nebo ty nám byl čert dlužen, jsme si všichni povzdechli, škoda, to ale uběhlo.
     Hned po příjezdu se Franta dostal do sporu s obsluhujícím číšníkem našeho vagonu, který dlouhou hadicí napouštěl do jeho nádrže vodu. Franta, jat starostmi o naše zdraví, chtěl po něm předložit osvědčení hygieny o nezávadnosti vody. Po několika se poslání někam, jak je v Čechách zvykem, se číšník rozzlobil, což definoval daleko pregnantněji, vodu zastavil, a hadici sbalil, odcházeje si sednout do svého kupé, kde pak trucoval skoro celou cestu. Franta docílil nejen toho, že jsme neměli nezávadnou vodu, ale že jsme neměli vodu vůbec. Kdo cestoval spacím vlakem, ví, co to na cestě znamená. Plížili jsme se pak po vlaku, využívaje zařízení v jiných vagonech. Neměli jsme však takřka nic k pití, protože si každý vzal jen jednu láhev, vycházeje z toho, že když jsme jeli sem, bylo možné si cestou koupit cokoliv. Nyní však ne, protože trucující číšník nenaložil ani přepravky s pivem a limonádou.
     Ze začátku nás to ani nenapadlo. Měli jsme pití svoje, a stáli jsme u okénka, loučíc se aspoň pohledem s pobřežím, jeho hotely, kempy, plážemi, světe div se, také tehdy u nás ještě neznámými nudistickými, a mořem. Při zastávce v Bukurešti jsme pak něco nakoupili, ale málo, jak jsme brzy zjistili. A potom jsme již uháněli domů, pozorujíce hory, hory, lesy, a zase hory. Mávali jsme hlídačům železnice, kteří žili, daleko od ostatních, ve svých domcích, a vzdávali čest projíždějícímu vlaku sevřením žerdě žlutého praporku drženého svisle před sebou. Projeli jsme Maďarskou pustou až k mostu přes Dunaj do Komárna.
     Zde jsme poprvé zastavili, a do našeho vagonu nastoupil celník a hlasem, jež svou silou připomínal pouťového vyvolávače, nás vyzval, abychom se usadili v kupé a připravili si výjezdní doložky. Všichni jsme učinili žádané, až na Frantu, který zůstal na chodbičce a se širokým úsměvem se hnal k celníkovi. Ten mu výzvu opakoval maďarsky. Když nedocílil ničeho, pokračoval v němčině, francouzštině a skončil anglicky.
     K jeho překvapení se mu dostalo odpovědi v češtině, „já jsem vedoucí a mám seznam“.
     Celník na okamžik ztumpachovatěl, a pak se výhrůžně zeptal, „máte něco k proclení, ukažte mi zavazadla“.
     V tom vyletěla Frantova manželka, mající obavy o převážené zboží, jednou rukou ukazovala na Frantu, a druhou kroužila před čelem, naznačujíc tímto mezinárodně srozumitelným způsobem, co je Franta zač. Celník chvíli váhal, ale jeho pochyby zmizely v okamžiku, když se Franta na svou ženu obořil, „co děláš, žádná vosa ani mouchy tu nejsou“. Zopakoval svou výzvu, a vydal se na cestu podél kupé, berouc od každého výjezdní doložku, a tím jeho činnost skončila. V Bratislavě, kde jsme stáli hodinu, jsme nakoupili pití, co kdo chtěl, a o půlnoci jsme vystupovali v Praze, kde nás Franta naposled podle seznamu zkontroloval, a spokojeně hlásil, že se nikdo neztratil, a každému stisknul na rozloučenou ruku. Tím naše dovolená skončila, a my nasedli do auta předsedy odborů, který nás odvezl domů.
     Dovolená sice skončila, ale ještě dlouho jsme vzpomínali na starého vrchního v Constancii, na prodavačky v cukrárně, na plavčíky tahající lidi z vody a zejména na toho hvízdajícího kluka jedoucího na povoze, a řídícího s přehledem dva hnědé koně. Tito pro nás pak vždy představovali vše dobré v Rumunsku.

My v USA - návštěva první v roce 1999

Motto : Je stále se čemu divit

Cesta tam

      Poprvé jsme se vypravili do USA v červenci 1999. Syn s přítelkyní tam už žili přes rok, a námi cloumala zvědavost jak. A tak jsme se chystali na cestu. Nejprve člověk zjišťuje informace, které jsou od každého zcela odlišné. A chuť k cestě se začíná rychle vytrácet, zejména v našem věku. Ale vše převážila touha vidět děti, a tak jsme podnikali potřebné kroky. A navíc letenky nám obstarali přátelé, takže na nás zbývalo jen obstarat si nové pasy, sehnat si víza a zabalit.
      S pasy to byla jen otázka času. Horší nás čekalo s vízy. Hned zpočátku nás strašilo sdělení, že Američané nedávají vízum asi 50 % žadatelů. Ale přes to všechno jsme začali vyplňovat dotazníky. Odpovídali jsme většinou ne. Že jsme nesloužili u SS, ani u gestapa, nejsme teroristi, ani nemíníme dovážet do USA drogy a odpovídali i na další podobně duchaplné otázky. Přes rady, abychom přiložili k žádosti výpisy našich účtů a další potvrzení o solventnosti, napsali jsme, že si cestu tam i zpět hradíme sami, a kupodivu to stačilo. Když jsme konečně dotazník vyplnili, přečtením poslední jeho řádky nám nálada poklesla. Byla tam větička záludná a hrozící, „Udělení víza vám nezaručuje vstup na území USA, o kterém rozhodne imigrační úředník.“ I přes toto varování jsme formuláře s pasy a poplatky za víza dovezli do Prahy, stoupli si do fronty, abychom asi za hodinu strčili vše do obálky a hodili do bedny. Proč vše nešlo poslat poštou, dodnes nevím. A za nějaký čas jsme byli vyzváni, abychom se dostavili na velvyslanectví USA, a kupodivu stačilo, abych jel sám a vyzvedl pasy s vízy pro oba, a žádný pohovor nebyl.
      A tak jsme mohli vyrazit. Letěli jsme s přáteli, kteří v USA již byli, a tedy jsme, na ně spoléhali ve všem. V Ruzyni nás potkal první šok, když jsme zaplatili za jedno kafe v plastikovém koflíku 35,- Kč, a přesnídávka stála 180,- Kč. Jakoby říkali, pokud máš na letenku, tak se musíš smířit i s tímto. V Miláně, kde jsme přestupovali na letadlo do Chicaga, nás čekalo další překvapení. První bylo, že ač to o sobě stále říkáme, není u nás zase největší bordel na světě. Zde jsme udiveně hleděli na kabel silný tak 3 cm, trčící a neizolovaný ze stěny. Pak jsme přemýšleli, proč zde dělí halu na část kuřáckou (furrare) a nekuřáckou (no furrare). Kouřilo se totiž všude, rozdíl byl pouze v tom, že v kuřácké části byly popelníky, a v nekuřácké se popel a vajgly házely na zem, nebo ti ohleduplnější kuřáci do igelitových košů. Situace pak byla zajímavá, když někteří, toho vajgla, před vhozením, zapomněli uhasit. Ale vždy se našel někdo, kdo to napravil. Záchody byly zataraseny závorou, a pokud někdo v případě nutnosti ji podlezl, ječela na něj nic nedělající uklízečka jak Sophia Loren ve svých nejlepších filmech. Ale potřebu ho vykonat nechala. Zkrátka člověka potěší, když ve světě najde připomínku, aspoň malou, domova.
      Konečně jsme našli své nástupiště, posadili se a netrpělivě čekali, až nás vyzvou k odletu. Asi 20 minut před nástupem jsme se dozvěděli, že odlet bude opožděn o 1 a půl hodiny. Povzdechli jsme a čekali dál. Konečně se objevili odbavovací úředníci a my se začali řadit do fronty, když se ozval vzrušený hlas v rozhlasu, který nám na klidu neubral, protože jsme mu stejně nerozuměli. Co nás však dokonale vyvedlo z míry, byly změny na informačních tabulích, kdy jsme se dozvěděli, že nebudeme nastupovat tady, ale na vstupu vzdáleném několik set metrů. A tak se dav čítající přibližně 200 lidí úprkem rozeběhl na správné místo, a v polovině cesty se srazil s jiným davem, který běžel na naše původní stanoviště. Vše jsme šťastně překonali a do letadla se nakonec šťastně dostali. Nabyl jsem zde dojmu, že Italové nepropadají zmatku, ale s radostí jej vytváří.
      Letěli jsme s Al Italia a vítal nás zpívající steward, líbající skoro každé nastupující dítě a zdravící každého dospělého cestujícího. Poznali jsme, že není dobré sedět vždy u okénka. Pohled na třesoucí se a klepající křídla nás přiměl k myšlence, zda by nebylo lepší vystoupit. Ale to už se letadlo rozjíždělo, a pak s obrovským řevem se dralo k nebesům. Najednou byl klid, mohli jsme si rozepnout pásy, a vzápětí se poznal rozdíl mezi cestujícími a turisty. Cestující obhlédli okolí, a už se hrnuli, s vyfasovanou dekou, na místa tvořená aspoň dvěma volnými sedadly vedle sebe. Tam se do deky zabalili, natáhli a spali, vědouce, že na jídlo a přistání je vzbudí. My, ostatní, jsme se dívali na film nebo informace o letu, které se na velkých obrazovkách střídaly, a odpočítávali si v duchu minuty, které jsme už uletěli. Dozvěděli jsme se o letové výšce 10 km, teplotě venku – 50 0 C, délce letu asi 7000 km, a přistávat jsme měli asi za 10 hodin. Po cestě jsme dostali dvě jídla, v nabídce vždy byla aspoň jedna ryba. Pití si, vedle roznášeného, mohl brát každý podle potřeby sám a zdarma.
      Těsně před přistáním, vypukla v letadle panika. Roznesli nám dotazníky, každému dva, abychom je vyplnili, a byly italsky. Ten volal, že je chce v angličtině, jiný zase škemral o tužku, některý si je dlouho a nechápavě prohlížel, aby pak vykřikoval zcela neznámým jazykem, kterému nikdo nerozuměl. My horečnatě listovali ve slovníku, a snažili se po pochopení jednotlivých slov, pochopit i zbytek dotazu. Pak jsme to proškrtali, jak nás napadlo, a půjčili tužky ještě jiným cestujícím, a odevzdaně čekali, co s námi bude. Po přistání jsme zatleskali pilotovi a vyšli na letiště.
      O' Hara, je snad největší letiště světa. V průměru zde každých 50 vteřin přistává a odlétá jedno letadlo. V noci pak je nádherně podle světel vidět co je nad Chicagem letadel ve vzduchu. Ale nás nyní zajímalo jediné, pustí nás imigrační úředník nebo nepustí. Zařadili jsme se do fronty, čítající několik set osob a pomalu postupovali dál. Naše napětí se zvyšovalo, každým člověkem poslaným u pultů stranou a odvedeným pak někam pryč. Konečně jsme stáli, s pasem a dvěma dotazníky v ruce, u pultu, abychom byli shledáni poctivými či nepoctivými. Starší muž v uniformě nás sjel pátravým pohledem, pak něco napsal na zelený dotazník a přicvakl jej k pasu, bílý nám vrazil do ruky a ukázal, ať jdeme dál. Zvědavě jsme nakoukli, co tam vlastně psal, a četli jsme, že v USA můžeme zůstat 6 měsíců. Kámen nám spadl ze srdce, až se všichni ohlédli, co je to za ránu. Pak jsme z nekonečného pásu vzali své kufry a vyšli kolem policistů, kteří nám odebrali bílý dotazník, do haly, kde čekali už děti, a byli jsme konečně na americké půdě.
      Začalo objímání, líbání, jako když přijede státní návštěva. Pak jsme usedli do auta, a přišel první šok. „Kdyby nás náhodou zastavili policisté, seďte nehybně, ruce mějte před sebou na palubní desce nebo opěradlu a nemluvte. Mohli by znervóznit a užít zbraň“. A tak jsme vyjeli k nastávajícímu domovu, s obavami pozorujíc policejní auta, jedoucí kolem. Ale brzy vše přehlušila zvědavost, a mohli jsme si ukroutit hlavy, ve snaze, aby nám nic neuniklo. A pomalu jsme se zbavovali zakořeněných představ o USA.
      Pro nás je USA zemí dálnic. Ovšem, že je jich tolik, jsme netušili. Dálnice vedou městy, poli, prériemi, lesy, pouští, horami, ale i přes močály, mořské zálivy, zkrátka všude, kde je jich potřeba a aspoň minimální šance je postavit. Je na nich omezená rychlost, buď 60, nebo 75 mil, a všechna ta, po nich se valící auta, ji dodržují. Řidiči, takřka z 99 %, jsou k sobě ohleduplní a ochotní si dát přednost. A to nejen na dálnici, ale všude. Z dálnice jsme sjeli na street, tříproudou, v obou směrech, silnici, kde již byly semafory. Umístěné za křižovatkou, aby na ně bylo lépe vidět. Potom jsme dojeli po Czermakstreet, na paměť našeho krajana, starosty Chicaga, do Berwynu, kde děti bydlili. Ze street se pak sjelo, a asi 500 m jsme jeli po ulici, jak ji známe u nás, kde na každé křižovatce byla stopka, a přednost měl ten, kdo první přijel. Jak jsme poznali i potom, řidiči toto pravidlo dodržovali.
      Jinak, hned tato první jízda nás zbavila zažité představy, že americká města jsou tvořena mrakodrapy. Byly nějaké vidět v dálce, ale absolutní převahu měly přízemní nebo jednopatrové, podle našeho rodinné domky, občas nějaký třípatrový nájemní dům. A kolem zahrady, stromy, a hlavně sádroví trpaslíci, srnky, veverky, a na co si kdo vzpomněl ze zvířátek a postaviček Disneyových filmů. A kolem každého domu, jedno, dvě či více aut, stojících u chodníků, pokud nebyla v garáži. A konečně jsme zastavili u domu, kde děti a ještě další dva, celkem tedy pět Čechů, měli pronajaté první patro. Rodina domácích byli rodem Italové. Ti začali do Berwynu, původně českého pronikat, a za nimi se tlačí Portorikánci.

Bydlení

      Pronajatý byt dětmi má asi 130 m², a tvoří jej kuchyň, komora, veranda, koupelna s WC dohromady, veranda a 4 pokoje. U domu je dvojgaráž a zahrádka, které však užívá jen pan domácí, bydlící v přízemí. Nájem je 700 USD měsíčně a 100 USD za telefon, elektřinu a klimatizaci. Vedle toho se platí za internet 20 USD měsíčně a 0,4 centu za každé jeho otevření. Nájem se pohybuje od 150 USD do 3.000 USD měsíčně. Záleží hlavně na lokalitě, kde byt je a teprve potom na jeho velikosti a vybavení. Většinou jsou byty pronajímány i s nejnutnějším nábytkem. Ty nejdražší byty jsou v domech, kde je prakticky všechno mimo školy, nemocnice a hřbitova. Pod všechno myslím obchody, tělocvičny, kulturní zařízení, plovárny, menší hřiště, garáž, lékař, zubař atd. Ty jsou ale jen v Townu, ve středu města v mrakodrapech.
      Místo, kde člověk bydlí, je proti nám, v USA dost důležité. Ukazuje na jeho postavení, umožňuje mu větší či menší úvěr, zajišťuje větší či menší bezpečnost. Také kupodivu i ceny v obchodech, službách a benzinkách se odvíjí od čtvrti, kde jsou. Platí, že čím bohatší čtvrť, tím nižší ceny, myšleno běžného zboží, nikoli luxusního. Je to dáno tím, že obchodníci nemusí vynaložit náklady na zabezpečení a pak názorem, když platíš vyšší daně, tak máš větší nárok na poskytování výhod od společnosti.
      Ale abych se vrátil do Berwynu, průměrné čtvrti. Domky jsou zde prakticky v celé ulici stejné, z jakýchsi dřevovláknitých panelů, čely proti sobě do čisté ulice. Před sebou mají asi 5 m široký trávník, pak 3 m chodníku, alej, 8 m silnice a zase se to opakuje k protějšímu domu. Z opačně strany má dům asi 5 m zahrádku, popřípadě dvorek, dvojgaráž a popelnice, za kterými je tak 4 m cesta. Ta slouží pro příjezd do garáže, přivezení vybavení do bytu a pro odvoz odpadků. Jinak se nepoužívá. Odpady se tady odvážely každé úterý, a „kukavůz“ byl obsluhován jen řidičem. Aby to zvládl, měl na pravé straně jakési pomocné řízení na popojíždění. To bylo hned u okénka, aby nemusel vlézat do kabiny.
      Průjezdní čistá ulice se uklízí městskou službou také jednou týdně. Na začátku ulice je napsáno který den a kterou hodinu. Na tuto dobu musí všichni odjet s auty. Čistící vůz je doprovázen policejním autem, a pokud by někdo nechal v ulici stát své auto, zavolají policisté odtahovou službu a stojící auto je bez dalšího odtaženo, a majitel musí vše zaplatit plus pokutu. Všude je čisto, chodníky, po kterých nikdo skoro nechodí, bez prorůstající trávy a rozbitých nebo prasklých dlaždic. Tráva je stále stříhána, buď majitelem domu, nebo za úplatu městem. Hodně veverek, proti našim zrzavým, jsou tady veverky šedivé.
      Nájemníci na základě smlouvy. V případě neplacení, může být nájemník včetně své rodiny okamžitě vystěhován i s věcmi. Jedinou překážkou vystěhování je mráz, tedy teplota pod 0°C. Věci se uloží v městském skladě, nájemník někde na ubytovně, nikdo nevěděl přesně kam.
      Skoro ve všech bytech je záchod v koupelně. Nikde, ani v hotelech, jsem neviděl sprchu na hadici, všude byla na pevno. Až při čtvrté návštěvě jsem viděl sprchu s hadicí v jednom obchodě. V záchodové míse je stále voda. Poprvé jsem volal domácí, že se jim ucpal, protože při spláchnutí se voda okamžitě doplňovala. Koupelny jsou prostorné, a mimo vany, umyvadla, záchodu a bidetu tam už nic není. Jak je zvykem u nás zde mít pračky, tak v USA ji má doma málokdo. Chodí se do veřejných prádelen, které jsou buď v činžáku, nebo nedaleko od domu. Vedle praček tu jsou i sušičky. Vyprání jedné pračky, 3 kg suchého prádla stojí 1,5 USD a 0,5 USD jeho vysušení.
      Doma se vaří jen výjimečně. Většinou když přijde vzácnější návštěva, a to pak nějaká specialita. Jinak se ohřívají polotovary, nebo se jde do bufetu či restaurace. Polotovary mají všechny možné. Maso, sekaná, omáčky, rýže, brambory, těstoviny atd. Vše v řadě druhů a cen. Vzpomínám, jak jsem byl překvapený, když se mě Radka ptala, které buchty mám nejraději. Přiznal jsem povidlové, a ona se zeptala, zda bych se spokojil s marmeládou. Po mém souhlasu řekla, že je tedy udělá. Než jsem jí stačil říci, aby toho nechala, roztrhla úhledný balíček, naskládala buchty do pekáče, a asi za 5 minut je cukrovala přede mnou na stole.
      Rozdíl mezi americkou a přistěhovaleckou českou domácností, poznáte hned u dveří. U české tam jsou pantofle. Američané se nepřezouvají, pokud nechtějí si nechat dát odpočinout nohám. Návštěvy se nepřezouvají vůbec. Přitom je všude až neuvěřitelně čisto. Jejich přípravky mají skutečně vlastnosti uváděné v reklamách. Sám jsem byl svědkem, když kečup se vylil na koberec, místo bylo postříkáno nějakým prevítem, přetřeno hadříkem a hotovo. Záležitost asi dvou minut. Je tam až nesmyslný kult čistoty. Sprchují se ráno, večer, když někam jdou, když odněkud přijdou a používají různé deodoranty.
      Okna, na rozdíl od nás se nerozevírají, ale vysunují nahoru nebo zasunují dolu. Otevřené se však nechávají jen na nejnutnější dobu kvůli klimatizaci. A tak se jen krátce větrá. Dveře mají místo klik koule, na kterých je zasouvací pojistka. Člověk musí dávat stále pozor, aby ji náhodou nezamáčkl a pak za sebou nezavřel. Pak by musel volat zámečníka. V hotelu se nám to několikrát stalo, ale tam počítají s tím, že cizinci jsou za nimi pozadu, aspoň jak si oni myslí, a mají na to jakýsi klíč, kterým dveře otevřou.
      Kolem každého baráku jsou figurky, většinou sádrové nebo možná nyní z umělých hmot. Většinou se jedná o zvířátka a nadpřirozené bytosti. Někde jsou po desítkách a pořád jich není dost. Když jsou nějaké svátky, tak se přidají další, podle toho o jaký svátek jde. Stejně tak barevné elektrické osvětlení, girlandy a já nevím co ještě.
      Rozdíl mezi bohatšími a chudšími čtvrtěmi poznáte především podle rozlohy. Vily jsou větší, dál od ulice, někde jsou hned u chodníku ohrazeny zděným plotem. Na ulici nestojí takřka žádná auta, často projíždí policie. Není tolik figurek.
      A tak jsme se byli podívat také ve čtvrti chudých, tedy těch nejchudších. Po tom co jsme viděli, mi tato čtvrť připadala jako kraj zavržených z ráje. Chánov byl proti tomu skoro luxus. Ulice špinavé, plné papírů, smetí a harampádí. Při chodnících vraky aut. Domy staré, neudržované. Tam rozbité okno, kus dál vyražené dveře, jinde zase z baráku visící panel nebo vlající plech. Žádné figurky nebo jiné ozdoby kolem domů, jinde nezbytné. Špína, devastace a lidé, kteří viditelně jsou mimo společnost. Buď seděli, tupě hledíc před sebe, před domem. Nebo se ztěžka potáceli po něčem, co připomínalo chodník. Mezi nimi kličkovali ti, co sem spadli nedávno a ti, co si dokázali zachovat svoji důstojnost, ale bohužel také drogoví dealeři. A zase další, kteří vykonávají svoji potřebu přímo na ulici, protože voda jim neteče a odpady nefungují. V USA je to zvlášť děsivý obraz. Těchto pár lidí, nabízí se říci ztracenců, mezi lidmi, kteří hýří spokojeností a optimismem, ať už skutečným nebo předstíraným. Řidič musí být soustředěný stále na cestu. Někdo může ležet na silnici, nebo jede na kole či motorce v protisměru. A také být připraven, kdykoli na to dupnout a ujet, kdyby hrozilo nebezpečí. Auto je pořád zamčené, a na křižovatce s podezřením sledují žebrající. Než stačili přijít k nám, naskočila zelená a přejeli jsme do další čtvrti. Najednou jsme byli v jiném světě. Uklizeno, čisto, na ulici takřka nikdo, a pokud ano tak čistý a upravený. Nevím, jak to dokážou, že předělem, chce se říci mezi rájem a očistcem, je jen křižovatka, a zda ti naskočí včas zelená. A tak jsem se zeptal místních, na co myslíte, když tudy projíždíte. Odpověď už byla americká, „aby se nám nestalo něco s motorem nebo vůbec autem“.

Volný čas

      Volného času je proti Evropě málo. Pracuje se i v sobotu. Práce začíná většinou v 8 hod, a končí se večer v 18 hod, v poledne je přestávka na jídlo, ale neplacená. Tomu je přizpůsobeno vše. Otevírací doby obchodů, provoz kin, divadel, kulturních akcí a služeb.
      Zašli jsme do trojrozměrného kina. U dveří jsme dostali přilbu s brýlemi a sluchátky, v které jsme pak na film hleděli. V člověku byl vyvolán dojem, že je přímo účastníkem děje na plátně. Padali jsme ze skály, bylo nám špatně, když jsme se řítili v bobech žlabem dolů, atd. Pak jsme byli trochu zklamaní, když jako dodatek byl film, který ukazoval, jak se tento dojem vytváří. My viděli jen ten horolezecký a sportovní film, přemýšleli jsme, jaké to asi je třeba v detektivce.
      Na víkend jsme jeli k Michigenskému jezeru, kde se snad sjela polovina Chicaga. Od jezera se táhnou pláže, pak je asi tak 300 m travnatý pás, na kterém se někde uvelebíte. Pak grilujete nebo pečete maso, skrytě upíjíte pivo zabalené v pytlíku, protože je považováno za alkohol a ten se na veřejnosti pít nesmí. Nebo hrajete kopanou, volejbal apod., na všechny možné sporty tu jsou hřiště. Ale také sem přijede spousta lidí, kteří na auto připojí televizi, usednou a koukají na ni, a přitom si opékají a pak jí maso. Je tu dostatek natřených barelů na odpadky, a tak je tu čisto. Chodí i běhá se po trávě, my ze zvyku chodili po asfaltových cestách, dokud nás troubením neupozornili, že tyto cesty slouží pro policejní auta, dohlížející na pořádek, zmrzlináře a dovozce zásob. Každých 200 m jsou veřejné záchody, zdarma a naprosto čisté.
      Asi v 8 hod večer přijela spousta čističů, kteří udělali rojnici a za kukavozem postupovali a sbírali co kde komu upadlo a barely vysypávali do aut, aby ráno bylo vše zase čisté.
      Také se bylo možné koupat, a kvůli tomu jsem si musel koupit plavky. Ty zde musí být minimálně do půli stehen, jinak je muž považován za gaye. A pláže je dělená na řadu částí, které slouží jinému účelu a pobřežní hlídka dozoruje, aby nedošlo k jejich narušení. A tak tu máme místo, kde se koupou lidé se psy, dál je sjezd pro vodní skútry, pak čluny atd. Nás zajímalo koupání. Protože jsme Češi, tak jsme šli do vody tam, kde se nám líbilo. Neuplynuly ani tři minuty, a už tu byla ječící slečna pobřežní hlídky nahánějící nás do oddělení koupajících se. Ohraničené bojkami a takovým množstvím lodiček s plavčíky, až mi připadalo, že každého koupajícího hlídá jeden. A tak největším zážitkem pro mě bylo koupání muslimské rodinky. První šel otec, hlava rodiny, v tílku a plavkách ke kolenům. Za ním čtyři jeho ženy nebo dcery. Nebylo možné poznat, o koho jde, protože všechny byly od hlavy k patě zahalené a tváře měly skryté za burkami. Jen jedna z nich učinila pokus po vstupu do vody si trochu nadzdvihnout šaty, ale vzápětí rukama ucukla, a nechala vše zahaleno, tak jak měla i na suchu. Co kdyby tam byl potápěč.
      Po vykoupání jsme navštívili zábavní park umístěný na mysu, myslím Nave Piers. Byl tam i přístav lodí, které pluli po jezeře. Ukazatele, na nichž bylo, jak je daleko do toho kterého evropského města. Socha K.H.Borovského s českým a anglickým nápisem, kdo to byl. A pak už jen stánky s občerstvením a pouťové atrakce, jimž vévodilo ruské kolo. A potom řada klaunů, kouzelníků, hudebníků a zpěváků, kteří ukazovali, co umí, a řada z nich ani nevybírala, stačil jim potlesk.
      Utahaní a unavení, jsme si šli sednout, u nás bychom tomu řekli zahradní restaurace. A koukali, jak se Američané baví, a oni se bavili. Tón udával konferenciér na malém jevišti, který ovládal všechny hosty bez rozdílu věku, pohlaví, povolání a rasy. Asi by ovládl i nás, pokud bychom rozuměli anglicky. A tak všichni zpívali, tančili, a po hitu, vždy jeden z nich, který podle konferenciéra tančil nejlépe, byl pozván na jeviště, kde ostatním zazpíval. A vždy měl ovace, nezávisle na tom jak zpíval. Největší ovace měly malé děti, a pak policista na kole, který objížděl a patroloval, ale na jeviště šel i se zbraní, obuškem a pouty také. Nám se nejvíce líbil pár, již starších míšenců. On v krátkých kalhotách a tzv. křuskách. Ona s velkou nákupní taškou a bosa. Už se pro věk moc nehýbali, jen krok sun krok, pohyb ramen, ruky nebo boků. Ale každý tón dokázali zachytit a vyjádřit pohybem. A pak jsme šli pryč, ale dlouho se ohlíželi po tom páru a přemýšleli, kdo to vlastně byl.
      Končili jsme ten víkend u Buckinghamské fontány, a spěchali rozzářenými ulicemi, abychom to stihli do půlnoci. A kupodivu jsme šli pěšky, a nejen my, ale i spousta místních. I v USA se dá chodit v noci pěšky po ulicích, ale musí se vědět kde. Pak jsme obdivovali střídavé proudy vody, lesknoucí se a třpytící v různých barvách světel, až vše ukončil do výše několika desítek metrů řítící se proud. Bylo to hezké, skoro tak jako Křižíkova fontána. A potom jsme jeli domů.
      Za dva dny, to už měli potomci dovolenou, jsme jeli do uměleckého muzea. Bylo to úterý, protože ten den byl vstup do muzea zdarma. Muzeum je ve středu města mezi mrakodrapy. V podzemí má, jak ani jinak být v USA nemůže, parkoviště. Skládá se z několika částí, a podle plánku si můžete vybrat, jak jím chcete procházet. Stejně jsme ale bloudili. Nás zajímala hlavně obrazárna a oddělení skla. A vskutku se bylo na co koukat. Obrazy Moneta, Maneta, Gogha, Goyi, Chagalla, Picassa, a já nevím, koho ještě tu byly vedle sebe v nepřeberném množství. Mohli jsme je prohlížet, srovnávat, vracet se, a v dobrém závidět co tu všechno mají. Stejně tak u skla, jež bylo řazeno podle staletí, a nezanedbatelnou část tvořilo České sklo. Pak bylo možné navštívit sekce jednotlivých národních kultur, až unaveni jsme odpoledne sešli do jídelny se najíst a napít. Zde se už samozřejmě platilo. A kdyby nebylo úterý, tak by nás vstup stál jednoho 8 USD, ale i tak by to stálo za to.
      Obdobné to bylo v technickém muzeu. Mimo vlastních technických exponátů zde byla spousta modelů. Jednak měst, jednak výroben. Takže vše bylo k pochopení i pro naprosté laiky. Jediné, co snad vadilo, že se jednalo prakticky jen o exponáty z USA. Evropa a ostatní svět tu byly zastoupeny minimálně.
      A také jsme se projeli lodí po řece Chicagem. Trvalo to asi hodinu. Měli jsme průvodce, který nám řekl, kde je jaký dům, respektive mrakodrap, od kdy a proč tam stojí, a kolikátý je v pořadí největších na světě. To jsme měli i na plánku, který jsme obdrželi se vstupenkou. Pak nám ukázali, kudy Al Capone pašoval alkohol do USA z Kanady, a projížďka skončila. A k našemu překvapení, všude se mohlo fotografovat, a bez poplatku nebo povolení. A i personál se nabízel vás vyfotografovat společně u obrazu, sloupu či jinde. A také jsme se podivovali ochotě personálu komukoliv cokoliv vysvětlit nebo ukázat. Tak nějak si byli vědomi, že jsou tam pro návštěvníky.

Výlety

      Při naší první naší návštěvě jsme uskutečnili tři. Na Niagaru, do Wisconsinu a na Mississippi. Tehdy jsem se poprvé seznámil s výhodami internetu. Na první výlet jsme vyjížděli o den později, než bylo plánováno, a tak bylo nutné zrušit zamluvené ubytování. Trvalo vše asi dvě minuty. Nalezení stránky hotelu, zrušení a od hotelu potvrzení, že zrušení provedli. Žádné storno poplatky nepožadovali.
      Před odjezdem na Niagarské vodopády, asi v 9 hod večer, si potomci uvědomili nedostatečnost objektivu a potřebu koupit nový, přibližující nad 100 m. „Tak ho někde po cestě koupíme“, řešil jsem situaci. „To bychom se zdržovali, koupíme ho raději tady“, rozhodli. S ohledem na pozdní hodinu jsem na ně udiveně zíral ještě, když začali obvolávat obchodní domy. V 21,40 jim konečně poradili, kde jinde mají otevřeno a teleobjektiv by mohli mít. Bylo to na druhé straně Chicaga, asi 50 km daleko. Zavolali tam a požadované skutečně měli, ale zavírali ve 22,00. Tak to je v háji, pomyslel jsem si. Nebylo, z prodejny se zeptali, jestli si pro teleobjektiv určitě přijedou, a po kladné odpovědi, slíbili čekat. Zvědavý a udivený, jsem se oblékl a jel s nimi. Obchodní dům byl ve tmě, svítila jen vrátnice. Tam nám vysvětlili, kudy jít, kde nás čekají. S úsměvem nám prodavač dal vybrat, a když zboží nám prodal za 100 USD, zeptal se, jestli jsme to ti, kteří volali, aby po našem přisvědčení prodejnu zavřel. Celou cestu jsem přemýšlel, co kdybychom mu řekli, že ne. Patrně by tam čekal dodnes. Obchod je obchod, a nejen Baťa říkal, zákazník je náš pán.
      Po půlnoci jsme vyjeli asi na 1000 km cesty tam a stejně dlouhou nazpět. Jeli jsme dvěma auty. Já seděl v prvním, a měl jsem, obložen automapami, navigovat. Ještě nebylo GPS. Podařilo se mi je zavést do státu Michigan, málem až do Detroitu. Tak jsme si zajeli asi 300 km. Bylo to dáno zvykem, určovat cestu podle ukazatelů měst. Což je v USA prakticky nemožné, tam se řídí podle čísla dálnic nebo silnic. A tak se neříká jedu třeba do Kalifornie přes DawenPort, St Lake City atd, ale jedu po 55. Od té doby si to již pamatuji. Díky tomu nám cesta místo 9 hodin, trvala 11.
      A už jsme byli v Niagara Falls, městu, o asi 90.000 obyvatelích, které žije hlavně z vodopádů. Zaparkovali jsme, a bez ohledu na hlad a žízeň se hnali k vodopádům. První, co jsme pocítili, bylo zklamání. Z USA se přijde k vodopádům ze strany a také bohužel svrchu. Tím je značně umenšen pocit jejich mohutnosti, který jsme pak měli, na lodi pod nimi. Jsou na řece Niagaře, dlouhé 58 km z jezera Erie do jezera Ontario. Jde vlastně o dva vodopády, vzdálené od sebe asi 300 m. První od města má výšku 51 m a šířku 305 m, průtok 750.000 litrů za vteřinu. Druhý má výšku 74 m, šířku 792 m a průtok 2,5 milionů litrů za vteřinu. Nad nimi se vznáší snad do výše 100 oblak vody, roztříštěné a třpytící se ve slunci. V něm pak krouží obrovské hejno racků, vrhající se co chvíli dolů k hladině a lovící rozbité ryby, které byly strženy proudem, protože přišli pozdě na to, že se řítí do záhuby.
      Sjeli jsme výtahem do přístaviště, koupili lístek, ke kterému jsme dostali modrou pláštěnku a nastoupili na loď. Ta nás zavezla pod vodopády, kde mírně se houpajíc, zůstala asi 20 minut stát, a my konečně jsme ohromeně hleděli na ty spousty vody, řítící se dolů. Voda se třpytila, měnila barvy ve slunečních paprscích, valila se přes kameny, nebo se o ně tříštila a hřměla, že chtějíce si sdělit nějaký dojem, tak jsme na sebe museli křičet, a dělalo nám to dobře. Všichni jsme k vodopádům vzhlíželi jak k nějakému božstvu, asi stejně jak indiáni, kteří sem přišli kdysi dávno se podívat, co zde vlastně dělá takový randál a proč je zdaleka vidět mohutný opar vody stále na jediném místě. Člověk je pak nejen užaslý, ale i pokorný před přírodou. A pak mimoděk uvidí kormidelníka, který sedí ve své kabině, a čte si knížku, protože tento pohled má asi tak desetkrát denně řadu let, a dávno mu zevšedněl.
      Spokojení, že nakonec Niagara byla tím, co jsme si dosud představovali, jsme z lodi v přístavu vystoupili, a šli si koupit suvenýry. Pohledy, kalendář, hrnečky, vše s motivem vodopádů v různých ročních obdobích. A jak jsme je potěšeně vzájemně si prohlíželi a ukazovali, najednou jsme byli tumpachoví. Na všem bylo Made in China. Rychle jsme prohlédli i pláštěnky, a i tam to bylo. Opatrně jsme pohlédli zpět k vodopádům, kde poryv větrů rozevřel proudy vod, a oddechli si. Nápis Made in China tam nebyl. Vodopády byly pravé.
      A tak jsme se šli konečně najíst a napít. Prošli parkem, upraveným a čistým, i přes jeho velikost a množství procházejících lidí, jak někde na zámku, včetně košů květin zdobících i lucerny, k bufetu. Po vstupu jsme si napřed myslili, že jsme omylem zašli do botanické zahrady. Ale pak jsme spatřili schody, a vyšli po nich do prvního patra. Zaplatili 3 USD, a na tác si naložili, na co jsme měli chuť. Jediné, co vadilo, že mezi hamburgry, pizzami, se těžko hledalo něco běžného, ale našlo se. A pak jsme se šli podívat parkem k elektrárně, kterou tu postavil Tesla, jak jsme se dozvěděli u jeho pomníku. A rovněž jsme našli pomník připomínající bitvu mezi indiány a armádou, na němž byli uvedeni všichni padlí v tomto boji. A ocenili jsme, že aspoň na pomníku přiznali, že armáda indiány tady napadla, a ti se jen bránili.
      Smutně jsme hleděli na Kanadu za řekou, odkud bylo vidět na vodopády lépe, a přes řeku bylo několik mostů. Bohužel jsme je použít nemohli, nemajíce kanadská víza, která byla zavedena v důsledku řady pofiderních žadatelů o asyl od nás. A tak jsme se ještě prošli, abychom nějak přežili čas do setmění. Po něm pak ozářily vodopády reflektory, střídaje barvy i směry světelných paprsků. Také tu bývá jednou týdně ohňostroj, ale v tento den jsme tu nebyli. A pak jsme se vydali, plní dojmů nazpět do Chicaga. Vzpomněl jsem si, že když jsme z něj odjížděli, tak na konci města zrovna opravovali dálnici. Podle toho poznám, že už jsme „doma“, myslel jsem. Nepoznal, za ty dva dny už byli hotovi.
      Doma nás již čekaly paní Helena a Dáša, které byly v Bostonu, když my byli u Niagary. Jeli tam autobusem přes New York. Cena 100 USD. Jízdní řády v naší podobě neexistují, jen jakýsi příslib, že během dvou hodin něco pojede. Pokud chcete jet autobusem, jdete na nádraží a čekáte, až se vás sejde aspoň třicet. Pak podle počtu cestujících přijede autobus, nasednete a jedete. I když vzdálenost je přes 1500 km, je jen jeden řidič. Každé 2 hodiny je přestávka. V autobusu musí všichni sedět, je v něm záchod a klimatizace.
      Následoval výlet do kempu v Dallsu, státě Wisconsin, u řeky téhož jména. Městečko, hned na první pohled ukazuje, proč existuje. Jen a jen pro zábavu, turistiku a užití si všeho možného. Po obou stranách ulice jsou umělé vodopády, fontány, herny, kina, obchody, atrakce, zkrátka jediná obrovská pouť. Projeli jsme těmi mezi nabízenými lákadly do kempu.
      Na vrátnici jsme se přihlásili, a zajeli do nachystaných chatek. K údivu správce jsme nepožadovali elektromobily, a tak nás považoval za sportovce. Věc se má totiž tak. V kempu se nesmí jezdit auty, jen dojet k chatě a pak zase pryč. A tak to řeší tady jak i jinde. Půjčíte si elektromobil a po kempu jezdíte s ním. Je tu i pár lidí, pohybujících se po vlastních nohách a mezi ně jsme patřili i my. Na rozdíl od místních jsme neměli sportovní oblek, sportovní obuv, čelenku, nátepníčky a stopky. Přestože jsme chodili v krátkých kalhotách, tričkách a botaskách, byli jsme považováni za sportovce. To znamenalo, při potkání se na cestě, nejen se pozdravit, ale prohodit i pár slov. My, s manželkou, vzhledem k naším znalostem angličtiny, jsme se omezili na hay, O.K., yes a bay. Úplně to stačilo.
      V chatě byla místnost asi 8 x 4,5 m, 4 lůžka, sociální zařízení, lednička, klimatizace, televize a bible. Před ní stolek, lavice, křesílka, ohniště, rožeň, dřevo a dřevěné uhlí. Každý den se uklízí a vyměňují ručníky, žínky a mýdlo. Cena za vše byla 84,5 USD na den.
      Unavení po cestě, jsme se šli vykoupat do řeky. U ní jsme byli po pár krocích, ale místo břehu, byl přístav. Opodál byly karavany, velké asi 4 x 11 m, a před jedním z nich seděla stará paní a pletla. Jak jsme se dozvěděli, tyto karavany mívají důchodci k bydlení. Na léto je nechají převést na sever USA a před zimou na jih, a prožijí v nich stáří. Jsou dokonale vybavené, a v kempech je vždy jen napojí na inženýrské sítě. Té paní jsme se zeptali, kde se dá v řece koupat. Udiveně na nás hleděla a pak zavolala svou přítelkyni. Vzrušeně se dohadovali, aby nám pak řekli, že kousek odtud je koupaliště, kde jsou vlny, tobogany a bůhví co ještě. Když jsme opakovali, že se my chceme koupat v řece, opět mezi sebou něco prohodili, a potom trochu nejistě sdělili, že to koupaliště je pro obyvatele kempu zdarma. Jak jsme i dál trvali na řece, jejich údiv neznal mezí a diskuse mezi nimi se již podobala hádce. Nakonec se k nám ta pletoucí dáma s ulehčením obrátila, aby nám sdělila, že na koupališti nejsou barevní, jen ti dobří, a určitě tam nejsou žádné nakažlivé nemoci. Teprve nyní nám došlo, že se ptáme zbytečně, poděkovali jsme a vydali podle řeky hledat místo ke koupání, které jsme našli. Byli jsme tam ale sami, sledováni udivenými pohledy kolemjdoucích, kteří pak dlouho přemýšleli, a snad přemýšlí ještě dnes, proč a co jsme to tam vlastně dělali.
      Další den jsme si najali loď od 9 do 19 hod za 90 USD. Správce nám ukázal, že je nádrž plná, a pak během deseti vteřin seznámil s obsluhou. Byla jednoduchá, pohybem páky dopředu zrychlujete, a dalo se jet i dozadu, zase jen postrčením páky. Pak tam byl ještě startér a kormidlo, a to bylo vše. Už jsme chtěli jet, ale správce nás zastavil a skoro deset minut nám vykládal bezpečnostní a provozní předpisy, které jsme povinni dodržovat, jinak nám hrozí pokuta a odebrání lodi. Jak jsme již byli informováni, v USA, když něco hrozí, tak se také v případě porušení předpisu nebo zákazu uplatní.
      Řeka Wisconsin je asi 700 km dlouhá, z toho polovina splavná a vtéká do Mississippi. Je zde spousta želv, a připomínala nám Českosaské Švýcarsko pískovcovými sloupy, které jsou kolem řeky, ale i v ní, vypínající se několik metrů nad hladinu, a bylo pro nás romantické mezi nimi projíždět. Když jsme se toho nabažili, jeli jsme ke břehu, a po nalezení místa, kde nebyla cedule, že se jedná o soukromou pláž nebo o soukromý pozemek, jsme zakotvili a mohli se vykoupat. Pak jsme ještě pojezdili po řece, prohlíželi si pískovce a borovice, vyhýbali se obojživelným autům s turisty, abychom večer loď vrátili.
      Předposlední den jsme navštívili samotný Dalls. Připomínal obrovskou Matějskou pouť, ulicemi se valily davy lidí, kupodivu pěšky. Nahlíželi do obchodů, vcházeli do budov, kde byly umístěny kina, herny, strašidelné zámky, maličká, skoro bych řekl příruční muzea a prodejny suvenýrů, a já nevím co ještě. Všude různé pohádkové postavy a postavičky, hororové příšery, figury z filmů, zkrátka, na co si kdo vzpomněl tak tu za chvíli nebo za delší dobu našel. Mě nejvíce oslnilo triko, bílé jak sníh, a na něm potisky všech možných lahví od piva. Na hrudi uprostřed byla pípa, představující stupně vítězů a ve zlaté se třpytila Plzeň, tedy Pillsner Urquel. Měl jsem silné nutkání si triko koupit. Vrozená lakota zvítězila. Cena 15 USD, tehdy při kurzu 35 Kč/1 USD, byla přece jen příliš vysoká, za triko, jež bych jen ukazoval.
      A také jsme tu uviděli, co znamená v USA přednost v jízdě. Ozvalo se náhle jekot sirén, a během, snad dvou vteřin se ulice vyprázdnila. Auta bleskově zajížděla ke stranám a uprostřed jak závodní člun, rozrážející vlny, se valila kolona. Na čele policejní vozy, za nimi hasiči a na konci sanitky. Nevím, kam jeli, ale určitě se tam dostali včas. V dohledu se nenašlo ani jedno auto, které by po zaznění sirény jen okamžik otálelo udělat místo.
      Další výlet, a také poslední byl k Mississippi. Jeli jsme do Davenportu, kde jsme ji přejeli. Bylo to asi 300 km, na poměry v USA nepatrná dvouhodinová cesta. A od Davenportu vzhůru proti proudu, až jsme zastavili v Belevue, kde jsme k řece sešli a smočili se aspoň. S nostalgií, jsme pozorovali řeku, zde širokou možná 1 km možná dva, nedokázal jsem to odhadnout. Vybavoval se nám Tom, jeho přítel Fin, Vinnetou, všichni, kteří tu byli před námi a kvůli kterým jsme chtěli tuto řeku vidět. Jako zdáli nám zněla v uších „stará řeka“ a náhle jsme viděli Bavlníkový květ, stojící nedaleko od břehu. Málem jsme se rozhodli tam zajít na divadelní představení, když jsme byli suše upozorněni, že je to herna, a z daňových důvodů kotví na řece. A tak, trochu pokleslí ztrátou poloviny ilusí jsme se vyšplhali na břeh. Zrovna tu projížděla nekonečná kolona desítek motorkářů na Harleích. Zamávali jsme jim a odpovědí bylo nekonečné troubení a blikání světly, a tak se nám nálada zase vrátila. Dokud se cizí lidi dokážou pozdravit, není zase až tak zle.
      Příští zastávka byl v Clintonu, kde jsme se i najedli. Asi 50 km za ním, zjistila Ola, že tam zapomněla kabelku, což nebylo tak zlé. Ale když řekla, že v ní zůstal také její pas, tak to bylo najednou hrozné. Obrátili jsme, a celou cestu přemýšleli, co budeme dělat, když tam pas nebude. Naštěstí ji nám personál vydal i s pasem. Jen 200 USD, které tam také byly, si poctivý nálezce nechal. Ale hlavně, že byl pas. A tak jsme se vydali dál a skončili v Galeně, kde byl rodný domek generála a prezidenta Granta. A také tam byla spousta děl z války Severu proti jihu. Jen všude vyhlášené trhy už tam nebyly. Skončily těsně před naším příjezdem.

Auta a silnice

      Brzy vás zde napadne, že při stvoření byly Američanům omylem dány nohy. Aby to napravili, začali dělat auta, a kde to jen trochu jde, tak s ním jedou. A protože auta, čím jsou dokonalejší, potřebují víc a víc silnice, tak staví i ty. Pokud mohou, tak hlavně dálnice. Přiměřeně široké, nekonečně dlouhé, bez zatáček, bez kopců a bez spádů. Zatáček je minimálně. To když překáží hora, jezero nebo je tam moře. Ale dlouho se snaží proniknout i zde, jen jak je to trochu potřeba.
      Většinou, mimo města, mají dálnice 4 pruhy. Dva jízdní, jeden odstavný a jeden pro policii a záchranné sbory. Pak je v řadě států 100 až 200 m místa, než je protisměrná část. A když se zvýší hustota provozu, tak se z tohoto pásu kus ubere a postaví další pruhy v obou směrech, Líbilo se nám to, je hezké, když lidi myslí dopředu. Jak se blížíte nějakému městu, začnou přibývat další pruhy, protože je počítáno s větším provozem. Někde je až šest jízdních pruhů v jednom směru plus dva pruhy pro odstavení a policisty. Také u některých měst a skrze ně mají rychlostní zvýhodněný pruh, kam smíte vjet jen tehdy, jsou-li v autu více než dva lidé. Je to snaha, aby jezdilo méně aut.
      Dálnice jsou vesměs dobře označené, pokud si zvyknete na čísla. Několik km před odbočením vás návěstní tabule upozorňují, kterým pruhem jet, abyste plynule odbočili. Někde jsme se setkali i s tím, že do dvou km za odbočkou, byla možnost se obrátit a vrátit zpět, pro ty, kteří odbočili špatně.
      Rychlost je omezená. Většinou je 60 mil (asi 100 km) na dálnicích ve městech a 75 mil/hod mimo ně. Na silnicích bývá od 40 do 60 mil, a v ulicích 20 mil. Rychlost je dodržována. Řidiči jsou k sobě ohleduplní ve velké většině. Je to dáno také tím, že po odjezdu od domu, jste většinou do 5 minut na dálnici a po ní pak jedete až k cíli cesty. Tedy není důvodu spěchat. Prakticky stejně rychle jezdí i nákladní auta včetně trucků.
      Někde se na dálnicích platí, někde ne. Podle našich zkušeností se platilo na východě a ve středu USA, na západě ne. Výběrčí místa jsou přibližně 20 mil od sebe, blíž jsou ve městech. Buď se platí hotově, zastavením u budky a vhozením mincí do jakéhosi koše, načež se zvedne závora a rozsvítí zelené světlo s nápisem děkuji. Nebo, zde sedícímu výběrčímu. Záleží, jestli máte drobné nebo ne. Také můžete mít na autě snímač a projedete volně, a jednou za čas dostanete domů fakturu. Platí se cca 1 cent za míli a 40 až 50 centů za most přes řeku. Mimo dálnice jsme se nesetkali s placením.
      Každých 40 až 50 mil jsou na dálnicích odpočinkové areály. Jsou tam WC, zdarma, sprchy, bývá tam bufet nebo aspoň automat, nebo benzinka, která má vše spolu. Venku, vedle parkovišť, jsou řady jakýchsi altánků se stolem a lavicemi. U nich, u každého je pak ohniště s roštem, kde je možné si opéci maso nebo cokoliv jiného. To je zdarma, jen za dřevěné uhlí se musí platit.
      Povrch dálnic, ale i ostatních silnic, je v pořádku. V případě opravy, je dostatečně brzy upozornění, že se opravuje a na dálnici bude omezení. Uzavřená je jen ta část pruhu, kde se pracuje. Pracuje se ve dne i v noci. Nesetkali jsme se s tím, že by byla uzavřena nějaká část, kde by se nedělalo. Omezení je tedy minimální a co nejkratší dobu. Stejně tak na silnicích.
      Co se týče auta, jsou střední a vyšší třídy. Malá auta není vidět. I WW Brouk, který je módním hitem má zde motor o obsahu 2200 cm³. Je tu hodně japonských aut, skoro třetina. Z evropských jsou tu prakticky jen mercedesy, BMW a Volva. Jiné skoro nejsou vidět. Více než polovina, jsou samozřejmě americká auta. Mají tu neskutečné množství prodejen a autobazarů. Nová běžná větší auta stojí kolem 30.000,- USD, menší střední třídy od 10.000,- USD. Dá se vycházet z toho, že tu jsou asi o 10 % levnější než u nás. A větší a luxusnější auta i o více než 20 %. U nového auta je důvodem k vrácení a jeho výměně každá závada, a to i třeba nesvícení kontrolky. V autobazarech se pohybují ceny od 500 do 20.000 USD. Záleží na značce, stavu, najetých mílích. Převážně všechna auta mají automatické převodovky, klimatizaci, palubní počítač, nastavitelnost sedadel a autopiloty. Řadu toho mají i nákladní. Na prodejnách jsou seznamy všech aut, které prodávají, a u každého je napsáno, v které zemi byla ta nebo ona jeho část vyrobena, a kde došlo ke kompletaci. Pojištění cca 10 % s vyšším věkem a nezpůsobením nehod jsou slevy. Při nehodách se většinou jen vyměňují adresy pojišťoven, které pak všechno zařídí.
      Parkovišť je všude dost. U obchodních domů, restaurací, před činžáky a rodinnými domky jsou zdarma, jinde se platí. Před obchody je vždy první řada pro zdravotně postižené, které jsou takřka dvakrát tak široké jak normální, aby postižený mohl bez problémů vystoupit a nastoupit. Pokud tam vjede někdo jiný, platí pokutu 100 USD. Kde jsou automaty, platí se obvykle 0,5 USD /hod, mincemi na předpokládanou dobu parkování. Po dobu, na kterou je zaplaceno, svítí zelené světlo. Pak se místo něj rozsvítí červené. Pokud jste přistižen parkovat při červeném světle, je pokuta 30 USD. Stání u hydrantu je za 60 USD, vjezd na parkoviště pro postižené 100 USD, porušení bezpečnostních předpisů 180 USD, přetížení vozidla podle váhy, minimálně 250 USD, Podzemní parkoviště jsou za 6,5 USD/1 hod, při delší době se sazba snižuje až na 15 USD/den. Pokutu policista nevybírá, ale dává složenku, kterou musíte do 7 dnů zaplatit, nebo jste předvoláni k soudu.
      Policista vás staví tak, že zajede za vás a mikrofonem vás vyzve k zastavení, např. bílý ford, poznávací značka, stop. Po zastavení u krajnice čekáte, na další výzvu, dokud si na počítači nezkontroluje, zda se náhodou nejedná o kradené auto a další údaje. Pak většinou vyzve k předložení dokladů, načež vystoupíte a jdete k jeho autu s požadovaným. Pokud byste ujížděli, nebo byli podezřelí z trestného činu, vše řeší samozřejmě větší počet policistů a aut.
      Mimo záchranných a policejních vozů, mají přednost i pohřební, a to při výjezdu z kostela, pohřebního ústavu nebo vjezdu do hřbitova. Pohřbu se většinou účastní kolona aut a praktikuje se jejich přednost tak, že některý z pohřebních vozů přehradí silnici, a dokud neprojede pohřební průvod, blokuje provoz. Vše probíhá v klidu. Ve většině případů se jede takřka až k hrobu.
      Na křižovatce smíte i na červené světlo odbočovat doprava, pokud neomezíte provoz aut s předností v jízdě. Semafory jsou za křižovatkou, aby na ně bylo dobře vidět. Na každé křižovatce u street jsou směrovky, s jmény a čísly křižujících ulicí.
      Při žádném z našich pobytů jsem si nevšiml agresivní jízdy nebo překročení rychlosti auty. I sporťáky prudce vyrazily, ale při dosažení stanovené rychlosti se podřídili. Jen na motorkách rychlost nedodržovali a většinou jezdili i bez příleb. Cyklistu bez přilby jsem neviděl.
      Viděl bych to tak, že Američané mají daleko lepší silnice než my. Dodržují na nich v drtivé většině předpisy. Nepřetěžují náklad, při příjezdu do každého státu, jsou náklaďáky převažovány, a pokud je tlak na nápravu větší než připouští norma, je auto odstaveno na parkoviště, řidič platí pokutu a neodjede, dokud není vše v pořádku. A to i za cenu, že firma musí třeba poslat jiné auto a část nákladu přeložit. V tom jsou nekompromisní, a na stavu silnic je to také vidět. Neviděli jsme nikde vyjeté koleje a nevím, jestli mají vůbec značku pro nerovnost povrchu vozovky. Silnice mají daleko lepší, ale jsou nudné, fádní, takřka pořád přímo rovné. Okolo nich nic, jen příkop, za ním buď kukuřice nebo soja či obilí, v zemědělských územích. Nebo písek, hory, prérie. A to vždy několik hodin jízdy, což je příšerně nudné. Proto tvrdím, že my máme lepší cesty. Jsou tu aleje, střídá se ráz krajiny, je pořád něco jiného atd.
      Nejhorší doprava, co jsme poznali, bylo Los Angeles. Přesto, že místy bylo v jednom směru až osm pruhů, byly všechny ucpané, a to řadu kilometrů. Desetitisíce aut jen popojíždělo několik metrů, aby pak dlouhé minuty stály. Navíc došlo k dopravní nehodě. Přiřítila se policejní auta. Policisté zapálili jakési varovné oranžové tyče a uzavřeli pruhy, kde bylo třeba vyšetřovat a odklízet. Za chvíli přijela i těžká technika a rychle se pustili do práce. Jak dlouho jim vše trvalo, nevíme, to už jsme odjeli pryč.
      Vůbec Kalifornie byla na tom podivně. Na jedné straně se tam jezdilo po mostech přes moře rychlostí 130 km/hod a připadali jste si bezpečně a normálně. Na druhou stranu silnice, pod kterou byly asi v hloubce 50 m útesy Tichého oceánu, byla bez zábradlí.

Obchody

      Dá se říci, že pokud máte peníze, koupíte v USA, cokoliv existuje na světě, a to většinou do tří dnů nutných pro přepravu. První, co se jako cizinec musíte naučit, „děkuji, zatím nic nechci, jen se rozhlížím“. Prodavači vaše přání být v klidu ihned respektuji, ale musíte se vyvarovat pohledu k nim. Ten považují za pokyn, aby okamžitě přispěchali, a nabízeli vám zboží, které v obchodě mají, ale i nemají, avšak dokážou jej sehnat.
      Byli jsme i udiveni možností zákazníka, zboží kdykoliv vrátit, pokud nebylo poškozené, a obdržet za vrácené zboží plnou kupní cenu. Obchodník se tomu mohl bránit jedině tehdy, pokud bylo v obchodě výrazně uvedeno, že tato možnost je vyloučena nebo omezena. Nevěřili jsme tomu, až do doby, kdy jsme se stali tohoto vrácení svědky. S pochybovačnými úsměvy jsme šli s Láďou, který se rozhodl vrátit kolo, koupené před třemi měsíci. Umyl ho a vyčistil, a pak zamířil do sportovních potřeb, rozlohy malého stadionu. Když pověděl prodavačce, o co mu jde, pokývala hlavou, a okamžik hledala na počítači. Pak s omluvou řekla, že letos už vrací zboží u nich podruhé, a proto musí zavolat vedoucího. Ten tu byl asi za minutu, a po omluvě, že se vůbec ptá, měl zájem o důvod vrácení. Láďa se zarazil, protože žádný dotaz nečekal, a důvodem byla potřeba 700 USD, které kolo stálo. Ale pak pravil, že mu nevyhovuje počet zubů na kolečku přehazovačky, S mnoha omluvami se vedoucí zeptal, proč si to kolečko neprohlédl při koupi. „Co je vám do toho“, předstíral Láďa rozčílení, a my čekajíce, že ho vedoucí konečně vyhodí, figuru na to měl, jsme byli jak v Jiříkově vidění, když ten se okamžitě omluvil za svůj nevhodný dotaz a dal příkaz prodavačce, aby Láďovi vystavila šek.
      Této možnosti využívaly hlavně ženy, které nakoupily množství šatů. Doma pak si v klidu všechno vyzkoušely, prohlédly, a co se nehodilo, vrátily. Spokojení byli všichni. Obchodník, že aspoň něco prodal, a kupující, že dobře koupili. Fungovalo to jen u spotřebního zboží, aspoň co my víme. A my to poznali jen v Chicagu, jaké to bylo jinde, zejména v malých obcích, nevíme.
      Překvapením pro nás bylo i řízení reklamační. Jeden známý zjistil na televizi, že nejde jeden z reproduktoru, a tak ho vrátil. Za týden zjistil na výpisu z účtu, že mu nevrátili 2000 USD, ač to měli učinit do tří dnů. Tentýž den zajel na úřad, něco jako u nás živnostenský, a sdělil jim svůj problém. Druhý den, dostal kopii výzvy, kterou tento úřad poslal prodejci. Zmiňuji, že šlo o obchodní dům velikosti asi naší Kotvy. V něm stálo, že pan ten a ten vrátil vadný televizor, a nebyly mu vráceny peníze. Aby tak ve lhůtě tří dnů učinily, a pokud nemohou, aby ve stejné lhůtě na sebe vyhlásily konkurz. Pokud ne, tak se mají za 7 dnů dostavit k soudu, kde bude případ řešen. Další den přišly peníze, a omluvný dopis.
      Otevřeno je každý den, většinou od 9 do 21 hod. V neděli byla někde doba zkrácena od 10 či 11 do 19 nebo 20 hod. Prodavači takřka bez výjimky dávají najevo, že jsou tu pro vás. A snaží se jednat způsobem, jako že jsou vaši známí, s kterými jste si přišli pohovořit a mezitím i něco koupíte.
      Tolik o zvycích, které nám připadaly přinejmenším podivné. Američanům by asi připadaly neuvěřitelné zvyky našich obchodníků.
      Obchody jsou většinou volně přístupné, ale jsou i obchody, kam musíte mít zákaznickou legitimaci, na kterou sebou můžete přivést ještě jednoho člověka, jinak vás dovnitř nepustí. Tuto legitimaci se nesmíme plíst se zákaznickou kartou, kterou dávají některé obchody svým trvalejším zákazníkům a poskytují na ni slevu. Měli jsme možnost navštívit všechny, a nestačili se divit.
      Nejprve jsme byli v potravinách, rozlohy poloviny fotbalového stadionu. První pohled nám vyrazil dech. Bylo to, jakoby bohyně hojnosti neustále sypala na pulty ze svého rohu. Vše čisté, zboží čerstvé, a všeho druhu. Ceny, při tehdejším kurzu 35 Kč/1 USD, byly při prostém přepočtu, asi tak o 10 až 20 % dražší než u nás. Závisely, ale hodně na množství a kde obchod byl. Výrazně dražší byly tehdy cigarety, krabička přišla asi na 100 Kč, plynové zapalovače na jedno použití stály od 20 do 70 Kč, udělání dortu s nápisem cca 1000 Kč, české pivo (Plzeň, Kozel, Radegast, Budvar zde jako České pivo) stála třetinka od 2 do 4 USD, tedy od 70 do 140 Kč, ementál tu stál 600 Kč, uzený úhoř rovněž 600 Kč. Jinak byly ceny, jak je výše o 10 až 20 % vyšší, a snížit tento rozdíl se dalo koupením většího množství. Tak třeba 1 kobliha stála 0,5 USD, ale 12 stálo ne 6, ale 2,5 USD. Ryby byly v ledové tříšti, zelenina byla skrápěna vodní mlhou. A tady jsme zjistili, že ne všechno co je pěkné a levné, je i k jídlu. Koupili jsme si nádherná, veliká rajčata, a při prvním kousnutí jsme zjistili, že mají jednu vadu, ale podstatnou. Byla takřka bez chuti. A tak jsme poučeni už dál kupovali rajčata dvakrát dražší, ani ne poloviční, ale s chutí rajčat. Prodávají se i s větvičkami.
      Pak jsme navštívili obchod na zákaznickou legitimaci. Stráž u dveří nás zastavila, protože nás bylo víc než dvojnásobek počtu karet. Ale po vysvětlení, že jsme z Evropy a jdeme se spíš dívat, nás pustili dovnitř. U vchodu byly jednak vozíky, a jednak pro tělesné postižené jakési elektroskutry s košem. Bylo jich potřeba, protože rozloha tohoto obchodu byl větší fotbalový stadion i s atletickou dráhou. Personál tu byl v tmavých stejnokrojích, na rozdíl od potravin, kde měli živé a jasné barvy. Byly tu regály a regály a zase regály, mimo pokladen, žádné pulty. A v nich vše možné, pokud se jednalo o spotřební elektroniku, šaty, boty, nábytek, hrnce, další potřeby pro domácnost a u pokladen i šperky a knihy. Elektronika byla tak o 10 až 20 % levnější než u nás. Šperky asi o 50 % dražší, knihy tak 2 x až 3 x dražší. Ostatní přibližně stejné. Nabídka všechno, na co si kdo vzpomněl, i na co si nevzpomněl. Mimo špičkové elektroniky, bylo ostatní zboží většinou dovezené. Běžná elektronika z Číny, textil a boty z latinské Ameriky. Cenovky byly bez daně, která se připočítává až u pokladny. Jak jsme si později všimli, každý stát má jinou daň.
      Třetí druh obchodů byl na zákaznickou kartu, která vás opravňovala k poskytnutí slevy, asi 10 až 20 % podle druhu zboží. O kartu, stejně jak výše o legitimaci se žádá. Je to dost obsáhlý formulář, a nejdůležitější je bydliště, zaměstnání a stav účtu. U pokladny podáte tuto kartu, kterou projedou pokladnou, a pak teprve platíte, a to samozřejmě zase platební kartou. Hotově se platí minimálně. Byli jsme to my, a seznali jsme svoji nedůvěryhodnost. Zejména, když jsme platili stodolarovými, které nám vyměnila naše banka. Překvapilo nás, jak vždy usměvavým a vstřícným prodavačům a pokladníkům ztuhly tváře a pečlivě bankovky prohlížely. Potom jsme se dozvěděli, že stovkami tu platí převážně prodejci narkotik, prostitutky a padělatelé. Příště jsme si nechali vyměnit dvacetidolarovky, a úsměvy nezmizely. Také jsme tu při placení poznali, jak ulehčuje život Američanů, vzájemná důvěra. Přemek doma zapomněl slevovou kartu, a pokladní se ptala, zda ji má. Řekl, že ano, ale nechal ji doma. S úsměvem vytáhla univerzální, projela jí pokladnou, a sleva byla. S tím jsme se setkali ještě v řadě případů, myslím s tím, jak si tu lidi věří.

Restaurace, jídelny

      V USA přes veškerý výběr potravin, polotovarů, různých potravinových doplňků a přísad v obchodech, se doma vaří málo. Nanejvýš tak snídaně. Obědvá se a večeří mimo domov. V případě večeře se většinou domů nechá něco dovézt. Buď sami, nebo službou, a doma se dovezené maximálně přihřeje. Nevěda o tomto, byli jsme zpočátku překvapeni, když se nás paní domu zeptala, co chceme k večeři a pak nabídla takových šest až deset jídel, z kterých jsme si měli vybrat. Představa, že z toho bude muset něco vařit, nás ohromila, a usilovně jsme přemýšleli, co dá nejméně práce. Přikývla, a na půlhodinu zmizela, aby nás pozvala potom ke stolu, kde měl každý nachystáno podle svého přání. Teprve za několik dní jsme poznali, že odjede buď do obchodu, nebo bufetu, kde jídlo hotové koupí, a doma je jen ohřeje, a vybírali si podle chuti.
      Nechci vyvolat domněnku o neumění amerických hospodyněk vařit. Později jsme poznali, že umí. Ale proč by to dělali, když takto mají vše pohodlněji, v kratším čase a prakticky za stejnou cenu. Vaření ze základních surovin je spíš obřad, pokud přijede návštěva, někdo má narozeniny nebo chceme někoho uctít. Vaření se pak účastní skoro všichni členové rodiny, každý podle svého umu a znalostí. Mě nejvíce chutnal sýr (nevím již jeho jméno) zapečený v paprikách s bílou rýží a zeleninovým salátem z rajčat, avokáda, cibule a dalšího, co jsem nepoznal. Bílou rýži uvádím kvůli nespočetnému upozorňování, že bude a potom, že byla bílá rýže. Dodnes nevím proč. Ale faktem u nich je většinou rýže s nějakými přísadami a zbarvená. Udiveně jsem hleděl na kuře s těstovinami a kečupem, ale nakonec jsem si přidal.
      Žena jim zase uvařila naši svíčkovou a guláš. Hleděli na to stejně nedůvěřivě, jak my na jejich. Pochopili jsme i proč, když děti svíčkovou jedly tím způsobem, že si vzaly knedlík do ruky, a omáčku si na něj namazaly, a ukusovaly z ruky. Dospělí nás přiměli, abychom jíst začali my, a oddechli si při zjištění, že děti nezvolily ten správný způsob. Dá se říci, že knedlíky a guláš této rodině chutnaly nejvíce. Ale jiná jej zase odmítla jíst. Také nemohli pochopit, že jíme ledvinky a jiné vnitřnosti. To jedla jen česká část stolovníků.
      Restaurací, bufetů a podobných zařízení je dost. Někde však musíte čekat a někde se objednávat předem. Takřka ve všech vás jakýsi recepční uvádí na místo, podle počtu, a zda jste kuřáci nebo nekuřáci. V jídelních lístcích se uvádí jen cena hlavního jídla, a k němu si vybíráte buď polévku, nebo salát, někde i desert. Co nesníte, tak vám zabalí a odnesete si sebou. Všude se dává spropitné. Dokonce i na účtenkách je vyznačeno spropitné, kam vepíšete částku, kterou chcete dát. Dává se až 20 % ceny. Číšníci a kuchaři mají nejnižší průměrné mzdy v USA, a jsou na spropitné odkázáni. Vy za to, dostáváte od podniku také dárek. Jsou to třeba čokoládička, zákusek, v čínských restauracích oplatek se zapečeným lístkem s ponaučením a šťastnými čísly, a dostali jsme i sklenice na koktejl, který byl v té restauraci v téže sklenici podáván. Ceny jídelen se pohybovaly od 5 do 8 USD, restaurací od 10 do 30 USD za jídlo. V řadě jídelen bylo pití zdarma, tedy některé z nápojů, jiné stály kolem 1 USD a mohli jste si většinou odnést plný kelímek pití sebou. V restauracích se pití platilo, a bylo dost drahé. Ve většině zařízení se neustále dolévala káva, a to zdarma jak v jídelnách, tak v restauracích. Také někde přinesli vodu a chleba, hned po vašem příchodu, jako pozornost.
      Nejlepší nám připadaly čínské jídelny, většinou za jednotnou cenu 6 USD. Mohli jste tam sníst, co jste chtěli a být jak chcete dlouho. Byly, aspoň pro nás lepší než třeba Mac Donaldy a různé jiné americké. Hlavně rozmanitostí výběru jídel a jejich chutí. Také tím, že tam nebyly takřka vůbec pizzy a hamburgery. Host si vybíral sám na jakýchsi švédských stolech. Několik druhů polévek, všechny výborné a v malých mističkách, takže bylo možno ochutnat všechny. Pak různé omáčky, mnoho druhů rýží a těstovin. Masa všech druhů a způsobů přípravy, ať se jednalo o hovězí, vepřové, drůbež nebo mořské potvory. Výběr salátů, zeleniny, desertů, zmrzlina. Nejhorší bylo pro nás, že jsme se v tom nedokázali orientovat, neuměli jsme ani čínsky, ani anglicky, takže nápisy nám nic neříkali. Ale ani těm co uměli anglicky, protože se omezovali pouze na to, že je to např. hovězí v úpravě a následoval čínský název. Všichni pak praktikovali výběr zkouškou. Něco vzali, k tomu něco přidali a donesli si to na stůl. Tam zjistili, že jim to nechutná, a tak to strčili doprostřed stolu a než přišli s dalším jídlem na zkoušku, personál vše odklidil a otřel stůl. A tak se pokračovalo, jak dlouho, kdo chtěl. Podezřívali jsme i některé návštěvníky, že tu za těch 6 USD tráví celé dny. Seděli u stolů, proti kterým svítily televize, chvíli jedli, chvíli pili a sledovali program.
      České restaurace poznáte, když vejdete. Visí tam obraz Karlova mostu, Havlíčka nebo Hradčan. Jídelní lístek je i v češtině, a na rozloučenou dávají buchty. Obsluha mluví česky nebo slovensky, i včetně Mexičanů, kteří tam bývají také zaměstnáni.
      Nabízí klasická česká jídla. Svíčkovou, guláš, kachnu, vepřo-knedlo-zélo a další. Dostanete tu Plzeň, Kozla, někde i další česká piva. Porce a ceny jsou americké.
      Vzpomínám na Plzeňskou restauraci na Czermak Street v Berwynu, kdysi české čtvrti v Chicagu, kde majitelem byl Čech. Dal se s námi do řeči. Emigroval sem v roce 1968, pár let pracoval jako číšník, a pak si koupil tuto hospodu. Hrdě sděloval, že po 17 letech ji letos konečně splatil. Ptali jsme se, kde všude v USA byl. Tak říkal, že pouze první rok na Niagáře, a potom nikde. Když jsme ho při příští návštěvě, za tři roky chtěli jít navštívit, už tam nebyl. Dozvěděli jsme se, že zkrachoval. Měl smůlu, špatně odhadl imigraci. Berwyn přestal být převážně českou čtvrtí, převážili v něm Italové a Portorikánci, nemající o českou hospodu zájem. Přišlo nám ho líto při vzpomínce, jak byl hrdý na to co dokázal a jak se uchytil.
      Po čínských jídelnách se nám nejvíce líbila Mexická restaurace. Musili jsme se v ní týden dopředu objednat, ceny za jídlo byly přes 2O USD, ale stálo to za to. Zvenku trochu nazdobená betonová škatule, u vchodu kaktusy. Vevnitř ale, jak se po česku říká, všechno načinčané, aby iluze Mexika byla dokonalá. Květiny, kaktusy, barevné rohože, stoly, židle a ohrádky boxů ze zdobeného dřeva, personál v krojích. V rohu hudba s ponchy a sombrery, kytary, rumba koule a trubka. Trochu příšeří, aby vám ostatní neviděli do talířů.
      Nejprve nám donesli pozornost podniku. Kukuřičné chipsy a asi 6 omáček, do které se chips namočil a snědl. Jak prosté, jen si vybrat tu nejchutnější omáčku. Byly stejně dobré, jemně kořeněné, aby povzbudily chuť k jídlu a přitom vám neudělaly z pusy výheň. K tomu byla voda s ledem. Pak jsme vybírali z jídelních lístků, kde všechna nabízená jídla byla vyfotografována a popsána. Bylo to ve dvou jazycích, angličtině a španělštině. Ani jeden jsme neznali, ale s pomocí dětí jsme si vybrali. Neměli tam jedině chili polévku, na kterou nás nalákal poručík Columbo. Po celou dobu, co jsme vybírali, stála za námi žena v pestrém oděvu, která přistoupila na každé vyzvání, a zodpověděla každý dotaz. Stála tam, i když jsme si vybrali, když jsme jedli, měla se o nás zkrátka starat a organizovat ostatní, aby plnili naše přání. Šla se postavit jinam, nebo si snad sednout, až když se s námi po třech hodinách rozloučila u východu.
      My jsme si vybrali údajně mexické jídlo, maso, spousta zeleniny, brambory a krém nebo kaše z kaktusu. Bylo to vynikající. Sousedi si dali dohromady rybu s brambory, kvůli velikosti porce. Sotva si každý vzal druhé nebo třetí sousto, zahlaholila něco žena za námi, a vzápětí se přiřítil číšník s dvěma talíři, v mžiku přinesenou rybu a brambory rozdělil na tyto talíře, popřál dobré chuti a zmizel. Po jídle, byli jsme u Mexičanů, jsme si dali tequillu. Jsou dvě, zlatá a stříbrná. Zlatá se pije se skořicí a pomerančem, stříbrná se solí a citronem. Špetku soli nebo skořice si nasypete na hřbet ruky, slíznete, vstříknete si buď citron, nebo pomeranč do úst a pak vypijete příslušnou tequillu. Aspoň tak nám to bylo řečeno. Po dobrém jídle a pití, byla i dobrá nálada, a manželka si pobrukovala melodii, co hrála hudba v rohu sálu. Žena za námi se stala opět akční. Máchla rukou, a vzápětí byli hudebníci kolem nás. Přemek se zamračil, a máchl rukou a hudebníci se ihned odklidili zpět. Na konec jsem si dal zmrzlinu, už nevím, jak se jmenoval kaktus, jehož jménem byla zmrzlina nazvána. Donesli ji v misce, veliké jak větší talíř s okraji asi 2 cm vysokými, a vyplněné jahodami a dření z nich. Uprostřed byl ze zmrzliny vymodelovaný kaktusový květ, velký asi jako mužská pěst. Dal jsem ochutnat manželce, která zmrzlinu moc nemusí, a opět se opakovalo, to co předtím. Žena zavelela, přiběhl číšník s talířkem a lžičkou a jí ubral na talířek malý kopeček zmrzliny a jahod k ochutnání. A pak už jsme jen tak seděli, povídali, občas něco upili, a nechtělo se nám pryč. Personál, který se žádnému požadavku nebo jednání zákazníka nediví, nepošklebuje se, ale splní ho, protože jsme hosté, byl pro nás něco neobvyklého. Jedině, co nám vadilo, a ne jen tady, bylo neustálé vyptávání dohlížitelky, zda je všechno v pořádku. Ptal jsem se dětí, co by se stalo, kdybych řekl, že ne. Zapřísahaly mě, abych to nedělal, nebo tu bude okamžitě šéf, popřípadě i majitel, a budou se vyptávat, co se nám nelíbí, a proč, budou peskovat personál, a udělají příšerné dusno. A tak do dneška dumám, jestli jsem to přece jen neměl zkusit, a zda by to bylo takové, jak mi líčili.
      Navštívili jsme ještě pár restaurací, ale v podstatě to bylo všude stejné, co se týče čistoty, obsluhy, velikosti porcí, atd. Je také možné přijet k autem až k bufetu nebo jídelně, u jednoho okénka si objednat, a u druhého objednané dostat, aniž by se muselo z auta vystupovat. Tato služba je tam i u bank, pošt, knihoven a kde to je aspoň trochu možné.

Děti

      Jestli je někde kult dítěte, tak je to v USA. Poprvé jsme se s ním setkali v restauraci, kde se bavily dvě matky, a jejich asi sedmiletí potomci lítali po lokále. Jediní, komu to vadilo, jsme byli my. Ostatní, a to ani personál si těch dvou capartů prostě nevšímali.
      A to do té doby, než se ozvaly vykřiknutí obou dětí a pak strašný hřmot. To se už pak otočili všichni návštěvníci restaurace, a dokonce vyběhli i z kuchyně. Uprostřed sálu stály podstavce, na kterých byly poskládány mísy a talíře s nabídkou jídel a ovoce, poskytovaných tímto podnikem. Teď se vše válelo na zemi, v jediné změti, jak se při honění to podařilo, těm dvěma dětem srazit. Ty stály, zaražené u toho, udiveně pozorujíc, jak se mohlo stát, že vše spadlo, když jen o podstavce nepatrně zavadily. Reakce ostatních nás naplnily úžasem. Další hosté skoro hned odvrátili pohledy, prostě nebyla to jejich věc. Jedna z matek vstala, ale jak viděla, že se dětem vůbec nic nestalo, zase usedla a pokračovala dál v hovoru, patrně daleko zajímavějším. Kuchtíci se vrátili do kuchyně, a místo nich přišli dva Mexičané, kteří vše uklidili, vyčistili a nahradili novým. Děti si asi na pět minut sedly a bavily se, než se opět začaly honit.
      Podobně jsem byl jat údivem, když mě desetiletá známá holčička volala, abych šel za ní k houpačce. Myslil jsem, chce houpat, a dost otráveně jsem za ní šel. Ještě víc jsem byl otrávený, když mé houpání odmítla, a ukázala mi, abych tam jen stál. A tak jsem tam stál, dokud se houpání nenabažila a pak jsme šli domů. Tam jsem se dozvěděl o předpisu, který zakazuje pouštět děti mladší třinácti let samotné na ulici a hrozící pokutě při porušení tohoto nařízení. Vzpomněl jsem si na naše diskotéky. Skoro na všech místech, kde se přepokládá zdržení dospělých po delší dobu, jsou jakési dětské koutky, kde si mohou hrát za dozoru služby. U řady sociálních zařízení ve veřejných budovách a obchodních domech, je mimo dámy a pány, i oddělení pro tělesně postižené, a pak pro matky s dětmi. Nakoukli jsme. Mimo miniaturních záchodů, tu byly i stoly na přebalování a jakési vaničky na vykoupání mimin.
      Vešli jsme i do oddělení hraček, poprvé a naposledy. Na nás toho tam bylo prostě moc. Houfy dětí tu lítaly, braly hračky z regálů, vytrhávaly z obalů a hrály si s nimi, aby je pak nechaly ležet tam, kde se jim přestaly líbit a šly se poohlédnout po jiných. Mezi nimi se pohybovali usměvaví prodavači, kteří vše zase sbírali, balili a ukládali zpět.
      Zase se nám líbilo, když jsme viděli školní návštěvu v muzeu. Učitelka nechala děti usednout před obrazy na koberec, a pak jim o nich vykládala. Školáci, sedící a bez únavy nebo strojenosti, které by je trápily, pokud by musili stát, byli bezprostřední, všímaví, diskutovali, ukazovali na obrazech, co se jim líbí a co ne. Skoro všichni, kteří tam byli. Pak vstali a šli si sednout a diskutovat jinam.
      Do škol sváží děti autobusy, a to i z nejmenší vzdálenosti. Jen menšina jich chodí do školy pěšky. Jedná se samozřejmě o ty nejmenší. Autobusy dojedou ke škole, a čekají, až se sjedou všichni. Teprve potom vypustí děti ven. Kolem školy mají v době příjezdu a příchodu na vyučování službu někteří z rodičů. Jsou v oranžových vestách a mohou zastavit dopravu, aby školáci mohli bezpečně přejít. Autobusy jsou rovněž využívány pro školní výlety, zájezdy apod. Každé ráno a večer se u školy vytahuje a stahuje státní vlajka, bez přítomnosti žáků. Nevím jak je to o státních svátcích.
      Doma se děti chovají způsobem, který nám bere dech. Přivedou si kamarády, kteří naprosto nerozlišují, jestli jsou doma nebo u někoho. Všichni se chovají stejně, chtěl jsem napsat suverénně, ale ono je to spíš bezprostřední chování. Co je napadne, to udělají, aniž by to mysleli nějak zle. S opravdu zlomyslným jednáním kluka jsem se setkal až při další návštěvě, kdy přes plot házel po psu kamení, dráždil ho. Tehdy, k mému překvapení, po něm vystartovala jedna žena, a klidně, ale velmi důrazně mu vysvětlila, že se to nedělá, a co bude následovat, pokud nepřestane. Kluk odešel beze slova.
      Několikrát jsme byli svědky, jak v restauracích dětem přinesli papíry a pastelky, aby si malovaly a ukrátily si tak čas čekání. Někde také měli jakýsi dětský koutek, kde si mohly hrát.
      Viděli jsme, jak si děti se svými kamarády všimly bahnité louže. Během několika minut nebylo poznat, kdo z nich je černoch, kdo běloch, a jaké měly předtím šaty. Byly to jakési příšery, a jen bílé zuby a zářící oči prozrazovaly, že se jedná o lidské příslušníky, kterým se hra s blátem úžasně líbí. Když už mizely i ty zuby a oči, tak je dospělí ostříkali hadicí, poslali vykoupat, a všechno co měly na sobě, hodili do pračky a oblékli je do čistého. Ani ne za hodinu se celý proces opakoval. Bez křiku, výčitek a v naprostém klidu, pokud pomineme radostné pištění dětí, když je ostřikovali vodou z hadice.
      Dítě je respektováno, hlídáno, aby se mu nic nestalo. Např. na igelitovém sáčku od zboží je nápis, aby nebyl dáván jako hračka dětem, protože by si jej mohly natáhnout na hlavu a udusit se. Pro jistotu tam byly ještě tři díry. Na druhou stranu, málokdy bylo vidět, že by si dospělí s nimi hráli. Spíš jim nechávali absolutní volnost. Také s nimi příliš nemluvili, ale ony mohly kdykoliv se vmísit do hovoru dospělých, ať byl o čemkoliv. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.
      Vypráví se, že rozdíl mezi evropskou a americkou výchovou si lze nejlépe představit srovnáním, když děti jedí s odporem krupicovou kaši. Evropské dítě, jakmile zjistí, že smutné pohledy a vzlyky absolutně na matku nezabírají, nabere si kaše plnou pusu, a předstíraje potřebu malé strany, běží ji vyplivnout do záchodu. To několikrát opakuje, než to matka zjistí, a oznámí tento prohřešek otci. Ten má delší či kratší projev, ve kterém několikrát opakuje co oba rodiče museli udělat, aby dítě mohlo kaši mít, a jak oni by v mládí ji rádi jedli, jen kdyby ji měli. Americké dítě oznámí, že mu nechutná a chce něco jiného. Pokud mu není vyhověno, začne se bavit tím, že kaši nabírá do lžíce a strefuje se jí do ozdob na stěnách. Otec, jak mu to matka po jeho příchodu oznámí, nejprve pyšně se optá, „a skutečně je zasahoval hned prvním hodem“. Uznale pokývá hlavou a prohlíží náhodné terče, až uvidí dva poškozené, a suše oznámí potomkovi, že mu přestává vyplácet kapesné, než bude škoda uhrazena.

Lidé

      Jsou asi stejní, jak všude na světě. Jeden takový, druhý onaký. Chicago je taková malá Evropa. Žije tu asi 1 milion občanů původu polského, cca 250.000 původu z Československa. Podobné počty z Itálie, Německa a dalších zemí.
      Chicagská aglomerace má asi 8,5 milionu obyvatel, a je na rozloze přibližně 80 x 45 km, a v ní jsou ti lidé z Evropy dost promícháni, i když původně žili převážně v jedné čtvrti. Je to znát dosud.
      Tak v Berwynu vidíme na řadě obchodů a pohřebních ústavů nápisy Novák, Javůrek, Novotný, ale uvnitř se už většinou domluvíte jen anglicky. Jedná se o druhou, třetí a ještě starší generaci. Ovšem, když narazíte na někoho, kdo česky ještě umí, dá se s vámi do řeči rád, a je zvědavý co se doma děje. Tedy převážně. Jsou i takoví, kteří od prvního dne, jinak než anglicky nepromluví. Ale je jich menšina. Nevím jak je to u ostatních národů, se zapomínáním na původní vlast. Je faktem, že jsme tu ale viděli sochy pouze Havlíčka, Kosziuska a Košuta. Pak sokolovnu, a zmenšenou věž v Pise. Jiné připomínky Evropy ne.
      Američané většinou z Evropy, pokud ví, že existuje, znají Anglii, Francii a Rusko. Jen několik vědělo i o Československu. O České republice nevěděl z těch, s kterými jsme se náhodně setkali, nikdo. Jak jsme mu řekli, že jsme z „Czech republic Europe“, tak se na nás zmateně díval, a pak nejistě prohodil Czechoslowakia, a dostal úlevný výraz, když jsme přisvědčili.
      Nedivme se příliš. V té době jsme byli rozdělení 7 let, a kdo z nás ví, že v USA jsou státy Illinois, Utah, Idaho atd., které jsou daleko větší než my. Řeči našich redaktorů, jak celý svět obdivoval naše klidné rozdělení na dva státy, jsou nesmyslné. Většinu lidí to vůbec nezajímalo, protože se jich to žádným způsobem netýkalo. Stejně jsem se nesetkal s nikým, kdo by věděl jméno našeho prezidenta, mluvím o běžných lidech, ale nenašel jsem ho ani ve slovníku „kdo je kdo“, vydaném v roce 1999. Přitom tam byli Čapek, Hašek, Dvořák, Smetana atd. Je zajímavé, že Novosvětskou považují Američané za svou první symfonii.
      Jinak, většina lidí zde je tlustá až obézní. A to pořádně. Břicha, zadky, že se to u nás nevidí. Je to asi dáno pitím Coca coly a jedením hotdogů, hamburgerů, hranolků od mala. Jejich cukroví je příšerně sladké. Jejich porce, a to všeho“, dvojnásobné jak u nás. Ale nikdo z nich si z toho hlavu nedělá. Berou se, jací jsou. Každý se snaží vystupovat sebevědomě, přátelsky, s úsměvem. V tom je mezi námi a jimi velký rozdíl. Čech, i když bude bohatý jak Gates, si bude neustále stěžovat, že to pořád ještě není ono. Americký poslední bezdomovec vám bude tvrdit, že to nemůže být lepší, a přesně takové to chtěl.
      Rasismus, tedy otevřený rasismus tam není. Aspoň ne na severu. A aspoň ne k černochům, tedy bohatým nebo středně příjmovým černochům. Horší tam byl poměr k Mexičanům. A nejsou dobré vztahy mezi přistěhovalci jednotlivých etnik, např. mezi Evropany a Latinoameričany. Vyčítají si, že jsou přistěhovalci, což mi bylo nepochopitelné. Myslím poslední generaci přistěhovalců. Na jihu USA je to prý horší, zejména k černochům. Ale to vím pouze zprostředkovaně.
      Takřka nikoho jsem neviděl se bavit na ulici. Může to být i tím, že pokud vyjde z obchodu, restaurace atd., sedne do auta a jede. V obchodě se baví ženy, jak u nás, o zboží. Zíral jsem jednou na manželku, která umí anglicky jak já, tedy vůbec ne, jak se dala do řeči s Američankou, která měla povědomost, že existuje nějaké Československo. O což o všem vůbec nešlo. Šlo o ručníky v prodejně, která jich snad měla tisíc druhů. Manželka výhradně česky a domácí americkou angličtinou si navzájem vyměňovali informace. Ale ony si skutečně rozuměly. A já zíral daleko více než kterákoliv z nich, když žena Američance v klidu říkala, že chce sestrám dovézt praktický dar, načež ta něco vyřkla anglicky. Žena k mému údivu jí povídala, že jsou o něco mladší, ale že to stejně asi dají dětem. Dostalo se jí, pro mě nesrozumitelné odpovědi, pak vzaly již vybrané ručníky z vozíku, vrátily je zpět a vydaly se na druhou stranu, neustále rozprávějíc. Tam byly ty pravé ručníky, nastalo obdivování, výběr těch nejvhodnějších a pak loučení. Zíral jsem, a ještě dnes dumám nad tím jak se ženské, když jim o něco jde, dokážou domluvit. Taková maličkost, jako je zcela odlišný jazyk, je nemůže zastavit.
      Nabyl jsem tam dojmu, že v USA se spolu baví lidé, kteří bydlí ve stejné čtvrti, nebo dělají stejný sport, či mají podobné zaměstnání.
      Divil jsem se, že se příliš nebaví v hospodě, Jen ti, co jsou u společného stolu. A pak ti, co sedí u bar pultu, což je vlastně totéž.
      Ovšem je to tam asi přibližně stejné jak jinde. Nepoznal jsem jaké je to u těch bohatších, ani u těch chudých. A nepoznal jsem ani venkov.

Návrat domů

      Těšili jsme se domů, a zároveň jsme byli smutní, že děti zůstávají tady. Potěšilo nás ale, když se za námi ve frontě na odbavení ozvala česky letuška z našeho letadla. Hned nám bylo příjemněji. Měla babičku v Brně. Dala se s námi do řeči, když jsme se podivovali nad tím, že se do Evropy letí z USA o hodinu kratší dobu než naopak. Tak nám vysvětlila, že je to způsobeno vanutím větrů od západu k východu.
      V letadle se k nám připojil pán, který létal vždy na léto domů do Kroměříže, protože mu v USA bylo velké vedro. A tak jsme byli v okamžiku v Ruzyni, kde na nás čekal syn.

Několik fotografií je uloženo v tomto albu fotografií.

My v USA - návštěva druhá v roce 2003

Motto : Divíme se stále víc

Je to jiné

      A tak jsme se vydali na druhou cestu, tentokrát se Swissairem přes Zurich. Bylo to horší, protože předcházelo 11. Září v USA. Proto jsme museli být na letišti dřív a jít na kontrolu i při mezipřistání. Máma se musela zout, já šel na osobní prohlídku. Ale úředníci byli usměvaví, člověk věděl proč, takže, až na ztrátu času, to nevadilo. Také proti Al Itália byla společnost Swissair horší. Měli užší sedadla, dávali méně jídla a skoro žádné pití. A skoro neustále něco nabízeli ke koupi. Ale letěli jsme. A zase nám tu letušky vyplnily dotazníky pro imigrační úředníky. Takže vše má své výhody i nevýhody. Imigrační úřednice uměla polsky, a tak to s ní šlo. Vyptávala se způsobem známé sousedky, cože tam chceme. Nepřipadalo nám to jak na úřadě, ale jak někde na návštěvě. Ovšem při vycházení z letiště jsme byli opět kontrolováni.
      Syn s manželkou a vnučkou nás čekali, máma dostala kytku, a jeli jsme do Lisle, kde měl syn dům. Protože měl velkou zahradu, sešlo se tam asi 40 lidí. Češi, Poláci a Makedonec, protože jenich přátelé chtěli oslavit svátek, už nevím kterého z nich. A tak se povídalo, opékalo maso, pila plzeň, kozel a irské, a vzpomínalo na Čechy, a kdo odkud je. Všichni říkali, že by se hned vrátili, kdyby doma byl pořádek a aspoň trochu slušně placená práce. Ale my byli utahaní po cestě, a také s námi zamával časový rozdíl, a tak jsme šli brzy spát.
      Ráno tam už byli jen oslavenci, a tak jsme se s nimi dali do řeči. Sdělovali nám své poznatky z USA. Protože měli nějaké problémy, začali lékaři. Běžné zdravotnictví tu považují za mnohem horší než v ČR. Na všechno je zapotřebí specialista, a ten posílá pacienta zase k jinému. Koluje tu vtip, že se vždy přijde k ušnímu, který léčí to druhé ucho, než které bolí. Po prohlídce a jejím zaplacení se pak musí jít k dalšímu specialistovi na druhé ucho. Zdravotní pojištění se spoluúčastí a bez zubaře se platí u mužů nejméně 90 USD měsíčně, u žen 110 USD měsíčně, k tomu je úrazové zvlášť od 50 USD měsíčně. Pojišťovna však může smlouvu při léčení vypovědět, což je u nás v ČR nemožné. Plomba zubní za 65 USD, rovnátka za 1.500,- USD, vytržení kolem 100 USD.
      Dělnické zaměstnání závisí hodně na tom zda, je odborově organizován nebo ne. Pokud je v Unii, tak je placen podle jejich tarifu v %, na které udělá zkoušku (tarif je např. 35 USD/hod, udělá zkoušku na 80 %, a pak bere 28 USD/hod). Z toho mu strhnou 8 USD na zdravotní a sociální pojištění, důchod a daně. Zbytek pojištění si musí doplatit sám. Po 12 letech zaměstnání vzniká nárok na důchod, ale přiměřeně nízký a zvyšuje se dalším počtem let. Má to jedině význam, že to platí i pro důchod invalidní, kdyby se člověku něco stalo, tak aby byl aspoň trochu zabezpečen.
      Tvrdí se, že prostí Američané žijí podle televize. Co je v ní, tak platí a velká část národa dodržuje, co jim v televizi doporučí nebo prohlásí za jedině možné. Televizi pak věnují takřka všechen volný čas, a to i na dovolené, pokud ji mají.
      Skoro nic se nespravuje. Většinou se všechno vyhodí a koupí nová věc. Je to dáno i tím, že oprava, a vůbec služby jsou v USA, i na jejich poměry, drahé. Např. holič stojí 17 USD, strojek na stříhání vlasů 12 USD. Kadeřnice kolem 30 USD. Zahradní altán stál 500 USD, jeho přivezení (asi 10 km), ale hlavně složení z cca 12 dílů 700 USD, a dělal to vše jeden člověk 4 hodiny. Ovšem vyhazují i věci pro nás nepochopitelně. U vozíku upadlo kolečko, a místo aby tam dali novou závlačku a kolečko nasadili zpět, všechno vyhodili a šli koupit nový vozík.
      Při rozloučení jsme byli opět šokováni. Jejich auto stálo u chodníku odemčené, s klíčky v zapalování, a to od včerejšího odpoledne přes noc, až do dnešního poledne. Na naše udivené dotazy, odpověděli, že tady se nekrade. Zlodějům se to prostě nevyplatí, protože naháňka policií by byla po nich taková, že by je s velkou pravděpodobností chytili a trest by byl úměrný vynaloženému úsilí. Hned ale dodali, že oni bydlí ve čtvrti, kde na zabezpečení auta a bytu proti krádeži používají všechny možné známé prostředky. Musí se vědět, jak si kde počínat.
      Tak jsme se šli samotní projít po Lisle, které má 21.200 obyvatel, jak jsme si četli na ceduli, vítající nás před vjezdem. Nazývá se vesnicí, nevíme proč, ale asi jsou tam jiná měřítka pro města, městečka a vesnice. Na rozdíl od Chicaga, jsou tady všude chodníky, a kolem rodinné domky, abych použil našeho výrazu. Snad ani dva nejsou stejné. Všude upravené trávníky a zahrady pouze s okrasnými keři, stromy a květy. Takřka nikde nic pohozeného, ani papírky, ani vajgly, natož nějaká krabice apod. Činžáky jsme později také objevili, ale bylo jich několik.
      Před některými domky, asi tak u třetiny, byly na stromech uvázány žluté mašle nebo americké vlajky. Přemýšleli jsme, zda má být nějaký svátek nebo slavnost. Později nám vysvětlili, že v televizi řekli lidem, aby ti, kteří podporují válku v Iráku, se k tomu takto přihlásili. Byl jsem rád, že Přemek na svých stromech nic neměl. Při dalších návštěvách pak těchto mašlí rapidně ubývalo. A tak skončil náš další den.
      V neděli přijel bývalý muž synovy manželky a jeho matka. Snažili jsme se představit jako rodiče našeho syna. Když pochopili, co jim vysvětlujeme, sdělili nám, že nás znají z fotografií a vědí, kdo jsme. Pobyli s námi asi 2 hodiny a pak si sebou vzali Abigeil, ve které se babička vidí, a platí jí jakousi školu nebo přípravnu pro mladé dámy, ač je Abigeil teprve 10 let. Tam se učí chování, historii, jak jednat s lidmi, jak se učit ve škole, zeměpis a různé další věci, bez kterých by mladá dáma nebyla mladá dáma. Stojí to 10 000,- USD ročně. Jediné, co nám na nich vadilo, a vůbec i na dalších Američanech, bylo, že si při vítání i loučení počínali jak sovětská vládní delegace. Vždy bylo nezbytné objímání a líbání. A protože se tam vystřídala řada lidí, tak už to začalo být únavné.
      Večer přijela matka Tomasy se svým manželem, a po uvítacích projevech se zeptala, co chceme k večeři z nabídky asi sedmi jídel. Udiveně jsem se na ni díval, kdy to chce uvařit, blížila se sedmá. Ale napsala si vše na lísteček, sedla do auta, a asi za půl hodiny přivezla žádané. K mému údivu jsem dostal pečené kuře, které jsem si přál. Ovšem celé, což jsem si nepřál. Navíc s těstovinami a kečupem, o čem jsem vůbec nevěděl, že se s kuřetem dá jíst. Ale v rámci udržení dobrých vztahů jsem se do toho pustil, a k svému překvapení jsem zjistil, že je to dobré a snědl jsem vše. Pak jsme už jen povídali, a pili víno, které pil i manžel, který pak odjel. Dozvěděli jsme se, že se tu pít může, ale nesmí být nehoda. Teprve pak se alkohol připočítá k tíži. Jinak, myslím, že do 0,8 promile se nic neděje.
      V pondělí jsme vyrazili se synem k zubaři. Jeho manželka zaspala, a tak jsme ji vezli do školy. Sice byla základní škola hned u zahrady jejich domu, ale údajně ta druhá byla lepší, a proto chodila, respektive jezdila školním autobusem, tam. Kolik se za takovou docházku platí, nevím. Od školy jsme jeli do ordinace na Czermak street. Proti tomu, jak jsme si ji pamatovali z doby návštěvy před čtyřmi roky, a i proti ulicím v Lisle, nám připadala zašlá. Byly vidět papírky, někde prorůstala tráva, ale před bankou chodník vysával mohutným vysavačem zřízenec. Pak jsme jeli domů, a všimli si, že za ty 4 roky rovněž podražil benzin z 1,30 USD na 1,62 USD za galon, tedy za 3,8 litru. Při přepočtu podle kurzu, to ale bylo proti ceně v ČR pořád ani ne polovina ceny. Jeli jsme postranními ulicemi, abychom nemuseli platit za dálnici, co by nás stálo asi 1 USD. Mohli jsme jet též metrem, které mělo stanici v Lisle asi 10 minut chůze od domu, a v Chicagu s ním bylo možné dojet na kterékoliv místo. Ale metrem se prostě nejezdí. Stejně tak se nejezdí vlakem nebo autobusem. To není košér. A protože bylo poledne, stavili jsme se v čínské jídelně na oběd. Stál každého 6,30 USD. Dal jsem si nejprve rosolovitou polévku nakyslé chuti, pak hovězí s houbami a nudlemi. Potom neznámým způsobem upravenou rýži s vynikajícími opečenými hovězími žebry. Byly tak dobré, že jsem si dal znovu. Potom opečené kuře a jako poslední suši, které jediné mi nechutnalo. Vše se zapíjelo čajem a nakonec jsme dostali oplatek, se zapečeným lístkem se šťastnými čísly a životními moudry.
      Druhý den jsme navštívili technické muzeum, které ten den mělo volný vstup, jinak se platí 9 USD za osobu. Tak jsme zaplatili pouze parkovné ve výši 8 USD. Muzeum je velmi pěkné, rozsáhlé. Bohužel exponáty jsou jen americké. Pouze v oddělení hodin byly exponáty z Francie. Skoro nejvíce se nám líbila stará ulice z Chicaga na přelomu století. Byly zde obchody i s tehdejšími cenami, a na konci stálo kino, kde zrovna promítali Chaplina, a tak jsme ho hned zhlédli.
      Na oběd jsme se stavovali v restauraci v Lisle, protože jsme se nechtěli odbýt buď hamburgrem nebo pizzou. První šok utrpěla máma, protože se personál obracel výhradně k ní, jako k první, i přes upozornění, že se s nimi nedomluví. Dostali jsme jídelní lístky v kůži, a s fotografiemi většiny jídel. Když jsme snědli polévku, tak jsme si vybrali kuře s rýží. Nastal druhý šok, když nám přinesli kuře mezi dvěma houskami a rýži zvlášť. Zkrátka v USA si vybrat jídlo bez pečiva je strašně složité. Naštěstí bylo všechno chutné. Platili jsme něco kolem 17 USD za osobu.
      Večer jsme byli nakupovat potraviny a máma udělala bramborák, neboli cmundu či křapáče, jak se říká v Letohradě. Děti stály neustále ve frontě a chválili, že je pizza OK. Naučili jsme je říkat cmunda, bylo to pro jejich výslovnost nejsnazší. Večer pak obvolávaly všechny kamarády, cože to měly za dobrotu. Potom jsme pili červené víno Morena z Kalifornie, dobré, podobné Frankovce, a k němu sýry, nejlepší byl kozí nařezaný na kostičky v zvláštním nálevu.
      Při kupování vína, nás potěšilo, že i v USA mají přiblblé předpisy. Dostali jsme se k pokladní, která byla mladší 21 let, a tedy nesměla mít nic společného s alkoholem. Proto láhve s vínem postavila stranou, namarkovala nám ostatní zboží, zavolala starší pokladní, ta nám namarkovala víno a podala láhve té mladší, aby je uložila do tašky a podala nám.

Lisle

      Jak už jsem psal, má 21 200 obyvatel. Patří do aglomerace Chicaga, a je na něj napojeno metrem, autobusy a samozřejmě silnicemi, i když je samostatnou obcí a má své správní orgány. Je jednou z mnoha obcí, do kterých se obyvatelé Chicaga stěhují, protože nechtějí žít ve velkoměstě. A tak Lisle má univerzitu, techniku, nesčetně středních /zde vysokých/ a základních škol. Má muzeum a knihovnu, kterou jsme navštívili.
      Každý obyvatel Lisle má možnost si zaplatit 20 USD ročně za legitimaci do knihovny. Za to mu půjčují zdarma knihy, videokazety, časopisy a zdarma má přístup zde k internetu. Platilo se pouze za půjčení DVD, a to 2 USD na 7 dní. Knihovna je asi tak veliká jak kulturák u nás. První patro bylo převážně pro děti, přízemí pro starší. Byla zde spousta počítačů, takže pořád byly některé volné, kvůli přístupu na internet. Kolik zde měli knih nevím. Velké množství bylo encyklopedií, každý si tam mohl najít, co chtěl. Byla i zde výhoda v tom, že se tu půjčovaly na videokazetách dobré filmy bez reklamy, která je neustále přerušuje při televizním vysílání. Před knihovnou je velké parkoviště, jako ostatně před všemi veřejnými budovami. Kolem je parčík, a v něm spousta kovových zvířat.
      Také jsme byli v novém katolickém kostele, postaveném v roce 1975. Byla to pěkná moderní stavba, před ní socha Jany z Arcu neboli panny Orleánské, které byl kostel zasvěcen. Vedle sochy konstrukce se zvony. Před ním velké parkoviště, které ale sloužilo i pro pasažéry metra, které mělo stanici na druhé straně ulice. Chrám uvnitř připomínal vysokoškolskou aulu. Mohl být tak pro 500 lidí. Přede dveřmi do něj stála nádoba, velikosti asi 2 x 3 m na svěcenou vodu. Kostel byl neustále otevřený, byl se záchody, a měl pulty s časopisy a knihami s duchovní tématikou. Farářem při jeho postavení tu byl, aspoň jak jsme si přečetli na pamětní desce, reverend Valentin Sklouzáček. Jako všude tu bylo čisto.
      Proti domu a škole byl stadion na baseball. Díval jsem se na zápas žáků, ale nerozuměl jsem tomu, a proto jsem ani nechápal nadšení tribun. Lepší je pro nás fotbal, ale ten se tu příliš nehraje, a ještě se mu říká jinak.
      Ve čtvrtek jsme se již chystali na cestu, kterou jsme měli uskutečnit v Trucku. Jeli jsme asi 8O mil pro náklad, krmivo v pytlích do skladu v Rochel. Byla to hala asi 6 m vysoká a rozlehlá jak fotbalový stadion. Ve stěně měla asi 10 vstupů, do kterých Trucky nacouvali, a během deseti minut byly naloženy. Při návratu k dopravci, sdělili Přemkovi, že pojede s jiným Truckem s nábytkem do Las Vegas a pro náklad do Kalifornie.
      Večer navštívil zahradu u domu skunk. Bernandýn, kterému jsme my říkali Bohouš a Američané Bethoven podle filmových psích hrdinů, a on slyšel nejen na tato jména, se rozeběhl se skunkem vypořádat. Bohužel bylo to naopak. Skunk se vypořádal nejen s ním, ale i s námi, kteří jsme nedokázali dostatečně rychle zavřít dveře verandy na zahradu, a domem pronikl strašlivý zápach. Větralo se celou noc a pes se musil několikanásobně vykoupat, naposled v kečupu, aby pach zmizel.
      Takže zase není až tak dobré mít na zahradě volný přístup pro zvířata, chovají se, jak je psáno v zoologii, při své obraně nesmlouvavě.
      Skunk z nich zapůsobil na nás nejhůře. Mělo to jedinou výhodu. Další dny, kdy jsme byli na cestách, jsme vždycky poznali, jakmile jsme nějakého přejeli.

Cesta na jihozápad

      V pátek jsme se vydali na cestu do Las Vegas a Los Angeles. Pro každé město spravedlivě půl nákladu. Jeli jsme v Trucku vyrobeném v USA, 20 m dlouhém, ze předu připomínající trochu tank. Kabina připomínala spíš maringotku. Vpředu dvě sedadla pro řidiče, za nimi po stranách skříně, televize, chladnička, mikrovlnka. Pak sklápěcí stůl a dvě palandy. Klimatizace, tempomat řízení, který je užíván na dálnici. Jinak se řadí, má přes deset rychlostních stupňů. Volant se dá sklopit, člověk se tu pohodlně postaví, a může si nařídit sedadlo, jak chce. Jede se stejně rychle jak v osobním autu.
      Ale k vlastní cestě. Večer jsme již opouštěli stát Illinois a přes Mississippi jsme přejeli do státu Iowa, obilnice USA. Po stranách dálnice buď kukuřice, nebo obilí, a to těch několik stovek kilometrů, které jsme tu přejeli, abychom se dostali do Nebrasky. Tam začaly pastviny a prérie, a člověk si vzpomněl na indiánky a kovbojky. Přespali jsme na parkovišti v Trucku, my s mámou dole, Přemek nahoře. Bylo to v arearestu, které byly od sebe přibližně každých 50 mil, tedy asi 80 km. Zde bylo možné jít na záchod, umýt se nebo osprchovat. Pokud tu nebyl bufet, byl tu aspoň automat na kávu a jiné pití, převážně kolu. Kolem byly jakési altánky, kde se mohlo pojíst. Na tomto odpočívadle jsme i našli pamětní desku. Stálo na ní, že se jedná o starou stezku. Skoro přesně na den, odtud 29.9.1803 vyrazila skupina 40 vojáků s dvěma důstojníky na cestu k Tichému oceánu. Vrátili se za tři roky. Doufali jsme, že nám cesta bude trvat kratší dobu. Za Nebraskou nás přivítal Wyoming. Zde začínají Skalisté hory, a my se šplhali do nadmořské výšky přes dva tisíce metrů, abychom dál pokračovali po náhorní planině mezi vrcholky pnoucími se do výše 3000 až 4000 metrů, ve stopách to vypadalo hrůzněji 9000 až 12000 stop. Měli jsme štěstí, že nás tu nezastihla sněhová bouře, zuřící tu před týdnem, a jen jsme viděli zbytky sněhu.
      Na začátku Wyomingu byl na koni, asi dvě stě metrů od silnice, kovboj, pasoucí stádo tak dvanácti krav. Přehadovali jsme se, jestli šlo o skutečného kovboje nebo jen stafáž. Já tvrdil to druhé, stádo mi připadalo příliš malé. A pak tu byl nedostatek vody, stejně jak v Nebrasce předtím. Tam na pastvinách byly studny s větrníky, které vodu čerpaly do napajedel, a jež známe ze starých kovbojek. Ve Wyomingu nebyly ani pastviny, ani studny s větrníky. Tedy tam, kudy jsme jeli. Převážně tu byly keře a sem tam zakrslý strom.
      Následoval Utah. Ten byl sama skála. Žlutá nebo červená. Hned obrovská a zase jen několik sloupů, od štíhlých jak stromy, tak zavalitých jak Strahovský stadion. A za ním Arizona, jen červená, a to všech možných odstínů. Záleželo na složení kamene, ale i na úhlu odkud dopadaly sluneční paprsky. A tak jsme tu při snídani prošvihli vyfocení růžové skály. Než jsme dojedli, byla šedá. Od té doby jsem fotil, jak se mi něco líbilo, okamžitě. Cesta tu vede převážně kaňony, a nic než kamení, nebo strom, zcela osamocený, tu vidět není.
      Ovšem, platí to jen, než dojedete k nějaké řece. Pak se vše rázem změní, a vy si připadáte jako v ráji. Voda, stromy, keře, zeleň a obydlí. Až tady jsem pochopil, proč Kosmas ve své kronice tolik zdůrazňuje, jak jsou Čechy bohaté vodami. V Utahu žijí převážně Mormoni, aspoň tak nám to říkali. A mluvili o nich, jako o nejhodnějších lidech v USA. Vždy ochotných pomoci. Nevím, neměli jsme příležitost se o tom přesvědčit. Ale podle jejich obydlí, a krajiny kolem, které vytvářely společně iluzi rajské zahrádky, musí být nesmírně pracovití. A pracovití lidé bývají obvykle hodní. A pak jsme přejeli zase hory a vydali pouští do Las Vegas, od kterého nás dělilo asi 500 km.
      Při každém přejezdu ze státu do státu, jsme musili zajet na váhu. Tam zkontrolovali, zda není Truck přetížený. Jakmile je, odjíždí na parkoviště, kde zůstane, dokud není náklad přeložen a vše v pořádku. Samozřejmě se platí i pokuta. Také nás v jednom místě odklonili, aby nám tam policajt řekl, stejně jak všem ostatním řidičům, že další 1 km dálnice nemá ideální povrch, a může to drncat. Nedrncalo a tak jsem si zase vzpomněl na domov, kde je řidič bez varování povinen přizpůsobit jízdu stavu vozovky. Podél dálnice jsou značky se zákazem stopování a dále varující před divokými osly. Nikdo nás nestopoval, ani jsme nenarazili na osla.
      Poušť a zase poušť. Je úplně jiná, než si běžný středoevropan představuje. Žádné duny, žádné nekonečné plochy písku. Žádní lidé v korkových bílých přilbách, a už vůbec ne velbloudi nebo beduíni. Jen nepříjemně rovná dálnice, a kolem nekonečná šedobílá plocha, smísená hlína s pískem a kamením. Nízké keře, tak ke kolenům, barvy khaki s malými žlutými květy. Občas zakrslý strom nebo kaktus, připomínající kříž. Jednou za sto dvě stě mil malá osada se zelení. Jakási oáza, závislá na místním vodním zdroji. Když vystoupíte z auta ven, dostanete úder vedra, a zalapáte po dechu. Cítíte těžkou, skoro medovou vůni, a rychle zase spěcháte zpět do klimatizované kabiny. Palubní počítač ukazuje blízkost Las Vegas. Již jen několik mil. Začínají přibývat další pruhy dálnice, a objevovat se zeleň. Je stejná, jako když u nás v létě vůbec neprší. Tam trs zaprášené trávy, tady keřík bojující z posledních sil se suchem. Za ním strom, hrozící při sebemenším závanu větru spadnout. Ale rostliny jsou stále častější, a s prvními domy, začíná již skoro souvislá řada stromů, sice s velkými mezerami mezi sebou, ale přece jen, už ne nahodilá, ale viditelně s velkým úsilím vysázena a udržována. A najednou jsme ve městě, a jedeme k novému hotelu Mandeley, který je takřka městem, sám o sobě.
      K hotelu musíme zajet ze zadu, kde má hospodářskou část včetně skladiště. Tady jsme poznali, co to je absolutní organizace a neschopnost improvizace. Připadalo nám to pro USA dost typické. Když jsme dojeli k pozemku hotelu, přiřítil se k nám nějaký podšéf na skútru poháněném elektřinou. Vyslechl Přemka, co veze, nahlédl do dodacího listu. Něco důležitě štěkl a mávnul rukou, abychom jeli za ním. Celé mi to připomínalo příjezd námořní lodi do přístavu. Vpředu malý skútr, pečlivě jedoucí i ve všech obloucích tak, aby za ním projel i skoro 25 m dlouhý kamion. Projeli jsme mezi několika sloupy, vjezdy a výjezdy, až jsme se dostali k obrovským vratům skladu. Tam podšéf zastavil, slezl konečně ze skútru, k našemu údivu uměl i chodit a přišel k nám. Vylezl na stupínek auta, aby nám sdělil, že než budeme vykládat, tak musíme zajet na váhu hotelu, asi 5 km daleko. Na můj dotaz, proč nám to neřekl hned na začátku, abychom nemuseli zase složitě odtud vyjíždět, byly odpovědí jen nechápavé pohledy. On nás má navést ke skladu, a to udělal. Abychom jeli napřed na váhu, nám měl říci někdo jiný, ale ten je na obědě. To, že nás uvědomil tento podšéf, byla jeho dobrá vůle. Placený za to není.
      A tak jsme jeli na váhu za město. Mé očekávání se splnilo. Váha nebyla v provozu. Nefungovala už 14 dní. Vážný vylezl z maringotky, a řekl nám kudy jet na městskou váhu, a co po nich máme chtít. A tak jsme se vrátili takřka k hotelu, a kolem něj jsme pokračovali dalších asi 10 km k městské váze. Tam nás zvážili, dali papír, vrátili jsme se na hotelovou váhu, kde nám na ten papír dal razítko, a jeli ke skladu, kde nás už podšéf nečekal, protože byl nyní on na obědě. Naštěstí jsme už trefili, a tak, sice s menší parádou, jsme se ke skladu dostali, a po obědě nás vyložili. A znovu na hotelovou váhu pro papír, na městskou zvážit, a na hotelovou pro razítko. Divili jsme se asi jediní. Tady to brali za samozřejmé. Kdysi někdo za drahé peníze udělal harmonogram, kdo co a jak má udělat. A tak jej bylo nezbytné plnit. Kvůli měsíci nefungování, nebudou přece vynakládat další peníze na změnu tohoto harmonogramu. Nota bene, když by jej vytvořili asi až poté, co by důvod pro jeho přepracování zanikl. A aby někdo vše vyřešil improvizací? To nemá nikdo ve své náplni, a každý plní jen úkony, které jsou mu v harmonogramu uloženy. Je v tom síla i slabost, a nikdo nedokáže říci, co převažuje.
      Nakonec vše skončilo poruchou auta, které odvezl Přemek do servisu a nahlásil vše na firmu. Měli jsme čekat asi 4 dny, než bude auto spravené. A tak jsme vzali auto z půjčovny, že se podíváme po okolí. První den jsme se ještě prošli městem heren a zábavy. Tedy jeho hlavní ulicí. Na rozdíl od jiných měst s chodníky po obou stranách. Podél chodníků asi 2 m široký trávník, brzy ráno zkrápěný, aby byl stále zelený. Jsou v něm i zasazené stromy. Ta tráva nás, v tomto prostředí, těšila. Byla to prakticky jediná zeleň. Doma na ni nadáváme, a ničíme, protože roste všude, tady jsme se na ni nemohli vynadívat. Jsou tu i palmy a kaktusy.
      Podél chodníku jsou hotely, herny, obchody. Před hernami stojí naháněči, kteří vám nabízí vstup dovnitř a leták o tom, co vše je tam.
      Skutečně jen nabízí, nevnucují, a jakmile gestem ukážete, že nemáte zájem, okamžitě vás nechají být. Vzpomněl jsem si na některé v Čechách, kteří se vám snaží vlézt do bytu nebo do auta, ač jim marně říkáte, že nic nechcete. Ovšem do herny jsme se dostali několikrát. Ono totiž, když se chcete najíst, jít na záchod apod., tak musíte projít skrz hernu. Jsou to sály, veliké asi jako fotbalový stadion. Máte tu rulety, karty, hrací automaty, a u všeho stolky, aby vám mohli donést pití nebo jídlo. Zkrátka, když už se rozhodnete hrát, tak nemůžete být ze hry vytrhován, nebo být něčím rušen. Skoro jsem i věřil, že některým hráčům dávají i pleny. Herny jsou otevřené 24 hodin denně a 365 dnů v roce, v přestupném o den víc. Nehráli jsme, a dnes mě to mrzí. Mohl jsem to zkusit aspoň jednou.
      Policisté tu jezdí na kolech, a chodí i pěšky. Valí se tu davy lidí, kteří buď jako my koukají nebo zacházejí do nabízených atrakcí. My jsme zašli do Guinessova muzea. Bylo tam všechno možné. Nás hlavně potěšilo, že tam byla Martina Navrátilová jako žena, která ve sportu vydělala za jeden rok největší částku. Už nevím, za který, ale bylo to něco přes 20 miliónů dolarů. Pak tam byl ještě Strahovský stadion jako ten největší na světě. Koupili jsme tu i pohledy, a pak jsme zjistili, že u hotelu je měli za poloviční cenu. Dalším problémem bylo najít poštovní schránku. Vždycky, když už jsem myslil, tady je, byla to buď schránka s novinami, nebo nějaké slečny pro zpříjemnění večera, či s nějakým zbožím. Pak jsme se dozvěděli, že poslání dopisu zařídí hotel nebo benzinka.
      Druhý den ráno jsme měli vyrazit. Nemohl jsem dospat, a tak jsem si šel zakouřit na dvůr, kde byly popelníky, koupaliště a palmy. Také tam byl dědek asi jako já, kouřil a chtěl se bavit. Po mé pracně naučené odpovědi, „neumím anglicky, jsem z České republiky, která je v Evropě“, zkoumavě na mě pohlédl. Potom trochu nejistě řekl, „Čekoslovákia“. Přisvědčil jsem. Široce se usmál a povídá „sí zí O.K.“. Hleděl jsem udiveně, a tu on začal jak malé děti ukazovat jízdu na motorce. Pochopil jsem, že sí zí je ČZ, a dal jsem se s ním do řeči. Já česky, on anglicky, a o to více jsme oba ukazovali rukama nohama, a vším možným. Byl bývalým závodníkem motokrosu, bydlil v Kalifornii, a znal ČZ i Jawu. Byl i kdysi v ČSR. A tak jsme zavzpomínali na mladá léta, i když, pokud nás někdo pozoroval, tak si myslil něco o bláznech nebo tanci sv.Víta. Ale my se domluvili, a pak to prý nejde.
      Asi v 8 hod jsme posnídali, a na stěnách prohlíželi fotografie významných lidí, kteří tu kdysi také snídali. Mezitím přijel taxík, aby dovezl Přemka do autopůjčovny, která mu pak cenu taxiku odečetla z celkové ceny. Za půjčené auto jsme platili 50 USD za den a benzin jsme kupovali sami. První jsme jeli navštívit Hoowerovu přehradu a jezero Mead, asi 40 km daleko, odkud je Las Vegas zásobované vodou. Jsou uprostřed černých, ničím neporostlých hor, a kolem je poušť. Teplota byla asi 400, příšerné vedro. Při stavbě přehrady, za velké hospodářské krize, tu zahynulo asi 140 dělníků, hlavně vedrem nebo pádem z hor. Mají tu pomník. Správní rada pro tuto stavbu tu má jen pamětní desku, ale z té nepřišel o život nikdo. Asi 1 km před přehradou je u silnice veliká plocha, a na ní řada aut, hlavně nákladních. Na silnici stojí policisté, zpomalují auta, a nahlíží dovnitř. Pokud se jim osazenstvo nelíbí, zaženou je na plochu vedle a udělají jeho kontrolu včetně prohlídky auta. Náklaďáky tam ženou všechny. V USA je strach, spíše obava před opakováním 11. září. Proto ta opatrnost u všech staveb, jejichž poškození nebo zničení by mělo dopady na ekonomiku nebo lidi. Zničení přehrady, by znamenalo patrně konec Las Vegas, které by tak zůstalo bez vody. Z nás naštěstí strach neměli, a proto jsme mohli jet dál a přehradu si prohlédnout.
      U jezera je malá obec, kde jsou palmy, stromy, květiny, ale žádná tráva. Na obědě jsme byli v hotelu nebo herně, asi obojím, Hacienda.
      Oběd včetně pití pro tři lidi nás tu stál celkem 16 USD, a mohli jsme si dát, co jsme chtěli. Jsou tu levnější ceny než jinde, a rozdíl údajně doplácejí herny, aby zákazníci byli spokojeni.
      Na noc jsme se vrátili do Las Vegas, a přespali v hotelu Algiers, který je na hlavní třídě uprostřed mezi starým a novým Las Vegas.

Z Las Vegas do Kalifornie

      Ráno jsme vyrazili přes poušť do Kalifornie. Viděli jsme, naštěstí v dálce, tornáda, jak vznikají a narůstají do výše. Z původního 3 m vysokého sloupu byl brzy asi 150 m vysoký válec rotujícího písku, nahoře se rozšiřující. Bylo to pěkné, protože to bylo vzdálené. A ještě chvíli jsme se otáčeli, dokud nebyl sloup menší a menší, až z něj zůstala nic neznamenající šedá čárka. Měli jsme o čem vykládat. Bohudíky jsme je jen viděli, ale nesetkali jsme se s nimi.
      První zastávku jsme plánovali v Tonopah, městečku asi 400 km od Las Vegas. Pořád po dálnici, naštěstí. Mezi nimi byly pouze dvě obce. A to díky výskytu vody. Stálo tu i pár stromů. Křoviny nebyly šedé, ale nazelenalé. U jedné z obcí se pásl i kůň, což nás rozveselilo, protože jinak jsme celou cestu neviděli ani zvíře, ani ptáka, nic. Jen tu poušť. Obec se jmenovala Goldfield /Zlatá pole/, a kdysi tu bylo naleziště zlata, teď tu je jen pár dřevěných domů. Některé trochu udržované, některé před zánikem. Není nic smutnějšího než opuštěné město. Nevidíte žádné stopy lidí, jen zmar, popadaná prkna plechy, vytlučená okna, dveře. Nebýt toho koně, bylo by to jak město mrtvých, jako v pohádce. Jen černé sukno, zahalující stěny, stopa žijících, tu chybělo a proto rychle dál.
      Najednou tu byly hory. Černé, fialové, hnědé a růžové. Záleželo, jak směřovaly proti zapadajícímu slunci, které bylo nádherné, jak zapadající slunce může být a chvíli se i zdálo, že hory hoří. Vedle dálnice byly dřevěné sloupy s telefonním a elektrickým vedením, neklamný příznak blízkosti města. Tonopah, 6 000 obyvatel, 2 hotely, kasino, 2 benzinky, obchod a jinak nevím. Přespali jsme v hotelu, který připomínal velký dvůr. Uvnitř auta, kolem pokoje. Majitelem byl Ind, hinduista, prý většinou jsou v poušti hotely jejich. Za pokoj pro 3 lidi chtěl 43 USD. Vybavení jak kdekoli jinde. Z auta se vystupuje přímo do pokoje.
      Ráno jsme mluvili s Martinou, a podle její rady jsme šli nakoupit jídlo a pití. Dál se prý značně podraží. Pak jsme jeli dál Nevadou do Kalifornie. Projížděli jsme ještě pouští v Nevadě, když jsme narazili na opuštěnou vesnici. Jako by tu včera prošla fronta. Všechno rozbité, rozpadlé, kolem zřícenin spousty starých aut a hromady šrotu. Bylo to pochopitelné. Nechat tu vše jak bylo, přišlo daleko levněji než to někam odvážet nebo uklízet. Co se týče vraků auta, byly i v obydlených vesnicích, právě z tohoto důvodu.
      A pak tu byla najednou Kalifornie, zelená, barevná, lákající jako ráj. Jeli jsme stále horami, ale plnými zeleně, mohutných borovic, dalších stromů a rostlin. Vzdálenosti na cedulích tu nejsou jen v mílích, ale i km. Pouze nadmořská výška, která se tu dává na cedulích vědět od 1 000 stop, je jen v těch stopách, v m ne. Pořád dál do hor a vzhůru, až jsme v nadmořské výšce 3000 m, přijeli do Yosemitského parku, je to jeden z prvních národních parků USA. Zaplatili jsme 20 USD za všechny, tedy zde se platí za auto a ne za osoby. Za to jsme dostali mapu, informační noviny a povolení k pobytu v parku na 7 dní. My tu mohli být jen necelý jeden den, a tak jsme jím jeli jen po silnici, a dělali krátké prohlídky v označených místech. Park je velký asi jako náš kraj, dlouhý byl asi 80 km. Navštívili jsme dvě jezera Ellery ve výšce 3.500 m a Tioga o něco výš. Jezera byla jak z kýčovitého obrázku nebo z filmu o Indiánech. Průzračně modrá, čistá, kolem smaragdová zeleň stromoví. Místy byly cedule varující před medvědy. Také nádoby na odpadky byly ze silných plechů se závorou, aby do nich medvědi nemohli. Byla tu spousta chemických záchodů, takže odpočívadla a výhledy nebyly zdobeny papíry a dalšími věcmi, jako to bývá u nás.
      Jeli jsme se podívat na Stříbrný vodopád, který má být vysoký 700 m. Bohužel bylo dlouho sucho a tak jsme viděli jen pramínek stékající po skalách. Na jednom výhledu jsme se dívali na protější stranu, kde byla pinie vysoká přes 100 m, a bavili o tom, jak jsou tu maličké veverky. „To není veverka, to je čipmánek“, se ozvalo za námi. Byli to Češi z Kanady, také turisti, a tak jsme vzpomínali na Čechy.
      Po rozloučení jsme se vydali do Modeny. Na konci parku byly zrzavé stromy a pak několikametrové spáleniště. Z hor jsme přijeli do prérie, kterou brzy vystřídala pole s kukuřicí a pak nekonečné sady broskví, pistácií, meruněk, rajčat, vína, meruněk, jablek a já nevím čeho ještě. Občas cedule, že za vyhození odpadků z auta je pokuta 1,000,- USD. Příkopy až na dva případy byly čisté. V Modeně jsme byli v motelu za 73 USD. Ke standardnímu vybavení tu měli mikrovlnku a v televizi asi o 10 programů více. Také pokoj byl o nějakých 20 m² větší. To nás přimělo hledat dál jen levnější pokoje. Ale dali jsme si tu poprvé a naposledy v USA játra, protože vnitřnosti se v USA takřka nevaří, jen maso. Játra byly hovězí, orestované na slanině, s rýží, lusky, houbami a zelím. Před nimi jsme si zvolili salát z rajčat, syrových hub, okurek, vše zalité sýrovým dresinkem. Oboje bylo dobré.
      Brzy ráno jsme vyrazili do Fresna, tam i posnídali a potom vzhůru do Sekvojového národního parku. Jeli jsme s napětím, zda vůbec ještě existuje, protože televize v ČR nás od jara a celé léto informovala, že v něm hoří, a patrně přijde vniveč. Když jsme dojeli k parku, ukázalo se, že se jedná o obvykle objektivní zprávu Českých televizí. Před vstupem do parku, a pak každého půl kilometru, byly cedule, aby návštěvníci, pokud spatří požár, nikam nevolali, neboť se jedná o řízené požáry. Dozvěděli jsme se pak v muzeu, že požáry zde jsou podmínkou dalšího růstu sekvojí. Ta produkuje nehořlavou pryskyřici, kterou se zatáhne její kůra, a tak nehoří. Oheň ale zničí na ní a kolem ní všechny cizopasné rostliny, a zároveň její šištičky se rozšklebí a vysemení. Není radno prostě příliš věřit naší televizi.
      Sekvoje rostou od 1 600 m nadmořské výšky do 2 850. Samozřejmě rostou i jinde, viděli jsme je např. v koňském muzeu ve Slatiňanech, ale tam nedosahují zdaleka své mohutnosti a velebnosti. Ty nejstarší, zde v parku, mají přes 2000 let, rostly tedy už v době římské říše. Vstupné je 10 USD na osobu. Hned za vjezdem dovnitř je obrovský pařez, starý, šedý, rozkotlaný. Je vysoký asi 3 m a široký asi 7 m, obvod má asi 40 m. Je to pozůstatek kořistnických nájezdů na přelomu 19. a 20. st., kdy sem vtrhli dřevorubci, a káceli jednu sekvoji za druhou. Jak to prováděli sekerou a pilou, si nedokážeme představit. Naštěstí v blízké posádce byl rozumný kapitán, a všechny dřevorubce včetně jejich šéfů odtud vyhnal, a zachránil tak sekvoje pro budoucnost. Kupodivu ho povýšili na plukovníka a zřídili zde na jeho naléhání národní park. Zase jsem si vzpomněl na domov, kdy jsme o 100 let dál a před národním parkem má přednost podnikání.
      Ale vraťme se ke stromům. Sekvoje připomínají hnědou barvou kůry a zelenými větvemi lesní stromy na kulisách loutkového divadla. Jsou zvláštní, krásné, zdají se být věčné, a člověka maně napadne, proč tak spěchá a blbne. Většinou tady měly výšku 40 až 50 m, obvod kolem 20 m. A nejmohutnější sekvojí je generál Sherman, nechápu zálibu Američanů pojmenovávat tak velebné stromy po generálech. Ta má stáří asi 2400 až 2700 let, obvod 31 m, výšku přes 80 m a vážit by měla asi 1700 tun. Protože je to zde napsáno ve stopách a váha v librách, je to daleko impozantnější. Nejvyšší sekvoje má 91 m, ale u té jsme nebyli, je dál v horách.
      Sekvoje mají kupodivu malé šištičky, veliké asi jako krabička od sirek, ale buclaté. Původně jsme myslili, až na ženu, která správně určila šišky hned na počátku, že jejich šišky jsou veliké, asi tak jak menší ananas. To však byly šišky pinií, a jedině manželku napadlo, když leží pod pinií, tak to bude její šiška, a co leží pod sekvojí, tak nehledě na velikost, bude šištička sekvoje. My, chlapi jsme se nechali zmást jejich velikostí. Dole v muzeu nám pak vítězně ukázala, že měla pravdu.
      O sekvojích se nedá psát, mluvit, ani na ně hledět na fotografii či ve filmu. Pod nimi a mezi nimi se musí chodit s pokorou a mlčet.
      Teprve pak dojde, že příroda má pořád jaksi navrch, a je dobře, že má.
      A pak jsme se dozvěděli, že Truck ještě opraven nebude, protože servis chtěl za opravu 20 000 USD a dopravce mu nabízel 10 000 USD, a nakonec se shodli, ale to jsme my byli už doma, na 14 000 USD. Tedy zbývaly nám další dny, a zavolali jsme do půjčovny, aby nám auto nechali dál, což učinili.

Kolem pobřeží Tichého oceánu

      Vrátili jsme se zpět do Fresna. Ráno jsme nakoupili víno, rajčata, broskve a jablka přímo v prodejně u plantáže. Dostali jsme je v síťce s visačkou jak v obchodě. Vše bylo nádherné, veliké, barevné. Rajčata, po zkušenostech z minula, jsme si vzali na větvičkách. Víno bylo vynikající. Broskve lákaly jen oči. Po prvním zakousnutí byly bez chuti, a stejně tak i po druhém. Třetí už jsme nezkoušeli, a z lítostí jsme ty přenádherné plody vyhodili. Zlé jazyky tvrdí, že se v USA podařilo vypěstovat ovoce, které je nádherné, nepodléhá škůdcům ani zkáze. Jde sklízet strojově. Nyní se musí už docílit pouze jediné, aby se také dalo s chutí jíst. Na žádné plantáži jsme neviděli česače, jen kombajny, a to i na vinicích. Lidská práce je tu drahá, přesto, že za Bushe ubývá každý měsíc 80 000 pracovních míst. Utrhli jsme si ale pomeranč, zelený, který jsme si dovezli domů. Na Vánoce byl nádherně oranžový, a tak jsme jej se vzpomínkami na Kalifornii snědli. A člověk pochopil, že i kdysi na začátku novověku mohli vozit pomeranče do Evropy, i když cesta tehdy trvala skoro 3 měsíce.
      Mířili jsme do San Francisca, kam jsme se dostali po obědě. A jeli jsme po 13,5 km dlouhém mostě přes mořský záliv, rychlostí omezenou na 90 km/hod, abychom se dostali k mostu přes Zlatou bránu. Zaparkovali jsme u vyhlídky. Sotva jsme vylezli z auta, vzpomněli jsme na Marka Twaina, který napsal, že tady je nejstudenější místo v USA, a hned jsme se vrátili pro bundy. Přesto nám nebylo ve větru a oparu mlhy příjemně, a choulili jsme se, místo abychom shlíželi okolí. Dívali jsme se krátce na úžinu mezi horami, spojující záliv s Tichým oceánem, kudy kdysi vyráželi hordy zlatokopů na Aljašku. Shlédli jsme proslulou věznici Alcatraz, naštěstí jen z dálky, a potom se rychle vrátili na pevninu. San Francisco je skutečně jak ve filmech. Strmé ulice vedoucí k moři, tramvaje a trolejbusy. Jinde jsme je v USA neviděli.
      Kolem byly jednopatrové domy, připomínající staré Španělsko. Ne stářím, ale architekturou. Jen do výše jednoho patra, kamenné krajkoví, spousta zeleně a květů v závěsných květináčích.
      Jako Chicago připomíná svými obyvateli Evropu, hlavně střední, San Francisco je malým obrazem světa. Po chodnících, na zastávkách městské dopravy jsou lidé všech ras, pohlaví a patrně náboženství i politických vyznání. Baví se, zdraví se, jsou usměvaví, a tím jsou asi přece jen od světa odlišní.
      Ze San Francisca jsme mohli jet do Los Angeles po dálnici, nebo zdlouhavěji a také obtížněji podél pobřeží Tichého oceánu. Jeli jsme podél oceánu, občas zastavíme a díváme se na tu nekonečnou plochu, nyní opravdu tichou, drobně zvlněnou neustále vanoucím větrem. Brzy jedeme po silnici, jen dvouproudou, jeden tam a druhý zpět, se žlutou čárou uprostřed. Sedím vedle řidiče a je mi zle, když jedeme nad útesy, bez svodidel, jen občas patník. Asi v polovině cesty zastavujeme na jídlo. My s mámou si dáváme chili polévku, jak poručík Columbo, Přemek si dal sendvič. Všechno stálo po 5 USD. My se najedli, Přemek překvapeně hleděl na sendvič menší než mužská dlaň a nadával, že za tu cenu by měl jinde oběd. Stejně jako on, nadávaly Američanky, které tu braly benzin a platily 4 USD za galon, zatímco jinde v USA se platí1,7 USD a ve Wyomingu ještě o 30 centů méně. Ovšem, nikomu to nebylo nic platné. Poloha tohoto krámu a benzinky mezi horami a oceánem, a asi 200 mil od SF a ještě více dál od L.A. zaručovala majitelům absolutní volnost při stanovení ceny.
      Večer jsme dojeli do Santa Cruz, asi 350 mil od L.A. Měli jsme tu kuře s opečenými bramborami, vše zalité sirupem, chuti přibližně jak med. K tomu salát z ananasu a zelí a hrozinek. První nápad, když to přinesli, a viděli jsme tu směs, byl vstát a utéci, ale bylo vše kupodivu dobré. A tak posilněni jsme ráno vyrazili do L.A. Po cestě byly neskutečně veliké hromady dýní, blížil se haloween. Mimo dýní byl ještě všude, na sloupech, na plotech, tabulích, v televizi Schwarzeneger. Blížili se guvernérské volby a on, vzal si za manželku ženu z Kennedyů, na takovou volební kampaň měl. Zase tu byly plantáže, i bavlníkové. Nejvýraznější byla česneková, dlouhé km jsme kolem nich vzpomínali na topinky, neboť je nešlo necítit. Také jsme tu viděli ptáka, asi velikého jak straka, ale byl úplně modrý, a dodnes nevím, jaký druh to byl. A že to bylo u oceánu, byly tu veliké volavky a rackové.
      Za Santa Cruz jsme navštívili státní rezervaci Point Lobos, kolem Tichého oceánu. A tak jsme na břehu a u břehu spatřili pelikány, alky, tučňáky. A také lvouna. Hlavně ale pro suchozemce tu byla jedinečná podívaná na útesy a kupodivu nikoli řvoucí, ale bušící příboj. Také jsme zjistili, že jsme si zapomněli koupit filmy. Ale pořád se mi vybavuje úzký šedobílý chodníček, občas schody, zápach rybiny a jeden z útesů, na kterém seděli jeden vedle druhého tučňáci. A pak nízké, podmáčené stromy a mezi nimi mokřiny. A tak ani těch filmů moc nelituji.
      Večer jsme dojeli do L.A, a byl zrovna trafic. I když Američané říkají, že v L.A. je trafic neustále. Záviděli jsme těm, co jeli v protisměru, sem tam jedno auto. Asi za hodinu, jsme závidět přestali. Na druhé straně byla bouračka. Policie uzavřela 5 pruhů a jen jedním pouštěla. Proto před tím, z našeho pohledu, bylo takové volno. Kolem pláli jakési barevné pochodně, které policisti zapálili, aby díky barevnému kouři bylo již zdálky vidět, pozor tady je bouračka. Za ní pak stála auta v šesti pruzích ještě 10 km daleko.
      Nepředstavitelné množství a nekonečná doba. My jsme se však rozjeli, a protože jsme byli v autě tři, mohli jsme jet rychlým pruhem. A tak jsme dojeli do motelu a pak šli k Číňanům na večeři. Ale byla tam taková fronta, protože byla sobota a, jak říkal Přemek, bylo to v L.A., že jsme se obrátili a šli do společných jídelen. Tam jsme si dali drštkovou v Mexické jídelně. Je hodně podobná naší, akorát je tam jejich nějaké koření navíc, ale chutná dobře. Přemýšleli jsme, jestli ta drštková není nebo je památkou na vojáky z Čech, kteří tu bojovali za císaře Maxmiliána, bratra Františka Josefa. Nevyřešili jsme to.
      Ráno jsme šli k těm Číňanům na snídani, protože Přemek tvrdil, že je to nejlepší jídelna v L.A. Když jsme od ní byli asi 20m, viděli jsme, jak se nějací lidé u dveří obracejí a jdou pryč. Začal jsem nadávat, že mají zase obsazeno, ale ti před námi odcházeli, protože to bylo příliš drahé, pro jednoho za 9,5 USD. Krize působila už i v Kalifornii, nejbohatším státě USA. Najedli jsme se opravdu dobře. Kuře, šunka, kachna, neopomenutelná hovězí žebra, polévky, ovoce, zelenina a zákusky. A pak jsme vyrazili k oceánu, kde zrovna vyplouvaly rybářské bárky v dlouhé řadě na moře. V dálce bylo vidět ropné věže, ale také delfíny, vymršťující se z vody. Máma si pečlivě vyhrnula kalhoty ke kolenům, aby mohla sbírat škeble, a pak pleskla vlna, která ji zalila až k pasu. Ale protože sebou přinesla další škeble, přijala vše máma jak my, se smíchem. I když ten náš byl škodolibý.
      No a protože se blížil náš odlet, vyrazili jsme zpět a Přemek obvolával Českou kolonii aby nás dostali z Las Vegas, kam jsme se nyní vraceli. Volal též do banky, kolik tam má, a když se divil, že nějak hodně, řekli mu, že za něj poslední dny nic neplatili. Oni si myslili, že mu někdo sebral kartu, protože to byl každý den jiný hotel a jiná jídelna nebo restaurace. Pokoušeli se ho dovolat, ale byli jsme buď v poušti, nebo horách, kde nebyl signál, a tak zarazili všechny platby. Nyní si je jím nechali jednu po druhé odsouhlasit, a zaplatili. Tak jsem si vzpomněl na domov, kde se zrovna dohadovalo, kolik dnů po nahlášení ztráty karty musí banka zastavit platby. A tady, jakmile pojala banka podezření, je okamžitě zastavila sama, a snažila se spojit s klientem, zda je vše v pořádku.
      Do Las Vegas jsme přijeli utahaní, a odmítli jsme vidět další zajímavosti, jako údolí smrti nebo Grand Kaňon. Akorát po vyspání jsme si šli znovu prohlédnout město. Je bombastické. Některé hotely by byly nádherné, pokud by neměly různé „pouťová“ vylepšení. Tak např. hotel Paříž má u sebe postavenou Eiffelovu věž, Ostrov pokladů velkou nádrž s pirátskou lodí, Káhira pyramidy atd. atd. Všude barvy, světla, lidi, ve dne jak v noci. Nejmenší provoz byl ráno, tak od 5 do 8 hodin. Přemek jel vrátit auto, kde mu sdělili, že ho měl půjčené jen na 4 dny, a za další dny musí platit penále. On jim řekl, že nic platit nebude, protože jim volal a ústně se dohodli o prodloužení. Šéf se obrátil k ostatním úředníkům, kdo s ním mluvil, načež se jeden přihlásil. A tak se omluvili, a dovezli Přemka do hotelu. Je výhodné pro všechny, když platí i slovo a lze se na něj spolehnout.
      A odpoledne jsme nasedli do Trucku k Járovi, a ten nás vezl do Chicaga. Po cestě se střídali se synem a tak jsme těch 2 000 mil urazili za den a půl. Bylo načase, vždyť jsme další den odlétali. V Praze už byla zima, ale čekal nás druhý syn a odvezl domů.

Několik obrázků z této cesty je v tomto albu fotografií.

My v USA - návštěva třetí v roce 2005

Motto : Už se ničemu nedivíme, jen zíráme

První dny

      Po roce a půl, v dubnu 2005 jsme znovu do USA letěli, tentokrát společně se synem. Použili jsme služeb Al Italia. Byl zrovna pohřeb papeže, a v Itálii byl smutek a měli jsme nakonec 1 hodinu zpoždění. Na imigračním jsme dávali navíc proti minulosti i otisky ukazováčků, ale vše proběhlo bez problémů. Tomasa nás dovezla domů a večer jsme jeli pro Přemka, který se vrátil z cesty. Přivítali jsme se i s Písí a její dcerou Karolinou, které budou obě bydlet u syna v nájmu.
      Druhý den jsme jeli nakupovat, a ke svému úžasu jsme nedostali pivo. V jednom obchodě jej prodávali až od 11 hodin a druhém vůbec ne, protože byla neděle. Tak jsme museli šetřit, aby nám to, co bylo doma vydrželo.
      Místo bernardýna měli labradora, kterému říkali Kubuš. Za toto jméno dostal na nějaké soutěži psů první cenu. Pak jsme se dozvěděli, že tyto soutěže se pořádají tak, aby každý pes byl v něčem první. A protože Kubuš byl naprosto neukázněný a žravý pes, dostal první cenu aspoň za jméno. Žral absolutně všechno, vyjma pro něj speciálně vyrobených granulí, po kterých se psi v reklamě mohou utlouci. I když ho chtěli oklamat, a zalili mu je mlékem, které zbožňoval, tak granule pečlivě tlapkou odhrnul na stranu, a mléko vylízal. V pondělí jsme jeli do města, a když jsme projížděli kolem prodejny aut, syn strnul a vzápětí se vrátil. Koupil si Passata za 28 000 USD, a nechal jim tam Montero jako část platby. Passat byl v kůži a dřevu, automatická převodovka, spotřeba 6-7 l, ABS, ESP, ASR, EDL, klimatizace, tempomat, palubní počítač, vyhřívaná sedadla, 4 roky nebo 50 000 mil záruka, na další roky a míle lze záruka i dokoupit, a po dobu záruky bezplatná asistence , 2 litry motor, 134 KS atd. Když další den zjistili, že svítí jedna kontrolka, tak auto vyměnili za bezvadné.
      Jeli jsme se synem k daňovému poradci, pro roční přiznání. Byl spokojený, měl doplatit 800 USD státu Illinois, ale zase federace USA mu 400 USD měla vrátit. Pak ještě platil daň z nemovitosti za dům a zahradu městu Lisle ve výši 3 750, USD. K výměru dostal i rozpis, na co město daň použije. Bylo tam asi 30 položek. Šlo o náklady na městskou správu, ulice, očistu města, školy základní, střední i vysoké a další služby. Tato daň je ve výši cca 2 % z ceny nemovitostí, a cenu určuje město, a není proti tomu prakticky odvolání, jedině soud. Napsali jsme pohledy, a když jsem je chtěl odnést na poštu, bylo mi řečeno, abych je dal do schránky u domu, a zvedl červenou páčku, která je na schránce přidělaná. To je signál pro poláka, aby dopisy vzal a poslal. Také jsme si koupili kartu pro volání do Evropy za 5 USD. Přes ni nás hovor vyšel na 80 haléřů za minutu, tedy asi za polovinu co platíme, při volání po městě u nás.
      Potom jsme se vydali do městského parku s různými sportovišti. Na tenis, volejbal, baseball, kopanou a další. Je tu rovněž koupaliště, cesty, po kterých se můžete procházet nebo běhat, záleží na vás. Jsou tu chemické záchody i lavičky. U vchodu na každé sportoviště je i parkoviště. Město tu uklízí, opravuje, pořizuje základní výbavu. Občané neplatí nic. Jen se musí chovat spořádaně, vedle je policejní stanice.
      Večer jsme seděli a povídali, což byla pro oba syny zátěž, protože museli překládat z češtiny do angličtiny, a naopak. Došlo k velkému fopa, když jsme s mámou za všechno děkovali, jak jsme zvyklí, slovem dík. Divili jsme se, reakci všech na toto poděkování. Každý uhýbal pohledem a viditelně dělal neslyšícího. Až nás syn odvedl stranou, a vysvětlil nám, že Američanům naše poděkování zní jako jejich hanlivý výraz pro penis nebo zdechlinu. A tak jsme se toho snažili vyvarovat, čímž jsme začali koktat.
      Navštívili jsme i místní arboretum, je ještě ve městě. Má rozlohu 750 ha. Projíždí se autem, a na parkovištích, kterých je 26, se vystoupí a projdou exponáty. Jsou tu stromy a rostliny z celého světa, roztříděné podle kontinentů. I když byl duben, hodně stromů již bylo rozkvetlých. Vstupné byl 5 USD za osobu, 2 USD za dítě. U několika parkovišť a pak v hlavním pavilonu byly záchody, samozřejmě zdarma. Na dvou místech bylo občerstvení. Část arboreta byla pro děti, zrovna je předělávali. Mimo stromů, které jsou tu barevnější, jsou tu i domečky, větrníky, budky, houpačky, aby bylo arboretum pro děti přitažlivé.
      Navštívili jsme i pamětní síň pana Mortona, který arboretum založil, a vdova po něm pak ještě na něj přispívala. Jinak se financuje částečně z města, a darů, které jednak poskytují návštěvníci vhozením bankovky do skleněné urny. Na té je napsáno, co se bude z darů financovat. Zrovna to byla přestavba dětské části, a tak jsme něco tam hodili také. Vedle toho se financuje i z podniků, jako sponzorské dary. Prohlídka nám trvala 4,5 hod, dost jsme pospíchali.

Školní besídka a škola vůbec

      Večer nás pozvala Caila na školní besídku. Chodí do druhé třídy, a je to pro ni pořád ještě zážitek. Jeli jsme tedy večer do školy, a dlouho hledali místo k parkování. Ony totiž základní školy nemají svá parkoviště, jako střední a vysoké. A tak se využívaly ulice kolem. Besídka trvala asi 20 minut, převážně zpěv dětí. Na konci pak bylo přání učitelce, která měla zrovna narozeniny, nekonečným zpěvem „šťastné narozeniny“. Potom vystoupil ředitel, seznámil rodiče s částkou, která byla vybrána z dobrovolných příspěvků a s tím, že tato částka bude použita na ochranu deštných pralesů. Potom nás všechny pozval na příští besídku, z jejíhož výtěžku bude financováno školní basketbalové družstvo dívek. Po jeho projevu následovala prohlídka.
      Celá besídka proběhla v tělocvičně, vybavené nářadím asi jak u nás. Školník na konci rychle skládal a odvážel židle. Trvalo mu to asi půl hodiny. Zasouval je do sebe a odvážel na elektromobilu. Nikdo mu nepomáhal. To nám připadalo divné, ale jak nám řekli, je to přece jeho byznys. Jinak celá škola byla přízemní a bezbariérová.
      Z tělocvičny jsme odešli do haly, skoro stejně veliké jak ta tělocvična. Ta sloužila jako knihovna a počítačové centrum. Byla tu spousta regálů s knihami, jak učebnicemi, tak i literaturou a encyklopediemi. Kolem stěn byly stoly s počítači. Od stropu a přes regály visely fábory a girlandy, byla přece besídka.
      Z haly se vcházelo rovnou do tříd, rovněž vyzdobených. Podle Caily si tuto výzdobu dělaly samotné. Později připustila pomoc učitelek a školníka. Na rozdíl od nás, nejsou školní lavice v řadách za sebou, ale podél stěn, vytváří obrovské U. Za nimi jsou pak stoly s knihami, sešity, tužkami. Na stěnách výkresy a fotografie, že tu stěnu prakticky zakrývají. Obraz prezidenta, kříž, tu nemají. Někde jsme viděli státní vlajku, která visí i před školou.
      Je tu i spousta kabinetů, laboratoří, a podle vyprávění dětí, se výuka odborných předmětů provádí v nich. Výuka kreslení z poloviny v muzeích, kde se seznamují s malířstvím umělců.
      Naposled jsme navštívili jídelnu. Opětovně výbava jak u nás. Tácy a okénka na výdej stravy. Zapomněli jsme se zeptat, kolik jídlo stojí a jak jim chutná. Upoutala nás stěna jídelny, pomalovaná pozdravy jiným národům a státům. Potěšilo nás, že nad všemi nápisy byl největší nápis „Ahoj Czech“. V prvotním nadšení jsme se zeptali, jestli vědí, kde Česká republika je. Odpověď nás překvapila. „Někde u moře, protože se zdraví Češi ahoj, a tak se zdraví námořníci“. Raději jsme se dál neptali, i když bychom se dozvěděli asi spoustu věcí.
      Děti jsou sebevědomější, nestydí se a jsou na svou školu hrdé. Caila ve svých 8 letech nás provázela všude a odpovídala na naše dotazy.
      Pokud něco nevěděla, šla se klidně zeptat matky, nebo učitele a pak nám to reprodukovala. Při a po té besídce se všichni dospělí věnovali dětem. Nebylo vidět hloučky kolem učitelů, aspoň my jsme si jich nevšimli.

Stopy Čechů

      Navštívili jsme kavárnu Praha, zde Prague. Mimo kávy zde dostanete i české knihy, časopisy, CD a upomínky. Také Cicago žurnál, který vycházel v češtině a slovenštině se zprávami o domově, činnosti krajanů, ale i o USA. Rovněž, protože člověk musí být i živ, tu dostanete knedlíky, koprovou, svíčkovou, a jiné vzpomínky na domov pro žaludek.
      Mimo již zmiňované sochy Havlíčka, je tu ulice Komenského, Český národní hřbitov, Čermákova ulice a les, (na paměť zatím jediného českého starosty, který tu byl zastřelen), stojí zde Sokolovna, kde hrají místní ochotníci i české hry. Zrovna jsme zde četli na pekárně plakát, že se bude hrát Lotrando a Zubejda. Nemohli jsme se nasytit českého nápisu, a kdybychom dříve neletěli domů, určitě bychom se šli podívat. Předtím hráli Divotvorný hrnec a také tu vystupoval Donutil. Bohužel jeho představení, nikoli jeho vinou, se dočkalo kritiky, protože pořadatelé pustili do sálu asi o 100 lidí více, než na kolik sál je. V pekárně pečou české koláče, buchty a chleba. V muzeu jsme viděli oddělení českého skla, a rovněž řadu nerostů pocházejících z Čech. Byly tu také mapy Augustina Heřmana, který jako první zmapoval v 17. století Virginii a Maryland, které ještě o takřka 100 let později považoval G. Washington za nejpřesnější.
      Je zde i řada firem se jmény, svědčícími, že majitelé pocházejí z Československa. Podle našeho pozorování, šlo převážně o řemeslníky a kupodivu pohřební ústavy.
      Českého původu je údajně i jedna z místostarostek Chicaga. Údajně má na starost ekonomiku, a tak přejeme Chicagu, aby nebyla z rodu českých pokusníků.
      Našli jsme i Česká jména na pomníku prvních asi 20 osadníků v Nasperville, asi 15 km od Lisle. Byli to zemědělci, usuzujeme podle pluhu na pomníku. Toto městečko má družbu s Nitrou, což jsme četli skoro všude.
      Potkali jsme se tu též s paní z Uherského Hradiště, která nám celá šťastná sdělila, že se po 25 letech vrací konečně domů. Nedokázali jsme jí říci, že není ve vlasti vše tak nádherné, jak si vysnila.
      Stalo se nám několikrát, že se k nám hlásili lidé, když nás slyšeli mluvit česky. Z nich někteří mluvili perfektně, jiní již s přízvukem, anebo si pomáhali angličtinou. Byli jsme rádi, že jsme se nesetkali s nikým, kdo by Československo hanil. Že uváděli zlořády, které se jim nelíbí, to ano, ale zemi brali pořád jako vlast. Asi ti druzí, neměli zájem o rozhovor v češtině, a tedy jsme se s nimi nepotkali, proto jsme krajany tak oceňovali. Projevovali se i zde po česku. Vzpomínám jednu paní, která v USA, a to v Lisle žila asi 15 let, a nadávala na něj, jak jsme my jen zvyklí. Pak se jí syn ptal, jestli nezná nějakou dobrou restauraci. Zeptala se, jestli tam chce jít s rodiči, a když přisvědčil, doporučila nám tu, kterou před chvílí prohlašovala za nejhorší pajzl na světě. Když jí to připomenul, náramně se podivila, a řekla, že lepší tu asi není. Byla to vskutku dobrá restaurace.
      Připadalo nám, že Češi drží spolu méně než jiné národnosti, třeba Poláci, Slováci, Italové a další. Sdružují se, to ano, ale většinou na základě zaměstnání než země původu. Nemají většinou pro Američany takový obdiv, jako mají někteří Češi doma. Jednak poznali, že si své místo na slunci musí tvrdě vydobýt. A pak, každý Čech je zvyklý udělat si všechno sám a nechápou Američany, kteří i sebeméně poškozenou věc vyhodí nebo ji nechají spravit specialistou.
      Většina jich se nám líbila. Byli sebevědomí, pracovití, přímí a v celé své osobnosti pravdiví. Pobyt v cizí zemi, nezbytnost se spoléhat hlavně sám na sebe, je rychle vytřídily. Někteří se rychle vrátili domů, kde na USA nadávají nebo nezřízeně chválí. Ani jedno není pravda, USA je, pro běžného a normálního občana, v podstatě země jako každá jiná.

Výlet do St. Luis

      Jednoho dne ráno jsme tam vyrazili. Bylo to skoro 500 km tam a 500 km zpět. Pořád na jih, za teplem. V Chicagu bylo tehdy 50° C, v St. Luis naštěstí 22° C. Je to asi, jako na Balkán. Celá cesta po dálnici, a jedna i s nezbytnými zastávkami trvala pět hodin. O vlastním městě jsme nic nevěděli. Jen, že leží na Mississippi, a byla zde kdysi symbolická brána pro cestu na západ.
      Jeli jsme, a pozorovali okolí. Byla to stále rovina, asi jako když se jede z Olomouce do Prostějova. Ovšem na rozdíl od toho, byla tady cesta dlouhá 300 mil. GPS nám ukazoval stále nadmořskou výšku mezi 170 až 220 m. Rovina a zase rovina, všude černozem, někde ještě zbytky dosud nesklizené kukuřice. Až asi 15 mil před cílem byla pole vystřídaná jezírky, nízkým porostem a močály. Z vody čněly větve, kmeny mrtvých suchých stromů, střídané malými ostrůvky s obrovskými trsy trávy. Tato ponurá krajina byla hned na jedné, a zase na druhé nebo po obou stranách dálnice. Jak daleko se táhla od ní, jsme neviděli.
      Začali jsme dumat, jak zde mohli projíždět osídlenci směřující na západ. Bylo pro nás nepředstavitelné, kudy se vlastně ubíraly kolony vozů, tažené koňmi nebo voly, které směřovaly za Mississippi a potom dál k horám. My to neřešili, ale před sto padesáti lety, tuto otázku řešit museli. Říci, ta cesta byla strastiplná, nám připadalo málo. A tak nás i napadlo, zda část těchto lidí, i se svými zvířaty a majetkem, není zde, v těch močálech a jezírkách.
      Ale to už jsme viděli Galenway (bránu cest na západ), obrovský zlatavý oblouk, jenž nahradil původní dřevěnou bránu. Nyní se pne do výše 630 stop (skoro 200 m), a do daleka ukazuje, tady to bylo, tady. Stojí tu od roku 1962, a je na všech možných pohlednicích a upomínkových předmětech ze St. Luis. Je možné uvnitř něj vyjet nahoru, a z řady okének se podívat kolem. Když jsme tam byli my, možné to nebylo, kvůli opravě.
      Z parkoviště jsme prošli parčíkem kolem Galenway na nábřeží Mississippi. Je tu už po přítoku Missouri. Široká tu ale byla jen asi jako Vltava v Praze, takových 200 možná 250 m. Pocítili jsme zklamání, takto jsme si Otce vod nepředstavovali. Pak jsme uviděli na stěně u nábřeží značku 146 stop, tedy něco přes 40 metrů, a jak jsme odhadovali rozdíl mezi značkou a hladinou, musela tu být řeka hluboká kolem 35 m.
      Průtok je tu asi 7.000 m³/s. Po řece pluly lodi, jak výletní, tak nákladní. Ptali jsme se, zda výletní lodě plují až k soutoku Mississippi a Missouri, ale pluli jen po St. Luis. A tak jsme zůstali na nábřeží, respektive na jakési verandě nad řekou. Odněkud znělo St. Luis Blues, skutečně ten tesklivý nápěv, a člověku se chtělo při té melodii snít. Ne tančit, jen se tak pohupovat, jak vlnky na řece, a nechat se unášet do dáli. Ale každá hudba jednou skončí, a tak vytrženi ze svého zasnění jsme šli nakoupit suvenýry, a pak jsme zamířili do Altony, kde se do Mississippi vlévá Missouri.
      Ještě v St. Luis jsme projížděli černošskou čtvrtí. Nekonečná řada nízkých domků, většinou červenohnědých, jeden jako druhý, a před nimi v houpacích křeslech nebo na dřevěných lavičkách posedávali obyvatelé. Člověk si tak nějak vzpomněl, nevím proč, na strýčka Toma, když je tam viděl v kostkovaných košilích, jen sedět a vyhřívat se na jarním sluníčku. Asi ten klid, čišící ze všech a všeho. Než jsme se stačili rozmyslet proč, byli jsme z města venku. Jeli jsme podél pravého břehu Mississippi proti proudu, a zase močály a jezírka, než jsme uviděli nádherné mosty, a podle GPS jsme věděli, že přejedeme přes Missouri. A najednou jsme přejeli i Mississippi a byli u Altony, abychom se jí vyhnuli a nyní po levém břehu se vraceli k soutoku těch obrovských řek.
      Ještě před ním jsme zastavili u přehrady, která byla jen do poloviny řeky. Proč, to nevíme. Pozorovali jsme pelikány a rybáře, kteří poklidně, bez zášti jedni k druhým, lovili ryby. Když je, ti rybáři, nesli na tyči, prohýbající se pod jejich vahou kolem nás, seznali jsme, že jsou aspoň metr dlouhé, ne-li delší. Ale kdo ví, tady se měří na stopy. Pro nás ty ryby byly sumci, akorát, že vypadaly úplně jinak.
      Pak jsme jeli možná dva, možná tři kilometry, a byli jsme u soutoku těch dvou řek. Vytváří zde jakési jezero, asi 1 km široké, možná víc, a toto množství vody se pak valí dál. Bylo nádherné počasí, bezvětří, hladina byla klidná, velebná, azurově modrá. Na chvíli mě napadlo, jaká je asi při bouři, ale nevím to dodnes. Asi hodinu jsme se jen dívali, a pořád bylo na co. I když se jednalo jen o vodu a říční racky, nebo možná právě proto. A pak jsme se sebrali a vrátili do Chicaga.

Z tepla do zimy

      Druhý den jsme se probudili, a teplo bylo pryč. I v Chicagu si asi říkají, duben ještě tam budem. Zejména po výletu do St. Luis nám počasí připadalo hrozné. Ošklivo, pošmourno, zima, vítr, déšť, choulili jsme se v bundách.
      A tak jsme jeli k Radce, která koupila byt. Dala za něj 131 000 USD. Tvořily jej dvě místnosti, kuchyňský kout, předsíň, koupelna, balkon a jedno stání v garáži, která byla v prvním patře domu. Odpadky se házely do otvoru se záklopkou, na chodbě. A tam dole je někdo sbíral a odvážel. V každém patře je na chodbě též prádelna se sušárnou. A dále odložný prostor pro každý byt. V bytě jsou vestavěné skříně. Splácí 1 100 USD měsíčně, se 7 % úroku a bude jej takto splácet 30 let. Kdyby si jej pronajala, platila by 700 USD. Obchody a služby jsou hned vedle domu.
      Druhý den jsme jeli do Fieldmusea, kam nás pozvala Martina. Chtěla po nás přivést z Čech majoránku, a protože jsme si ji nechtěli od ní nechat zaplatit, tak považovala za nutné se nám odvděčit takto. My jsme to koření vezli rádi, už i z toho důvodu, že nás těšilo, že v USA přece jenom něco není. Fieldmuseum je něco jako Národní museum v Praze. Je tam, pokud možno, od všeho něco. Vedle této stálé expozici je jakýsi přístavek, kde se pořádají různé asi měsíční výstavy.
      Tentokrát to byla výstava šatů a vybavení na oficiální zahraniční návštěvy manželky prezidenta Kenedyho, Jaqeuline. Šli jsme, bohužel pro mužské, na všechno. Z té výstavy prezidentovy ženy, jsme s Přemkem asi po 20 minutách utekli, a asi 2 hodiny jsme čekali pak na ženskou část výpravy, než je vynesl proud návštěvnic. Bylo tam asi 60 rób, 60 šatů, 60 rukaviček, 60 kabelek, 60 sestav šperků, 60 lodiček a já nevím čeho ještě. Vždy toho bylo 60, protože se uskutečnilo 60 zahraničních návštěv, a při každé bylo z neznámých důvodů zapotřebí, mít jiné vybavení. A tak ženy se tím opájely, ale mužští se viditelně, někteří zastřeně, aby měli doma pokoj, nudili. Nás akorát štvalo, že jsme si na to připlatili každý 9 USD, a vystáli příšernou frontu, a to nás ještě pustili dopředu, za což jsme dostali od čekajících vynadáno, jako všude na světě.
      Vlastní museum bylo jak u nás. Tematické celky, a na rozdíl od nás, bylo daleko více modelů. Kde to bylo jen trochu možné, tak model byl.
      Opravdu si potrpí při všem na názornost. A tak jsme viděli model cukrovaru na třtinu, model sklízení a zpracování kávy, kakaa, bavlny, a už se nepamatuji, čeho ještě. Vedle těchto modelů mě nejvíc zaujala mineralogie. Ne, že bych jí rozuměl. Ale snad desetina vystavených kamenů zde, byla z Čech. Teprve tady jsem si uvědomil, jak je ta naše země rozmanitá a snad i bohatá. Pak tu byla velmi přitažlivá místnost s drahokamy. Bylo zde zatměno, stěny černé a uprostřed pomalu se otáčející skleněná vitrína, kde byly nasvíceny jednotlivé kameny. Od nejmenších až po několika set karátů diamanty, smaragdy, rubíny, ani nevím jak se všechny jmenovaly. Třpytily se, rozkládaly světelné paprsky a zase je pohlcovaly. Pastva pro oči.
      Nakonec jsme prošli oddělením, kde byly modely bytových zařízení jednotlivých dob a rovněž stavů. Od kůlen po přeplácané empírové pokoje.
      Pak k vycpaným zvířatům, kterých tu byla menší zoologická zahrada, a nakonec dopravní prostředky. Utahaní jsme vyšli ven, kde bylo stále nevlídno. Museum je na břehu Michigenského jezera, odkud vál vítr, pronikající všude, a rázem ochlazující naše nadšené dojmy z prohlídky. Jezero se prohýbalo, voda zhnědla a zčernala a pohybovala se v dvou až třímetrových hrozících vlnách. A tak jsme spěchali do auta a rychle pryč. Zklamala nás trochu i Americká hospoda, kde snad všechno maso i fazole bylo v pomerančové šťávě. Jíst se to dalo, ale Čínské jsou chutnější.
      Doma čekal Přemka dopis, který mu vrátil náladu. Banka mu sdělovala, že snižuje úročení jeho půjčky na dům ze 7,5% na 4%, protože po celou dobu plnil beze zbytku podmínky půjčky. Tyto úroky si sice odepisuje z daní, ale přece jen to potěší.
      Další den jsme jeli na oběd do restaurace s poetickým jménem „Deštný prales“. A jak jsme vešli dovnitř, skutečně jsme si připadali jak někde v Amazonském pralese. Kolem palmy, liány a jiné tropické rostliny. Opice, ptáci, kajmani, leopardi, tato zvěř byla samozřejmě vycpaná, aby nesežrala zákazníky, než zaplatí. Jedině ryby ve velkých akváriích byly skutečné. Občas se ozvalo hromobití provázené blesky a prudkým tropickým lijákem, který dopadal do koryt, jež vodu odváděly, aby za půl hodiny zase mohlo pršet. Dojem byl skoro dokonalý. Někteří z číšníků tu měli vysílačky, aby se domluvili s recepcí u vchodu, a patrně s kuchyní.
      Občas se setmělo, ozvalo se happy birthday a průvod číšníků a servírek nesl dort se svíčkami, které hořely vysokým plamenem, k některému ze stolů, kde byl oslavenec, mající narozeniny. My jsme nikoho s narozeninami neměli, a tak jsme si objednali jídlo a pití. Porce byla přes 20 USD, džus za 4 USD, míchané nápoje za 9 – 10 USD. My jim dali spropitné za 6 osob 25 USD, a oni nám dali 2 sklenice na koktejly, které měly emblém restaurace.
      Dobře najedeni jsme šli nakupovat něco domů do obchodního centra s nekonečným počtem oddělení. Skončili jsme u voňavek, které prodával nějaký, podle vzhledu, Ind. Nastalo předlouhé vybírání, a čichání k desítkám druhů. Vždy kapka na hřbet ruky, pak přičichnutí ke kávě, aby se zahladil čichový vjem, a tak pořád dokola. Konečně si máma vybrala jednu pro sebe a jednu pro Evu, flakon každé za 70 USD. A nakonec jsme koupili ještě modely aut pro Davida. A šli domů.
      Po půlnoci se vrátil Ivan z Detroitu, kam jel asi na 3 dny za Sarah, která v ČR učila vojáky angličtinu. Projeli s ní a jejími známými okolí a přivezl řadu fotek. Nejvíce nás překvapil obchodní dům, který po celý rok prodává pouze vánoční ozdoby, a uživí se tím.

Poslední dny

      Náš pobyt se pomalu chýlil ke konci. Vzpomínáme, jestli jsme někomu nezapomněli koupit upomínku, připravujeme si věci na cestu. Na rozloučenou nám Tomasa dělá chili papriky plněné rozstrouhaným sýrem, obalené v bílku a mouce, opečené na oleji a pak dopékané v troubě. K tomu bramborová kaše. Šel jsem se projít po Lisle, až k dřevěnému starému kostelíku z roku 1842.
      Zatím postavili zahradní domek, přijel s ním jen jeden člověk s nákladním autem, vybaveným různou mechanizací. Také dostavěli verandu, tu stavěli dva. Ještě jsme zajeli do Artmusea, Ivan jel do technického. Pak jsme se stavovali na večeři v „Molu“, kde jsem chtěl fotit, ale ochranka na mě vyrukovala a vynadala mi, a vůbec nevěřila, že jim nerozumím. Byl to následek 11. Září, předtím pózovali, teď byli ze všeho vystrašení.
      Pak jsme letěli domů a v Praze bylo přes 20° C a my byli nabalení na zimu, s kterou jsme opouštěli v Chicagu.

Několik obrázků z této cesty je uloženo v tomto albu fotografií.

My v USA - návštěva čtvrtá v roce 2009

Motto : Ta poslední, ale snad ještě někdy

      Letěli jsme do Chicaga s Melenovými, tentokrát s Lufthansou. Tam přes Mnichov a nazpátek přes Frankfurt. Cesta začala s potížemi u automatu v Ruzyni, kterým jsme se měli přihlásit. Pro nás byl Španělskou vesnicí, personálu zase odmítal fungovat, a tak nás odbavili po staru. Imigrační úředník na nás požadoval doplnit prohlášení, že nejsme teroristé, nevezeme do Chicaga drogy, a podobné duchaplnosti. Nějak jsme ho nemohli pochopit, a tak nás poslal zpět. Potom rezignoval, doplnil vše sám, a mohli jsme vstoupit do USA.
      Synk nás čekal, vše jsme naložili, aspoň jsme si to myslili, a jeli jsme do hotelu, kde jsme pak bydlili, přímo proti domu mladých. Tam jsme zjistili, že chybí jeden kufr, a nastalo zděšení. Syn s dědou Melenem se zase vrátili na letiště, doufajíce v poctivost Američanů, a to že kufr bude ve ztrátách a nálezech, abych se vyjádřil po našem. Nebyl. Zůstal na parkovišti, sám a sám, kolem něj vyklizený prostor, u něj po zuby ozbrojený policista, odhánějící lidi, a čekající na pyrotechniky. Jediný, kdo se nenechal odehnat, byl děda Melen. Jak spatřil svůj kufr, vrhl se k němu radostně, a když policista se snažil konat svou povinnost, objal ho a zval do Oseka, samozřejmě česky. Ale naštěstí policista pochopil, že tento bodrý pán, není rozhodně terorista, který má v ůmyslu likvidovat letiště. A už tu byl i syn, který vše potvrdil, ale musili počkat na pyrotechniky se psem, který měl rozhodnout, zda kufr je bez nálože. Pes potvrdil tvrzení našich, a dostalo se mu stejně jak pyrotechničkám pozvání do naší republiky a vřelého objetí. A tak ani nechtěli pokutu a rozloučili se.
      Pak teprve nastalo vítání, a konečně jsme viděli vnuka. Přistupovali jsme k němu opatrně, myslíce, že se nás neznámých bude bát. A také asi dvě minuty setrvával, pro jistotu v náručí mámy Jany, ale pak se s námi přivítal i on, a uznal nás za své příbuzné a kamarády, kteří s ním přijeli oslavit jeho výročí prvních narozenin, a vypadají nezáludně.
      V hotelu se nám podařilo zabouchnout sociální zařízení. Má totiž u kliky dveří pojistku, kterou při troše nepozornosti zamáčknete. Pojistka je zevnitř. Když se vám to podaří, vyjdete ven, a za sebou zabouchnete, tak už se dovnitř nedostanete. Ona ta pojistka funguje perfektně. Nejprve jsme to provedli my. Recepční byl ochotný, měl na to klíč, a otevřel nám. O chvíli později, se zadařilo Melenům. Recepční dostal už zlostný výraz, ale zbavil i je utrpení, a otevřel. Nezkoumali jsme, co si myslí, ale patrně nic lichotivého. Asi tolik, že nemáme dosud kliky. Oni někdy Američané mají o Evropě dost zkreslené představy, zejména Evropě východní.
      A pak jsme vyrazili do Wisconsinu, kde Přemek s Janou pronajali na necelý týden, asi 20 mil od městečka La Crosse na Mississippi, srub pro všechny. Konečně jsme jej našli, na pasece, mezi zalesněnými kopci. Když jsme viděli srub, připomínající složením a rozlohou spíš středověkou tvrz, nedůvěřivě jsme k němu šli. Číslo bylo jak v objednávce, vypadal jak obrázek na internetu, GPS nás k němu dovedla.
      Abychom odstranili poslední pochyby, volali jsme majiteli. A skutečně, v hromadě dřeva na otop, jsme v druhé řadě, za třetím polenem zprava, našli klíč. Byl to skutečně on. Podlahové plochy asi 200 m2, obývací hala s krbem, barem a kuchyňkou asi 50 m², jídelna, čtyři ložnice, dvoje sociální zařízení, sauna, obývací pokoj, vše ve dvou podlažích. Za 260 USD na den.
      I když tu bylo horkovzdušné plynové topení, lákal nás krb, veliký jak dvě zámecké skříně dohromady. Nanosili jsme půlmetrová polena, polínky zatopili, a pak už jen seděli a vykládali, protože co jiného se dá u ohně dělat. Ještě jsme hlídali malého Tobiáška, aby nevlezl do plamenů, které ho neodolatelně přitahovali. A pak jsme šli spát.
      Ráno, po snídani, jsme si prohlédli staré mapy, obrázky Indiánů, kteří tu kdysi žili, zjistili jsme i které kmeny. Prohlédli jsme porcelánové svícny, na kterých jsme, pro naši radost, našli, že jsou z Československa, a pak jsme si přečetli provozní řád. Mimo technických věcí, tu stálo, jak se máme živit a nakládat s věcmi. Obrovská lednice byla plná jídla a pití. Co sníme, máme zapsat a poslední den pobytu zajet do městečka, a tam nakoupit, co jsme snědli a vypili, aby další návštěvníci měli zase vše připraveno. Pokud něco rozbijeme, měli jsme udělat totéž. Klíč nakonec zase schovat tam, kde jsme ho našli. Jak je vše jednoduché, když si lidi věří a dodržují stanovené zásady.
      Chodili jsme po okolí, zajeli jsme k Mississippi. Nadávali pořád na počasí. Buď mžilo nebo pršelo. Zima byla pořád. Děda Melen přinesl houby, ale sborově jsme je, k jeho lítosti, odmítli jíst. Mimo něj, je nikdo neznal, a svou fialovou barvou budili pouze a jen podezření. I když jsme byli pojištění, netoužili jsme po poznání Amerického zdravotního zařízení.
      Také jsme si myslili, že vidíme pumu. Šla, zlatavá, klidná, asi 300 m od nás podél stromů u potoka. Potom zůstala na místě, rozhlížejíc se kolem. Pozorovali jsme ji a vzpomínali, co kdo kdy o ní slyšel nebo četl. Nakonec, někdo z nás poznamenal, že to není asi puma, ale veliký kocour. Byli jsme všichni otráveni, i když ten kocour byl veliký skoro jak puma.
      Bohužel se nachýlil náš čas, a vyrazili jsme domů, tedy do Chicaga, což i s jídlem představovalo asi 6 hodin cesty. Brzy po odjezdu, začal Tobiášek ukazovat na strop auta. Dožadoval se puštění televize a pohádky. Byl na to zvyklý, když jezdili svým autem, a chtěli ho po dobu jízdy zabavit. Nějak nechtěl pochopit, že jsme v autě jiném, půjčeném. Ale stačilo ho vyndat ze sedačky, a pustit na podlahu. V ten moment se zklidnil, a hrál si po celou cestu, se vším, co tam našel.
      A tak nám už jen zbývalo oslavit Tobiáškovy první narozeniny, nakoupit věci domů a pak odletět. Narozeniny proběhly za účasti hromady lidí. Po předání dortu, sfouknutí jedné svíčky a obdarování, si Tobiášek hrál, a my ostatní povídali o všem možném, zejména, jak je v Čechách. Až jsem nevydržel, a zeptal se, proč demonstrovali proti zavedení zdravotního pojištění pro všechny. Udiveně na mě hleděli. A tak jsem jim pověděl, jak Česká televize ukazovala demonstraci v hlavním městě. Informovala nás, že ti lidé tam jsou, aby vyjádřili svůj nesouhlas s Obamovou zdravotní reformou a zavedením zdravotního pojištění pro všechny. „Ale to bylo jinak“, zněla odpověď, a vysvětlili mi, že ti lidé tam byli skutečně kvůli pojištění. Ovšem chtěli, aby v zákoně byl i zákaz pro pojišťovny k výpovědi smlouvy, když je člověk nemocný. Ony totiž některé jejich pojišťovny vybíraly pojistné, a když člověk onemocněl, tak daly ze smlouvy výpověď, aby nemusely platit. Takže jsem si potvrdil mínění o ČT, které jsem měl.
      Po nákupu věcí, jsme nabalili a vydali se na letiště. Přivezli tam i matku jednoho známého, která se do Čech měla vracet s námi. Nazval bych jí pohromářkou, protože ona dokázala za každé situace, a v každém čase, něco přivolat. Začalo to již na letišti, kde jsme si stoupli do fronty k osobní prohlídce. Celkem vše probíhalo klidně a rychle. Vzít koš, dát do něj bundu, kovové předměty a boty. Pak projít rámem, koš projel rentgenem. Věci z koše se vyndali, a vše bylo hotovo. Nám svěřená matička pohromářka se snad každou vteřinu ptala, co a jak má udělat. Přitom i sdělila její problémy při cestě sem, kde ji v Holandsku odvedli na prohlídku zvlášť, a jaká hrůza to byla. Asi 2 m před prohlížejícími, se matička rozeběhla pryč. Byla chycena a postavena stranou. I přísní úředníci však pochopili, že se nejedná o teroristku, a tak ji jen nechali čekat na konec fronty, a my na druhé straně čekali na ni.
      Udiveně nám vykládala, jak ji šikanovali. Ptali jsme se, proč se rozeběhla pryč. Její údiv se zvětšil, ona přece nikam neběžela. Nechali jsme toho. Za chvíli se nám ztratila, když si šla koupit pití do 1 m vzdáleného stánku. Zapomněli jsme ji sledovat, a ona se od stánku vydala kamsi na druhou stranu. Podařilo se nám ji najít před odletem letadla, a dovést ji do něj. A začali jsme přemýšlet, zda letadlo, když v něm sedí ona, doletí. Kupodivu doletělo.
      Ve Frankfurtu jsme šli na vstup č. 42, ona s námi. Na tabuli jsme viděli, že odtud letí asi 15 minut před odletem do Prahy, letadlo do Ženevy. A tak jsem se šel zeptat, jak to je. Informátorka mi sdělila, že do Prahy se poletí dnes ze vstupu č. 35. Tak jsme šli na tento vstup. Matička protestovala, že má na palubním lístku napsáno č. 42. My také, ale změnili to, trpělivě jsme vysvětlovali. Hleděla na nás pozorně, a pak nám ukázala lístek, a opakovala, co je tam napsáno. Po čtvrtém kole přesvědčování jsme trpělivost ztratili a nechali ji zde, přecházejíc na č. 35. Asi 10 minut před nástupem se přišourala matka pohromářka, a rozhořčeně nám sdělovala, že ji na č. 42 nepustili do letadla. Mlčeli jsme, a vzali sebou. V Praze se nás vyptávala, proč jdeme po zelené. „Protože nemáme nic k proclení“, nyní už kuse jsme odpovídali. Spustila vodopád slov, že tím si nemůžeme být jisti, a ona se půjde raději zeptat službu konajícího celníka. Ten se ji snažil nejprve zahnat, ale když mu neustále opakovala, že nakoupila plný kufr věcí pro celou rodinu, a chce vědět, jestli má věci proclít nebo ne, obrátil oči k nebesům, a poslal ji na celnici. Byla jediná z celého letadla, kterou proclili. Seděli jsme v hale, čekaje na odvoz, když jsme ji uviděli jak vychází, a zlostně sděluje synovi, který pro ni přijel, že musela platit clo a kolik. Vydechli jsme úlevou, že se naše cesty rozdělili.
      A tak jsme byli doma. A byli jsme rádi, že jsme doma, i rádi, že máme za domov Čechy. V USA se nám také líbilo. Hodně věcí se nám tam líbilo. Ale i dost věcí, které se nám tam nelíbily. Nelíbila se nám jejich marnotratnost, a to se vším. S jídlem, energií, prostorem. Nelíbilo se nám, že mnozí z nich si myslí, že co je u nich, je to nejlepší pro všechny. Líbila se nám jejich praktičnost, přímost, poctivost. Je dobře, když ještě někde drží slovo. Chtěl bych se tam ještě jednou podívat, a přemýšlím kam. Je to veliká země.

V albu fotografií je několi obrázků z této krátké cesty.